Dost často dostávám otázku, zda je běh vhodný pro veterány. Má odpověď je jednoznačná: „Ano“, ale! To „ale“ v sobě skrývá způsob, jakým by veteráni měli běhat, aby to bylo pro jejich zdraví, pro jejich kondici, pro jejich psychiku, nanejvýš prospěšné.

Vím, že budu zajedno s lékaři, co se týče intenzity výkonu. Naproti tomu jsem dost často v rozporu s lékaři, kteří nedoporučují veteránům (tenhle termín nemám rád, raději používám termín dříve narození), dříve narozeným, běhat kvůli problémům s artrózou kloubů, kde já mám (ve většině případů) za to, že i zde pohyb a běh může dříve narozeným dokonce od těchto problémů velmi pomoci. 

Podívám se však na intenzitu zátěže a pohybový aparát zvlášť, i když v konečném důsledku se i tyto dvě sféry u člověka nakonec prolínají a jdou ruku v ruce, nebo chcete-li, noha k noze či hlava k srdci.

Veteráni, intenzita, rychlost a síla, jak to jde k sobě

Většina dříve narozených začne běhat, protože hledá způsob, jak zlepšit své zdraví, svou fyzickou kondici, jak upravit svou váhu. Hodně dříve narozených však hledá v běhání i způsob, jak změnit svůj život, který doposavad spočíval ve starosti, jak se postarat a jak zajistit rodinu. Ať je důvodem člověka, který ho přivedl k běhání, cokoliv, stejně to pak ve většině případů skončí tím, že se ten člověk chce začít zlepšovat i co se týká výkonnosti – a tady začíná problém.

Dokud člověk běhá proto, aby zhubnul, zlepšil své zdraví, aby vyplnil čas, aby přišel na jiné myšlenky, aby si srovnal myšlenky v hlavě – běhá většinou na nízkých intenzitách a jeho tělu, jeho zdraví to jednoznačně prospívá. Jakmile začne mít tendence zlepšovat svou fyzickou kondici, začne honit minuty a vteřiny, nedělá-li to uváženě, může si způsobit problémy pohybového aparátu, začne neúměrně zatěžovat nejen srdce, ale celý kardiovaskulární systém. To se může projevit na činnosti srdce, ale i na tlaku. Proto je velmi důležité, aby dříve narozený běhal a vůbec sportoval pod kontrolou lékaře. Ne však obvodního lékaře, ale sportovního lékaře, aby pravidelně absolvoval zátěžový test, při kterém mu nejen změří jeho aerobní práh, laktát, ale také udělají EKG před, při a po výkonu, změří tlak. Když se k tomu přidá rozbor krve, jen dobře. 

Je pro veterány lepší vytrvalostní běh nebo spíše kratší vzdálenosti

Z toho, co jsem výše napsal, jasně vyplývá, že pro dříve narozené je lepší, když se zaměří na vytrvalostní běhy než na běhy, kde se po nich budou chtít rychlostní předpoklady. Osobně nemám nic proti veteránským závodům na dráze či na silnici (ME, MS), kde řada našich veteránů dosahuje vynikajících umístění. Aniž bych chtěl jejich umístění snižovat, určitě bych se jich rád zeptal, jestli už někdy zapřemýšleli nad tím, proč je Česká republika takovou veteránskou „mocností“. 

Není to třeba proto, že v ostatních zemích se lidé ve vyšším věku věnují běhu hlavně proto, že je běh jako takový baví, poskytuje jim bezpočet zážitků (třeba trailový běh, kde jednotliví účastníci nejsou v takovém vzájemném kontaktu jako na dráze, nikdo vlastně neví, s kým je v kategorii a tak si běží čistě pro tu radost z běhu) a pak, že při běhání navazují nová přátelství, nové vztahy. Zkrátka, že sportování i běhání berou například v Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii, Norsku, Finsku, Anglii, Španělsku – tedy v zemích s velkou veteránskou tradicí, méně prestižně, než je tomu v zemích se socialistickou minulostí, kde, přesto, co se o tom kdy psalo či říkalo, to bylo vždy o tom – být vítěz.

Zajímavé je, že stejné platí i o USA, kde se sice oceňují jen vítězové, ale v celospolečenském kontextu je vítěz každý, kdo zvítězí nad svou leností a je schopný pro své zdraví, svou životní pohodu, leccos podstoupit, leccos „obětovat“. Ta oběť je uvozovkách proto, že to nikdo z těchto lidí jako oběť nebere, spíše naopak, bere to jako dar, že je mu umožněno si život aktivně užívat.

Na podporu všeho výše uvedeného bych rád napsal, že pro svá tvrzení, že intenzivní běh není pro dříve narozené vhodný, mám i řadu důkazů atletů veteránů, kteří byli řadu let ve světové i evropské běžecké veteránské špičce a najednou přišel kolaps. Prostě jejich tělo řeklo opakovanému přetěžování dost. S radostí ale mohu říci, že poté, co si uvědomili, o co jde a přešli na stranu běhání pro radost, věnují se vytrvalostnímu běhání, přestali se starat o umístění a běh jim stejně přináší naplnění.

Takže pokud patříte mezi dříve narozené a máte ambice se zlepšovat, patříte mezi závodníky, tak v pohodě, ale řešte své zlepšování spíše větší pestrostí tréninku, zařazováním různých posilování vlastním tělem, protahováním, běžeckou abecedou, než vysloveně silovým či rychlostním tréninkem. Pokud půjdete touto cestou, tak vězte, že se zlepšovat budete a to nejméně 5 let od chvíle, kdy se běhání začnete věnovat. 

Veteráni a klouby

Na úvod jsem napsal, že vedu polemiku s lékaři, respektive s tím, co říkají lidem, když k nim přijdou s tím, že by chtěli začít běhat. Dosti často jim totiž odpoví: „Člověče, vy s vaší artrózou, vy jste se snad zbláznil?“ Když tohle slyším, tak mám vždy chuť zaběhnout za tím lékařem a doporučit mu, aby vrátil diplom, nebo si alespoň doplnil své znalosti o tom, jak to v těle funguje. Také bych mu doporučil, aby se podíval na statistiky lidí, kteří trpí artrózou a celý život se prakticky nehýbali a porovnal to se statistikami lidí, kteří se hýbou celý život. 

Lékaři totiž neberou v potaz jednu důležitou věc a to tu, že aby bylo tělo schopné tvořit vlastní kolagen, musí se nejprve oblast kloubů pravidelně prokrvovat. Vtip je v tom, že když sedíte většinu života na pozadí, tak vaše krevní řečiště se úží a krev, která by přinesla život (živiny, kyslík, minerály, stopové prvky) do těsné oblasti kloubů, se tam nedostane a tak vám klouby pěkně zatuhnou. 

Zkoušeli jste někdy sednout do auta, které delší dobu (aspoň měsíc) stálo? Pokud ano, tak vám bylo určitě divné, že se chovalo úplně jinak, než jste u něj zvyklí, jako by v něm všechno ztuhlo. A ono opravdu ztuhlo. Všechen olej stekl do olejové vany. U auta stačí, když se s ním projedete pomalu nějakých 50 – 100 km a bude zase jako dřív, bohužel naše tělo tak rychlou regenerační schopnost nemá. Takže pokud jste se dlouho nehýbali a začalo se to projevovat třeba i tou artrózou v koleni, tak začněte pěkně zvolna, třeba nejdříve pravidelnou chůzí (3 – 4x týdně) 30 – 50 minut a až své tělo zocelíte, začněte zvolna běhat.

Pomohou veteránům přípravky na klouby

No, tak určitě. Ale rozhodně nepřeceňujte jejich účinnost, spíš se zaměřte na pravidelné přiměřené hýbání se a upravte svou stravu, aby měla dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a také mějte dobrý pitný režim. 

Veteráni, vazy a kosti

Šlachy, vazy a kosti, stejně jako svaly, potřebují, aby po dlouhé době nečinnosti byly zatěžovány pomalu a přiměřeně, i ony rostou a sílí, takže pokud budete mít někdy s nimi v rámci svého tréninku potíže, tak vězte, že je to hlavně proto, že jste je zatěžovali víc, než bylo zdrávo. Uberte v intenzitě, dejte jim čas na regeneraci. Hlavně nikam nespěchejte! Ten čas, který jste až dosud prošvihli, stejně už nikdy nedohoníte, ale při rozumném zvyšování zátěže si budete moci aktivní život velmi dlouho užívat.

Veteráni a psychická odolnost

Nervy dříve narozených už jsou samy o sobě natolik zdevastované životem, že přidávat jim ještě tím, že bychom se snažili běháním dohnat v životě to, čeho jsme nedosáhli, je naprosto zbytečné. Protože kdo už běhá, ví, a kdo s tím začne, tak brzo pozná, že běh je prostě absolutní relax a tím by také měl pro každého dříve narozeného být a zůstat.

Posouvat hranice svých možností nemusí být vždycky úplně bezpečné, ale přešlapovat na místě je mnohem horší.

Posouvat své hranice není vůbec nebezpečné, má to však jednu podmínku a tou je, že své hranice musí člověk posouvat vždy PŘIMĚŘENĚ svému zdraví, své kondici, to znamená posouvat je s MÍROU.

Často rozesměji ty, kteří se mě ptají vzhledem k tomu, co se mi podařilo v životě absolvovat: „A co kolena? Co klouby? Co šlachy a úpony? Co svaly?“ moje odpověď: „Dobrý, když to děláte s mírou, když se nepřepínáte, tak není, proč by vám (mně) mělo něco z toho dělat problémy!“

Důležitý je tam ten důraz na MÍRU. Abyste mohli věci dělat s mírou, je třeba, abyste znali své hranice, abyste věděli, co si můžete v danou chvíli, v daném čase, dovolit. Toto bývá největší problém. Většina lidí má totiž tendenci buď se přeceňovat – vysloví neprozřetelně nějakou hlášku a pak je jim blbé přiznat ostatním, že přestřelili, nebo se naopak podceňují.

Ohledně zdraví je nebezpečné to první, tedy přeceňování, to může vést ke zranění. Podcenění je spíše nebezpečné pro psychickou stránku naší osobnosti.

Ale když se dostanete do ruky dobrému kouči, který vás navede na cíl dle vašich schopností a možností, zjistíte, že v životě můžete konat zázraky a že to není vůbec nebezpečné, jen se může stát, že se dostanete do takových výšin, že se vám z toho zatočí hlava.

Pokud se to stane, tak si sedněte na bobek a ono to za chvíli přejde a můžete pokračovat ve své cestě ke hvězdám. Ideální místo a čas k posunutí hranic je střihnout si Poutní maraton

Práce, stres, sedění na zadku, místo kvalitního jídla náhražky, ale i sportování na plný pecky, je to, co způsobí, že vyhoříte!

Příčiny, proč na vás lehne únavový syndrom, jsou docela zajímavé, zejména ta třetí, tedy sedění na zadku. Jeden by řekl, že když člověk sedí celé dny na zadku, nemá být z čeho unavený. Je to jeden z paradoxů života, který má zcela prozaické důvody – tělu schází kyslík a pak ještě tělo nemá jak rozvést po těle energii a stavební látky neboť se zužuje jeho krevní řečiště.

Jako poslední důvod jsem uvedl nekvalitní jídlo, to, že člověk ve snaze omezit přísun energie na minimum do sebe tlačí něco, co se jídlem vůbec nedá nazvat. Mnohem spíše by se to mohlo nazývat vycpávka, neboť ty různě upravované potraviny, zbavené všeho, co má pro tělo nějakou hodnotu, člověk jí jen proto, aby měl pocit, že je nasycen, aby ukecal žaludek, aby moc neprotestoval, že není využíván ke svému účelu – trávení. Tak jej prostě trávíme!, a s ním ještě zejména játra a ledviny, které v sobě nemají mechanismy, které by to svinstvo dokázaly eliminovat a učinit s tím konečný (konečníkový) proces :).

POZOR!!!

Vyhořet můžete, i když pravidelně běháte nebo provozujete jiný sport.

Toto nebezpečí se týká zejména lidí na pozicích – vrcholových manažerů.

Začnou běhat, aby regenerovali a protože všechno dělají na 150 %, tak i ten běh, takže běh se jim brzy stane dalším denním úkolem, který je třeba bezezbytku splnit. Když pak jednoho dne vyhoří, sedí, zírají “do blba” a hledají důvod svého vyhoření: sakra, jak se mi to mohlo stát, když každý den běhám?

Tak vážení a milí, proto! 

Běh vám pomůže od vyhoření jen tehdy, když při něm nespálíte ten zbytek energie, co vám zbyl po usilovné práci, protože kde není energie (palivo), není ani oheň. Proto vyhoření!

Horko k zalknutím již pár hodin po východu slunce. Horko i ve chvíli, kdy se slunce začne sklánět k západu. Horko po celý boží den. Čas, který většina běžců, ale nejen běžců, zrovna nemiluje. Závody však mají své pevné termíny, naše plavky zase své rozměry, takže zůstat ležet někde ve stínu a čekat, až ten čas hicu přejde, nejde. Je třeba tedy obrnit naše tělo, náš kardiovaskulární systém doslova a do písmene z vnějšku i zevnitř, abychom to ve zdraví přežili, chceme-li se i tak v tom hicu hýbat.

Ani v tropických dnech nemusíte rezignovat na běžecký trénink

Hned na počátku pro vás máme dobrou zprávu – ani v hicech nemusíte rezignovat na svůj naplánovaný běžecký či jiný trénink. Ale aby váš organismus nebyl vysokými teplotami přetěžován, je třeba dodržet několik pravidel. Tady jsou:

Běhejte o jeden či dva rychlostní stupně pomaleji

Dejte svému tělu čas, aby se vysokým teplotám přizpůsobilo. Vaše výkonnost je vysokými teplotami snížena, proto byste se neměli silou mocí snažit běžet tak rychle, jak jste si to naplánovali. Ve velkých vedrech platí ještě více, že je dobré se při tréninku raději řídit údery svého srdce, než rychlostí ubíhající vteřinové ručičky! 

Uvědomte si, že vnější teplotu nesnížíte, ale teplo, které vyrábíte svým výkonem, ovlivnit můžete, a sice tím, že poběžíte pomaleji.

Vnější teplota + vnitřní teplota se sčítají, vnější teplotu neovlivníte, ale vnitřní ano a to tím že zpomalíte.

Dostatečný přísun tekutin

Vůbec nejdůležitější je dostatečný příjem tekutin, jen tak zajistíte, že chladící systémy vašeho těla budou fungovat. Aby se vaše tělo stíhalo chladit, potřebuje k tomu dostatek tekutin, neboť nejprogresivnějším způsobem chlazení lidského těla je pocení. Čím je větší hic, tím více tekutin potem ztrácíme. Slyšel jsem v životě mnoho lidí říkat, před tím, než to s nimi seklo: „Já raději v horku moc nepiji, protože se pak potím jak dveře od chlíva.“ Seklo to s nimi proto, že jim v důsledku ztráty velkého množství tekutin selhal kardiovaskulární systém. To, že se totiž přestanete potit, neznamená, že nepotřebujete pít, ale znamená to, že už tělo nemá co potit, tím pádem se už začala zahušťovat i vaše krev, která není tím pádem schopná rozvádět do těla kyslík, v podstatě se vám pak stane to samé jako rybě na suchu – leknete a s vaším tělem to sekne.

Kdo málo pije, tomu hrozí předčasné vyčerpání a problémy s krevním oběhem a při vysokých teplotách a současné tělesné námaze může kardiovaskulární systém zcela selhat! Většina lidí, ať říká, co říká, stále pije málo. To se samozřejmě v hicech ještě zvýrazní, protože již při ztrátě tekutin ve výši 2% tělesné hmotnosti dochází k výraznému poklesu výkonnosti. 

Ve velkých vedrech je třeba přijmout v průběhu celého dne a to po malých množstvích cca 3 litry tekutin. Přijmout neznamená jen vypít, ale i přijmout ve formě polévky, ovoce, zeleniny. V pitném režimu je vhodné kombinovat příjem tekutin ve formě vody, minerálních nápojů, a v případě, že sportujete, i iontových nápojů. Je třeba si uvědomit, že pocením neztrácíme jen tekutiny, ale také minerály a ve vodě rozpustné vitamíny. Zvláště důležité minerály jsou: hořčík, vápník, draslík a sodík, které jsou odpovědné za efektivní funkci vašich svalů, ochranu před křečemi a hospodaření s vodou ve vašem těle. 

• Vypijte 15 – 20 minut před a bezprostředně po sportování 0,3 – 0,5 l vody nebo iontového nápoje. 
• Při sportovních aktivitách, které trvají déle než hodinu, vypijte i během tréninku každých 20 minut cca 0,2 litru tekutin.
• Jestliže nechcete běhat s lahví v ruce nebo camelbackem na zádech apod., zvolte si nějaký kratší okruh, který uběhnete zhruba za 20 minut a láhev si na něm někde uložte. 

Jak uzpůsobit trénink vládnou-li vysoké teploty

• V poledne si dejte raději pauzu a trénink si přeložte na časné ráno či pozdní večer. 
• Časné ráno je vhodnější ze dvou důvodů. Zaprvé je chladněji než večer. Zadruhé je v ovzduší méně ozónu.

Změňte naplánovanou trasu

Ve dnech, kdy vládnou velká vedra, se snažte běhat někde, kde je více stínu. Snažte se vyhýbat místům, kde budete naopak po dlouhou dobu přímo vystaveni slunečním paprskům. Je to možná dobré pro vaše opálení, ale vaše tělo to nijak neocení. 

Namažte se

Opalovací krém je v létě nezbytností. Hlava, ramena, nos a uši jsou místa, která jsou nejvíce náchylná se spálit. Používejte vodě odolné krémy, jinak je okamžitě, jak se rozeběhnete, odplaví z natřených míst pot. Před namazáním si pozorně přečtěte příbalový leták, neboť většina krémů na opalování má delší nabíhací dobu, to znamená, že úplná ochrana před sluncem se rozvine až po 20 minutách. Takže pokud nejste velcí čtenáři, mažte se rovnou 20 minut před vyběhnutím a nenechávejte mazání těsně před ním, snadno by se vám mohlo stát, že byť namazáni, byste přiběhli domů jak černá perla z Mosambiku nebo jak spařený vepř.

Přizpůsobte oblečení

Pro lepší větrání – ochlazování se nabízí běhat ve vzdušných šortkách, u žen v sukýnkách, ale zase hrozí, že si odřete nohy. Takže si vyzkoušejte, je-li i v horku pro vás lepší běhat v krátkých elasťákách nebo si vyběhnout v trenclích či sukýnce. Na horní část těla je pak vhodnější si vzít tílko či triko z funkčního materiálu, lépe odvádí pot. Mnoho firem již pak vrhlo na trh i trika z materiálů, které skutečně chladí a ještě chrání před UV zářením. 

Chraňte si hlavu a oči

Při prudkém záření je dobré mít na hlavě čepici z lehkého materiálu, případně se „závojíčkem“ chránícím zátylek. Na očích pak rozhodně neuškodí mít sluneční brýle. Dobré brýle ochrání nejen před ÚV zářením, hmyzem, prachem, pyly, ale také před vysoušením očí větrem. 

Využívejte možnosti osvěžení

Běžíte-li v přírodě, tak se snažte využít každou možnost, kterou vám příroda nabízí k osvěžení – studánku, pramen, potok… Pozitivní efekt má i sprcha těsně před tréninkem. „Setkání“ s chladnou vodou je dobré využít nejen k napití, ale i k ochlazení zátylku, třeba tak, že si prostě za krk chrstnete proud chladné vody (co na tom, že si zacákáte tričko, stejně bude za chvíli suché), vy tak ale předejdete možnému přehřátí a budete moci běžet rychleji, takže případnou časovou ztrátu brzy doženete a předeženete. Nebo si můžete namočit šátek, čepici…

Volte tréninkové alternativy

Je-li venku přes 30 stupňů ve stínu, je dobré se schovat do vody. I ve vodě si můžete dobře zatrénovat. Při takovém aguajoggingu se docela dobře zpotíte i ve vodě a nejste-li rození plavci, tak při plavání se můžete taky pěkně zpotit.

Pokud by vás tohle potkalo při jednom výběhu, tak byste byli po něm nejspíše zralí na mašli nebo na antouška. Zvláště pak, pokud každému říkáte, jak vás běh nabíjí, jak si při něm odpočinete a vyčistíte hlavu. Prostě den blbec. Naštěstí se vám to nejspíš všechno najednou nepřihodí, ale ono bude úplně stačit, když vás to potká odděleně. Věřte, že nebudete ani první, ani poslední a že vás to potká při běhání mnohokrát, ale i přesto – běh je nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu, odpočinout si, abyste do běžného života mohli vplout jako nový člověk. Fakt!

Červená na semaforu nezastaví jen auta, ale i běžce

Úplně to vidím:
… běžíte, zrovna jste se perfektně uvolnili, rozdejchali, užíváte si každý krok, cítíte se dnes prostě naprosto skvěle – báječně, koutkem oka ověříte čas na svém sporttesteru a těšíte se na nový tréninkový rekord. V tom blik – a na semaforu vám zasvítí červená.
… běžíte…, těšíte se na nový rekord a v dohledu zaregistrujete semafor, na němž svítí zelená, přejdete do sprintu s tím, že se hecujete: „To dám, to musím dát…“ Doběhnete k semaforu, pot z vás stříká, průdušky se snaží roztrhnout váš hrudník, žaludek projít jícnem a ústní dutinou ven – a blik, nestihli jste to. K…! K…! K…! ulevujete si, tréninkový osobák se rozplývá s každou vteřinou, kterou musíte strávit ponižujícím čekáním na zelenou. Pomalu stydnete… Konečně se dočkáte, ale nadšení, uvolnění a síla jsou pryč. Cítíte se, jako byste zestárli o deset let a to jen kvůli té pitomé, blbé červené.

Ale upřímně, kolikrát už jste po téhle trase běželi, když jste se chystali na osobák? Určitě ne poprvé, takže o tom semaforu víte, určitě jste neměli až dodnes kliku, že by vám vždy umožnil volný průběh na druhou stranu silnice. 

Jak se vyhnout podobnému zklamání, či jak se vyhnout podobné situaci?

Předně, když vidíte v dálce na semaforu před sebou zelenou, i když se vám běží skvěle a útočíte na osobák – nezrychlujte a běžte dál v tempu, jímž běžíte. Buď to stihnete nebo ne, každopádně se však vyhnete tomu, že u semaforu (zasvítí-li na něm náhle červená) budete muset zastavit rozpálení do běla či do ruda. Honíte-li vteřiny, tak většina dnes používaných sporttesterů vám umožní čas na něm po dobu čekání vypnout. Nechcete-li mezi tím vychladnout, opisujte malé kolečko v blízkosti semaforu, můžete běžet na místě, skákat jakoby přes švihadlo, procvičovat si běžeckou abecedu, abyste mohli hned, jak naskočí zelená, opět běžet dál. Nezapomeňte v tu chvíli ale opět zapnout čas. Rozhodně však, dělí-li vás od semaforu delší vzdálenost než 20 – 30 metrů, nezrychlujte, zákon schválnosti vám u něj ve většině případů vystaví stopku.

Vyběhnete a ve chvíli jste červení jak rak, jak se toho zbavit

Uběhnete sotva pár metrů, maně se podíváte na svůj obraz ve výloze, či jej zahlédnete v zrcátku auta a zjistíte, že jste opět červení jak rak. Děsně vás to namíchne, ostatně už vás to zlobí nějakou tu dobu a říkáte si: „Sakra, vždyť jsem běžec, běhám už tak dlouho, tak snad bych takhle po pár metrech vypadat neměl, tady je určitě něco špatně!“

Něco špatně být může, ale nemusí, každý z nás je v mnoha ohledech jedinečný a efekt přehřívání nebo nadměrného pocení mezi faktory jedinečnosti patří. Otázka stojí poněkud jinak a sice: vadí vám při vašem výkonu to, že se nadměrně potíte, že nadměrně červenáte? Pokud ne, tak se tím nestresujte. Možné ba přímo velmi pravděpodobné však je, že se na běhání nadměrně oblékáte. Zkuste provést pár experimentů s tím, že se na běh budete oblékat méně a méně. Pokud se budete nadměrně potit či nadměrně červenat i tehdy, kdy budete vybíhat na svůj běh s tím, že budete pociťovat mírný chlad, pak je vaše termoregulace prostě nastavena jinak a jak už jsem výše napsal – pokud to nesnižuje nebo neovlivňuje negativně vaši výkonnost, tak se s tím nestresujte. Možná to má i psychickou příčinu – prostě čekáte, že to přijde, tak to přijde. Vyrovnáte-li se s tím, tak to může poznenáhlu odeznít, a když ne, tak prostě zůstanete navždy „rudým“ běžcem.

Smrdět jako tchoř nikdo nechce

Kdo běhá, ten se prostě potí. Někdo má své „pižmo“ více, někdo méně ostré. Žádný pot ale nevoní. Pravdou také je, že to, jak „vůni“ vašeho potu vnímá váš partner, může být docela dobrým indikátorem vašeho vztahu. Mluvím z vlastní zkušenosti. Dokud byl náš vztah s mou první manželkou v pohodě, moje zpocené věci, visící stále v koupelně, jí nijak nevadily. Ve chvíli, kdy se náš vztah začal rozpadat, jí začaly smrdět. Vyřešil jsem to tím, že jsem začal věšet své běžecké oblečení za okno. To je jedna z možností, kterou máte, najít si místo, kde vám běžecké oblečení uschne a nebude nikomu vadit. Další možnost je – hodit jej hned do pračky. Moderní druhy praček mají program na krátký (cca 15 minutový) program na přeprání spodního či funkčního oblečení. Pokud ani po vyprání neztratí vaše oblečení váš pach, tak by bylo dobré se poohlédnout po takovém, které pachy tolik nezachycuje, třeba z merino vlny, či se stříbrem, což je však trošku dražší záležitost. 

Když se hodinky s GPS nedokáží spojit s mateřskou lodí

Konečně jste rozbili prasátko a koupili si vysněné hodinky s vodotryskem, pardon s GPS. Všechno na nich funguje, jen s těmi družicemi kroužícími kolem matičky Země se ty mrchy hodinky ne a ne a ne spojit. Už jste ztratili ze svého času, který jste si vyšetřili ve svém nabitém dni na běhání, 15 minut a furt nic. Kašlete na hodinky a vyběhněte si jen tak, jak jste běhali doposud, svůj běh řiďte toliko svou intuicí, tepem svého srdce a nenechte, aby jej řídily nějaké nesmyslné hodinky na vaší ruce, nota bene, když si postavily ciferník. 

Praktickým řešením však je, dát vaše miláčky čtvrt hodiny před tím, než se chystáte vyběhnout, na balkon nebo za okno, aby si tam zatím signál našly. Pak je třeba si také uvědomit, že existují situace, kdy signál je velmi slabý a přes veškerou snahu k vašim hodinkám nedojde. K těmto situacím patří vysoká zástavba, hustý les, hluboké údolí, nízké a těžké mraky. Pokud se jim chcete vyhnout, pořiďte si sporttester s foot-podem, který si přiděláte na botu a který funguje na principu krokoměru (u něj je ale potřeba znát a nastavit na něm průměrnou délku svého kroku). 

Chytráky potkáte i při běhu, dopřát sluchu jim však nemusíte

Přestože běhá čím dál tím více lidí, tak se stále najdou vtipálkové – většinou z řad těch, kteří „tiše“ závidí, že vy už jste dokázali vyběhnout, zatímco oni o tom pořád ještě jen žvaní. Ti pak mají často potřebu si na vás honit brka a to prostřednictvím „vtipných“ hlášek: „Přidej, přidej, budeš v Dikobraze!“ (to pokřikovali po nás čtenáři oblíbeného to humoristického týdeníku). „Hop, hop, hop!“, na vás křiknou dnes ti bez větší fantazie. „Běž, budeš první!“. „A rychlejc by to nešlo?“ v tomto případě se nabízí elegantní řešení v podobě „Běžím tak pomalu, protože jsem lemra, nebo protože mi to poradil Miloš“

Dobrým řešením je běhat se sluchátky. Sluchátka na uších většinou vtipálka odradí, neboť je natolik inteligentní, že si dokáže spočítat, že jeho vtipnou glosu nejspíš neuslyšíte. Dalším velmi dobrým řešením je běhání ve dvou či ve skupině – přesila dobře trénovaných jedinců je dobrým argumentem nechat ústa zavřená, byť člověka pálí sebevíc. A pak je tu řešení, které s oblibou používám já a jímž je odpověď: „Poběž se mnou!“.

Přijde vám to jako titulek z bulváru? A já to přitom myslím vážně. A hned vám i řeknu proč. Tedy, hned.., jen co se k tomu dostanu.

Jiří Hlaváč

Začnu totiž trochu ze široka. Na městských bězích typu Pražského mezinárodního maratonu mne baví ta široká základna běžců. Na jedné trati se potkáte s elitními závodníky z ciziny, kteří jsou, přiznejme si, z úplně jiné planety. A jen pár kroků za nimi česká a evropská běžecká elita. Ty většinou poznáte, že běží v drobných skupinkách, jen co se startovní pole roztrhá. Jenže pak to pokračuje. Mezi profíky se už objevují hobíci. Několikahodinový štrůdl více či méně namakaných borců. Někteří si běží na osobní rekord, někdo si poměřuje síly s kolegy a kamarády, někdo běží jen tak pro radost, jiní stíhají při běhu i pobavit ostatní běžce a fanoušky u trati. A velká spousta běžců, podobně jako já, běží s jediným ústředním cílem. Do cíle doběhnout a zároveň přežít! 

Pražská trať je mimo jiné šikovná i tím, že se na několika úsecích potkávají různé směry s různě rychlými běžci. Takže, i když sami běžíte, máte šanci zatleskat a zafandit jak závodníkům na čele závodu, běžícím na 2 hodiny, tak i těm, kteří běží v tempu… dalo by se říct, vycházkovém. Protože na podobném běhu se počítá úplně každý. 

Navíc, 42 kilometrů je fakt dlouhých. Takže během té doby stihnete myslet na opravdu velkou spoustu věcí. Tím spíš, pokud si běžíte závod sám pro sebe a na trati nemáte běžeckého parťáka. Stihnete tak v hlavě vyřešit svůj problém s holkou, vypočítat průhyb staticky určitého nosníku, pokud si rozumíte s integrály, dát výpověď v práci a pak to ještě 3x přehodnotit. A pokud nejste úplný ignorant, spousty věcí si také kolem sebe stihnete všimnout. Jednou z nich je, pokud si dobře rozvrhnete síly a nepřepálíte tempo na startu, že většinu závodu běžíte vlastně jen s několika běžci okolo sebe.

„Tuhletu Japonku jsem přeci už dvakrát předbíhal. Jak to, že je zas přede mnou? To asi jak jsem zpomalil na občerstvovačce.“

„A hele, tenhle Ital, co běží v dresu pro nadaci, už ho mám zas před sebou. Jsem dobrej!“.

To jsou ty lepší momenty. Víc rozpaků mi způsobují jiné situace. To se stává, když jste během zimy trénink zanedbávali a raději jste jezdili na kole, nebo plavali. Maraton je přeci klasika, tradice, to nějak dám i bez velkého tréninku. Základy přeci mám. No co, nebude to pod 4 hodiny. Ale takových maratonů už „zaběhl“. 

V takových situacích si na 25. km říkáte „Jak to? Takovej malej dědula, poloviční krok… ale s kadencí, že se ho skoro nestíhám držet!?“. Na 32. km „To se mi snad zdá? Ta holka má 3x tak velký zadek jak já a přitom běží proti mně s takovou lehkostí!? Jak je to možný?“. A to jsou přesně ty momenty, které mě nakopnou a motivují. Přeci ještě nejsem taková „srágora“, mám přeci na lepší výkony! 

Samostatnou kapitolou by mohla být oblast sebehodnocení. Jak se hodnotí člověk sám a jak ho vnímá okolí. Když běžíte 42 km a držíte se někde okolo půlky pole běžců, stihnete i porovnávat sebe s ostatními běžci. Třeba já. Když by byla stupnice od jedné do pěti hvězd, tak jak se koukám na všechny ty běžce okolo, jsem přeci jasně minimálně o hvězdičku lepší! No ne? Kdybych poctivě trénoval, to byste to viděli!

A je vlastně úplně jedno, jestli se hodnotí sportovní výkonnost, nebo cokoliv jiného. Jsou oblasti, kde jsem přeci naprosto jasná pětka. 🙂 O tom nemůže být vůbec řeč… No jo, ale jak to, že to podle toho vždycky nedopadá? Jak to, že to tak často nevidí ostatní? Třeba běžecký styl. Ten mám jasně na pět hvězdiček. Dokud mi tedy organizátoři závodu nepošlou odkaz na fotky a videa. To totiž vůbec nechápu, že s takovou pravidelností, zrovna před fotografem, dokážu svůj jinak ukázkový styl tak neuvěřitelně zmastit.

Ale teď vážně. Jsou i jiné situace, které mě dokáží opravdu motivovat. 

Poslední stovky metrů do cíle, odbočka do Pařížské. A předbíhá vás tatínek se sportovním kočárkem, aby to dal do cíle i se synem? Jakože, cože? Proti tomu byl nic i ten Superman a Mr. Bean, kteří vás předběhli už v Karlíně, v prvním kole. 

Nebo Berlín. Tam jsem zažil pár vteřin slávy. Asi 2 kilometry do cíle, diváci vás ženou, nedovolí zpomalit. A že byste si fakt rádi ulevili nohám indiánskou chůzí. Ale to je furt „Go! Jiri go!“. A najednou to přišlo. Aplaus, křik, davy šílí. Chvíli nechápu, přeci zas taková hvězda nejsem, ne? Ale rozdávám úsměvy na všechny strany a užívám si to. Když v tom mě najednou předbíhá válečný veterán, kterému válka vzala obě ruce. Nezbývá mi než také upřímně zatleskat a v duchu smeknout. 

U toho veterána bych si ještě mohl namlouvat, že bez rukou nenese takovou váhu těla a vlastně to má lehčí. Jenže o kus dál, chlapík z Jižní Koreje. A na ramenou odhadem čtyřletý syn. Sice ho předbíhám, ale trvalo mi to jako 40 km!? 🙂 A historie se už neptá, jestli mu kluka na záda posadila manželka o zatáčku dřív. Já si ho pamatuji jako chlapíka, který to uběhl s klukem „na koni“. 🙂 

To, že jsem před lety v Praze na 30. km v protisměru míjel babičku ze Slovenska, která to celé běžela v historickém kroji, se širokou sukní a byla jen nějakých 5 km za mnou, to je už jen taková perlička na závěr.

Už rozumíte, proč jsem psal, že maraton uběhne každý? Ještě mi můžete namítnout, že s celkovým ochrnutím těla to fakt nejde. Ale opravdu nejde? Ani to už dneska úplně neplatí. Stačí se podívat na dobrovolníky s vozíčkáři, kteří probíhají startem mezi posledními. Troufám si tvrdit, že opravdu stačí jen doopravdy chtít.

Tak na viděnou na startu! A mimochodem, letos jsem trénoval! 

A nebo za rok, pokud jste si teprve teď řekli, že byste to taky mohli zkusit.