Jsou chvíle, pro které to neděláte, ale když přijdou, potěší. Pak jsou chvíle, pro které to děláte, a ty potěší vždycky.

Když jsem zaregistroval, že se chystá v Konstantinových Lázních K6 (běh na šest dnů), neměl jsem tušení, že měsíc před jejím startem přijde zpráva: Byli jste s Danou vybráni jako osobnosti města Sokolova za rok 2021, berete?

No, neber to. Problém nastal ve chvíli, kdy přišla další informace: Skvělé, tak v pondělí 25. dubna v 17:00 v divadle v Sokolově.

A do prkýnka dubovýho, to je v průběhu šestidenní, došlo mi. Jsem však pragmatik, tak jsem si řekl: vše je, jak má být, holt pojmu letošní ročník jako poznávací, a v roce 2023, dá-li Bůh, to dám naostro.

A tak se také stalo.

23.4.2022 12:00 Start

Vybíháme, spolu s námi borci na 24 a 48 hodin. Hledám svůj rytmus. Dana je tu se mnou, což moc pomáhá – nám oběma. Mně, protože je fajn mít po boku životní partnerku, která je s vámi ve chvílích, kdy prožíváte něco výjimečného, i když ji osobně to moc nerajcuje, a jí, protože viděla, jak si to užívám a vtáhlo ji to taky.

Na první zátah jsem dal maraton a pak si šel na chvíli natáhnout nohy. Po 12 hodinách jsem měl 62 km, přesně podle plánu. Dal jsem delší pauzu, ale ve 3 ráno už byl zase na trati. Tak se stalo, že jsem se ocitl na chvíli i na čele borců a borkyň, pinožících se na trati šestidenní.

Vše běželo podle plánu až do chvíle, kdy začalo pršet, a já zjistil, že ani jedna bunda, jíž jsem měl za nepromokavou, nepromokavá není.

Mokro na těle bych ještě dával, ale jsem cimprlich na ruce, a když mi promokly oboje rukavice a ruce jsem měl od vody rozmočené a prokřehlé až tak, že začaly brnět, začal jsem se třást jak ratlík a nešlo to zastavit.

Šel jsem do chatky, zalezl do spacáku, jektal zubama a přemýšlel, co dál.

Usušit věci nebylo kde. Předpověď počasí nevábná.

Zavolal jsem Daně, aby mi přivezla nové suché věci. Protože ale lilo jak z konve a ona má v dešti trošku bobky jezdit, tak mi řekla, že v tomhle počasí to nedává.

Tak to jsem v pěkný pérdeli!, bleskově mi projede hlavou.

Za pět minut volá Kristýna, jestli tedy má přijet?

Uf, uf, uf.

Domluvili jsme se, že sbalí matku (Danu) i Katku (5 měsíční dcerku) a přijedou.

Jelikož v pondělí v poledne bych musel jet do Sokolova na vyhlášení, tak abych holkám ušetřil neustálé ježdění sem tam, rozhodl jsem se, že v chatce nechám některé věci, abych se musel vrátit, a jel domů.

Zahřál jsem se svařákem a šel spát. V pondělí dopoledne jsem si zajel do Decathlonu pro nepromokavé pončo s rukávy, kam bych v případě, že by zase vydatně zapršelo, schoval i ruce. Vyhrabal jsem i kevlarové rukavice a další věci. Byla toho plná sportovní taška.

Vpodvečer jsme si s Danou užili slavnostní vyhlášení, pak jsem ještě doma schrupnul, a v úterý, po osmé ráno a po 40 hodinové pauze, zase vyběhl.

Naštěstí moje obava, že během pauzy tělo dojde k přesvědčení, že už má hotovo a nebude se mu chtít znova makat, se nepotvrdila. Tělo asi pochopilo, že vůle je víc než rozum, a tak se o tenhle manévr ani nepokusilo.

Zvolil jsem originální formu přípravy

Jak se připravit na takovou akci, když už sám člověk ani neběhá a většinu kilometrů naběhal s klienty, nebo nachodil se smečkou chrtů?

Běhat, běhat, běhat? Tak tuhle alternativu jsem zavrhnul ze dvou důvodů. Za prvé na to nebyl čas, za druhé už bych měl běhání dost ještě dříve, než bych se postavil na start, a já potřeboval spíš dostat se do opačného stavu, mít hlad po běhu.

Říkal jsem si, že to, co hlavně potřebuji natrénovat, je být schopný celý den pracovat. 

Máme velkou zahradu a prostor zarostlý kopřivami, nálety a maliním před ní.

Rozhodl jsem se přeměnit zahradu a prostor před ní k obrazu svému.

To vyžadovalo cca 6 týdnů, minimálně tři – čtyři dny v týdnu na tom osm až deset hodin pracovat. 

Výsledek se dostavil, máme zahradu jak že škatulky, dostal jsem hlad po běhání a až neskutečnou vytrvalost.

Prostě nové výzvy potřebují nové formy přípravy. Jen nevím, co za práci si vymyslím za rok. Věřím však, že příroda mě v tom nenechá, zahrada zaroste hložím a trním, a bude zas co dělat :).

Každý z nás potřebuje svoje čísla, jde jen o to zvolit ta správná a vhodně je seřadit 42, oběh P6, 67, 80.

Vyběhl jsem, jako bych nikdy nepřestal. Pro každý den jsem si stanovil postupné cíle, a sice maraton, oběh Prahy 6 (46 km), 67 km (narozeninový běh), 80 km.

Vybíhal jsem, když se začalo rozednívat, těsně před šestou. Odměnou mi byly překrásné východy slunce. Kolem oběda jsem vždy měl cca 50 km. Najedl jsem se a na dvě hoďky schrupnul. Držel jsem stejný denní rytmus, jako doma. Do setmění pak dal dalších 30.

K6 – nekonečný příliv pozitivní energie

Během běhu, jsem provětrával i hlavu, abych si udržel dobrou mysl. Takže z toho pak vznikly průběžně tyto hlášky:

Ohlédnu-li se za dnešním dnem, slyším toliko tlukot svého srdce, svůj dech a ozvěny svých 108 737 kroků.

Člověče, pohleď a pomni,  nebeský poutník vychází, aby začal novou léčebnou túru Země a posvítil mi na další den mé léčebné túry těla a duše.

Hola, hola, K6 volá: když zvedneš zadek, tak to dáš. Vydáno u příležitosti 300 km na trati.

Člověk není nikdy dost starý, aby si nemohl dopřát nějakou krásnou p*** Já si právě nadělil 200 mil na K6.

Účty z K6 – dnes 110661 kroků, za 5,5 dne pak 368 km.

Z šesti dnů na K6 zbývá posledních 6 hodin. Člověku by se chtělo zastavit čas, ale to nedokáže, je tu jen jedna možnost, přijet za rok znovu a dát si opáčko. Z těch letošních zážitků budu určitě žít celý rok.

Ohlížím se šest dní zpátky a vidím dlouhatánskou cestu čítající 421,776 km, která se každým krokem zkracuje a zbývá krok jediný, poslední, nejtěžší. Zapomenout na to, co bylo, že nohy kuwa bolí a jít (běžet) dál.

Největší překvapení

I po šesti dnech a 411 kilometrech v jedněch botách (Salming EnRoute 3) žádný puchýř, žádná odřenina. Po těle žádná opruzenina. A úplně normálně chodím!

Shrnuto a podtrženo – jeden obrovský pozitivní zážitek!

Zběhl jsem ze života výkonnostního sportu, k životu hýbání se pro radost, abych ostatním ukázal, že hýbat se je radost a taky proto, že chce-li člověk pomáhat, musí být zdravý, silný a fit, aby mu nemuseli pomáhat druzí.

Proč člověk běhá? Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte? Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.

Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl.

A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat.

Na vojně jsem běhal z kasína přes plot, abych poznával okolí Tachova. Na cvičení jsem zběhal Doupovské hory a Šumavu kolem Prášil.

Po vojně šel za kamarády běhat Do Bohemians Praha, Petr Bláha mě naučil, jak trénují šampioni. Byla to tvrdá škola, ale protože jsem se s během kamarádil už dvanáct let, tak si s tím mé tělo až na pár drobnějších zranění, poradilo. Zároveň mě to však naučilo i tomu, že běhat pomalu se vyplatí.

Ve 28 letech jsem si zaběhl první maraton, ve 34 letech první ultramaraton (52 km za 3:29:45), v 37 letech jsem se stal poprvé mistrem Československa v běhu na 24 hodin (224 km) a definitivně zběhl k ultramaratonu.

V té době jsem se stal oficiálně i trenérem a to předurčilo mé další a poslední zběhnutí, když z atleta se stal trenér a propagátor běhu, ale hlavně zdravého životního stylu, protože o ten především v životě běží.

A ještě jsem začal běhat pro něco, či spíš pro někoho, a sice pro dobrou věc. Takže tímto bych vás rád pozval 26.5. od 18 hodin na besedu se mnou a Danou do divadla v Horních Počernicích, tedy tam, kde jsem se narodil.

Pokud budete mít čas, rádi se tam s vámi uvidíme, tím spíš, že výtěžek z tohoto večera půjde na činnost KC Motýlek, které pomáhá dětem se zdravotním znevýhodněním a jejich rodičům.

V životě nemůže člověk stihnout všechno. No a co? Prostě stihne jen to, co má pro něj a pospolitost největší význam.

Tak s tímhle se to má jako s tím, že člověk tu není od toho, aby hodnotil činy druhých. „Kdo jsem, abych soudil? Kdo je nevinný, ať hodí kamenem!“ Tím se dostávám k tématu současných svátečních dní, k Ježíšovi. K jeho poslednímu rozloučení s jeho nejmilejšími, k poslední večeři. K noci v zahradě Getsemanské. K jeho odsouzení. K jeho ukřižování. K jeho znovuzrození a návratu mezi nás smrtelníky. 

Slavíme odchod, násilnou smrt toho, který se obětoval za člověka. Slavíme jeho vzkříšení a nový příchod mezi nás. Ty dvě události dělí od sebe historicky jen několik málo dní. Co všechno se v těch pár dnech událo, co všechno těchto pár dní na Zemi a v životě člověka změnilo? 

Ve světle těchto pár dní zapomínáme na to, co vše tomu předcházelo, že tomu předcházelo 33 let života člověka. Ve světle těch pár dní je krásně demonstrován lidský spěch a lidská „touha“ mít hlavně všechno rychle z krku, abychom se už v tom nemuseli babrat a mohli si vesele a nerušeně užívat radostí života. 

Nad touto „touhou“ mít vše hned hotovo, vedoucí nás ke zbrklým a rychlým rozhodnutím, k rychlým soudům a odsouzením, bychom se měli v těchto dnech, kdy vzpomínáme Velikonočních událostí, které se staly před 2000 tisíci lety a které stály život syna člověka, zamyslet. Změnil se od té doby nějak člověk?

Když pozoruji náš život, tak vidím, že člověk se za těch 2000 let vůbec nezměnil. Ano, nechodí již pěšky, neběhá dlouhé míle, ale jezdí různými dopravními prostředky, létá do vesmíru, s ostatními jej spojuje internet, ale vnitřně zůstal člověk stále týž. Stále se hledá. Stále hledá: Proč tu jsem? Co zde pohledávám? Nešlo by to všechno nějak urychlit, abych už měl od toho pokoj a mohl se jen bavit?

Možná i vás v těchto dnech napadnou znovu myšlenky typu: Kde vlastně přišel Ježíš ke svému poznání, ke své víře, které jsou tak jiné než to, co se „nosilo“ v jeho době mezi Izraelity?

Možná odpověď naleznete, když si vzpomenete, co Ježíš dělal nejvíce, kromě toho, že učil své žáky, že jim předával svou víru v člověka. Že léčil nemocné. Že krmil hladové. Čím ty nemocné léčil? Čím ty hladové krmil? 

Je to nad slunce jasnější, léčil a sytil je tím samým, tím, čím léčil, sytil a co učil své žáky – vírou v člověka. Ne nadarmo se říká: „Věř, a víra tvá tě uzdraví!“ 

Čí je ta víra? Je to vaše víra. Co jste? Jste člověk! Co vás tedy uzdraví? Uzdraví vás víra v člověka!

To je vše, co nám Ježíš odkázal a nad čím bychom měli v těchto dnech meditovat a přemýšlet. A když se k tomu ještě vydáme ven, ať už pěšmo nebo běžmo, do přírody, tak to bude to pravé ořechové, protože kromě toho, že Ježíš předával lidem svou víru v člověka, pořád někde běhal či chodil, pobýval v lůně Matky přírody, a i to mu pomohlo „objevit“ víru v člověka.

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross.

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme tedy spíš běžíme svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají. Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu. V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Přenesme se zpět v čase. Píše se rok 1973, je září, mně je 19 let a právě rukuju na dva roky na vojnu. Dvouletý lockdown.

Jak něco takového může člověk ve zdraví vůbec přežít? Honí se vám hlavou. Vyřešil jsem si to po svém. Prostě jsem si řekl, že ty dva roky nejsou a až uplynou, já se vrátím tam, kde jsem svět opustil.

Ve chvíli, kdy byl vyhlášen LD, jsem si na to vzpomněl. Vlastně jsem si vzpomněl již o 14 dní dříve, neboť my v okrese Sokolov jsme byli společně s okresy Cheb a Turnov zavřeni již tehdy.

Mohlo by se na první pohled zdát, že tato pasivní rezistence, kterou tak proslavil Mahátma Gándhí, je vlastně rezignace. Ale pokud znáte historii, víte, že s tou svou „rezignací“ to Mahátma Gándhí nakonec dotáhl až na ministerského předsedu Indie. Takže to nejspíš nebude tak bezradná reakce na stav věcí, které chcete změnit.

Mně mé rozhodnutí pomohlo přežít ty dva roky vojny, během kterých jsem se domů dostal všeho všudy jen třikrát, v naprosté pohodě. A to i proto, že i na vojně jsem běhal, tedy spíše zběhal – na tajňačku přes plot opouštěl kasárna v Tachově, a poznával okolní přírodu.

Do civilizace jsem běhat nemohl, neboť tam bylo všude několik bystrých očí pomocníků VB nebo pomocníků PS. Jedni i druzí se mohli přetrhnout, aby se soudruhům zavděčili tím, že odhalili nepřizpůsobivého.

Zpátky do doby nedávné a k nápadu „Poznej místo, kde žiješ“. Ve chvíli, kdy byl vyhlášen v celé České republice LD a lidé se začali zajímat, jak velký akční rádius má obec či město, kde žijí, jsem si uvědomil to, co se mi běžně stává, když do nějakého města, obce či místa zavítám a proběhám si ho.

Pravidelně se mi stává, že se vrátím a lidem, kteří zde žijí, začnu vášnivě popisovat, co všechno jsem viděl, jak to tam mají nádherné a jak jim to závidím. Načež nastane ticho, lidé se po sobě dívají a nemají vůbec tušení, o čem mluvím.

Buďto na těch místech nikdy nebyli, nebo jim přijdou naprosto všední a vůbec si neuvědomují jejich jedinečnost. Možná jsem divný, ale od mala v sobě mám kluka, který touží objevovat. A nejradši je, když objevuje zcela běžné věci či místa, která mají na očích, pokud jsou ty oči otevřené, všichni.

Hodně lidí se bohužel dívá na svět cizíma očima, očima reklamy a propagandy, a hrne se na místa, kde to žije. A je jim úplně jedno, že ve chvíli, kdy se tam všichni nahrnou, přestávají ta místa být k žití.

Možná, kdyby se LD podal lidem formou, vydrž ty tři týdny, než se budeme moci všichni volněji nadechnout a využij ten čas k tomu, abys poznal co nejlépe místo, kde žiješ, tak bychom to všichni (nebo většina) přijali a na konec zjistili, že to nebyl až tak ztracený čas. Jako já jsem nakonec poznal, že ani ty dva roky, které jsem byl nucený strávit na vojně, nebyly tak úplně ztraceným časem. Díky nim jsem totiž poznal Doupovské hory v době, kdy se tam nesmělo, tehdy uzavřená místa na Šumavě i krásné okolí Tachova.

Takže za mě dobrý! 🙂

Vždycky totiž záleží, jak na věci nahlížíme a co si z toho, co vidíme a poznáme, odneseme do života. A když jste pozitivní a radovánek k tomu, tak vás nic nerozhodí. A pokud jo, tak ne na dlouho.

Přeji vám všem šťastný života běh a věřte, zase bude líp.                                         

P.S. Poznali jste město kde žiji?

Rok 2022 jsem si vybral jako ten, kdy se vrátím k ultraběhům. No vybral, spíš bych řekl, že se to prostě tak nějak seběhlo a navíc tento rok se mám podle hvězd věnovat sobě. A nejvíc svůj jsem, když běžím, jdu či se jen někde flákám po venku.

Začalo to tím, že Milan Zápotocký naznačil, že by rád absolvoval LH24 a protože jsem ji ještě neabsolvoval (nechci psát neběžel, protože od absolvování B7 vím, že tyhle akce jsou spíš o přežití, než o běhu), tak jsem se k němu přidal.

Tak za pár týdnů uvidíme, tedy pokud to omicron dovolí, jestli to byl dobrý nápad.

No a pak jsem koketoval s myšlenkou absolvovat normální 24 hodinovku. 

Opět píšu absolvovat, protože jsem na ní chtěl hlavně vydržet celých 24 hodin, bez toho, abych si dopředu stanovoval nějaký výkon. Prostě se na 24 hodin uzavřít do svého světa, dávat nohu před nohu a krok za krokem směřovat vpřed.

A pak přijde Kosťa Wiesner s tím, že v Konstantinkách (mimochodem moc krásné místo) domluvil uspořádání 100, 24, 48 a šestidenní. 

No a tak jsem dostal pro letošní rok motivaci zažít něco nového, něco nepoznaného. Protože co si budeme povídat, rychlejší už nebudu, takže na 100 km lepší čas nedám a za 24 nebo 48 hodin víc než jsem uběhl už neuběhnu. 

Ale šest dní (144 hodin) jsem ještě neběžel, takže to bude určitě osobák, i když to bude spíš indiánský běh, ale jak víme, nejlepšími běžci jsou Tarahumarové a to i díky tomu, že nikam nespěchají.

Na tomhle místě musím poděkovat Daně, že ani neremcala, to teprve přijde, až se to nablíží :).