Je to už jedenáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!

Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici: šla pravda světem a na chudé duchem se smála. Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají?

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly.

Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk“ během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života.

Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou.

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na bolest?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných“ lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje“ svým pacientům běh jako lék, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby.

A ono to skutečně zabírá. Co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh je lék na bolest duše, na bolest pramenící z hektičnosti doby, v níž žijeme

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil.

Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil.

Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky, rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy.

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh, a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, které mu občas řekne:

člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit.

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok

  aV těchto dnech si spíš než slunečních paprsků užíváme deště a sněhu, ale bude líp, hlásili to v rádiu.

Teda nevím, nic jsem tam o tom neslyšel, ale i kdyby to hlásili, bylo by to jedno, protože počasí a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na to, co si o tom člověk myslí, nebo jestli se mu to líbí.

A tak je to správné, tak to má byť, protože co by to bylo za život, kdybychom si ho mohli dopředu nalinkovat.

Vládcům všehomíra by to určitě vyhovovalo, naprogramovali by si, že každý člověk bude měřit 170 cm, vážit 70 kg, nohu mít 40 a tak by mohli každému ušít jeden oblek do práce, jeden na zábavu a jeden na spaní.

Boty, ty by stačily jedny, a protože by byli všichni stejní, tak by měli i stejné žaludky a stejné chutě, stejně by vypili.

Joj, to by bylo na světě krásně. Nebylo by třeba rodin, všichni by žili v jednom stádě – stejně by se nepoznalo, kterej je kterej, takže zaměnitelnost kus za kus by byla absolutní.

Jo a taky by se všichni museli dožívat stejného věku, protože jak by jeden žil o den dýl, už by nastal zmatek, protože by se začalo nedostávat jedné snídaně, jednoho oběda, jedné večeře a co je hlavní – jedné postele. 

No. mezi námi, už se to prý chystá, brzo to tu vezmou za nás roboti, a když se jim nebude líbit, jak je řídíme, tak vyhlásí generální stávku a člověk chtě nechtě bude muset zase pracovat. 

Tak snad to půjdeme radši vyběhat i do toho počasí jaké zrovna je a nejspíš příštích hodně měsíců bude, necháme si raději kapat na hlavu kapky vody, sněhové vločky hladit tváře, než by nás kleplo z takovýchto představ. 

S vírou, láskou a trpělivostí dokáže člověk zvrátit čas! „Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje.

Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými nezdary, třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, neboť výsledky jsou patrné až s odstupem času, takže je potřeba notná dávka trpělivosti.

Pokud nebude trpělivý a nebudete věřit, že to, co děláte, vám přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak je skoro lepší ani nezačínat.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“, i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl.

A tak začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře. Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje?

Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je tak těžké mnohdy uvěřit, neboť nikdy nedohlédneme konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý život.

Zákon času a odstupu funguje ve všech sférách lidského konání, včetně politiky. Takže kdo čeká, že švihnutím kouzelného proutku bude všechno růžové a éňo ňůňo, tak radši ať vyleze zpět na višeň, z níž spadl.

Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.

Za čas se na místo své pomsty vrátíme a zjistíme, že ty kořeny jsou tu zase. Ty kořeny tu budou stále, budou tady stále, aby nám připomněly a připomínaly, že nic se nedá obcházet – přecházet.

Každý ten kořen představuje něco, co se máme v životě naučit. Ve chvíli, kdy se všechno naučíme, přestanou nám ty kořeny vadit – stanou se naší součástí, protože jsme je přijali za své.

Stejné je to se vším, co se děje v životě člověka, v celém světě. Dokud s problémy bojujete, místo abyste se snažili pochopit, proč tu jsou, abyste se je snažili přijmout, budou tu stále a budou stále větší.

Ve chvíli, od kdy začneme jako lidé k problémům přistupovat tak, že bude navýsost zřejmé, že se je nesnažíme přečůrat, ale chceme je skutečně pochopit a tím vyřešit, začneme se jako lidstvo vracet do časů, kdy byl na světě ráj …, vrátíme se ke kořenům!

Nevzpomínám si na svůj první běh v životě, když si ho ale před očima představím, tak se vidím s rozpaženýma rukama běžet proti vycházejícímu slunci.

Na jaře je to veliká, jasná, červená koule – vzduch je ještě chladný, pod bosýma nohama mám mladou orosenou trávu; v létě je to pořád veliká koule, ale vlivem teplého vzduchu už není tak jasná, je spíše zlatá a pod nohama mám rozkvetlou horskou louku; na podzim ta velká koule přichází skrze mlhu, je trošku studená, ale na druhou stranu v sobě skrývá krásná tajemství, pod nohama mám listí hrající všemi barvami; v zimě je ta koule velká a rudá a pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, který mi hází do očí prasátka.

Zkuste začínat každý svůj běh tím, že se na chvíli zastavíte, postavíte se směrem, jímž tušíte slunce, nechte se jím prostoupit, pak volně vyběhněte jemu v ústrety.

Když to budete opakovat, pomalu zjistíte, že běh není nic těžkého, naopak že je velmi lehký, prostoupí vás pocit sjednocení se svým tělem, svou myslí, celým světem, kořeny a problémy se začnou z vašeho života vytrácet, až jednou zjistíte, že nic není problém, že všechno má své řešení a že ani lidi nejsou tak zlí a sebestřední. A to všechno jen díky tomu, že přijmete sami sebe jací jste.