Mezi běžci panuje názor, že vytrvalost je hlavně o naběhaných kilometrech a tak se snaží jich naběhat co nejvíce. Kupodivu exstuje jednodušší a lidštější přístup, jak si vybudovat skvělou vytrvalost a tím je toulání se po horách, kdy jdete celý den, celé dny, nejlépe s mírnou zátěží na zádech, stoupáte, klesáte, koukáte na tu krásu kolem sebe a ani netušíte, jak to prospívá vaší fyzické kondici, vaší běžecké formě.

Otevírám oči, chvilinku si je rozespale protírám, odhrnuji závěs a uchvácen zírám na scénu za oknem. Vrcholky hor, ještě včera šedívé, pokrývá čerstvá vrstva blyštivě se třpitícího sněhu.

Vyrážím pro čerstvý chléb a mléko, abychom mohli dát zdravou snídani. Venku to docela zebe. Nebe je však bez mráčku, chladný vzduch skýtá úchvatné pohledy, kam se oko podívá. Vše se zdá velmi blízko, průzračné a čisté jak křišťál.

Těším se na krásný den. Kopec, který musím vystoupat od Astorie k obchodu, se mi poprvé, co jsme v Grächenu, jde lehoučce. Nakoupím a valím do našeho dočasného domova.

Nasnídáme se, nabalíme do krosny teplé oblečení a jídlo a v půl desáté (jasně, zase se nám nepodařilo vyrazit dřív) vyrážíme na túru. Jdeme pohádkovou cestou, což značí projít dětským parkem se skluzavkami, černými vepříky, malými černými telaty a dále pohádkovým lesem až na Alpju.

Vzduch se třpytí tisíci zrcátky, vše okolo jiskří, dýchá, zpívá, šumí, ševelí, tetelí se, bouří – prostě žije. Den je doslova nabitý elektrizující energií.

Vstoupíme do Gletschertoru, země obra, který bez ustání roní slzy, jimiž napájí blyštivou horskou řeku valící se dolů do údolí, které si již před staletími vyhlédli ke svému životu Wallisané, k Zermattu – místu, jímž musíte projít cestou k Matterhornu.

Obr si tu žil vcelku klidně, po celá staletí si pěstoval stříbrný vous ze sněhu a ledu, vous nabýval na síle a pomalu vytlačoval vše živé, až dal vzniknout úvalu Gletschertor.

Tisíce let zde byl jediným pánem a jeho knír rostl do délky, šířky i výšky. Miloval klid hor, které ho obklopovaly, miloval však i život a tak v podpaží své levé ruky vytvořil rajskou zahradu – Alpja.

Za odměnu se pak mohl v krátkém létě těšit pohledem na pobíhající a pohvizdující sviště, radostně poskakující kamzíky, poletující rehky, motýly, čmeláky a desítky dalších tvorů, kteří sem našli cestu, když hledali ráj na zemi. Ptáci sem přinesli ve svých útrobách semínka azalek, mateřídoušky, pryšců, borovic, modřínů a desítek dalších zástupců rostlinné říše.

Slunce se vždy muselo na chvíli na své pouti nebeskou bání zastavit, potěšit se pohledem na tu krásu, nasát vůni, kterou zde v chladném, čistém vzduchu všechny ty kvítky a stromy vydávají.

Při tom vyměnilo pár slov s obrem, poděkovalo mu za tu nádheru, které zde pomohl vzniknout, poprosilo mráčky a nadýchané obláčky, aby občas obra poškádlily, polechtaly a přikryly svým stínem, aby mu lépe utíkal jeho nekonečný čas.

Obr při tom občas kýchl a dolů do údolí se přivalila lavina sněhu. Ve stopách lavin pak přišli do Gletschertoru lidé, šli ještě kousek dál a i oni objevili ráj na zemi.

Tak plynul čas, jiní lidé tisíce kilometrů odtud hledali také ráj, z něhož byli kdysi vyhnáni.

Hledali, hledali, ale nemohli ho stále nalézt a tak si někteří z nich vymysleli, že ten lze nalézt až v nebi, ve chvíli, kdy opustí své tělesné schránky a spočinou s pánem bohem na nějakém obláčku tam vysoko na nebesích.

Jiní lidé ale byli netrpěliví, nechtěli čekat, až odejdou na věčnost, chtěli žít v ráji už zde na zemi, a tak začali vymýšlet, jak to udělat. Bohužel na to šli špatně. Vymýšleli různé ptákoviny, které by jim usnadnily život, přinesly bohatství, slávu a moc a pomohly jim vládnout jiným.

Tak si představovali ti zbloudilci ducha ráj na zemi. Dnes už se všichni z nich dávno stali potravou červů a dali tak alespoň život něčemu smysluplnému.

Náš obr však žije dál. Jen ten jeho vous už není tak mohutný. Vlivem všech těch výmyslů lidí žijících daleko od ráje, který pomohl stvořit, ale také vlivem čím dál tím častějších zastavení slunce na své pouti světem, mu z vousu začalo čím dál tím více ukapávat, až najednou do údolí začala téct řeka.

Občas se stalo, že se ulomil celý mohutný fous a ten pak letěl dolů. Přitom si razil cestu změklým knírem a do vousu dělal mohutnou rýhu. Dnes už z vousu zbylo jen velmi málo. Obr je proto smutný a často pláče. Slzy, jak známo, jsou slané a tak rozpouštějí spolu s paprsky slunce další a další částečky ledu a sněhu a tím napájejí koryto Riedbachu, jeho vody se vlévají do Matter Vispy, její zase do Vispy.

Dnes ale obr nepláče nad svým osudem, který mu běh světa určil a který říká, že jednoho dne se celý jeho vous rozpustí a zůstane tu jen srdce ukryté v kameni. Jeho rajskou zahradu už budou možná obývat jiné rostliny, jiná zvířata, jiné bytosti, ale přesto tu stále bude a on se z ní bude moci těšit.

Jen už nebude dávat život údolí, které až doposavad napájel živou vodou. V srdci však chová naději, že matka Země a otec Vesmír učiní zázrak a jeho vous nebude nikdy zcela zničen, že vždy v zimě napadne tolik sněhu a v létě přiteče z oblaků tolik vody, že bude mít stále sílu dávat těm, co žijí pod ním a obhospodařují, jak nejlépe dovedou půdu, jim bohem svěřenou, život.

Projdeme branou ráje, projdeme rajskou zahradou Alpja a pomalu začínáme stoupat po zvrásněné obrově tváři k jeho nosu. Máme za cíl dojít až k chatě Bordierhütte a pohlédnout odtud obrovi přímo do tváře, ale když dojdeme na Gletscherrand, cítím, že dojít až sem bylo pro Danu dnes maximum, že bych sice mohl jít dál sám, ale to bychom se museli rozdělit a to nechci. Navíc tak budeme mít i příští rok důvod jít sem znovu.

Začínáme pomalu sestupovat do rajského údolí.

Cesta, ačkoliv jsme nesplnili svůj cíl, je kupodivu veselá a uvolněná. Není proč se rmoutit. Je krásný den, fotím, jak už je ostatně mým zvykem.

Daně to vyhovuje, protože může jít vepředu a nekoukat mi stále na záda.

Když dojdeme ke sněhu, zkouluje mě, pak se chvíli klouže a směje se a běhá jak malá holka.

Dojdeme k Ovčácké chatě, hlídané Vampýrem. Vyndávám chléb, slaninu a syrová vajíčka, která jsem celý den úzkostlivě chránil před rozbitím. Nakrájím slaninu na malé kousky a ty dávám na pánvičku. Pánvičku stavím na lihový vařič, rozbíjím vejce, a zatímco Dana vejce se slaninou míchá, krájím chleba a oba společně se těšíme na výbornou baštu.

Mezitím co tiše jíme, na vařiči se vaří voda s mladými výhonky jehličí modřínu a květy mateřídoušky. Vypijeme tento odvar, chvíli ještě posedíme a poležíme, vystavujíce tváře slunci.

Sbalíme tornu a vyrážíme na zpáteční cestu do Grächenu. Pohledem hladím okolní svět a zdviženýma rukama naznačuji, že se sem zase vrátíme.

U východu z Alpji se s námi loučí dva kamzíci.

Oba překročíme most mezi rájem a naším světem, pohlédneme naposledy obrovi do tváře, v duchu i nahlas se vzájemně rozloučíme, popřejeme si krásný čas.

Obr zůstává dál, aby strážil své údolí – ráj, který stvořil, zatím co my scházíme dolů k lidem.

Ještě dlouho potom, co opustíme Gletschertor, slyšíme obrův hlas, jak nám přeje štěstí. Jiným by to znělo jako zvuk hromu, my už však známe obrův jazyk a tak rozumíme jeho slovům.

Nastává večer, nastává čas loučení a balení, nastává čas říci na krátký čas příteli sbohem a zase za rok neshledanou.

Loučení bývá smutné, když nemáte naději na příští shledání, když ale tahle naděje je, tak už ve chvíli, kdy to sbohem a neshledanou říkáte, víte, že každou vteřinou se začíná blížit čas příštího setkání.

Miluji toulky přírodou. Miluji toulky přírodou s mou milovanou. Miluji toulky s mou milovanou, když společně objevujeme nový svět. Svět, který jsme dosud nespatřili, který jsme svýma nohama neprošlapali.

Miluju Tyrolsko, ten zázrak přírody, kam z domova dojedeme za 4 hodiny, kde se i neznámí lidé zdraví na potkání, kde člověk žije v přímém kontaktu s přírodou, kde máte na první dobrou pocit, že svět je ještě v pořádku.

Miluji krátké dovolené nabité od rána do večera přemírou zážitků, z nichž žiji mnoho dalších týdnů.

Miluji dny, kdy celé dny prochodíme neznámými místy, často ztraceni v neznámu (často doslova), kdy nakonec uondáni k zemdlení najdeme cestu zpět.

Miluji vodu z horských pramenů, čistou, ledovou, jiskrnou, po jejímž napití se člověku rozbuší v hlavě tisíce kovadlin a uvidí tisíce hvězdiček, načež prozří a vidí svět očima dítěte. Svět čistý a dokonalý ve své nádheře a prostotě.

Svět, který není třeba nijak měnit, nijak zdokonalovat, neboť to všechno udělal čas a prozřetelnost.

Miluji sednout si, když už necítím nohy, sednout si na lavičku uprostřed té nádhery a jen prostě být.

Stárnout, slovo, které v mnohých vyvolává hrůzu. Moderní doba změnila význam mnoha slov, jako třeba slovo SPORT znamenalo původně RELAX a dnes znamená VÝKON. Proč tedy nedat slovu STÁRNOUT význam VYVÍJET SE – ZÍSKÁVAT ZKUŠENOSTI – MOUDŘET, zvláště když o to ve skutečnosti běží.

Ještě stále vás stárnutí děsí, nebo už mu začínáte přicházet na chuť?

Toužíte-li po dlouhověkosti, nebo alespoň po dlouhověkosti, měli byste zpomalit.

Každý tvor má díky dané druhové velikosti dopředu spočítáno, jak dlouho bude na světě. Tento čas není dán počtem vteřin, hodin, dní, let, ale toliko počtem úderů srdce. Malé druhy, jimž tluče srdce ta, ta, ta, ta, proto žijí třeba jen pár týdnů, velké s rytmem srdce tá, tá, tá, tá, několik desítek let.

Čím více člověk v životě chvátá, honí každou vteřinu, čím víc se kvůli času stresuje, tím jeho budík tiká rychleji, tím rychleji se mu vybije baterie, v horším případě zcela zhasne.

I z toho důvodu je dobré věnovat se pohybu, zlepšovat schopnost okysličovat každou jednu buňku v těle, aby v klidu či běžném životním tempu tlouklo naše srdce pomaleji a my si tak šetřili na delší a produktivní život. 

Na život, kdy už nebudeme žít pod nadvládou času.

P.S. Pokud poslední dobou zrychlujete, jste ve fázi před vyhořením! Až se tak stane, pokud přežijete, zjistíte, že čas nad vámi ztratil svou moc, budete sedět, čučet do stropu a nic. Pokud je tohle smyslem všeho, co vás dnes v životě žene a nutí do stále rychlejšího tempa, pak přeji šťastnou cestu a bezpečný návrat!

A proto nebojte se zdravě stárnout.

Malá lekce vítězství: o tom, jestli vyhrajete nebo skončíte mezi poraženými, rozhoduje stav vaší mysli. Vzpomínám si na množství soubojů, které jsem kdy svedl se svými soupeři a v nichž jsem vyhrál, přestože všechny tréninkové ukazatele, všechny předchozí společné tréninky ukazovaly na to, že tentokrát odejdu poražený.

Tréninkový typ

Pro tréninkový typ je charakteristické, že touží vyhrát každý trénink, přitom je jedno, jestli běží ve skupině nebo jen proti času ze včerejška. Pro tréninkový typ je každý trénink závodem. Do každého tréninku dává tedy všechny své síly, není divu, že mu pak při vlastním závodě dojdou a porazí jej „závodní typ“. 

Závodní typ

Závodní typ na rozdíl od tréninkového ví, že není důležité vyhrát v přípravě, byť by to znamenalo tisíc vítězství (ale malých) proti jednomu (velkému). 

Mohlo by se zdát, že závodní typ je oproti tréninkovému typu takový flákač, který sází na svůj talent. Mohu vám s klidným svědomím říci, že já nikdy žádný talent neměl, nebo ne až takový, jak by se mohlo zdát. Naštěstí jsem však už velmi záhy pochopil, že k tomu, abych byl skutečně dobrý až výjimečný v tom co dělám, je nejdůležitější vytrvalost – jít si po malých krůčcích, krok za krokem, za svým.

Pochopil jsem také, že když se mi podaří mou výkonnost zvyšovat postupně, vydržím na vrcholu mnohem déle, než ti, kteří na něj vyběhli velmi rychle.

V mém růstu mi hodně pomohlo i to, že běh byl v té době v plenkách, moc se nevědělo, jak se na něj nejlépe připravit, takže stále přicházely nové a nové informace, které posouvaly vědomí o tom, co funguje a jak to funguje, a i to mi hodně pomohlo, protože i když jsem vytrvalý, tak se rozhodně o mně nedá říci, že bych byl trpělivý. Z toho důvodu jsem okamžitě, jak se objevil nějaký nový prvek, ho hned zkoušel, a když se osvědčil, zařadil jej mezi ty, které jsem pak v tréninku používal. 

Víra znamená vítězství, ztráta víry prohru

Proto si zapamatuj, že:

Když toužíte po vítězství, ale nevěříte tomu, že vyhrajete, vítězství se nikdy nedočkáte!

Když začnete v závěru závodu pochybovat o svém vítězství, byť byste měli „nedostižný“ náskok, prohrajete!

Když v závodě začnete pozorovat své soupeře s cílem zjistit, jestli pro vás mohou být nebezpeční, prohrajete!

Když si budete věřit, přestože vše nasvědčuje tomu, že soupeři jsou silnější než vy, nebudete se rozmýšlet, zda jim nasadit trhák ve chvíli, kdy cítíte, že prožívají drobnou krizi, pak budete vítěz!

Když do poslední chvíle budete věřit svému tréninku, svým schopnostem, svému úsudku, pak budete vítěz!

Závod je nejlepší trénink, ale ne v případě, že závodíte, každý den, každý týden

Ano, závod je nejlepší možnou formou tréninku, ale jen potud, pokud si do něj předem připravíte taktiku, jak jej poběžíte, a tu nezměníte ani tehdy, když vám začnou soupeři unikat a bude jasné, že v tomto závodě nezvítězíte.

Jen v závodě se totiž můžete naučit POSLOUCHAT, co si přikážete a tím i otestovat, čeho jste schopni. 

Jen tak si můžete otestovat své přednosti a své slabiny, a s tím, co POZNÁTE, pak dále pracovat, abyste přednosti ještě zesílily a slabosti ponížily do stavu průměrnosti. 

Vítěz musí umět i prohrávat

Chcete-li se stát vítězem, uvěřte tomu, že porážka člověka nestaví do pozice poraženého, pokud se z ní dokáže poučit, ale do pozice pozdějšího vítěze, právě proto, že se z ní dokázal poučit. Nikdo na světě vás nemůže porazit, kromě jediného člověka, a tím jste VY!

Jak se poznají předem poražení?

Přečetli jste si někdy, nebo slyšeli jste někdy v rozhovoru s VÍTĚZEM: dneska to nejspíš nebude ono, mám natažený sval, cítím se takový slabý, asi na mě něco leze…, jak to slýcháváme před většinou běžeckých závodů v České republice a na Slovensku? Možná si podobná postesknutí přečtete s očekávaným vítězem v rozhovoru poté, co prohrál, což samo o sobě už naznačuje, že si před závodem nevěřil. VÍTĚZ, když prohraje, ocení výkon svého přemožitele, i tak se poznají skuteční VÍTĚZOVÉ.

Vychovejte ze sebe vítěze

Takže úkol zní jasně: STAŇTE SE VÍTĚZEM!, uvěřte ve své síly, ve své schopnosti, ve svou šťastnou hvězdu, a když „náhodou“ prohrajete, oceňte svého soupeře, který tentokrát věřil více než vy, nebo mu přálo větší štěstí.

Jestliže lidská hlava přivedla člověka a vlastně celou Zemi na pokraj konce života na ZEMI, pak by měla také být tím, co ve spojení s DUCHEM PŘÍRODY pomůže člověku nasměrovat jeho myšlenky, jeho sny zpět ke kořenům, k době, kdy člověk byl jen jedním z mnoha tvorů obývajících Zemi.

Zpět ke kořenům života na Zemi, zpět ke kořenům života člověka na Zemi, vede skrze běh – pohyb, který byl člověku dán, aby přežil. Který byl člověku dán, aby se naučil vnímat Přírodu všemi smysly. Který byl člověku dán, aby se stal průsečíkem – spojnicí mezi Zemí a Universem.

V kontextu toho se energie Přírody, energie Universa vrátí ke svým zdrojům – proč jinak by člověka tak povznášel, proč jinak by byl běh tím nástrojem, který člověku pomáhá zbavovat se tíže (přebytečné váhy).

A KAM JDE TA SPÁLENÁ ENERGIE, V CO SE PŘEMĚŇUJE, KDYŽ NE ZPĚT V ENERGII ZEMĚ – V ENERGII UNIVERSA – V ENERGII PŘÍRODY?

Až znovu vyběhnete – vyjdete na své cesty, přemýšlejte nad těmito otázkami, staňte se součástí nové doby. Doby, kdy člověk bude tím, k čemu byl vybrán – Hospodářem Země, ne jejím vládcem!

Poté, co mu přišel dopis od mámy, že jim shořel dům a ona žije v chudobinci … „Pak mi přišel ještě jeden dopis, ve kterém stálo: Vážený pane Gumpe, gratulujeme vám k výhře nového vozu Pontiac GTO, který obdržíte, jestliže obratem zašlete přiložený objednací lístek, jímž se zavazujete k odběru nádherné mnohasvazkové encyklopedie uvedené na obrázku a zároveň i každoročně doplňované ročenky, a to po zbytek života, za cenu pouhých 75 dolarů ročně. Hodil jsem ho do koše. K čemu by hergot idiotovi byla encyklopedie? Kór když nemá řidičák.“

• Dopis od poručíka Dana: „Milý Forreste, promiň, že jsem neměl čas se s Tebou před odjezdem rozloučit. Doktoři se rozhodli strašně rychle a než jsem se nadál, už jsem byl na cestě, ale požádal jsem je, aby mi dovolili napsat Ti alespoň pár řádek, protože jsi se ke mně choval velice hezky. Mám takový pocit Forreste, že tě čeká významná změna, a že se něco stane, co Tvému životu dá docela jiný směr, a ty tu šanci nesmíš propásnout a musíš ji popadnout za pačesy. Když o tom teď zpětně přemýšlím, uvědomuju si, že se Ti občas, zejména když ses usmál, objevil v očích takový zvláštní pohled, jakýsi prchavý záblesk čehosi, o čem se domnívám, že představuje onu prapříčinu lidské schopnosti myslet, tvořit, být.“
• Pokračování dopisu od poručíka Dana … „ Tahle válka není nic pro Tebe kamaráde, a pro mě ostatně taky ne, i když já už jsem z ní venku a Tobě se to časem určitě také podaří. Nejdůležitější otázkou ovšem zůstává, co budeš dělat dál? Vůbec si totiž nemyslím, že jsi idiot. Podle měřítek jakýchsi testů či mínění hlupáků možná do nějaké takové kategorie spadáš, ale uvnitř v Tvém srdci, Forreste, jsem zahlédl stejný ohýnek zvídavosti, jakým žhne Tvoje mysl. Nech se unášet příbojem, kamaráde, a využij ho, aby tě donesl, kam chceš, a střes se mělčin a bojuj s víry a hlavně se nikdy nevzdávej. Jsi dobrý člověk Forreste, a máš velké srdce.
• Z návštěvy Číny, kde hrál ping pong. „…byl tam ten jejich nejvyšší Číňan, kterému říkali předseda Mao. Vypadal jako velký starý tlustý Buddha a pak se svlékl z toho jejich pyžama jenom do plavek, a oni prohlásili, že předseda Mao, kterému je skoro osmdesát, tu řeku přeplave a že prý chtějí, abychom to viděli na vlastní oči. Předseda Mao tedy vlez do vody a začal plavat a každý si ho hned fotografoval a všichni Číňani hrozně brebentili a tvářili se strašně pyšně a když byl v půlce řeky tak zastavil a zamával nám a všichni mu mávali zpátky. Za chvilku zamával zas a každý mu zase odpověděl. A potom předseda Mao zamával potřetí a najednou všem došlo, že nemává, ale topí se.“
• Jak lovil Maa … To teda bylo čoromoro! Tenkrát jsem pochopil, proč se říká organizovaný čínský bordel … Nemohl jsem se na to koukat a protože jsem viděl, kde předseda Mao zmizel pod hladinou, sundal jsem si boty a skočil do řeky. Trhnul jsem všechny Číňany, který plavali stejným směrem a doplaval k místu, kde se jsem viděl, že se předseda Mao topil. Kolem kroužila loďka, všichni čuměli do vody, v níž ale stejně nemohli nic vidět, protože byla špinavá jako u nás stoka. Tak jsem se třikrát nebo čtyřikrát potopil a brzo jsem na toho prďolu pod hladinou narazil, tak jsem ho vytáhl a Číňani s ním mrskli do loďky. Když jsme pak odjížděli, řekl mi pan Wilkins: Vy blbe, to vás vůbec nenapadlo, že pro Spojené státy by bylo nejlepší nechat toho hajzla utopit? Já nevím Gump takhle propásnout příležitost, která se vyskytne sotva jednou za život! Takže jsem to zase posral. Ale já nevím, já se fakt snažil.“
• Pár dní po té, co vytáhl předsedu Maa z vody … „Gump, oznámil mi pan Wilkins, ta vaše blbost se nám nakonec vyplatila. Dostal jsem hlášku, že čínský velvyslanec je připravený zahájit rozhovory o znovunavázání diplomatických styků a krom toho Číňani chtějí na vaší počest uspořádat velký průvod středem Pekingu, takže doufám, že se budete patřičně chovat.“
• Po návratu do Států, poté co ho propustili z armády … „Věděl jsem, že by jsem asi měl jet domů, podívat se za mámou, když je v tom chudobinci a vůbec a taky mě napadlo, že by jsem třeba mohl začít lovit ty krevety, abych to v životě někam dotáhl, jenomže při tom jsem pořád tak trošku myslel na Jenny Curranovou, jak je na Harvardu. Odjel jsem autobusem na nádraží a celou cestu jsem marně přemítal, co by bylo nejsprávnější, ale když na mě přišla u pokladny řada, tak jsem řekl, že chci lístek do Bostonu. V životě je holt někdy nutný nedopustit, aby vám ty správný věci stály v cestě.“