Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross :).

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme, tedy spíš běžíme, svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají.

Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu.

V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Život je báječný, když jej necháte proudit, když mu nestavíte hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícná, ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil 

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte!

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

MÁME TŘI KLENOTY: CHRAŇTE JE A MĚJTE JE ZA NEJCENNĚJŠÍ POKLAD
PRVNÍM JE LÁSKA.
DRUHÝ JE STŘÍDMOST: NECHTĚJ PŘÍLIŠ MNOHO.
TŘETÍ JE ZDRŽENLIVOST: NEBUĎ PRVNÍ NA SVĚTĚ.
KDO MILUJE, NEZNÁ BÁZEŇ.
KDO JE STŘÍDMÝ, NEBAŽÍ PO MOCI.
KDO NEDYCHTÍ BÝT PRVNÍM NA SVĚTĚ, MŮŽE ROZVINOUT SVÉ VLOHY A NECHAT JE DOZRÁT.
KDO SE VZDÁ LÁSKY A ODVAHY,
KDO OPUSTÍ UMÍRNĚNOST A HROMADÍ MOC,
KDO PŘESTANE DRŽET SE ZPÁTKY A UHÁNÍ VPŘED,
ODSUZUJE SE K ZÁHUBĚ!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou.

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě běží, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu.

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachytávají kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje, tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty. Ptáte se, co mám udělat, aby se to nestalo znovu?

Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO, TA nebo TEN najde.

U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy.

Zprávy o tom, jak povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, jak lid v běhu je si blíž, než lid dlící v domovech.

Zprávy o tom, jak běh je nositelem zdraví a dobré mysli.

Zprávy o tom, jak náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné.
Lidé, běžte!

Když jsem dostal od svého přítele tuhle oslavnou ódu, tak jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději viděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě na mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít.

Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání. Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil. I kdyby to měla být moje poslední cesta.

Běhání pro radost a s radostí, náš vklad do pokladnice světového běhu

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne, rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti, pocit, že má křídla.

Venku se to krásně sype, což je přesně ten čas čučet z okna, nechat hlavou volně plynout myšlenky a sledovat, co z nich vypadne.

Venku se to krásně sype a my tu máme zrovna čas, v němž rozhodujeme o tom, v jaké náladě budeme dalších pět let žít.

Někdo má za to, že je to jedno, koho si zvolíme prezidentem, protože záleží hlavně na nás, co se svým životem uděláme, jak jej budeme žít.

To je pravda, na druhou stranu to, jak budeme žít, ovlivní i nálada ve společnosti. A pokud o blbou náladu zakopáváte na každém kroku, chtě nechtě jí vnímáte i vy, a na radosti ze života vám to nepřidá, leda byste byli z kamene.

Venku se to krásně sype, do komína padají sněhově bílé vločky a vylétají z něj černé saze, je třeba nepřilévat olej do ohně, blbě se to pak hasí.

Sleduji jednoho bezejmenného muže, jehož jméno se ostýchám vyslovit, ne proto, že bych se bál, jako žáci z Bradavic Voldemorta, ale proto, že vím, že tento muž je samožer a jeho síla roste každým přečtením svého jména v nekonečném prostoru medii a sociálních sítí.

Ostýchám se jeho jméno vyslovit, protože ve chvíli, kdy hledá, hledá a nenajde, se rozpálí do běla, nafoukne se jak lítající balon, a před tím, než praskne, začne kolem sebe dštít nekontrolovaně oheň a síru jako čerstvě probudivší se sopka a to co ze sebe vychrlí, už nebude moci vzít zpátky,

Upřímně mu nepřeji nic zlého, protože nečiň nic, co nechceš, aby jiní činili tobě, nám (tedy sobě a stejně smýšlejícím jako já) však přeji, aby zase po dvaceti letech vládla na Pražském hradě pravda a láska, rozvážnost a vstřícnost, rozum a srdce, klid a mír, abychom se stali pevnou kotvou demokracie a okolní svět si nás začal vážit, tak jako si nás vážil, když na nás z Pražského hradu dohlížel Václav Havel.

Pokud se vám zdá, že jsem zmizel ze světa, tak nezmizel, byl jsem vyzmizíkován.

Nevím, jestli se to ještě dnes používá, ale v době předsíťové, předpočítačové, kdy se ještě psalo růčo nebo na psacím stroji a napsali jste něco blbě, použili jste gumu, když jste psali na papír tužkou, nebo zmizík. Když jste psali perem nebo na stroji, tak jste k opravě použili zmizík.

No a protože žijeme v době síťové, v níž se vše píše buď na počítači nebo v chytrém mobilu a jste na sítích, jejichž provozovatelé vám zapůjčí prostor, abyste byli vidět, a vy na tu síť něco dáte a někomu se to nelíbí, tak vás napráší a provozovatel sítě vás vyzmizíkuje a je mu putna, že ten práskač měl jediný cíl, a sice dostat vás ze sítí.

Když splníte podmínky pro odvolání, tak vám napíší, že máte peška, protože na prověření vaší žádosti nemají lidi.

Tak a teď máte dilema: hrát jejich hru a založit si nový profil, nebo je prostě poslat k šípku a jako mnohokrát před tím si běžet vlastní cestou.

Naštěstí mám pořád svou Běžeckou školu, profily na LinkedInu a Twitteru a komu budu chybět, tak si mě na nich najde, protože pokud nepřizná jedna firma, že mě vymazala neoprávněně a nevrátí mi starou tvář, tak holt na jejích stránkách budu pracovat v ilegalitě.

Když člověk napíše vedle sebe šestku a osmičku, tak v české kotlině nejspíše mnohým naskočí zcela něco jiného než věk.

Bylo těsně po poledni, byla neděle 12. září 1954, když se na svět vyklubal jeden Vykuk.

Napsat vykoukl by neodpovídalo realitě, protože jeho oči ještě neviděly, to až trošku později s jejich pomocí začal rozeznávat lidi a věci kolem sebe. A že bylo na co se koukat!

Doba, do níž se narodil, byla dobou budování, a tak, když mu byly tři roky, odjel s tátou a mámou budovat Slovensko. Tedy on moc nebudoval, spíš se ukázal jako rozvraceč zavedených pořádků, a už tehdy se ukázalo, že “autorita” je slovo, které mu nic neříká. Zkrátka vyslechl si slovo starších, ale většinou jen vyslechl. S tím, aby také poslechl, si hlavu moc nelámal.

Než začal chodit do školy, vrátil se do Čech, k babičce, která jej dostala na starost. Už před tím se starala o jeho staršího bráchu Mikuláše, který byl taky pěkný samorost, a sestru Zuzanu, která sice byla poslušnější, ale také svá. Je jasné, že tuhle trojku babička moc nedávala. Byla ráda, když je nakrmila a úplně nezvlčili.

Ne, že by jí zlobili, či dělali nějaké naschvály, na to jí měli moc rádi, ale prostě měli svou hlavu.

Milošek, tak se Vykuk jmenoval, byl všechno, jen ne ten, co by chvíli poseděl. Spíš byl pořád někde v trapu. Z dnešního pohledu byl zralý na to, být označen za hyperaktivní (nezvladatelné) dítě.

V té době však to znamenalo “živé dítě”, prostě takové dítě co nepostojí, a léčilo se to sportem.

Takže se školní docházkou byl poslán i do sokola, aby si s ním “bratři” poradili.

A to zase oni jo. Za to se jim odvděčil tím, že se poprvé v životě zařadil do kolektivu a dělal, co mu řekli.

Jak by také ne, když to byla spíš zábava a ovládání vlastního těla bylo velkou výzvou. Proto začal pošilhávat i po gymnastice, ale nakonec v jedenácti vyhrála atletika, hlavně však běh, protože ten nabízel možnost létat. 

A volnost, pohyb v přírodě, to bylo to, co Vykuk miloval na světě ze všeho úplně nejvíc.

A běh se mu stal vpravdě osudem! Od té doby, a je to už 57 let, se většina věcí v jeho životě točí kolem běhu. A přestože už jsou spolu tak dlouho, nikdy jej nenapadlo: už mě to nebaví, už nebudu běhat, běhu běž a už se nevracej.

Nenapadlo jej to nejspíš proto, že běh pro něj nebyl nikdy povinnost, nikdo a nic jej do běhu nenutil. 

Běh byl a je pro něj svoboda. Běh mu před 15 roky přivedl do cesty i největší životní lásku, s níž si přesně před 10 lety slíbili, že poběží spolu životem v dobrém i zlém, a běží tak dodnes.

Samozřejmě, že ne vše v životě Vykuka je, jak by si přál, to by ani nebyl život, ale pohádka. 

Na druhou stranu, to by nesměl být Vykuk, vykukem, kdyby nevěřil, že čas vše spraví – a čas je něco, byť jej mnozí neustále nahánějí, čím si Vykuk nenechá kazit života běh, na to už je moc starý kmet!