Ve chvíli, kdy si začnete uvědomovat “svou velikost”, spadnete z hrušky, zlámete si obě nohy a je po velikosti.

S věkem se to má asi obdobně, nevím, nikdy mě nepřišlo, nikdy jsem si neuvědomoval, svůj věk. 

Pořád žiji tak, jak žiji a že bych měl něco měnit kvůli tomu, že mi je o rok, o pět, o deset, o dvacet, o čtyřicet víc, než mi bývalo kdysi? 

Co je to za pitominu?

Jo, ano, někdy se kouknu do zrcadla a vidím, že vlasů ubývá, vrásek v tváři a šedin přibývá. To však stárnoucí muže činí zajímavější, tak nač si z toho dělat další vrásky.

Důležitější podle mě je, že se mi nezakulacuje bříško a další partie těla, že každý den vstanu dám si svých 5 až dvacet kilometrů chůze a běhu, udělám na zahradě, případně doma, co je potřeba, s někým se proběhnu, abych mu ukázal, jak to má vypadat.

Někoho naprdnu, že pořád můžu :).

Tuhle někdo na IG psal Daně, že jako dobrý, ale na druhou stranu je třeba ctít věk. 

No jako fajn, ale já nežiju, tak jak žiju, protože si myslím, že mi je 30, 40, nebo 50, ani proto abych bořil nějaké mýty, ale protože mi to moje zdraví a fyzická kondice umožňuje, líbí se mě to a takový život mě plně vyhovuje, naplňuje a baví.

To, že tím inspirují, hlavně mnohem mladší, kteří touží žít, až budou mít taky své roky, aktivně, beru jako bonus.

Tím chci říci, že každý má právo na to, jak žít svůj život, což sebou nese i osobní zodpovědnost za vše co to přinese, špatné i dobré.

Každopádně potvrzuji, že podzim je báječný čas pro život, jak ten venku, tak ten osobní.

P.S. Děkuji za všechna přání a kondolence k dožití sedmdesátky a slibuji, že dokud budu moc, tak vás honit nepřestanu a tý mojí partě, co nás s Danou poslala do Nebe vzkazuju, že jim teda moc děkuju a že mě je jasný, že to je hlavně dárek pro Danu, aby mě dovolila dělat s nimi všechny ty, jak bych to napsal slušně, hovadiny, co spolu děláme.

Nezáleží, na jakém místě na světě či v životě se člověk nalézá, na čem však záleží, je být přítomen a za všech okolností zůstat sám sebou.

Jako kluk jsem miloval chvíle, kdy venku byla mlha, pršelo, foukalo, padal sníh, prostě bylo počasí pod psa. Miloval jsem tyto chvíle, protože jsem měl rád samotu, okamžiky, kdy jsem měl celý svět jen pro sebe, protože kdo by v takovém nečase chodil dobrovolně ven? Snad jen blázen.

Toulal jsem se po polích, po lukách, po lesích a pozoroval, jak se celá příroda, všichni tvorové radují, že kromě toho trouby, co tu pobíhá s rozzářenýma očima, tu není nikdo, kdo by narušoval všeobecný klid a harmonii.

Pozoroval jsem pavučiny natažené mezi stébly trávy, v jejichž rohu se choulil pavouk čekající na svou kořist, které se v tomto počasí ale nedočkal, protože v takové slotě ani mouchy nelítaly.

Pozoroval jsem kapky vody držící se vší silou na jehličkách jehličnanů, pozoroval jsem je tak dlouho až se zcela naplnily vodou a spadly mi do otevřené pusy, otevřené úžasem z té neskutečné krásy.

Když jsem se z těchto výprav vrátil domů a babička se mě zeptala, cos tam probůh v takovém počasí, takovou dobu hledal?, většinou jsem jí nedokázal odpovědět, nebo jsem po pravdě odpověděl: nic.

Jó, byl to krásný klukovský svět, který si nesu ve své duši, ve svých vzpomínkách dodnes, stále mě naplňuje úžasem běhat, chodit, prostě se toulat venku v přírodě v čase nečasu. Přes to všechno, co se za těch padesát až šedesát let ve světě změnilo, si tohle nesu v sobě jako poklad, a když se ocitnu někde uprostřed přírody v čase nečasu, otevřu svou soukromou pokladnici a doplňuji ji o nové zážitky.

Zážitky, které jsou nepřenosné a jenom moje, protože i kdyby byl na tomtéž místě, v tutéž chvíli ještě někdo jiný, bude svět kolem sebe vidět svýma očima, vnímat svými smysly, a popravdě v tu chvíli nebudu ani vnímat, že tu je, protože budu plně ponořen do svého světa, světa za zrcadlem své duše.

V takových chvílích, přijdou-li ke mně v době současné, se mi vynořují vzpomínky na ty, co už běhají po nebeských pastvinách, vysoko nad námi. Přijde mi, že se ke mně spouštějí po snopcích vody, po vláknech babího léta, po paprscích slunce právě se prodravších přes těžké černé mraky.

Když se toto stane, obejmeme se, podíváme se vzájemně do očí, pohladíme se a je nám neskutečné teplo, podobné, jaké bývalo, když se toto odehrávalo před desítkami a desítkami let v reálném čase.

Je nám teplo, jako bychom seděli společně na prosluněném lesním palouku, pili vodu nabranou ze studánky a ukusovali suchý chleba se slaninou.

Pak se zvedneme, ještě jednou obejmeme a vydáme se dál každý svou cestou, oni vzhůru, by hlídali náš klidný spánek, no a já tam, kam mě nohy zase nesou.

S právě se vyklubaným novým rokem se těším, že zas bude, jak bude, že když budu potřebovat dobít baterky vyběhnu, vyjdu si na schůzku se všemi bytostmi co běhají po světě i s těmi, které si lítají v povětří.

Šťastný života běh či let, moji milí souputníci!

Musíš být vítěz, musíš být nejlepší, musíš se víc snažit, abys vyhrál, abys byl nejlepší!“ Postupem let se požadavky stupňují, „musíš se snažit, abys více vydělal, abychom si mohli pořídit lepší bydlení, měli lepší auto, mohli jet na lepší dovolenou.

Není divu, že to v lidech zabíjí duši, nejhorší na tom je, že tím je zabíjena dětská duše ještě dříve, než se může rozlétnout a poznat, proč na tento svět přišla.

Není divu, že už od dětských let nevíme, co si s životem počít a to se pak s námi táhne do té doby, než řekneme:

A DOST, TOHLE TEDY OPRAVDU NECHCI, PROTO JSEM SE NENARODIL/NENARODILA!

Ale co pak, když dosud jsme žili, jak druzí pískali?

Nemůže být toto důvodem, že jsou děti stále „zlostnější“, že jsou lidé na sebe stále „nabroušenější“? Že si lidé sami sebe neváží? Že se nedokáží přijmout?

Není tohle důvodem nemocí, jako je rakovina, obezita, psychická traumata? Tato otázka stojí jak v osobě první (já), tak i druhé (ty či vy), protože ven vždy ventilujeme jen to, co se odehrává v nás, s čím se nedokážeme sami srovnat, co si nedokážeme sami odpustit a proto prskáme, kopeme kolem sebe, v nejhorších případech střílíme a bijeme, vždy však ty nepravé!

Není už čas zastavit se na cestě směřující dolů do pekla svého bytí a vyběhnout, rozletět se zpět nahoru, najít sebe sama, svou podstatu, to dítě v nás, toho boha v sobě?

Život v životě, ne po životě

Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až… Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné:

TO JE ALE PĚKNÁ HLOUPOST!

A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!

Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.

Bohužel se tím zase vracíme na počátek, vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života.

U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost. Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni.

Určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky. Přitom je to opravdu tak snadné, chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení: půjde to, nepůjde to, poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?

Když se podíváte na člověka, kterému, jak se říká, jde všechno samo, uvidíte jasné oči, zasněný pohled, spokojený – trošku rošťácký úsměv, lehkou chůzi – jako by se vznášel. Když projde kolem vás, jako by vás pohladil lehký vánek, když vám podá ruku, když vás obejme, pocítíte zvláštní teplo, ten stisk, to objetí je pevné a přitom nedrtí, ten pohled je chápající, nikdy však odsuzující. To všechno proto, že ten člověk koná bez předsudků, prostě protože ví, že je to třeba udělat a tak to udělá.

Když kolem vás projde, když vám věnuje svůj pohled, když vám stiskne ruku, máte pocit, že TO máte, ano, máte TO, právě kolem vás proplul ŽIVOT, a proto vraťte se do doby, kdy jste byli dětmi, vzpomeňte si, co jste skutečně jako malí chtěli a začněte uskutečňovat své sny, vyběhněte na svou cestu, nastavte své tváře slunci, vodě, větru, obejměte celý svět a celý svět bude váš, protože celý svět je ve vás, VY jste ten svět!

Pořád slyšíme, jak lidé říkají: „To je psí život!“ Vy lidi ale vůbec nevíte, co to obnáší. Zvlášť když vás život vrhne do domácnosti, kde se pořád někam chodí, běhá, něco zvedá.

Vůbec byste nevěřili, jak náročné je každé ráno absolvovat povinných 5 (10, 15…) kilometrů, zatímco vy byste si ještě rádi poleželi v teplé posteli nebo něco sežrali. To ale ne, my dostaneme nažrat, až když hejbneme zadkem! Jak říkám – psí život.

Maminka je na nás hodná, s ní alespoň nemusíme moc běhat, jen občas chytne slinu, jak tomu říká tatínek, a chvilku běží. To je však opravdu málokdy. Tatínek pak vždycky říká, že jí určitě chybí nějaké fotky nebo videa, kterými by motivovala ostatní k pravidelnému hýbání.

Když máme tu smůlu, že maminka nemůže, protože musí vařit nebo dělat něco užitečného, a zůstaneme pod dozorem tatínka, tak to už se předem běžíme někam schovat, aby nás nenašel a my mohli zůstat s maminkou hezky v teplíčku pelíšků doma.

Nevíme, jak to tatínek dělá, ale vždycky nás najde. Možná i proto, že Adonis je hrozně hyperaktivní (holt dřevěný Kůň a Panna, jako tatínek) a vždycky nás prozradí. Každopádně nás pak čeká většinou indiánský běh k Medardu, někdy i kolem něj. To když má tatínek pocit, že se nám to líbí nebo že jsme v poslední době měli toho pohybu nějak málo.

Když přiběhneme domů, maminka nás lituje, zatímco tatínek si libuje, jak jsme si to všichni pěkně užili. Nevím jak Aranka a Adonis, ale já jsem rád, když sebou konečně praštím na zem a už nikam nemusím.

Po obědě se vždycky těšíme, až si dá tatínek kafíčko se šlehačkou a o tu šlehačku se s námi podělí. No a pak přijde dvacet. Sotva tatínek vysrkne ještě horkou kávu (maminka tomu říká „vdechne“), ustele si v obýváku a dá si dvacet. To si pak všichni k němu vlezeme pod deku a nevylezeme, dokud maminka nejde na trénink, protože jakmile vyrazí do našeho garážového fitka, tak musíme hlídat, aby se jí něco nestalo. Mezi námi, ona není méně švihlá než tatínek, jen jinak.

Tak a teď už máte alespoň trošku představu, co to znamená psí život. A abych nezapomněl, když má tatínek pocit, že jsme běhali během dne málo, nebo ví, že druhý den bude celý den pryč, a my bychom se mohli v klidu celý den válet, tak nám naordinuje ještě jednu pěknou dlouhou odpolední procházku.

Za chrtí trio Škorpíků vyštěkal Coach Chagall Czech Spring

Jo, a jestli chcete vědět, jaký je člověčí fit život, tak si přečtěte knížku Fit bez fitka.

Toužíš po lásce, toužíš po štěstí, toužíš po naplněném životě. Tak to je moc dobře, teď však běž a učiň to vše skutečností, protože nikdo jiný to za tebe udělat nemůže!

„Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje. Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými počátečními nezdary – třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, s odstupem času začne vidět patrné výsledky, které budou mít vzrůstající charakter.

Pokud nebude věřit, že to, co činí, mu přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak ať snad raději ani nezačíná a nejdříve ze všeho zapracuje na své víře.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“ – i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl. A tak vám radím – začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře.

Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje? Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je těžké uvěřit, neboť nikdy nedohlédnete konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý svůj život.

Existují tři skupiny běžců. Jedna běhat začne, druhá běhat vydrží a třetí někam opravdu doběhne. 

Nejdůležitější je začít běhat. Stejně tak důležité je vydržet běhat. Když splníte první dvě podmínky, tak máte jistotu, že někam doběhnete.

To „kam“ není již tak důležité, protože to záleží toliko na vašem cíli, který si stanovíte. Podle mě si zaslouží stejné uznání ten, který uběhne kilometr, jako ten, který uběhne maraton, či doběhne ještě někam dál.

Takže až začnete běhat, nenechte si zážitek ze svého běhání otrávit od těch, kteří vám budou říkat: „Dobrý, ale teď to zkus uběhnout ještě dál!“

Dál vyběhněte, až se to stane vaším cílem, až vám nohy začnou po uběhnutí vaší vzdálenosti cukat a budou chtít běžet dál, protože srdce a duše budou chtít cítit, jak to chutná a oči vidět, jak to vypadá za tou zákrutou, za tím lesem, na vrcholku támhle toho kopce…