Za to, jak děti vypadají, zda mají dostatek pohybu, nemůže ani škola, ani společnost, ani stát, ale zejména rodiče. Pokud rodič napíše, aby měl od něj klid, protože se dítě rozhodlo, že jej tělocvik nebaví, omluvenku, tak to dítě zkusí příště znovu. Nejúčinnějším prostředkem, jak dítě naučit milovat pohyb, milovat sport, je dělat všechno s ním. Prostě si na něj udělat čas.

P.S. Přesto, že v současné době máme čím dal tím více hluboko do kapes, tak se na mě obrací stále více rodičů, abych pomohl jejich dětem naučit se běhat technicky správně a jim a dětem vysvětlil nastavení tréninku, aby je běh, potažmo pohyb bavil a stal se jejich (dětí i rodičů) pevnou součástí života. Uvědomují si (rodiče), že právě toto je největší vklad do života dítěte, vklad který jim pomůže život zvládat lehčeji a účelněji.

Je mi jasné, že pokud jde o pohyb – sportování dětí, nelze se odvolávat na minulost, na to, co bylo ještě za našich časů zcela přirozené. Prostě doba se změnila. Co se však nezměnilo, je, že člověk a tím spíše dítě se hýbat musí, a jenom tělocvik ve škole či chození na nějaký sport to nezachrání. Dospělému člověku chybí 40 – 50 minut pohybu denně, dětem minimálně trojnásobek.

V různých článcích o pohybu, tedy spíše o nehýbání se dětí, se můžete dočíst, že „Pokud svoje děti opravdu milujete, dopřejete jim pohyb“. Jak to vypadá ve skutečnosti, učitelé by mohli vyprávět, kolik dětí jim přinese omluvenku na tělocvik, že nemůže cvičit, protože…, protože dítěti se nechce prostě hýbat.

Takže rodič sedne, napíše omluvenku a má klid. Chraň tě Pán Bůh, kdyby učitel omluvenky nedbal, nebo kdyby na tom „chudáčkovi“, když je náhodou zdravý a omluvenku nepřinese, chtěl nějaký výkon, to pak rodič volá do školy a stěžuje si rovnou u ředitele a hrozí ministerskou komisí.

Přitom děti už od nejútlejšího věku vyjadřují své pocity pohybem. Kojenci buď radostí, nebo při vyjádření nespokojenosti třepou ručičkama, dupou nohama, vzpouzejí se celým tělem. Větší děti zdůrazňují svou radost, nespokojenost či hněv zrovna tak. Prostě pohyb k člověku od nepaměti patří a jeho usměrňování či „dušení“ v dětském věku způsobuje jen jedno, a sice že děti jsou čím dál tím více vznětlivé, méně ovladatelné a nedokáží si užívat prosté radosti života, jako je chůze, běh, hra.

Pohyb není nemoc, pohyb je dar

Když dnes rodič nemůže své dítě zvládnout, jde s ním k lékaři – k psychologovi, který dojde ve většině případů k jednoznačné diagnóze: „Hyperaktivní“. Dítě dostane léky na zklidnění, ale co to, ono s tím frackem není stejně k vydržení, pořád si něco vymýšlí, pořád je nespokojený, pořád něco chce, nic ho nebaví, u ničeho nevydrží. Jak by taky ano? Energie chce prostě ven, a nejlepší způsob, jak ji ventilovat, je pohyb. Podle jedné německé studie dnešní děti stráví pohybem hodinu denně, přičemž až devět hodin prosedí ve škole, nebo doma před počítačem či televizí. 

Pohyb formuje osobu dítěte i dospělého člověka

Přece jenom mi to nedá, abych nezabrousil do historie. V minulosti bylo zcela běžné, že dítě trávilo celé hodiny venku (ještě si to pamatuji a nejen u sebe, ale i u svých synů), honili se, lezli po stromech, hráli na vojáky či jiné bojovky. Rozbitá kolena a hlavy, odřené lokty, roztrhané oblečení k tomu jaksi patřilo. Během těch her se už projevovala osobnost jednoho každého dítěte, jejich zaujetí pro věc. Někdo byl spíš taktik a vyčkával, jiný analytik – vše rozebíral, jiný přirozený vůdce. 

Fyzická, psychická a zdravotní stránka věci

Kdo měl či má děti, tak ví své o období jejich puberty, obecně považovaném za období největšího vzdoru. To, že zrovna tyhle roky jsou u dětí vzhledem k „ovládání“ nejhorší, je celkem přirozené, neboť v tomto věku se odehrávají v jejich těle největší růstové a vývojové změny ve svalech, kostech, nervovém systému, které jsou doprovázeny i enormním přílivem respektive výdejem energie. 

V tomto věku by měl mít člověk minimálně 3 hodiny spontánního pohybu denně. Když bude řízený, taky dobře, mnohem lepší je však spontánní, neboť při něm se zase mnohem více může formovat osobnost jedince po stránce fyzické i psychické. Výsledkem nedostatečného pohybu u dětí a mládeže je obezita, vysoký krevní tlak, neurologické problémy a poruchy koncentrace. 

Proč se děti čím dál tím méně hýbou

Hlavním důvodem jsou rodiče, kteří mají strach o zdraví a život svých ratolestí. Bojí se je pouštět samotné ven, ale sami při tom nemají čas s dětmi ven vyrazit. Jindy je to přehnaná opatrnost a strach z potencionálního úrazu. Na druhou stranu, jak už bylo výše řečeno, podkopávají tím jejich sebevědomí a samostatnost. 

Sebevědomí, samostatnost, psychická odolnost člověka, tím spíš dítěte, které se hledá, pramení z vědomí zdraví a fyzické kondice!

Recept na změnu – hýbejte se, sportujte společně s dětmi

Na začátku tohoto článku jsem se zmínil, že téma „sportování dětí“ je nyní, ale vlastně již dlouhou dobu, hodně probíranou záležitostí. Většina autorů se shoduje v tom, že je to na rodičích, že rodiče by měli vzít děti za ruku a vyrazit s nimi se hýbat. Mají pravdu, tohle je dobré řešení, má to však dva háčky. Prvním je náplň a druhým je čas. 

Náplň společných hodin rodičů a dětí venku, v pohybu

Když začnete uvažovat o náplni, můžete se samozřejmě demokraticky zeptat dětí, co by chtěly podnikat, ale tohle moc nefunguje. Spíš bych navrhoval, zapátrat v paměti a vzpomenout si, co vás bavilo, co jste uměli, čeho jste ještě nějak schopni a tím bych začal.

Dítě, nemaje vlastní zkušenost, vás usadí hned na začátku, když vám odpoví: „A nezůstaneme radši doma a nezahrajeme si společně nějakou hru na počítači?“. Až získá zkušenost, začne si samo hledat, co by jej bavilo, pak bude čas začít plnit jeho přání, nejdříve se změňte v motivátora a jděte vlastním příkladem. 

Kde vzít čas na společné hraní si s dětmi

Tak jednak je tu dovolená, za druhé dny jsou dlouhé, takže i když býváte dlouho v práci, ještě pořád je šance, pokud se sami trošku posnažíte, přijít domů za světla a s dětmi někam vyrazit, ostatně společné noční dobrodružství vaše vztahy taky posílí a vyplavený adrenalin zajistí vám i dětem, že budete potřebovat další dávku, abyste ho spálili.

Pokud to jde, dělejte vše společně s dětmi i se svými partnery, vzájemně se při tom všichni respektujte. Pamatujte, že děti máte, abyste se od nich něco naučili, stále si ještě pamatují věci, které vy jste životem ze své paměti zcela vytlačili, takže jim dopřejte sluchu. 

Nastartujete-li společný proces hýbání se, tak věřte, že se věci začnou řešit samy, dětem i vám se bude po společně strávených chvílích stýskat, ale i vaše tělo a vaše mysl bude toužit být v pohybu, takže najdete společně způsoby, jak vše řešit, aniž byste volili to nejjednodušší řešení – pohyb ze svého života vytěsnit.

Dva roky uběhly od chvíle, co jsem dostal otázku od Dany Škorpilové „kolik toho naběháte?“. Myslím, že má odpověď ji překvapila „nic, před 20 lety jsem běhal na tramvaj, aby mě neujela“.

Cesta Jakuba Jaksche, jak jí sám zaznamenal a prožil

Jestli si dobře pamatuji, tak se mě Dana zeptala ještě dvakrát, než začala klást další otázky. Nakonec řekla „předám to Milošovi a on něco vymyslí “. Co to bylo za otázky? Na historii a cíle. 

 V mladí jsem hodně chodil (třeba i z Prahy na Říp 50 km) a jezdil na trampské víkendy. Po nástupu do práce toto odpadlo a hlavním pohybem byla práce, a to řezač v tiskárně. Denně jsem odnosil po 15 kg na vzdálenost několika metrů 1-4 tuny billboardů a vypadal jsem dobře (namakaně) a měl krásných 78 kg.

Po roce jsem za svou aktivitu dostal nabídku řídit oddělení dokončení reklamy. Rozvíjející se obor. Velká příležitost (bylo mi čerstvě 20 let), spousta možností a zkušeností přede mnou, ale postupně hodně kancelářské práce 🙁. Čas běžel a jak stoupala moje pozice, tak s tím stoupal stres, sezení, špatný spánek. Nebyl žádný pohyb, a tak šplhala moje váha a přidaly se zdravotní problémy.

Za 20 let jsem to dotáhl na 108 kg, což při mých 178 cm nic moc. Nejvíce to odnesly záda, a tak na hranici 40 let jsem spal v polosedě, v noci byl vzhůru klidně 5x a rozhýbával záda. Po absolvování různých rehabilitací jsem dostal jasné resumé “zhubnout a posílit břišní svaly”, jinak budu na rehabilitaci furt a nic moc se nezmění. Děkuji za tyto slova panu Dr. Janu Hejmovi!

Zde nastal zlom! Ale jak zhubnout? Jak posílit? Děkuji Milu Š. za navedení na novou cestu stravování. Změna jídelníčku bylo to první a nejdůležitější pro mou změnu, tedy hned poté, jak jsem si to uvědomil. Přestat snídat koblihu, ale přidat zeleninu, přestat se cpát, když cítím nasycení a večer přestat dělat popelnici, to byly základy změny.

Za dva měsíce snížení váhy o prvních 10 kg. Po čase ale přišla potřeba přidat pohyb, jelikož snižování váhy hodně zpomalovalo. Začal jsem denně ráno na lačno trénovat na eliptickém trenažeru.  20, 30, 40 minut a po 1,5 měsíci již hodinu. Postupně se také zvyšovalo zatížení na stroji. V průběhu času jsem dále zjišťoval, jak funguje jídlo v těle. Po absolvování kurzu „(nejen) sportovní výživa“ (mohu jen doporučit) jsem ještě poupravil pohled na stravování. Při představování účastníků kurzu jsem dostal zpětnou vazbu na mé cvičení doma, Iva řekla „jednou ti to bude doma malé a vyběhneš!“ a měla pravdu! Trvalo to asi půl roku a já si napsal do běžecké školy Miloše Škorpila o individuální plán.

V tu dobu byla moje váha již krásně kolem 88 Kg. Změna jídelníčku a trénování se projevilo. Oslovit trenéra mě nenapadlo samo, myšlenka využít trenéra a ideálně profesionála se zkušenostmi mně byla vnuknuta „Učte se od těch nejlepších v dané oblasti, cesta bude bezpečnější, rychlejší, a nakonec i levnější“!

Zlom! Začíná cesta běhu! Zadání pro Miloše bylo: po každém běhu fungovat, každý běh doběhnout a nesmí se mi nic stát. A vize? Ještě hubnout, za dva měsíce uběhnout půlmaraton v Nymburce, poté do roka maraton. 24.2.2019 přišel první test, běžím do vedlejší vesnice 5,5 km. Jasně jsem přetáhl tempo, nicméně to jsem se dozvěděl až později. „Do čeho jsem se to vrhl, jsem magor“ říkám si uvnitř, ale plán od Miloše už je v počítači.

Cesta za běžeckými zítřky začala. Plán 4x týdně běhat dle tepové frekvence a jednou trochu posilovat. Snažil jsem se dodržovat přesně nastavené zóny: zahřívání, běh, chladnutí a protažení! No věřte, sranda to ze začátku nebyla a někdy není ani teď. Na začátku jsem nabíral první sílu do nohou a začátečnické objemy, to celkem šlo. Po nějakém čase ale přišly tréninky, které končily výkřiky a funěním, kdy si člověk pomyslel, že je to naposledy! Například dnes již můj oblíbený trénink 30/20/10, má ranní dávka výletů tepové frekvence do výšin “smrti”.

Představte si: 4:00 zvoní budík (je to trochu brzo, ale kolem 6:00 sedím normálně v kanceláři a odpoledne není jisté, že se povede), nechce se mi, přesto se převlékám do večer připravené hromady. Ráno, kdyby něco chybělo, tak mě mé druhé já přesvědčuje „to teď nenajdeš, jdi spát“.

4:10 vybíhám pomaličku ze dvora a za 10 min dobíhám na kraje obce. Zastavím, dělám abecedu, pomaličku se rozběhnu, přepnu hodinky do stavu běh a šílenost může začít. Pomalu, rychle, sprint, pomalu, rychle, sprint a pořád dokola. Po 5. sadě funím a jsem úplně KO. No jo, ale já to mám zopakovat!

Napoprvé to bylo jen 2x a bylo to šílené, ale po vychladnutí přišel neuvěřitelně krásný pocit. Po měsíci přišlo kladné zhodnocení (v této době jsem uběhl 11 km a z toho 8 km rychlostí 6:45 min/km při tepové frekvenci 150 tep/min) a plán do půlmaratonu. No, moc jsem ještě nevěřil v dosáhnutí této mety, ale trénink jsem dodržoval a Milošovi věřil. Měsíc se s měsícem sešel a bylo to tu! Sobota odpoledne před závodem. Najednou jsem nevěděl, co zítra, byl jsem nejistý!

Volám: „Ahoj Miloši, máš chvíli?“ Miloš: „Ahoj, mám teď kemp a trénuju, co se děje?” Já: „No víš ten Nymburk je zítra a já nějak nevím.” Miloš: „Už zítra? Za chvilku zavolám.” Jak řekl, udělal.

První přišlo ujištění, že na to mám (3x, nevěřil jsem) a pak už jen praktické rady: neblázni na začátku, první km to s tebou bude bouřit, vydrž, pij pokaždé trochu, namaž se, ať nejsi odřený. Díky za tyto rady, při závodě všechny pomohly.

Den D, 28.4. můj první závod, 2 měsíce přípravy po 20 letech sezení. Byl jsem nervózní, ale připravený! Start! Tep letí nahoru, dav se řítí a sluchátka na mě řvou: „Máš vysoký tep, tavíš se!“ První km byly těžké, přesně jak Miloš řekl. Na cca 4 km se již vše uklidňuje a já běžím přesně dle tepů. První kolo, 10 km takřka za mnou a já čekám svou morální podporu, své podporovatele.  Kde jsou? Běžím dál a další km smutním. To už se ale blíží schody na most přes Labe a jsem v půlce druhého kola. Teď už vím, že dnes to dopadne. Držím se několika tváří, kteří běží podobné tempo. Přebíhám elektrárnu a točím špičku. Cíl už vidím, řítím se, cílová rovinka a je to! 2 hodiny a 6 min a 21,1 km je za mnou. Uroním slzu. Rodina mě vítá v cíli a dcera při tom říká: „Tati slíbil jsi, že s tebou poběžím, tak pojď!“ A nic nedbá, že když měla běžet v půlce závodu, tak se vypařila, a proto mě nestihli. Po chvilce protahování podléhám a bolavý běžím kus pro radost dcery. Později píšu Milošovi dojmy. Neuběhne týden a mám v mailu další část plánu, nové tři měsíce.

Přišla nová motivace -maraton. Tréninky se stupňují, přidávají se nové druhy intenzivních běhů a delší a delší sobotní long run. 11. srpna běžím druhý soukromý testovací půlmaraton – 1 hodina 53 min a vyslovuji svou vizi. Miloš se zamyslí, zhodnotí a potvrdí „to by šlo“. Je rozhodnuto, maraton v Třeboni 19.10.

Běhání posunulo mou váhu již na cca 83 kg, ale také začalo měnit i mou postavu. Dostávám poslední část tréninku do maratonu. Pokaždé co překonám o 2 km předchozí délku dlouhého běhu jsem šťastný a víc si věřím! Studená (tedy spíše horká) sprcha pokory přichází včas! Nevím proč, ale zrovna ten poslední, nejdelší long run před maratonem podcením nebo jsem spíše asi sebejistý a namyšlený.

Je sobota, den dlouhých běhů. První moje chyba, neběžím ráno, jak jsem zvyklý, ale celý den něco dělám a v 17:00 hod se zabalím a vybíhám. Na začátku se nechám rozhodit dětmi a na 8 km si uvědomím, že běžím jen s vodou a není ji moc. Vše špatně a pokora mi právě chybí! Nic nedbám a běžím dál. Od 20 km toho mám plné nohy, od 25 km nohy táhnu. 30 km, zpomalit a vychladnout. Poslední 2 km domu za tmy sotva jdu!

Totální vyčerpání. Doma nemám sílu nic pozřít, trochu se napiju a hodinu o sobě nevím, zase se napiju a další hodina pryč. Teprve po dvou hodinách začínám jíst a luxovat co najdu. Velká škola pokory tento běh! Nikdy znova nechodit do takového běhu! Ale čas běží dál a je to tu!

Třeboň! Jedu s kamarádem Jirkou den do předu. Úplná pohoda, oba si to užíváme. Zítra přijde můj první maratonu a Jirkův půlmaraton. Nové rady od Miloše: „Pokaždé trochu banánu a pij!“ Nakonec přišla i slova podpory. Vše probíhalo v pohodě, než jsme se začali převlékat. Dopadlo to na mě, nebyl jsem schopen si připevnit ani číslo, jak se mi klepaly ruce. Chvíli trvalo, než to opadlo. Došli jsme na start a za chvilku už nebylo na co čekat.

Start! Maratonci vyběhli. První km protloukání a pak usídlení ve skupině na 4:15. Běžím v pohodě do 22 km, kde mám potřebu na malou…., ale přece si je nenechám utéct. Kolem 26 km, na mě přichází začátek lehké únavy, zdržím se na občerstvení a už jsou pryč. Dál běžím sám, občas nějaká tvář si se mnou prohodí místo. Běží se mi celkem fajn a podpora na trati mi dokáže vykouzlit úsměv a nalít trochu energie – například skupinka podporující maminku „mami super, mami hobluj“! Díky za každého na trase, který podporuje. 32 km a již není šance držet dále. Keřík, úleva a problém. Za tu chvilku mi nohy ztuhly, že sotva jdu. Další km mi trvá se dostat do tempa.

Poučení: „Jdi, dokud jsou nohy ještě v pohodě“! Blíží se známá zeď, 35 km, jak ji překonat? Hlava mě podržela, hlásí: „Už jen 7 km jako doma po obci při výběhu, to je ok.“ Moc mi pomohlo toto přirovnání. 39,5 km a je tu další průšvih, křeč v pravé noze. Přecházím do chůze s bolestí a snažím se pomalu jít. V tuto chvíli je super, mít s sebou přítele. Podporu! Volám o morální pomoc, chvíli povídáme a já se pomalu rozbíhám. Už značně vyčerpaný vybíhám z lesů na cca 41 km a přes louku vidím město a na druhé straně louky Jirku. Jsem rád, že se připojuje a dává mi napít. Jen ty následná slova mě děsí „co se tu flákáš, přidej“. Probíháme poslední dvě zatáčky, přibíháme do městské brány a Jirka povídá: „Tak sprint do cíle!“, „CO?!“ je jediné na co se zmůžu. „No sprint!“ je odpověď.

Nechal jsem se hecnout a finiš byl skvělý. Radost, štěstí, hrdost! Čas 4:30:39, nevím, zda je super nebo ne, ale je můj. Považuji to za úspěch, 8 měsíců přípravy po předchozích 20 letech sezení a nic nedělání. Cesta k úspěchu nebyla snadná, ale tak to má být.  Za 1 rok a 7 měsíců změna váhy o 28 kg, změna postavy, kondice, síly. Bolest zad, jak jsem ji znal, ustoupila.

Dnes také věřím „Cesta je cíl, cíl je cesta.“ Cesta přinesla nová přátelství, nové myšlení a také nový pohled na svět. Co byl a je další cíl? Maraton s Milošem pod 4 hodiny, snad to letos přes COVID dopadne, již přes rok se snažím připravovat.

A co jde dál dělat nebo dokázat, když člověk chce? Třeba běhat na podporu dobrých věcí jako je třeba „poutní maraton“, na podporu hospice (letos měl délku 46 km) nebo běhat na podporu lidí, kteří se nemají tak dobře, „běh dobré vůle“ nebo podpořit lidi, kteří chtějí změnu a ukazovat jim prostě cestu anebo se třeba podílet na přání k narozeninám a to zaběhnout 61 km.

Vše jde, je to na nás, protože „Buď chceš nebo nechceš, ostatní jsou kecy“.

Díky Miloši! Díky za podporu, plány, rady, a nakonec vzniklé přátelství! Díky za cestu, kterou ukazuješ. Díky za dva roky v nízkém letu nad zemí.

S vývojem lidského poznání je člověk čím dál tím více překvapován informacemi, které jej informují o tom, jaký je zaslepenec a zabedněnec, když se snaží vylepšit.

K tomuto druhu informací patří i ta, že pravěcí lidé se mohli – a to v nejlepší kondici – dožít, tedy pokud se nestali něčí potravou, neutopili se, nezabil je blesk, nedostali kyjem do hlavy…, až sedmdesáti let.

A to přesto, že neměli k dispozici léky, diagnostické přístroje, které odhalí všemožné příčiny toho, proč vám není dobře, ale neřeknou vám, nebo nepomohou vám zbavit se příčiny vašeho momentálního zdravotního stavu, kterým z velké části je nedostatek pohybu. Pozor, nepleťte si, či nenahrazujte slovo „pohyb“ slovem „sport“.

Základem sportu je soutěživost a z ní pramenící tlak na výsledek = stres.

Naproti tomu POHYB je nejzákladnějším projevem života – vše v životě je v pohybu (jedna forma energie se přeměňuje v druhou).

Zapíchne-li se člověk na jednom místě, přestane-li se hýbat, život jej odepíše ze seznamu poskytovatelů zdrojů energie, přestane s ním počítat, jako s vámi přestane počítat zaměstnavatel, přestanete-li mu přinášet to, proč vás zaměstnal.

V obou případech to znamená konec pracovního poměru. V případě zaměstnaneckého poměru může pomoci lidská solidarita – sociální dávky.

Život se s tím tak nemazlí, život vás prostě odepíše a buď se probudíte – začnete se hýbat, nebo se už prostě jednou neprobudíte vůbec.

Dost často dostávám otázku, zda je běh vhodný pro veterány. Má odpověď je jednoznačná: „Ano“, ale! To „ale“ v sobě skrývá způsob, jakým by veteráni měli běhat, aby to bylo pro jejich zdraví, pro jejich kondici, pro jejich psychiku, nanejvýš prospěšné.

Vím, že budu zajedno s lékaři, co se týče intenzity výkonu. Naproti tomu jsem dost často v rozporu s lékaři, kteří nedoporučují veteránům (tenhle termín nemám rád, raději používám termín dříve narození), dříve narozeným, běhat kvůli problémům s artrózou kloubů, kde já mám (ve většině případů) za to, že i zde pohyb a běh může dříve narozeným dokonce od těchto problémů velmi pomoci. 

Podívám se však na intenzitu zátěže a pohybový aparát zvlášť, i když v konečném důsledku se i tyto dvě sféry u člověka nakonec prolínají a jdou ruku v ruce, nebo chcete-li, noha k noze či hlava k srdci.

Veteráni, intenzita, rychlost a síla, jak to jde k sobě

Většina dříve narozených začne běhat, protože hledá způsob, jak zlepšit své zdraví, svou fyzickou kondici, jak upravit svou váhu. Hodně dříve narozených však hledá v běhání i způsob, jak změnit svůj život, který doposavad spočíval ve starosti, jak se postarat a jak zajistit rodinu. Ať je důvodem člověka, který ho přivedl k běhání, cokoliv, stejně to pak ve většině případů skončí tím, že se ten člověk chce začít zlepšovat i co se týká výkonnosti – a tady začíná problém.

Dokud člověk běhá proto, aby zhubnul, zlepšil své zdraví, aby vyplnil čas, aby přišel na jiné myšlenky, aby si srovnal myšlenky v hlavě – běhá většinou na nízkých intenzitách a jeho tělu, jeho zdraví to jednoznačně prospívá. Jakmile začne mít tendence zlepšovat svou fyzickou kondici, začne honit minuty a vteřiny, nedělá-li to uváženě, může si způsobit problémy pohybového aparátu, začne neúměrně zatěžovat nejen srdce, ale celý kardiovaskulární systém. To se může projevit na činnosti srdce, ale i na tlaku. Proto je velmi důležité, aby dříve narozený běhal a vůbec sportoval pod kontrolou lékaře. Ne však obvodního lékaře, ale sportovního lékaře, aby pravidelně absolvoval zátěžový test, při kterém mu nejen změří jeho aerobní práh, laktát, ale také udělají EKG před, při a po výkonu, změří tlak. Když se k tomu přidá rozbor krve, jen dobře. 

Je pro veterány lepší vytrvalostní běh nebo spíše kratší vzdálenosti

Z toho, co jsem výše napsal, jasně vyplývá, že pro dříve narozené je lepší, když se zaměří na vytrvalostní běhy než na běhy, kde se po nich budou chtít rychlostní předpoklady. Osobně nemám nic proti veteránským závodům na dráze či na silnici (ME, MS), kde řada našich veteránů dosahuje vynikajících umístění. Aniž bych chtěl jejich umístění snižovat, určitě bych se jich rád zeptal, jestli už někdy zapřemýšleli nad tím, proč je Česká republika takovou veteránskou „mocností“. 

Není to třeba proto, že v ostatních zemích se lidé ve vyšším věku věnují běhu hlavně proto, že je běh jako takový baví, poskytuje jim bezpočet zážitků (třeba trailový běh, kde jednotliví účastníci nejsou v takovém vzájemném kontaktu jako na dráze, nikdo vlastně neví, s kým je v kategorii a tak si běží čistě pro tu radost z běhu) a pak, že při běhání navazují nová přátelství, nové vztahy. Zkrátka, že sportování i běhání berou například v Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii, Norsku, Finsku, Anglii, Španělsku – tedy v zemích s velkou veteránskou tradicí, méně prestižně, než je tomu v zemích se socialistickou minulostí, kde, přesto, co se o tom kdy psalo či říkalo, to bylo vždy o tom – být vítěz.

Zajímavé je, že stejné platí i o USA, kde se sice oceňují jen vítězové, ale v celospolečenském kontextu je vítěz každý, kdo zvítězí nad svou leností a je schopný pro své zdraví, svou životní pohodu, leccos podstoupit, leccos „obětovat“. Ta oběť je uvozovkách proto, že to nikdo z těchto lidí jako oběť nebere, spíše naopak, bere to jako dar, že je mu umožněno si život aktivně užívat.

Na podporu všeho výše uvedeného bych rád napsal, že pro svá tvrzení, že intenzivní běh není pro dříve narozené vhodný, mám i řadu důkazů atletů veteránů, kteří byli řadu let ve světové i evropské běžecké veteránské špičce a najednou přišel kolaps. Prostě jejich tělo řeklo opakovanému přetěžování dost. S radostí ale mohu říci, že poté, co si uvědomili, o co jde a přešli na stranu běhání pro radost, věnují se vytrvalostnímu běhání, přestali se starat o umístění a běh jim stejně přináší naplnění.

Takže pokud patříte mezi dříve narozené a máte ambice se zlepšovat, patříte mezi závodníky, tak v pohodě, ale řešte své zlepšování spíše větší pestrostí tréninku, zařazováním různých posilování vlastním tělem, protahováním, běžeckou abecedou, než vysloveně silovým či rychlostním tréninkem. Pokud půjdete touto cestou, tak vězte, že se zlepšovat budete a to nejméně 5 let od chvíle, kdy se běhání začnete věnovat. 

Veteráni a klouby

Na úvod jsem napsal, že vedu polemiku s lékaři, respektive s tím, co říkají lidem, když k nim přijdou s tím, že by chtěli začít běhat. Dosti často jim totiž odpoví: „Člověče, vy s vaší artrózou, vy jste se snad zbláznil?“ Když tohle slyším, tak mám vždy chuť zaběhnout za tím lékařem a doporučit mu, aby vrátil diplom, nebo si alespoň doplnil své znalosti o tom, jak to v těle funguje. Také bych mu doporučil, aby se podíval na statistiky lidí, kteří trpí artrózou a celý život se prakticky nehýbali a porovnal to se statistikami lidí, kteří se hýbou celý život. 

Lékaři totiž neberou v potaz jednu důležitou věc a to tu, že aby bylo tělo schopné tvořit vlastní kolagen, musí se nejprve oblast kloubů pravidelně prokrvovat. Vtip je v tom, že když sedíte většinu života na pozadí, tak vaše krevní řečiště se úží a krev, která by přinesla život (živiny, kyslík, minerály, stopové prvky) do těsné oblasti kloubů, se tam nedostane a tak vám klouby pěkně zatuhnou. 

Zkoušeli jste někdy sednout do auta, které delší dobu (aspoň měsíc) stálo? Pokud ano, tak vám bylo určitě divné, že se chovalo úplně jinak, než jste u něj zvyklí, jako by v něm všechno ztuhlo. A ono opravdu ztuhlo. Všechen olej stekl do olejové vany. U auta stačí, když se s ním projedete pomalu nějakých 50 – 100 km a bude zase jako dřív, bohužel naše tělo tak rychlou regenerační schopnost nemá. Takže pokud jste se dlouho nehýbali a začalo se to projevovat třeba i tou artrózou v koleni, tak začněte pěkně zvolna, třeba nejdříve pravidelnou chůzí (3 – 4x týdně) 30 – 50 minut a až své tělo zocelíte, začněte zvolna běhat.

Pomohou veteránům přípravky na klouby

No, tak určitě. Ale rozhodně nepřeceňujte jejich účinnost, spíš se zaměřte na pravidelné přiměřené hýbání se a upravte svou stravu, aby měla dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a také mějte dobrý pitný režim. 

Veteráni, vazy a kosti

Šlachy, vazy a kosti, stejně jako svaly, potřebují, aby po dlouhé době nečinnosti byly zatěžovány pomalu a přiměřeně, i ony rostou a sílí, takže pokud budete mít někdy s nimi v rámci svého tréninku potíže, tak vězte, že je to hlavně proto, že jste je zatěžovali víc, než bylo zdrávo. Uberte v intenzitě, dejte jim čas na regeneraci. Hlavně nikam nespěchejte! Ten čas, který jste až dosud prošvihli, stejně už nikdy nedohoníte, ale při rozumném zvyšování zátěže si budete moci aktivní život velmi dlouho užívat.

Veteráni a psychická odolnost

Nervy dříve narozených už jsou samy o sobě natolik zdevastované životem, že přidávat jim ještě tím, že bychom se snažili běháním dohnat v životě to, čeho jsme nedosáhli, je naprosto zbytečné. Protože kdo už běhá, ví, a kdo s tím začne, tak brzo pozná, že běh je prostě absolutní relax a tím by také měl pro každého dříve narozeného být a zůstat.

Posouvat hranice svých možností nemusí být vždycky úplně bezpečné, ale přešlapovat na místě je mnohem horší.

Posouvat své hranice není vůbec nebezpečné, má to však jednu podmínku a tou je, že své hranice musí člověk posouvat vždy PŘIMĚŘENĚ svému zdraví, své kondici, to znamená posouvat je s MÍROU.

Často rozesměji ty, kteří se mě ptají vzhledem k tomu, co se mi podařilo v životě absolvovat: „A co kolena? Co klouby? Co šlachy a úpony? Co svaly?“ moje odpověď: „Dobrý, když to děláte s mírou, když se nepřepínáte, tak není, proč by vám (mně) mělo něco z toho dělat problémy!“

Důležitý je tam ten důraz na MÍRU. Abyste mohli věci dělat s mírou, je třeba, abyste znali své hranice, abyste věděli, co si můžete v danou chvíli, v daném čase, dovolit. Toto bývá největší problém. Většina lidí má totiž tendenci buď se přeceňovat – vysloví neprozřetelně nějakou hlášku a pak je jim blbé přiznat ostatním, že přestřelili, nebo se naopak podceňují.

Ohledně zdraví je nebezpečné to první, tedy přeceňování, to může vést ke zranění. Podcenění je spíše nebezpečné pro psychickou stránku naší osobnosti.

Ale když se dostanete do ruky dobrému kouči, který vás navede na cíl dle vašich schopností a možností, zjistíte, že v životě můžete konat zázraky a že to není vůbec nebezpečné, jen se může stát, že se dostanete do takových výšin, že se vám z toho zatočí hlava.

Pokud se to stane, tak si sedněte na bobek a ono to za chvíli přejde a můžete pokračovat ve své cestě ke hvězdám. Ideální místo a čas k posunutí hranic je střihnout si Poutní maraton

Práce, stres, sedění na zadku, místo kvalitního jídla náhražky, ale i sportování na plný pecky, je to, co způsobí, že vyhoříte!

Příčiny, proč na vás lehne únavový syndrom, jsou docela zajímavé, zejména ta třetí, tedy sedění na zadku. Jeden by řekl, že když člověk sedí celé dny na zadku, nemá být z čeho unavený. Je to jeden z paradoxů života, který má zcela prozaické důvody – tělu schází kyslík a pak ještě tělo nemá jak rozvést po těle energii a stavební látky neboť se zužuje jeho krevní řečiště.

Jako poslední důvod jsem uvedl nekvalitní jídlo, to, že člověk ve snaze omezit přísun energie na minimum do sebe tlačí něco, co se jídlem vůbec nedá nazvat. Mnohem spíše by se to mohlo nazývat vycpávka, neboť ty různě upravované potraviny, zbavené všeho, co má pro tělo nějakou hodnotu, člověk jí jen proto, aby měl pocit, že je nasycen, aby ukecal žaludek, aby moc neprotestoval, že není využíván ke svému účelu – trávení. Tak jej prostě trávíme!, a s ním ještě zejména játra a ledviny, které v sobě nemají mechanismy, které by to svinstvo dokázaly eliminovat a učinit s tím konečný (konečníkový) proces :).

POZOR!!!

Vyhořet můžete, i když pravidelně běháte nebo provozujete jiný sport.

Toto nebezpečí se týká zejména lidí na pozicích – vrcholových manažerů.

Začnou běhat, aby regenerovali a protože všechno dělají na 150 %, tak i ten běh, takže běh se jim brzy stane dalším denním úkolem, který je třeba bezezbytku splnit. Když pak jednoho dne vyhoří, sedí, zírají “do blba” a hledají důvod svého vyhoření: sakra, jak se mi to mohlo stát, když každý den běhám?

Tak vážení a milí, proto! 

Běh vám pomůže od vyhoření jen tehdy, když při něm nespálíte ten zbytek energie, co vám zbyl po usilovné práci, protože kde není energie (palivo), není ani oheň. Proto vyhoření!