Je to už jedenáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!

V těchto dnech si spíš než slunečních paprsků užíváme deště a sněhu, ale bude líp, hlásili to v rádiu.

Teda nevím, nic jsem tam o tom neslyšel, ale i kdyby to hlásili, bylo by to jedno, protože počasí a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na to, co si o tom člověk myslí, nebo jestli se mu to líbí.

A tak je to správné, tak to má byť, protože co by to bylo za život, kdybychom si ho mohli dopředu nalinkovat.

Vládcům všehomíra by to určitě vyhovovalo, naprogramovali by si, že každý člověk bude měřit 170 cm, vážit 70 kg, nohu mít 40 a tak by mohli každému ušít jeden oblek do práce, jeden na zábavu a jeden na spaní.

Boty, ty by stačily jedny, a protože by byli všichni stejní, tak by měli i stejné žaludky a stejné chutě, stejně by vypili.

Joj, to by bylo na světě krásně. Nebylo by třeba rodin, všichni by žili v jednom stádě – stejně by se nepoznalo, kterej je kterej, takže zaměnitelnost kus za kus by byla absolutní.

Jo a taky by se všichni museli dožívat stejného věku, protože jak by jeden žil o den dýl, už by nastal zmatek, protože by se začalo nedostávat jedné snídaně, jednoho oběda, jedné večeře a co je hlavní – jedné postele. 

No. mezi námi, už se to prý chystá, brzo to tu vezmou za nás roboti, a když se jim nebude líbit, jak je řídíme, tak vyhlásí generální stávku a člověk chtě nechtě bude muset zase pracovat. 

Tak snad to půjdeme radši vyběhat i do toho počasí jaké zrovna je a nejspíš příštích hodně měsíců bude, necháme si raději kapat na hlavu kapky vody, sněhové vločky hladit tváře, než by nás kleplo z takovýchto představ. 

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

Mistr není ten, který vám říká, že máte dělat to či ono, protože tak je to správné, tak to má byť :)! Mistr učí příkladem. Posluchač jen sedí, jde nebo běží a naslouchá, vnímá gesta, vnímá pohyby Učitele a nesnaží se pochopit, co a proč to Učitel dělá. Pouze se to snaží procítit všemi smysly, kterými nás příroda obdařila.

Mistr není ten, kdo o sobě říká: Přijďte ke mně, já vás naučím žít, žít v souladu se sebou samými, v souladu s ostatními bytostmi, v souladu s přírodou.

Mistr tohle nikdy neřekne, protože toto naučit nelze a Mistr ví, že tohle vás nikdo nikdy naučit nemůže, že jediný, kdo vás to může naučit, jste VY sami.

Zrovna tak VÁS nikdo nikdy nemůže naučit jak zhubnout, jak se dostat do kondice, běhat, skákat, cvičit, pokud myšlenka na to, TO udělat, neuzraje ve VÁS. Dokud nepřestanete přemýšlet nad tím, proč to všechno je tak, jak vám učitel – cvičitel – instruktor – kdokoli, kdo vás něco učí, ukazuje – vysvětluje a nezačnete TO DĚLAT. Dělat, protože cítíte, že jedině takhle je to správné, protože jedině tak to může fungovat – prostě, že se tomu PODVOLÍTE, přestanete s tím bojovat a snažit se tomu všemu přijít na kloub, teprve pak dosáhnete cíle – výsledku.

Rozdíl mezi učitelem a Učitelem neboli Mistrem je v tom, že učitel jen učí, co se napapouškoval. Naučil se, že to tak funguje, nebo že by to tak mělo fungovat, protože vědci zjistili, že to takto funguje. Vědec na rozdíl od Mistra nejde po podstatě života, vědec touží ostatní přesvědčit, že ví, jak to funguje, že přišel na to, jak to funguje. Vědec se snaží poznat svět skrze nejmenší částečky, myslíce si, že poznám-li jednu malou titěrnou částečku – princip jejího fungování, pak poznám další částečku, další a další, jednoho dne z nich složím celek a poznám, jak funguje ŽIVOT. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy „zjistí“, jak funguje ta malá částečka, objeví, že ta je složená ještě z menších částeček a pro to, aby mohl pochopit tu SVOU částečku, musí přeci pochopit tu částečku, kterou objevil, že jí obsahuje. A tak místo aby se začal vyhrabávat napovrch – k samé podstatě ŽIVOTA, zahloubává – zahrabává se stále hlouběji, k PRDU, protože takto objeví jedině prd :). Takže učitel vás naučí prd, protože on učí to, co objevila věda a jak jsme si vysvětlili, věda ve své podstatě může objevit jen PRD. 

Mistr s velkým „M“ je také zároveň Učitel s velkým „U“ a jde na to zcela jinak.
První co dělá je, že nic nedělá. Tedy, nesnaží se nikoho přesvědčit, že věci fungují jak fungují, že život funguje jak funguje, on prostě jen chodí, běhá, plave, cvičí, dívá se, jí, spí, rozmlouvá – ŽIJE. Nepřemýšlí nad tím, jak správně žít, aby byl v souladu sám se sebou a se vším, co jej obklopuje, ON JE v SOULADU se všemi a se vším, co jej obklopuje.
Pokud se zdá, že není s někým v souladu, tak jedině proto, že ti, co se staví proti němu, aniž by ON tomu nějak „nahrával“, tedy kromě toho, že je irituje, že je v POHODĚ, se snaží, protože mají samozřejmě SVOU PRAVDU a tu potřebují PRODAT, HO pošpinit, zničit, zašlapat do země, aby nestál v cestě JEJICH VĚHLASU, jejich slávě, jejich MAMONU.

Mistr s malým „m“ je vykladačem. Umí perfektně vysvětlit, jak věci fungují, jak život funguje, podle toho, jak to někdo zjistil, a nemusí to být nutně vědec, který to zjistil. Prostě učitel umí skvěle naučit, skvěle odpapouškovat, co se on sám naučil, ale bohužel ještě NEPOCHOPIL, jak TO funguje. Teprve, když tento učitel POCHOPÍ, stane se Učitelem. 

Mistr – Učitel – nikdy nepůjde mezi lidi a nebude jim říkat: „Já jsem Učitel, já jsem Mistr, následujte mě a POCHOPÍTE. To Mistr – Učitel nikdy neudělá, nemůže to udělat, protože VÍ. Protože ví, že toto nelze. 

Nikdo vás nikdy nic nenaučí, pokud se nerozhodnete, že se to naučíte, pokud ve vás toto rozhodnutí neuzraje, pokud se svému rozhodnutí plně nepoddáte, nepřestanete s ním jakýmkoliv způsobem bojovat. Prostě půjdete, poběžíte a budete ŽIVOT jen pozorovat a žít, přestanete s ním bojovat, protože nad ŽIVOTEM nelze vyhrát, ŽIVOT můžete „jen“ ŽÍT!

Nenechte se ošálit zástupy žáků, kteří následují různé mistry – učitele, tito mistři pochopili jediné, pochopili „Jak manipulovat davem!“ Dejte dítěti hračku a je vaše. Prostě pochopili, co si lid žádá, po čem prahne, po čem touží. Že lid prahne, touží po tom být v klidku, prostě si jen tak užívat života, bez toho, aby musel pro to něco složitého podnikat. A tak jim to dáme. Paradoxně pak TI, co následují mistry a učitele, zjišťují, že toho nějak musí dělat čím dál tím víc. A toho klídku se jím dostává čím dál tím míň. Jasně, protože mistr – učitel ví, že dítě, které si hraje – NEZLOBÍ, a tak mu ordinuje jeden úkol za druhým, dává mu další a další hračku, aby neměl ani na okamžik čas přemýšlet. Hlavně proto, aby Bože můj ho náhodou v té chvilce klidu nenapadlo, že je to všechno pěkná levárna!

A tak náš človíček následuje mistra – učitele, pomalu a jistě přichází o veškerý svůj klídek, o veškerý čas, který by měl věnovat ŽIVOTU, nakonec to s ním dopadne stejně jako s tím vědátorem, co chtěl objevit podstatu života a objevil PRD.

Ale nezoufejte, je tu jedna šance. Každý má svou šanci, a život nedává jen druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, dvanáctou …šanci. Život svého človíčka miluje, protože každý jeden človíček, stejně tak jako každá jedna bytost, je jeho součástí a ŽIVOT nerozlišuje, jestli tenhle človíček, tahle bytost je jeho větším oblíbencem, než tenhle človíček, tahle bytost. Dává každému tolik šancí, co si zaslouží :). 

A tak jednou přijde chvilka, kdy se každý najednou v tom běhu života zastaví, odhodí hračku, podívá se z okna, uvidí slunce, uvidí mraky, uslyší vítr, ucítí vůni a řekne si: „K čertu s tím vším, za čím jsem se až dosud pachtil jen proto abych si mohl užívat klídku, abych si mohl užívat života s těmi, které mám rád, které miluji, a pro něž jsem si říkal, že to všechno dělám a při tom jsme nedělal nic jiného než žil podle přikázání druhých – pro co já to vlastně žil?…

Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!

Nejdříve donutil mozek tělo a duši postavit se na zadní, až se z toho všichni posadili na zadek

Žili a po světě běhali tři bratři: Tělo, Duše, Mozek. Nejstarší z nich byl Duše, ten od nepaměti velel a byl mladším bratrům oporou a to až do doby, než si Tělo usmyslel, že ho už nebaví lézt po stromech, živit se jen hmyzem, larvami, semeny, oříšky, kořínky, ovocem, že by to chtělo dát i kus masa. K tomu masu mu mohla však pomoci jen velká změna a souhlas Duše a Mozku.

Mozek byl nejmladší a nejmenší, takže když přišla řeč na to, co by se mělo udělat, mlčel, zato však začal usilovně přemýšlet: jestli dokážu postavit Tělo na zadní, vzepřít se Duši, tak mezi sebou začnou bojovat a já pomaloučku porostu a než se nadějí, převezmu vedení a začnu jim říkat, co mají dělat.

Kdyby jenom přemýšlel, tak by to bylo dobrý, ale znáte nejmladší dítka, aby se o nich vědělo, je jich všude plno. Mozek nebyl jiný a popichoval: Hele, co kdyby se Tělo postavilo na zadní, Duše tím nic netratí, stejně si pořád někde lítá a o nás se nestará, takže jí to v jejím vedoucím postavení nijak neohrozí.

Tělo nebylo proti, stejně v porovnání s jinými těly bylo neohrabané, všechna mu buď utekla nebo mělo velkou kliku, když se stačilo včas zdekovat před nimi, protože pak už by měli všichni tři po starostech, jestli maso jo či ne, protože by skončili jako maso v něčím žaludku. Duši to bylo v té chvíli jedno, stejně si někde lítal a o ty dva se nestaral, respektive si říkal: Jestli mají někdy dospět, je potřeba, aby se naučili starat sami o sebe.

No a tak se stalo, že se jednoho krásného rána, když slunce začalo ozařovat prvními paprsky vrcholky hor na východě, nízko v údolí se válela mlha a směrem vzhůru stoupal teplý a vlhký vzduch, Tělo nadechl, protřel oči a z ničeho nic stál na zadních a šel slunci vstříc. Šel dál a dál, zhluboka se nadechoval a zjistil, že mu to nedělá žádný problém, že se nezadýchává, jako když chodil po čtyřech, kdy mu při tom každou chvíli žaludek narazil do plic a byla to taková facka, že mu to málem vyrazilo dech.

Šel dál a najednou, vůbec nepostřehnul jak a kde k tomu došlo, běžel. A zase žádné nepříjemné pocity, jako když běhal po čtyřech. Mozek si to taky pochvaloval, najednou měl pro sebe tolik kyslíku jako nikdy před tím, a tak Tělo povzbuzoval: Běž dál, běž, běž, běž… A jak tak společně běželi, začali zjišťovat, že to byl krok správným směrem.

Svět se před nimi rozšířil do nekonečných rozměrů a začali pomalu chápat to, co měl Duše na „mysli“, když jim vyprávěl o krásách světa, které při šplhání po stromech nebo lezení po čtyřech na zemi nemohli nikdy spatřit.

Jak tak běželi, tak se začali postupně velmi vzdalovat Duši, který zatím lítal kdoví kde, a když se vrátil na místo, kde je naposled opustil, nikde je neviděl, takže musel zapnout své jemnohmotné paprsky a vyslat je do všech světových stran, aby v místě, kde se protnuly s podobnými paprsky vysílanými Tělem a Mozkem, je konečně našel.

Když se s nimi znovu sešel, pocítil velkou změnu, pocítil, že už není pánem nad Tělem a Mozkem jako dosud, pocítil, že ti během svého života běhu, kdy je neměl pod kontrolou, velmi vyrostli, zesílili. Hlavně u Mozku to bylo víc než patrné a od té doby se datuje bitva mezi Duší a Mozkem. Kdyby to bylo jen na nich, nejspíš by se až tak moc nestalo, neboť oba jsou svým vlastním způsobem „nad věcí“, ale bohužel Tělo si začal uvědomovat, že bez něj jsou ti dva vlastně nic, že on je vlastně tím, co je spojuje a začal si diktovat a vymýšlet. Tedy „vymýšlet“, přinutil Mozek, aby myslel za něj a Duši, aby se do toho moc nepletl. A na Zemi, a na světě začala mela, protože Universum nestojí na hmotném těle, ale na neustále se proplétajících a prolínajících myšlenkách vysílaných Mozkem a vlnách vysílaných Duší.

Každopádně Tělo donutil Mozek a Duši, aby začali pracovat pro něj, aby jej sytili, aby mu umožnili se co nejméně hýbat, taky proč, když má k „ruce“ takový dva kumpány, kteří přijdou na všechno, co on si usmyslí, aby pro něj udělali. Takže pak se najednou stalo to, že Tělu se stálo na zadních pořád hůř a hůř, když je nepoužíval, tak slábly, ale protože čím dál tím víc ve svém životě zaměstnával zadek, tak ten mu narostl do takových rozměrů a nabral takovou váhu, že jej doslova přišpendlil na zem. Tedy přišpendlil by jej na zem, kdyby mezitím Mozek nevymyslel židli, takto jej přišpendlil na židli.

Co je však horší, nikdo z těch tří zatím nepřišel na to, jak k tomu došlo, snad nějakým genetickým experimentem, že zadek začal žít svým vlastním životem – stal se z něj Zadek a ten nyní řídí běh světa Těla, Mozku i Duše.

Tohle se těm třem pramálo líbílo, přece nějaký Zadek jim nebude diktovat, co mají dělat, a tak se Tělo, Mozek a Duše sešli k poradě, na níž si slíbili, že začnou zase fungovat jako celek, že zapomenou, co bylo a uvedou běh svých životů do souladu, protože tohle, tohle už vážně není k žití.

Zadek by pořád seděl na zadku, tělo nemá sílu Zadek tahat, Mozku se tak nedostává kyslíku a Duše, Duše by si klidně mohl někam odlétnout a nechat je tu s Pánem Bohem Zadku napospas, ale co by to byl za bratra.

Takže až někde uvidíte tuhle povedenou čtveřici, nesmějte se jim, spíš jim nabídněte pomocnou ruku, nikdy nevíte, kdy můžete skončit stejně a pak budete rádi, když podá někdo pomocnou ruku vám. Běžecká škola je tu pro všechny, ať jsou ovládáni Zadkem, Mozkem, Tělem nebo Duší, protože na počátku bylo slovo a to slovo bylo – běž…, běž a staň se JEDNÍM!

To zas bylo kydů co? Přitom stačilo jednoduše říct: Celý vývoj lidstva směřoval k tomu, aby jednou skončilo v pr…, tedy na pr…, aby se zas postavilo na zadní a rozběhlo se k lepším zítřkům