Nebýt věčný osel, to je to oč běží

Nebýt věčný osel, to je to oč běží

Příběh o dvou oslech, je příběhem o tom, jak se mnohdy chováme, aniž bychom si uvědomili, že v něm hrajeme hlavní roli – osla královského 🙂

Udělejte si pohodlí, uvolněte se a přeneste se o pár tisíc kilometrů dál do Himalájí, ale možná, že nemusíte ani tak daleko, tenhle příběh se mohl odehrát kdekoliv blízko vás, možná trochu jinak, ale podstata byla určitě stejná. 

Voda v horském potoce je ledová, divoce zurčí a prodírá si cestu mezi kameny směrem do údolí. Právě se přes tento potok přebrodil poutník na své cestě po Himalájích. Vydal se vzhůru po klikaté kamenité cestě do pěkně prudkého svahu. Je to pořádný stoupák! Cesta kopíruje vysoký hřeben, za kterým následuje další údolí, v němž se rozkládá vesnice, kterou obývají pastevci. Tahle vesnice je bohatá, proto přitahuje mnoho obchodníků a navíc se zde v tyto dny chystá velká oslava. Poutník sem byl pozván právě na tuto oslavu.

Sluníčko krásně hřeje a ozařuje nádherné štíty hor, prostě den nabitý radostí a kouzlem. Poutník si vesele vykračuje do strmého svahu a zdolávání kopce mu nečiní žádné problémy, když tu náhle zaslechne nějaké lamentování a nadávky. Zpozorní a zaostří zrak do míst, odkud se nadávky ozývají. Před sebou vidí zajímavé divadlo. Opodál na cestě stojí osel a kolem něj poskakuje maličký človíček, takový „prcek“.

Poutník přidá do kroku a se zájmem se chystá vyřešit situaci, která ucpala tuto důležitou „silnici“. Jak se ukáže, je náš maličký človíček obchodníkem se suknem. Jeho oslík se prohýbá pod těžkým nákladem, zatím co on nad ním stojí a vydatně ho zasypává kletbami a nadávkami. Oslík se nechce pohnout ani jedním směrem. Prostě se zasekl tak, jak to umí jen oslové. Maličký obchodník je vzteky celý rudý, potí se, protože má na hlavě kožešinovou čepici, tak typickou pro obyvatele Tibetu. Čepice to není obyčejná, je bohatě zdobená a vyšívaná – upozorňuje na to, že jí nosí hlava zámožného člověka. Když se však osel nechce hnout z místa, pak ani ten nejzámožnější majitel čepice nemůže udělat vůbec nic!

Poutník přistoupí k obchodníkovi a ptá se: „Co se děje? Proč tvůj osel stávkuje? Mohu ti nějak pomoci?“

Obchodník zakoulí očima a říká: „Jak by mi mohl někdo pomoci? Už jsem na osla zkoušel všechno, mlátil ho, skoro jsem o něj zlomil bičík, prosil jsem ho, sliboval mu oslici, hladil ho, i na kolenou před ním klečel, ale to hloupé zvíře se ne a ne hnout! Kdo by mi mohl pomoci? Už tady stojím skoro půl dne, utíkají mi obchody, co se mnou bude?“

Poutník pokývá soucitně hlavou a pozorně obhlíží osla ze všech stran, dokonce si pod něj i vleze. Malý obchodník poskakuje kolem, pak se nechápavě zarazí a jen se dívá. 

Poutník se zvedne a říká: „No, byla by tady jedna možnost, jak ho přimět k pohybu.“

Obchodník vyvalí oči a netrpělivě se zeptá: „Jaká možnost? Prosím řekni mi to, pomoz mi, bohatě ti zaplatím!“

Poutník jenom mávne rukou: „Musíme najít příčinu toho, proč se tvůj osel zastavil a odmítá jít dál. Tu nalezneme jenom tak, že sami začneme uvažovat jako on – jako osel!“

Obchodník se ironicky zašklebí a odsekne: „Co? Osel myslí? Je to jen hloupé, sprosté zvíře, to přece nemůžete myslet vážně?“

Poutník se důrazně zeptá: „Chceš, abych ti pomohl, anebo nechceš?“

Obchodník se zalekne. Pochopí, že před ním stojí autorita a silná osobnost, i když neví, o koho jde. Řekne si pro sebe: „V Tibetu si nemůžete být nikým jisti. Všude jsou samí učenci a světci, a když je neposlechnete, lidé si to o vás řeknou. Ode mne pak už nikdo nekoupí ani metr sukna!“

Tak usuzuje a pak řekne poutníkovi: „Potřebuji pomoc a ty jsi jistě moudrý. Já sám jsem v koncích, nevím co dělat, nechám si od tebe poradit.“

Poutník se chápavě usměje a řekne: „Musíš se stát oslem!“

„Cože?“ lekne se obchodník. Slyšel již dříve o kouzelnících a jejich kouscích, které jsou v Tibetu velmi časté, a už se viděl, jak ho neznámý pocestný proměňuje v osla! Začne lamentovat, klekne na kolena a žadoní: „Milost, milost! Neproměňuj mne v osla, kouzelníku!“

Poutník ho chytí za límec, postaví ho, opráší kolena a řekne: „Co blázníš? My musíme najít příčinu, proč ten osel nechce jít dál! Ty budeš dělat osla „jako“! Pojď, odstrojíme ho. Sneseme všechen náklad dolů k potoku, odkud jste přišli. Já ti pomohu. Ty budeš dělat osla, poneseš náklad, zatímco já budu dělat všechno jako ty, budu tebou, obchodníkem, a to by bylo, abychom se nedopátrali příčiny, proč tvůj osel stávkuje!“

Obchodníkovi se uleví. Tahle varianta se mu líbí více, než proměna v osla. Radostně kývne hlavou a oba začínají osla osvobozovat od naloženého zboží, výstroje, zásob a čutory s vodou.

Cesta ze svahu není jednoduchá a lehká, zboží se spíše samo chce koulet dolů, obchodník je malý, moc toho nepobere, a tak náš poutník snáší téměř všechen náklad k potoku sám a ještě musí svého nového přítele podpírat, aby se také neskutálel do vody. 

Když je všechno u horského potůčku, oba si trochu odpočinou a po chvíli poutník praví: „Teď tě ustrojím jako osla, na záda ti naložím všechen náklad a půjdeme zpátky nahoru, až k místu, kde stojí tvůj osel. Ty mi ale musíš přesně popsat, co jsi dělal, jak jsi ho popoháněl, co jsi u toho říkal. To bude teď můj úkol, napodobovat tě až do posledního puntíku…“.

Poutník vezme s hlavy obchodníka jeho drahocennou čepici, nasadí si ji na hlavu a vystrouhá ostrý obličej. Obchodník mu podává ještě bičík, naplní čutoru čerstvou vodou a říká: „Osla jsem popoháněl bičíkem a nadával jsem mu: Ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou, ty darmožroute, smradlavče, lenochu…“

Poutník obchodníka ustrojí, na záda mu přiváže veškerý náklad, zboží i zásoby. Potom ho švihne bičíkem a řekne: „Tak, ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou!“

Obchodník vyvalí oči a pomyslí si:“ Na co jsem se to dal!“

Ale už nemůže nic dělat, vše bylo ujednáno. Musí na všechny čtyři, svah je příliš strmý a náklad těžký. Poutník ho poctivě popohání a peskuje jeho vlastními slovy. Za chvíli z nového osla lije jako z konve, je celý upocený a žízeň na sebe nenechala dlouho čekat. Prosí o vodu. Poutník se provokativně napije z čutory jako správný obchodník a zeptá se: „Dal jsi snad svému oslovi napít ze své čutory?“

Obchodník odpovídá: „Jasně, že ne, pil jsem jenom já. Ale teď je to jiné…“

Poutník se zamračí a praví: „Proč jiné? Ty jsi teď osel! A hni sebou, ty línej dobytku, darmožroute smradlavá, hloupej osle!“

Švihne ho bičíkem silně po zadku. Obchodník se vzteká, prosí, slibuje, ale poutník ho dál popohání a zasypává nadávkami. Takto naše dvojice stoupá výš a výš po příkré kamenité cestě. 

Obchodník už nemůže, sotva leze po čtyřech. Teď už ani neprosí, ale přímo vyhrožuje, nadává a začíná ho naplňovat vztek.

„Jestli mi nedáš ihned napít, tak uvidíš!“ vyhrožuje. „Opravdu se už nehnu a nepůjdu dál, zastavíme se a budu stát tak dlouho, až dostanu napít!“

Pak se opravdu zastaví a ani si nepovšimne, že stojí právě vedle svého osla. V zápalu svého hněvu viděl jen poutníka. Teď však uslyšel svá slova a podívá se vpravo, vidí tam svého osla. Ten se na něj podívá a zahýkal „IAAAA“. Zní to jako smích.

Maličký obchodník se chytí za hlavu a pochopí. Ihned vytrhne poutníkovi čutoru s vodou, nalije jí do misky a podá oslíkovi. Ten pije jak divý. Obchodník se s ním mazlí jako s dítětem, dokonce zapomíná i na svou vlastní žízeň.

Pak společně s poutníkem rozvibrují svoje bránice srdečným smíchem. Protože už se začíná stmívat, naloží náklad zpět na oslíka a všichni tři vyrazí do vesnice.

Jak vidíte, někdy se zdá naše cesta poznání strmá a klikatá. Stačí však, abychom se jenom na chvíli stali oslem a pochopíme…

Co mi tento příběh pomohl pochopit

Pomohl mi pochopit, že se často divíme, proč nás naše tělo nechce poslouchat, proč se brání tím, že je náchylné k různým nemocem a  zraněním, přitom stačí velmi málo. Stačí tělu naslouchat a dopřát mu, co je třeba dělat, aby nestrádalo.

Ať už se jedná o dostatek odpočinku po velké zátěži, nebo o přísun tekutin, živin, minerálů, vitamínů a dalších potřebných látek, které potřebuje ke svému růstu nebo prosté obnově.

Poskytl mi zrcadlo. Zrcadlo, jehož odražený obraz se mi sice moc nezamlouvá, ale musím uznat, že jsem v životě pochybil vícekrát, než je zdrávo, už jenom třeba tím, když jsem kritizoval věci, o nichž jsem měl jen matné tušení a myslel si, že jsou naprosto jednoduché, ale jelikož jsem je nemusel nikdy řešit, tak jsem neměl žádnou představu, co to vlastně obnáší. To je ale také otázka zkušeností, které přijdou a nemusí to být vždy jen s věkem, stačí se jen zapojit a přiložit ruce k dílu.

Novoroční pohádka o přecpávání, běhání a zblbnutí z hubnutí

Novoroční pohádka o přecpávání, běhání a zblbnutí z hubnutí

Hele lidi, nechte chvilku zmatků, sedněte si na zadek a chvíli v klidu podumejte a podívejte se na nás zvířata, povídala mi tuhle jedna ovce v ohradě, kolem které jsem probíhal.

Dokud nás necháte běhat volně v přírodě, tak jsme zdravá a hravá, žádné nemoci nás nemučí, maximálně nás sežere nějaký ten vlk. Tedy, pokud se nás ovcí týče, ale my mu to odpouštíme, něco žrát chudák musí a vlci jsou holt na maso.

Pohříchu však většinou sejdou ze světa kvůli kůži, teda kvůli tomu, aby vám nebyla zima. Prostě je to takový koloběh přírody, jako byste tím, že ho střelíte, říkali: Tys mi sežral kůži, já si vezmu tu tvojí. Ale o tom jsem zrovna nechtěla. Chtěla jsem beknout toto:

Před mnoha a mnoha lety, ani si už nepamatuji, kdy to bylo, za mnou přišel jeden muž, který trpěl chronickou zácpou. Byl velmi bohatý a zkusil už všechny možné způsoby léčby, všechny léky, co mu kdo poradil a pořád nic, furt to bylo v něm. Měl spoustu peněz a tak s tou zácpu objel celý svět, ale čím víc se jí snažil zbavit, čím víc s ní bojoval, tím byla úpornější. Nakonec už byl z toho tak tumpachovej, že se šel projít.

Mezi námi, to měl udělat hned na začátku, pěkně se jít proběhnout, pěkně to vytřepat a měl dávno klid, ale lidi holt mají svou hlavu a myslí si, že jim nikdo nedovede líp poradit než zase lidi, že my zvířata nebo příroda jsme na to krátký. Ale nakonec ho ta zácpa stejně přivedla ke mně. 

Vidím to jako dneska. Sednul si takhle na krajíčku louky, kde jsem se tehdy pásla, a kroutil se a vzdychal. Vím, není slušné poslouchat, když si někdo ulevuje od svých starostí a nechce být rušen, ale tohle prostě nešlo vydržet a tak jsem k němu pomaloučku došla a jen tak sama pro sebe si při tom pobekávala:

Zácpa může být jen symptom, nemůže být příčinou, příčina musí být v tvém vědomí. Zkus si připomínat jedinou věc, říkej si: nejsem tělo. Nic víc. 

Nevěřil, zvedl se a odešel. Stejně mu to ale nedalo a zkusil to, a začal si v duchu opakovat: nejsem tělo, nejsem tělo, nejsem tělo, stalo se to jeho mantrou.

A co byste řekli, pomohlo mu to.

Po nějakém čase se stavil, aby mi poděkoval a přitom se mě zeptal: Jak je možné, že takováto, neuraz se, blbost, mi mohla pomoc. Jak je možné, že na něco tak jednoduchého nepřišla ta stáda doktorů a léčitelů, které jsem za ty roky se s svou zácpou navštívil?

Začala jsem: člověk se odrodil přírodě, a zácpa, obezita, rakovina, cukrovka či jiné civilizační nemoci jsou trestem, kterým je za to postihován. Netrestá ho matička příroda, paradoxně se za to trestá sám. Trestá se tím, že moc přemýšlí a myslí si, že je ten nejchytřejší, a proto musí na to složité řešení přijít a vůbec jej nenapadne, hledat nejjednodušší řešení – učit se v přírodě.

A s tou zácpou se to má tak: člověk se identifikuje se svým tělem. Přílišná identifikace s tělem vyvolává zácpu. Lpíte na svém těle, držíte se ho zuby nehty. Sesycháte se v něm. Bráníte jít tělu jeho přirozenou cestou, nedovolíte mu plynout. Toto poselství k vám přichází prostřednictvím zácpy. Zácpa je duševní choroba. Je stále potřeba si připomínat: nejsem tělo, jsem svědek. 

Muž mi odpověděl: máš pravdu, stačily mi tři týdny, abych si toto neustále říkal a pak jsem si uvědomil, že to pomáhá, jako by se ve mně začalo něco uvolňovat.

Musí to pomáhat. Jestli si řeknete: nejsem tělo, tělo začne fungovat! Nezasahujte, nestavte se mu do cesty, neznásilňujte ho a vaše tělo bude fungovat. Už jste někdy viděli, aby mělo zvíře zácpu? Myslím tím volně žijící zvíře, ne zvíře zavřené někde v omezeném prostoru. Žádné volně žijící zvíře zácpou netrpí. A proč? Protože tělo má svou vlastní cestu, svůj vlastní život – plyne.

Není zamrzlé, strnulé, nemá žádné bloky. Bloky přicházejí, když se s tělem začnete identifikovat. Proto jsem ti řekla, aby ses přestal s tělem ztotožňovat, aby ses stal jen jeho pozorovatelem – svědkem.

Nikdy nesmíš říkat: MÁM ZÁCPU, tělo má zácpu, ty jsi toho svědkem. Pak se tělo uvolní, žaludek začne v klidu pracovat, protože nic jej neruší víc jako mysl! Určitě si vzpomínáš, že když jsi nervózní, ustaraný, žaludek se ti stáhne. Ve chvíli, kdy se identifikuješ s tělem, energie v těle se zablokuje, přestane proudit – plynout.

Krásným příkladem neidentifikace s tělem při léčbě nemoci je chvíle, kdy spíte, kdy upadnete do hlubokého spánku. V té chvíli, ani kdybyste chtěli, nemůžete myslet na sebe jako na tělo. Tělo je samo sebou. Vy jste sami sebou. Pak se probudíte a cítíte se lépe, jako by vás někdo polil živou vodou. Přitom se stalo jen to, že tělo si žilo svým životem, mysl spala a duch se někde toulal po hvězdných dálavách a všem bylo dobře. 

Pokýval hlavou a odešel.

Pak jsem toho muže dlouho neviděla. Až zase po čase našel cestu k mé louce. Přišel, dlouze se na mě podíval a začal: Vždycky jsem byl skrblík a teď mám pocit, že už tak lakomý nejsem. Podívala jsem se mu do očí a bekla: Muselo to přijít, lakota totiž souvisí se zácpou. Pokud máte zácpu, jste lakomí. Zácpa je hluboká lakota těla – nedovolí ničemu odejít. Všechno drží pod zámkem. Pokýval spokojeně hlavou, poděkoval a spokojený odešel.

Život na mé louce plynul, jaro střídalo léto, podzim a ten zase zima. Nevím kolik přešlo let, ale pamatuji si na to, jak na okraji mé louky těžce dosedla jedna žena. Vypadala jako já, když čekám malé ovečky, ale žádný život v ní nebyl. Byla velmi obézní a sama si namluvila, že tím pádem je i velmi nehezká.

Vzpomínám si na to proto, že si sedla a začala pro sebe povídat, stejně tak, jako ten muž se zácpou před lety. Sedla si a byl to úplný příval slov, prostě to z ní tryskalo jak voda z horského pramene: Co mám dělat, co mám já chudák dělat. Vyzkoušela jsem snad už všechny diety, co jich na světě je, cvičení, jógu.

Snědla jsem snad všechny zaručené přípravky, po nichž člověk okamžitě zhubne, doma pod postelí mám všechna ta udělátka na hubnutí a jediný výsledek je, že kynu a kynu a kynu.

Ani nevím jak, ale vybekla jsem: ta tloušťka je jen symptom, není sama sobě příčinou toho, jak vypadáte, ta skutečná příčina je ukrytá někde hluboko ve vás.

Pak jsme si spolu dlouho povídaly, vůbec jí nevadilo, že jsem ovce, prostě potřebovala někoho, komu by to všechno řekla, kdo by jí vyslechl, nelitoval, nepřerušoval.

Povídala a povídala a povídala. Vypověděla mi celý svůj život a odkryla mi svoje srdce. Od dětství byla uzavřená. Měla pocit, že ji nikdo nemiluje. A to byl ten kámen, který jí ležel hluboko, hluboko uvnitř a způsoboval, že se cítila stále těžší a také se stále těžší stávala. 

Když to ze sebe všechno vypověděla, začala jsem zvolna, jakoby nejdřív pro sebe, bekat já: co udělá žena, která se cítí nemilovaná? Snaží se najít někoho, kdo za to může. Někoho nebo něco, nikdo si totiž neřekne: nejsem v někom sto vzbudit lásku. Vždycky hledáme viníka. Velmi často označíme za viníka své tělo: nikdo mě nemiluje, protože nemám hezké tělo. Já nejsem ošklivá, to mé tělo je ošklivé, proto mě nikdo nemiluje. Celou odpovědnost prostě hodíme na tělo.

Snažíme se redukovat svou tělesnou váhu, ale nic nepomáhá, ani nemůže. Přecpáváme se dál, protože v tom je zakořeněná příčina našeho problému. To je naše jediná ochrana. Pokud zůstane naše tělo ošklivé, budeme zase klidní. Lidé nás nemilují kvůli tělu. Já jsem z toho venku, já za to nemůžu, to tělo je na vině a já ho za to ztrestám, nedám mu najíst, proženu ho, svážu do kozelce, to teprve uvidí, co s ním všechno udělám.

Kdyby tělo z ničeho nic zkrásnělo a bylo hezké, a přesto by nás nikdo nemiloval, na koho bychom to shodily? Pak by to bylo na nás. Pak bychom měly pocit, že my samy nedokážeme vyvolat v nikom lásku, že lásky nejsme hodni a čelit něčemu takovému, to už by bylo opravdu těžké. 

Žena se těžce zvedla a odešla. Semínko však bylo zasazeno. Teď bylo na ní, aby si to vše srovnala a uvědomila. Nemělo cenu ji nějak přesvědčovat o mé pravdě. To by nevzala. Muselo to v ní vyklíčit samo, aby to přijala jako svou myšlenku, ne něco, co jí poradila jedna zbloudilá ovce.

Po nějakém čase přišla k mé louce krásná žena, až když jsem k ní přišla blíž, poznala jsem ji. Poznala jsem ji až ve chvíli, kdy jsme si pohlédly do očí. Ty jediné se nezměnily, byly stále hluboké a zračil se v nich celý širý svět. Sedla si na kraji louky a začala povídat:

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsi mi zde při našem prvním setkání vyblekotala. Jedla jsem stále stejně, ale váha najednou začala jít dolů. Bez diet, jen proto, že jsem si přiznala, že tvá slova v sobě skrývají hlubokou pravdu. Přestala jsem své tělo nenávidět, ba naopak, začala jsem jej milovat. Tu lásku, kterou jsem tolik postrádala, jsem začala dávat. Začala jsem ji dávat svému tělu a to mě za mou lásku začalo odměňovat, začalo se postupně měnit, začalo odkládat jedno zbytečné kilo za druhým a já si najednou začala uvědomovat, že i lidé kolem mě se začali nějak měnit. Ne že by se nějak změnili navenek, jen když jsem kolem nich prošla, cítila jsem něco, co jsem dříve necítila. Cítila jsem obdiv a úctu. Až pak jsem se sama podívala do zrcadla a uviděla krásnou ženu. Musela jsem si kleknout a v duchu poděkovat tělu, že mi odpustilo, že se stalo mým přítelem. Musela jsem poděkovat v duchu i tobě, že jsi mě tehdy o ničem nepřesvědčovala, jen jsi vybekotala, co bylo třeba beknout.

A ještě něco bych vám ráda vybekotala a sice:

Každý člověk má v sobě půvab a přitažlivost. Neexistuje jediná lidská bytost, která by neměla své vlastní kouzlo. Možná ho jen kolem sebe neumíte šířit. Vše začíná u nás, u našeho těla, u naší mysli, u naší duše, nemáme-li rádi je, nejsme schopni dát lásku ani nikomu jinému. Jakmile se naučíme mít se rádi se všemi chybami, které na sobě vidíme, přestaneme vidět chyby na druhých, přijmeme je takové, jací jsou a oni přijmou nás takové, jací jsme.

 Přeji vám krásný rok 2021!

Zkušenost je palivem budoucnosti

Zkušenost je palivem budoucnosti

Vzpomínky jsou vaší vzpruhou, ne brzdou, hnacím motorem, ne umírající herkou. Vše co bylo, můžeme mít znovu (pokud si to přejeme), ale přetransformováno životními zkušenostmi, tedy lépe uchopitelné, lépe udržitelné, více procítěné, více prožité, déle trvající.

Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá. Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem. Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.
Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak často náš výlet do minulosti končí.

Kdy vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladý, rychlý, silný, přitažlivý, žádoucí…, to jsem byla ještě mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí. Kéž by to šlo nějak vrátit.
A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Vždy nám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit. A to neradi slyšíme.

Copak peníze, těch nám je líto ze všeho nejméně, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických“ úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.
Ano vrátí nám to trošku z bývalé krásy, ale rozhodně nám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten nám vrátí jen to, když svému snu „obětujete“ sebe.

Když na sobě začneme usilovně pracovat, začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…

Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháme řezat, to je daleko drastičtější.

Je zajímavé, kolik lidí, kteří podstupují plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo. Ale nechat do sebe řezat pro krásu, to je v pohodě.
Bohužel mnohdy až podobný zážitek, mám na mysli to tlusté střevo, nás přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.

Dnes je poslední den v roce, mnozí budou opět „vymýšlet“ novoroční předsevzetí, zkuste být jednou takový frajeři a sáhněte si hlouběji do svého nitra, nakolik je to vaše rozhodnutí „opravdové“, nebo je jen obezličkou pro to, abyste opět umlčeli své svědomí: „Vždyť to takhle dělá většina“.

Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!

Přichází čas dupačů

Přichází čas dupačů

Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem.

Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě.

Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.

Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě. Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.

Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.

Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.

Běh je tím, čím jej chceš mít

Běh je tím, čím jej chceš mít

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní!

Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím. To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co se stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu.

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli.

Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, zaměnit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Sen, nikdy neztrácej naději

Sen, nikdy neztrácej naději

Znáte to? Připomíná vám to něco? Právě jsem se probudil z dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě dlouhou dobu naplňovala, napájela. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se však vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, stoupám, ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední dobou jsem se jen stále točil v kruhu.

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné. Ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přemluvit k něčemu, co sám tak necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit!

Ne, protože to by bylo Pyrrhovo vítězství, kdyby k tomu nedošel sám. Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že jsem to chtěl já, nebo zda to udělal proto, že to tak chtěl on“ něco zlomí a ten druhý to udělá sám.

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.