Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel. To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu? 

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať. Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat?

Tak to už vůbec ne. Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal.

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu. Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí. Takže minimálně musí učinit tři úkony. ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl?

Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat. Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

Nebojte se být příkladem, i když to znamená, že jedni vás budou obdivovat, jiní špinit a zatracovat a zbytku budete putna.

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě.

Voda je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne semínko.

Prach a listí vytvoří pro semínko lůžko, dodají mu živiny, ochrání jej proti vysušení a ze semínka vyroste krásný strom nebo nádherná květina, a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody, životem v jeho plné nádheře tam, kde bychom jej vůbec nečekali, protože podmínky na tomto místě nejsou dle nás k životu.

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse.

Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se šáhnout si na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili.

Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Foto: Jana Mensatorová Bez frází

„Nejsem moc chytrej, ale vím, co je láska!“ K tomu nemám co dodat, snad jen to, že člověk nemusí být vždy chytrý, důležitější je, je-li moudrý a v tomto bodě Forrest u mě zabodoval stejně jako u seržanta, když odpovídal na jeho otázku: „Gumpe, jaký je váš jediný cíl v armádě?“ „Plnit vaše rozkazy, pane seržante.“

Trenér americké kopané o Forrestovi: „Možná je to ten největší pablb na světě, ale běhá mu to.“ Už tehdy se ukázalo, že neví, kdy má zastavit :), zároveň se taky ukázalo, jak může být pro člověka běh důležitý, Forrestovi třeba pomohl až k vysokoškolskému diplomu, prostě si ho vyběhal 🙂

Když vzpomíná na Jenny: „Je to zvláštní, když tak člověk vzpomíná, nepamatuji si třeba, jak jsem se narodil, nepamatuji si své první Vánoce, ani kdy jsem šel poprvé na výlet, přesto vím, kdy jsem poprvé uslyšel ten nejsladší hlásek na celým šírým světě.“ Jo, je to zvláštní, že některé situace si neseme v paměti stále, vždy, když si na ně vzpomeneme, vstupujeme do zvláštního – snového světa, z něhož se nám nechce zpátky, pak jsou ale také situace, na něž bychom nejraději navždy zapomněli a o co víc se o to snažíme, o to víc se nám připomínají …

„Máma byla moc chytrá paní“ Ano, moje maminka a taky moje babička byly moc chytré ženy, nechaly mě vždy dělat, co jsem chtěl, pravda, vyrostl ze mě sice samorost, ale zato mě nikdo neohne, pokud tedy sám nechci 🙂

„Třeba tomu nebudete ani věřit, ale já utíkal jako vítr, od toho dne, když jsem někam šel, tak jsem utíkal.“ Jo, tak tomu rozumím úplně nejvíc, mám to taky tak, tedy měl jsem, než jsem doběhl až k té, kterou jsem hledal a i proto mi možná říkají Forrest Gump :), čím víckrát tenhle film vidím, tím více si uvědomuji, jak moc máme společného

„Jsem milionář a sekat trávu mě baví, proto to dělám zadarmo.“ Já sice milionář nejsem a nejspíš asi nikdy nebudu, i když Bůh ví, ale pravdou taky je, že spoustu věcí dělám rád, protože mě prostě těší je dělat a pokud za to ještě dostanu zaplaceno, taky dobře 🙂

Máma říkala: „Malá lež někdy neublíží,“ tak na tuhle hlášku si vždycky vzpomenu, když někdo něco příliš vychvaluje a říkám si, kdo ví, jestli to vůbec viděl, měl na sobě, ochutnal … Můžete si být ale jistí, že když já na něco napíšu recenzi – hodnocení, tak jsem v tom běhal, nebo to jedl, nebo na tom cvičil! A pokud na tom nenajdu chybu, tak nevím proč bych to měl alespoň trošku pomluvit, aby to vypadalo objektivně.

Neobávám se bouří, neboť se učím, jak řídit svou loď. – Louisa May Alcottová
Všimli jste si, že lidé, kteří se nejvíce bojí života, mají dost často problém mít vliv na to, co se jim v životě děje a stále si stěžují na to, že si s nimi osud hraje, přičemž oni by byli nejradši, kdyby se jen tak mohli pohupovat někde v zátiší?

Je to zcela logický důsledek chybějícího tréninku, neboť co jiného je náš život současný, než příprava na jeho pokračování.

Člověk je zkrátka ve škole života pořád, a to i když je za školou nebo se před životem snaží všemožně schovat.

Životu člověk neuteče, byť by byl rychlý jako leopard a vytrvalý jako slon.

Život nejde ani podplatit, což na něm obzvlášť oceňuji, a kolikrát si říkám: „Co je tak těžké na vymýcení korupce, vždyť se stačí učit od života, jak s ní dokáže zatočit?!“

Ale člověk už je od přírody takový, že byť se denně přesvědčuje o tom, že největší radost a největší zadostiučinění mu přinese to, co si vydobyl v potu tváře, stejně se bude snažit o to, nemít slevu zadarmo.

Když ještě vycházel humoristický časopis Dikobraz, bývala v něm otištěná fotografie, nad níž se skvěl nápis: „Život tropí hlouposti a my je fotografujeme“.

Možná se to mohlo jmenovat: „Člověk tropí hlouposti a my se tomu můžeme jen smát“.

Ať tak či onak, člověk, byť se tomu brání sebevíc, bývá zdrojem smíchu právě ve chvíli, kdy by nejraději vůbec nebyl. Není to proto, že by byl k němu život krutý, jak on si myslí, ale proto, že se zkrátka zachoval tak, že je to k smíchu, že se bránil řídit svou loď, že si s ní nechtěl hrát, tak si loď (život) pohrála s ním.

Máma říkala: „Hloupému každý hloupý.“ Na tuhle větu si vždycky vzpomenu, když narazím na někoho, kdo si myslí, že sežral všechnu moudrost světa a nad něhož není. Sotva si to v duchu řeknu, uleví se mi a svět začne být zase krásně barevný, svěží, průzračně čistý, prostě bez poskvrnky.

„Sakra, právě jsem šlápnul do hovna!“ „To se někdy stává.“ Dalo by se říci, že do h… šlápne člověk dřív než se naděje a kolikrát si to uvědomí až ve chvíli, kdy se rozhlíží, kdo si to vedle něj odfouknul :). To je ještě ale dobrý, já si jednou po doběhu 100 km na MS v Cledru ve Francii, protože mě braly křeče, do h… sedl a pak šel na masáž. Nedovedete si představit, jak jsem se cítil, když jsem vstal z masérského stolu (masírovala mě pěkná mladá Francouzka) a viděl tu spoušť pod sebou :-(. 

Ahoj. Jmenuji se Forrest. Forrest Gump. Chcete čokoládový bonbón? Já bych jich mohl sníst třeba půl druhýho miliónu.“ I mě občas přepadne děsná chuť na sladký, to pak musím jít do cukrárny, kde ve mně začnou mizet ty nejsladší dortíky, jako třeba: větrníky, věnečky, rakvičky, punčáky, laskonky, medovníky …

Scéna před tím, než malý Forrest poprvé nastoupí do školního autobusu. „Tak jedeš s náma?“ „Máma mi řekla, abych nikam nejezdil s cizíma lidma.“ „Tohle je školní autobus.“ „Já jsem Forrest, Forrest Gump.“ „Já jsem Dorothy Harrisová.“ „No tak teď už nejsme cizí.“ Svatá pravda, proto si taky většinou všichni běžci a běžkyně hned tykají, aby si nebyli cizí 🙂 a mohli spolu vyrazit na trasu

(Forrest vypráví o Elvisovi.) „A pak za několik let ten hezkej mladej muž, co mu říkali král, zpíval asi moc těch svejch písniček a dostal infarkt nebo tak něco.“ Já to taky pořád říkám: „Všeho s mírou“ i když uznávám, že když to říká člověk, který 3x oběhl Českou republiku, vypadá to dost podivně 🙂

„Gumpe, jaký je váš jediný cíl v armádě?“ „Plnit vaše rozkazy, pane seržante.“ „Hergot Gumpe, vy jste snad génius. Nejdokonalejší odpověď, kterou jsem kdy slyšel. Vy musíte mít IQ aspoň 160. Vy máte na víc, vojíne Gumpe.“ Pravda, každý nás posuzuje po svém, proto taky Ježíš říká: „Kdo jsme, abychom soudili?“ Neplatí to jen o tom, že bychom neměli nikoho soudit za jeho skutky, protože se nám snadno může stát, že ve stejné situaci budeme sami a uděláme totéž, platí to však i obecně, každý nás může totiž v životě překvapit tak, že zůstaneme stát s otevřenými ústy

„Jmenuju se Forrest Gump a říkají mi Forrest Gump.“ Já se jmenuji Miloš Škorpil a říkají mi různě, třeba Forrest Gump, jsou i tací, kteří mi nemůžou přijít na jméno 🙂

Nalijme si čisté vody: “Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme…“

K tomu se dá připojit a dodat snad jen… s tím, co máme…

Prostě člověk je od přírody stvořen k tomu, aby hledal a nalézal podstatu svého bytí, svou cestu, svůj úkol, s nímž přišel na svět a ve chvíli, kdy dokončí svou pouť za pokladem, svou pouť do Mekky, hledání končí.

My v hloubi duše známe svou cestu, víme, co musíme vykonat, ale nějak se BOJÍME, CO BUDE PAK, AŽ… až dojdeme svého cíle, protože tam za tím AŽ cítíme SMRT.

Smrt je však součást života, je jako kokon bource morušového, z něhož se může zrodit další život, ale z něhož lze také utkat vlákno hebké jak chmýří pampelišky a teplé, jak kůže z beránka.

„Když člověk jednu polkne, nemusí týden pít.“ „Proč to prodáváš?“ zeptal se Malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ „Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt“, řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce…“

Krásné, krásné, krásné…

K tomu se dá těžko něco dodat, snad jen – děláme to všichni, všichni jsme otroci času, snažíme se jej dohonit a přitom úplně stačí, když si budeme užívat ten čas, který máme, když si budeme užívat to TADY A TEĎ, protože i kdybychom ušetřili všechen čas, který nám byl v životě dán, nic tím nezískáme, svůj život si budeme muset stejně ODŽÍT, tedy pokud se ho nenaučíme skutečně ŽÍT, žít ho právě TADY a TEĎ!