Jak se stát padlým andělem v poměrech zakomplexovaného státečku, který byl 300 let v područí? Jak se stát běžeckým antikristem mezi lidmi, kteří si musí stále dokazovat, že jsou NĚCO? Velmi snadno, stačí druhým poskytnout víru v sebe sama, víru, že i ty máš na to, co si usmyslíš udělat, že stačí jen věřit v sebe, ve své schopnosti, že si za tím půjdeš, že si za tím poběžíš a vše ostatní už přijde samo.

Samo, že to samo nepřijde, ale na první pohled to tak může vypadat pro někoho, kdo nevidí, kolik pro to druhý učinil, kolikrát se musel přemlouvat, aby překonal sám sebe, kolikrát musel překonat své pochybnosti.

Ale to se nakonec nepočítá, vždy se počítá jen dosažení cíle, a když dosáhnete cíle, vše se maže, vše je odpuštěno, cítíte se znovu jak polití živou vodou a máte potřebu se o své štěstí podělit a máte-li tu schopnost, že víte, jak nastartovat druhé, tak je nadchnout pro svou věc.

Pohříchu se pak pro některé můžete stát kacířem – antikristem, vždyť kam by ten svět dospěl, kdyby všichni uběhli maraton, což teprve ultramaraton! 

První vyhrává, ostatní už jej mohou jen následovat, nebo musí přijít sami s něčím novým

Už párkrát jsem zaslechl, že jsem si přisvojil běh, jako bych ho vymyslel. Chápu, že to tak někdy může působit, ale já s jeho mediální propagací začal už před dvaceti lety, kdy jsem s Janem Šourkem začal vydávat časopis Ulravytrvalost, posléze Běžecký svět. A to bylo v době, kdy se o sociálních sítích mluvilo nanejvýš v literatuře, kde se mluvilo o velmi vzdálené budoucnosti.

Běhání v té době bylo popelkou a to i přes to, že už od osmdesátých let minulého století tu byla Liga 100, Ivo Domanský a jím vydávaný časopis Maraton, běhy mimo dráhu. Bohužel, přestože rok 1989 znamenal v našem životě velký zlom a krok ke svobodě, znamenal i to, co svoboda sebou nutně přináší, a sice nutnost postarat se sám o sebe. V tu chvíli spousta běžců musela své běhání omezit, aby zabezpečila své rodiny a trvalo dalších deset let, než si to trošku sedlo a běžecký bum mohl pokračovat.

Nevedu si statistiky

Taky k čemu, mě nezajímají čísla, mě vždy zajímá jen konkrétní člověk. Kdybych si ale statistiky vedl, tak bych došel jistě k docela velkému číslu těch, které jsem osobně, nebo zprostředkovaně za pomoci svých článků a knih, dovedl do cíle pětky, desítky, půlmaratonu,  maratonu či ultramaratonu. Nikdy jsem za někým nepřišel a neřekl mu: Ty bys měl běžet maraton, vždy se to odehrálo spíš následovně: Myslíš, že bych mohl někdy uběhnout maraton – ultramaraton?. Má odpověď většinou zněla: Ano, myslím si, že jednou můžeš uběhnout maraton – ultramaraton, ale měl bys začít na kratších vzdálenostech a těm dlouhým se postupně dopracovat.

Každý takový za mnou přijde kvůli víře, ta jeho je zatím slabá, on po tom zaběhnout si maraton – ultramaraton bytostně touží, ale zatím se bojí, zda jeho myšlenky nejsou příliš smělé a tak přijde za mnou, aby u mě načerpal tu víru, která mu dosud chybí.

Proč bych měl komukoli, kdo je zdravý a má odpovídající fyzickou kondici, nebo je u něj předpoklad, že je ochoten a schopen vykonat tu cestu, tu práci, která je potřeba, aby svého cíle dosáhl, jeho víru vzít tím, že jej nepodpořím vírou svou.

Než s člověkem začnu pracovat, musím si jej sám pro sebe zařadit.

Běžec srdcař

Běžec srdcař miluje svůj sport a je schopen a ochoten mu obětovat vše. Trápí ho, že ostatní běžci nepřistupují k běhu stejným způsobem, že nevidí to, co je nad slunce jasnější, a sice, že když chci být vynikající běžec, tak musím začít od píky, musím začít od kratších tratí, na těch se zlepšovat a teprve až když dosáhnu svého maxima, tak přejít na tratě delší.

Nechápe, že ostatní to tak mít nemusí, že jim stačí běhat jen proto, že jim to přináší radost, čistou hlavu, lehčí tělo, zdraví a dobrou fyzickou kondici. Nechápe to i proto, že běžec – hobík může mít také své sportovní cíle, může také chtít dát deset kilometrů za 40 min, maraton pod 4 hodiny, 3:30 nebo dokonce pod 3 hodiny, ale ne tak, že by se vzdal toho prvotního – radosti z běhání. 

Běžec – srdcař je proto zmaten, snaží se přesvědčit běžce – hobíka, majícího také sportovní cíle, že jde na všechno špatně. Běžec – hobík se zase snaží přesvědčit běžce – srdcaře, ať mu vleze s tím kázáním na záda, protože on si to bude dělat po svém. 

Běžec hobík (hovík)

Ten si prostě běhá pro čistou radost, proto aby utekl stresům, které na něj navaluje potřeba postarat se o sebe, o své bližní, o zaměstnance, o firmu, o pacienty, o … Tomu bude vždy naprosto šuma fuk, jestli běží 10 km za hodinu či 40 minut, nebo maraton za 8 hodin či hodiny tři. Prostě běhá, aby žil, aby přežil. Běhá pro zdraví a dobrou mysl a to mu naprosto stačí. 

Běžec hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný.

Jak s tím naložit

No, jak s tím mám naložit? Zkrátka si musím uvědomit, koho mám před sebou, abych nenarazil. Jako běžec – srdcař nemůže přivést běžce – hobíka na své náboženství, tak běžec – hobík nepřivede na své běžce – srdcaře. Jsou to prostě dva rozdílné světy. Stejně jako tu máme svět křesťanský, islámský, buddhistický…

Jedinou možností, jak žít vedle sebe v míru, je ctít jeden druhého, své vzájemné odlišnosti a respektovat se navzájem.

Do letošního roku, kdy jsem dovršil sedmdesát let života, jsem vstupoval celkem s ambiciózními plány, které se, přestože jsem pro ně udělal, co jsem mohl, nenaplnily.

S tím začala klesat i moje důvěra v sebe sama. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se začal bát vydat se sám na delší běhy, protože: “Co kdyby mi při nich došly síly a já zůstal stát někde daleko od lidí, od civilizace”.

Nejsem však člověk, který by se tak snadno vzdával, taky znám dost případů seniorů a seniorek, kteří dosáhli nejlepších výkonů až po sedmdesátce.

Řekl jsem si: když oni ano, proč ne i já!

A tak jsem se na začátku listopadu opět pustil do pravidelného a cíleného tréninku. 

Cíle prozrazovat nebudu, ale faktem je, že za těch sedm týdnů pozoruji, jak mi forma stoupá, a s ní i důvěra ve vlastní síly.

Už se zase začínám těšit na dlouhé výběhy, aniž bych se obával, že nedoběhnu.

Takže ať je vám kolik chce, ať třeba neprožíváte nejšťastnější období, věřte, že pokud to sami nevzdáte, vždycky se všechno může obrátit k lepšímu. 

Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá.  – Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.

Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak velmi často náš výlet do minulosti končí.

Když vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladej, rychlej, silnej, přitažlivej, žádoucí…, to jsem byla mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí…, kéž by to šlo nějak vrátit.

A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Pohříchu vám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit.

Copak peníze, těch je vám líto ze všeho nejmíň, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických“ úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.

Bohužel vám to vrátí možná trošku z bývalé krásy, ale rozhodně vám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten vám vrátí jen to, když svému snu „obětujete“ sebe. Když na sobě začnete usilovně pracovat, prostě začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…

Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháte řezat, to vám drastické nepřipadá. Je zajímavé, kolik lidí, kteří podnikají plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo, nebo provést operaci nějakého důležitého tělesného orgánu.

Bohužel mnohdy až podobný zážitek je přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.  

Za šest dní začne rok 2025, mnozí si na něj vymyslelí, jako mnoho roků před tím novoroční předsevzetí, zkuste být jednou k sobě upřímní, sáhněte si do svědomí, nakolik je to vaše „pravdivé“, nebo jen obezličkou pro to, abyste opět umlčeli své svědomí: „Vždyť to takhle dělá většina“. Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!

 Víra a naděje, ukryty hluboko v nás, čekají na svou šanci. Každý den ráno vstáváme s nadějí a vírou, že dnešní den bude krásný, pak stačí velmi málo, třeba jen když se na nás někdo křivě podívá, neopětuje náš úsměv, rafička na váze ukáže na čísla, která se nám nelíbí a už se nám zdá, že všechno směřuje zase jako vždycky, někam do ztracena.

Víra se vytratí a naděje ruku v ruce s ní zmizí taktéž. Ale proč? Proč se nám zdá, že se náš život odvíjí jako smyčka filmu, jako smyčka filmu, kterou někdo takto záměrně sestříhal, jen aby nás vždy znovu a znovu srazil na kolena, abychom se mu poklonili až k zemi a teprve až se budeme po té zemi plazit, dovolí nám milostivě zvednout hlavu a s vírou v srdci se zase postavit na vlastní nohy? 

Je to v hlavě, je to v hlavě, je to v hlavě. Je to opravdu blbý, ale musím to ještě jednou zdůraznit a zopakovat: „JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ“. Jakmile se nám z hlavy začne vypařovat víra, jako že: „JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ,“ případně: „TO PUDE, TO PUDE, TO PUDE,“ naděje na lepší příští zmizí jak pára nad hrncem a my se zase začneme motat jako nudle v bandě plné výborné polívky, na níž se těšíme, jak v ní jazýček smočíme, ale v momentě, když se nám ta polévka vylije na střevíček, stane se z ní děsná šlichta, která nám ten krásný střevíček zaprasí.

Jak říká OSHO ve Třech pokladech Tao: „Život je kruh. Dítě je bláhové, je nevinné, je pošetilé a v tom je jeho krása. Všechny děti jsou krásné. Nenajdete ošklivé dítě. Kde se však ta krása pojednou ztratí? Zmizí za nálepkami a štítky s označením identity. Pak už vidíme jen masky, ne tváře; opravdovost se skryje za podvod. Každé dítě je krásné – krásné a bláhové! A nevinné.

Když se začnete učit, začnete ztrácet krásu. Vstoupíte do světa, jste vzdělaní, informovaní, znalí světských věcí, ale vaše nevinnost je pryč. Přibývají vrstvy znalostí, přibývá takzvaná světská moudrost … Jste v kleci.“

Zaprasený střevíček je to nejmenší, co se vám může stát, prostě vezmete hadr a očistíte jej, s vědomostmi, které do sebe cpete, abyste „pochopili“, jak život funguje, je to horší. Kolik času jste jim obětovali, kolik peněz jste do nich nacpali a teď, když je konečně máte, byste to všechno měli zahodit? To přeci nemůžeš myslet vážně? Ty jsi naprosto pošahanej! JO! JO! JO! MYSLÍM TO NAPROSTO VÁŽNĚ! A nejen proto, že to říká LAO-O-CE a můj milovaný OSHO, myslím to vážně hlavně proto, ŽE TO TAK SKUTEČNĚ JE. Je to proto, že na životě není nic k POCHOPENÍ, že žít se nedá NAUČIT, život se dá „jen“ ŽÍT! Nebo jinak, ŽIVOT MUSÍTE ŽÍT! Nesnáším slovo MUSÍŠ, ale v tomto případě má absolutní význam, nedá se nijak okecat. 

Vezměte si přírodní národy, tedy dnes už spíše jen zbytečky, které zůstaly ještě ukryté někde hluboko v amazonských pralesích (před něco málo více než 200 lety tak žili ještě severoameričtí indiáni, africké národy, lidé v Himalájích). Když je vidíte, přímo z nich cítíte vyrovnanost, radost a štěstí. Říkáte si: „Takhle bych se chtěl cítit, takhle bych si chtěl také žít“.

Pak si však uvědomíte, že nemají tekoucí vodu (tedy až na tu, co jim teče všude okolo), ledničku, pračku, myčku, auto, kavárnu, supermarket … a řeknete si: „No jo, ale takhle já bych žít rozhodně nemohl/nemohla. Začnete těm „chudákům“ vysvětlovat, že takhle se žít v 21. století nedá, že se sem musí zavést elektřina, postavit dálnice, postavit domy, aby měli kde „kulturně“ žít. Oni jsou důvěřiví, nechápou, že to vlastně dodneška, dokud neměli šajna, že to vůbec existuje, nepotřebovali a byli šťastní.

Vy taky nechápete, že tím, že jim tohle všechno dáte, dáte jim sakra danajský dar, jim vezmete to nejcennější – vezmete jim jejich život, vezmete jim přesně to, co vás na nich jako první ohromilo, až jste po tom zatoužili a na světě přibude zase pár desítek nešťastníků. Někdy bychom prostě neměli být samaritáni a snažit se každému pomáhat, ne vždy pomoc znamená pomoc. 

Myslíte si, že tahle vsuvka do tohoto mého zamyšlení o životě nějak nepatří? Ale patří, je to právě o tom, že nedokážeme rozlišovat mezi dvěma slovy, mezi slovy VĚDĚT a ZNÁT. My se snažíme všechno poznat, všemu přijít na kloub, abychom to mohli řídit a ovládat a nechápeme, že vědět znamená docela něco jiného, vědět totiž znamená CÍTIT, že to tak je, VĚŘIT tomu, že to tak je a NEPÁTRAT po tom, zdali to tak skutečně je. Ve chvíli, kdy přestanete VĚŘIT, začnete PÁTRAT, začnete chtít ZNÁT (poznat) a jste v HAJZLU :), nebo minimálně zase na začátku své cesty.

Přeji vám krásný Štědrý den a čtvrtou adventní neděli!

Dá se zlepšovat i když už vám odzvonilo sedmdesát let? Dá! Jen to nesmíte zabalit s prvním nezdarem. Ostatně tak to chodí se vším po celý lidský život.

Posledních víc jak 15 let jsem se věnoval spíše pomoci druhým v jejich plánech být zdraví a v lepší kondici než roky před tím. Mými nejčastějšími klienty jsou lidé čtyřicet a čtyřicet plus. Také však mladší, nebo starší.

Letos, kdy mi bylo sedmdesát, jsem zase začal myslet i na sebe, a začal trošku systematicky trénovat. Bohužel zdraví mi do toho hodilo vidle. 

Ale co už, přece nebudu věřit těm, co říkají, že s přibývajícím věkem už jde všechno z kopce.

Od 11. listopadu jsem si po dvaadvaceti letech začal zapisovat trénink. Ne že bych si ho psal dopředu. Mám sice v hlavě nějakou představu, co bych chtěl v daném týdnu odtrénovat, ale kolonky jednotlivých dnů si vyplňuji až poté, co odtrénuji.

Pokud jde o intenzitu, řídím se intuicí, nikam to netlačím, vrchol mě čeká na Šestidenní v Konstantinových Lázních od 3. května, takže času je dost.

Co je nejzajímavější je fakt, že i když někdy subjektivně cítím, že dneska to za moc nestojí, hodinky mě pak přesvědčí o opaku. 

Chtěl bych předeslat, že hodinky zapnu, když vybíhám, vypnu při doběhu, a až doma kouknu, jak to vyhodnotily. Rozhodně během tréninku nic nesleduji.

Za těch šest týdnů hodinky hlásí velmi pěkný progres, tak uvidím, jak dlouho to bude trvat. Každopádně bych řekl, že když to člověk vezme rozumně do ruky, tak ani po sedmdesátce si nemusí zoufat, že lepší už bylo a nikdy už nebude.

Za mě je to pozitivní z toho pohledu, že jak se prodlužuje lidský věk, tak pořád je na čem pracovat, a bačkory můžou zatím stále čekat v koutě. Tedy alespoň u těch, co neuvěří těm nesmyslům, že po sedmdesátce už to nejde.

Tak to jsem udělal před třinácti roky. Musel jsem se zastavit v běhu, abych se mohl zas rozeběhnout. Dva a půl roku předtím jsem se snažil zároveň běhat, dávat lidem naději a vytvořit nový svět – Běžeckou školu. Najednou jsem zjistil, že potřebuju vypřáhnout, zastavit se, jinak mě z toho klepne. Zažil jsem to už před sedmadvaceti roky, ten divný pocit sladkosti v krku, ten divný pocit tlaku na prsou a pak pád do hlubin. Nechtělo se mi to opakovat znova, tak jsem si řekl, že se musím zastavit a zastavil se.

Rozhodl jsem se, že si dám několik měsíců pauzu od závodů a budu se věnovat jen Běžecké škole a začnu od začátku. Začnu zase běhat jen pro radost a vystoupil jsem z vlaku závodů, jež jsem tehdy běhal.

Inspiraci mě poskytl Forrest Gump

Po několikáté jsem se podíval na film, přečetl si knížku, a i když jsem měl za to, že již nemohu najít nic nového, nic objevného, tak jsem něco našel, a opět to bylo hluboce lidské, opět to mělo hloubku nejhlubšího poznání.

Životní zkoušky

Všimli jste si? Ve chvíli, kdy se mu Jenny konečně zcela odevzdala, ve chvíli, kdy mu poprvé v životě řekla: „Miluju tě“ a taky to udělala, od něj odchází. Před tím mu ale dala nejlepší dárek v životě, jak o něm prohlásil Forrest, dala mu tenisky. Ty tenisky, v nichž pak běhal tak dlouho, aniž věděl proč, až ho konečně Jenny zahlédla v televizi a napsala mu dopis.

Teprve v té chvíli, ve chvíli, kdy běh ztratil smysl, protože Jenny jej viděla běžet, s běháním skončil a vrátil se domů, aby mu měla Jenny kam poslat dopis. Aby mu mohla ukázat syna, aby mu mohla říci, že je táta, aby ho mohla požádat, aby si ji vzal, aby mohla umřít.

Život někdy dokáže být děsně krutý a zároveň velmi štědrý. Forrest přišel o svou celoživotní lásku, ale byl obdarován malým Forrestem. Přišel o svůj dosavadní životní cíl – motor, aby mohl změnit jeho obsah a žít pro něco nového.

Vždy je třeba žít pro něco, pro někoho, jinak je náš život příliš plochý a smutný. Každý z nás žije sice SVŮJ život, pro SEBE, ale žije jej skrze DRUHÉ, neboť ti jsou naším zrcadlem, které nám nechává nahlédnout pravou podstatu věcí, ať se nám to líbí či ne!

Zažíváme to všichni ve svých životech – ve chvíli, kdy si myslíme, že už prostě nemůže být líp, přijde nečekaná facka, ve chvílích, kdy si myslíme, že už nemůže být hůř, přijde vzkříšení.

Je to učení Zenu i Ježíše Krista zároveň. Neustále se opakující vítězství i „porážky“. Také by se to dalo napsat, neustále se opakující porážky a „vítězství“. Protože vítězstvím je učiněno zadost něčemu, oč jsme dlouho a dlouho usilovali a po jeho dosažení stojíme zase na začátku, zase nevíme, kudy dál. Zatímco poté, co utrpíme porážku, nám cíl zůstává, jen zjistíme, že k němu musíme zvolit novou cestu, máme tedy stále kam jít, oč usilovat. 

Forrest je ve mně hlouběji než jsem si myslel

Při sledování filmu a poté, jsem si uvědomil, že můj vlastní život je s tím Forrestovým spojen více, než jsem si myslel. Že nás nespojuje jen běh, který u něj více než u jiných znamenal utéci někomu, kdo ho honí, utéci se k někomu/k něčemu, co by měl/co má rád. Uvědomil jsem si, že veškeré mé kroky, cesty, které jsem učinil s během do chvíle, než jsem poznal Danu, jsem vlastně dělal, aby mě uviděla a poslala zprávu, že tu je. Aby si koupila první číslo Runu, v něm objevila stránky behej.com a na něm mé články a napsala si o trénink. Prostě nebylo jiné cesty. 

Paralelu s Forrestem to má i v tom, že do té doby, než mi napsala, byl pro mě běh vším a pár dní bez běhu pro mě znamenalo skoro smrt. Od té doby, co jsem s ní, už to tak necítím, běhám, ale již to není pro mě to životně nejdůležitější.

Běh splnil svou úlohu a teď už je tu „jen“ pro mě a pro to, abych jeho prostřednictvím mohl jiným něco říct. A v podstatě není ani nejdůležitější to, jestli jim říkám něco o běhání nebo jim nechávám nahlédnout do svého nejhlubšího vnímání světa. Každý si vezme to, co zrovna v danou chvíli potřebuje.

Někdo mě za má slova občas i pokárá a napíše: Ty, ty, ty, ty mě budeš tak dlouho zlobiti, až ti někdo rozbije ciferník:), nebo že bych měl psát jen o běhání a do jiného se nemíchat. Ale i to patří k věci, dotyčný si uleví, učinil „spravedlnosti“ zadost a může si jít zase v klidu zaběhat a další den už si zase listuje stránkami Běžecké školy. 

A tak to má být, poručík Dan taky nejdřív Forrestovi vynadal, že ho zachránil a nenechal ho zemřít na poli cti a slávy, jako zemřeli jeho předci, pak vynadal Bohu, že ho stejně vždycky nechá na holičkách, pak Bohu odpustil, smířil se s ním, poděkoval Forrestovi a nakonec i on našel prosté lidské štěstí.

Já své štěstí našel a neměnil bych a vám přeji, abyste každý jeden z vás našel to své, protože, čím víc bude nás šťastných, tím bude méně nešťastných a i tak trošku závidějících, prostě bude líp.

Už aby to bylo, že jo?!

Přeji vám krásnou, poklidnou a ničím nerušenou čtvrtou neděli adventní, a pamatujte: lepší je se zastavit sám, než aby to něco udělalo za vás.