Život je běh na dlouhou trať a zkratky moc nemusí. Lidé se pokoušejí překonat sami sebe, protože je pro ně přirozené hledat dokonalost. Někteří směřují k fyzické dokonalosti, jiní zas k dokonalosti duchovní. Potíž je, že dokonalosti se těžko dosahuje. Zejména pak sportovci na cestě k ní, pociťují často bolest.

Jestliže hledáme dokonalost jen v našich vnějších úspěších, například ve sportu či kariéře. Přijdeme zkrátka. To proto, že opravdovou výzvou není vrchol hory nebo cílová páska, to podstatné se skrývá uvnitř.

Využít možností mysli a těla k naplnění cíle a zůstat při tom vnitřně klidní a vyrovnání, s uvolněnou bdělostí uběhnout maraton, vylézt na horu nebo zahrát míček do jamky, to ba měl být smysl života, nejen pro sportovce, ale pro člověka vůbec.

Zásady sportovního tréninku jinak

Jednou míjel turista v autě běžícího indiána z kmene Tarahumara a nabídl mu svezení. Nechci, díky, pospíchám, odpověděl indián.

V daleké minulosti nebylo účelem cvičení posílení svalů, snížení váhy, vítězství v závodě nebo získání medaile. Například pro starověké Řeky bylo cvičení důležitou součástí každodenního života. Historik Xenofón řekl: „žádný občan nemá právo být amatérem v oblasti tělesného cvičení; být v dobré fyzické kondici je součástí jeho povolání jako občana.“ K tomu ještě dodal, že „pro člověka je ostuda zestárnout a nepoznat při tom, jaké krásy a síly je jeho tělo schopno dosáhnout.“

Zásady sportovního tréninku, trochu jinak, spočívají v tom, naučit se harmonicky rozvíjet své tělo, svou mysl, svého ducha. Jádrem tohoto programu je naučit se využívat dynamiku dvou světů, dynamiku panující mezi vnitřní a vnější harmonií. Naučit tělo a mysl žít v jednotě.

Ve chvíli, kdy k tomu dojde, se stává trénink vnitřním prožitkem, je klidnější (vy jej prožíváte klidněji), ačkoli navenek je dynamický a živý.

Nežijeme v minulosti a tak lidé již nepřistupují k provozování sportu ze stejných pohnutek, jako kdysi Řekové nebo jiné staré národy v historii. Každopádně při pomoci stanovení si sportovního cíle byste si měli vždy uvědomit, proč tuto námahu podstupujete. Vašim cílem by rozhodně nemělo být uspokojit potřeby někoho druhého, pokud daný člověk nezareaguje tak, jak očekáváte, těžko budete schopni dále tuto námahu podstupovat. Proto hledejte sílu (motivaci), vždy V SOBĚ!

Tři důvody proč trénovat (proč se pravidelně hýbat):

• Omlazování těla a kultivace mysli
• Odstraňování stresu
• Rozvíjení koordinace mezi myslí a tělem

Život „v souladu“ je snazší a radostnější.

ČTYŘI FÁZE HARMONICKÉHO TRÉNINKU

Fáze první – rozcvičení mysli a těla

Nadechnutí a uvolnění se.

Ať už se chystáte na jakoukoli pohybovou aktivitu, či sport, dopřejte si před skutečným začátkem tréninku 5, 10, 15 minut, kdy se soustředíte na dýchání a jeho prostřednictvím na uvolnění a celkové zklidnění. Vhodné je zařadit prvky jógy či lehkého strečinku.

Fáze druhá – zahřátí

Druhá fáze je, klasické zahřátí, před hlavní částí tréninku. U běhu rozklusání.

Fáze třetí – hlavní náplň tréninku či závod

I pro hlavní části tréninku, či závod, je dobré mít reálný plán a toho se držet, a to i (nebo hlavně i), když máme pocit, že v dané chvíli máme na víc.

Fáze čtvrtá – zklidnění

Při klasickém běžeckém tréninku je to výklus.

Chápu, že vše výše napsané vám může připadat až příliš mystické, neodpovídající západní zkušenosti, západní kultuře. Máte pravdu, je to mystické a v mnoha ohledech to odporuje západní kultuře orientované jen a jedině na výkon, bez ohledu na vše – všechny – ostatní. Možná právě proto získávají nad zeměmi západu převahu národy – lidé, kteří dokáží žít v harmonii těla – mysli a ducha.

Nesnažím se vás o něčem přesvědčovat, ale než vynesete nad tímto stylem tréninku ortel: kecy, kecy, kecy…, přečtěte si ještě následující argumenty:

• necháte-li se rušit tím, co dělá váš soupeř, zapomenete na to, co děláte vy. Vyniknout můžete jedině v případě, že ze sebe vydáte to nejlepší a budete hrát svou hru
• zaměření na průběh vám umožní dosáhnout většího mistrovství a zvýší vaše uspokojení ze hry
• duševně tělesná spolupráce je základním předpokladem maximalizace výkonu i radosti z výkonu
• je důležité určit si cíl a tak získat směr. Pokud se ale stane dosažení cíle jediným důvodem pro běh nebo trénink, dostanete se do potíží
• musíte vědět, jaký objem tréninku je pro nás vhodný a jaký vás poškozuje. Musíte se naučit, jak naslouchat tělu. nesmíte nikdy přeslechnout, když vám tělo říká: „mám dost.“
• dobré věci ve velkém množství škodí. Když vám příliš velký objem cvičení působí problémy, správný rozsah tréninku vás jich zbaví
• zjistěte, jaký máte ráno srdeční tep a měření opakujte po probuzení několik po sobě jdoucích dní. Jestliže se frekvence od průměru liší o více než 10 úderů za minutu směrem nahoru – přes den odpočívejte. Méně cvičte, co nejvíce omezte své povinnosti, buďte v klidu, dokud se tep nevrátí k normálu
• cvičení je velice účinný prostředek pro vytvoření i rozbití rovnováhy. Správný objem vám umožní ji nalézt

Zlaté pravidlo kondičního běhu 

Mysl a tělo nesmíme rozdělovat. Trénink může být nudný jedině v případě, kdy se provádí nesprávně. Sportujete-li správně, dochází ke sjednocení těla a mysli. Cvičení přestává být něčím, co musíte udělat, stává se činností, kterou dělat chcete. Stane se nejen prostředkem k získání fyzických a duševních sil, zdraví, ale  i zábavou a osvěžením..

Je zcela jedno, zda je podzim, jaro, léto či zima. Vy si běžíte, sajete vůni kolem sebe, posloucháte pleskot svých nohou a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky, blbej čas… 

Doběhnete, proti vám jde člověk, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou nefalšovanou, ničím nezkalenou, radost z bytí.

„Jak k tomu přišel, co pro to udělal? Já to chci taky a hned!“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím, a přitom v životě po ničem jiném víc netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru.

Ta slova, vyřčená jen vnitřně, se projeví ve smutku v jeho očích, pokleslých ramenou, a vy si řeknete: „Jak bych mohl tomuto člověku pomoci, jak bych mu mohl pomoci pochopit, že mi stačilo vyběhnout a běžet, nic víc, nic míň!“

A je to přesně tak, my co běháme, víme, že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout.

A jak pomoci tomu, kterého jsme potkali, aby i on pochopil? Stačí velmi málo, stačí, když v sobě podržíme své štěstí, jiskru ve svém oku, aby viděl, že to co vidí není sen, ale skutečnost, a začal pátrat po zdroji našeho štěstí a pátral tak dlouho, až i on pro sebe objeví běh.

Zamyšlení pro dnešní den

V podstatě vše, co člověk v životě dělá, dělá pro sebe a je úplně jedno, jestli se to snaží zamaskovat krásnými řečmi či čímkoliv jiným. Pokud jde o běh, tak tam to platí taky, nedovedu si představit, že bych běhal pro něco/někoho jiného. Ano, běhal jsem pro Paraple, pro Světlo pro svět, pro Hospic Sv. Jiří, VDV, pro charitu tu či onu, ale stejně to dělá člověk pro sebe, pro dobrý pocit, že je svým během někomu prospěšný. Na tom není nic špatného, jen bychom si neměli sami sobě lhát, protože ve chvíli, kdy člověk sám sobě přizná barvu, nastoupí cestu k sobě, cestu k pochopení sebe sama, pro pochopení života jako takového, pro pochopení konání i těch, kterým svým optimistickým nahlížením na život pije krev.

Každé zranění převrátí život běžce vzhůru nohama, mnohdy i doslova – když budete ležet v nemocnici a vaše nožka bude, uvězněna v sádrovém krunýři, bezvládně viset zavěšena na kladkách… Ukážeme vám, jak využít této pauzy k tomu, abyste se poučili z chyb, zůstali fit a nakonec se mohli – ještě silnější – vrátit zpátky do aktivního (nejen) běžeckého života.

Stane se – váš lékař vám na základě nálezu zakáže běhat. Dny, týdny, měsíce… Celý svět se vám zhroutí. Běhání potřebujete k životu jako dýchání, jste na něm závislí fyzicky, ale i psychicky… Ale jak až se vám může zdát tato vynucená pauza těžká a k nepřežití, může vám přinést do budoucna důležité poznatky, které vám ve svém důsledku umožní po návratu běhat ještě lépe. Pojďme se společně podívat na to, co máme konkrétně na mysli.

K čemu slouží alternativní trénink

Plavání nebo jízda na kole není v tomto případě žádné nouzové řešení. Sílu, kterou získáte prostřednictvím těchto sportů (např. v horní polovině těla, rukou, trupu) můžete velmi dobře využít při běhu. Kdo se skutečně bude (a může) věnovat po dobu zákazu běhání alternativním sportům, bude pak běhat s menší námahou, lehčeji a dále než předtím.

Poznání, které byste si z toho měli odnést – ne jenom během živ je běžec.

Ano, ne jenom během živ je běžec. Abyste si běh mohli skutečně užívat, je třeba se věnovat i jiným sportům, které vaše tělo vystaví novým impulzům, naučí jej se rychleji přizpůsobovat změnám. I po úplném vyléčení byste si měli jeden den v týdnu vyčlenit pro alternativní trénink. Kromě toho zkuste po běžeckém tréninku přidat ještě pár posilovacích cviků, trochu jógy nebo pilates (podle osobních preferencí) – už 15 minut posilování vám přinese velký efekt!

Lépe poznat vlastní tělo

Zatímco laborujete se zraněním, učíte se lépe poznávat své vlastní tělo, poznávat jeho hranice a limity.

Poznání, které byste si z toho měli odnést – i chůze znamená pohyb dopředu a je pouze nejpomalejším běžeckým tempem.

Po návratu do tréninku se nestyďte občas přejít do chůze, a to i tenkrát, když jste se dříve druhým smáli, když přešli při běhu do chůze a považovali jste to za změkčilost. Zkuste poslouchat jemné signály vašeho těla, jako jste je vnímali, když vás něco v době zranění zabolelo.

Pomalu, pomaloučku je víc než rychle a rychleji

Většina lidí, kteří se vyléčí z nějakého zranění, ale stejné je to u nemoci, se doslova vřítí zpět do tréninkového procesu. Prostě chtějí hned hned dohnat to, co zameškali. Že to půjde se jim zdá i z toho, že za dobu nečinnosti doplnili energické zásoby a první tréninky mají pocit, že jim to lítá samo. Bohužel je to jen zdání, navíc za dobu nečinnosti jim ochably svaly, vazy, úpony, i pohybové návyky se změnily. Takže na místě je opatrný návrat do tréninkového procesu a to velmi pomalým navyšováním objemu a intenzity tréninků – i když už budete mít dojem, že jste zdraví jako řípa.

Poznání, které byste si z toho měli odnést – ne všechno je tak, jak to vypadá.

Proto je lepší na začátku přidávat plyn pomalu a postupně, než se motor zahřeje a olej vše dostatečně promaže. Jinak se může stát, že se motor zadře.

Pozitivní myšlení – co tě nezabije, to tě posílí

Vynucená pauza může vést k negativní myšlenkové spirále: nejistota, zda léčení bude úspěšné, samoobviňování, takové to „kdybych to byl býval věděl…“, strach z následků zranění – to vše jsou zdroje menších či větších depresí. Ale úspěšné zvládnutí tohoto pro každého běžce těžkého času může být šancí k dalšímu rozvoji – ve smyslu „co tě nezabije, to tě posílí“.

Poznání, které byste si z toho měli odnést – nemysli na to, co bylo, soustřeď se na to, co přijde.

Nezabývejte se v myšlenkách tolik průběhem zranění, spíše se soustřeďte na vyvážení tohoto negativního zážitku pozitivními představami. Třeba si v duchu představujte ideální pohyb vašeho těla, jak byste měli běžet, abyste měli z vašeho běhu pocit, jaký máte, když se díváte na ladný běh gazely. Jinými slovy zkoušejte v duchu „přeprogramovat“ chybný proces na proces správný. Až zase začnete běhat, ucítíte, že už neběžíte jako medvěd, ale vznášíte se jako laň.

Proč člověk běhá? Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte? Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.

Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl. A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat. Jediné, co jsem znal, byly tréninkové dávky, které běhal Emil Zátopek, a tak jsem zkoušel běhat jednu zimu do kopců a v hlubokém sněhu i v kanadách.

Téhle vášni jsem však nějak nepropadl a po zimě šly kanady na hřebík. Proběhal jsem se až k vojně, kde mi to chtěli zatrhnout, protože jsem chodil běhat přes plot, navíc v západním vojenském okruhu (okolo Tachova), jednou mě chytli a jeden nadporučík na mě řval před nastoupeným plukem: „Škorpil, máte po kariéře!“ Nadporučík se uchlastal a já si běhal a běhám dál.

No jo, ale pořád nevím: proč já vlastně běhám?

A je to vůbec důležité vědět proč běhám, nestačí prostě běhat protože mě to baví?