Běhání je požehnání. Běhání je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec. Běhání je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony hýbat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…

Vrátit se na začátek je lepší než vzpomínat na to, kde už jsme byly.

Rozhovor tento týden:

tak co Teofile, jak to jde?

Ále na ho***, Milošku, na ho***. 

Běháš aspoň trochu?

Vůbec! To víš, lidi v práci nechtěj dělat, holky doma jsou zvyklé, že jim všechno zařídím… No a pak mě to vůbec neběhá a já nemám čas, abych 10 kilometrů běžel hodinu.

Povídám: Teofile a vzpomínáš si na dobu, kdy jsi začal běhat a byl šťastný za to, že jsi běžel půl hodinky anebo třeba jen 5 kilometrů?

No, to máš pravdu, to jsem byl šťastný.

No, tak to udělej tak, že než aby sis uvařil před cestou do práce doma kafe a vypil ho, tak se jdi na 20 minut proběhnout, pak si to kafe uvař, dej do tumbleru a vypij si ho po cestě do práce v autě.

Nevzpomínejte na to co už jste dokázali a co vás nyní brzdí a brání vám se hýbat, vzpomeňte si na své začátky, jak jste byli nadšení a šťastní za to “ málo”, co jste dokázali.

A myslete na sebe, mějte se na prvním místě, protože až se složíte, tak ti, pro které všechno děláte – děti, rodina, firma, zaměstnanci, půjdou ke dnu s vámi. 

Takže jestli vás mají alespoň trošku rádi a takto jim to vysvětlíte, tak protože se mají rádi, tak to pochopí, nebo to budou alespoň akceptovat.

Rok běhání s Milošem, je pak možností začít jak od začátku, tak i na novo a taky možností popovídat si o tom, proč se vám dějí, třeba opakovaně, různé věci a situace.

Miloši, moc krásný rozhovor. Tvá slova jsou pro mě poslední dobou opravdu pohlazením na duši. A to je člověk jen čte. Ale slyšet Tě, slyšet Tvůj hlas, bylo ještě báječnější. Děkuji!

Miloš Škorpil na Hausbotu s Petrem Horkým

Jsou věci, které si v normálním životě moc neuvědomujeme, protože možnost moci se vidět, moci se slyšet, máme v podstatě vždy.

Obecně se mluví o tom, jak špatně snášejí odloučení starší lidé, hlavně ti kteří žijí v domovech seniorů, či jiných podobných zařízeních, kam za nimi v normální době jezdí jejich příbuzní, což bylo v době covidu velmi komplikované.

Z komunikace na sociálních sítích dost člověk zachytil i stesk lidí mnohem mladších. Člověk je, ač se to možná nezdá, komunitní tvor a nedostatek kontaktu výrazně pociťují lidé všech věkových skupin.

To je možná i jeden z důvodů, proč byla u nás proti covidová opatření tak často porušována, hlavně pak mladou a střední generací. U té staré či starší to člověk většinou nezaznamenává, přestože my staří (jo, je mi 66, takže už se k mladým nepočítám, byť se mladým cítím) už jsme si v životě mnohé užili.

Možná to je ten problém, mladí mají pocit, a upřímně my jsme jej měli v jejich věku taky, že jim něco utíká a tak se bouří. Svou vzpouru dávají najevo tím, že se skrytě scházejí a snaží se žít alespoň trošku normálně, když veřejně to nejde.

Neberte to tak, že je omlouvám, jen se je snažím chápat.

S Danou si skoro denně říkáme: zaplať pánbůh za to, co jsme mohli prožít, a i kdyby už nebylo nic dalšího, stálo to za to.

Ti mladí, ale ještě nic neprožili, a situace, která je spíš stále horší a horší, v nich určitě žádnou velkou naději, že bude líp, že bude zase dobře, že vše poběží zase jako dřív, nevzbuzuje. Tak proč by se měli připravit alespoň o tu párty, která se jim nabízí?

Že to situaci nepomáhá, na to v tu chvíli nemyslí!

Proto jsem velmi rád za každou možnost, kdy můžu lidem říci, že sice to nyní vypadá opravdu na pendrek, ale na druhou stranu vždy je šance, že bude líp, a i když se tomu nechce věřit, tak lépe začne být, když začneme věřit.

Když začneme věřit, že bude dobře a my (jeden každý z nás) budeme moci zase dělat vše, co máme rádi, budeme se moci stýkat s přáteli a kamarády, sdílet spolu (nejen na sítích) ale osobně, život.

Opravdu jsem přesvědčený a věřím tomu, že stačí tak málo, že stačí jen myslet pozitivně, neboť pozitivní myšlení má velkou moc. Bohužel však stejně velkou moc má i negativní myšlení! A znovu bohužel, toho je v naší společnosti stále moc.

Začnete myslet pozitivně a nevzdávejte to, ani když výsledky nebudete vidět hned. Když chcete zhubnout, přestat kouřit, pít…, taky ty výsledky nepřijdou ze dne na den, musíte věřit, že to dáte, musíte nějaký čas vydržet a pak to přijde.

Tak co, dáme to!?

P.S. Za sebe a Danu slibuju, že budeme do vás dál tepat láskou a pozitivní energii, dokud to nevzdáte a začnete věřit s námi :).

Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem. Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě. Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.
Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě.

Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.

Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.

Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.

Před pár lety by to bylo jako ocitnout se někde uprostřed nějaké science fiction, dnes je to realita. Před pár lety vám lidé, kolem nichž jste probíhali, pokládali otázky typu: „Kolik ti za to platí? Ty jsi nemocný, že běháš? To děláš dobrovolně?“ anebo nějaké obdobné. Dnes spíše zpytují svědomí, že ještě také nevyběhli.

Je příjemné pozorovat, jak čas a běh mění v české kotlině zapřisáhlé odpůrce jakéhokoliv pohybu ve vyznavače toho nejpřirozenějšího a nejméně náročného.

I když to druhé určitě ještě většina běhajících nebere, majíce stále běh za něco nepřirozeného, s čím je třeba se porvat. Pro ty mám radu: „Přestaňte se s během prát, jen tak se stane vaším přítelem, stejně jako se může stát vaším přítelem člověk, s nímž se dlouhý čas perete, protože vám až příliš připomíná vás samé. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se perete vlastně sami se sebou, pochopíte tu celou absurditu a podáte si ruce“. 

S během a běháním se to má jako s člověkem, jako se životem, teprve když pochopíte jeho krásu a jeho hloubku, uvědomíte si, jaký dar vám byl dán, že můžete běhat, že jste takového člověka potkali, že můžete žít takový život. 

Ve světle všech krizí, které se na člověka hrnou ze všech stran, které nás nutí šetřit, kde se dá, je vlastně běh jedna z mála věcí, které nás nedusí.

Ba právě naopak, jakmile se člověk odhodlá k běhu, objeví jeho krásu, objeví krásu pohybu pod širým nebem, zjistí, že vlastně není až takové dřevo, jak si o sobě myslel. Objeví, že byť mu běh „bere“ čas, získává čas pro sebe, získává čas na sebe, začne objevovat sám sebe, začne konečně volně dýchat.

Na běhu je krásné, že jakmile skrze něj začnete objevovat sami sebe, nezaleknete se toho, jako se většinou člověk zalekne toho, co hluboko v sobě nahlédne. U běhu ne.

Možná je to dáno tím, že když na běh příliš zatlačíte, chcete získat rychle výsledky, tak zjistíte, že tudy cesta nevede, že to prostě tu trpělivost chce.

Není to jako s něčím, po čem velmi toužíte a to tak, že nechcete čekat, takže si na to někde půjčíte, zadlužíte se a pak zjistíte, že to vlastně ani nepotřebujete, nebo že to není vlastně to, co jste si představovali. 

To u běhu nejde, běh si nemůžete vypůjčit, běhu musíte obětovat kus sebe, díl z času, který vám byl vyměřen, ale za to dostanete zpět mnohem víc, dostanete vše, co jste si kdy přáli mít, protože to vše bude pro vás náhle bezcenné, a to jen proto, že jste objevili, že jste byli obdarováni během. 

No řekněte sami, nestojí za to vyběhnout?

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.“ Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože…

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsem si vzpomněl.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.