V životě snad neexistuje chvíle, kdy bychom nemuseli mezi něčím volit. Dost často jde při tomto volení o to, zda jít starou vyšlapanou – známou cestou, která nás zcela dozajista dovede znovu do stejného cíle, nebo zda nezvolit cestu novou, což zní lákavě, hlavně pro toho, kdo rád objevuje, má to však jeden háček, a sice že po ní nemusí nikam dojít.

To váhání, vážení, se může jevit komické pro člověka, který se na vše dívá zpovzdálí a který zná dobře povahy váhajících. Většinou už je nám rozhodnutí dáno do vínku, to podle toho, jestli jsme Střelci či Panny, tedy jestli máme rádi tah na branku, nové – neprozkoumané cesty, nebo jsme konzervy, které raději půjdou po tisíckrát stejné cestě, hlavně však po té, která je již tisíckrát dovedla šťastně do cíle.

Jak by bylo snadné znát cíl – výsledek.

Ano, jak by to bylo snadné. Snad proto, že to tak snadné není, je naším cílem cesta, po níž životem jdeme či běžíme a ne konečný cíl! Ono jde skutečně o tu cestu, protože i ta váhající konzerva, chce-li poznat, zda jde po správné cestě, musí tuto cestu opustit, aby získala jistotu, že ta prvotní cesta je správná a žádná jiná.

❤️🙏

Že to je prostě její úkol, ať s tím zrovna v danou chvíli souhlasí nebo se v ní proti ní všechno bouří.

V tom spočívá kouzlo života, že prostě nikdy NEVÍTE, a že POZNÁTE, zda jste šli po správné cestě až ve chvíli, kdy se rozhodnete na jedné křižovatce opustit hlavní silnici a vydat se po vedlejší cestě.

Prostě ať jste Střelec nebo Panna, musíte to občas zkusit jinak, jinak si nikdy nebudete jisti správností své cesty.

Tak važte a važte dobře a s nadhledem, jako ty sněhové vločky, co nám v zimě tancují nad hlavami svůj tanec lásky, aby pak přikryly zemi pod bílou načechranou peřinou. 

A protože dnes je třetí adventní neděle a za týden už oslavíme Štědrý den, tak užívejte pohodu, klid, mír a lásku, abyste si to vše náramně užili.

Pravý čas, kdy by měl člověk začít běhat, neexistuje. Tedy ne v tom smyslu, že: začnu běhat až na to bude vhodná chvíle, budu mít na to čas, budu mít veškeré vybavení na běhání pohromadě, shodím xx kilogramů. PRAVÝ ČAS VYBĚHNOUT JE PRÁVĚ TEĎ!, bez toho všeho, čím si omlouváme, že ještě začít běhat nemůžeme.

Většina z nás nějak vnitřně cítí, že čas, který právě nastává, bude jiný. Je to dáno tím, co všechno se děje a také tím, že se vše nějak až neskutečně zrychluje. To vše na většinu lidí působí tak, že se začínají čím dál tím více zavírat do sebe, začínají se stahovat do své ochranné ulity, aby se stali „nezranitelnými“. Přitom jedinou ochranou a záchranou je otevření se. Stát se vnímavější ke všemu, co se nám děje, co se děje kolem nás. 

Ten důvod je zcela prostý. Stáhne-li se člověk do sebe, uzavře-li se před světem, svět na něj stejně nepřestane působit, jen neustálým stahováním se víc a víc do sebe zmenší plochu, na níž okolí působí, to pak bude mít za následek, že na stále menší plochu budou působit stále větší síly, až jednou křach!!!, skořápka praskne a človíček schovaný v této skořápce bude zcela rozdrcen.

Co se však stane, když se člověk otevře? Stane se pravý opak. Otevřením se zvětší plocha působení. Čím více se člověk bude otevírat, tím i tato plocha bude větší a vlivy na ni působící se budou muset rozptýlit a tím se sníží schopnost jejich působení.

Běh – nejlepší, nejsnadnější, nejrychlejší způsob, jak se otevřít

Jogíni možná namítnou, že nejlepší je začít s jógou, ale tady budu velmi nesouhlasit, protože jóga znamená soustředění se do jednoho bodu, tím sice posiluji tento bod, ale také, neumím-li s tím moc dobře pracovat, to na člověka může mít obdobný vliv, jako když se do sebe uzavírá. Zatímco běh je jedině a pouze o uvolnění se, vypuštění páry, vymazání všech myšlenek, splynutí se vším. Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o běhu jako elementární činnosti, ne o závodění a soupeření.

Aby však běh působil jako prostředek uvolnění, musí se běžet s radostí, nedávat si žádné vyšší cíle, které by člověka stresovaly. Prostě běžet tak, aby se člověk moc nezadýchal, běžet s otevřenou myslí a otevřenou duší. Běžet a vnímat svět kolem sebe. Když vám nejde běžet tak, abyste se nezadýchali, přejděte do chůze, nadechujte se pokud možno nosem. Když to nejde nosem, tak klidně ústy, ale v tom případě se snažte dýchat hóóódně zhluboka. Možná vás pak to dýchání „zadýchá“, prostě budete mít pocit, že nestačíte udýchat tempo, jímž běžíte, jímž jdete. Nic se neděje, zpomalte na tempo, které budete schopni udýchat. Jde o to, že pohyb a probublání kyslíku celým naším tělem od srdce až po nejzazší krevní vlásečnici vám způsobí až závrať, kterou člověk pociťuje jen při návalu největšího štěstí. 

V tu chvíli už vám nebude vůbec záležet na tempu, jímž se pohybujete, budete šťastní a o to přeci v životě jde, a nejlepší na tom je, že to štěstí si nadělíte vy sami tím, že poběžíte či půjdete.

Lidi neblbněte a místo přetlačování a přetahování si radši podejte ruce. Protože, víte co? Rozpory v lidské společnosti byly a budou. Vždy tu bude nějaký Kain či Ábel a ti, co stojí za nimi. A jestli jde někomu o to, aby nebyl ovcí, tak by bylo dobré si uvědomit, tak jí stejně je, protože člověk je stádní tvor, ať se mu to líbí, či ne.

Člověk je tvor žijící od nepaměti na pomezích. Na pomezí touhy být součástí celku a touhou být tvůrcem. Být součástí stáda a zároveň být sám sebou (sám za sebe).

Když se nad výše uvedeným zamyslíme, nutně nás musí napadnout: co se má člověk ve svém životě naučit? 

Není to TOLERANCE? – Tolerance jednoho k druhému, tolerance k veškerému životu na Zemi, tolerance k sobě samému? 

Není to SPOLUPRÁCE? – Spolupráce s ostatními formami života na Zemi i ve Vesmíru? Spolupráce jednoho s druhým?

Není to SEBEOBĚTOVÁNÍ? – Obětování se pro něco, pro někoho?

Není to SEBEDÁVÁNÍ? – Dání sebe sama druhému – druhým?

Není to POCHOPENÍ a z něj pramenící MOUDROST? – Pochopení veškerého dění kolem nás?

Možná vás napadne ještě POROZUMĚNÍ.

Ano, porozumění se určitě také musíme naučit, ale to už je skryto v pochopení, přičemž pochopit lze i bez zapojení rozumu, proto mu dávám přednost a stavím jej výše.

Odpovídat na výše položené otázky nebudu, ostatně je advent – čas, který chtě – nechtě vede člověka k tomu, usebrat se do sebe, přemýšlet o dění kolem sebe, o dění ve světě trošku jinak než v čase, kdy kolem něj život letí jako splašený kůň. Takže je to velmi vhodný čas, odpovědět si na tyto otázky každý sám za sebe a pro sebe.

Já jen předestřu, že osobně to nazírám tak, že celý náš život směřuje k tomu, abychom skrze toleranci, spolupráci, sebeobětování a sebedávání, dospěli k pochopení a moudrosti…

A ještě se vrátím k životu na pomezí, kterému vděčím za mnohé, možná za vše, neboť život na pomezí mě naučil dívat se na život ze všech možných úhlů a také mě naučil, že nikdy se nedá zvítězit takovým bojem, kdy oba soupeři se snaží uštědřit si silnější ránu. 

Ptáte se, od kdy žiji na pomezí? Odjakživa! A moc si to užívám, neboť mi to umožňuje mít oči všude – pravda, taky občas šlápnout do  lejna:).

Tak krásnou druhou neděli adventní a až budete zapalovat druhou svíčku na adventním věnci, zkuste si něco přát, možná se vám to splní, možná ne, ale to také patří k životu, že občas nám nadělí, občas ostrouháme, ale zlobit se na to na život nemá cenu, protože, k tomu, aby se přání splnilo, to chce splnit jednu podmínku a tou je víra. Víra v to, že to, co si přeji se splní!

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood“ – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“ „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?

Celestýnské proroctví – vhled šestý

 „Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.

Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání“ či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.

Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“

Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor

Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe. 

Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna

Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné! 

Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!“ 

Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).

Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY. 

A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích. 

Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží

Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.

Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát

Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen. 

Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají“ se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství. 

Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.

Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat

Běhání je požehnání. Běhání je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec. Běhání je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony hýbat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…