Kdo by chtěl běhat jako Keňan? Co vězí za úspěchy keňských běžců? Odpověď na první otázku je prostá: všichni, tedy kromě ostatních afrických běžců, kteří jsou jim více než rovnocennými soupeři. Odpověď na druhou otázku je též jednoduchá: pohyb, pohyb po celý den, každý den.

Příprava keňských běžců probíhá v tréninkovém centru ve stodesetitisícovém městě Eldorette, které se nachází 300 km severozápadně od Nairobi, téměř na rovníku, v nadmořské výšce 2000 m. Počasí je prakticky stálé po celý rok. Průměrná teplota je 23 – 25 °C, v noci je vzhledem k přítomnosti hor chladněji, ale příjemně. Slunce vychází každý den v 7 hod. a zapadá v 19 hod. Téměř zde neprší, období dešťů je jen od dubna do června. Pásmo lesů je až do výšky 3000 m n. m. Není zde žádný průmysl, vzduch je absolutně čistý. Veškerá strava je z místních zdrojů (krávy, kuřata, ovce, ovoce a zelenina).

Většina obyvatelstva (hlavně v okrajových částech) žije ve velké chudobě. Blízko Eldorette je však elitní oblast s rezidencemi slavných běžců. Úspěšní atleti žijí v krásných chatách, vrcholoví atleti mají dvou až třípodlažní domy a Moses Tanui a Tegla Larupe (extratřídní maratonci) si staví paláce.

Tréninkové podmínky

Panuje všeobecný názor, že Keňané začínají běhat prakticky dříve než chodit a již ve věku 6 – 7 let běhají 12 – 15 km cestou do školy. Ve skutečnosti se věk, kdy začínají běhat, výrazně liší. Je jen několik případů, kdy keňští atleti porazili světovou špičku v 17 – 18 letech, ale je také mnoho případů, kdy začali v tomto věku teprve běhat.

Velmi často se tréninkové skupiny vytvářejí na základě rodinné tradice. Nejlepší tréninkový kemp otevřela „Fila“ několik km od Eldorette. Tréninková trať (dlouhá 16 km v nadmořské výšce 2000 – 2500 m) začíná od brány kempu. Dvakrát týdně všichni atleti z kempu běhají celou trať tam a zpět, tzn. 32 km. Předtím běžci provádějí speciální komplex strečinkových cvičení. Povrch je kvalitní (obdoba škváry). Je dobrý zvláště brzy po dešti, udržuje všechny výhody přírodního povrchu, které předcházejí zranění.

Průkopníci keňského běhu

Kip Keino

Běžecká legenda, držitel 2 zlatých, 1 stříbrné a 1 bronzové medaile z OH v Mexiku a Mnichově, prezident Národního olympijského výboru a organizátor důležitých charitativních programů. Založil sirotčinec pro více než 70 dětí a v roce 1999 otevřel školu pro 200 dětí. V sirotčinci jsou 2 – 3 lůžkové pokoje se sprchou a toaletou, knihovna a videopůjčovna. Je zde fitness centrum, basketbalové hřiště a sauna. Mají zde 9 zcela vybavených závodních drah v délce 4 – 8 km s různým profilem a s umělými překážkami. Tratě využívají pro trénink a závody i keňští atleti, neboť je dobře připraví pro krosové závody v Evropě.

John Velzian

Jeden ze zakladatelů celé africké atletiky. Do Keni přišel z Anglie v r. 1959 ve věku 30 let. V této době zde nebyla žádná atletika. Pět let poté jeho zásluhou získal první keňský běžec bronzovou medaili na OH v Tokiu a za 4 roky v Mexiku Keňané úspěch zopakovali, což se nikdy předtím nepodařilo. Podle Velziana mezi nejdůležitější faktory úspěšnosti keňských běžců patří: genetické předpoklady, tréninková píle, disciplína, motivace, skupinový trénink a přírodní strava.

Článek vyšel v časopise Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem je Vadim Zelichenok (Rusko). Mnohé se jistě za tu dobu změnilo, ale to hlavní ne a sice, že nejlepších výkonů člověk dosáhne, když je hladový. To platilo za doby Emila Zátopka, stejně jako to platí dnes.

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní! Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím.

To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu. 

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli. Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, opustit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Člověk touží zapomenout na všechny starosti světa, neboť jej jiní „moudří“ od jeho narození poučují, jak má žít, jak má žít, aby se zařadil, aby splňoval to, co od něj společnost žádá, aby jej měli všichni rádi, aby se stal ovcí, aby byl hodný a poslušný…

Když to nedělá, když nedělá to, co se má, tak je zlý a je nutné jej potrestat, zavrhnout – označit. Označit jako: divný, nepřizpůsobivý, hyperaktivní, odlišný… Oč lépe zní výjimečný, jedinečný, svůj…, přitom je to jedno a totéž, jen nazíráno z jiného zorného úhlu – z odvrácené strany slunce. Je to směšné o to víc, že slunce žádnou odvrácenou stranu nemá, tedy svítí na nás všechny svou přívětivou stranou, protože všichni jsme jeho děti.

Všechno zlo na zemi způsobuje nedostatek lásky. Jediné, po čem člověk bytostně touží, je láska, je upřímné a silné – přijímající objetí. Objetí, kdy se dvě těla obejmou a samovolně nechají, aby se propojila jejich nehmotná těla, jejich duše (přesně tak, jak se to děje ve filmu Avatar). Aby k tomu došlo, stačí velmi málo. Stačí k tomu, aby k sobě přistoupili dva zcela uvolnění jedinci, bez očekávání čehokoli, bez předsudků a takto si vzájemně nabídli svou náruč.

Blaženost je odpuštění

• Blaženost je odpuštění, odpuštění sobě – že nejsem dokonalý. 
• Blaženost je odpuštění, odpuštění druhým – že nejsou dokonalí. 

Co má společného běh a stáří?

Běh je zkušenost

Zkušenost, že to jde, že to běží, že je možné dokázat vše, co si člověk zamane. V poslední době se ke mně dostává stále více a více příběhů, kdy mi lidé říkají: „Je to podivné, je to přímo neskutečné, před nějakou dobou (nejčastěji se vyskytuje horizont tří let), jsem si vůbec nedovedl představit, že bych běhal, běh jsem doslova nesnášel. Pak jsem si přečetl, že běhat je tak snadné, že jediné, co pro to musím udělat, je zvednout zadek, že nutně nemusím celou vzdálenost běžet, že běh mohu s klidným svědomím proložit chůzí, a skutečnost je taková, že dnes se stal běh pevnou součástí mého života, součástí, bez níž si již svůj život nedokážu představit. Opravdu stačilo tak málo, opravdu stačilo jen zvednout ten, tehdy ještě hodně těžký, zadek! Dnes už má o 15, 20, 30, 40… kilo míň!

Stáří je zkušenost

Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili. 

Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not! Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít!

Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!

Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal. Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali. Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil. 

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ!

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ!

Nic nevypovídá o našem životě víc, než to, co během něj činíme. Nejlepší pak je, když i přes všechny chyby, které během něj uděláme, si můžeme na konci každého dne říci: Díky za něj!

Na životní období se dá hledět v té nejpřirozenější podobě, tedy v té, jíž nám nastavuje putování slunce po své oběžné dráze, v podobě, kterou jsme si zvykli nahlížet tak, jak nám ji nastavují stránky kalendáře.

Můžeme se na ně dívat i z pohledu vývoje člověka od jeho narození až ke smrti.

Myšlenku podívat se na život běžce tak, aby se zde prolínaly oba tyto náhledy, jsem nosil v hlavě dlouho.

Hodilo by se začít jarem, tedy dobou, kdy se všechno rodí. Dobou, kdy ani my, rodící se človíčci, netušíme, kam nás naše životní cesta zavede. Dobou, kterou nemůžeme moc ovlivnit svým chování a tím co děláme, protože jsme odkázáni, díky své neschopnosti se o sebe postarat, na ty, co nás přivedli na svět.

Dobou, z níž si prý moc nepamatujeme, ale která většinou ovlivní celý náš další život. Je to i doba, kdy nevíme, zda to co vidíme, se skutečně odehrává tady a teď, nebo jsou to vzpomínky z předchozích životů.

Ti co jsou kolem nás si myslí, že nás mají v hrsti, ale my už víme, lépe řečeno, ještě si pamatujeme, a tak když nás učí první krůčky, snažíme se to vzít pěkně hopem a těm nemotorům, co na nás tak děsně žvatlají a slintají, při každém zdánlivém projevu naší výjimečnosti se snažíme dokázat, že toho umíme daleko víc a vůbec netušíme, proč po každém našem novém krůčku, který se nám povede, tak šílí.

Jo, kdyby věděli, že se tak snažíme hlavně proto, abychom se dokázali co nejdříve postavit na vlastní a pak…

Máte pravdu, bude to pěkně krušná cesta, než se dokážeme pořádně postavit a krůček za krůčkem vyrazit na vlastní cestu ke svobodě.
Už víme, že jsme sem přišli, abychom se vydali na svou cestu.

Mnozí nám budou vnucovat svou cestu, která je zaručeně ta nejlepší. My se ale nenecháme zblbnout a půjdeme/poběžíme dál, i když si často natlučeme a budeme stát na další a další křižovatce, nakonec ten Rubikon překročíme a svůj životní maraton vyhrajeme.

Jak jsem napsal, hodilo by se začít jarem, ale…

Za oknem je sychravo, slunce se schovalo do vodních chomáčků z naducaných mraků a tak se vydám na cestu po životě skoro od konce, od podzimu. Možná i proto, že nejvíce těch, kteří si píší o radu o pomoc, je těch, jimž už podzim pomalu klepe na vrata, ale také proto, že i v padesáti se můžeme rozběhnout za tím, nač jsme těch prvních padesát let neměli čas.

Pokud vám někdo namlouvá, že už byste se měli zklidnit a chovat se důstojně místo toho, abyste někde potili triko, nevěřte jim.

Dokážete-li v tuto chvíli třísknout do stolu, vyhodit poslední krabičku cigaret, zahodit poslední láhev, na jejímž dně jste hledali to, co tam nikdy nebylo, tedy kam směřovat své další životní kroky, věřte, že i teď si můžete změnou svého životního stylu prodloužit život až o dvacet let.

A to už přeci za to stojí. Vždyť za dvacet let můžete uskutečnit všechno to, o čem jste až dosud jen snili a nebo o tom jen mluvili.

Takže nezačnu jarem, ale podzimem.

Začněme třeba těmito slovy:

i kdyby její hlas rozprášil vaše sny jak severák,
jenž mění zahrady v pustinu. Láska vás korunuje, ale láska vás i ukřižuje – Chalíl Džibrán

Že tato slova znějí hrozivě i lákavě?

Život = cesta, neboť život je cestou, kterou směřujeme ze včerejška do zítřka, od jara do léta, z léta k podzimu a od podzimu k zimě, není hrozný, je jen spravedlivý, lákavý, laskavý, krásný a na každém kroku má pro ty, co mají otevřené oči, rozevřenou náruč a věří, přichystáno překvapení.

Tak otevřete oči, rozevřete náruč, překvapení na sebe nenechají dlouho čekat.