Běh je tím, čím jej chceš mít

Běh je tím, čím jej chceš mít

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní!

Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím. To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co se stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu.

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli.

Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, zaměnit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Běžte a nechť vás láska provází

Běžte a nechť vás láska provází

Žít je tak úžasné a tak nevěřte těm, kteří vám říkají, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, kteří vám stále ukazují zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví.

Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v knize Tři poklady TAO říká o lásce a sexu toto: „Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší než život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje. Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům. Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska“.

Tolik OSHO, já bych k tomu dodal své vysvětlení: První je láska k sobě, druhá je láska k ostatním, třetí je láska k veškerému životu.

Tak běžte a nechť vás láska provází!

Nežijeme pro smutek, žijeme pro radost

Nežijeme pro smutek, žijeme pro radost

Nedávno jsem zachytil jeden povzdech novinářky, v němž říkala, že lidi už zajímá jen to, co se kde hnusného stalo.

Bohužel, když se člověk zamyslí, tak si uvědomí, že ať se dnes podívá na zprávy kamkoliv – oficiální média či sítě, tak převážná většina informací je negativních.

Není divu, že jsou lidé tak frustrovaní, vystrašení, ochromení…

Dnes jsem zachytil na IG, že frčí smutek, lidi už nechtějí číst a dívat se, jak je někdo šťastný, veselý, happy, oni  chtějí vidět, že i jiní jsou na dně, protože v tom nejsou sami, navíc vyjádřením podpory tomu nešťastníkovi se cítí líp, neb někomu v nouzi pomohli.

Blbý na tom je, že pokud tyto trendy budou pokračovat, tak už člověka fakt nic nezachrání před vyhynutím. Protože když se člověk sám neutopí  v těch všech srágorách, tak ho sežerou jiní, protože jim kazí hru.

Osobně to radši půjdu rozběhat, protože venku je svět ještě normální, a nejlepší je v místech, kde není žádný signál. A pokud vás ještě výše zmíněná davová psychóza nezasáhla, tak vám radím jít si taky zaběhat a pak hodit na sítě, jak to bylo skvělé a jak nádherně se po té očistě ducha cítíte.

Šťastný kdo vyběhne

Šťastný kdo vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat, propadl běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí.

Z tvrdého byznysmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení.

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda, jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí.

Šťastlivče, který jsi právě přiběhl a nenašel jsi porozumění v očích těch, které jsi po běhu potkal, nenech si vzít štěstí, jež jsi během běhu nabil, uchovej si ten poklad v sobě, čerpej z něj, pro nešťastníky měj pochopení, ale nedovol, aby ses za své štěstí cítil vůči nim provinilý.

Běžte a ať vás láska provází

Běžte a ať vás láska provází

Běžím a myslím na to, co každý z nás potřebuje, i když někteří si myslí, že se bez ní klidně obejdou, myslím na lásku.

Znám pár lidí, kteří říkají, že se bez lásky obejdou, jsou studení a mrtví.

Studení, protože ze svého života vytěsnili lásku, a mrtví vlastně z téhož důvodu – nemají pro co žít. Že je to nesmysl? Že se dá žít bez lásky, že lásku může nahradit třeba práce?

Blbost, ani práci nemůžete dělat bez toho, abyste ji milovali. Tedy můžete, ale to není práce, co vykonáváte, to je jen pouhé otročení něčemu pro něco, v tomto případě pro peníze, a taky to tak potom vypadá.

Člověk, kterého jeho práce netěší – třeba takový otrávený prodavač – vás otráví tak rychle, že z obchodu co nejrychleji odcházíte a vlastně vás ani netěší, pokud si koupíte to, pro co jste do obchodu přišli.

Pokud někdo žije bez lásky, nejspíš se mu jí někdy v životě, kdy po ní velmi toužil, nedostalo a tak ji ze svého života vytěsnil, jako vytěsňujeme všechny nepříjemné vzpomínky.

Jeho srdce zmrzlo jako Sněhové královně. Ale i takového zamrzlíka lze vyléčit.

Stačí, když ho občas pochválíte, občas mu naznačíte, že je hoden lásky, a proces rozmrazování začne. Pak ho ještě naučíte milovat pohyb, chůzi, běh a najednou zjistíte, že máte vedle sebe člověka, který se zase dovede radovat a dovede lásku opětovat, další to důkaz, že v životě ani v běhu není nic nemožné…

Užijte si pohodový, láskou naplněný den ať jste, kde jste a vůbec mějte šťastný života běh!

Hra na míjenou

Hra na míjenou

Den se ještě choulí do ubývající noci, slunce ještě hluboko pod obzorem vysílá první paprsky, aby očím mžourajícím v korunách stromů zvěstovaly jeho pozvolné přebírání vlády.

Obouvám se a vyrážím na cestu. Zprvu jen zvolna, ještě trošku zchromlý spánkem na tvrdém lůžku protkaném šiškami a klacíky, které jsem při jeho přípravě v ubývacím světle předchozího dne neviděl.

Postupně, jak se rozehřívám, začíná mi proudit tělem krev, svaly zprvu ztuhlé se uvolňují, můj krok se zrychluje, až zničehonic zjišťuji, že tráva, stromy, skály…, vše co za běhu míjím, mizí někde daleko za mnou.

Začínám hrát hru na míjenou. Když ve volném tempu míjím stromy běžící proti mně, vypadá to, jako by si zvědavě prohlížely blížícího se narušitele jejich klidu. 

Zrychlím, v tu chvíli zrychlí i oni, proti vší logice však neběží ode mě, ale ke mně, jako by se na naše vzájemné setkání těšily. Ještě trošku zrychlím a zdá se, že mi začínají mávat na pozdrav.

Pokynu jim úklonem hlavy a když zvednu oči, jsou pryč. Ale není čas se rmoutit, protože v ústrety mi běží další stromy, trávy, skály…, obyvatelé lesa, jen zvířata a ptáci neběží ke mně, ale berou přede mnou roha, jako by už měli s člověkem své zkušenosti.

Zvolňuji, od úst mi stoupá pára, otáčím se, abych běžel zpět k místu, kde jsem strávil předešlou noc, a vše se opakuje.

P.S. Hra na míjení může být i zvláštní způsob fartleku, kdy naše zrychlení neiniciují změny terénu, ale lesní skřítci, které při běhu lesem míjíme. 

Hra na míjení je úžasnou možností návratu v čase, návratu, kdy jsme jako děti zažívali v přírodě jeden zázrak za druhým, do času, kdy bylo pro nás vše nové a vzrušující a kdy jsme ještě bytostně cítili, že příroda a my jsme jedno.