Dnes to bude hlavně o světle, o světle, které nás provází celým naším životem, o sluníčku. Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze.

Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když ono nás rozehřívá zevnitř. Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!“ To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě či panáčkovi čekajícím u počítače, že si je jejich slunce najde.

Dokud nevyjdou na slunce boží, těžko je může někdo objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To vše, co jsem výše napsal, je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.“ Nebo ještě co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.“ Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě tak, že: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (utříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

Věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny.

Tak hybaj ven, už tam na vás někdo, něco čeká.

Ve chvíli, kdy si začnete uvědomovat “svou velikost”, spadnete z hrušky, zlámete si obě nohy a je po velikosti.

S věkem se to má asi obdobně, nevím, nikdy mě nepřišlo, nikdy jsem si neuvědomoval, svůj věk. 

Pořád žiji tak, jak žiji a že bych měl něco měnit kvůli tomu, že mi je o rok, o pět, o deset, o dvacet, o čtyřicet víc, než mi bývalo kdysi? 

Co je to za pitominu?

Jo, ano, někdy se kouknu do zrcadla a vidím, že vlasů ubývá, vrásek v tváři a šedin přibývá. To však stárnoucí muže činí zajímavější, tak nač si z toho dělat další vrásky.

Důležitější podle mě je, že se mi nezakulacuje bříško a další partie těla, že každý den vstanu dám si svých 5 až dvacet kilometrů chůze a běhu, udělám na zahradě, případně doma, co je potřeba, s někým se proběhnu, abych mu ukázal, jak to má vypadat.

Někoho naprdnu, že pořád můžu :).

Tuhle někdo na IG psal Daně, že jako dobrý, ale na druhou stranu je třeba ctít věk. 

No jako fajn, ale já nežiju, tak jak žiju, protože si myslím, že mi je 30, 40, nebo 50, ani proto abych bořil nějaké mýty, ale protože mi to moje zdraví a fyzická kondice umožňuje, líbí se mě to a takový život mě plně vyhovuje, naplňuje a baví.

To, že tím inspirují, hlavně mnohem mladší, kteří touží žít, až budou mít taky své roky, aktivně, beru jako bonus.

Tím chci říci, že každý má právo na to, jak žít svůj život, což sebou nese i osobní zodpovědnost za vše co to přinese, špatné i dobré.

Každopádně potvrzuji, že podzim je báječný čas pro život, jak ten venku, tak ten osobní.

P.S. Děkuji za všechna přání a kondolence k dožití sedmdesátky a slibuji, že dokud budu moc, tak vás honit nepřestanu a tý mojí partě, co nás s Danou poslala do Nebe vzkazuju, že jim teda moc děkuju a že mě je jasný, že to je hlavně dárek pro Danu, aby mě dovolila dělat s nimi všechny ty, jak bych to napsal slušně, hovadiny, co spolu děláme.

Nezáleží, na jakém místě na světě či v životě se člověk nalézá, na čem však záleží, je být přítomen a za všech okolností zůstat sám sebou.

Jako kluk jsem miloval chvíle, kdy venku byla mlha, pršelo, foukalo, padal sníh, prostě bylo počasí pod psa. Miloval jsem tyto chvíle, protože jsem měl rád samotu, okamžiky, kdy jsem měl celý svět jen pro sebe, protože kdo by v takovém nečase chodil dobrovolně ven? Snad jen blázen.

Toulal jsem se po polích, po lukách, po lesích a pozoroval, jak se celá příroda, všichni tvorové radují, že kromě toho trouby, co tu pobíhá s rozzářenýma očima, tu není nikdo, kdo by narušoval všeobecný klid a harmonii.

Pozoroval jsem pavučiny natažené mezi stébly trávy, v jejichž rohu se choulil pavouk čekající na svou kořist, které se v tomto počasí ale nedočkal, protože v takové slotě ani mouchy nelítaly.

Pozoroval jsem kapky vody držící se vší silou na jehličkách jehličnanů, pozoroval jsem je tak dlouho až se zcela naplnily vodou a spadly mi do otevřené pusy, otevřené úžasem z té neskutečné krásy.

Když jsem se z těchto výprav vrátil domů a babička se mě zeptala, cos tam probůh v takovém počasí, takovou dobu hledal?, většinou jsem jí nedokázal odpovědět, nebo jsem po pravdě odpověděl: nic.

Jó, byl to krásný klukovský svět, který si nesu ve své duši, ve svých vzpomínkách dodnes, stále mě naplňuje úžasem běhat, chodit, prostě se toulat venku v přírodě v čase nečasu. Přes to všechno, co se za těch padesát až šedesát let ve světě změnilo, si tohle nesu v sobě jako poklad, a když se ocitnu někde uprostřed přírody v čase nečasu, otevřu svou soukromou pokladnici a doplňuji ji o nové zážitky.

Zážitky, které jsou nepřenosné a jenom moje, protože i kdyby byl na tomtéž místě, v tutéž chvíli ještě někdo jiný, bude svět kolem sebe vidět svýma očima, vnímat svými smysly, a popravdě v tu chvíli nebudu ani vnímat, že tu je, protože budu plně ponořen do svého světa, světa za zrcadlem své duše.

V takových chvílích, přijdou-li ke mně v době současné, se mi vynořují vzpomínky na ty, co už běhají po nebeských pastvinách, vysoko nad námi. Přijde mi, že se ke mně spouštějí po snopcích vody, po vláknech babího léta, po paprscích slunce právě se prodravších přes těžké černé mraky.

Když se toto stane, obejmeme se, podíváme se vzájemně do očí, pohladíme se a je nám neskutečné teplo, podobné, jaké bývalo, když se toto odehrávalo před desítkami a desítkami let v reálném čase.

Je nám teplo, jako bychom seděli společně na prosluněném lesním palouku, pili vodu nabranou ze studánky a ukusovali suchý chleba se slaninou.

Pak se zvedneme, ještě jednou obejmeme a vydáme se dál každý svou cestou, oni vzhůru, by hlídali náš klidný spánek, no a já tam, kam mě nohy zase nesou.

S právě se vyklubaným novým rokem se těším, že zas bude, jak bude, že když budu potřebovat dobít baterky vyběhnu, vyjdu si na schůzku se všemi bytostmi co běhají po světě i s těmi, které si lítají v povětří.

Šťastný života běh či let, moji milí souputníci!