Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross.

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme tedy spíš běžíme svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají. Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu. V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Otevřu-li kterýkoliv časopis zabývající se zdravím, zdravým životním stylem, wellness, či čtení pro ženy, získávám dojem, že náš život žijeme jen proto, abychom hubli.

Nabývám dojmu, že buď tyto časopisy nemají o čem psát, nebo že jejich redaktorům a spolupracovníkům dochází nápady, nebo a to je ještě horší, si neuvědomují škodlivost svého počínání. 

Proč škodlivost? Protože čím víc se o tom, že je třeba hubnout, mluví a píše, tím více se do univerza posílá informace o tom, že jsme nezdraví. Neschopní sami poznat, co je pro nás dobré a tak potřebujeme tisíce a jednu informaci, abychom se sami v sobě vyznali.

Schroustáme-li stou informaci, co jíst, jak jíst, kdy jíst, nebo naopak co nejíst, kdy nejíst, jak nejíst, zapomeneme, co bylo v té první. Nebo nezapomeneme, ale vše se nám to v hlavě pomotá a všechno to pěkně smícháme, prohněteme a kyneme a kyneme a kyneme. A čteme a čteme a čteme si dál o tom, jak máme hubnout. 

Není to otázka jen dneška, o hubnutí se mluví a píše pořád. Taky o čem se pořád bavit, když už jsme probrali počasí, manžely, manželky, dětičky, babičky, tchýně a tchány, milenky i milence a všechny známé. Navíc, je to náš osobní problém, ta váha pořád ne a ne s námi spolupracovat a její rafička je stále na číslech, která se nám vůbec, ale vůbec nelíbí.

Neměli bychom se ale na celý problém dívat z jiného úhlu? Tedy spíše měli bychom se na vše podívat, abych nepsal v záporu, z pohledu, jak jsme na tom s energii. Jestli máme dostatek energie pro to, co děláme. Dostatek energie na své záliby, abychom byli zdraví. Jestli máme o kilo, dvě či pět více je vcelku jedno. Deset či dvacet kilo navíc už je samozřejmě problém, který stojí za to s ním něco udělat. Ne však pomocí diety, ale za pomoci aktivního přístupu. Aktivním přístupem myslím pohyb. 

Že jste rádi, že vůbec žijete? A ještě byste měli cvičit, běhat, skákat, plavat, jezdit na kole nebo jen chodit? A o tom to je, vážení. Hubnutí vám nepomůže, je to jen slepá ulička, pokud jej řešíte jen tím, že se snažíte méně jíst- jíst zdravě. Jezte stejně a začněte energie více vydávat, začněte se více hýbat. Zapomeňte, že máte zhubnout a začněte být fyzicky aktivní. Změňte negativní přístup za pozitivní, to je jediná cesta, jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu.

A jak by měly znít názvy článků přinášejících informace, jak získat zpět zdraví, fyzickou kondici a psychickou pohodu? 

Místo:

„Zhubněte s během, jógou, spinningem, plaváním, na kole, ve fitku, na horách“, by se mělo psát: „Získejte chuť do života a vitalitu během, jógou, spinningem, plaváním, jízdou na kole, ve fitku, výlety po horách“.

Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít či sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás. Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

Sklízet či sít

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví. Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za všechno může SEBEVĚDOMÍ, nebo spíše NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?…

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Věda – vědomosti plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Čím je pro vás běh?

• pouť 
• životní postoj
• životní názor
• společenská událost
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým
• možnost se ukázat, být v něčem dobrý

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku.

Čím běh rozhodně není

Běh není, nebo by neměl být soubojem těla a mysli, kdy mysl donutí tělo i přes nepřekonatelnou bolest pokračovat dál, a když už to ani hlava nedává, vzít si prášek proti bolesti a umlčet tělo i mysl a být geroj!

Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, svou duší?

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte, jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok.

Člověk vydrží víc, než si myslí, třeba čtyři týdny až měsíc bez jídla, čtyři dny až týden bez vody, bohužel jen pár minut bez kyslíku.Pít, pít, pít…, jíst, jíst, jíst… Tenhle požadavek vysílalo mé tělo zhruba od 30. kilometru mého doposud nejtěžšího, ale možná proto i nejkrásnějšího ultratrailu, který jsem kdy absolvoval.

Přesto, že jsem převážnou část celé trasy měřící 170 kilometrů měl žízeň a hlad, užíval jsem si každý krok i každý pohled na Šumavu, místa, které již od svých patnácti let neskonale miluju a jež mi tak připomíná Slavkovský les, v jehož podhůří žiju nyní.

Zaběhnout si zase po čtrnácti letech přes Šumavu jsem se rozhodl, když Petr Hruška oznámil, že Poutní ultramaraton povede v roce 2017 právě přes ni. Věděl jsem, že na rozdíl od ostatních účastníků na to nebudu mít pět dní, ale pouhé dny dva. 

Dám to? Mám ještě pořád na to? Nemají pravdu ti, co si myslí po mých posledních nezdarech, že už jsem prostě na takovéto výkony starý? Tyhle otázky se mi sice občas vyrojily v hlavě, ale rychle jsem je zaháněl s tím, že každý den a každý rok je jiný. Přesto červík pochybností nahlodával i mou dušičku, a začal ještě usilovněji hlodat poté, co jsem musel kvůli nemoci vzdát svou účast na dubnovém závodě MIUT na Madeiře. 

Jsi cvok!

 Jsi cvok!, s těmito slovy se se mnou Dana loučila, když jsem vystupoval z auta v Mariánských Lázních, abych pokračoval vlakem do Plzně, Českých Budějovic a dále do Vyššího Brodu. Upřímně, myslel jsem si o sobě totéž, přeci jenom se vydat na svůj nejodvážnější projekt v životě v šedesáti dvou letech, naprosto bez podpory kohokoliv, mluvilo za vše.

Cesta proběhla bez chyby, v půl páté odpoledne jsem vystoupil ve Vyšším Brodě z vlaku, došel do penzionu U Candrů, mimochodem doporučuji – dobrá kuchyně a spalo se mi jako doma, jen ten pes, co si hrál asi od 4 do 5 ráno s ježkem, nebo co to bylo, byl na zabití. 

Vstal jsem po sedmé, snídaně se podávala v osm. Sbalil jsem si saky – paky, ostatně moc jich nebylo. Oblečení jsem měl kromě bundy, kterou jsem měl srolovanou v běžecké vestě, všechno na sobě. Ve vestě jsem měl ještě dvě datlové tyčinky s mladým ječmenem, jako poslední záchranu před naprostým vyhladověním, mapy, dobíječku na mobil a hodinky, čelovku  a dvě lahve na vodu. A to bylo vše.

Jo vlastně ještě dvoje papírové kapesníčky pro náhlý případ a compresní návleky, kdybych potřeboval vyztužit nohy, které by se mi už únavou podlamovaly.

Jak vidíte, moc jsem si toho s sebou nevzal, tedy ještě jsem měl peněženku, ale její obsah jsem mohl využít jen velmi málo, protože možnost někde si něco koupit a doplnit zásoby jídla a pití moc nebyla. 

Skoro celý den na míchaná vajíčka

Ke snídani jsem si dal míchaná vajíčka, jednu housku s máslem, druhou s máslem a jahodovou marmeládou, sklenici džusu a konvičku kafe. V místní pekárně jsem si chtěl koupit ještě čerstvý štrůdl, ale pak si řekl, že se nebudu hned po ránu přežírat, a vydal jsem se vstříc svému největšímu běžeckému dobrodružství.

Vyšším Brodem jsem se prošel, vyfotil klášter a na okraji se pak rozeběhl. Doběhl jsem k Čertově stěně, chvíli se tu pokochal a běžel dál. Vyklestilka, kopec, na jehož vrcholu (887 m nad mořem) jsem si říkal, že má docela příhodný název, jsem začínal pociťovat, že je docela teploučko. Kapličky (935 m nad mořem), pořád to stoupá, naštěstí do Přední Výtoně už to jde z kopce. Mám v nohách půlmaraton, a to si zaslouží pivo a kafe. Vzpomínám si, jak jsme tu před rokem strávili víkend při natáčení Party maraton. Není čas na vzpomínky – makám dál. 

Svatý Tomáš, je půl jedné. Přemýšlím, zda není čas na oběd, žaludek však ještě nevysílá žádné signály, tak běžím dál. Někdy má člověk dát spíše na rozum než na potřeby těla, jak se později ukázalo, byla to jediná šance dát si něco teplého. 

Přední Zvonková – penzion zavřený, tak jsem si v kravíně vyprosil vodu (obě čtvrtlitrové lahvičky již dávno vyschly). Zadní Zvonková (mám maraton) – zdejší penzion sice jídlo nabízí, ale protože jsem tu až v půl 3, tak mám smůlu. Jak mi bylo sděleno, byla tu před mnou velmi početná cyklistická výprava a ti všechno snědli. Dávám si tiramisu, půl litru točené kofoly a kafe. Doplňuji obsah lahviček na vodu a běžím dál.

Po rovině, nebo jako horolezec

Mám možnost běžet po rovině do Nové Pece, odtud pak do Stožce, Nové Údolí a Strážný, nebo to vzít přes Smrčinu, Hraničník, Plechý na Třístoličník a odtud dolů do Nového údolí. Rozumný by si řekl, že poběží tou snadnější cestou, ale…

Běžím samozřejmě směr Smrčina. Zprvu to jde, cesta je pohodlná a rovná. Najednou odbočka doleva a začíná mi docházet, že tohle nebylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem dnes učinil. Zpátky ale nechodím a už vůbec neběhám, takže se vydávám vzhůru. Před vrcholem kolikrát nevím kudy dál, cesta zarostlá kapradím naznačuje, že po ní už dávno nikdo nešel. Jsem nahoře (1326 m nad mořem). 

Říkám si sláva, teď to půjde po vrstevnici na Plechý (leží ve výšce 1378 m nad mořem). Chyba lávky, začínám klesat směrem na Hraničník (1283 m nad mořem), sešup pokračuje dál až na Studničnou (1160 m nad mořem) a Rakouskou (1020 m nad mořem). Tady se to začíná konečně zase lámat vzhůru. Když mluvím o lámání, tak mám na mysli i nohy, protože to je hodně tvrdej trail, kousek rovné cesty abys tu pohledal, jen kameny, kořeny a močály.

Pořád to ale není to nejhorší. Začínám stoupat na Plechý, cesta na něj od Plešného jezera je výživná, ve srovnání s touhle je výstup na Sněžku po schodech z Černé Pece procházkou. Začínám být nervózní, jedna lahvička vypitá, před sebou stěnu, a to vím, že z Plechého na Třístoličník se taky moc běžet nedá, a z Třístoličníku dolů do Nového údolí už teprve ne. Kromě vody začínám mít problém i s časem, a žaludek už by prý taky něco dal. 

Při stoupání šetřím každý krok, respektive udělám pár kroků nahoru a vydýchávám se, šetřím každou kapku potu i síly. Konečně jsem na vrcholu. Rozhlédnu se po krajině, udělám pár fotek a mastím dál. Oproti roku 2003 je to tu úplně jiné. Tehdy byl vrchol Plechého a vlastně celá cesta až k Třístoličníku porostlá stromy, dnes je tu, po řádění kůrovce, planina. Jen dole u země se začíná znovu probouzet život. Cesta je však lepší, tehdy tu měsíc před námi řádil orkán Kiril a my museli přeskakovat množství padlých kmenů, těch 5,5 km nám zabralo tři hodiny. Teď mi na to stačí jedna. Aspoň že tak. V osm večer stojím před německou chatou na Třístoličníku, zavřeno – premává se jen do pěti hodin. 

Makám dolů, jediná šance na to ještě dneska něco koupit je v penzionu v Novém Údolí (myslím si). Voda už mi dávno došla, není divu při těch nastoupaných metrech a pečení se na otevřené planině při více než 20 stupních nad nulou. Hele bystřina, nelením a doplňuji zásoby. Kopnu do sebe půl litru chladivé vody, naplňuji obě lahvičky a mažu dál.

Na samotě u lesa

Dorazím do Nového údolí. Sláva, na terase penzionu sedí parta lidí, vypadá to nadějně. Vstoupí pikolík, na mé otázky po jídle odpovídá záporně – vaříme jen do 5 hodin. A něco studenýho, třeba utopenec nebo tlačenka by nebylo? Nebylo! A co kafe? Už máme vyčištěnej automat, takže sorry!

Dám si pivo, to jediný je „ochotný“ natočit a 4 tatranky – čeká mě dlouhá noc.

Vypil jsem pivo, snědl dvě tatranky, dvě si schoval na noc a vyrazil dál po trase. Pak jsem si to ale rozmyslel a vydal se do civilizace. Říkal jsem si: za celý den jsi utahanej, dehydrovanej (vypil jsem dvě piva, jednu kofolu a cca 2 litry vody) a hladovej, někde to s tebou sekne, bude lepší, když to bude někde u silnice, kam pro tebe někdo může dojet, než někde uprostřed šumavských hvozdů. 

Vydal jsem se tedy po cestách, které znám z doby vandrování s teletem na zádech, do Stožce, Českých Žlebů, Strážného, odtud směrem na Horní Vltavici, Borovou Ladu, Kvildu a Modravu, a tam se uvidí. 

Tohle rozhodnutí mě zklidnilo, věděl jsem, co mě čeká, a celkem se na tu noční cestu pod oblohou posypanou hvězdami nebo zalitou světlem měsíce těšil. Těšení trvalo jen chvíli. Před Horní Vltavicí mám na kontě dva maratony, ale taky jsem zaslechl něco jako vzdálený hrom. Kouknul jsem se do mobilu na předpověď počasí a bylo po radosti – déšť od půlnoci do 4 ráno. Nakonec se to trošku posunulo, pršet začalo až v jednu a vydrželo do pěti. Měl jsem však skvělou nepromokavou bundu, nohy potřebovaly stejně umejt, zbavit potu a zchladit, jen do těch bot mi téct nemuselo.

Šel jsem nocí, na cestu si svítil čelovkou, silnice pustá prázdná, snědl jsem ty dvě tatranky, a dalo by se říci, vesele si vykračoval, a těšil se na ráno, až si někde koupím snídani. Dostal jsem hlad, u sebe měl pořád ty dvě datlové tyčinky poslední záchrany. Po tatrankách jsem sice neměl už chuť na nic sladkého, ale hlad byl silnější. Rozbalil jsem jednu a pomalu začal ukousávat. Za chvíli byla ve mně, kupodivu nebyla ani tak sladká a příjemně klouzala do krku, přestože jsem byl poměrně dehydrován.

V Modravě mám na kontě už třetí maraton, je něco před sedmou ráno, krám otvíral až v osm, tak jsem šel do Srní. Tady konečně měli otevřeno. Koupil jsem si dvě housky, sýr, sladký Birell a láhev vody. Snědl jednu housku se sýrem, vypil Birell a vydal se do Prášil. 

Prášili, konečně pořádné jídlo

V Prášilech jsem byl akorát na oběd, těšil jsem se na něj, ale zároveň měl za ty dva dny docela stažený žaludek a nevěděl jsem, jestli ještě nezapomněl vůbec něco přijímat. 

Chvála Bohu nezapomněl:-). Dal jsem si kulajdu, tu můžu vždycky, a kuřecí prsa s houbovým soté. Nějak jsem zapomněl objednat přílohu, ale nakonec mi to stačilo. Zapil jsem to jedním pivem, dal si kávu. V obchodě si koupil vodu a Míšu a šel si na chvíli natáhnout nohy do stínu.

Zavolal jsem Jirkovi Kadlecovi, doprovodu party, která běžela už pátý den Poutní maraton. Domluvili jsme se, že to odtud vezmu směrem na Velhartice, a on mě někde po cestě naloží. 

Štráduju si to, teď už poměrně vesele, dál, už vidím konec cesty, i když nevím, kde mě zastihne:-), sluníčko mi spaluje zátylek, lýtka už mám zapálený a spálený dávno, ale všude je krásná svěží příroda, no jako na Šumavě. 

Když ke mně Jirka dorazí, zastavuju hodinky, ukazuje 169,7 kilometrů.

Někdo by si řekl, že už jsem to mohl dojít na těch 170. Mohl, ale proč si neschovat něco na příště?

Než nasednu, ukrojí mi Jirka krajíc chleba a dva kousky salámu. Spokojeně žvýkám, popíjím cocacolu a je mi tak nějak blaženě. Cítím, jak moje tělo je napumpované kyslíkem, že jsem zpátky, a i kdyby to mělo být pro ty dva dny, stálo to za to!