Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít nebo sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás.

Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít nebo sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

A ještě jednou – sít nebo sklízet

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví.

Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za vše může SEBEVĚDOMÍ tedy spíš NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Už víte, kdo tohle umí? A Kdo je, a nejen proto, pro mě favoritem letošního léta? (Pro ty co jsou počítačově méně gramotní jako já 🙂 – klikněte si na obrázek a dodívejte se až do konce videa).

Věda (vědomosti) plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 55 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!

Můj milovaný OSHO říká, že abychom mohli ve svém životě postoupit o krok dál, musíme umřít.

Tedy ne opravdu, tak, že vypustíme duši, ale musíme prostě opustit svět, který dosud byl pro nás vším, podívat se na vše s nadhledem a pak zase můžeme klusat klidně dál, za dalším poznáním dosud nepoznaného.

Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že jsem v životě umřel třikrát, pokaždé to bylo po pádu z výšky.

Poprvé, to mi bylo jedenáct let, jsem se houpal na houpačce, kterou jsme měli udělanou z tlustého špagátu, který byl uvázán v koruně břízy a na dolním konci byl přivázán kus dřeva, na němž se sedělo. Provaz se urval, já si ustlal na zádech a hlavou bouchnul o zem. Chvilku trvalo, než jsem se probral – a bum ho, za pár týdnů jsem začal běhat.

Podruhé to bylo na vandru na Sázavě, vylezl jsem na strom nalámat suché větve na podpal, když ty na zemi byly nacucané vodou. Jedna větev pode mnou praskla a já skončil opět na zádech a na skále. Zase chvilku trvalo, než mě probrali k vědomí – no a za pár týdnů jsem začal studovat východní filozofii.

Potřetí už jsem nepadal z výšky, to se stalo při 48 hodinovce v Brně. Seděl jsem na míse, zatlačil, před očima se mi zatmělo a já z mísy spadl, jak jinak, na hlavičku, no a za pár dní jsem začal psát o tom, jak běhat, aby to bylo pro lidi zdravé. A běda vám, běda vám, jestli někdo řekne, že jsem třikrát praštěnej.

Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze. Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když to nás rozehřívá zevnitř.

Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!“ To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě, kterou v tom koutě nikdo nemůže objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To výše napsané je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.“

Nebo také to co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.“

Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě takto: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (tříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

A opravdu věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny, jen tedy nesmíte zůstat sedět ve sklepě, tedy v koutě.

Lidské bytosti mohou změnit vnější aspekty svých životů změnou vnitřních postojů svých myslí. – William James

Lidské bytosti mohou změnu sebe sama navodit tím, že přestanou hledat své životní poslání mimo sebe, za pomocí knih, kurzů, přednášek, seminářů, jiných lidí a vydají se jednoduše a prostě na cestu, neboť knihy či pomoc zvenčí jim nikdy nepomůže najít to, co mají uloženo hluboko v sobě, tak hluboko, že tam nikdo jiný nedohlédne, kromě nás samých, ale to jen v případě, že pravdu o sobě chceme najít, chceme poznat, protože jen v tom případě ji budeme mít sílu uskutečnit.

Běh, běhání člověku může pomoci „pravdu o sobě sama“ najít a to přesto, že je to také v jistém slova smyslu „pomoc zvenčí“.

Tato pomoc zvenčí však směřuje dovnitř, neboť běh nám poskytuje čas být sám se sebou, čas lépe se poznat, čas poznat se po stránkách dobrých i zlých, poznat se ve vší své nahotě.

Cesta objevování sebe sama je vlastně takový životní ultramaraton, takže není až tak divné, že tolik lidí v současné době, poté, co v sobě objevili sílu uběhnout maraton, míří ještě dál, míří k ultramaratonu, protože příprava na něj jim poskytne další čas k objevování sebe sama.

A co přichází po ultramaratonu? Nechtějte přeskakovat něco, co jste ještě neprožili a ti, co už ano, už vědí – přece život.

Co se vám vybaví, když uslyšíte slovo maraton? Většina lidí při vyslovení slova maraton zapátrá v paměti a maně si vybaví, že je to hrozná dálka. Ti znalejší si vzpomenou, že je to nejdelší běžecká vzdálenost, na níž se závodí třeba na olympijských hrách, znalí odpoví, že měří 42,195 km.

Kde a jak se k této vzdálenosti dospělo, a že má konkrétní historický podklad, proč zrovna tato vzdálenost a ne třeba rovných 42 či 50 km, nad tím už nepřemýšlí ani ti, kteří ho běžně běhají.

Jak to všechno začalo

Někdy na konci léta roku 490 př. n. l. zahájila mohutná perská armáda tažení proti Řekům. Jen pro představu, bojovou sílu Peršanů tvořilo 600 velkých lodí, 60 tisíc pěšáků a jezdců. Tato mohutná armáda, jíž veleli Datise a Artefernis, přistála u břehů ostrova Euboie a začala nerovný boj s tamějším obyvatelstvem. Brzy se zmocnila části řeckého území a vytáhla proti Athénám. Athéňané vidouce přesilu poslali nejdříve posla do Sparty, aby jim proti Peršanům pomohla. Sparťané oslavujíce zrovna v tu dobu svého boha války, poslali posla a s ním i Athéňany k šípku. Athéňané se zdravě naštvali a Peršanům to nandali.

Památná bitva, v níž Athéňané překvapili Peršany skvělou vojenskou strategií, se odehrála u osady Marathónu. Miltiades, který Athéňanům velel, zformoval své šiky a ihned se vydal po 1600 metrů dlouhé maratonské pláni proti vetřelcům. Vydal rozkaz, aby se proti Peršanům rozeběhli. Peršany, ačkoliv měli několikanásobnou přesilu, to vyvedlo natolik z míry, že byli nakonec rádi, když se zachránili bezhlavým útěkem. Odtud se traduje: „Kdo uteče, vyhraje“, ale věřte Peršanům. 

Miltiades ve snaze předat do Athén zprávu co nejrychleji do nich vyslal vytrvalostního běžce, o jehož jméně se dodnes vedou spory. Legenda říká, že vyslaný běžec utíkal do Athén ze všech sil, a když tam doběhl, tak zvolal: „Zvítězili jsme,“ padl a zemřel vyčerpáním. To vše se stalo 12. září 49 př. n. l. a vzdálenost, kterou uběhl, měřila okolo 40 km. (přesně na den 2011 roků před tím, než se narodil Miloš :)).

Maraton a olympijské hry

Pierre de Coubertin stál velmi o to, aby již na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1896 v Athénách byl maraton jejich součásti. Uvědomoval si, že takto dlouhý závod bude po organizační stránce představovat dosti úskalí. Přesto se však nevzdal a do náplně her se jej snažil prosadit. Řekové nechtěli nechat nic náhodě a tak provedli několik zkušebních běhů. První z nich se konal v únoru 1896 na trase z Athén do Marathonu, a jeho vítěz Grigoriou dosáhl času 3:45:00. Všichni závodníci absolvovali závod bez újmy na zdraví, a tak bylo rozhodnuto, že maraton bude do programu olympiády zařazen. 

První olympijský maraton

Pátek 10. dubna 1896 se u mostu poblíž osady Marathon shromáždilo 17 závodníků z 5 zemí, aby se stali aktéry prvního oficiálního maratonu v dějinách sportu. Den předtím byli všichni přihlášení běžci převezeni selskými povozy na místo startu, kde přenocovali. Večer před závodem jim pořadatelé oznámili předpověď počasí. Velké horko! Tato zpráva přiměla některé závodníky k okamžitému návratu zpět do Athén. Trať měřila 40 km a kromě délky museli závodníci bojovat i s velkým horkem. Povzbudit je však přišlo na deset tisíc diváků. Všechny vesnice, jimiž trať vedla, byly doslova na nohou a nekonaly se dokonce ani bohoslužby! Maraton byl poslední olympijskou disciplínou a Řekové ještě stále neměli žádného vítěze. O to víc upírali své naděje k maratoncům, tím spíše, že na startu byli jen čtyři cizinci, jinak 11 Řeků. 

Zpočátku běželi všichni závodníci pohromadě. Na 10. km byli v čele Australan Flack, Američan Blak a Francouz Lermusiaux. Blak brzy vzdal a na třetí místo se dostal Řek Vasilakos, sledován Maďarem Kellnerem. V tu chvíli se ze zadních pozic začal posouvat dopředu Řek Spyridon Louis. Když se téměř dotáhl na vedoucí běžce, procházel právě krizí, trpěl velkou žízní a tak se zastavil v nejbližší hospodě a dal si sklenici vína. Těm, co na něj nechápavě zírali, sdělil: „Nebojte se, brzy vás dohoním!“ Než však k tomu došlo, dostal se do čela Lermusiaux. To ale neměl dělat, neboť nejdříve ho na trati napadl pop, jemuž se nelíbilo, že v čele neběží Řek, pak ho postihly křeče a na 32. km vzdává. O něco později vzdává pro naprosté vysílení i Blak. Na čele běží Australan Flack, kterého na 37. km dostihuje Louis. Australan to vzdává. Kuriozitou bylo i to, že časoměřiči, kteří běžce doprovázeli na koních, se díky tomu, že koně nevydrželi, museli je střídat, dostávají do cíle až těsně před Louisem. 

Než se tak stalo, zazněla ještě z předměstí Rhizaris dělová rána. Námořník určený ke vztyčení vlajky ani nečekal, až Louis proběhne cílem, a řeckou vlajku vztyčil. Celý okruh na stadionu s ním proběhli i oba řečtí princové. Konečný čas 2:58:50, byl vynikající, i pro mnoho maratonců dneška usiluje o hranici 3 hodin. Kuriozitou bylo, že nikdo nedokázal s jistotou říci, zda tento čas skutečně platí a tak některé prameny uvádějí i časy jiné. 

Od kdy se běhá maraton o délce 42195 metrů

Londýn 24. června 1908 se stal místem a dnem, kdy se poprvé běžel maraton v dnes již klasické délce 42,195 km. Tento závod však má i svého velkého smutného hrdinu, jímž se stal Ital Pietri. Do cíle závodu zbývalo zhruba 14 km, když se Ital dotáhl na dosud vedoucího Jihoafričana Hefferona. Itala však v tu chvíli postihla značná krize a tak začal krok za krokem ztrácet. Za chvíli měl Hefferon náskok 4 minuty. Vše se zdálo být jasné, jakýsi divák dokonce dekoroval Jihoafričana vlastnoručně vyrobeným věncem. K všeobecnému překvapení se ale Pietri vzchopil a na 37. km u Wormwoodského parku Hefferona ve velkém tempu předběhl a za velkého povzbuzování diváků brzy získal čtyřsetmetrový náskok. 

Toto zrychlení se stalo Italovi osudným. Do cíle mu zbývalo přesně 354 m, na které však potřeboval plných 9:46,4 minuty. Nejdříve si spletl směr, pak se čtyřikrát zhroutil na dráhu stadionu, ale pokaždé s nadlidským úsilím vstal. Když upadl popáté, zbývalo mu do cíle pouhých 10 m. Neměl již sílu vstat, proto si klekl na kolena a po čtyřech se snažil dosáhnout cíle! To se již na stadionu objevil Američan Hayes, který mezitím předběhl Hefferona. 

Angličané nemohli snést, že by Američané získali i tuto zlatou medaili a to bylo pohnutkou, která vedla dva muže, kteří popadli vysíleného Pietriho a doslova ho dovlekli do cíle. Američané pak podali protest pro poskytnutí cizí pomoci, a tak byl vítězem vyhlášen Hayes. Pravdou je, že na Hayese historie zapomněla, ale Pietriho tragédii zná celý svět. 

Ale proč se běželo 42,195 m? Hlavním důvodem a vlastně jediným bylo to, že původní start byl posunut před východní terasu Windsorského zámku v Buckinghamu, aby jej mohli sledovat i královniny děti.

Emil Zátopek

Emil Zátopek běžel ve svém životě pouze dva maratony. Prvním maratonem v jeho životě byl olympijský maraton na olympijských hrách v Helsinkách 27. července 1952. Emil Zátopek už měl za sebou dva vítězné závody v bězích na 5 a 10 000 m, když se vydal vstříc dalším 42,195 km. Rozhodně nepatřil mezi favority na vítězství, těmi byli Angličan James Peters, který krátce před tím zaběhl nejlepší světový čas na trati Windsor – Chiswick 2:20:42,2 h. Mezi další favority patřili Argentinec Cabrera, který chtěl obhájit své vítězství z předcházející olympiády v Londýně, vítěz Bostonského maratonu Flores z Guatemaly a další Angličan Cox s osobním výkonem 2:21:45 h. K nim se ještě řadil zkušený Fin Karvonen a Sověti Vanin a Moskačenko. 

Jak vidno, neměl to Emil Zátopek vůbec jednoduché, navíc v jeho neprospěch hovořila naprostá nezkušenost s touto nejdelší klasickou tratí. Později to popsal Emil Zátopek slovy: „Bylo to odvážné, nezapírám. Tehdy byl přece každý maratonský běžec považován za něco mimořádného, zvláštního. Byli to specialisté, rodina pro sebe. A má zkušenost se rovnala nule. Noc před startem jsem nemohl usnout.“ 

Závod se vyvíjel velmi dramaticky. Hned od startu nasadil velmi prudké tempo Peters (prvních 5 km měl za 15:43 min.). Ještě na 15. km byl Peters první (mezičas 47:58 min.), Švéd Jansson a Zátopek však už na něj ztráceli pouze jednu vteřinu. V polovině závodu už na tyto dva ztrácí Peters 10 vteřin. Na 25. km už nestačí ani Jansson, a Zátopek si běží pro své nejsenzačnější vítězství. Časem 2:23:03,2 překonal o více než šest minut dosavadní olympijský rekord Japonce Sona z roku 1936. 

Jak závod prožíval sám Zátopek nejlépe vystihují jeho vlastní slova: „Ještě dnes si vzpomínám, jak bolely puchýře na patách, jak jsem zatínal zuby, jak jsem musel bojovat s bolestí v celém těle. Každou sekundou to bylo horší. A vždy, když se ozvalo někde na okraji silnice pozdravné „Hyvää Zá-to-pek!“, na chvíli to pomohlo. Potom se konečně na obzoru objevila vysoká bílá štíhlá věž olympijského stadiónu. To byl magnet, který mě přes všechny bolesti přitahoval. Na posledním kusu cesty na stadion jsem si uvědomil, že mi tílko plandá kolem boků, chtěl jsem ho zastrčit do trenýrek, ale paže už byly příliš slabé, nedokázaly to.“

Další maratonské modly

Mezi maratonce, na něž historie jistě nezapomene, patří Abebe Bikila, vítěz olympijského maratonu v Římě v roku 1960. Abebe Bikila běžel svůj třetí maraton v životě, cíle dosáhl bos, zhruba v polovině závodu se zul a zahodil běžecké boty. Jeho vítězství bylo naprosto nečekané a jeho jméno rázem obletělo celý svět. Bikila také zvítězil v novém světovém rekordu 2:15:16,2. Snem všech olympijských vítězů v maratonu bylo vítězství obhájit. Ani Abebe Bikila neměl jiný sen. Jemu prvnímu se podařilo tento sen splnit na olympiádě v Tokiu v roce 1964 a to i přesto, že krátce před závodem (konkrétně 35 dnů před startem) se musel podrobit operaci slepého střeva. 

Zvítězil v novém fantastickém světovém rekordu 2:12:11,2. Japonce ještě udivil tím, že ihned po doběhu přímo na stadiónu začal provádět uvolňovací protahovací cvičení. Bikila se pokusil ještě o třetí vítězství v olympijském závodě v Mexiku v roce 1968, to mu už ale nebylo dopřáno a po zranění ze závodu odstoupil. Jeho osud ale stojí za to sledovat i dále. Krátce po svém neúspěchu v Mexiku jej potkala životní tragédie. 20. března 1969, 75 km jižně od Addis Abeby, byl při jízdě osobním autem oslněn v zatáčce protijedoucím cisternovým vozem. Nezvládl řízení a zřítil se se svým autem ze čtyř metrů vysokého srázu a tam zůstal 13 hodin ležet v prudkém lijáku v bezvědomí, až ho nakonec těžce zraněného a zcela podchlazeného našli pastevci. Přestože utrpěl zlomeniny krčních obratlů a poranění míchy, která vedla k ochrnutí a trvalému připoutání na invalidní vozík, dostal novou chuť žít a sportovat. 

I když zpočátku nebyl v podstatě schopen většího pohybu a mohl hýbat jen částečně rukama a obličejovými svaly, uměl později ovládat celou horní polovinu těla a připravoval se na světové hry tělesně postižených. Na pojízdném křesle startoval v roce 1971 v Oslo, kde v lukostřelbě obsadil 9. místo. Zemřel ve věku 41 let v Addis Abebě na záchvat mozkové mrtvice.

Do početné řady Zátopkových a Bikilových následovníků je nutné zařadit Američana Franka Shortera, vítěze olympijského maratonu v roce 1972 v Mnichově. Němce Waldemara Cierpinského, vítěze olympiád v roce 1976 v Montrealu a v roce 1980 v Moskvě, když v roce 1984 v Los Angeles mu z důvodu bojkotu socialistických zemí nebylo umožněno se o to pokusit i do třetice. V tomto výčtu by ale neměli chybět ani vynikající Australan Francois Robert de Castella – první mistr světa v maratonu ve vynikajícím čase 2:08:37 a Američan Salazar, který posunul Australanův rekord zase o notný kus na 2:08:13. 

Za dalších padesát se v maratonu mnohé změnilo, zdá se, že si jej osedlali afričtí běžci, ale já věřím v to, že nezáleží na tom, kde se člověk narodil, jaké má vrozené předpoklady, ale že rozhoduje hlavně síla ducha a síla motivace, taková, jakou měl Emil Zátopek.