„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood“ – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“ „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?

Celestýnské proroctví – vhled šestý

 „Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.

Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání“ či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.

Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“

Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor

Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe. 

Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna

Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné! 

Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!“ 

Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).

Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY. 

A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích. 

Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží

Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.

Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát

Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen. 

Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají“ se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství. 

Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.

Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat

Běhání je požehnání. Běhání je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec. Běhání je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony hýbat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…

Vrátit se na začátek je lepší než vzpomínat na to, kde už jsme byly.

Rozhovor tento týden:

tak co Teofile, jak to jde?

Ále na ho***, Milošku, na ho***. 

Běháš aspoň trochu?

Vůbec! To víš, lidi v práci nechtěj dělat, holky doma jsou zvyklé, že jim všechno zařídím… No a pak mě to vůbec neběhá a já nemám čas, abych 10 kilometrů běžel hodinu.

Povídám: Teofile a vzpomínáš si na dobu, kdy jsi začal běhat a byl šťastný za to, že jsi běžel půl hodinky anebo třeba jen 5 kilometrů?

No, to máš pravdu, to jsem byl šťastný.

No, tak to udělej tak, že než aby sis uvařil před cestou do práce doma kafe a vypil ho, tak se jdi na 20 minut proběhnout, pak si to kafe uvař, dej do tumbleru a vypij si ho po cestě do práce v autě.

Nevzpomínejte na to co už jste dokázali a co vás nyní brzdí a brání vám se hýbat, vzpomeňte si na své začátky, jak jste byli nadšení a šťastní za to “ málo”, co jste dokázali.

A myslete na sebe, mějte se na prvním místě, protože až se složíte, tak ti, pro které všechno děláte – děti, rodina, firma, zaměstnanci, půjdou ke dnu s vámi. 

Takže jestli vás mají alespoň trošku rádi a takto jim to vysvětlíte, tak protože se mají rádi, tak to pochopí, nebo to budou alespoň akceptovat.

Rok běhání s Milošem, je pak možností začít jak od začátku, tak i na novo a taky možností popovídat si o tom, proč se vám dějí, třeba opakovaně, různé věci a situace.

Miloši, moc krásný rozhovor. Tvá slova jsou pro mě poslední dobou opravdu pohlazením na duši. A to je člověk jen čte. Ale slyšet Tě, slyšet Tvůj hlas, bylo ještě báječnější. Děkuji!

Miloš Škorpil na Hausbotu s Petrem Horkým

Jsou věci, které si v normálním životě moc neuvědomujeme, protože možnost moci se vidět, moci se slyšet, máme v podstatě vždy.

Obecně se mluví o tom, jak špatně snášejí odloučení starší lidé, hlavně ti kteří žijí v domovech seniorů, či jiných podobných zařízeních, kam za nimi v normální době jezdí jejich příbuzní, což bylo v době covidu velmi komplikované.

Z komunikace na sociálních sítích dost člověk zachytil i stesk lidí mnohem mladších. Člověk je, ač se to možná nezdá, komunitní tvor a nedostatek kontaktu výrazně pociťují lidé všech věkových skupin.

To je možná i jeden z důvodů, proč byla u nás proti covidová opatření tak často porušována, hlavně pak mladou a střední generací. U té staré či starší to člověk většinou nezaznamenává, přestože my staří (jo, je mi 66, takže už se k mladým nepočítám, byť se mladým cítím) už jsme si v životě mnohé užili.

Možná to je ten problém, mladí mají pocit, a upřímně my jsme jej měli v jejich věku taky, že jim něco utíká a tak se bouří. Svou vzpouru dávají najevo tím, že se skrytě scházejí a snaží se žít alespoň trošku normálně, když veřejně to nejde.

Neberte to tak, že je omlouvám, jen se je snažím chápat.

S Danou si skoro denně říkáme: zaplať pánbůh za to, co jsme mohli prožít, a i kdyby už nebylo nic dalšího, stálo to za to.

Ti mladí, ale ještě nic neprožili, a situace, která je spíš stále horší a horší, v nich určitě žádnou velkou naději, že bude líp, že bude zase dobře, že vše poběží zase jako dřív, nevzbuzuje. Tak proč by se měli připravit alespoň o tu párty, která se jim nabízí?

Že to situaci nepomáhá, na to v tu chvíli nemyslí!

Proto jsem velmi rád za každou možnost, kdy můžu lidem říci, že sice to nyní vypadá opravdu na pendrek, ale na druhou stranu vždy je šance, že bude líp, a i když se tomu nechce věřit, tak lépe začne být, když začneme věřit.

Když začneme věřit, že bude dobře a my (jeden každý z nás) budeme moci zase dělat vše, co máme rádi, budeme se moci stýkat s přáteli a kamarády, sdílet spolu (nejen na sítích) ale osobně, život.

Opravdu jsem přesvědčený a věřím tomu, že stačí tak málo, že stačí jen myslet pozitivně, neboť pozitivní myšlení má velkou moc. Bohužel však stejně velkou moc má i negativní myšlení! A znovu bohužel, toho je v naší společnosti stále moc.

Začnete myslet pozitivně a nevzdávejte to, ani když výsledky nebudete vidět hned. Když chcete zhubnout, přestat kouřit, pít…, taky ty výsledky nepřijdou ze dne na den, musíte věřit, že to dáte, musíte nějaký čas vydržet a pak to přijde.

Tak co, dáme to!?

P.S. Za sebe a Danu slibuju, že budeme do vás dál tepat láskou a pozitivní energii, dokud to nevzdáte a začnete věřit s námi :).

Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem. Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě. Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.
Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě.

Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.

Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.

Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.