Mohu tě přivést k vodě, pít už musíš sám. Mohu ti ukázat cestu, jít, běžet, už musíš sám.

 „Když tě zavedu tam, odkud se pravda jeví nová – a má cesta nebude pravdivá ani falešná, neboť kroky prostě jsou a nemůžeš je popřít, potom mne, který jsem ji stvořil, ani nepostřehneš a nebudu ti připadat ani pitoreskní, ani brilantní, ani paradoxní, neboť tu byly prostě kroky, jež následovaly za sebou…“. Antoine de Saint-Exupéry.

 Prostě po té cestě půjdeš, protože je to TVÁ cesta, a ten, kdo si ji vybral, jsi TY sám. Mou jedinou „povinností“ je, tě na tvé cestě doprovázet, být ti stále nablízku, naslouchat ti a to také činím, a to i tehdy, když mě popíráš, hanobíš a zatracuješ.

 Všiml sis někdy, že ale když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ…, že ti to nepomáhá, ba právě naopak – uvrhá tě to do stále většího temna, zatímco když mě oslavuješ, zdá se ti najednou všechno lehčí?

 Není to proto, že když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ, popíráš, hanobíš, zatracuješ vlastně sebe? A cítíš se nádherně, když mě oslavuješ, neboť tím oslavuješ sebe?

Uvažuj o tom, až zase vyběhneš na svou pravidelnou běžeckou stezku a zkus se na ni, na sebe, na „mne“ podívat tímto úhlem pohledu.

Neviděli jste ho? Takhle nějak se ptaly vychovatelky mateřské školky (a posléze i další občané Sniny), když hledaly čtyřletého klučinu, který jim o poledním spaní zdrhnul ze školky.

Prostě touha toulat se po světě po svých, a nejraději v lůně přírody, mi byla dána do vínku, a s tím člověk nic nenadělá. 

Tak jsem šel, přebrodil Cirochu a ztratil se v lese. To bylo také poslední místo, kde mě někdo zahlédl a později o tom zpravil hledající, včetně mých rodičů, kteří už byli na prášky.

Celé odpoledne jsem strávil, nikým a ničím nerušen, v ráji lesů, luk, ptáků, motýlů, hmyzu a zvířat. Je dost možné, že jsem se i někde natáhl do trávy a pozoroval oblaka táhnoucí na své nebeské pouti nad mou hlavou.

Pozoroval, jak mění tvary a představoval si, jak táhnu s nimi a z výšky pozoruji cvrkot dole na zemi.

Je docela možné, že jsem i na chvilku usnul, ostatně u uondaného a vyluftovaného škvrněte by to nebyl žádný div.

Co si pamatuji je, že jsem byl nesmírně šťastný. Šťastný, protože mi nikdo neříkal, co musím, co můžu, nikdo tu na sebe nekřičel, jako rodiče, když přišli z práce domů, protože každý z nich chtěl být někde jinde, někde, kde nebude ten druhý. Já jim nepřekážel, spíš jsem cítil, že jsem pro ně vzpomínkou na dobu, kdy mezi nimi nevládl svár, nýbrž láska.

Láska, jež skončila ve chvíli mého početí, protože otec měl za to, že žena je povinována být mu vždy po vůli. 

Tady venku žádný svár nebyl, veškerý život zde byl v harmonii, všichni znali, k čemu byli stvořeni, a pro to žili.

Se soumrakem jsem, byť nerad, tento ráj opustil a přebrodil se přes Cirochu zpět do světa lidí. První, co jsem spatřil, byla radost v očích mých rodičů, že žiji. A hned v dalším okamžiku mi nad hlavou zasvištěl kožený pásek, odepnutý z kraťasů mého otce, a přistál mi na zadnici.

Takto se mě poprvé dotkl zen

O mnoho, mnoho let později mi zní v uších, v hlavě, v duši, píseň:

Obdarovat člověka láskou k běhu je jako dát mu do rukou flétnu a naučit jej na ní hrát nekonečnou píseň bytí.

Běh, stejně tak jako flétna, dává člověku možnost zvolit si tón, jímž bude znít, zvolit si svou vůni, jíž bude kolem sebe šířit, zvolit si barvu světla, které ostatní uvidí, uvidí-li jej běžet, uslyší-li jej hrát.

Až dnes vyběhnete, zkuste začít hledat svůj tón, svou vůni, svou barvu světla.

Až je objevíte, nechte je na sebe působit – staňte se tím tónem, tou vůní, tou barvou světla.

Co pak s tím?

Nevím, to už je na každém z nás, jak s tím naloží, ale baví mě představa běhu letní bezměsíčnou noci, v níž se míhají různě zabarvené siluety běžců a běžkyň, vzduch je nasycen desítkami vůní a do toho zní krásná píseň beze slov run, run, run, run… 

Překážkou ti musí být sám život? Mám snad život považovat za nepřítele? Mám uvěřit tomu, že mám jedinou volbu a to bud já, nebo život? To je hodně tvrdá lekce, jíž mi následující úvaze Antoine de Saint-Exupéry dává.

„Stavíš-li slova toužit a vlastnit do protikladu jako svárlivá, pak vůbec nerozumíš životu. Nad těmi totiž stojí tvá lidská pravda a v té nic rozporného není. Touha se musí plně vyjádřit, nesmíš narážet na překážky, které by neměly smysl, nýbrž naopak, překážkou ti musí být sám život, ten druhý, tobě nepřátelský tanečník – a pak se urodí tanec. Jinak by ses choval stejně hloupě jako člověk, který by hrál „panna – orel“ proti sobě samému.“

Jak se s ní mám vyrovnat, když věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Uf, uf, uf.

No, jediné možné řešení je to, že si sám sebe představím jako Kaina a Abela, či Jekkylla a Hyda, s tím, že vím, že Kain a Hyde jsou ti, co převlečeni za kamarády, našeptávají Abelovi a Jekkylovi – mému já, jak je skvělé a nedoceněné a musí ukázat všem smíškům, kteří o něm smýšlejí jako o slabochovi, zač je toho loket.

Ano, tomuhle rozumím a rozumím tomu i proto, že si jsem vědom svých slabin, protože nemám strach nahlédnout do srdce svého Kaina či Hyda a bez ohledu, jak se mě snaží ovládnout, jim nabídnu doušek chladivé vody, aby uhasili svou žízeň po vítězství, svou žízeň mi vládnout.

Nemohu s nimi bojovat, protože ve chvíli, kdy bych to dovolil, ukázal bych jim své slabé místo a to rozhodně dělat nehodlám. Nechci se jich navždy zbavit, ke svému životu je potřebuji, jsou mými motivátory, jsou mými kouči, ale nikdy jim nedovolím, aby mi říkali, co mám dělat. Na to si musím přijít sám!

Tak to jsem přesně já.. Jak jsem starej, tak jsem…, si říkám vždycky, když udělám další chybu. Pak se však zarazím a začnu zjišťovat, co mi tím chce život říci a nakonec za tu chybu Bohu poděkuji.

I když se to zdá divné, tak nejlepším učitelem v životě jsou chyby, jichž se dopustíme.

Tedy v případě, že si to přebere člověk tak, jako já. Pokud si to přebere tak, že měl zase „Peška“ či smůlu a kdyby tohle nebo onohle, tak mu je – i kdyby stejnou chybu opakoval donekonečna – jeho chybování k ničemu.

To snad raději, aby ani nechyboval a byl dokonalým.

S takovým člověkem by byla ale děsná nuda, taky kdo by chtěl žít s dokonalým, že? Je fakt, že už jsem pár takových lidí v životě poznal a dokonce s nimi i žil.

Řeknu vám, byl to očistec a nevěřili byste, jak jsem ty dokonalé štval svým „lehkým“ přístupem k životu a chybování.

Problém těch „dokonalých“ je, že si nejsou ochotni připustit svou nedokonalost, která se u nich projevuje právě touhou: Probůh, jen neudělat chybu – a ještě kdyby mě při tom někdo přistihnul, to by byl konec!

Co si myslíte, kdo toho v životě víc prožije, více udělá? Ten, kdo se sice ze svých chyb neraduje, ale bere je jako součást života nebo ten dokonalý, co v životě udělal jedinou chybu – snažil se být za každé situace dokonalý?

Stalo se to v jeden pátek, jeli jsme s Pomalým Pepou do Stožce. Mezi Dolním Žandovem a Starou Vodou, v úseku častých dopravních nehod, nás málem sestřelil, jinak to nejde napsat, protijedoucí debil. Nebylo to ani v nepřehledném úseku, kdyby koukal na cestu, tak nás musel vidět, ale on „zaslepen“ svou jedinečností, se jal předjíždět malý náklaďák cca 50 metrů před tím, než my se dostali na jeho úroveň. Strhnul jsem to na krajnici, ale i on naštěstí prozřel a vrátil se na svou stranu. Jinak bych vám už asi nic nenapsal.

Podobných situací na silnici zažívám docela dost, ale tuhle si budu pamatovat stejně jako tu z roku 2009. Tehdy jel jsem z Františkových Lázní odpoledne do Prahy. Cesta probíhala nanejvýš klidně. Vyjel jsem z Hořoviček, na tachometru měl necelou stovku. Přede mnou volná silnice, vedoucí do kopce. V protisměru jeli tři tiráci. Když jsem byl od nich nějakých 500 metrů, začal najednou ten poslední ostatní dva předjíždět. Setinu vteřiny jsem zíral a pak začal brzdit a hledat únikovou cestu do pole. Těsně před střetem jsem zahlédl vpravo nějakou odbočku – místo tak akorát na odklizení se z cesty.

Ve chvíli, kdy jsem dokončil svůj úhybný manévr, tirák profičel kolem mě a pokračoval vesele dál na své cestě. Nejvíc mě udivilo, jak jsem zůstal v celé situaci klidný, žádný vztek, žádný adrenalin, pravda do volů jsem mu vynadal, ale to bylo všechno.

Vyjel jsem zase na silnici a pokračoval dál na cestě do Prahy. Poděkoval svým andělům strážníčkům, a i když to nebyla moje chyba, omluvil se jim za tu práci, co se mnou mají, aby mě tady na tom světě ještě nějaký čas udrželi.

Z těchto situací mám někdy takový podivný pocit „neviditelnosti“. Vysvětluji si to tím, že jsem při řízení auta naprosto klidný, žádný vztek, žádné honění času, žádný adrenalin, tedy žádné emoce a stavy, které ovládají čím dál tím více řidičů. A protože ze mě vyzařuje klid, něco, co oni neznají, neumí to ani zachytit, proto jsem pro ně na silnici neviditelný.

Podobné pocity vnímám, když za někým běžím, a jelikož si běžím v klidu, užívám si běh, užívám si to, že jsem venku, nespěchám, nemíchá mě, že mi někdo kříží cestu, prostě běžím bez negativní energie v sobě, ten co ho dobíhám (a to i v závodě), o mě neví, jako bych byl duch.

Stejné to mám i v běžném životě,  jako správný introvert, stažený do sebe, koukám kolem sebe, nasávám atmosféru a energii okolí a jen tak si pluji světem. I v těchto okamžicích mám pocit, že jsem pro druhé neviditelný, což mně upřímně vyhovuje, protože i v davu, sám.

To na té silnici je ale o kejhák.

Co na to říká, můj oblíbený autor  OSHO  v knize „Tři poklady tao“

„Jestliže nedokážete milovat sami sebe ve svém prázdném osamění, jak by vás mohl milovat někdo jiný? Jak to od něho můžete vůbec očekávat, když to neumíte ani vy? Pokud vás vaše samota otravuje, dříve nebo později začne otravovat i vašeho partnera. Své osamění totiž nemůžete zaplnit, je to něco, co se zaplnit nedá. Je součástí vaší bytosti – pochopte to: nedá se ničím vyplnit, musí prostě zůstat prázdné a zůstane prázdné. Veškeré úsilí je marné.

První důležitou věcí je vyladit se na své „nic“, na svou prázdnotu, přiznat si jí, žít ji. Nepotlačovat ji, ani z ní neunikat. Vnímejte ji, těšte se z ní a pomalu začnete objevovat její krásu. Jakmile jednou pochopíte krásu své samoty, změní se v osamění. Pak už vaše samota nebude prázdná, pak přestane být nicotou. Pak je to čistota – je tak čistá, že je beztvará.

Stále si připomínejte rozdíl mezi osaměním a samotou. Samota je jako zranění. Znamená, že někoho postrádáte, že na něj stále myslíte, že po něm prahnete. Je ve vašich představách, ve vaší mysli, ve vašich snech. Není skutečný, je imaginární, ale je zde, ale protože není reálný, cítíte se sami, opuštění.

Jakmile ale začnete vnímat své osamění, ten druhý se z vaší mysli zcela vytratí. Přestal být stínem z vašich snů, už se nedotýká vaší čistoty. Jste šťastni sami se sebou, jste v extázi a užíváte si sami sebe. Teď poprvé jste vyladěni na své bytí i na své nebytí. Jste celiství.

Nyní můžete být zamilovaní, nyní může láska proudit. Nyní bude sdílením, nikoli únikem. Nyní můžete jít a sdílet své bytí – a také své nebytí. Můžete se podělit o svou celistvost. Můžete přijmout někoho, kdo je ochotný spojit se s vaší otevřeností; můžete se stát partnery na věčné cestě. Tato láska nebude majetnická, nebude chtít druhého vlastnit, neboť jste připraveni být kdykoliv sami. Ve skutečnosti jste šťastni, když jste sami a jste šťastni, když jste spolu – nevybíráte si. Obojí je dobré. Cítíte se šťastni v obou případech. Nyní vaše štěstí nemůže nic rozbít; druhý se z něj může radovat a sdílet ho, ale nemůže ho rozbít.

Můžete se dělit, můžete ho roznášet, můžete ho rozdávat po celém světě, máte ho tolik, že můžete celý svět naplnit blahem. A pořád roste: čím víc štěstí dáváte, tím víc ho máte. Už jím neskrblíte, vaše bytí ve vás neměstná, nejste uzavření, nebojíte se. Můžete rozdávat, můžete se dělit, protože nyní znáte i své nebytí. S konečnou platností jste poznali, že nebytí je součástí vaší bytosti a její krásy: je to váš vnitřní prostor, kam můžete odcházet, je to vaše vnitřní svatyně, váš skutečný chrám. A ten chrám je ve vás.“ 

A proč jsem vám toto vše citoval? Protože běh – běhání je prostor, místo i čas, který je jen váš, v němž vstupujete do svého nebytí i bytí, v němž se vyprazdňujete i naplňujete, v němž z vás odchází vše hnilobné a zlé a vchází do vás vše čisté. Proto se vracíte ze svých běžeckých cest jako vyměnění, očištění a nabití novou energií a chutí se rozdávat. 

Tak tedy nechť vám běh a běhání přináší i nadále tuto očistu těla, mysli i ducha a stáváte se díky tomu čím dál tím více sami sebou, což určitě ocení každý, s kým pak vejdete do styku.