Co tu pořád tak pobíháš, to si nemůžeš chvilku sednout jako normální člověk? No, já bych hrozně rád, ale jakmile si sednu, tak jsem celý nesvůj, jakoby mě to, na čem sedím, pálilo do zadku. Tak se radši zvednu a běžím.

Ale abyste si nemysleli, že musím pořád běhat, to ani náhodou, klidně z běhu přecházím do chůze, dokonce jsem schopný se z plného běhu zastavit a pokochat se pohledem na to, co si kochání zaslouží – východ či západ slunce, rozhled do krajiny, mraky nad hlavou, třpyt vodní hladiny, rozkvetlá louka, oči koloucha…, prostě těch důvodů, proč se zastavit a jen tak zírat, vlastně jen tak lelkovat, je spousta.

Co mě také dokáže zastavit v letu, je to, že už nemohu propadnout dech, když jsem před tím zčistajasna dostal nápad běžet tryskem. 

Podobné nápady většinou mám, když se mi něco podaří, když mám velkou radost, takovou radost, že mi až vyhrknou slzy a brečím jak želva, nebo prostě vylétnu jak střela a běžím, dokud mi dech stačí. Pak se zastavím, vydýchám a užívám si plnými doušky štěstí.

Prostě poběhlík.

Lidé, běžte! U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy. Zprávy o tom, že povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, že lid v běhu je si blíž, než lid dlící na stolici či stolci. Zprávy o tom, že běh je nositelem zdraví a dobré mysli. Zprávy o tom, že náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné, prostě, běžte a buďte.

Ve chvíli, kdy jsem obdržel od svého přítele tuto oslavnou ódu, jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději neviděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě v mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí, a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít. Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání.

Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil a skropil jí svým potem.

Běhejte pro radost a s radostí

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání jen o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne – rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti – pocit, že má křídla. 

Obdivuji vás za to, co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii, a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Po dlouhých deseti letech jsme měli s Danou na návštěvě padreho Petra H.

Před těmi deseti lety s námi vedl dlouhý rozhovor před naší svatbou, kdy nám pokládal otázky, které si lidé většinou sami před tímto důležitým krokem nepoloží, i když by měli. Měli proto, že jsou to otázky mířící velmi hluboko pod kůži, a když si je vzájemně nezodpovíte, tak později mohou hluboko uloženy ve vás způsobit, že si přestanete vzájemně rozumět.

Kromě toho, že nás pak na Třech křížcích oddal, naučil nás dívat se na věřící zcela jinak, než jsme se na ně dívali, než jsme ho osobně poznali.

Dívali jsme se na ně, jako většina ateistů, jako na lidi, kteří věří v něco, co není, věří na Spasitele, věří v Boha.

Neměli jsme vůbec potuchu, kolik toho dělají pro ostatní, hlavně pro ty, kteří z různých důvodu sešli na zcestí, nebo se dostali do nesnází. 

Neměli jsme vůbec ponětí, že to nedělají na “příkaz” Boha, ale pouze z lásky k člověku, z lásky k bližnímu svému.

Nechápali jsme to ani z toho důvodu, že moderní doba je už taková, že lidi manipuluje do role “výrobního prostředku”, který je schopný myslet většinou jen na to, jak vydělat co nejvíc, aby byl spokojený, aby uspokojil potřeby své rodiny.

Neříkám, že je to špatné, ale pro život je to málo, protože člověk není nemyslící stroj, je to živý tvor toužící po lásce, toužící po uznání, toužící něco opravdového prožít… a když to nepozná, citově strádá. 

To vede k tomu, že pak strádá i psychicky a fyzicky, až z toho onemocní. Onemocní nemocí odcizení.

O téhle nemoci se nemluví, ale bohužel touto nemocí trpí zejména mladí lidé, a to je velmi nebezpečné, protože ten, kdo touto nemocí onemocní, se odcizí nejdříve lidem a pak sobě, a nakonec to dojde tak daleko, že neví, proč by měl žít.

Když Petr odcházel, doplnil to, co jsem zmínil v úvodu: Obdivuji vás za to co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii – a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Je větší, protože z toho, co děláte a sdílíte, člověk nutně nabude dojmu, že si tak hezky běháte, cvičíte, cestujete… a nemáte vlastně žádné starosti, ale teď vidím, že jich máte spousty, jen se díky svém přístupu k životu s nimi dokážete lépe vyrovnat. Možná i díky tomu, že jste na všechno dva.

A má pravdu, se vším se člověk dokáže lépe srovnat, když na to není sám, a my jsme Petrovi moc vděční za jeho otázky, které nám položil před svatbou, které bychom si sami nikdy nejspíš nepoložili, a možná nebyli dnes tak šťastní a neměli sílu šířit lásku, naději a optimismus mezi ostatní.

Takže jaké z toho plyne poučení? Docela prosté: nezavírejte se do sebe, nesnažte se vyřešit své problémy sami. Vždy se najde někdo, kdo vás vyslechne, možná neporadí, ale mnohdy, aby člověk našel cestu ven ze začarovaného kruhu, stačí vyslovit je nahlas a věci se začnou dít.

Stále říkám, že je lepší se naprášit sám, než nabíjet na sebe kulomet druhým, takže co to prasklo? Však počkejte, hned to zvíte. Díky mravenčí píli, ještě když byl redaktorem Pelhřimovského deníku, se podařilo zjistit, že Miloš Škorpil, který léta krmí všemožná media, ale co media, hlavně ty nešťastníky, co mu to žerou, tím, jak je správné běhat, vůbec běhat neumí. Jen se podívejte na tu úvodní fotografii, vždyť on má větší ÓČKA než kdejaký fotbalista!

To se pak nelze divit, že na té jeho Běžecké škole, kterou tak všude protlačuje, jsou nejčtenějšími články: Bolesti třísel či Bolesti kolen.

Bodejť by ne, když ten jeho styl je vysloveně o zabití. Je s podivem, že jej ještě nikdo nezažaloval a nevysoudil na něm milióny za obecné ohrožování zdraví spoluobčanů a za ztrátu důstojnosti! Hlavně nás to zaráží u těch tisíců a tisíců jeho obdivovatelek a nohslednic, které si dříve vykračovaly ladně a neodolatelně, kroutíce při tom svými zadečky a tím lákající případné životní partnery. Které nyní tvoří zástupy žen bez partnerů. Jak by taky nějakého partnera mohly uchvátit na svou kachní chůzi. Jen si vzpomeňte, jak Škorpil všude zdůrazňuje tu „kolíbku“, tedy, lehce přes patu, přehoupněte se přes střed nohy tak, že se zároveň vaše chodidlo přetočí z vnější hrany na vnitřní a zezadu dopředu tak, abyste se odráželi ze špičky – z prstů. Už jenom, když si to člověk čte, tak se mu z toho zašmodrchají oči. Co teprve, když se to snaží prakticky provést! No a v kombinaci s těmi jeho óčky to pak vypadá, že před vámi nejde ztepilá, ladně se vlnící gazela, ale nějaké nedefinovatelné monstrum, a kdo by to chtěl mít doma, že?

Ve chvíli, kdy se články s výše uvedenou fotografii objevily ve zmíněném Pelhřimovském deníku, tento se stal nejprodávanějším periodikem v zemi a naprosto vytlačil ostatní periodika, jako jsou Blesk, MF Dnes či Lidové noviny. Jeho náklady natolik stouply, že to musela zaznamenat do České knihy rekordů pelhřimovská agentura Dobrý den, která tuto knihu spravuje. Výše zmíněná media, hlavně však jejich investigativní novináři to ovšem nemohli nechat jen tak, a tak začali pátrat, co za tím vším vězí. Hnětlo je, že to nebyli oni, kdo objevil tuto naprostou BOMBU. Navíc v čase, kdy se zase všechny jejich přílohy a časopisy začnou plnit články pro ženy – Jak zhubnout do plavek. Jak zdravě žít, aby to bylo stejně příjemné, jako když žijete nezdravě. A tu objevili, že to celé je vlastně KACHNA.

No, kachna, ona to zas tak docela kachna není, spíše by se dalo napsat, že je to neuvěřitelně a zpropadeně dobře vymyšlená reklamní kampaň na knihy které Škorpil napsal. Vždyť jak lépe vzbudit pozornost čtenářek a čtenářů, než nějakou tou „zaručenou“ šokující zprávou, na jejímž základě si všichni zapamatují jméno autora a o čem píše?

A že to zabralo, jeho knihy se staly rázem nejprodávanějšími knihami s běžeckou tématikou jak v České, tak Slovenské republice.

Bohužel, pro Škorpila, nepochopil genialitu Michala Vítů, převedl jej na svou běžeckou víru, ten si posypal hlavu popelem a z celé bomby zbyla jen kachna,

takže teď si musí propagaci svých knih dělat sám.

Před lety jsem se rozhodl věnovat hobby běžcům, protože si myslím, že nový Emil Zátopek se nezrodí na atletické dráze, ale mezi tisícovkami zapálených běžců. Přesto jsem měl štěstí, že jsem připravoval dva mistry republiky na 100 kilometrů: Radka Brunnera (zvítězil 2x) a Jirku Krejčího – posledního, kdo porazil na MR v běhu na 100 km Dana Orálka. Jirka pak ještě zvítězil v Evropském poháru dálkových běhů. Podařilo se mě připravit i Ivanu Sekyrovou ke splnění maratonského limitu na olympiádu v Londýně a Milana Šumného na jeho dva skvělé výsledky ve Spatrathlonu. Úplně nejvíc však pro mě jsou výsledky těch, které nikdo nezná, ale jejichž radost z výsledků je o to větší.

S Ivanou a Milanem Kalouskem – príma chlapíkem, který má na Ivanině úspěchu velkou zásluhu, protože jí pomáhal vytvářet zázemí, které v jejích amatérských podmínkách bylo na velmi vysoké úrovni, jsme kolem sebe „kroužili“ na závodech ve Frantovkách několik let. Tak dlouho měli Ivana s Milanem v hlavě maraton a olympiádu v Londýně. Loňský Ivanin běžecký rok začal jejich úvahám dávat docela reálnou podobu. Když jsme si pak plácli na spolupráci, byla Ivanina výkonnost na hraně splnění B limitu. 

Už tehdy jsem věřil, že to Ivana vyválčí. Postavil jsem plán, kde jsem maximálně zohlednil to, na co byla Ivana až dosud v tréninku zvyklá, domluvili jsme se na závodech, kterých bylo trošku víc, než bych normálně doporučil, ale zase jsem musel vzít v úvahu, že Ivanu bez závodů nechat nemůžu, že je potřebuje běhat. Zkrátka jsem se snažil, aby zásah do tréninku nebo lépe řečeno do navyklého chodu svého běhání pociťovala co nejméně.

Bylo to důležité z hlediska psychiky i z hlediska fyzičky. Když si pak Ivana zaběhla ve Kbelích osobák na 10 kilometrů, věděl jsem, že má na 2:35, po Hervis ½Maratonu v Praze už to byla tutovka. Jediné, co mohlo její pokus zkazit, bylo počasí, nebo že by onemocněla, když v celé přípravě se jí až neskutečně vyhnuly všechny zdravotní problémy, což v minulých letech u ní také nebylo zvykem. To byla další moje práce, doporučit vhodné potravní doplňky, které posílí její imunitu. 

Pak jsme odjeli do Rotterdamu. Ivana, Milan, Honza Sokol coby první vodič a Michal Vítů, jako vodič pro Honzu na první kilometry. Nálada byla skvělá, o závodě jsme moc nemluvili, až večer před startem jsme udělali válečnou poradu. Milan, byť tomu věřil, byl pořád trošku skeptický a uvažoval, zda by Ivana neměla, kdyby na půlce ztrácela, odstoupit a zkusit to pak třeba v Praze. S Ivanou jsme ho přesvědčili, že vsadíme na první ránu, už kvůli tomu, aby to pak nemusela nosit v hlavě.

Šli jsme na start, problém nastal při vstupu do koridorů. Michal měl jako já na čísle koridor D a k Ivaně ani k Honzovi se po odstartování nedostal. Ale Honza to nakonec rozjel Ivaně jako v Praze, navíc se dostali do skupinky, která měla stejný cíl a tak si vzájemně pomohli. Přesto však zaslouží Honza velkou poklonu, své úlohy se zhostil skvěle až do 32. kilometru, kde jsme byli s Ivanou domluveni, že když bude cítit sílu, tak zrychlí, takže tady Ivana utekla i Honzovi a běžela si suverénně pro svůj limit.

Já se mezi tím trápil daleko vzadu, ale když jsem probíhal 28. kilometrem, běželi borci proti mně na 40. Říkal jsem si: „Teď tu musí běžet Ivana“. A najednou ji vidím, jak doslova trhá asfalt, kouknu na hodinky a bylo mi jasné, že JE TO TAM! Další 2 kilometry jsem probrečel, a i když mě začalo bodat v třísle, tak jsem se vznášel a to až do cíle. 

Když jsem byl mladý, říkal jsem si po každé olympiádě: „Na té další budu.“ Tohle se mi nikdy nepoštěstilo, a když jsem se rozhodl být tu pro hobíky, tak jsem pozbyl i naděje, že někdy budu připravovat někoho, kdo se tam dostane. Osud však byl ke mně milostivý a nadělil mi v osobě Ivany možnost na olympiádu jet a mít tam své želízko. 

Mám z toho ohromnou radost, i proto, že i když jsem věděl, že moje tréninkové metody jsou dobré a měl to již vyzkoušeno na Radkovi a Jirkovi, tak tenhle Ivanin úspěch snad donutí ostatní trenéry se zamyslet nad tím, jestli jejich metody už nepatří historii a nezkusí změnit svoje myšlení, svůj přístup ke svým svěřencům, a tím jim také pomoci změnit jejich myšlení.

Pokud bych měl Ivanu charakterizovat podrobněji, tak bych o ní řekl toto: Ivana je velmi inteligentní žena, umí si v hlavě srovnat hodnoty, ví, co chce a dokáže si běžet za svými cíli. Velkou výhodu u ní vidím v tom, že je sama trenérkou, a to velmi empatickou, trenérkou, která se dokáže vcítit do pocitů a myšlení svých svěřenců. Jako velkou výhodu vidím i to, že Ivana běh miluje a doslova pro něj žije, neběhá pro výsledky, ale pro radost z běhu, pro radost z pohybu. Prostě je mi v tomto směru velmi podobná, takže naše spojení mohlo zafungovat tak, že nejspíše mnohým vyrazilo dech.

No a pak mě osud nadělil Milana Šumného a ten vyrazil dech celému českému ultramaratonskému světu. Z čehož plyne poučení, že když rozdáváš z toho, co umíš, tak jsi vždycky odměněn.

Jsou chvíle, pro které to neděláte, ale když přijdou, potěší. Pak jsou chvíle, pro které to děláte, a ty potěší vždycky.

Když jsem zaregistroval, že se chystá v Konstantinových Lázních K6 (běh na šest dnů), neměl jsem tušení, že měsíc před jejím startem přijde zpráva: Byli jste s Danou vybráni jako osobnosti města Sokolova za rok 2021, berete?

No, neber to. Problém nastal ve chvíli, kdy přišla další informace: Skvělé, tak v pondělí 25. dubna v 17:00 v divadle v Sokolově.

A do prkýnka dubovýho, to je v průběhu šestidenní, došlo mi. Jsem však pragmatik, tak jsem si řekl: vše je, jak má být, holt pojmu letošní ročník jako poznávací, a v roce 2023, dá-li Bůh, to dám naostro.

A tak se také stalo.

23.4.2022 12:00 Start

Vybíháme, spolu s námi borci na 24 a 48 hodin. Hledám svůj rytmus. Dana je tu se mnou, což moc pomáhá – nám oběma. Mně, protože je fajn mít po boku životní partnerku, která je s vámi ve chvílích, kdy prožíváte něco výjimečného, i když ji osobně to moc nerajcuje, a jí, protože viděla, jak si to užívám a vtáhlo ji to taky.

Na první zátah jsem dal maraton a pak si šel na chvíli natáhnout nohy. Po 12 hodinách jsem měl 62 km, přesně podle plánu. Dal jsem delší pauzu, ale ve 3 ráno už byl zase na trati. Tak se stalo, že jsem se ocitl na chvíli i na čele borců a borkyň, pinožících se na trati šestidenní.

Vše běželo podle plánu až do chvíle, kdy začalo pršet, a já zjistil, že ani jedna bunda, jíž jsem měl za nepromokavou, nepromokavá není.

Mokro na těle bych ještě dával, ale jsem cimprlich na ruce, a když mi promokly oboje rukavice a ruce jsem měl od vody rozmočené a prokřehlé až tak, že začaly brnět, začal jsem se třást jak ratlík a nešlo to zastavit.

Šel jsem do chatky, zalezl do spacáku, jektal zubama a přemýšlel, co dál.

Usušit věci nebylo kde. Předpověď počasí nevábná.

Zavolal jsem Daně, aby mi přivezla nové suché věci. Protože ale lilo jak z konve a ona má v dešti trošku bobky jezdit, tak mi řekla, že v tomhle počasí to nedává.

Tak to jsem v pěkný pérdeli!, bleskově mi projede hlavou.

Za pět minut volá Kristýna, jestli tedy má přijet?

Uf, uf, uf.

Domluvili jsme se, že sbalí matku (Danu) i Katku (5 měsíční dcerku) a přijedou.

Jelikož v pondělí v poledne bych musel jet do Sokolova na vyhlášení, tak abych holkám ušetřil neustálé ježdění sem tam, rozhodl jsem se, že v chatce nechám některé věci, abych se musel vrátit, a jel domů.

Zahřál jsem se svařákem a šel spát. V pondělí dopoledne jsem si zajel do Decathlonu pro nepromokavé pončo s rukávy, kam bych v případě, že by zase vydatně zapršelo, schoval i ruce. Vyhrabal jsem i kevlarové rukavice a další věci. Byla toho plná sportovní taška.

Vpodvečer jsme si s Danou užili slavnostní vyhlášení, pak jsem ještě doma schrupnul, a v úterý, po osmé ráno a po 40 hodinové pauze, zase vyběhl.

Naštěstí moje obava, že během pauzy tělo dojde k přesvědčení, že už má hotovo a nebude se mu chtít znova makat, se nepotvrdila. Tělo asi pochopilo, že vůle je víc než rozum, a tak se o tenhle manévr ani nepokusilo.

Zvolil jsem originální formu přípravy

Jak se připravit na takovou akci, když už sám člověk ani neběhá a většinu kilometrů naběhal s klienty, nebo nachodil se smečkou chrtů?

Běhat, běhat, běhat? Tak tuhle alternativu jsem zavrhnul ze dvou důvodů. Za prvé na to nebyl čas, za druhé už bych měl běhání dost ještě dříve, než bych se postavil na start, a já potřeboval spíš dostat se do opačného stavu, mít hlad po běhu.

Říkal jsem si, že to, co hlavně potřebuji natrénovat, je být schopný celý den pracovat. 

Máme velkou zahradu a prostor zarostlý kopřivami, nálety a maliním před ní.

Rozhodl jsem se přeměnit zahradu a prostor před ní k obrazu svému.

To vyžadovalo cca 6 týdnů, minimálně tři – čtyři dny v týdnu na tom osm až deset hodin pracovat. 

Výsledek se dostavil, máme zahradu jak že škatulky, dostal jsem hlad po běhání a až neskutečnou vytrvalost.

Prostě nové výzvy potřebují nové formy přípravy. Jen nevím, co za práci si vymyslím za rok. Věřím však, že příroda mě v tom nenechá, zahrada zaroste hložím a trním, a bude zas co dělat :).

Každý z nás potřebuje svoje čísla, jde jen o to zvolit ta správná a vhodně je seřadit 42, oběh P6, 67, 80.

Vyběhl jsem, jako bych nikdy nepřestal. Pro každý den jsem si stanovil postupné cíle, a sice maraton, oběh Prahy 6 (46 km), 67 km (narozeninový běh), 80 km.

Vybíhal jsem, když se začalo rozednívat, těsně před šestou. Odměnou mi byly překrásné východy slunce. Kolem oběda jsem vždy měl cca 50 km. Najedl jsem se a na dvě hoďky schrupnul. Držel jsem stejný denní rytmus, jako doma. Do setmění pak dal dalších 30.

K6 – nekonečný příliv pozitivní energie

Během běhu, jsem provětrával i hlavu, abych si udržel dobrou mysl. Takže z toho pak vznikly průběžně tyto hlášky:

Ohlédnu-li se za dnešním dnem, slyším toliko tlukot svého srdce, svůj dech a ozvěny svých 108 737 kroků.

Člověče, pohleď a pomni,  nebeský poutník vychází, aby začal novou léčebnou túru Země a posvítil mi na další den mé léčebné túry těla a duše.

Hola, hola, K6 volá: když zvedneš zadek, tak to dáš. Vydáno u příležitosti 300 km na trati.

Člověk není nikdy dost starý, aby si nemohl dopřát nějakou krásnou p*** Já si právě nadělil 200 mil na K6.

Účty z K6 – dnes 110661 kroků, za 5,5 dne pak 368 km.

Z šesti dnů na K6 zbývá posledních 6 hodin. Člověku by se chtělo zastavit čas, ale to nedokáže, je tu jen jedna možnost, přijet za rok znovu a dát si opáčko. Z těch letošních zážitků budu určitě žít celý rok.

Ohlížím se šest dní zpátky a vidím dlouhatánskou cestu čítající 421,776 km, která se každým krokem zkracuje a zbývá krok jediný, poslední, nejtěžší. Zapomenout na to, co bylo, že nohy kuwa bolí a jít (běžet) dál.

Největší překvapení

I po šesti dnech a 411 kilometrech v jedněch botách (Salming EnRoute 3) žádný puchýř, žádná odřenina. Po těle žádná opruzenina. A úplně normálně chodím!

Shrnuto a podtrženo – jeden obrovský pozitivní zážitek!