Ani jednoho není třeba představovat, každý je zná a tak se výborně hodí k tomu, abych na nich demonstroval svůj záměr vysvětlit, jaké cesty vedou k cíli. I když si nedělám iluze, že by si Don Quijotové nechali poradit, spíš mi jde o to, aby případné Forrest Gumpy nezviklali a nesvedli z jejich cesty.

Forrest Gump představuje člověka zaměřeného na cíl – v očích hodně lidí se objeví úsměšek, když si jeho příběh představí, zároveň však v mnoha případech lidem nedochází, v čem spočívalo jeho kouzlo.

Kouzlo, které způsobilo, že ať dělal, co dělal, nakonec ze všeho vycházel jako vítěz. Vzpomeňte si na ten úchvatný příběh nepřekonatelného stolního tenisty, běžce, rybáře, sekače trávy, manžela, otce. 

Žádná činnost pro něj nebyla podřadná, vždy poslouchal, když mu někdo říkal, jak má co dělat a dělal to přesně tak, jak mu řekli.

Nikdy nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak. Prostě věřil, věřil tomu, co mu lidé, kterým věřil, říkají.

Věřil tomu, že když to tak bude dělat, úspěch se musí dostavit.

A ON SE DOSTAVIL!

Prostě jenom hrál, běžel, chytal ryby, sekal trávu, miloval… a žil. 

Přiznejte si, kdo z vás by nechtěl být Forrestem Gumpem, tedy v tom konečném efektu, v tom být úspěšný?

VŠICHNI! 

ALE!

No právě to ale, to nám tam nějak neštimuje. Všichni by chtěli být Forrestem Gumpem, ale nikdo nechce být pokládán za prosťáčka a proto raději seká hlavy jako Don Quijot.

Už jste pochopili tu pointu? Není cesty ze začarovaného kruhu, vždy vás někdo bude považovat za prosťáčka. Tak proč si s tím vůbec lámat hlavu. 

Proč tohle všechno píšu a nota bene na Běžecké škole?

Protože to s tím, co každý z nás dělá, velmi souvisí.

Forrest Gump je typem člověka, jdoucího vytrvale za svým cílem. Nehoní se chvilku za tím a chvilku oním cílem, on má vždy jen jeden cíl a za tím si jde bez ohledu na to, co říkají jiní.

Proto má vždycky dost energie na to, co dělá.

Bude-li sledovat příběh Forresta Gumpa člověk, který se právě rozhoduje se sebou něco začít dělat, řekne si: „Je to sice dlouhá cesta, ale není zas tak obtížná, chce to jen vytrvat a věřit,“ a vyrazí.

Don Quijot útočí proti všem větrným mlýnům, protože to jsou všichni ti, kteří jej chtějí připravit o jeho milovanou Dulcineu – jeho zasloužené vítězství.

Vždy schytá spousty ran, pak se oklepe a jde do boje znovu.

Obdivuhodná trpělivost, také obrovské zaměření na cíl, ale… byly všechny ty rány potřebné? 

Běžec formátu Dona Quijota nejspíš jednou doběhne do svého cíle, doběhne však jako troska, jeho tělo bude zdevastované.

Určitě svůj úspěch řádně oslaví, proč by také ne, vždyť ho stál tak moc, tak moc, že až o tom bude vyprávět, bude rád, když u toho bude sedět, protože nohy, nohy ty už mu moc sloužit nebudou.

Pokud jeho vyprávění zachytí ucho člověka, který se rozhoduje začít dělat něco se svým zdravím, právě se dočetl, že: „ve zdravém těle, zdravý duch,“ a řekne si: „toho mi seslalo samo nebe, málem jsem udělal něco, čeho bych mohl až do smrti litovat, já blázen chtěl začít běhat!“

Forresta Gumpa a Dona Quijota a jejich posluchače přitom dělil jen jeden metr, metr tvořící uličku mezi dvěma, vedle sebe postavenými, stoly.

Než vám prozradím pointu, kam vás chci svým zamyšlením dovést, převyprávím vám ještě jeden příběh.

Jednou se stalo, že súfijský mistr k sobě zavolal svého žáka. Sedělo jich tam mnoho, ale on zavolal jen jednoho z nich, aby k němu přišel. Stál u okna, venku zářila úplňková noc. Všichni ostatní žáci se udiveně dívali. Proč zavolal jen toho jednoho? Pak starý muž ukázal mladíkovi něco venku a řekl: „Pohleď!“ Od toho dne byl mladík jiný. Úplně se proměnil. Ostatní se ho ptali: „Co se stalo? Víme, že tam venku nic nebylo, jen měsíčná noc. Úplněk je krásný, i noc měla své kouzlo, ale to, co se s tebou stalo, je něco zcela mimořádného. Jsi proměněný. Jak k tomu došlo?“

A mladík odpověděl: „Uslyšel jsem mistra a byl jsem tak tichý protože mě zavolal. Neměl jsem žádné myšlenky, byl jsem tak plný míru, že když mi ukázal měsíc, něco se ve mně otevřelo … jako okno. Vnímal jsem něco, co jsem nikdy před tím nevnímal. Díval jsem se na měsíc novýma očima. Díval jsem se na měsíční zář jako nová bytost. Ano díval jsem se ve velmi změněném stavu mysli a budu se muset velice snažit, abych toho dosáhl znova, ale nyní to ve mně už existuje. Nyní je to pro mne jistota. Nyní nemám pochybnosti. Teď toho stavu musím ještě dosáhnout sám, protože včera jsem se díval očima mistra, nebyly to moje oči, na ten moment mi dal své, půjčil mi je. Díval jsem se skrze jeho bytost, ne skrze svou. Okno nebylo moje, ale jeho, a on mi dovolil se přes něj podívat. Nyní však vím, že existuje jiný způsob bytí. Není to jen možnost, ale absolutní jistota. Bude to trvat možná mnoho životů, než dosáhnu cíle, ale s jistotou ho znám. Nejsou ve mně žádné pochybnosti, nyní je má cesta jasná.“ – OSHO – Tři poklady tao

Tak a teď to podstatné

Chcete-li získat dokonalý požitek z běhu, naučte se správnou techniku běhu, naučte se odhadnout správné tempo, naučte se správně dýchat.

Naučte se to nejdříve to dělat vědomě – myslete (soustřeďte se) na to, jak to provádíte.

Pak na to vše zapomeňte a jen běžte.

V okamžik, kdy se to stane, se stanete jedním s cestou po níž běžíte, jedním s přírodou, jíž probíháte, jedním se světlem, které vám ozařuje cestu, jedním se vzduchem, jenž dýcháte, jedním s ptákem v letu, který prosviští nad vaší hlavou, jedním s vodou kterou pijete, jedním se vším, co při svém běhu míjíte a potkáváte.

Na začátku byla orosená desítka, puštěná telka v níž běžela Parta maraton, brambůrky, blbá nálada. Na konci splněný zlý sen a dost možná další ryba v síti

Toho blba, co pořád píše jak je běhání zdravý, jak čistí hlavu, pomáhá s kdečím, bych nechal běhat dokolečka kolem Bohnického areálu, aby na vlastní kůži poznal, co hlásá!

No nakonec, není se co divit, vždyť považte, jak musí být za ty roky těma endorfinama zdrogovanej.

To bude asi pěknej dryák. Jen se divím, že ho za to ještě nezašili.

Nevím, nevím, co by mu našli v krvi, kdyby mu udělali rozbor. Určitě malé než menší by to množství nebylo.

Budu muset poslat svému poslanci do sněmovny podnět, aby se na tohle svinstvo podívali, případně na to zavedli nějakou vyhlášku, dokud to neberou všichni.

Zrovna včera jsem zahlídl, jak nabádá nějaký manažery, aby se o sebe víc starali, aby to s nima neseklo.

Ten má ale starosti. Vždyť jsou to jen vyžírkové, co nás sajou. My na ně makáme a oni si pak za naše prachy užívaj někde na Zermattu, Jungfrau, v pouštích Afriky, nebo když už nevědí coby, tak běžej z nějaký díry pod mořem v Americe, kde nesmíš spadnout, jinak se udusíš, přes nějakou poušť Coby, nebo Gobi, už se mi to v tý kebuli plete, a to celejch 250 km.

No říkám, úplní magoři vyběhaný to jsou.

Máááámo. Otevři mi ještě jednu desítku, nějak mi vyschlo při tom rozčilování v krku.

Taky jsem slyšel, že někde psal, že jak běžel kolem tý naší zemičky český, tak zakopl o nějakej bludnej kořen a od tý doby netrefí domů.

Dobře mu tak, dementovi! Jen mám strach, že při tom, jak pořád jako satelit kolem tý republiky krouží, nakazí tím svým běžeckým virem čím dál tím víc lidí.

Je až s podivem, jak mu to všichni žerou. Nevím, co na něm ty frajle a frajeři vlastně vidí, vždyť je to takovej střízlík. Když do něj trošku strčím, tím svým teřichem, tak odlítne jak pírko.

Apropó plůtky, to mi připomíná, že jsem ještě nezadělal tu díru v plotě, co nám skrz ní pořád běhaj na zahradu sousedovic slepice.

Tenhle odstavec bych měl smazat, aby to máma neviděla, nebo mi vynadá, že zatím co se tady zaobírám tím pošukem a tím běháním, tak jsem to mohl v klidu zadrátovat.

Ale copak můžu, musím přeci varovat národ před tím běhajícím monstrem. Ještě by mi pak mohl někdo vyčíst, že jsem věděl a nečinil!

A kdo ví, jestli ty moje slepice při tom běhání kolem republiky taky už nenakazil.

„Lojzóóóóóó“
„Co jéééééééééééééé, ano Maruško.“
„Nech už toho klování do klávesnice a pojď si dát s námi 20 minut indiánskýho běhu, no přece víš, jak nám to poradil ten běžec, že je to zdravý a nikdy není pozdě začít…“

A do prkený vohrady, už ji taky dostal. Já to věděl. Běžel kolem a ty moje holky nakazil.
„Už běžíííííííííííím“.
Sakra, kde mám ty vojenský tepláky, čínský polokecky, rádiovku, bazuku a budík?
Fuj, to byl zase sen.

Hele Lojzo, už toho mám dost, koukej vstávat, jdeme běhat a až se vrátíme, opravíš konečně ten plot, nebo příště budeš ty slepice honit sám a viděl jsi Rockyho, jak mu to prospělo a jak pak krásně vypadal.

Kurňa, tomu se říká: sen proměněný ve skutečnost 

 Letošní rok jsem se chystal oslavit během. Nakonec se to povedlo, ale neproběhlo to vůbec podle představ. O to víc konečný výsledek těší.

Představa roku, kdy oslavím sedmdesát let života, byla úplně jiná od reality.

Vloni v prosinci jsem se po devatenácti letech přihlásil na Běchovice, a protože Běhej lesy v letošním roce pořádalo 10. ročník, přihlásil se na všechny závody seriálu.

Od ledna jsem se začal připravovat. Po skoro dvaceti letech začal běhat intervaly, 3x týdně makal v garáž gymu, cítil jsem, jak se tělo probouzí, a těšil se, až to začne.

O Velikonocích se běhá ve Stříbře Velikonoční desítka, 14 dní před Běhej lesy Karlštejn. Vím, že první závody, než tělo chytne slinu, za moc nestojí, a tak jsem si řekl, že mu ji nechám chytit ve Stříbře.

Do 5. kilometru to šlo, ale tam nejspíš ukolébán atmosférou a pocitem, že příprava byla dobrá a bude to lítat, jsem se nechal unést, na chvíli vypnul pozornost a blbě došlápl.

Ještě než jsem došlápl jsem věděl, že to přijde, už jsem to párkrát zažil, a sice ten zvuk při tom, když se bortí kotník. 

A výron kotníku byl na světě.

Do cíle nebylo možné se dostat jinak než po svých, tak jsem to dopajdal. Doma ledoval a snažil se dát nohu do Karlštejna dohromady.

Na Karlštejně se hlavně v sebězích hlídal a kotník šetřil, co to šlo. Výsledek mě potěšil, zlepšení o 4 minuty oproti prvnímu startu zde před třemi roky.

Kromě Běhej lesy jsem měl v plánu běžet maraton v Regensburgu a zaběhnout si tam limit ve své věkové kategorii na Bostonský maraton (4:25).

Čtrnáct dní před závodem jsem absolvoval jedno zajímavé zdravotní vyšetření a zjistil, že uvnitř to není, jak bych si přál a představoval, a zahájil ihned i léčbu.

Výsledkem léčby byla značná únava, to jak tělo začalo makat na odstranění poškození. 

Tři dny před závodem se to začalo rovnat. Odjel jsem s Martinem a Jakubem do Regensburgu, měli mi dělat parťáky a vodiče.

Vyběhli jsme, prvních 10 kilometrů jsme drželi tempo. Ale cítil jsem, i díky vedru, že je to nad mé síly, a řekl klukům, aby běželi dál, že si zvolním.

Na 19. kilometru jsem sotva pletl nohama a zvažoval, co dál: trápit se a zkusit doběhnout v limitu závodu za 5 hodin, možná ale sebou někde seknout, přidělat starosti pořadatelům a klukům, nebo to prostě zabalit v půlce.

Rozhodl jsem se pro druhou variantu a zavolal klukům, že to balím.

Příštích 14 dní jsem prožíval zklamání a smutek, třetí sobotu v červnu je tradičně v Chebu Poutní maraton a já si řekl, že si ho zkusím odběhnou jako test, jestli má smysl se připravit na Jizerskou padesátku.

První půlka za moc nestála, držel jsem se vzadu, hlídal si své tempo. Na 28. kilometru z Kappelu jsem se začal chytat a poslední kilometry už to frčelo.

“Tak jo, zkusím tu Jizerskou 50”, a začal s přípravou na ní.

Celé léto bylo fajn, až tři týdny před 50 horečka, zimnice, bolest svalů a kloubů, kašel. Ležel jsem jak lazar a o 50 si mohl nechat zdát.

“Ještě tu jsou Běchovice”, upínal jsem se k poslední naději.

Před nimi se běžel Budiměřický budík, který spolupořádá Jakub, a abych ho podpořil, tak jsem tam měl v plánu třeba indiánem absolvovat alespoň šestku. Hlavní trať je 10. Vyběhl jsem a po celou trať dokázal běžet tempem 5:50. A ani nebyl v cíli odrovnaný.

Tři dny na to se běžel Běh Dobré vůle Nadace Olgy Havlové, na němž jsem od počátku ambasadorem, a s kluky pomáháme se stavěním a bouráním tratě a s tím, co je potřeba. Taky si závod odběhneme. 

Cíl byl opět jen nějak absolvovat, a výsledek – opět po celých 10 kilometrů tempo 5:50.

“No tak fajn, zkusím stejné tempo na Běchovicích!”.

Výsledek mě víc než nadchl a uspokojil.

Jak jsem běžel Běchovice – Praha 

Po 1. km si říkal dobrý. Po 5.  pořád dobrý. Pod Táborákem (7. km) teď mi dojde. Na 9. ty woe, já to snad dám bez toho, abych umřel.

Neumřel jsem a výsledek, čipový čas 54:17, předčil veškerá očekávání – běžíme dál…

Poučení

“Člověk může dělat všechno tak, jak to dělal celý život, ale pokud očekává výsledky jako když byl mladší, většinou ostrouhá. Čím je člověk starší, tím víc by měl zkušenosti a vědomosti, které během života získal, využít a nebát se dělat věci jinak.

Přesto nikdy to nevzdávej, hlavní je se nepos***!”

Na druhou stranu však ani nechtít převálcovat svoje tělo, když víte, že by chtělo, ale fakt nemůže.

Občas se mezi řádky zmiňuji o jednom velmi důležitém momentu, který mne nadchl při mé účasti v regionálním závodě v USA, kterého jsem se měl možnost před několika roky zúčastnit. Tímto momentem bylo něco, co jsem absolutně na závodech u nás postrádal. Nebyl to žádný organizační zádrhel, bylo to povzbuzení těch, kteří bojovali s tratí déle než my.

 Od té doby už uplynulo mnoho let a mě těší, že většina účastníků běžeckých závodů, se nechová jak dříve a hned poté co doběhne do cíle:

• co nejdříve maže do šatny, aby na ně ještě zbyla teplá voda ve sprchách,
• se běží pochlubit soupeřům za kolik to dnes běželi,
• maže do fronty na párek a čaj,
• se žene za jinou podobně důležitou činností.

Protože všichni máme rádi povzbuzení. Proto mě obzvlášť těší, že už nezapomínáme na naše souputníky na trati a dokážeme je povzbudit. Protože kdo nikdy nepovzbudil svého pomalejšího soupeře, ochudí se o moc. 

• Ochudí se o plamínek v očích člověka, který se rozhoří ve chvíli, kdy vidí, že někomu na něm záleží. 
• Ochudil se o nového přítele, který si, byť jen v podvědomí, uchová tuto vzpomínku a ve chvíli, kdy mu bude ouvej, mu vše vrátí. Proč. Jednoduše proto, že tento člověk si bude pamatovat, jak jemu tohle povzbuzení vlilo do žil nové síly a už nikdy nebude myslet po proběhnutí cíle jen na sebe, ale bude se zajímat i o to jak se běží těm, kteří jsou ještě za ním, zatleská jim a přidá povzbudivé slovo.

Není krásnější pocit vidět radost a překvapení v očích člověka, který najednou zjistí, že běh a běhání není jen o měření sil jednoho s druhým ale také o sounáležitosti. Běh jako jeden z fenoménů, které doslova a do písmene hýbou dnešním světem, je sice individuálním sportem, který člověka dokonale prověří, jak po stránce fyzické, tak psychické, ale také sportem lidí, kteří výrazně více než jiní, vnímají co se kolem nich děje. Je to dáno tím, že při běhu se otvíráme, shazujeme obruče a stáváme se velmi otevření. Kdo běhá ví o čem mluvím. Nezapomínejte na to ve chvíli, kdy se z ostatních stávají soupeři a povzbuďte ty, co tentokrát zůstali za vámi.

Vrchol? Každý z nás má svůj vrchol, kterého touží dosáhnout. Jsou tací, kteří potřebují svůj vrchol zmínit dopředu, aby na sebe vytvořili tlak, aby nechali do svého těla vyplavit adrenalin, což jim pomůže překonat ta největší úskalí, která čekají těsně pod vrcholem. Jiní zase o svém vrcholu raději pomlčí, buď z přirozené skromnosti, nebo proto, aby měli klid, prostor a čas si svůj výstup užít.

 Jestli člověk zvolí tu nebo onu cestu, je zcela lhostejné, nejdůležitější je konečný výsledek – dosažení vrcholu!

Kde začíná ona cesta na vrchol? Začíná v základním táboře, nebo někde daleko, daleko před tím? Co vůbec žene člověka stoupat stále výš, stoupat nahoru po nových nevyšlapaných cestách, když existují již cesty prověřené? Je to ctižádost? Je to touha dokázat jiným svoji jedinečnost? Je to touha dokázat sám sobě svoji jedinečnost? 

Kolik cest na vrchol začalo na samém dně? Cesta Deana Karnazese, Riche Rolla, Bílého koně, Josefa Formánka.

Ti čtyři výše jmenovaní se museli propadnout na samé dno, aby se nejdříve postavili na velmi vratké nohy, začali krok po kroku budovat svou fyzickou kondici a s ní své sebevědomí. A výsledek? Vrchol společenského žebříčku. 

Proč mě tyto myšlenky přišly na mysl právě v těchto dnech? Ve dnech, kdy nás spíše napadají ušlechtilejší myšlenky, jako třeba pomoc nejbližším, pomoc bližním?

A vidíte, já tu vidím spojitost navýsost nezpochybnitelnou. Kolik lidí se právě v těchto dnech ocitá na dně? Kolik lidí právě v těchto dnech vrcholícího roku, dnech, kdy máme snahu nechat promluvit svému lepšímu já, selhává, padá na samé dno sebe sama? 

Kolik lidí se právě v těchto dnech propadá na vrchol?

Co máš pořád s tím propadnutím se na vrchol? Už mě s tím začínáš pěkně štvát! Jestli hned nekápneš božskou, tak to zaklapnu a půjdu si radši zaběhat.

Jestli vás napadají právě takovéto myšlenky nad mými řádky, tak vám říkám: „Fajn, zaklapni to a běž si zaběhat, stejně ti to nedá a budeš nad tím přemýšlet, což je vlastně účelem tohoto mého zamyšlení. Tedy kromě toho, že to myslím naprosto vážně, a sice to, že člověk se může na vrchol propadnout.

Stačí mít jen štěstí, stačí začít se propadat přesně pod na druhou stranu zeměkoule, přesně v místech, kde na druhé straně leží vrcholek Mount Everestu. 

Takže pokud nemáte rádi výšky, pokud máte obavy z horské nemoci, řídkého vzduchu, zkuste se na vrcholek Země prokopat. Ostatně, chcete-li dosáhnout nejvyšší moudrosti, musíte také zapomenout na veškeré vědomosti, kterými vaši hlavu kdy zatížila škola. Také se musíte naprosto oprostit od veškerých myšlenek a jen být. 

Propadnutím se na vrchol může být i mistrova rána udělena žákovi při výuce Zenu, prostě cokoliv, co vás probudí k vědomému životu.

Ještě mě napadá jedna paralela, ohledně zvednutí se ze dna, znám dosti lidí, ostatně Dean Karnazes, Riche Roll, k nim také patří, kteří byli na samém dně, ať už se na něj propadli díky alkoholu, drogám, nebo práci, a přesto se dokázali zvednout a tomu, co je na dno přivedlo dát vale a dost často jim pomyslnou rukou, která jim pomohla byl běh.

Takže vzhůru ze dna, start!