Někomu, kdo potřebuje v životě stále nové a nové výzvy, nové cíle, se bude zdát můj život jako jedna velká nuda.

 Jen si to vezměte: v září mi bude 70 let a z toho 59 let běhám. Přesto bych neměnil.

Neměnil bych, protože žádný den, který jsem prožil s během, který jsem prožil na cestě, nebyl stejný.

Většinu z těch více jak 240 000 kilometrů jsem odběhal a odchodil po Česku a poznal na nich, že tráva není nikde zelenější, krávy vypasenější, lidé veselejší, smutnější, optimističtější či nakrknutější…

Že všude u nás je krásně, jen někdy, podle našeho momentálního rozpoložení, víc nebo míň.

Že všude je chleba o dvou kůrkách, mléko přímo od krávy či od kozy je cítit jinak (zemitěji), než to z obchodu, a že hlad je nejlepší kuchař, nebo že když umíráte žízní, tak i voda z potoka chutná jak živá.

I když mi nebylo každý z těch dosud prožitých 25 430 dní vždy do smíchu, tak se považuji za šťastného člověka a žádný z těch dnů bych za nic na světě nevyměnil, už proto ne, že kdyby jich nebylo, nejsem, kdo jsem a nežijí dnes život, jaký žiji. Nikdy bych nepoznal svou skvělou (i když občas na zabití) ženu a nemohl bych spolu s ní lidem dávat naději.

Naději, že když budou věřit ve svou šťastnou hvězdu a vytrvale, krok za krokem, za ní půjdou, poběží, tak prostě to štěstí, unavené tou dlouhou štrapací, sedne i na ně.

Takže běžte, nekličkujte, věřte…, a ono to půjde.

P.S. Jen mě ještě napadlo, že když jsem naběhal za 25 430 dní, co jsem na světě, více než 240 000 kilometrů, tak to vychází skoro 10 kilometrů na den. To asi není normální, ale zase na druhou stranu, jsem jinak zdráv a fit, a o to taky běží.

Doba dovolených se blíží, spousta z vás se chystá, že vyjedete na dovolenou k moři. Před vámi se rozprostře dlouhá písečná pláž a vy se už nemůžete dočkat rána, kdy přijde východ slunce, a vy se rozeběhnete po písku pláže s racky o závod, abyste si dali svých 5, 10, 15, 20 kilometrů. Vypadá to opravdu lákavě, ale pozor. Stejně tak jako když si obujete poprvé na nohy bosoboty, třeba leguáno, měli byste své nadšení mírnit!

Pravidla běhání u moře

Pobytu u moře, běhání v písku, uzpůsobení tréninkového plánu

Jedete-li k moři, před odjezdem jste se dostali ve svém tréninkovém plánu na nějaké penzum kilometrů a zátěže, a rádi byste na to o dovolené navázali, vždyť přeci na to budete mít konečně dost času – tak na tuto představu rovnou zapomeňte! Řada lékařů, mající svou praxi v blízkosti pláží, by vám mohla referovat, kolik pacientů ošetřili s přetíženými achilovkami či plantární fascie (silného pruhu vazivové tkáně na plosce nohy, která probíhá od paty k bázi prstů na nohou). 

Na pláži je velký rozdíl, zda běžíte v sypkém písku, či v pruhu vlhkého (relativně pevného) písku těsně u moře. Pokud se chystáte na dlouhý běh, tak rozhodně běžte po tom pevnějším pruhu písku a v běžeckých botách. Běh v sypkém písku je jednak extrémně náročný na výdej energie a pak v důsledku nestability byste si mohli způsobit vážná nebo dlouhodobější zranění pohybového ústrojí. Pokud netrváte na tom, že poběžíte vysloveně po mořském pobřeží, je dobré využít k běhu zpevněné cesty, které vedou podél pláží ve většině mořských letovisek. Ostatně slaný vzduch a pohled na volné moře máte i zde. 

Před vyběhnutím si nasliňte prst

Velmi důležité – ač to vypadá, jako že si z vás dělám prču – je, zvolit si správný směr, kterým vyběhnete. U moře většinou fouká vítr a je dobré vyběhnou proti němu. Pokud máte naplánovánu v tréninku nějakou konkrétní vzdálenost, je to jednoduché, běžíte proti větru tak dlouho, až dosáhnete její poloviny a pak se otočíte na cestu zpět. Plánujete-li si svůj výběh v čase, tak si na cestu proti větru vymezte delší čas, zpět vám to poběží zaručeně (s větrem v zádech) rychleji. Určitě není dobré vyběhnout po větru a již unavený se s ním na cestě zpět prát. Taky byste měli brát v úvahu, že poběžíte-li ráno, při cestě zpět už bude slunce o něco výš a jeho paprsky budou více hřát, což vám bude také ubírat sil. 

Špatný odhad vzdálenosti

U moře se také špatně odhaduje vzdálenost, běžíte, běžíte, běžíte, zdá se vám, že jste v podstatě nic neuběhli, protože tu nemáte žádné záchytné body, kterými byste se řídili a najednou zjistíte, že jste bůh ví kde. I z toho důvodu je dobré vybíhat proti větru, v opačném případě už byste mohli mít vážný problém. To platí hlavně pro ty, co si vyběhnou bez hodinek a různých měřičů vzdálenosti. 

Rozhodně u moře vybíhejte brzo ráno nebo se západem slunce! NEBĚHEJTE BĚHEM DNE!       

Pitný režim

Jestliže je důležité pít v normálních podmínkách, u moře je to ještě důležitější. Napijte se rozhodně před vyběhnutím a pokud plánujete, že poběžíte déle než půl hodiny (ale i v tom případě bych radil si vzít láhev s vodou sebou – co když si zaběhnete, viz výše), berte si pití sebou a nenechávejte napití až na pocit žízně. 

Už při ztrátě tekutin ve výši 2% hmotnosti těla se dostavuje pokles vytrvalostní výkonnosti. Začne se vám zahušťovat krev a v důsledku toho tělo nemůže transportovat kyslík a živiny! Kromě vody byste měli doplňovat i elektrolyty (minerály a stopové prvky) a vitamín C. Můžete si třeba naředit ovocnou šťávu. 

Mazat, mazat, mazat…

Nepleťte si pojmy, když píšu mazat, nemyslím „namazat“. Myslím mazat vně, ne uvnitř. Tuto záměnu, zejména na přímém slunci, každý rychle pozná. Šlehne to s ním, ani se nenaděje. To, čím se budete mazat, necháme na vás, ale to mazadlo by mělo obsahovat ochranu proti UV-A i UV-B záření. 

Nezapomeňte, že některá mazadla musíte nanášet dostatečně včas, alespoň 20 – 30 minut předem, ostatně máte to uvedeno na obalech (ale kdo to čte, co?)! Je potřeba, abyste si uvědomili, že světlý písek odráží sluneční paprsky zrovna tak jako vodní hladina. Při mazání nezapomeňte na místa, která jsou extrémně vystavena přímému slunci jako třeba UŠI, NOS, PĚŠINKA VE VLASECH či PLEŠ a ZÁTYLEK!

Chraňte si nejen kůži a oči (sluneční brýle), ale i uvědomte si, že ještě lepší ochranu než všelijaká mazadla vám poskytne oblečení. I když byste běželi nejraději nazí, není to dobrý nápad. Čím větší plochu kůže budete slunci při běhu vystavovat, tím hůře pro vás. Uvědomte si, že při běhu až tak necítíte v důsledku proudění vzduchu účinky slunečních paprsků a pak je pozdě sprejovat se Panthenolem. Ostatně funkční prádlo má už dnes takové vlastnosti, že je při běhu na sobě téměř nepocítíte (jak je lehké a vzdušné), ale dokonce vás i chladí. Mnohé druhy oblečení mají i vysoký faktor ochrany proti UV paprskům, stačí se jen podívat či informovat. Rozhodně byste neměli podceňovat pokrývku hlavy a zátylku, obzvláště to platí pro ty, co mají řídké vlasy, pleš, nebo si hlavu holí.

Běhání u moře při dodržení výše uvedených pravidel je jistě příjemné pro každého z nás. Pro lidi, kteří trpí různými pylovými alergiemi, však obzvlášť, neboť vzduch je zde těchto pylových alergenů prost.

Tenhle článek by se mohl také jmenovat: Jak začít běhat, cvičit, hýbat se tak, abych to nebral jako že se to má, ale dělal to, protože mě to naplňuje, baví a přináší radost a uspokojení.

O uplynulém prodlouženém víkendu jsme začali pořádat nový model sportovních campů. Ta novost spočívala hlavně v tom, že jsme sloučili program původních běžeckých campů s programem pro Velké holky, resp. zkombinovali jsme běhání a posilování. Nové bylo i místo – Penzion Dobík v Pasečné na Šumavě. Místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale kde jeho majitelé a personál vykouzlili oázu pohody. A to jídlo přátelé, ještě teď nám tečou sliny, když si na to vzpomeneme!

Camp se připravoval půl roku, lidé se přihlašovali, odhlašovali, noví opět přihlašovali, počasí bylo spíš letní než jarní, a najednou se vrátila zima. Nevěděli jsme, jak na ni zareagují ti, co se přihlásili, co tam s nimi probůh budeme moci v tomhle počasí dělat? Nakonec přijeli všichni a počasí bylo vpravdě pohádkové.

Překvapení první

Program začíná večeří, po níž se vzájemně představujeme. Tam zjišťujeme, že přijelo 29 lidí plných očekávání. „No ty woe, co s nimi budeme dělat, jak dokážeme, aby dostali to, pro co si přijeli, pro co si kdo z nich vlastně přijel…”, to byly první myšlenky, které se nám po spatření plné jídelny začaly honit v hlavě. Ještě musím podotknout, že z těch dvaceti devíti bylo dvacet pět žen. Prostě výzva jak prase :).

Nebudu vás unavovat popisem všeho, co jsme dělali, samozřejmě jsme se učili běhat správně, správně posilovat, ale i to, jak regenerovat a odpočívat, jak se radovat z každého nového dne, prostě to, co s Danou běžně v životě děláme, jen tady jsme si k tomu pozvali tuhle hordu úžasných lidí, kteří přesně tohle chtějí.

Celou skvělou atmosféru doplňovalo nádherné „letní“ počasí, jarní příroda, v níž se všechno probouzí k novému životu a jídlo, jídlo přátelé bylo doslova famózní. Kdo rádi jíte – a který Čech nemá rád dobré jídlo, tak jestli vás někdy vaše cesty zavedou do Pasečné, do penzionu Dobík, tak rozhodně zastavte a něco si tam dejte. I kdybyste měli sebeméně času,  garantuji vám, že s prvním soustem v ústech nad vámi čas ztratí svou moc, vy budete slastně přežvykovat, v hubě budete mít blaho a úplně zapomenete, kam a proč jste vlastně spěchali.

Překvapení druhé

Když jsme se po večeři ptali, kdo běhá, tak se zvedlo pár rukou, ostatní sice měli s během nějakou zkušenost, ale naučit se běhat správně nebylo to hlavní, pro co si přijeli. Přesto v pátek i v sobotu v deset hodin ráno se na výuce přirozeného běhu vystřídali snad úplně všichni účastníci. Každopádně při rozlučce v neděli už pro holky, protože to bylo hlavně jejich téma, nebyl běh sportem, při němž musí potit krev, srdce mít až v krku, dusí se a vůbec, kdy člověk má pocit, že tohle se nikdy nemůžu naučit, hlavně naučit tak, abych si běh užíval a ne si běh užíval mě.

Překvapení třetí

Většina lidí do doby campu neposilovala, minimálně ne pravidelně. Na campu se s Danou ale tužili všichni a mnozí při závěrečném hodnocení připustili, že kombinace běhu s fitness aktivitami je skvělý nápad a ve cvičení budou pokračovat i po příjezdu domů. Holky si mimochodem vyžádaly speciální cviky za zadek:-), dostaly je a zadek je pak bolel ještě i po odjezdu!

Milovaná Šumava nezklamala

Přesto, že jsem si díky Daně zamiloval přírodu v Karlovarském kraji, tak Šumava je pořád moje láska, jen se z ní v současnosti stal, hlavně v létě, „Václavák“, což u nás doma ve Slavkovském lese není, a stejně jako mám kolikrát problém psát o krásách Slavkovského lesa, aby mi sem neputovaly davy turistů, tak mám problém napsat o zapadlém koutu Šumavy na druhé straně Lipna, kde to je ještě tak, jak tomu bylo za mých junáckých let na Šumavě, kdy jsme ji měli s kamarády trempy jen pro sebe, teda kdyby nad námi dnem i nocí nebděli chrabří strážci hranic a jejich pomocníci.

Šumava na jaře nabízí 100 odstínů zelené a žluté, až z toho přechází zrak, všechno voní a ty výhledy!  Třeba výhledy na celý pás zasněžených Alp, pod nimiž se na naší straně rozkládají zelené kopečky s občas rozsetými stromy, v člověku vyvolává pocit, že se ocitl někde v Indii v podhůří Himalájí.

No, co vám budu povídat: KRÁSA!

No a nejlepší nakonec, v říjnu tam pojedeme znovu, přesný termín teprve domlouváme, ale že to bude, to je jasná páka. Takže jestli budete chtít, tak už nyní vás zveme s Danou na druhý camp Běžecké školy na penzionu Dobík.

Za to, jak děti vypadají, zda mají dostatek pohybu, nemůže ani škola, ani společnost, ani stát, ale zejména rodiče. Pokud rodič napíše, aby měl od něj klid, protože se dítě rozhodlo, že jej tělocvik nebaví, omluvenku, tak to dítě zkusí příště znovu. Nejúčinnějším prostředkem, jak dítě naučit milovat pohyb, milovat sport, je dělat všechno s ním. Prostě si na něj udělat čas.

P.S. Přesto, že v současné době máme čím dal tím více hluboko do kapes, tak se na mě obrací stále více rodičů, abych pomohl jejich dětem naučit se běhat technicky správně a jim a dětem vysvětlil nastavení tréninku, aby je běh, potažmo pohyb bavil a stal se jejich (dětí i rodičů) pevnou součástí života. Uvědomují si (rodiče), že právě toto je největší vklad do života dítěte, vklad který jim pomůže život zvládat lehčeji a účelněji.

Je mi jasné, že pokud jde o pohyb – sportování dětí, nelze se odvolávat na minulost, na to, co bylo ještě za našich časů zcela přirozené. Prostě doba se změnila. Co se však nezměnilo, je, že člověk a tím spíše dítě se hýbat musí, a jenom tělocvik ve škole či chození na nějaký sport to nezachrání. Dospělému člověku chybí 40 – 50 minut pohybu denně, dětem minimálně trojnásobek.

V různých článcích o pohybu, tedy spíše o nehýbání se dětí, se můžete dočíst, že „Pokud svoje děti opravdu milujete, dopřejete jim pohyb“. Jak to vypadá ve skutečnosti, učitelé by mohli vyprávět, kolik dětí jim přinese omluvenku na tělocvik, že nemůže cvičit, protože…, protože dítěti se nechce prostě hýbat.

Takže rodič sedne, napíše omluvenku a má klid. Chraň tě Pán Bůh, kdyby učitel omluvenky nedbal, nebo kdyby na tom „chudáčkovi“, když je náhodou zdravý a omluvenku nepřinese, chtěl nějaký výkon, to pak rodič volá do školy a stěžuje si rovnou u ředitele a hrozí ministerskou komisí.

Přitom děti už od nejútlejšího věku vyjadřují své pocity pohybem. Kojenci buď radostí, nebo při vyjádření nespokojenosti třepou ručičkama, dupou nohama, vzpouzejí se celým tělem. Větší děti zdůrazňují svou radost, nespokojenost či hněv zrovna tak. Prostě pohyb k člověku od nepaměti patří a jeho usměrňování či „dušení“ v dětském věku způsobuje jen jedno, a sice že děti jsou čím dál tím více vznětlivé, méně ovladatelné a nedokáží si užívat prosté radosti života, jako je chůze, běh, hra.

Pohyb není nemoc, pohyb je dar

Když dnes rodič nemůže své dítě zvládnout, jde s ním k lékaři – k psychologovi, který dojde ve většině případů k jednoznačné diagnóze: „Hyperaktivní“. Dítě dostane léky na zklidnění, ale co to, ono s tím frackem není stejně k vydržení, pořád si něco vymýšlí, pořád je nespokojený, pořád něco chce, nic ho nebaví, u ničeho nevydrží. Jak by taky ano? Energie chce prostě ven, a nejlepší způsob, jak ji ventilovat, je pohyb. Podle jedné německé studie dnešní děti stráví pohybem hodinu denně, přičemž až devět hodin prosedí ve škole, nebo doma před počítačem či televizí. 

Pohyb formuje osobu dítěte i dospělého člověka

Přece jenom mi to nedá, abych nezabrousil do historie. V minulosti bylo zcela běžné, že dítě trávilo celé hodiny venku (ještě si to pamatuji a nejen u sebe, ale i u svých synů), honili se, lezli po stromech, hráli na vojáky či jiné bojovky. Rozbitá kolena a hlavy, odřené lokty, roztrhané oblečení k tomu jaksi patřilo. Během těch her se už projevovala osobnost jednoho každého dítěte, jejich zaujetí pro věc. Někdo byl spíš taktik a vyčkával, jiný analytik – vše rozebíral, jiný přirozený vůdce. 

Fyzická, psychická a zdravotní stránka věci

Kdo měl či má děti, tak ví své o období jejich puberty, obecně považovaném za období největšího vzdoru. To, že zrovna tyhle roky jsou u dětí vzhledem k „ovládání“ nejhorší, je celkem přirozené, neboť v tomto věku se odehrávají v jejich těle největší růstové a vývojové změny ve svalech, kostech, nervovém systému, které jsou doprovázeny i enormním přílivem respektive výdejem energie. 

V tomto věku by měl mít člověk minimálně 3 hodiny spontánního pohybu denně. Když bude řízený, taky dobře, mnohem lepší je však spontánní, neboť při něm se zase mnohem více může formovat osobnost jedince po stránce fyzické i psychické. Výsledkem nedostatečného pohybu u dětí a mládeže je obezita, vysoký krevní tlak, neurologické problémy a poruchy koncentrace. 

Proč se děti čím dál tím méně hýbou

Hlavním důvodem jsou rodiče, kteří mají strach o zdraví a život svých ratolestí. Bojí se je pouštět samotné ven, ale sami při tom nemají čas s dětmi ven vyrazit. Jindy je to přehnaná opatrnost a strach z potencionálního úrazu. Na druhou stranu, jak už bylo výše řečeno, podkopávají tím jejich sebevědomí a samostatnost. 

Sebevědomí, samostatnost, psychická odolnost člověka, tím spíš dítěte, které se hledá, pramení z vědomí zdraví a fyzické kondice!

Recept na změnu – hýbejte se, sportujte společně s dětmi

Na začátku tohoto článku jsem se zmínil, že téma „sportování dětí“ je nyní, ale vlastně již dlouhou dobu, hodně probíranou záležitostí. Většina autorů se shoduje v tom, že je to na rodičích, že rodiče by měli vzít děti za ruku a vyrazit s nimi se hýbat. Mají pravdu, tohle je dobré řešení, má to však dva háčky. Prvním je náplň a druhým je čas. 

Náplň společných hodin rodičů a dětí venku, v pohybu

Když začnete uvažovat o náplni, můžete se samozřejmě demokraticky zeptat dětí, co by chtěly podnikat, ale tohle moc nefunguje. Spíš bych navrhoval, zapátrat v paměti a vzpomenout si, co vás bavilo, co jste uměli, čeho jste ještě nějak schopni a tím bych začal.

Dítě, nemaje vlastní zkušenost, vás usadí hned na začátku, když vám odpoví: „A nezůstaneme radši doma a nezahrajeme si společně nějakou hru na počítači?“. Až získá zkušenost, začne si samo hledat, co by jej bavilo, pak bude čas začít plnit jeho přání, nejdříve se změňte v motivátora a jděte vlastním příkladem. 

Kde vzít čas na společné hraní si s dětmi

Tak jednak je tu dovolená, za druhé dny jsou dlouhé, takže i když býváte dlouho v práci, ještě pořád je šance, pokud se sami trošku posnažíte, přijít domů za světla a s dětmi někam vyrazit, ostatně společné noční dobrodružství vaše vztahy taky posílí a vyplavený adrenalin zajistí vám i dětem, že budete potřebovat další dávku, abyste ho spálili.

Pokud to jde, dělejte vše společně s dětmi i se svými partnery, vzájemně se při tom všichni respektujte. Pamatujte, že děti máte, abyste se od nich něco naučili, stále si ještě pamatují věci, které vy jste životem ze své paměti zcela vytlačili, takže jim dopřejte sluchu. 

Nastartujete-li společný proces hýbání se, tak věřte, že se věci začnou řešit samy, dětem i vám se bude po společně strávených chvílích stýskat, ale i vaše tělo a vaše mysl bude toužit být v pohybu, takže najdete společně způsoby, jak vše řešit, aniž byste volili to nejjednodušší řešení – pohyb ze svého života vytěsnit.

Dva roky uběhly od chvíle, co jsem dostal otázku od Dany Škorpilové „kolik toho naběháte?“. Myslím, že má odpověď ji překvapila „nic, před 20 lety jsem běhal na tramvaj, aby mě neujela“.

Cesta Jakuba Jaksche, jak jí sám zaznamenal a prožil

Jestli si dobře pamatuji, tak se mě Dana zeptala ještě dvakrát, než začala klást další otázky. Nakonec řekla „předám to Milošovi a on něco vymyslí “. Co to bylo za otázky? Na historii a cíle. 

 V mladí jsem hodně chodil (třeba i z Prahy na Říp 50 km) a jezdil na trampské víkendy. Po nástupu do práce toto odpadlo a hlavním pohybem byla práce, a to řezač v tiskárně. Denně jsem odnosil po 15 kg na vzdálenost několika metrů 1-4 tuny billboardů a vypadal jsem dobře (namakaně) a měl krásných 78 kg.

Po roce jsem za svou aktivitu dostal nabídku řídit oddělení dokončení reklamy. Rozvíjející se obor. Velká příležitost (bylo mi čerstvě 20 let), spousta možností a zkušeností přede mnou, ale postupně hodně kancelářské práce 🙁. Čas běžel a jak stoupala moje pozice, tak s tím stoupal stres, sezení, špatný spánek. Nebyl žádný pohyb, a tak šplhala moje váha a přidaly se zdravotní problémy.

Za 20 let jsem to dotáhl na 108 kg, což při mých 178 cm nic moc. Nejvíce to odnesly záda, a tak na hranici 40 let jsem spal v polosedě, v noci byl vzhůru klidně 5x a rozhýbával záda. Po absolvování různých rehabilitací jsem dostal jasné resumé “zhubnout a posílit břišní svaly”, jinak budu na rehabilitaci furt a nic moc se nezmění. Děkuji za tyto slova panu Dr. Janu Hejmovi!

Zde nastal zlom! Ale jak zhubnout? Jak posílit? Děkuji Milu Š. za navedení na novou cestu stravování. Změna jídelníčku bylo to první a nejdůležitější pro mou změnu, tedy hned poté, jak jsem si to uvědomil. Přestat snídat koblihu, ale přidat zeleninu, přestat se cpát, když cítím nasycení a večer přestat dělat popelnici, to byly základy změny.

Za dva měsíce snížení váhy o prvních 10 kg. Po čase ale přišla potřeba přidat pohyb, jelikož snižování váhy hodně zpomalovalo. Začal jsem denně ráno na lačno trénovat na eliptickém trenažeru.  20, 30, 40 minut a po 1,5 měsíci již hodinu. Postupně se také zvyšovalo zatížení na stroji. V průběhu času jsem dále zjišťoval, jak funguje jídlo v těle. Po absolvování kurzu „(nejen) sportovní výživa“ (mohu jen doporučit) jsem ještě poupravil pohled na stravování. Při představování účastníků kurzu jsem dostal zpětnou vazbu na mé cvičení doma, Iva řekla „jednou ti to bude doma malé a vyběhneš!“ a měla pravdu! Trvalo to asi půl roku a já si napsal do běžecké školy Miloše Škorpila o individuální plán.

V tu dobu byla moje váha již krásně kolem 88 Kg. Změna jídelníčku a trénování se projevilo. Oslovit trenéra mě nenapadlo samo, myšlenka využít trenéra a ideálně profesionála se zkušenostmi mně byla vnuknuta „Učte se od těch nejlepších v dané oblasti, cesta bude bezpečnější, rychlejší, a nakonec i levnější“!

Zlom! Začíná cesta běhu! Zadání pro Miloše bylo: po každém běhu fungovat, každý běh doběhnout a nesmí se mi nic stát. A vize? Ještě hubnout, za dva měsíce uběhnout půlmaraton v Nymburce, poté do roka maraton. 24.2.2019 přišel první test, běžím do vedlejší vesnice 5,5 km. Jasně jsem přetáhl tempo, nicméně to jsem se dozvěděl až později. „Do čeho jsem se to vrhl, jsem magor“ říkám si uvnitř, ale plán od Miloše už je v počítači.

Cesta za běžeckými zítřky začala. Plán 4x týdně běhat dle tepové frekvence a jednou trochu posilovat. Snažil jsem se dodržovat přesně nastavené zóny: zahřívání, běh, chladnutí a protažení! No věřte, sranda to ze začátku nebyla a někdy není ani teď. Na začátku jsem nabíral první sílu do nohou a začátečnické objemy, to celkem šlo. Po nějakém čase ale přišly tréninky, které končily výkřiky a funěním, kdy si člověk pomyslel, že je to naposledy! Například dnes již můj oblíbený trénink 30/20/10, má ranní dávka výletů tepové frekvence do výšin “smrti”.

Představte si: 4:00 zvoní budík (je to trochu brzo, ale kolem 6:00 sedím normálně v kanceláři a odpoledne není jisté, že se povede), nechce se mi, přesto se převlékám do večer připravené hromady. Ráno, kdyby něco chybělo, tak mě mé druhé já přesvědčuje „to teď nenajdeš, jdi spát“.

4:10 vybíhám pomaličku ze dvora a za 10 min dobíhám na kraje obce. Zastavím, dělám abecedu, pomaličku se rozběhnu, přepnu hodinky do stavu běh a šílenost může začít. Pomalu, rychle, sprint, pomalu, rychle, sprint a pořád dokola. Po 5. sadě funím a jsem úplně KO. No jo, ale já to mám zopakovat!

Napoprvé to bylo jen 2x a bylo to šílené, ale po vychladnutí přišel neuvěřitelně krásný pocit. Po měsíci přišlo kladné zhodnocení (v této době jsem uběhl 11 km a z toho 8 km rychlostí 6:45 min/km při tepové frekvenci 150 tep/min) a plán do půlmaratonu. No, moc jsem ještě nevěřil v dosáhnutí této mety, ale trénink jsem dodržoval a Milošovi věřil. Měsíc se s měsícem sešel a bylo to tu! Sobota odpoledne před závodem. Najednou jsem nevěděl, co zítra, byl jsem nejistý!

Volám: „Ahoj Miloši, máš chvíli?“ Miloš: „Ahoj, mám teď kemp a trénuju, co se děje?” Já: „No víš ten Nymburk je zítra a já nějak nevím.” Miloš: „Už zítra? Za chvilku zavolám.” Jak řekl, udělal.

První přišlo ujištění, že na to mám (3x, nevěřil jsem) a pak už jen praktické rady: neblázni na začátku, první km to s tebou bude bouřit, vydrž, pij pokaždé trochu, namaž se, ať nejsi odřený. Díky za tyto rady, při závodě všechny pomohly.

Den D, 28.4. můj první závod, 2 měsíce přípravy po 20 letech sezení. Byl jsem nervózní, ale připravený! Start! Tep letí nahoru, dav se řítí a sluchátka na mě řvou: „Máš vysoký tep, tavíš se!“ První km byly těžké, přesně jak Miloš řekl. Na cca 4 km se již vše uklidňuje a já běžím přesně dle tepů. První kolo, 10 km takřka za mnou a já čekám svou morální podporu, své podporovatele.  Kde jsou? Běžím dál a další km smutním. To už se ale blíží schody na most přes Labe a jsem v půlce druhého kola. Teď už vím, že dnes to dopadne. Držím se několika tváří, kteří běží podobné tempo. Přebíhám elektrárnu a točím špičku. Cíl už vidím, řítím se, cílová rovinka a je to! 2 hodiny a 6 min a 21,1 km je za mnou. Uroním slzu. Rodina mě vítá v cíli a dcera při tom říká: „Tati slíbil jsi, že s tebou poběžím, tak pojď!“ A nic nedbá, že když měla běžet v půlce závodu, tak se vypařila, a proto mě nestihli. Po chvilce protahování podléhám a bolavý běžím kus pro radost dcery. Později píšu Milošovi dojmy. Neuběhne týden a mám v mailu další část plánu, nové tři měsíce.

Přišla nová motivace -maraton. Tréninky se stupňují, přidávají se nové druhy intenzivních běhů a delší a delší sobotní long run. 11. srpna běžím druhý soukromý testovací půlmaraton – 1 hodina 53 min a vyslovuji svou vizi. Miloš se zamyslí, zhodnotí a potvrdí „to by šlo“. Je rozhodnuto, maraton v Třeboni 19.10.

Běhání posunulo mou váhu již na cca 83 kg, ale také začalo měnit i mou postavu. Dostávám poslední část tréninku do maratonu. Pokaždé co překonám o 2 km předchozí délku dlouhého běhu jsem šťastný a víc si věřím! Studená (tedy spíše horká) sprcha pokory přichází včas! Nevím proč, ale zrovna ten poslední, nejdelší long run před maratonem podcením nebo jsem spíše asi sebejistý a namyšlený.

Je sobota, den dlouhých běhů. První moje chyba, neběžím ráno, jak jsem zvyklý, ale celý den něco dělám a v 17:00 hod se zabalím a vybíhám. Na začátku se nechám rozhodit dětmi a na 8 km si uvědomím, že běžím jen s vodou a není ji moc. Vše špatně a pokora mi právě chybí! Nic nedbám a běžím dál. Od 20 km toho mám plné nohy, od 25 km nohy táhnu. 30 km, zpomalit a vychladnout. Poslední 2 km domu za tmy sotva jdu!

Totální vyčerpání. Doma nemám sílu nic pozřít, trochu se napiju a hodinu o sobě nevím, zase se napiju a další hodina pryč. Teprve po dvou hodinách začínám jíst a luxovat co najdu. Velká škola pokory tento běh! Nikdy znova nechodit do takového běhu! Ale čas běží dál a je to tu!

Třeboň! Jedu s kamarádem Jirkou den do předu. Úplná pohoda, oba si to užíváme. Zítra přijde můj první maratonu a Jirkův půlmaraton. Nové rady od Miloše: „Pokaždé trochu banánu a pij!“ Nakonec přišla i slova podpory. Vše probíhalo v pohodě, než jsme se začali převlékat. Dopadlo to na mě, nebyl jsem schopen si připevnit ani číslo, jak se mi klepaly ruce. Chvíli trvalo, než to opadlo. Došli jsme na start a za chvilku už nebylo na co čekat.

Start! Maratonci vyběhli. První km protloukání a pak usídlení ve skupině na 4:15. Běžím v pohodě do 22 km, kde mám potřebu na malou…., ale přece si je nenechám utéct. Kolem 26 km, na mě přichází začátek lehké únavy, zdržím se na občerstvení a už jsou pryč. Dál běžím sám, občas nějaká tvář si se mnou prohodí místo. Běží se mi celkem fajn a podpora na trati mi dokáže vykouzlit úsměv a nalít trochu energie – například skupinka podporující maminku „mami super, mami hobluj“! Díky za každého na trase, který podporuje. 32 km a již není šance držet dále. Keřík, úleva a problém. Za tu chvilku mi nohy ztuhly, že sotva jdu. Další km mi trvá se dostat do tempa.

Poučení: „Jdi, dokud jsou nohy ještě v pohodě“! Blíží se známá zeď, 35 km, jak ji překonat? Hlava mě podržela, hlásí: „Už jen 7 km jako doma po obci při výběhu, to je ok.“ Moc mi pomohlo toto přirovnání. 39,5 km a je tu další průšvih, křeč v pravé noze. Přecházím do chůze s bolestí a snažím se pomalu jít. V tuto chvíli je super, mít s sebou přítele. Podporu! Volám o morální pomoc, chvíli povídáme a já se pomalu rozbíhám. Už značně vyčerpaný vybíhám z lesů na cca 41 km a přes louku vidím město a na druhé straně louky Jirku. Jsem rád, že se připojuje a dává mi napít. Jen ty následná slova mě děsí „co se tu flákáš, přidej“. Probíháme poslední dvě zatáčky, přibíháme do městské brány a Jirka povídá: „Tak sprint do cíle!“, „CO?!“ je jediné na co se zmůžu. „No sprint!“ je odpověď.

Nechal jsem se hecnout a finiš byl skvělý. Radost, štěstí, hrdost! Čas 4:30:39, nevím, zda je super nebo ne, ale je můj. Považuji to za úspěch, 8 měsíců přípravy po předchozích 20 letech sezení a nic nedělání. Cesta k úspěchu nebyla snadná, ale tak to má být.  Za 1 rok a 7 měsíců změna váhy o 28 kg, změna postavy, kondice, síly. Bolest zad, jak jsem ji znal, ustoupila.

Dnes také věřím „Cesta je cíl, cíl je cesta.“ Cesta přinesla nová přátelství, nové myšlení a také nový pohled na svět. Co byl a je další cíl? Maraton s Milošem pod 4 hodiny, snad to letos přes COVID dopadne, již přes rok se snažím připravovat.

A co jde dál dělat nebo dokázat, když člověk chce? Třeba běhat na podporu dobrých věcí jako je třeba „poutní maraton“, na podporu hospice (letos měl délku 46 km) nebo běhat na podporu lidí, kteří se nemají tak dobře, „běh dobré vůle“ nebo podpořit lidi, kteří chtějí změnu a ukazovat jim prostě cestu anebo se třeba podílet na přání k narozeninám a to zaběhnout 61 km.

Vše jde, je to na nás, protože „Buď chceš nebo nechceš, ostatní jsou kecy“.

Díky Miloši! Díky za podporu, plány, rady, a nakonec vzniklé přátelství! Díky za cestu, kterou ukazuješ. Díky za dva roky v nízkém letu nad zemí.

S vývojem lidského poznání je člověk čím dál tím více překvapován informacemi, které jej informují o tom, jaký je zaslepenec a zabedněnec, když se snaží vylepšit.

K tomuto druhu informací patří i ta, že pravěcí lidé se mohli – a to v nejlepší kondici – dožít, tedy pokud se nestali něčí potravou, neutopili se, nezabil je blesk, nedostali kyjem do hlavy…, až sedmdesáti let.

A to přesto, že neměli k dispozici léky, diagnostické přístroje, které odhalí všemožné příčiny toho, proč vám není dobře, ale neřeknou vám, nebo nepomohou vám zbavit se příčiny vašeho momentálního zdravotního stavu, kterým z velké části je nedostatek pohybu. Pozor, nepleťte si, či nenahrazujte slovo „pohyb“ slovem „sport“.

Základem sportu je soutěživost a z ní pramenící tlak na výsledek = stres.

Naproti tomu POHYB je nejzákladnějším projevem života – vše v životě je v pohybu (jedna forma energie se přeměňuje v druhou).

Zapíchne-li se člověk na jednom místě, přestane-li se hýbat, život jej odepíše ze seznamu poskytovatelů zdrojů energie, přestane s ním počítat, jako s vámi přestane počítat zaměstnavatel, přestanete-li mu přinášet to, proč vás zaměstnal.

V obou případech to znamená konec pracovního poměru. V případě zaměstnaneckého poměru může pomoci lidská solidarita – sociální dávky.

Život se s tím tak nemazlí, život vás prostě odepíše a buď se probudíte – začnete se hýbat, nebo se už prostě jednou neprobudíte vůbec.