O tom, že Emil Zátopek nenechával nic náhodě, že přemýšlel o tom, jak výkon ovlivňuje trénink, strava, odpočinek, ale i taktika a psychická příprava, se ví. Ale jeho největší síla byla v tom, jak si uměl připravit soupeře na talíř a pak je sežrat.

Neví se však, že se sešel s Járou Cimrmanem a tehdy společně vymysleli fígl, jak soupeře porazit ještě před startem závodu.

Ano, tušíte dobře: tehdy vzniklo to legendární rčení: když nemůžeš, přidej!

Byl to takový chyták na soupeře, kteří díky tomu, když v tréninku už umdlévali, si opakovali: když nemůžeš, přidej!, když nemůžeš, přidej!, když nemůžeš, přidej!… 

No a na start už přišli tak unavení, že sotva pletli nohama, a když Emil předbíhal jednoho po druhém, vždy si řekl: když nemůžou, přidej!, a byl v trapu.

Takže teď už možná lépe pochopíte to moje: když nemůžeš, zpomal!, protože ušetříte síly na chvíle, kdy je budete moc a moc potřebovat, a kdy na rozdíl od vás už soupeři budou umdlévat – a tehdy si řeknete to Zátopkovské: když nemůžou, přidej!, a ukážete jim záda.

Když dosáhneš bodu, kdy nevíš, co dál, nezavírej se do sebe, neškrábej, neplivej kolem sebe síru, ale snaž se v tom objevit pro sebe sdělení pro budoucnost, a neumíš-li být sám se sebou v klidu domova – vyběhni do polí, luk, lesů, hor a skrze tu vnější krásu objev svou vnitřní krásu, která dá rozplynout tvým černým myšlenkám a nakonec ti ukáže cestu, kudy máš směřovat své další kroky.

Pavel Kosorin

„Změňme pohled na zaměstnávání současných padesátníků, jsou plni síly, elánu a zkušeností mají na rozdávání,“ vyzývá zaměstnavatele personalista. 

V pokročilejším věku může mít člověk potíže s hledáním zaměstnání, to všichni víme. Ale taky je mít nemusí, v to všichni doufáme. 

Citované prohlášení personalisty neplatí pro všechny padesátníky, ale pouze pro takové, kteří se patřičně udržují v žádoucí a konkurenceschopné kondici. Protože realita je skutečně drsná. Například pro rok 2013 byl nepsaný limit pro získání manažerských pozic neoficiálně snížen na čtyřicet pět let věku.

Toto je realita, ať se nám to líbí nebo ne – po pětačtyřicítce jsme už z pohledu některých personalistů příliš staří. Je to směšné, ale je to tak. Co s tím? Budeme se snažit změnit vnímání firem nějakými moralistickými deklaracemi v tisku nebo na internetu? To by byla zbytečná ztráta času, který můžete mnohem efektivněji investovat do svého seberozvoje. Protože pouze všestranná kondice – kondice mentální (sebevzdělávání), kondice fyzická (běhání) a kondice sociální (silné vztahy) – je tím, co se počítá.

Stránku doufám dopíše Miloš:)

To si říká kamarád?! Zničehonic vám přiletí e-mail a v něm nadcházející sdělení: „Ahoj Milošu, začal jsem psát něco nového, nový seriál, mimo jiné i pro Běžeckou školu. Nechceš se přidat? Pokud ano, dopiš stránku, jinak ji dopíšu sám a bude to mnohem horší!“

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu mám sdělit: „Hele, kamaráde, jak stárneš, tak blbneš, a ti personalisti nejspíš vědí, co činí, takže víš co? Máš padáka. Pak jsem si ale řekl, že to vlastně není vůbec špatný začátek, protože přesně tohle udělá většina lidí ve chvíli, kdy se dostanou do situace, kterou nečekali, třeba když byli před tím ve svém povolání velmi úspěšní, pak dostanou padáka a najednou je nikdo nechce. Stáhnou se do sebe, začnou trucovat, přestanou bojovat… 

Přitom by měli udělat úplně něco jiného – měli by to vzít jako svou životní šanci. Jako šanci něco ve svém životě změnit, začít dělat něco, co chtěli dělat vždycky, co by je neobohacovalo jen hmotně, ale i vnitřně.

Takže jsem si řekl: „Pavle, dobře, máš mít, co jsi chtěl! Běžím s tebou do toho, TĚŠ SE!, ale taky se připrav, že ti nedám nic zadarmo, stejně tak, jako nedává nic zadarmo život.

Ale abys neřekl, že jsem k tobě stejně krutý jako život, tak na závěr ti ocituji pár slov Antoine de Saint-Exuperyho, která se myslím na úvod našeho společného snažení velmi hodí, a co víc, velmi se hodí k tématu dne:

Říkal jsem ti, že modlitba díky mlčení Boha je cvičením v lásce. V okamžiku, kdy bys Boha nalezl, by ses dovršil a rozplynul se v něm. Proč bys potom rostl a snažil se uskutečnit? A když se ten muž skláněl nad ženou, jež byla ve své pýše jako za trojí hradbou a bylo tak nemožné ji zachránit, pociťoval beznadějnou lítost nad osudem lidí: „Já rozumím, Pane,“ říkal, „a čekám na slzy. Slzy jsou déšť, v němž se rozpustí nebezpečí bouře, povolí pýcha a je možné odpuštění. Ať se ta žena uvolní a pláče a já jí odpustím. Ona však, jako divoké zvíře, které se zuby i drápy brání nespravedlnosti stvoření, ona nedokáže nelhat.“ A litoval ji, že se tolik bojí. A hovořil k Bohu, maje na mysli lidi: „Tys jim všemi zuby, ostny, drápy, jedy, ostrými šupinami a trním svého stvoření jednou provždy nahnal strach. Potrvá jim nějaký čas, než se uklidní a vrátí zpátky.“ A věděl, že ona prolhaná žena je velice daleko, velice ztracená, a že bude muset velmi dlouho jít, aby se vrátila. A litoval lidi, že mají v sobě takové dálky, a že je nedovedou poznat.

Mně výše ocitovaným textem Antoine de Saint-Exupery říká: Když dosáhneš bodu, kdy nevíš co dál, nezavírej se do sebe, neškrábej, neplivej kolem sebe síru, ale snaž se v tom objevit pro sebe sdělení pro budoucnost, a neumíš-li být sám se sebou v klidu domova – vyběhni do polí, luk, lesů, hor a skrze tu vnější krásu objev svou vnitřní krásu, která dá rozplynout tvým černým myšlenkám a nakonec ti ukáže cestu, kudy máš směřovat své další kroky.

Necítíte pevnou půdu pod nohama? Blahopřeji – možná se vám konečně podařilo vzlétnout!

Jo, jo, jakmile člověk začne běhat, tak už ztrácí půdu pod nohama. Je to zvláštní, ale je to tak. Znám spousty lidí, kteří, než začali běhat, tak měli pocit, že mají svůj život pevně pod kontrolou, ale jakmile se spustili s během, zjistili, že je všechno jinak.

Že to vlastně byla spíš jakási obrana před skutečným životem. Zatímco tím, že začali běhat, se jim opravdový život otevřel.

Nejspíš to bude tím, že s během se jim skutečně otevřel nový svět, neboť se na svět a na život začali dívat jinýma očima – otevřenýma očima.

Ono totiž nejde dost dobře běžet, aniž byste se dobře nedívali okolo sebe, aniž byste se dobře nedívali, co je před vámi, co je okolo vás, i co je za vámi, protože ve chvíli, kdy tak člověk nečiní, tak najednou kouká, že leží na zemi.

Takzvaně „ustlat“ si člověk samozřejmě může, i když běhat nezačne, ale při běhání se vám to stane natotata.

Takže pokud se chystáte začít běhat, zapřemýšlejte, jestli chcete také změnit svůj dosavadní způsob života, protože jakmile se jednou rozeběhnete, tak už není cesty zpátky, ale i to je možná důvod toho, proč tolik lidí běhá – prostě se nechtějí vracet, protože konečně našli způsob, jak jít v životě dopředu a netočit se v kruhu.

Prostě , jak to udělat, aby člověk neměl pocit, že je těžký jako slon, ale letí

Kdybyste se mě zeptali, proč jsem se stal trenérem, tak bych odpověděl: protože miluji běh a lidi. Trenéřinu neberu jako řemeslo, ale spíš jako službu a poděkování. Poděkování běhu, že mě naučil být tím, kým jsem, jaký jsem a službu člověku. Člověku, který chce na sobě pracovat nejen po fyzické stránce – být lepším běžcem, ale který chce rozvíjet i svoje lidství. Je pravda, že tím pádem nejsem vhodný pro všechny, ale to nejsme nikdo.

Před osmi lety jsem spustil projekt Maraton pod 4 s Milošem a Salmingem, jímž prošly desítky běžců a běžkyň. V loňském roce jej vystřídal Maraton za 365 dní. Oba ty projekty se povedly, s mnoha jejich účastníky jsme stále v kontaktu jako přátelé, ale pořád jsem si říkal, že by to chtělo více otevřít hlavně těm, co s běháním začínají, že ten maraton v názvu může mnohé vystrašit a odradit, a tak přišel projekt Rok běhání s Milošem Škorpilem. Od jednoho z účastníků jsem po pražském půlmaratonu dostal pro mě tu nejkrásnější zpětnou vazbu, kterou mi bylo dovoleno s vámi sdílet. Tady je:

Minulou sobotu jsem běžel 1/2 maraton v Praze. Byl to můj druhý 1/2 maraton. Chci Ti poděkovat. Jednak za doporučení, které od Tebe mám ohledně stylu. Také za doporučení, která publikuješ na Běžecké škole a na sociálních sítích. Hodně běžců sobotní závod nedoběhlo. Hodně jich mělo problémy. Mně se běželo fajn. Užil jsem si trať, která se mi moc líbila, atmosféru i lidi (běžce i diváky).

To fajn znamená, že jsem začal s rozumem. První 3 km pomaleji a pak už jsem běžel své tempo. Dobře to šlo do cca 17. km. Tam začali odpadávat první běžci a já cítil, jak se mi začíná trochu motat hlava. Sluníčko dost pálilo, a i když jsem se průběžně poléval minerálkou (rosiče bohužel na trati nebyly), tak jsem cítil přehřívání.

Udělal jsem rozhodnutí, že se vzdám ambice doběhnout v lepším čase než při mém prvním půlmaratonu. Že nechci někomu přidělávat práci (zdravotníkům, organizátorům, mým blízkým…).

Zpomalil jsem (od 18. km i do chůze) a nechal spadnout TF na 75 %, pak jsem se zase rozběhl do svého tempa a takto jsem to praktikoval až do cíle. Nakonec byl čas jen o 2 minuty horší než v mém prvním 1/2 maratonu.

Čím dál více zjišťuji, že mi nejvíce vyhovuje běhat v přírodě, jen tak. Být s sebou, nebo lépe řečeno BÝT. Být ve spojení. Se vším, co je kolem. Snad i s tím, co mě přesahuje. S bohem, podstatou, jakkoliv to kdo pojmenovává. A každý běh mohu zažívat zázraky. Že jich je, jen to chce mít otevřené oči (a srdce). A co se mi také líbí, že jsem schopný to podobně prožívat i při takových hromadných akcích, jako je pražský 1/2 maraton.

Běžím v davu lidí, sem tam cítím příběhy jednotlivých běžců. Vnímám klid, kterým se stávám a vnímám jakousi majestátnost a rozšíření. A naopak se ztrácí asfalt pod mýma nohama. Občas se mi i stává, že jsem najednou o několik kilometrů dále. Prostě bych přísahal, že jsem ty předchozí 4 km neběžel, jen se přesunul v čase:-) Ano, stále platí, že chci na podzim zkusit hradecký 1/2 maraton pod 2 hodiny. Ale není to hlavní cíl. Vlastně chci a zkouším (i skrze běh) být (lepším) člověkem…

O týden později: P. S. včera jsem měl trénink podle plánu, který jsi mi „naordinoval“. Nějak mimochodem jsem zaběhl mých nejrychlejších 10 km. Oproti předchozímu výkonu (před pár měsíci) jsem se zlepšil o 5 minut:-) Běžel jsem ráno, nikde nikdo a já objevil novou trasu podél řeky Moravy. Všechno vonělo a ptáci zpívali ty jejich jarní písničky :-)…

Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až …

Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné: „TO JE ALE PĚKNÁ BLBOST!“ A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!

Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT …, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.

Bohužel se tím zase vracíme na počátek – vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života. U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost.

Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni – určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky.

Přitom je to opravdu tak snadné – chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení -půjde to, nepůjde to – poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?

Po prvním roce na střední … „Další rok proběhnul celkem klidně, akorát že v novinách napsali, že do celostátního fotbalového výběru se dostal idiot a mně začaly odevšad chodit dopisy. Máma to všecko sbírala a udělala mi z nich takový památník. A z New Yorku mi dokonce přišel balíček, ve kterém byl basebalový míček, co se s ním hrají oficiální mistrovství, podepsaný celým manšaftem New York Yankees. To byla fakt paráda. Hrozně jsem si ho považoval, ale jednou, když jsem si házel na dvorku, přiběhl velký pes, který ho z voleje chytnul a sežral mi ho. Ale takový věci se mi stávají pořád.“

• Z vysoké školy … „Učebnice Moderní teorie fyziky světla vážila skoro tři kila a připadala mi, jako by ji napsal nějaký Číňan, ale stejně jsem s ní každý večer sedával na posteli pod žárovkou a četl si v ní. A i když absolutně nechápu čím to bylo, tak za nějakou dobu mi to všecko začalo dávat smysl. Proč jsem si to všechno zapisoval mi nebylo jasný dál, ale ty rovnice byly jednoduchý jak facka. Náš profesor se jmenoval Hooks a po první písemce si mě zavolal a řekl, Forreste, přiznejte se, že vám někdo při testu napovídal, ale já vrtěl hlavou, tak mi dal papír s nějakými dalšími příklady a když jsem je vypočítal a profesor Hooks se na ně podíval, tak jenom kroutil hlavou a pořád opakoval: to jsem blázen, to jsem teda vážně blázen.“
• Z války ve Vietnamu …„Týdny se vlekly tak pomalu, že jsem měl pocit, jestli náhodou čas nejde pozpátku. To bylo pořád nejdřív do kopce a pak zase z kopce a pořád dokola, akorát, že někdy byli na kopci rákosníci a jindy zase ne. Seržant Kranz tvrdil, že všechno je v ažuru, že takhle se postupně probijeme zpátky domů do Států, protože až opustíme Vietnam, budeme pokračovat přes Laos a přes Čínu a Rusko až na Severní Pól a pak po ledě na Aljašku, kde už na nás budou čekat mámy. Ale Bubba povídal, ať ho neberu vážně, že je to dement.“
• Když vařil guláš pro celou rotu v kotli … „Povídám, už jenom chviličku, seržante a v té chvíli začal kotel tak nějak brumlat a otřásat se a zpod víka syčela pára a pak mu upadla noha. Co to má znamenat, chtěl vědět seržant, vy v tom bojleru něco vaříte? No přeci večeři, já na to a seržantovi se v obličeji objevil takový překvapený kukuč, který vzápětí vystřídalo zděšení, jako když člověk jede autem a vidí, že ho čeká karambol, kterému se už nevyhne a pak kotel vybouchnul. Co bylo dál si už přesně nepamatuju. Akorát vím, že to vodneslo střechu a vyrazilo všecky okna a dveře. Maníka, co umýval nádobí, to prohodilo zdí a ten, co štosoval talíře, vylít k nebi jak rachejtle.“
• Když se loučil s Bubbou … „A pak Bubba povídá, Forreste mohl bys mi zahrát na harmoniku? Tak já ji vytáh a začal hrát ani nevím co a Bubba říká, Forreste nemohl bys mi prosím zahrát Way Down the Swanee River, a já na to, jasně Bubbo. Tak jsem votřel dírky a začal hrát, i když kolem se střílelo pořád pryč a já věděl, že by jsem měl být za kulometem, ale řekl jsem si co, a foukal dál.“
• Z nemocnice, kde si povídal o životě s poručíkem Danem … „Já si myslím, že jak jsem tam tak sedával s Danem a povídal si s ním, mělo to velký vliv na můj další život. Já vím, že jako idiot nemám nárok mít nějakou životní filosofii, ale to je možná jenom proto, že si nikdo nedal tu práci, aby se mnou o takových věcech mluvil. Dan říkal, že všechno co se nám v životě přihodí a vůbec všechno na světě určují přírodní zákony, co řídí celý vesmír. Bylo to hrozně složitý, ale to podstatné, co jsem z toho pochytil, mi pomohlo změnit náhled na svět. Já v životě neměl ponětí, o co kráčí, protože věci se dály nejdřív jedna, pak druhá a tak pořád dál a nic mi nějak nedávalo smysl. Jenže Dan říkal, že je to všechno součástí nějakého Velkého Plánu a nejlíp prý člověk udělá, když si sesumíruje, jak do něj zapadá a toho se má držet. Když jsem tohle pochopil, začala mi být spousta věcí jasnějších.“
• Po další rozmluvě s Danem … „Tu noc jsem pak ležel na kavalci a přemýšlel o Bubbovi a jak by byl rád, že mi ty krevety tak šmakujou a taky o té lodi a vůbec. Chudák Bubba. A druhý den jsem se Dana zeptal, proč musel Bubba umřít a co je to za blbý přírodní zákon, když je něco takového možný. Dan chvilku přemýšlel a pak povídal: Víš Forreste, ty zákony k nám opravdu nejsou moc shovívavý, ale jsou jaký jsou a s tím nic nenaděláš. To máš jako když v džungli tygr sežere opici. Pro tu opici je to blbý, pro toho tygra dobrý. Prostě tak už to na světě chodí.“

A pak že život není zajímavej a je nuda! Užijte si pěknou neděli, a bacha na divočáky. Když vás sežere divočák, tak pro divočáka dobrý, pro vás blbý, prostě tak už to v životě běží.