U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy.

Zprávy o tom, jak povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, jak lid v běhu je si blíž, než lid dlící v domovech.

Zprávy o tom, jak běh je nositelem zdraví a dobré mysli.

Zprávy o tom, jak náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné.
Lidé, běžte!

Když jsem dostal od svého přítele tuhle oslavnou ódu, tak jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději viděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě na mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít.

Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání. Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil. I kdyby to měla být moje poslední cesta.

Běhání pro radost a s radostí, náš vklad do pokladnice světového běhu

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne, rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti, pocit, že má křídla.

Venku se to krásně sype, což je přesně ten čas čučet z okna, nechat hlavou volně plynout myšlenky a sledovat, co z nich vypadne.

Venku se to krásně sype a my tu máme zrovna čas, v němž rozhodujeme o tom, v jaké náladě budeme dalších pět let žít.

Někdo má za to, že je to jedno, koho si zvolíme prezidentem, protože záleží hlavně na nás, co se svým životem uděláme, jak jej budeme žít.

To je pravda, na druhou stranu to, jak budeme žít, ovlivní i nálada ve společnosti. A pokud o blbou náladu zakopáváte na každém kroku, chtě nechtě jí vnímáte i vy, a na radosti ze života vám to nepřidá, leda byste byli z kamene.

Venku se to krásně sype, do komína padají sněhově bílé vločky a vylétají z něj černé saze, je třeba nepřilévat olej do ohně, blbě se to pak hasí.

Sleduji jednoho bezejmenného muže, jehož jméno se ostýchám vyslovit, ne proto, že bych se bál, jako žáci z Bradavic Voldemorta, ale proto, že vím, že tento muž je samožer a jeho síla roste každým přečtením svého jména v nekonečném prostoru medii a sociálních sítí.

Ostýchám se jeho jméno vyslovit, protože ve chvíli, kdy hledá, hledá a nenajde, se rozpálí do běla, nafoukne se jak lítající balon, a před tím, než praskne, začne kolem sebe dštít nekontrolovaně oheň a síru jako čerstvě probudivší se sopka a to co ze sebe vychrlí, už nebude moci vzít zpátky,

Upřímně mu nepřeji nic zlého, protože nečiň nic, co nechceš, aby jiní činili tobě, nám (tedy sobě a stejně smýšlejícím jako já) však přeji, aby zase po dvaceti letech vládla na Pražském hradě pravda a láska, rozvážnost a vstřícnost, rozum a srdce, klid a mír, abychom se stali pevnou kotvou demokracie a okolní svět si nás začal vážit, tak jako si nás vážil, když na nás z Pražského hradu dohlížel Václav Havel.

Pokud se vám zdá, že jsem zmizel ze světa, tak nezmizel, byl jsem vyzmizíkován.

Nevím, jestli se to ještě dnes používá, ale v době předsíťové, předpočítačové, kdy se ještě psalo růčo nebo na psacím stroji a napsali jste něco blbě, použili jste gumu, když jste psali na papír tužkou, nebo zmizík. Když jste psali perem nebo na stroji, tak jste k opravě použili zmizík.

No a protože žijeme v době síťové, v níž se vše píše buď na počítači nebo v chytrém mobilu a jste na sítích, jejichž provozovatelé vám zapůjčí prostor, abyste byli vidět, a vy na tu síť něco dáte a někomu se to nelíbí, tak vás napráší a provozovatel sítě vás vyzmizíkuje a je mu putna, že ten práskač měl jediný cíl, a sice dostat vás ze sítí.

Když splníte podmínky pro odvolání, tak vám napíší, že máte peška, protože na prověření vaší žádosti nemají lidi.

Tak a teď máte dilema: hrát jejich hru a založit si nový profil, nebo je prostě poslat k šípku a jako mnohokrát před tím si běžet vlastní cestou.

Naštěstí mám pořád svou Běžeckou školu, profily na LinkedInu a Twitteru a komu budu chybět, tak si mě na nich najde, protože pokud nepřizná jedna firma, že mě vymazala neoprávněně a nevrátí mi starou tvář, tak holt na jejích stránkách budu pracovat v ilegalitě.

Když člověk napíše vedle sebe šestku a osmičku, tak v české kotlině nejspíše mnohým naskočí zcela něco jiného než věk.

Bylo těsně po poledni, byla neděle 12. září 1954, když se na svět vyklubal jeden Vykuk.

Napsat vykoukl by neodpovídalo realitě, protože jeho oči ještě neviděly, to až trošku později s jejich pomocí začal rozeznávat lidi a věci kolem sebe. A že bylo na co se koukat!

Doba, do níž se narodil, byla dobou budování, a tak, když mu byly tři roky, odjel s tátou a mámou budovat Slovensko. Tedy on moc nebudoval, spíš se ukázal jako rozvraceč zavedených pořádků, a už tehdy se ukázalo, že “autorita” je slovo, které mu nic neříká. Zkrátka vyslechl si slovo starších, ale většinou jen vyslechl. S tím, aby také poslechl, si hlavu moc nelámal.

Než začal chodit do školy, vrátil se do Čech, k babičce, která jej dostala na starost. Už před tím se starala o jeho staršího bráchu Mikuláše, který byl taky pěkný samorost, a sestru Zuzanu, která sice byla poslušnější, ale také svá. Je jasné, že tuhle trojku babička moc nedávala. Byla ráda, když je nakrmila a úplně nezvlčili.

Ne, že by jí zlobili, či dělali nějaké naschvály, na to jí měli moc rádi, ale prostě měli svou hlavu.

Milošek, tak se Vykuk jmenoval, byl všechno, jen ne ten, co by chvíli poseděl. Spíš byl pořád někde v trapu. Z dnešního pohledu byl zralý na to, být označen za hyperaktivní (nezvladatelné) dítě.

V té době však to znamenalo “živé dítě”, prostě takové dítě co nepostojí, a léčilo se to sportem.

Takže se školní docházkou byl poslán i do sokola, aby si s ním “bratři” poradili.

A to zase oni jo. Za to se jim odvděčil tím, že se poprvé v životě zařadil do kolektivu a dělal, co mu řekli.

Jak by také ne, když to byla spíš zábava a ovládání vlastního těla bylo velkou výzvou. Proto začal pošilhávat i po gymnastice, ale nakonec v jedenácti vyhrála atletika, hlavně však běh, protože ten nabízel možnost létat. 

A volnost, pohyb v přírodě, to bylo to, co Vykuk miloval na světě ze všeho úplně nejvíc.

A běh se mu stal vpravdě osudem! Od té doby, a je to už 57 let, se většina věcí v jeho životě točí kolem běhu. A přestože už jsou spolu tak dlouho, nikdy jej nenapadlo: už mě to nebaví, už nebudu běhat, běhu běž a už se nevracej.

Nenapadlo jej to nejspíš proto, že běh pro něj nebyl nikdy povinnost, nikdo a nic jej do běhu nenutil. 

Běh byl a je pro něj svoboda. Běh mu před 15 roky přivedl do cesty i největší životní lásku, s níž si přesně před 10 lety slíbili, že poběží spolu životem v dobrém i zlém, a běží tak dodnes.

Samozřejmě, že ne vše v životě Vykuka je, jak by si přál, to by ani nebyl život, ale pohádka. 

Na druhou stranu, to by nesměl být Vykuk, vykukem, kdyby nevěřil, že čas vše spraví – a čas je něco, byť jej mnozí neustále nahánějí, čím si Vykuk nenechá kazit života běh, na to už je moc starý kmet!

Běhám, tedy jsem. Když jsem začal skutečně běhat, čímž myslím, že jsem přestal utíkat, když mě nachytal hlídač na švestkách či na třešních nebo poté, co si otec usmyslil, že jsem neudělal, co mi nařídil udělat a rozhodl se to řešit jednou pádnou na zadek, změnil se mi svět.

Vtipné na tom bylo, že skutečně běhat jsem začal nejspíš ze vzdoru k otcovské autoritě poté, co mi běhat zakazoval a měl mě k tomu, abych chodil na kytaru, což však nešlo, neboť obě tyto činnosti se jaksi v mém týdenním rozvrhu scházely v jeden den – v sobotu.

Bylo to ještě v době, kdy se chodilo do školy i v sobotu. Kytara byla sice nepovinná, ale zato se platila. Běh byl taky nepovinný, ale neplacený a bavil mě daleko více než „Ovčáci, čtveráci“, a Yesterday mě můj profesor nechtěl učit, dokud se nevypořádám s těmi Ovčáky. Takže jsem prostě vzal z domova a z kytary roha a začal se učit běhat a běhám pořád, a začalo to tak nevinně – útěkem před výpraskem.

Takže bych měl svému otci tímto vlastně tam nahoru poděkovat, že mi v běhání bránil tak, až mě k němu dohnal. Třeba ale chtěl, abych začal dělat něco pořádně, pokud ano, tak byl pedagogickým géniem, není totiž lepší způsob jak vás k něčemu přivést, než vám to zakázat.

Vymezit se, najít si svůj kmen, to je in, to je moderní. I tady, stejně jako v běhu, se vracíme ke kořenům, k prvopočátkům života člověka.

Zatímco u běhu je to krok správným směrem, v případě společnosti rozhodně ne. Kmenové uspořádání znamenalo život ve věčné válce. Právě proto se začaly kmeny sdružovat ve větší celky, neboť pochopily, že tak snadněji přežijí.

Proto vznikly státy. Proto vznikly takové útvary, jako je USA, EU, Liga arabských států. Tenhle vývoj měl svou logiku. A má ji stále. Tenhle model má pro své zdárné fungování jedinou podmínku – schopnost domluvy.

Domluvit se neznamená klást si podmínky. Domluvit znamená najít řešení, které bude „vyhovovat“ – nejméně vadit, nejlépe všem.

Plnění podmínek již předem zakládá půdu pro korupci – já ti tohle, ty mě za to tamto. Myslíte si, že by život na Zemi ještě existoval, kdyby zde vládla soutěž ve smyslu: NĚCO za NĚCO?

Já říkám NE! Život je sice tvrdý, ale spravedlivý a dává šanci na přežití všem a všemu, a to rovným dílem. Jakmile je v přírodě něco v nerovnováze, má příroda nástroje, jak rovnováhu zase nastavit.

Nyní se na Zemi nemístně rozlézá druh zvaný člověk. Co si myslíte, že s tím příroda udělá? Bude to trvat dlouho, ale ona si s tím/s ním poradí.

Co tím chci říct?

Chci tím říci, že čas není to, co nás v životě limituje, naopak čas je tu proto, abychom jej využili pro sebe, abychom ho využili k dohodě.

A že to bude trvat dlouho? No a co?! Už jsme se honěním za rychlými řešeními připravili o  33 „Kristových“ let. Už bychom tedy mohli mít rozum a uvědomit si , že nenastal už čas změnit taktiku a začít hledat společná řešení, ne rozdělovat společnost!