Běhání a hýbání se je požehnáním. Běhání a vůbec pohyb je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání a hýbání se je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec.

Běhání a hýbání se je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony pohybovat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…

Jednou jsi mistr světa, podruhé jsi amoleta. Ber to sportovně – změna je život. Stát se z mistra světa amoletou není vůbec žádný problém.

Dokonce bych řekl, že je to velmi běžný jev. Problém je v tom, že vždy „víme“, jak by to měl udělat druhý, ale když přijde řada na nás, abychom naplnili slova skutkem, většinou nás to posadí pevně na zadek. Takže jinak řečeno: výše uvedený bonmot Pavla Kosorina sedí jak naše pozadí na nočníku. Jak se těchto závěrů vyvarovat? Snadno! Méně mluvit, více makat. Pokud jde o běh a hlavně maraton, tak běhat, běhat, běhat, ale snažit se běhat s radostí a s lehkostí, protože o tom hlavně běh je. Také platí: ŽIVOT je BĚH a BĚH je ŽIVOT. Tady mám nyní na mysli to, že: 

Nejčastější chybou, kterou udělá běžec začátečník, je to, že to od začátku co nejvíc napálí, jako by mu šlo o život. Asi to máme zakódováno, protože běh nám byl dán proto, abychom jako druh přežili. Tedy jako druh „zbraně“, kterou jsme používali v lovu – uštvat zvěř. A pak také jako nástroj, který jsme používali k záchraně života – utéct před nebezpečím. 

Nejčastější chybou v životě člověka je, že chceme dosáhnout všeho hned – teď. 

Vidíte, jak se nám to pěkně zbíhá dohromady. V obou případech jde o to, že máme potřebu spěchat, přitom největší radost, největší štěstí, pociťujeme tenkrát, když jsme si museli něco vydobýt dlouhodobým usilováním!