Život je hra, v níž vyhrává ten, kdo žije pro samu radost žití.

Radovat se ze života je tak snadné. Snadné do té doby, než si soused koupí nové auto, postaví nový dům, nabrnkne novou přítelkyni, než se život pro radost změní v soutěž.

Soutěž, soutěživost přitom není špatná, ostatně bez ní by se život na zemi nevyvíjel, jen se nesmí stát smyslem vašeho života, protože když jí to dovolíte, na samém jeho konci zjistíte, že to, co jste pokládali za vítězství, byly vlastně vaše životní prohry.

Při pohledu na hrající, smějící se děti, které ještě neví o světě zhola nic, si uvědomíte, že: „Sakra, proč jsem nezůstal v duši dítětem, vždyť jako dítě jsem pohrdal vším tím, oč jsem pak usiloval!“

Kdybychom se měli zabývat všemi možnými důsledky svých rozhodnutí, předjímat všechna pro a proti, koho tím potěšíme či naopak, kdo nám je nikdy neodpustí, tak by bylo lepší se vůbec nenarodit, neboť dnem narození roztáčíme spirálu nekonečných příčin a následků svých činů, z nichž často nejsme vůbec moudří.

Mohu tě přivést k vodě, pít už musíš sám. Mohu ti ukázat cestu, jít, běžet, už musíš sám.

 „Když tě zavedu tam, odkud se pravda jeví nová – a má cesta nebude pravdivá ani falešná, neboť kroky prostě jsou a nemůžeš je popřít, potom mne, který jsem ji stvořil, ani nepostřehneš a nebudu ti připadat ani pitoreskní, ani brilantní, ani paradoxní, neboť tu byly prostě kroky, jež následovaly za sebou…“. Antoine de Saint-Exupéry.

 Prostě po té cestě půjdeš, protože je to TVÁ cesta, a ten, kdo si ji vybral, jsi TY sám. Mou jedinou „povinností“ je, tě na tvé cestě doprovázet, být ti stále nablízku, naslouchat ti a to také činím, a to i tehdy, když mě popíráš, hanobíš a zatracuješ.

 Všiml sis někdy, že ale když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ…, že ti to nepomáhá, ba právě naopak – uvrhá tě to do stále většího temna, zatímco když mě oslavuješ, zdá se ti najednou všechno lehčí?

 Není to proto, že když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ, popíráš, hanobíš, zatracuješ vlastně sebe? A cítíš se nádherně, když mě oslavuješ, neboť tím oslavuješ sebe?

Uvažuj o tom, až zase vyběhneš na svou pravidelnou běžeckou stezku a zkus se na ni, na sebe, na „mne“ podívat tímto úhlem pohledu.

Neviděli jste ho? Takhle nějak se ptaly vychovatelky mateřské školky (a posléze i další občané Sniny), když hledaly čtyřletého klučinu, který jim o poledním spaní zdrhnul ze školky.

Prostě touha toulat se po světě po svých, a nejraději v lůně přírody, mi byla dána do vínku, a s tím člověk nic nenadělá. 

Tak jsem šel, přebrodil Cirochu a ztratil se v lese. To bylo také poslední místo, kde mě někdo zahlédl a později o tom zpravil hledající, včetně mých rodičů, kteří už byli na prášky.

Celé odpoledne jsem strávil, nikým a ničím nerušen, v ráji lesů, luk, ptáků, motýlů, hmyzu a zvířat. Je dost možné, že jsem se i někde natáhl do trávy a pozoroval oblaka táhnoucí na své nebeské pouti nad mou hlavou.

Pozoroval, jak mění tvary a představoval si, jak táhnu s nimi a z výšky pozoruji cvrkot dole na zemi.

Je docela možné, že jsem i na chvilku usnul, ostatně u uondaného a vyluftovaného škvrněte by to nebyl žádný div.

Co si pamatuji je, že jsem byl nesmírně šťastný. Šťastný, protože mi nikdo neříkal, co musím, co můžu, nikdo tu na sebe nekřičel, jako rodiče, když přišli z práce domů, protože každý z nich chtěl být někde jinde, někde, kde nebude ten druhý. Já jim nepřekážel, spíš jsem cítil, že jsem pro ně vzpomínkou na dobu, kdy mezi nimi nevládl svár, nýbrž láska.

Láska, jež skončila ve chvíli mého početí, protože otec měl za to, že žena je povinována být mu vždy po vůli. 

Tady venku žádný svár nebyl, veškerý život zde byl v harmonii, všichni znali, k čemu byli stvořeni, a pro to žili.

Se soumrakem jsem, byť nerad, tento ráj opustil a přebrodil se přes Cirochu zpět do světa lidí. První, co jsem spatřil, byla radost v očích mých rodičů, že žiji. A hned v dalším okamžiku mi nad hlavou zasvištěl kožený pásek, odepnutý z kraťasů mého otce, a přistál mi na zadnici.

Takto se mě poprvé dotkl zen

O mnoho, mnoho let později mi zní v uších, v hlavě, v duši, píseň:

Obdarovat člověka láskou k běhu je jako dát mu do rukou flétnu a naučit jej na ní hrát nekonečnou píseň bytí.

Běh, stejně tak jako flétna, dává člověku možnost zvolit si tón, jímž bude znít, zvolit si svou vůni, jíž bude kolem sebe šířit, zvolit si barvu světla, které ostatní uvidí, uvidí-li jej běžet, uslyší-li jej hrát.

Až dnes vyběhnete, zkuste začít hledat svůj tón, svou vůni, svou barvu světla.

Až je objevíte, nechte je na sebe působit – staňte se tím tónem, tou vůní, tou barvou světla.

Co pak s tím?

Nevím, to už je na každém z nás, jak s tím naloží, ale baví mě představa běhu letní bezměsíčnou noci, v níž se míhají různě zabarvené siluety běžců a běžkyň, vzduch je nasycen desítkami vůní a do toho zní krásná píseň beze slov run, run, run, run… 

Překážkou ti musí být sám život? Mám snad život považovat za nepřítele? Mám uvěřit tomu, že mám jedinou volbu a to bud já, nebo život? To je hodně tvrdá lekce, jíž mi následující úvaze Antoine de Saint-Exupéry dává.

„Stavíš-li slova toužit a vlastnit do protikladu jako svárlivá, pak vůbec nerozumíš životu. Nad těmi totiž stojí tvá lidská pravda a v té nic rozporného není. Touha se musí plně vyjádřit, nesmíš narážet na překážky, které by neměly smysl, nýbrž naopak, překážkou ti musí být sám život, ten druhý, tobě nepřátelský tanečník – a pak se urodí tanec. Jinak by ses choval stejně hloupě jako člověk, který by hrál „panna – orel“ proti sobě samému.“

Jak se s ní mám vyrovnat, když věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Uf, uf, uf.

No, jediné možné řešení je to, že si sám sebe představím jako Kaina a Abela, či Jekkylla a Hyda, s tím, že vím, že Kain a Hyde jsou ti, co převlečeni za kamarády, našeptávají Abelovi a Jekkylovi – mému já, jak je skvělé a nedoceněné a musí ukázat všem smíškům, kteří o něm smýšlejí jako o slabochovi, zač je toho loket.

Ano, tomuhle rozumím a rozumím tomu i proto, že si jsem vědom svých slabin, protože nemám strach nahlédnout do srdce svého Kaina či Hyda a bez ohledu, jak se mě snaží ovládnout, jim nabídnu doušek chladivé vody, aby uhasili svou žízeň po vítězství, svou žízeň mi vládnout.

Nemohu s nimi bojovat, protože ve chvíli, kdy bych to dovolil, ukázal bych jim své slabé místo a to rozhodně dělat nehodlám. Nechci se jich navždy zbavit, ke svému životu je potřebuji, jsou mými motivátory, jsou mými kouči, ale nikdy jim nedovolím, aby mi říkali, co mám dělat. Na to si musím přijít sám!

Tak to jsem přesně já.. Jak jsem starej, tak jsem…, si říkám vždycky, když udělám další chybu. Pak se však zarazím a začnu zjišťovat, co mi tím chce život říci a nakonec za tu chybu Bohu poděkuji.

I když se to zdá divné, tak nejlepším učitelem v životě jsou chyby, jichž se dopustíme.

Tedy v případě, že si to přebere člověk tak, jako já. Pokud si to přebere tak, že měl zase „Peška“ či smůlu a kdyby tohle nebo onohle, tak mu je – i kdyby stejnou chybu opakoval donekonečna – jeho chybování k ničemu.

To snad raději, aby ani nechyboval a byl dokonalým.

S takovým člověkem by byla ale děsná nuda, taky kdo by chtěl žít s dokonalým, že? Je fakt, že už jsem pár takových lidí v životě poznal a dokonce s nimi i žil.

Řeknu vám, byl to očistec a nevěřili byste, jak jsem ty dokonalé štval svým „lehkým“ přístupem k životu a chybování.

Problém těch „dokonalých“ je, že si nejsou ochotni připustit svou nedokonalost, která se u nich projevuje právě touhou: Probůh, jen neudělat chybu – a ještě kdyby mě při tom někdo přistihnul, to by byl konec!

Co si myslíte, kdo toho v životě víc prožije, více udělá? Ten, kdo se sice ze svých chyb neraduje, ale bere je jako součást života nebo ten dokonalý, co v životě udělal jedinou chybu – snažil se být za každé situace dokonalý?