Zázrak života spočívá v jedinečnosti každého tvora. Jeden každý z nás by chtěl, aby ostatní ctili jeho jedinečnost, přitom jako společnost se snažíme jednoho každého z nás vychovat tak, aby se všichni chovali stejně, aby se chovali jako ovce bez vlastního názoru, bez vlastního pohledu na svět.

„Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani z nich dělat mravence, kteří mají žít v mraveništi“. Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom, či onom směru. Neboť nejdál dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete tedy nejvíce přihlížet k lásce. Nebudete zdůrazňovat užitek, ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe. Budete učit úctě, neboť ironie je věcí darmochleba a znamená, že byly zapomenuty tváře. Budete bojovat proti poutům, která člověka svazují s hmotnými statky. Budete vytvářet z lidského mláděte člověka, a to tak, že je budete učit především směně, neboť kde není směny, zbývá jen zkornatění. Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku?

Trestat budete především lež, a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také, ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit druha, s nímž pracuje.

Nebudete ve svém učení klást na první místo milosrdenství či odpuštění. To obojí by totiž mohlo být špatně pochopeno a stát se pouhou měkkostí bez urážky a vředem. Nýbrž budete učit nádherné spolupráci všech skrze všechny a skrze jednoho každého. Pak bude chirurg spěchat pouští, aby dal do pořádku třebas jen jedno koleno prostého dělníka“. – Antoine de Saint-Exupéry

Tohle by byl krásný úvod ke školskému zákonu, co myslíte? Jsem si jistý, že kdyby učitelé, vychovatelé, trenéři, kouči…, přistupovali k objektům svého působení podle toho, co napsal Antoine de Saint-Exupéry, tak by za chvíli musela média změnit záběr svých informací a od krve se obrátit k lásce, protože jinak by je jejich čtenáři buď ukamenovali, nebo v lepším případě přestali číst a sledovat.

Stupně vítězů jsou jen tři, což ne každý ustojí. Pravda. Snad proto se začalo používat, že čtvrtý je vlastně 1. pod stupni vítězů. V tomto duchu je pak 5. druhým pod stupni vítězů. 6. zase třetím pod stupni vítězů. 7. je pak prvním za trojicí pod stupni vítězů. 8. je druhý za trojicí pod stupni vítězů. 9. třetím za trojicí pod stupni vítězů…

Zkrátka a dobře se pak dopracujeme k tomu, že každý, kdo doběhl do cíle, je vítěz. A tím také fakticky je, neboť musel překonat toho nejtěžšího soupeře – sebe, což dost často s jedním zamává, takže má čumec tak nahoru, že se o něj může i přerazit:).

Většinou to však je tak, že ten, kdo překoná sám sebe, si uvědomí, že vlastně o tak moc nešlo, konečné hodnocení záleží na tom, jak se na sebe díváme.

Jestli se sami sobě jevíme jako malí a slabí – pak vlastně o nic nešlo, protože jsme překonali toho nejmenšího a nejslabšího z nejmenších a nejslabších.

Ale pokud sami sebe vidíme jako toho nej, nad nějž není, tak pak nám už nikdo nikdy nevysvětlí, že až tak silní a velcí nejsme, protože jsme zvítězili nad tím největším a nejsilnějším – že hlupákem, to už přes svou sebestřednost nevidíme.

Jak vidno, i v případě souboje sama se sebou je dobré zůstat střízlivý, umět se ocenit, umět se pochválit, ale hlavně zůstat i dál pevně nohama na zemi.

Běžet – jít, běžet – jít, běžet – jít, na chvíli se posadit a znovu běžet – jít, běžet – jít, běžet – jít…, není lepší alternativy aktivní náplně vašeho života, a to i v tom případě, že jste vyznavači jiných sportů, jiných pohybových aktivit.

Nemyslete si, že když si jdete 2x týdně zacvičit do fitka, že to stačí, že děláte pro své zdraví, pro svou fyzickou kondici dost, i když lepší něco než nic, jinak.

Houby dost, člověk byl zrozen k pohybu a chceme-li, aby naše tělo žilo, abychom my žili, musíme se hýbat. Musíme nechat proudit krev v našich tepnách, aby mohla roznášet kyslík, energii a živiny, kam je třeba.

Musíme nechat proudit krev v našich žilách, aby odnesla, co už je k nepotřebě, kam je třeba.

Bohužel náš způsob života je takový, že to opravdu musíme dělat, chceme-li zůstat zdraví a nejlepší je to dělat alespoň 30 – 40 minut denně (nemusíte nutně najednou, můžete si to i rozložit, ale na konci dne, byste to měli mít).

Každodenní pohyb by měl patřit k základní hygieně těla, stejně jako k ní patří to, že se ráno a večer myjeme a čistíme si zuby, že provádíme různé očistné kůry. Přičemž tou nejlepší a nejúčinnější očistnou kůrou je dennodenní pohyb!

Aby čaj vydržel teplý po celou dobu popíjení, je dobré nahřát konvici. I to je důvod, proč je dobré jít se ráno proběhnout – abychom až do večera nevychladli. – Pavel Kosorin 
Nemám nic proti rannímu vyběhnutí, ba právě naopak, považuji jej za skvělé nastartování dne. Má to ale malý háček. Chcete-li během skutečně nahřát svůj „šálek“, abyste až do večera nevychladli, chce to běžet jen velmi zvolna, prostě jen tak, aby se vaše tělo prokysličilo, aby se vám v něm rozproudila krev a všechny životní pochody.

Rozhodně byste to neměli po ránu prát na plný pecky, pokud ano, tak to můžete vzít hned po tom ranním běhu zase hned zpátky do postele, protože nejen, že se vám v těle všechny pochody nerozproudí, ale právě naopak, všechny je utlumíte a po celý den budete chodit jako mátohy.

Prostě proto, že se stane to samé, jako když se před závodem dobře nerozcvičíte nebo to při maratonu, přes všechny dobré rady, rozběhnete hned od počátku na rekord.

Zkrátka se zadusíte, vyčerpáte své rychlé energetické zásoby dříve, než vaše tělo bude schopné čerpat ze svých skrytých zásob a jednoduše „chcípnete“, jako když dojde benzín vašemu motorovému miláčkovi.

Příhoda Forresta Gumpa s Raquel Welchovou … „Když nás ten od ochranky u Gianiho sbalil, přihnaly se dva auťáky plný poldů až gumy kvílely a jeden jde k prodavačovi a ptá se, tak copak se tu děje? Ta ženská tvrdí, že je Raquel Welchová, prodavač na to. Přišla sem v trsu banánového listí, vybrala si šaty a neměla čím zaplatit. Kdo jsou ti dva nevím (Forrest v převleku za nestvůru a Sue), ale připadají mi dost podezřelí. Ale já jsem Raquel Welchová, řvala Raquel. Jistě paninko, uklidňoval jí polda a já jsem zase Clint Eastwood. Nechcete se svést tady s mejma kámošema, ukázal na párek jiných poldů. A teď vy dva, zeptal se vedoucí od těch policajtů a podíval se na mě a Sue, co vy tady chcete? My nic, my jsme od filmu, já na to.“

Co řekl Forrest po seznámení s doktorem Quackenbushem z Harvardské univerzity … „Byl celý rozparáděný, že za týden mu začíná nový seminář, který si sám vymyslel a nazval ho Role idiota ve světové literatuře. Tak jsem řekl, že to bude určitě zajímavé a on povídá, víte co Forreste, jestli chcete, můžete tam chodit jako externista, třeba se vám to bude líbit. Nato se Jenny na nás tak divně podívala, ale neřekla nic.“

Co řekl Forrest poté, co mrskl Kongresovou medailí za statečnost a trefil s ní do čela předsedu Senátu … „Pane Gumpe, uvědomujete si, že jste tou medailí praštil do hlavy předsedu Senátu Spojených států? Já jenom mlčel, ale bylo mi jasné, že tentokrát jsem opravdu v parádním průseru. Pane Gumpe, pokračuje soudce, já sice absolutně nechápu, jak se může člověk vašich kvalit, muž, který udělal tolik pro svou vlast, spolčovat s bandou přehřátých srabíků, co zahazují medaile, ale abyste neřekl, tak vás nechám zavřít na třicet dní na psychiatrickou kliniku na pozorování, jestli tam nezjistí, proč jste se zachoval jako idiot. Takže jsem se nakonec do toho ústavu přece jenom dostal.“

Na vyšetření v psychiatrické léčebně … „Forreste, prohlásil doktor Earl, no to je fenomenální, vy máte mozek jako computer. Já sice nevím, jak vám to myslí jinak, a proto jste asi tady, ale něco takového jsem ještě neviděl. Opravdu George řekl doktor Duke, ten člověk je fakt zvláštní. Já před časem dělal pro NASA a myslím, že bychom ho měli poslat do kosmického střediska do Hustonu, ať si ho proklepnou. Takový typ už dlouho hledají. A dál si mě prohlíželi a pokyvovali hlavami, znovu do mě bušili a já věděl, že se zas vezu.“

Před odletem do vesmíru Forrest prohlásil: „Ráno nám přinesli noviny, abychom věděli, jak jsme slavný. Titulky jsme měli tedy parádní: Nejnovější úspěch americké vědy, Žena, opice a idiot ve vesmíru, Neobvyklé poselstvo USA k mimozemšťanům, Buchta s opicí a blbem míří ke hvězdám.“ 

Když se po létech potkal s poručíkem Danem a ten měl na prsou stále všechna svá vyznamenání z války a řekl: „Víš, já je nosím na památku, vzdychnul. Samozřejmě mi připomínají válku, ale to není všechno. Válka mě zmrzačila Forreste a nejenom tím, že mě připravila o nohy. Zranila mě taky na duchu nebo mi vzala duši, nevím jak to říct. Uvnitř teď cítím jen prázdno a nemám nic než ty metály. A co ty tvoje přírodní zákony, který všechno řídí, zeptal jsem se. Co ten Velký Plán, do kterého všichni nějak zapadáme? Na to se vyser, povídá. To je hromada pseudofilozofických keců. Ale já se tím od té doby řídím a nechávám se unášet proudem a plavu jak nejlíp dovedu, přesně jak jsi mi to doporučil. Snažím se dělat, co je správné. U tebe to možná funguje Forreste. Já myslel, že pro mě to taky platí a koukej jak jsem dopadl. Jen se sakra podívej, k čemu jsem dobrej? Je mi pětatřicet a co ze mě je? Beznohý somrák, co se hodí tak akorát do panoptika. Ožrala a tulák“ …

Ve finále šachového turnaje … „Figurka se pořád vznáší nad šachovnicí, zatím co mně bije srdce jak splašený a pak se mi Ivan podívá přímo do oči, i když nevím proč, ale zřejmě byl taky pěkně napružený a já z ničeho nic vypustil takový dlouhý fazolový prd, že to znělo jako když někdo trhá prostěradlo. Poctivej Ivan se zatvářil překvapeně, řekl fuj, položil figurku a začal se rukou ovívat a kašlat a nakonec si zacpal nos.“

Mějte hezký a příjemný den. No fakt 🙂

Každý rozhovor, který jsem v životě dával, končil touto, nebo velmi podobnou otázkou.

Chápu, že podobná otázka se nabízí, když jsme v rozhovoru představili člověka, který toho v očích druhých hodně dokázal. A pravdou je, že tuto otázku nepoložit by nám připadalo neslušné, skoro jako bychom chtěli říci, kdybychom ji nepoložili: “Ten už to má za sebou!”

Na druhou stranu je to otázka velmi manipulativní, protože když zrovna nemáte v úmyslu vykonat žádný velký skutek, tak jen abyste neřekli: “A víte, že vlastně nic?”, a tím se odsoudili k tomu, že si čtenáři řeknou: “A hele, už ztratil páru, už není co býval”, tak plácnete, co vás první napadne, a pak si drbete hlavu a říkáte si: “Že jsem radši nedržel kušnu!”.

Takže, abych se vyhnul v budoucnosti podobným situacím, řeknu tady na rovinu, jak se to má s mými plány do budoucna.

Chystám spoustu projektů, o nichž však v tuhle chvíli nemám ani ponětí. Dospěl jsem totiž do věku, kdy jsem věren svému: “Zpomal”, zpomalil svůj života běh. Místo abych se za nějakými cíli honil, nervoval se, když se je nedaří plnit, jak jsem si usmyslel, nechám ten cíl hezky přijít za mnou.

Pak ho pěkně chytnu za pačesy a řeknu mu: “Tak a teď koukej dobře dopadnout, nebo máš u mě utrum!” 

A vlastně jsem to tak měl vždycky, prostě když přišel ten správný čas, někde v kyberprostoru se vyrojil nápad, myšlenka a už to jelo, už to běželo.

Bylo to tak s mými – pro mnohé šílenými – pokusy, bylo to tak se všemi knihami, s Partou maraton…

Nikdy to nebylo tak, že bych si vysloveně něco vymyslel, napřál a jal se to těžce dobývat. Možná i proto to vypadá, že celý život za mnou někdo stojí, kdo mi pomáhá, kdo mě protěžuje, a že mi to všechno jde tak nějak samo.

Máte pravdu, všechno mi to spadlo tak nějak do klína samo. Jediné, co jsem pro to musel udělat, bylo tisíce a tisíce drobných kroků, které nejsou vidět, až najednou s tím posledním vzplane vaše jasná hvězda.