Je to divné, nabádat vás při běžeckém tréninku k zastavení se, že? Možná je, možná není, ale v průběhu let sami zjistíte, že umění VČAS ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT SE A PAK BĚŽET – JÍT DÁL, je to jedno z nejdůležitějších a nejtěžších. Pohříchu si to člověk nechává: „Ještě za támhletu zatáčku, a pak se uvidí!“

Abych svá tvrzení podpořil, tak jsem zkusil zapátrat ve své knihovně, jestli bych nenašel něco inspirativního a ejhle, bylo to tam. Dokonce od nikoho menšího než od Billa Rodgerse, který na toto téma říká: „Dobře se znám a když jsem unavený, když mám pocit, že na mne jde nějaká nemoc, nebo když mě jen začne bolet hlava, tak to v řeči mého těla znamená ZASTAV SE!“

A ať se jmenujete Honza, Luboš, Martin, Laďka nebo Billi Rodgers, platí pro nás všechny stejné přírodní zákony. Ti silní a slavní se poznají podle toho, že tyto zákony ctí, a nepodléhají klamnému dojmu, že na ně neplatí.

Nejen pro běžce a běžkyně mám od Billa ještě další vzkaz, tentokrát se to týká občerstvování na trati. Když Bill vyhrál Bostonský maratón, na němž se při občerstvování 5x zastavil a přesto vytvořil traťový rekord, tak se ho novináři ptali, zda by nebylo lepší, kdyby pil za běhu, že by pak ten čas mohl být ještě lepší. Bill odpověděl: „Voda se rozlije, když s ní poběžím!“

Tahle věta ale říká mimo jiné i: „Pohár přeteče, když se nebudu řídit tím, co mi tělo říká.“

Řada velkých běžců se i nyní uchýlí k Billlovým zastávkám uprostřed vypjatého závodu, mají totiž na paměti, že jen blázen útočí, když všechna znamení říkají: „Zastav!“

Umět se zastavit znamená znát své limity, svůj strop, a to tělo dokáže vždy ocenit. Říkáte mu tím totiž: „Neboj, vše mám pod kontrolou a nenechám ti ublížit, protože ty jsi můj partner na cestě a bez tebe se dál nedostanu.“
Pauza, před závodem, během tréninku, mezi tréninky, či po nějakém závodě neznamená vaši slabost, ale naopak vaši sílu. Jen ten kdo si nevěří si stále znovu a znovu musí dokazovat, že na to má.

A na závěr můj jeden osobní poznatek pro muže. Víte, proč vás při závodě porazí tolik žen a dívek? PROTOŽE SE NIKAM NEŽENOU, PROSTĚ SI JDOU JEN ZABĚHAT A UŽÍT SI BĚH ve společnosti jiných. Nejsou jako muži, kteří potřebují pro svůj běh soupeře.

V životě nemůže člověk stihnout všechno. No a co? Prostě stihne jen to, co má pro něj a pospolitost největší význam.

Tak s tímhle se to má jako s tím, že člověk tu není od toho, aby hodnotil činy druhých. „Kdo jsem, abych soudil? Kdo je nevinný, ať hodí kamenem!“ Tím se dostávám k tématu současných svátečních dní, k Ježíšovi. K jeho poslednímu rozloučení s jeho nejmilejšími, k poslední večeři. K noci v zahradě Getsemanské. K jeho odsouzení. K jeho ukřižování. K jeho znovuzrození a návratu mezi nás smrtelníky. 

Slavíme odchod, násilnou smrt toho, který se obětoval za člověka. Slavíme jeho vzkříšení a nový příchod mezi nás. Ty dvě události dělí od sebe historicky jen několik málo dní. Co všechno se v těch pár dnech událo, co všechno těchto pár dní na Zemi a v životě člověka změnilo? 

Ve světle těchto pár dní zapomínáme na to, co vše tomu předcházelo, že tomu předcházelo 33 let života člověka. Ve světle těch pár dní je krásně demonstrován lidský spěch a lidská „touha“ mít hlavně všechno rychle z krku, abychom se už v tom nemuseli babrat a mohli si vesele a nerušeně užívat radostí života. 

Nad touto „touhou“ mít vše hned hotovo, vedoucí nás ke zbrklým a rychlým rozhodnutím, k rychlým soudům a odsouzením, bychom se měli v těchto dnech, kdy vzpomínáme Velikonočních událostí, které se staly před 2000 tisíci lety a které stály život syna člověka, zamyslet. Změnil se od té doby nějak člověk?

Když pozoruji náš život, tak vidím, že člověk se za těch 2000 let vůbec nezměnil. Ano, nechodí již pěšky, neběhá dlouhé míle, ale jezdí různými dopravními prostředky, létá do vesmíru, s ostatními jej spojuje internet, ale vnitřně zůstal člověk stále týž. Stále se hledá. Stále hledá: Proč tu jsem? Co zde pohledávám? Nešlo by to všechno nějak urychlit, abych už měl od toho pokoj a mohl se jen bavit?

Možná i vás v těchto dnech napadnou znovu myšlenky typu: Kde vlastně přišel Ježíš ke svému poznání, ke své víře, které jsou tak jiné než to, co se „nosilo“ v jeho době mezi Izraelity?

Možná odpověď naleznete, když si vzpomenete, co Ježíš dělal nejvíce, kromě toho, že učil své žáky, že jim předával svou víru v člověka. Že léčil nemocné. Že krmil hladové. Čím ty nemocné léčil? Čím ty hladové krmil? 

Je to nad slunce jasnější, léčil a sytil je tím samým, tím, čím léčil, sytil a co učil své žáky – vírou v člověka. Ne nadarmo se říká: „Věř, a víra tvá tě uzdraví!“ 

Čí je ta víra? Je to vaše víra. Co jste? Jste člověk! Co vás tedy uzdraví? Uzdraví vás víra v člověka!

To je vše, co nám Ježíš odkázal a nad čím bychom měli v těchto dnech meditovat a přemýšlet. A když se k tomu ještě vydáme ven, ať už pěšmo nebo běžmo, do přírody, tak to bude to pravé ořechové, protože kromě toho, že Ježíš předával lidem svou víru v člověka, pořád někde běhal či chodil, pobýval v lůně Matky přírody, a i to mu pomohlo „objevit“ víru v člověka.

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross.

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme tedy spíš běžíme svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají. Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu. V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Otevřu-li kterýkoliv časopis zabývající se zdravím, zdravým životním stylem, wellness, či čtení pro ženy, získávám dojem, že náš život žijeme jen proto, abychom hubli.

Nabývám dojmu, že buď tyto časopisy nemají o čem psát, nebo že jejich redaktorům a spolupracovníkům dochází nápady, nebo a to je ještě horší, si neuvědomují škodlivost svého počínání. 

Proč škodlivost? Protože čím víc se o tom, že je třeba hubnout, mluví a píše, tím více se do univerza posílá informace o tom, že jsme nezdraví. Neschopní sami poznat, co je pro nás dobré a tak potřebujeme tisíce a jednu informaci, abychom se sami v sobě vyznali.

Schroustáme-li stou informaci, co jíst, jak jíst, kdy jíst, nebo naopak co nejíst, kdy nejíst, jak nejíst, zapomeneme, co bylo v té první. Nebo nezapomeneme, ale vše se nám to v hlavě pomotá a všechno to pěkně smícháme, prohněteme a kyneme a kyneme a kyneme. A čteme a čteme a čteme si dál o tom, jak máme hubnout. 

Není to otázka jen dneška, o hubnutí se mluví a píše pořád. Taky o čem se pořád bavit, když už jsme probrali počasí, manžely, manželky, dětičky, babičky, tchýně a tchány, milenky i milence a všechny známé. Navíc, je to náš osobní problém, ta váha pořád ne a ne s námi spolupracovat a její rafička je stále na číslech, která se nám vůbec, ale vůbec nelíbí.

Neměli bychom se ale na celý problém dívat z jiného úhlu? Tedy spíše měli bychom se na vše podívat, abych nepsal v záporu, z pohledu, jak jsme na tom s energii. Jestli máme dostatek energie pro to, co děláme. Dostatek energie na své záliby, abychom byli zdraví. Jestli máme o kilo, dvě či pět více je vcelku jedno. Deset či dvacet kilo navíc už je samozřejmě problém, který stojí za to s ním něco udělat. Ne však pomocí diety, ale za pomoci aktivního přístupu. Aktivním přístupem myslím pohyb. 

Že jste rádi, že vůbec žijete? A ještě byste měli cvičit, běhat, skákat, plavat, jezdit na kole nebo jen chodit? A o tom to je, vážení. Hubnutí vám nepomůže, je to jen slepá ulička, pokud jej řešíte jen tím, že se snažíte méně jíst- jíst zdravě. Jezte stejně a začněte energie více vydávat, začněte se více hýbat. Zapomeňte, že máte zhubnout a začněte být fyzicky aktivní. Změňte negativní přístup za pozitivní, to je jediná cesta, jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu.

A jak by měly znít názvy článků přinášejících informace, jak získat zpět zdraví, fyzickou kondici a psychickou pohodu? 

Místo:

„Zhubněte s během, jógou, spinningem, plaváním, na kole, ve fitku, na horách“, by se mělo psát: „Získejte chuť do života a vitalitu během, jógou, spinningem, plaváním, jízdou na kole, ve fitku, výlety po horách“.

Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít či sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás. Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

Sklízet či sít

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví. Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za všechno může SEBEVĚDOMÍ, nebo spíše NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?…

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Věda – vědomosti plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Čím je pro vás běh?

• pouť 
• životní postoj
• životní názor
• společenská událost
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým
• možnost se ukázat, být v něčem dobrý

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku.

Čím běh rozhodně není

Běh není, nebo by neměl být soubojem těla a mysli, kdy mysl donutí tělo i přes nepřekonatelnou bolest pokračovat dál, a když už to ani hlava nedává, vzít si prášek proti bolesti a umlčet tělo i mysl a být geroj!

Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, svou duší?