Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít nebo sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás.

Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít nebo sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

A ještě jednou – sít nebo sklízet

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví.

Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za vše může SEBEVĚDOMÍ tedy spíš NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Už víte, kdo tohle umí? A Kdo je, a nejen proto, pro mě favoritem letošního léta? (Pro ty co jsou počítačově méně gramotní jako já 🙂 – klikněte si na obrázek a dodívejte se až do konce videa).

Věda (vědomosti) plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 55 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!

Můj milovaný OSHO říká, že abychom mohli ve svém životě postoupit o krok dál, musíme umřít.

Tedy ne opravdu, tak, že vypustíme duši, ale musíme prostě opustit svět, který dosud byl pro nás vším, podívat se na vše s nadhledem a pak zase můžeme klusat klidně dál, za dalším poznáním dosud nepoznaného.

Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že jsem v životě umřel třikrát, pokaždé to bylo po pádu z výšky.

Poprvé, to mi bylo jedenáct let, jsem se houpal na houpačce, kterou jsme měli udělanou z tlustého špagátu, který byl uvázán v koruně břízy a na dolním konci byl přivázán kus dřeva, na němž se sedělo. Provaz se urval, já si ustlal na zádech a hlavou bouchnul o zem. Chvilku trvalo, než jsem se probral – a bum ho, za pár týdnů jsem začal běhat.

Podruhé to bylo na vandru na Sázavě, vylezl jsem na strom nalámat suché větve na podpal, když ty na zemi byly nacucané vodou. Jedna větev pode mnou praskla a já skončil opět na zádech a na skále. Zase chvilku trvalo, než mě probrali k vědomí – no a za pár týdnů jsem začal studovat východní filozofii.

Potřetí už jsem nepadal z výšky, to se stalo při 48 hodinovce v Brně. Seděl jsem na míse, zatlačil, před očima se mi zatmělo a já z mísy spadl, jak jinak, na hlavičku, no a za pár dní jsem začal psát o tom, jak běhat, aby to bylo pro lidi zdravé. A běda vám, běda vám, jestli někdo řekne, že jsem třikrát praštěnej.

Dnes už běhá kdekdo, od mladých lidí přes podnikatelky a manažery po rodiče s kočárky. Nejen v parcích a podél řek, ale už i na dlouhých a náročných horských závodech to místy pro dav lidí vypadá jako na rušném náměstí. Když jsem hledal někoho, kdo s běháním začal dávno před tím, než se u nás stalo masovou aktivitou, napadl mě nejdřív táta, který první maratony absolvoval před více jak třiceti lety. A pak hned Miloš Škorpil, který začal běhat ještě asi o deset let dříve než můj táta a s během je celý život spojený skoro jako ryba s vodou. Před devíti roky dokonce i část svatby se svou ženou Danou a přáteli pojali jako běh. Zajímalo mě, co mu to dává a jak by před začátkem běžecké sezóny inspiroval ty, kteří tomuto přirozenému způsobu pohybu zatím odolávají.

Následující rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise č. 5/2015

Otázky pokládal Mirek Čepický

Mnoho lidí má z běhání obavu, mají ho spojené s fyzickým trápením. Jak byste je nalákal na to hezké na něm?

Na běhání je nejhezčí to, že člověka dokáže dokonale a zcela uvolnit, zbavit ho všech starostí, které ho drtí a svazují mu nohy i ruce. Chce to však zapomenout na rychlé prásknutí dveřmi a snahu všemu utéct. Naopak je potřeba po zaklapnutí dveří se rozeběhnout pěkně zvolna, jen v takovém tempu, které jsem schopný v pohodě udýchat. Že to bude nejdříve připomínat jen chůzi? No a co, hlavní je se k tomu „dokopat“, zahodit obavy a vyběhnout nebo vyjít za osvobozením mysli a ducha – a to je právě to, co běh člověku přináší.

V běhání usilujete o vyváženost těla, mysli a ducha. Můžete ten stav popsat?

V mém případě to vypadá tak, že se za ničím neženu. Prostě běžím s otevřenýma očima, vnímám vše kolem sebe, stávám se součástí místa a času, žiji tady a teď, nenechávám si nic na zítra, na pozítří, popozítří, vždyť kdo ví, jestli nějaké zítra, pozítří, popozítří bude.

Na co myslíte, když běháte sám?

Většina lidí si neumí představit, že když sami vyběhnou na hodinu, na dvě, na půl dne, na celý den, co si najednou sami se sebou počnou. A to doslova a do písmene. „Co budu dělat, až mi dojdou náměty k přemýšlení, k řešení, co bude pak?“ Pak není nic, je jen ten překrásný pocit uvolněnosti a svobody a nalézání podstaty sebe sama, své cesty, svého úkolu na zemi. Takže já když vyběhnu, nejdříve se mi honí v hlavě běžné myšlenky, co ještě všechno musím dneska stihnout, pak to v jednom okamžiku udělá „cvak“, jako byste otočili vypínačem, mozek se vypne a pak člověka nenapadá vůbec nic, nebo se prostě raduje z toho, že je, že může běžet, že život je fajn…

Jak si běh nejvíc užít?

Univerzální rada neexistuje, svůj způsob prožitku si musí najít každý sám, stejně jako musí nechat své nohy, aby si vybraly boty, v nichž se jim bude nejlépe běhat. Na běhu je totiž krásná ta svoboda volby. Rád přirovnávám běh k životu a tam taky neexistuje univerzální rada, jak si ho užít. Prostě běh je jako život. Ten si také začnete užívat až ve chvíli, kdy zapomenete na všechna ta „musíš“, co vám do něj ostatní vnesli, aby vás přizpůsobili obrazu svému.

Jaký je váš zatím nejdelší běh a jak jste se na něj připravoval?

Pokud beru jednorázový běh, tak nejdelším byl přeběh ČR z Hodonína do Aše, který měřil 500 km a absolvoval jsem jej za 76 hodin, včetně dvou čtyřhodinových zastávek. Připravoval jsem se na něj tak, že jsem asi tři měsíce běhal šestkrát týdně okolo 30 kilometrů, ale bylo také třeba připravit metabolismus, aby byl schopný fungovat, přijímat a trávit jídlo v běhu. A také hlavu, aby se nezeptala, když už se tělo začalo stavět na zadní: Proč to děláš, co z toho máš, komu nebo čemu tím pomůžeš?

A co z toho z běhání vlastně máte? Komu tím pomůžete?

Přináší mi do života radost a jsou s ním spojeny i další radosti, jako vydání knih, založení Běžecké školy a její stále větší vliv na rozběhávání lidí. Mám taky radost z každého, komu skrze běh přinesu do života radost. Dalo by se tedy říci, že mám radost skoro permanentně, prostě jsem takovej „Radovánek“. Za to vděčím hlavně běhu, protože i když mi dojde humor, běžím to rozběhat a radost a smích se mi vrací do duše, jako by kouzelným proutkem mávnul.

Co byste ohledně nastavení hlavy poradil lidem před velkým běžeckým výkonem?

Aby si z toho zase nedělali takovou „hlavu“, protože když nejde o život, jde o…, ale hlavně aby se na to pořádně vyspali a týden před maratonem už spíš odpočívali, relaxovali a nabírali síly a pak taky, aby se nezbláznili na startu a nevyběhli po zaznění startovního výstřelu jako zajíc, když v tréninku běhali jako želva.

Jsou i lidé, kteří si přílišným běháním odrovnali například kolena. Jak se snažíte držet vyváženost mezi radostí z běhu, výkony a zdravím?

Správný poměr udržuji postupným zvyšováním zátěže. Kolena a prakticky cokoliv vás napadne si člověk odrovná, když běží technicky špatně, ale také když příliš rychle zvyšuje tréninkovou zátěž nebo nedostatečně regeneruje. Tím mám na mysli i aktivní regeneraci, třeba chůzi nebo běh při velmi nízké tepové frekvenci. Tím přimějeme krev, aby proudila a roznášela po těle kromě energie i stavební materiál na stavbu a obnovu poškozených buněk. Důležitý je také dostatečný spánek.

Sám jste poprvé běžel v osmi letech. Má smysl takto mladé děti systematicky začít trénovat?

Nemusíte mít strach, že byste děti během zničili. Ony ještě neztratily schopnost naslouchání tělu, a když mají dost, tak je prostě k běhu dál nedonutíte. Ale i tak u dětí do 13 – 14 let by měla, pokud jde o pohyb, převládat všestrannost. Je dobré je nechat dělat všechno, běhat, skákat, jezdit na kole, cvičit, prostě v nich pěstovat radost z pohybu. Vždycky by to měly brát spíš jako hru než jako povinnost. Pokud se tohle dodrží, tak ony si pak najdou samy, čemu se budou chtít věnovat víc a být v tom skutečně dobré. A nebo taky ne, a budou celý život dělat všechno, protože jste je naučili mít radost z pohybu, mít radost ze života.

Začíná běžecká sezóna. Co byste poradil lidem, kteří nikdy neběhali a mají chuť se do toho pustit?

Hlavně nečekat a začít, začít pěkně zvolna obden indiánskou chůzí – střídáním dvě minuty vycházkové chůze a dvě min rychlé chůze, nebo indiánským během – dvě minuty chůze a dvě minuty běhu. Na Běžecké škole máme článek Pohyb je čirá radost, proto člověče nesportuj, hýbej se, v němž je roční tréninkový plán pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat.

A co kdyby měl někdo z nich chuť zkusit na  maraton? Jak na něj mají natrénovat za sto dní, jak jste psal v knížce s Milošem Čermákem?

No jak, koupit si naší knížku: Jak uběhnout maraton za sto dnía vyběhnout.

Co byste naopak poradil někomu, kdo už běhá, má za sebou třeba i delší závody, ale řídil se vždy jen svou intuicí, narazil na své hranice a teď se chce dál zlepšovat?

Tak pokud už má za sebou nějakou běžeckou minulost a narazil na své hranice, tak bych mu poradil začít trénovat jinak, nějak své tělo překvapit, neboť nejčastěji narazíme na své hranice tehdy, kdy se upneme k nějakému osvědčenému modelu a odmítáme ho změnit, neboť nám v minulosti přinesl dobré výsledky. Lidské tělo je docela mrcha, rychle si zvykne na pravidelnou zátěž, byť sebenáročnější, a změnit to můžeme jen tím, že ho vyvedeme z konceptu zařazením nových tréninkových prvků.

Jak se vy chystáte na letošní běžeckou sezonu, jaký teď máte před sebou největší běžecký cíl a co vás žene pořád dál? 

Na letošní sezónu se nijak zvlášť nechystám, nemám na to čas, ale vůbec mě to nemrzí, protože mám radost, že se na nás obrací stále více lidí, kteří se chtějí naučit běhat, kteří se chtějí naučit žít zdravě, aby si mohli život užívat skrze běh, skrze vlastní síly. Těší mě ten návrat k sobě samému, neboť již dlouho říkám, že pokud chce člověk změnit svůj přístup k přírodě, k sobě, k lidem, musí začít u sebe, musí jít do sebe, poznat se, přijmout se takový, jaký je a k tomu všemu slouží běh jako skvělý prostředník.

V těchto dnech si spíš než slunečních paprsků užíváme deště a sněhu, ale bude líp, hlásili to v rádiu.

Teda nevím, nic jsem tam o tom neslyšel, ale i kdyby to hlásili, bylo by to jedno, protože počasí a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na to, co si o tom člověk myslí, nebo jestli se mu to líbí.

A tak je to správné, tak to má byť, protože co by to bylo za život, kdybychom si ho mohli dopředu nalinkovat.

Vládcům všehomíra by to určitě vyhovovalo, naprogramovali by si, že každý člověk bude měřit 170 cm, vážit 70 kg, nohu mít 40 a tak by mohli každému ušít jeden oblek do práce, jeden na zábavu a jeden na spaní.

Boty, ty by stačily jedny, a protože by byli všichni stejní, tak by měli i stejné žaludky a stejné chutě, stejně by vypili.

Joj, to by bylo na světě krásně. Nebylo by třeba rodin, všichni by žili v jednom stádě – stejně by se nepoznalo, kterej je kterej, takže zaměnitelnost kus za kus by byla absolutní.

Jo a taky by se všichni museli dožívat stejného věku, protože jak by jeden žil o den dýl, už by nastal zmatek, protože by se začalo nedostávat jedné snídaně, jednoho oběda, jedné večeře a co je hlavní – jedné postele. 

No. mezi námi, už se to prý chystá, brzo to tu vezmou za nás roboti, a když se jim nebude líbit, jak je řídíme, tak vyhlásí generální stávku a člověk chtě nechtě bude muset zase pracovat. 

Tak snad to půjdeme radši vyběhat i do toho počasí jaké zrovna je a nejspíš příštích hodně měsíců bude, necháme si raději kapat na hlavu kapky vody, sněhové vločky hladit tváře, než by nás kleplo z takovýchto představ. 

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.