Když přijíždím na západ v době ranních mlh a rostoucích hub, dýchne na mě něco velmi křehkého, subtilního, vonícího sladce i hořce zároveň, co má v sobě světlo slunce prorážejícího studené mraky, barvy podzimního listí, barvy krvavých jeřabin a schnoucí trávy, černou barvu kontur kmenů a větví stromů, dýchne na mě v celé své ryzosti vůně ZEMĚ.

Země, kterou nadevšechno miluju…, při tom si vzpomenu na její duši a uvědomím si, že ať jsem na té naší zemičce kdekoliv, je mi tam dobře, protože s ní mohu mluvit. Rozmlouváme spolu pomocí kroků, kterými já do ní vydupávám svá slova, své myšlenky, své pocity, které jí chci sdělit, kterými jí říkám, že ji mám rád, že je mi vším, protože nám všem dává své požehnání, abychom mohli žít skrze plody, které nám poskytuje k našemu životu. Ona mi pak skrze světlo a stíny, skrze vánek, dešťové kapky, hromy a blesky, sněhové vločky či kroupy sděluje, jak se cítí, zda je vše v pořádku, nebo zda bych měl něco změnit, nad něčím se zamyslet, něco učinit… 

Je to zvláštní rozhovor, protože k němu nepotřebujeme slova, slova, jimž dal člověk kdysi v pradávnu nějaký význam a nyní se je snaží stejně jako ZEMI znásilňovat a říká, že ten význam je úplně jiný, stejně jako říká – svými činy, že ZEMI vlastně k ničemu nepotřebuje, protože je schopen si vše vyrobit v chemických laboratořích a továrnách a když bude nejhůř, odstěhovat se třeba na Měsíc či na Mars. V duchu si tak říkám: „Už aby tam tihle všichni, kteří takto smýšlejí, byli…“

Tak tohle na mě vždy dýchne, když se blížím k Hůrce, k jedné z nejmladších sopek ve střední Evropě, k místu, kde mi je moc dobře, protože když se tady podívám z okna anebo když vyběhnu, hned slyším, jak na mě ZEMĚ volá a volně navazuje v našem nikdy nekončícím rozhovoru tam, kde jsme naposledy skončili, takže zeptáte-li se mě, co dělám, na co myslím, když si běžím své nekonečné kilometry, tak odpověď je nasnadě: „Vedu se Zemí nikdy nekončící dialog beze slov“.

Když se blížím ku Praze, dýchne na mě syrovost vody, dýchne na mě syrovost historie. Ta syrovost mě pohltí i ve chvíli, kdy vyběhnu na svůj běh po stezkách vedoucími kolem Vltavy, paprskovitě se rozbíhajícími od Vltavy vzhůru do všech stran. Při výbězích v Praze, běžím-li sám, někde uvnitř cítím a znovu prožívám spousty příběhů, které se udály lidem, kteří kolem Vltavy po staletí žijí, lidí, kteří proměňovali své vize ve skutečnost, až dali vzniknout dnešní podobě matky měst. Při bězích v Praze a jejím okolí vnímám tep doby, tep doby minulé, současné, ale i budoucí. Tohle vše dokáže s člověkem běh, vede-li běžec se Zemí dialog beze slov.

Když se blížím ke své milované Šumavě, cítím, jak se celý halím do závoje utkaného z lásky. Nikdy nezapomenu, jak jsem prvně vstoupil na její, pro mě posvátnou, půdu. Jak jsem poprvé ulehl pod její širou oblohou ke spánku, jak jsem si ji užíval, když jsem jí poprvé přecházel z Lipna do Sušice, jak jsem se poprvé nořil do neskutečně studené vody Vydry, obdivoval život bující si zcela svobodně v Boubínském pralese, když jsem se po ní poprvé rozeběhl. Je to všechno už velmi dávno, ta láska trvá už 45 let, přesto si pamatuji, jak už při těch prvních krocích po půdě Šumavy jsem začal vést se Zemí svůj nikdy nekončící dialog. 

Možná se ptáte, proč vám tohle vše povídám, jak to souvisí s během, s běháním, co vám to může dát pro váš běh, jak to může váš běh zlepšit? Popravdě nevím, jak to může zlepšit váš běh, jaký prospěch z toho můžete mít, pokud nejste schopni se při běhu ponořit hluboko do sebe a začít vnímat, jak doslova splýváte se vším, co vás v tu dobu obklopuje, jak se s tím stáváte jedním. 

Pro lidi s citlivou duší to bude snadné, pro materialisty to bude nejspíš dosti těžké, ale znám jich spoustu, kteří se celý život honili za…, prostě za čímkoliv, co se jim zdálo odpovídající jejich postavení, jejich věhlasu, kteří nechápali, co můžu mít z toho, že si prostě běžím krajinou beze slov. Bez toho, že bych vytvářel nějaké hodnoty, které bych mohl proměnit tu ve stejk, tu v telku, tu v mercedes, tu… Nechápali, ale přesto jim to nedalo, aby jednou neokusili, a najednou pochopili, že život není o tom, kolik snědí za život stejků, jestli mají v obýváku tu největší a nejmodernější televizi, v jakém bouráku jezdí, kolik žen na to ulovili, že tohle všechno jim nikdy neposkytlo tolik vzrušení, tolik svobody, tolik opojení ze života, jako běh tichou krajinou beze slov.

Běh do vlastního nitra umožní člověku najít nový rozměr běhu, ale i nový rozměr života. Jak pro jeho běh, tak pro jeho život to bude znamenat ztišení a zpomalení, což, jak brzy zjistí, neznamená nutně méně zážitků, méně kilometrů. Ba právě naopak, člověk, který dokáže svůj běh, svůj život zpomalit, brzy pozná, že je schopen běžet déle a uběhnout více kilometrů, dokonce i rychleji, než kdy před tím. V životě pak bude schopný dosáhnout větší hloubky ve všem, co činí, přestane klouzat po povrchu věcí a naučí se poznávat, oč má smysl usilovat a co je jen vějičkou na ukojení jeho ctižádosti.

V čase přelomu roku, který právě nastává, v čase, kdy starý končí a nový nastává, má člověk tendence hodnotit minulé a upírat svůj zrak k budoucnosti. Zkuste tedy v tomto čase něco jiného než obvykle, a sice sednout si kdesi v přítmí domova a za zvuku zklidňující hudby a dýmu z vonných tyčinek hledat odpovědi na to, co bylo, proč bylo, co dál… Obujte se, oblékněte se na pomalý běh a vydejte se na svůj první běh, při němž nepůjde o to, běžet rychleji a více, ale v němž půjde o jediné – najít sama sebe tam kdesi hluboko uvnitř sebe, tam kdesi vysoko nad sebou samým. Vyběhněte, zapomeňte na celý svět, tempo svého běhu přizpůsobte tlukotu svého srdce, svému dechu, přivřete oči, zvedněte hlavu, dívejte se kolem sebe, ale spíše než to, že se k vám blíží strom, že se blížíte k řece, ke skále, vnímejte odlesk světla ve vodě, paprsek světla lomící se v kapse rosy, vnímejte atmosféru místa a času, poddejte se tomu a jen běžte a jen buďte. 

Na svůj běh si neberte ani mobil, ani sporttester, prostě nic z těch moderních vymožeností, které běžně při svém běhání používáte a které vás odvádějí od prapodstaty běhu a sice, splynutí s okolním světem, splynutím se sebou samým. Staňte se Běžcem – bytostí z pradávných dob, kterou bylo možno zahlednout spíše jako běžící stín v ranním oparu či při západu slunce Africe, v Himálaji, v Americe, v Evropě, Asii, Austrálii, Arktidě či Antarktidě, než jako člověka z masa a krve, neboť Běžec – bytost, je více tím stínem než materií. 

A ptáte-li se ještě stále, co vám běh do nitra přinese, k čemu vám může být dobrý, tak vězte, že právě to, že se stanete tím běžícím stínem, neboť, jak známo, stín je nepolapitelný, takže zrovna tak už ani vás v životě nic nepolapí, pokud se sami nerozhodnete být lapeni.

Ne, nepopletl jsem si písmenka a nechtěl napsat očistnou kúru, anýbrž očistnou túru. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? A co má být? Já taky ne. Ale úplná hloupost to určitě není, vždyť očistnou túrou může být klidně i očistná kúra, záleží na tom, jak ji celou pojmeme.

Na tenhle geniální nápad mě asi nějak navedl první Ústecký půlmaraton, při němž jsme proběhli dokonalou očistou shůry a vůbec k tomu nepotřebovali atombordel, ba právě naopak, kdo na sobě neměl jakoukoli pláštěnku, očistil každý milimetr své kůže. Také jsme si v cíli libovali, že jsme se skvěle osprchovali a dokonce zadarmo. Je fakt, že když jsem na parkovišti ve Foru ždímal ponožky, tekla z nich ještě teplá voda. 

Tuhle očistu jsem ale až tak na mysli neměl, i když vlastně ano, při očistě túrou jde o to, dokonale si vymýt hlavu od všeho, co vám v ní straší, a to se myslím mnohým povedlo i v tom Ústí. Minimálně z hlavy vymyli myšlenky na to, zda to dají či ne, a jak se po tom budou cítit, a jestli budou moci pak vůbec chodit – o běhání už ani nemluvě. A vidíte, dali to a chodí, a hlavu mají v oblacích, neboť když člověk dokáže nemožné, má pocit, že může lítat a cítí se tak nějak lehčeji a radostněji a to jsou stejné účinky, jež jsou vlastní jak očistné túře, tak očistné kúře – cítit se jak znovuzrozený a vnitřně čistý, neboť ničím nezasviněný.

Očistnou kúru jsem si dal v životě mockrát, očistných túr však mnohem víc. Pravdou ale je, že když jsem si dával očistnou túru se záměrem očistit se, uvolnit se, vyprázdnit se, spojil jsem povětšinou i s očistnou kúrou. Prostě ráno jsem se jen napil a vyběhl, a sebou si nesl jen čistou vodu, aby energie v mém těle mohla proudit a vše, co mě má opustit, tak učinilo. 

Když vyrazíte na očistnou túru, měli byste ctít zásadu pomalého tempa, aby se vaše tělo, vaše mysl, celý člověk, mohli koupat v kyslíkové lázni a také proto, abyste na ní vydrželi co nejdéle. Při pomalém tempu je tělo schopné při dostatečném přísunu vody, i přesto, že vám notně kručí v žaludku, vydržet celý den. Postupně si bere energii z vašich tukových zásob, když už cukr došel. Pokud ale vyrazíte v kvapíkovém tempu, vyčerpáte cukry a tělo není schopné přejít na tuky, a z očistné túry se stane prachobyčejný trénink. 

Proč je podzim vhodným obdobím na očistné túry

Jednoduše proto, že teplota vzduchu bývá optimální (ani horko, ani zima), optimální je i vlhkost vzduchu, takže se tolik nepotíte a tím pádem můžete i s poměrně malým množstvím vody urazit dlouhé vzdálenosti a kdyby vám náhodou došlo, tak si do kapsy vezměte pár datlí, stejně jako si je brali beduíni na své výpravy napříč pouštěmi.

S vírou, láskou a trpělivostí dokáže člověk zvrátit čas! „Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje.

Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými nezdary, třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, neboť výsledky jsou patrné až s odstupem času, takže je potřeba notná dávka trpělivosti.

Pokud nebude trpělivý a nebudete věřit, že to, co děláte, vám přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak je skoro lepší ani nezačínat.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“, i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl.

A tak začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře. Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje?

Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je tak těžké mnohdy uvěřit, neboť nikdy nedohlédneme konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý život.

Zákon času a odstupu funguje ve všech sférách lidského konání, včetně politiky. Takže kdo čeká, že švihnutím kouzelného proutku bude všechno růžové a éňo ňůňo, tak radši ať vyleze zpět na višeň, z níž spadl.

Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.

Za čas se na místo své pomsty vrátíme a zjistíme, že ty kořeny jsou tu zase. Ty kořeny tu budou stále, budou tady stále, aby nám připomněly a připomínaly, že nic se nedá obcházet – přecházet.

Každý ten kořen představuje něco, co se máme v životě naučit. Ve chvíli, kdy se všechno naučíme, přestanou nám ty kořeny vadit – stanou se naší součástí, protože jsme je přijali za své.

Stejné je to se vším, co se děje v životě člověka, v celém světě. Dokud s problémy bojujete, místo abyste se snažili pochopit, proč tu jsou, abyste se je snažili přijmout, budou tu stále a budou stále větší.

Ve chvíli, od kdy začneme jako lidé k problémům přistupovat tak, že bude navýsost zřejmé, že se je nesnažíme přečůrat, ale chceme je skutečně pochopit a tím vyřešit, začneme se jako lidstvo vracet do časů, kdy byl na světě ráj …, vrátíme se ke kořenům!

Nevzpomínám si na svůj první běh v životě, když si ho ale před očima představím, tak se vidím s rozpaženýma rukama běžet proti vycházejícímu slunci.

Na jaře je to veliká, jasná, červená koule – vzduch je ještě chladný, pod bosýma nohama mám mladou orosenou trávu; v létě je to pořád veliká koule, ale vlivem teplého vzduchu už není tak jasná, je spíše zlatá a pod nohama mám rozkvetlou horskou louku; na podzim ta velká koule přichází skrze mlhu, je trošku studená, ale na druhou stranu v sobě skrývá krásná tajemství, pod nohama mám listí hrající všemi barvami; v zimě je ta koule velká a rudá a pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, který mi hází do očí prasátka.

Zkuste začínat každý svůj běh tím, že se na chvíli zastavíte, postavíte se směrem, jímž tušíte slunce, nechte se jím prostoupit, pak volně vyběhněte jemu v ústrety.

Když to budete opakovat, pomalu zjistíte, že běh není nic těžkého, naopak že je velmi lehký, prostoupí vás pocit sjednocení se svým tělem, svou myslí, celým světem, kořeny a problémy se začnou z vašeho života vytrácet, až jednou zjistíte, že nic není problém, že všechno má své řešení a že ani lidi nejsou tak zlí a sebestřední. A to všechno jen díky tomu, že přijmete sami sebe jací jste.

Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Běžím podzimním dnem, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Běžím a vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další… Běžím a vnímám, jak se mé tělo raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?

Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá.

Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a  nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny.

Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje.

Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno…

Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete…, vše, co milujete…, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít…