Běh a života běh je jen jeden, jaké si je uděláme, takové je máme

Běh a života běh je jen jeden, jaké si je uděláme, takové je máme

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok

Prší, no a co?

Prší, no a co?

  aV těchto dnech si spíš než slunečních paprsků užíváme deště a sněhu, ale bude líp, hlásili to v rádiu.

Teda nevím, nic jsem tam o tom neslyšel, ale i kdyby to hlásili, bylo by to jedno, protože počasí a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na to, co si o tom člověk myslí, nebo jestli se mu to líbí.

A tak je to správné, tak to má byť, protože co by to bylo za život, kdybychom si ho mohli dopředu nalinkovat.

Vládcům všehomíra by to určitě vyhovovalo, naprogramovali by si, že každý člověk bude měřit 170 cm, vážit 70 kg, nohu mít 40 a tak by mohli každému ušít jeden oblek do práce, jeden na zábavu a jeden na spaní.

Boty, ty by stačily jedny, a protože by byli všichni stejní, tak by měli i stejné žaludky a stejné chutě, stejně by vypili.

Joj, to by bylo na světě krásně. Nebylo by třeba rodin, všichni by žili v jednom stádě – stejně by se nepoznalo, kterej je kterej, takže zaměnitelnost kus za kus by byla absolutní.

Jo a taky by se všichni museli dožívat stejného věku, protože jak by jeden žil o den dýl, už by nastal zmatek, protože by se začalo nedostávat jedné snídaně, jednoho oběda, jedné večeře a co je hlavní – jedné postele. 

No. mezi námi, už se to prý chystá, brzo to tu vezmou za nás roboti, a když se jim nebude líbit, jak je řídíme, tak vyhlásí generální stávku a člověk chtě nechtě bude muset zase pracovat. 

Tak snad to půjdeme radši vyběhat i do toho počasí jaké zrovna je a nejspíš příštích hodně měsíců bude, necháme si raději kapat na hlavu kapky vody, sněhové vločky hladit tváře, než by nás kleplo z takovýchto představ. 

Zákon času a odstupu

Zákon času a odstupu

S vírou, láskou a trpělivostí dokáže člověk zvrátit čas! „Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje.

Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými nezdary, třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, neboť výsledky jsou patrné až s odstupem času, takže je potřeba notná dávka trpělivosti.

Pokud nebude trpělivý a nebudete věřit, že to, co děláte, vám přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak je skoro lepší ani nezačínat.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“, i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl.

A tak začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře. Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje?

Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je tak těžké mnohdy uvěřit, neboť nikdy nedohlédneme konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý život.

Zákon času a odstupu funguje ve všech sférách lidského konání, včetně politiky. Takže kdo čeká, že švihnutím kouzelného proutku bude všechno růžové a éňo ňůňo, tak radši ať vyleze zpět na višeň, z níž spadl.

Běh je láska, která otevírá brány ráje

Běh je láska, která otevírá brány ráje

Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.

Za čas se na místo své pomsty vrátíme a zjistíme, že ty kořeny jsou tu zase. Ty kořeny tu budou stále, budou tady stále, aby nám připomněly a připomínaly, že nic se nedá obcházet – přecházet.

Každý ten kořen představuje něco, co se máme v životě naučit. Ve chvíli, kdy se všechno naučíme, přestanou nám ty kořeny vadit – stanou se naší součástí, protože jsme je přijali za své.

Stejné je to se vším, co se děje v životě člověka, v celém světě. Dokud s problémy bojujete, místo abyste se snažili pochopit, proč tu jsou, abyste se je snažili přijmout, budou tu stále a budou stále větší.

Ve chvíli, od kdy začneme jako lidé k problémům přistupovat tak, že bude navýsost zřejmé, že se je nesnažíme přečůrat, ale chceme je skutečně pochopit a tím vyřešit, začneme se jako lidstvo vracet do časů, kdy byl na světě ráj …, vrátíme se ke kořenům!

Nevzpomínám si na svůj první běh v životě, když si ho ale před očima představím, tak se vidím s rozpaženýma rukama běžet proti vycházejícímu slunci.

Na jaře je to veliká, jasná, červená koule – vzduch je ještě chladný, pod bosýma nohama mám mladou orosenou trávu; v létě je to pořád veliká koule, ale vlivem teplého vzduchu už není tak jasná, je spíše zlatá a pod nohama mám rozkvetlou horskou louku; na podzim ta velká koule přichází skrze mlhu, je trošku studená, ale na druhou stranu v sobě skrývá krásná tajemství, pod nohama mám listí hrající všemi barvami; v zimě je ta koule velká a rudá a pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, který mi hází do očí prasátka.

Zkuste začínat každý svůj běh tím, že se na chvíli zastavíte, postavíte se směrem, jímž tušíte slunce, nechte se jím prostoupit, pak volně vyběhněte jemu v ústrety.

Když to budete opakovat, pomalu zjistíte, že běh není nic těžkého, naopak že je velmi lehký, prostoupí vás pocit sjednocení se svým tělem, svou myslí, celým světem, kořeny a problémy se začnou z vašeho života vytrácet, až jednou zjistíte, že nic není problém, že všechno má své řešení a že ani lidi nejsou tak zlí a sebestřední. A to všechno jen díky tomu, že přijmete sami sebe jací jste.

Běh, pouť a cesta

Běh, pouť a cesta

Nejspíš to začínáte pociťovat sami na sobě, ostatně jinak byste nezavítali na stránky Běžecké školy, či se nezajímali o věci spojené s během a běháním. O čem mluvím? Nabízelo se přidat ještě – když mluvím o běhání, ale to už použil Haruki Murakami jako název pro svou knihu, která je spíš o něm, o jeho běhání, já mám nyní na mysli běhání jako:

  •  životní pouť, 
  • vyjádření životního postoje,
  • vyjádření životního názoru,
  • společenskou událost,
  • životní pouť – nalézání sebe sama
  • představení sebe sama světu – druhým

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný a ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku. Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, se svou duší?

Být schopný žít aktivně po celý život, to je to oč běží

Být schopný žít aktivně po celý život, to je to oč běží

Když se necháte vést svými vnuknutími a nehledáte důvody, proč by TO či ONO nešlo, ale rovnou jdete a uděláte TO. Život je tak báječný, když jej necháte proudit a nestavíte mu hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícna , ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil.

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte! 

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

Mám tři klenoty: chraňte je a mějte je za nejcennější poklad.
prvním je láska.
druhý je střídmost: nechtěj příliš mnoho.
třetí je zdrženlivost: nebuď první na světě.
kdo miluje, nezná bázeň.
kdo je střídmý, nebaží po moci.
kdo nedychtí být prvním na světě, může rozvinout své vlohy a nechat je dozrát.
kdo se vzdá lásky a odvahy,
kdo opustí umírněnost a hromadí moc,
kdo přestane držet se zpátky a uhání vpřed,
odsuzuje se k záhubě!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou. 

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě jde, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu …

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachycují kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje – tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty.
Ptáte se, co máte udělat, aby se tak nestalo znovu? Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde