Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok

Nejspíš to začínáte pociťovat sami na sobě, ostatně jinak byste nezavítali na stránky Běžecké školy, či se nezajímali o věci spojené s během a běháním. O čem mluvím? Nabízelo se přidat ještě – když mluvím o běhání, ale to už použil Haruki Murakami jako název pro svou knihu, která je spíš o něm, o jeho běhání, já mám nyní na mysli běhání jako:

•  životní pouť, 
• vyjádření životního postoje,
• vyjádření životního názoru,
• společenskou událost,
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný a ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku. Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, se svou duší?

Když se necháte vést svými vnuknutími a nehledáte důvody, proč by TO či ONO nešlo, ale rovnou jdete a uděláte TO. Život je tak báječný, když jej necháte proudit a nestavíte mu hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícna , ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil.

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte! 

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

Mám tři klenoty: chraňte je a mějte je za nejcennější poklad.
prvním je láska.
druhý je střídmost: nechtěj příliš mnoho.
třetí je zdrženlivost: nebuď první na světě.
kdo miluje, nezná bázeň.
kdo je střídmý, nebaží po moci.
kdo nedychtí být prvním na světě, může rozvinout své vlohy a nechat je dozrát.
kdo se vzdá lásky a odvahy,
kdo opustí umírněnost a hromadí moc,
kdo přestane držet se zpátky a uhání vpřed,
odsuzuje se k záhubě!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou. 

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě jde, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu …

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachycují kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje – tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty.
Ptáte se, co máte udělat, aby se tak nestalo znovu? Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde

Je moderní najít si svůj kmen, najít si své místo v životě, ve společnosti. Člověk se rád povyšuje nad přírodu, nad ostatní tvory a živočichy, ale stejně jako oni ví, že síla je v jednotě, v tom postarat se o druhé, protože vše začíná a končí tím nejslabším článkem. Pro to je dobré vrátit se ke kořenům, k prvopočátkům života člověka a uvědomit si v čem spočívá jeho síla. A sice v lásce, takže k čertu s nenávistí.

Zatímco u běhu je to krok správným směrem, v případě společnosti rozhodně ne. Kmenové uspořádání znamenalo život ve věčné válce. Právě proto se začaly kmeny sdružovat ve větší celky, neboť pochopily, že tak snadněji přežijí.

Proto vznikly státy. Proto vznikly takové útvary, jako je USA, EU, Liga arabských států. Tenhle vývoj měl svou logiku. A má ji stále. Tenhle model má pro své zdárné fungování jedinou podmínku – schopnost domluvy.

Domluvit se neznamená klást si podmínky. Domluvit znamená najít řešení, které bude „vyhovovat“ – nejméně vadit, nejlépe všem.

Plnění podmínek již předem zakládá půdu pro korupci – já ti tohle, ty mě za to tamto. Myslíte si, že by život na Zemi ještě existoval, kdyby zde vládla soutěž ve smyslu: NĚCO za NĚCO?

Já říkám NE! Život je sice tvrdý, ale spravedlivý a dává šanci na přežití všem a všemu, a to rovným dílem. Jakmile je v přírodě něco v nerovnováze, má příroda nástroje, jak rovnováhu zase nastavit.

Nyní se na Zemi nemístně rozlézá druh zvaný člověk. Co si myslíte, že s tím příroda udělá? Bude to trvat dlouho, ale ona si s tím/s ním poradí.

Co tím chci říct?

Chci tím říci, že čas není to, co nás v životě limituje, naopak čas je tu proto, abychom jej využili pro sebe, abychom ho využili k dohodě.

A že to bude trvat dlouho? No a co?! Už jsme se honěním za rychlými řešeními připravili o  35 let. Už bychom tedy mohli mít rozum a říci si, zda už nenastal čas změnit taktiku a začít hledat společná řešení, ne rozdělovat společnost!

Nejhorší ze všeho je být extrémista. Tedy v tom duchu, že chodím v bosobotách a tím pádem ostatní boty vyhazuji z botníku. Je to stejně na hlavu jako extrémismus ve stravování: už nikdy cukr, už nikdy maso, už nikdy mléko, už nikdy nic.

Pokud jde o obuv, tak bosoboty jsou skvělé v tom, že umožní chodidlům pracovat, jejich pohyb nic neomezuje.

Běžecké boty člověka sice neochrání před tvrdým dopadem, stejně jako bosoboty jej nenaučí běhat technicky správně, ale při dobré technice mu pomohou být rychlejší a uběhnout víc.
Konfekční obuv je vhodným doplňkem k tomu co mám na sobě, podtrhne a zvýrazní můj styl oblékání.

Turistická obuv mi pomůže v extrémních podmínkách a na extrémním povrchu, a pracovní obuv mě ochrání před riziky mé práce.

A pokud jde o speciální stélky (vložky) do bot, tak ty nám pomohou, pokud máme nějakou dysfunkci nohy (chodidla).

Takže nevidím jediný důvod, proč by si zastánci minimalistických bot měli jít po krku se zastánci klasické obuvi či vložek do bot, a obráceně.

Prostě využívejme přednosti toho, co je k mání a ostatní je úplně zbytečné.
Toto je moje zkušenost ze sedmdesáti let odžitých, prochozených a odběhaných kilometrů, kterých bylo víc než 240000, takže moje nohy o tom ví své a mohly by povídat.

Jo a pokud jde o to jídlo, tak jím všechno a upřímně, kdybych nejedl, tak už jsem mnohokrát umřel hlady, protože jsou v životě chvilky, kdy buď sníte, co je, nebo přinejlepším budete trpět hladem.

Co já sám zmůžu?, nejčastější výmluva, kterou použijeme sami pro sebe ve chvíli, když dostaneme nápad, jak „změnit svět“ a cítíme, že bychom jej měli realizovat. Zároveň však již „vidíme“, co vše budeme muset pro jeho uskutečnění udělat – obětovat. A také „vidíme“, jak proti nám stojí hradba těch, kterým nebude náš nápad po chuti.

Osobní statečnost

Mnozí stále vzpomínáme na Václava Havla. ČLOVĚKA, který žil pravdou – svou pravdou. Pro jedny byl hrdina hodný následování, pro druhé solí v oku. On to ale nedělal ani pro jedno, ani pro druhé, dělal to vše proto, že to tak cítil.

Nepřítel nečíhá venku, nepřítel číhá uvnitř

To je to, co neradi slyšíme a sice je to na NÁS, na každém z nás, na naší osobní statečnosti a na tom, být sám za sebe a to i ve chvíli, kdy to bude proti všem.

Osobní odpovědnost

Osobní odpovědnost, to je to, co není moderní, co zastaralo, co se dnes nenosí, co není IN. Když s ní někdo vyrukuje, jako by zamával ostatním rudou muletou před očima a má co dělat, aby pak ve zdraví proběhl uličkou mezi rozparáděnými býky a přežil!

Přesto, nevrátíme-li se k základním lidským hodnotám – PRAVDĚ, LÁSCE, OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – tak svět zůstane takový, jaký je.

„Uvěř ve mě a já tě přivedu ke svému otci“, řekl jinými slovy Ježíš, další ČLOVĚK, který již před více než 2000 lety ukazoval lidem cestu. Kam za tu dobu člověk došel?

Ježíš i Václav Havel byli ti, kdo hlásali pravdu, žili pravdou, dělali pro pravdu, co mohli. Můžete namítnout: „A co změnili?“ Zdánlivě nic, ale to jen proto, že ti, co proti nim stáli, byli lidmi postaveni na roveň bohů – bohů vládnoucích na Zemi.

Začalo to již kdysi dávno pod horou Sinaj, ve chvíli, kdy Mojžíš na ni vystoupil, aby odtud přinesl 10 přikázání. Chvíli mu to trvalo, a člověk chce všechno hned, nemá čas čekat, takže když se s 10 přikázáními vrátil, našel své „věrné“, jak se klaní zlatému teleti. 

Ale vraťme se zpět pod horu Sinaj… Tele bylo rozbito, ale ze světa nezmizelo, jen se jeho kousky rozprskly a zasekly se do myslí okolostojících. Stalo se sice napohled mrtvým, ale stalo se i mýtem, který žije dál, a nikdy nevíme, kde na nás vyskočí.

To samé by se stalo, kdyby byla KSČ zakázána. Ti lidé, jejich myšlenky, jejich názory… by ze světa nezmizeli, zůstali by dál mezi námi, ale skryti a na místo jednoho nepřítele bylo by rázem tady nepřátel tisíce. Nebyli by o nic slabší, než když před námi stojí jeden pojmenovaný, ba naopak, byli by mnohem silnější, stali by se legendou, stali by se pro mnohé mučedníky a hodni následování.

Nebuďme ovce, buďme sami sebou

Když Ježíš řekl: „Následuj mě, já tě přivedu k otci“, řekl tím: „Následuj mě, já tě přivedu ke ZDROJI – k NEJVYŠŠÍMU, neboť ty jsi jeho jedinečnou a neoddělitelnou součástí a tak jediné, co musíš udělat, je – STÁT SE SÁM SEBOU, BÝT SÁM ZA SEBE, VYJÍT NA CESTU, KTEROU TI NEJVYŠŠÍ URČIL, ABYS PO NÍ ŠEL A OSVĚTLOVAL SVÝM SVĚTLEM OSTATNÍM CESTU.

Takže až budete zapalovat svíčku, staňte se sami jejím světlem a to světlo si v sobě uchovejte i pro všechny své dny. Nenechte zhasnout naději, že životy lidí, kteří tu byli před námi, kteří  se snažili svítit ostatním na cestu, byli marné. Jejich odkazy si to zaslouží – my si to zasloužíme.

A ještě něco, mě v posledních dnech táhne hlavou a sice, že současnému světu chybí myslitelé, fylozofové, kteří by lidem ukazovali cestu. Místo nich se lidstovo nechá vést většinou jen touhou po snadném životě. I když, to tu bylo vždycky, takže se vlastně za celou dobu, co je člověk člověkem, nic nezměnilo.