Přenesme se zpět v čase. Píše se rok 1973, je září, mně je 19 let a právě rukuju na dva roky na vojnu. Dvouletý lockdown.

Jak něco takového může člověk ve zdraví vůbec přežít? Honí se vám hlavou. Vyřešil jsem si to po svém. Prostě jsem si řekl, že ty dva roky nejsou a až uplynou, já se vrátím tam, kde jsem svět opustil.

Ve chvíli, kdy byl vyhlášen LD, jsem si na to vzpomněl. Vlastně jsem si vzpomněl již o 14 dní dříve, neboť my v okrese Sokolov jsme byli společně s okresy Cheb a Turnov zavřeni již tehdy.

Mohlo by se na první pohled zdát, že tato pasivní rezistence, kterou tak proslavil Mahátma Gándhí, je vlastně rezignace. Ale pokud znáte historii, víte, že s tou svou „rezignací“ to Mahátma Gándhí nakonec dotáhl až na ministerského předsedu Indie. Takže to nejspíš nebude tak bezradná reakce na stav věcí, které chcete změnit.

Mně mé rozhodnutí pomohlo přežít ty dva roky vojny, během kterých jsem se domů dostal všeho všudy jen třikrát, v naprosté pohodě. A to i proto, že i na vojně jsem běhal, tedy spíše zběhal – na tajňačku přes plot opouštěl kasárna v Tachově, a poznával okolní přírodu.

Do civilizace jsem běhat nemohl, neboť tam bylo všude několik bystrých očí pomocníků VB nebo pomocníků PS. Jedni i druzí se mohli přetrhnout, aby se soudruhům zavděčili tím, že odhalili nepřizpůsobivého.

Zpátky do doby nedávné a k nápadu „Poznej místo, kde žiješ“. Ve chvíli, kdy byl vyhlášen v celé České republice LD a lidé se začali zajímat, jak velký akční rádius má obec či město, kde žijí, jsem si uvědomil to, co se mi běžně stává, když do nějakého města, obce či místa zavítám a proběhám si ho.

Pravidelně se mi stává, že se vrátím a lidem, kteří zde žijí, začnu vášnivě popisovat, co všechno jsem viděl, jak to tam mají nádherné a jak jim to závidím. Načež nastane ticho, lidé se po sobě dívají a nemají vůbec tušení, o čem mluvím.

Buďto na těch místech nikdy nebyli, nebo jim přijdou naprosto všední a vůbec si neuvědomují jejich jedinečnost. Možná jsem divný, ale od mala v sobě mám kluka, který touží objevovat. A nejradši je, když objevuje zcela běžné věci či místa, která mají na očích, pokud jsou ty oči otevřené, všichni.

Hodně lidí se bohužel dívá na svět cizíma očima, očima reklamy a propagandy, a hrne se na místa, kde to žije. A je jim úplně jedno, že ve chvíli, kdy se tam všichni nahrnou, přestávají ta místa být k žití.

Možná, kdyby se LD podal lidem formou, vydrž ty tři týdny, než se budeme moci všichni volněji nadechnout a využij ten čas k tomu, abys poznal co nejlépe místo, kde žiješ, tak bychom to všichni (nebo většina) přijali a na konec zjistili, že to nebyl až tak ztracený čas. Jako já jsem nakonec poznal, že ani ty dva roky, které jsem byl nucený strávit na vojně, nebyly tak úplně ztraceným časem. Díky nim jsem totiž poznal Doupovské hory v době, kdy se tam nesmělo, tehdy uzavřená místa na Šumavě i krásné okolí Tachova.

Takže za mě dobrý! 🙂

Vždycky totiž záleží, jak na věci nahlížíme a co si z toho, co vidíme a poznáme, odneseme do života. A když jste pozitivní a radovánek k tomu, tak vás nic nerozhodí. A pokud jo, tak ne na dlouho.

Přeji vám všem šťastný života běh a věřte, zase bude líp.                                         

P.S. Poznali jste město kde žiji?

Rok 2022 jsem si vybral jako ten, kdy se vrátím k ultraběhům. No vybral, spíš bych řekl, že se to prostě tak nějak seběhlo a navíc tento rok se mám podle hvězd věnovat sobě. A nejvíc svůj jsem, když běžím, jdu či se jen někde flákám po venku.

Začalo to tím, že Milan Zápotocký naznačil, že by rád absolvoval LH24 a protože jsem ji ještě neabsolvoval (nechci psát neběžel, protože od absolvování B7 vím, že tyhle akce jsou spíš o přežití, než o běhu), tak jsem se k němu přidal.

Tak za pár týdnů uvidíme, tedy pokud to omicron dovolí, jestli to byl dobrý nápad.

No a pak jsem koketoval s myšlenkou absolvovat normální 24 hodinovku. 

Opět píšu absolvovat, protože jsem na ní chtěl hlavně vydržet celých 24 hodin, bez toho, abych si dopředu stanovoval nějaký výkon. Prostě se na 24 hodin uzavřít do svého světa, dávat nohu před nohu a krok za krokem směřovat vpřed.

A pak přijde Kosťa Wiesner s tím, že v Konstantinkách (mimochodem moc krásné místo) domluvil uspořádání 100, 24, 48 a šestidenní. 

No a tak jsem dostal pro letošní rok motivaci zažít něco nového, něco nepoznaného. Protože co si budeme povídat, rychlejší už nebudu, takže na 100 km lepší čas nedám a za 24 nebo 48 hodin víc než jsem uběhl už neuběhnu. 

Ale šest dní (144 hodin) jsem ještě neběžel, takže to bude určitě osobák, i když to bude spíš indiánský běh, ale jak víme, nejlepšími běžci jsou Tarahumarové a to i díky tomu, že nikam nespěchají.

Na tomhle místě musím poděkovat Daně, že ani neremcala, to teprve přijde, až se to nablíží :).

Běhání a hýbání se je požehnáním. Běhání a vůbec pohyb je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání a hýbání se je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec.

Běhání a hýbání se je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony pohybovat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…

Jednou jsi mistr světa, podruhé jsi amoleta. Ber to sportovně – změna je život. Stát se z mistra světa amoletou není vůbec žádný problém.

Dokonce bych řekl, že je to velmi běžný jev. Problém je v tom, že vždy „víme“, jak by to měl udělat druhý, ale když přijde řada na nás, abychom naplnili slova skutkem, většinou nás to posadí pevně na zadek. Takže jinak řečeno: výše uvedený bonmot Pavla Kosorina sedí jak naše pozadí na nočníku. Jak se těchto závěrů vyvarovat? Snadno! Méně mluvit, více makat. Pokud jde o běh a hlavně maraton, tak běhat, běhat, běhat, ale snažit se běhat s radostí a s lehkostí, protože o tom hlavně běh je. Také platí: ŽIVOT je BĚH a BĚH je ŽIVOT. Tady mám nyní na mysli to, že: 

Nejčastější chybou, kterou udělá běžec začátečník, je to, že to od začátku co nejvíc napálí, jako by mu šlo o život. Asi to máme zakódováno, protože běh nám byl dán proto, abychom jako druh přežili. Tedy jako druh „zbraně“, kterou jsme používali v lovu – uštvat zvěř. A pak také jako nástroj, který jsme používali k záchraně života – utéct před nebezpečím. 

Nejčastější chybou v životě člověka je, že chceme dosáhnout všeho hned – teď. 

Vidíte, jak se nám to pěkně zbíhá dohromady. V obou případech jde o to, že máme potřebu spěchat, přitom největší radost, největší štěstí, pociťujeme tenkrát, když jsme si museli něco vydobýt dlouhodobým usilováním!