Rok 2022 jsem si vybral jako ten, kdy se vrátím k ultraběhům. No vybral, spíš bych řekl, že se to prostě tak nějak seběhlo a navíc tento rok se mám podle hvězd věnovat sobě. A nejvíc svůj jsem, když běžím, jdu či se jen někde flákám po venku.

Začalo to tím, že Milan Zápotocký naznačil, že by rád absolvoval LH24 a protože jsem ji ještě neabsolvoval (nechci psát neběžel, protože od absolvování B7 vím, že tyhle akce jsou spíš o přežití, než o běhu), tak jsem se k němu přidal.

Tak za pár týdnů uvidíme, tedy pokud to omicron dovolí, jestli to byl dobrý nápad.

No a pak jsem koketoval s myšlenkou absolvovat normální 24 hodinovku. 

Opět píšu absolvovat, protože jsem na ní chtěl hlavně vydržet celých 24 hodin, bez toho, abych si dopředu stanovoval nějaký výkon. Prostě se na 24 hodin uzavřít do svého světa, dávat nohu před nohu a krok za krokem směřovat vpřed.

A pak přijde Kosťa Wiesner s tím, že v Konstantinkách (mimochodem moc krásné místo) domluvil uspořádání 100, 24, 48 a šestidenní. 

No a tak jsem dostal pro letošní rok motivaci zažít něco nového, něco nepoznaného. Protože co si budeme povídat, rychlejší už nebudu, takže na 100 km lepší čas nedám a za 24 nebo 48 hodin víc než jsem uběhl už neuběhnu. 

Ale šest dní (144 hodin) jsem ještě neběžel, takže to bude určitě osobák, i když to bude spíš indiánský běh, ale jak víme, nejlepšími běžci jsou Tarahumarové a to i díky tomu, že nikam nespěchají.

Na tomhle místě musím poděkovat Daně, že ani neremcala, to teprve přijde, až se to nablíží :).