Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít nebo sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás.

Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít nebo sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

A ještě jednou – sít nebo sklízet

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví.

Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za vše může SEBEVĚDOMÍ tedy spíš NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Už víte, kdo tohle umí? A Kdo je, a nejen proto, pro mě favoritem letošního léta? (Pro ty co jsou počítačově méně gramotní jako já 🙂 – klikněte si na obrázek a dodívejte se až do konce videa).

Věda (vědomosti) plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Můj milovaný OSHO říká, že abychom mohli ve svém životě postoupit o krok dál, musíme umřít.

Tedy ne opravdu, tak, že vypustíme duši, ale musíme prostě opustit svět, který dosud byl pro nás vším, podívat se na vše s nadhledem a pak zase můžeme klusat klidně dál, za dalším poznáním dosud nepoznaného.

Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že jsem v životě umřel třikrát, pokaždé to bylo po pádu z výšky.

Poprvé, to mi bylo jedenáct let, jsem se houpal na houpačce, kterou jsme měli udělanou z tlustého špagátu, který byl uvázán v koruně břízy a na dolním konci byl přivázán kus dřeva, na němž se sedělo. Provaz se urval, já si ustlal na zádech a hlavou bouchnul o zem. Chvilku trvalo, než jsem se probral – a bum ho, za pár týdnů jsem začal běhat.

Podruhé to bylo na vandru na Sázavě, vylezl jsem na strom nalámat suché větve na podpal, když ty na zemi byly nacucané vodou. Jedna větev pode mnou praskla a já skončil opět na zádech a na skále. Zase chvilku trvalo, než mě probrali k vědomí – no a za pár týdnů jsem začal studovat východní filozofii.

Potřetí už jsem nepadal z výšky, to se stalo při 48 hodinovce v Brně. Seděl jsem na míse, zatlačil, před očima se mi zatmělo a já z mísy spadl, jak jinak, na hlavičku, no a za pár dní jsem začal psát o tom, jak běhat, aby to bylo pro lidi zdravé. A běda vám, běda vám, jestli někdo řekne, že jsem třikrát praštěnej.

Dnes už běhá kdekdo, od mladých lidí přes podnikatelky a manažery po rodiče s kočárky. Nejen v parcích a podél řek, ale už i na dlouhých a náročných horských závodech to místy pro dav lidí vypadá jako na rušném náměstí. Když jsem hledal někoho, kdo s běháním začal dávno před tím, než se u nás stalo masovou aktivitou, napadl mě nejdřív táta, který první maratony absolvoval před více jak třiceti lety. A pak hned Miloš Škorpil, který začal běhat ještě asi o deset let dříve než můj táta a s během je celý život spojený skoro jako ryba s vodou. Před devíti roky dokonce i část svatby se svou ženou Danou a přáteli pojali jako běh. Zajímalo mě, co mu to dává a jak by před začátkem běžecké sezóny inspiroval ty, kteří tomuto přirozenému způsobu pohybu zatím odolávají.

Následující rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise č. 5/2015

Otázky pokládal Mirek Čepický

Mnoho lidí má z běhání obavu, mají ho spojené s fyzickým trápením. Jak byste je nalákal na to hezké na něm?

Na běhání je nejhezčí to, že člověka dokáže dokonale a zcela uvolnit, zbavit ho všech starostí, které ho drtí a svazují mu nohy i ruce. Chce to však zapomenout na rychlé prásknutí dveřmi a snahu všemu utéct. Naopak je potřeba po zaklapnutí dveří se rozeběhnout pěkně zvolna, jen v takovém tempu, které jsem schopný v pohodě udýchat. Že to bude nejdříve připomínat jen chůzi? No a co, hlavní je se k tomu „dokopat“, zahodit obavy a vyběhnout nebo vyjít za osvobozením mysli a ducha – a to je právě to, co běh člověku přináší.

V běhání usilujete o vyváženost těla, mysli a ducha. Můžete ten stav popsat?

V mém případě to vypadá tak, že se za ničím neženu. Prostě běžím s otevřenýma očima, vnímám vše kolem sebe, stávám se součástí místa a času, žiji tady a teď, nenechávám si nic na zítra, na pozítří, popozítří, vždyť kdo ví, jestli nějaké zítra, pozítří, popozítří bude.

Na co myslíte, když běháte sám?

Většina lidí si neumí představit, že když sami vyběhnou na hodinu, na dvě, na půl dne, na celý den, co si najednou sami se sebou počnou. A to doslova a do písmene. „Co budu dělat, až mi dojdou náměty k přemýšlení, k řešení, co bude pak?“ Pak není nic, je jen ten překrásný pocit uvolněnosti a svobody a nalézání podstaty sebe sama, své cesty, svého úkolu na zemi. Takže já když vyběhnu, nejdříve se mi honí v hlavě běžné myšlenky, co ještě všechno musím dneska stihnout, pak to v jednom okamžiku udělá „cvak“, jako byste otočili vypínačem, mozek se vypne a pak člověka nenapadá vůbec nic, nebo se prostě raduje z toho, že je, že může běžet, že život je fajn…

Jak si běh nejvíc užít?

Univerzální rada neexistuje, svůj způsob prožitku si musí najít každý sám, stejně jako musí nechat své nohy, aby si vybraly boty, v nichž se jim bude nejlépe běhat. Na běhu je totiž krásná ta svoboda volby. Rád přirovnávám běh k životu a tam taky neexistuje univerzální rada, jak si ho užít. Prostě běh je jako život. Ten si také začnete užívat až ve chvíli, kdy zapomenete na všechna ta „musíš“, co vám do něj ostatní vnesli, aby vás přizpůsobili obrazu svému.

Jaký je váš zatím nejdelší běh a jak jste se na něj připravoval?

Pokud beru jednorázový běh, tak nejdelším byl přeběh ČR z Hodonína do Aše, který měřil 500 km a absolvoval jsem jej za 76 hodin, včetně dvou čtyřhodinových zastávek. Připravoval jsem se na něj tak, že jsem asi tři měsíce běhal šestkrát týdně okolo 30 kilometrů, ale bylo také třeba připravit metabolismus, aby byl schopný fungovat, přijímat a trávit jídlo v běhu. A také hlavu, aby se nezeptala, když už se tělo začalo stavět na zadní: Proč to děláš, co z toho máš, komu nebo čemu tím pomůžeš?

A co z toho z běhání vlastně máte? Komu tím pomůžete?

Přináší mi do života radost a jsou s ním spojeny i další radosti, jako vydání knih, založení Běžecké školy a její stále větší vliv na rozběhávání lidí. Mám taky radost z každého, komu skrze běh přinesu do života radost. Dalo by se tedy říci, že mám radost skoro permanentně, prostě jsem takovej „Radovánek“. Za to vděčím hlavně běhu, protože i když mi dojde humor, běžím to rozběhat a radost a smích se mi vrací do duše, jako by kouzelným proutkem mávnul.

Co byste ohledně nastavení hlavy poradil lidem před velkým běžeckým výkonem?

Aby si z toho zase nedělali takovou „hlavu“, protože když nejde o život, jde o…, ale hlavně aby se na to pořádně vyspali a týden před maratonem už spíš odpočívali, relaxovali a nabírali síly a pak taky, aby se nezbláznili na startu a nevyběhli po zaznění startovního výstřelu jako zajíc, když v tréninku běhali jako želva.

Jsou i lidé, kteří si přílišným běháním odrovnali například kolena. Jak se snažíte držet vyváženost mezi radostí z běhu, výkony a zdravím?

Správný poměr udržuji postupným zvyšováním zátěže. Kolena a prakticky cokoliv vás napadne si člověk odrovná, když běží technicky špatně, ale také když příliš rychle zvyšuje tréninkovou zátěž nebo nedostatečně regeneruje. Tím mám na mysli i aktivní regeneraci, třeba chůzi nebo běh při velmi nízké tepové frekvenci. Tím přimějeme krev, aby proudila a roznášela po těle kromě energie i stavební materiál na stavbu a obnovu poškozených buněk. Důležitý je také dostatečný spánek.

Sám jste poprvé běžel v osmi letech. Má smysl takto mladé děti systematicky začít trénovat?

Nemusíte mít strach, že byste děti během zničili. Ony ještě neztratily schopnost naslouchání tělu, a když mají dost, tak je prostě k běhu dál nedonutíte. Ale i tak u dětí do 13 – 14 let by měla, pokud jde o pohyb, převládat všestrannost. Je dobré je nechat dělat všechno, běhat, skákat, jezdit na kole, cvičit, prostě v nich pěstovat radost z pohybu. Vždycky by to měly brát spíš jako hru než jako povinnost. Pokud se tohle dodrží, tak ony si pak najdou samy, čemu se budou chtít věnovat víc a být v tom skutečně dobré. A nebo taky ne, a budou celý život dělat všechno, protože jste je naučili mít radost z pohybu, mít radost ze života.

Začíná běžecká sezóna. Co byste poradil lidem, kteří nikdy neběhali a mají chuť se do toho pustit?

Hlavně nečekat a začít, začít pěkně zvolna obden indiánskou chůzí – střídáním dvě minuty vycházkové chůze a dvě min rychlé chůze, nebo indiánským během – dvě minuty chůze a dvě minuty běhu. Na Běžecké škole máme článek Pohyb je čirá radost, proto člověče nesportuj, hýbej se, v němž je roční tréninkový plán pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat.

A co kdyby měl někdo z nich chuť zkusit na  maraton? Jak na něj mají natrénovat za sto dní, jak jste psal v knížce s Milošem Čermákem?

No jak, koupit si naší knížku: Jak uběhnout maraton za sto dnía vyběhnout.

Co byste naopak poradil někomu, kdo už běhá, má za sebou třeba i delší závody, ale řídil se vždy jen svou intuicí, narazil na své hranice a teď se chce dál zlepšovat?

Tak pokud už má za sebou nějakou běžeckou minulost a narazil na své hranice, tak bych mu poradil začít trénovat jinak, nějak své tělo překvapit, neboť nejčastěji narazíme na své hranice tehdy, kdy se upneme k nějakému osvědčenému modelu a odmítáme ho změnit, neboť nám v minulosti přinesl dobré výsledky. Lidské tělo je docela mrcha, rychle si zvykne na pravidelnou zátěž, byť sebenáročnější, a změnit to můžeme jen tím, že ho vyvedeme z konceptu zařazením nových tréninkových prvků.

Jak se vy chystáte na letošní běžeckou sezonu, jaký teď máte před sebou největší běžecký cíl a co vás žene pořád dál? 

Na letošní sezónu se nijak zvlášť nechystám, nemám na to čas, ale vůbec mě to nemrzí, protože mám radost, že se na nás obrací stále více lidí, kteří se chtějí naučit běhat, kteří se chtějí naučit žít zdravě, aby si mohli život užívat skrze běh, skrze vlastní síly. Těší mě ten návrat k sobě samému, neboť již dlouho říkám, že pokud chce člověk změnit svůj přístup k přírodě, k sobě, k lidem, musí začít u sebe, musí jít do sebe, poznat se, přijmout se takový, jaký je a k tomu všemu slouží běh jako skvělý prostředník.

V těchto dnech si spíš než slunečních paprsků užíváme deště a sněhu, ale bude líp, hlásili to v rádiu.

Teda nevím, nic jsem tam o tom neslyšel, ale i kdyby to hlásili, bylo by to jedno, protože počasí a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na to, co si o tom člověk myslí, nebo jestli se mu to líbí.

A tak je to správné, tak to má byť, protože co by to bylo za život, kdybychom si ho mohli dopředu nalinkovat.

Vládcům všehomíra by to určitě vyhovovalo, naprogramovali by si, že každý člověk bude měřit 170 cm, vážit 70 kg, nohu mít 40 a tak by mohli každému ušít jeden oblek do práce, jeden na zábavu a jeden na spaní.

Boty, ty by stačily jedny, a protože by byli všichni stejní, tak by měli i stejné žaludky a stejné chutě, stejně by vypili.

Joj, to by bylo na světě krásně. Nebylo by třeba rodin, všichni by žili v jednom stádě – stejně by se nepoznalo, kterej je kterej, takže zaměnitelnost kus za kus by byla absolutní.

Jo a taky by se všichni museli dožívat stejného věku, protože jak by jeden žil o den dýl, už by nastal zmatek, protože by se začalo nedostávat jedné snídaně, jednoho oběda, jedné večeře a co je hlavní – jedné postele. 

No. mezi námi, už se to prý chystá, brzo to tu vezmou za nás roboti, a když se jim nebude líbit, jak je řídíme, tak vyhlásí generální stávku a člověk chtě nechtě bude muset zase pracovat. 

Tak snad to půjdeme radši vyběhat i do toho počasí jaké zrovna je a nejspíš příštích hodně měsíců bude, necháme si raději kapat na hlavu kapky vody, sněhové vločky hladit tváře, než by nás kleplo z takovýchto představ. 

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

Mistr není ten, který vám říká, že máte dělat to či ono, protože tak je to správné, tak to má byť :)! Mistr učí příkladem. Posluchač jen sedí, jde nebo běží a naslouchá, vnímá gesta, vnímá pohyby Učitele a nesnaží se pochopit, co a proč to Učitel dělá. Pouze se to snaží procítit všemi smysly, kterými nás příroda obdařila.

Mistr není ten, kdo o sobě říká: Přijďte ke mně, já vás naučím žít, žít v souladu se sebou samými, v souladu s ostatními bytostmi, v souladu s přírodou.

Mistr tohle nikdy neřekne, protože toto naučit nelze a Mistr ví, že tohle vás nikdo nikdy naučit nemůže, že jediný, kdo vás to může naučit, jste VY sami.

Zrovna tak VÁS nikdo nikdy nemůže naučit jak zhubnout, jak se dostat do kondice, běhat, skákat, cvičit, pokud myšlenka na to, TO udělat, neuzraje ve VÁS. Dokud nepřestanete přemýšlet nad tím, proč to všechno je tak, jak vám učitel – cvičitel – instruktor – kdokoli, kdo vás něco učí, ukazuje – vysvětluje a nezačnete TO DĚLAT. Dělat, protože cítíte, že jedině takhle je to správné, protože jedině tak to může fungovat – prostě, že se tomu PODVOLÍTE, přestanete s tím bojovat a snažit se tomu všemu přijít na kloub, teprve pak dosáhnete cíle – výsledku.

Rozdíl mezi učitelem a Učitelem neboli Mistrem je v tom, že učitel jen učí, co se napapouškoval. Naučil se, že to tak funguje, nebo že by to tak mělo fungovat, protože vědci zjistili, že to takto funguje. Vědec na rozdíl od Mistra nejde po podstatě života, vědec touží ostatní přesvědčit, že ví, jak to funguje, že přišel na to, jak to funguje. Vědec se snaží poznat svět skrze nejmenší částečky, myslíce si, že poznám-li jednu malou titěrnou částečku – princip jejího fungování, pak poznám další částečku, další a další, jednoho dne z nich složím celek a poznám, jak funguje ŽIVOT. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy „zjistí“, jak funguje ta malá částečka, objeví, že ta je složená ještě z menších částeček a pro to, aby mohl pochopit tu SVOU částečku, musí přeci pochopit tu částečku, kterou objevil, že jí obsahuje. A tak místo aby se začal vyhrabávat napovrch – k samé podstatě ŽIVOTA, zahloubává – zahrabává se stále hlouběji, k PRDU, protože takto objeví jedině prd :). Takže učitel vás naučí prd, protože on učí to, co objevila věda a jak jsme si vysvětlili, věda ve své podstatě může objevit jen PRD. 

Mistr s velkým „M“ je také zároveň Učitel s velkým „U“ a jde na to zcela jinak.
První co dělá je, že nic nedělá. Tedy, nesnaží se nikoho přesvědčit, že věci fungují jak fungují, že život funguje jak funguje, on prostě jen chodí, běhá, plave, cvičí, dívá se, jí, spí, rozmlouvá – ŽIJE. Nepřemýšlí nad tím, jak správně žít, aby byl v souladu sám se sebou a se vším, co jej obklopuje, ON JE v SOULADU se všemi a se vším, co jej obklopuje.
Pokud se zdá, že není s někým v souladu, tak jedině proto, že ti, co se staví proti němu, aniž by ON tomu nějak „nahrával“, tedy kromě toho, že je irituje, že je v POHODĚ, se snaží, protože mají samozřejmě SVOU PRAVDU a tu potřebují PRODAT, HO pošpinit, zničit, zašlapat do země, aby nestál v cestě JEJICH VĚHLASU, jejich slávě, jejich MAMONU.

Mistr s malým „m“ je vykladačem. Umí perfektně vysvětlit, jak věci fungují, jak život funguje, podle toho, jak to někdo zjistil, a nemusí to být nutně vědec, který to zjistil. Prostě učitel umí skvěle naučit, skvěle odpapouškovat, co se on sám naučil, ale bohužel ještě NEPOCHOPIL, jak TO funguje. Teprve, když tento učitel POCHOPÍ, stane se Učitelem. 

Mistr – Učitel – nikdy nepůjde mezi lidi a nebude jim říkat: „Já jsem Učitel, já jsem Mistr, následujte mě a POCHOPÍTE. To Mistr – Učitel nikdy neudělá, nemůže to udělat, protože VÍ. Protože ví, že toto nelze. 

Nikdo vás nikdy nic nenaučí, pokud se nerozhodnete, že se to naučíte, pokud ve vás toto rozhodnutí neuzraje, pokud se svému rozhodnutí plně nepoddáte, nepřestanete s ním jakýmkoliv způsobem bojovat. Prostě půjdete, poběžíte a budete ŽIVOT jen pozorovat a žít, přestanete s ním bojovat, protože nad ŽIVOTEM nelze vyhrát, ŽIVOT můžete „jen“ ŽÍT!

Nenechte se ošálit zástupy žáků, kteří následují různé mistry – učitele, tito mistři pochopili jediné, pochopili „Jak manipulovat davem!“ Dejte dítěti hračku a je vaše. Prostě pochopili, co si lid žádá, po čem prahne, po čem touží. Že lid prahne, touží po tom být v klidku, prostě si jen tak užívat života, bez toho, aby musel pro to něco složitého podnikat. A tak jim to dáme. Paradoxně pak TI, co následují mistry a učitele, zjišťují, že toho nějak musí dělat čím dál tím víc. A toho klídku se jím dostává čím dál tím míň. Jasně, protože mistr – učitel ví, že dítě, které si hraje – NEZLOBÍ, a tak mu ordinuje jeden úkol za druhým, dává mu další a další hračku, aby neměl ani na okamžik čas přemýšlet. Hlavně proto, aby Bože můj ho náhodou v té chvilce klidu nenapadlo, že je to všechno pěkná levárna!

A tak náš človíček následuje mistra – učitele, pomalu a jistě přichází o veškerý svůj klídek, o veškerý čas, který by měl věnovat ŽIVOTU, nakonec to s ním dopadne stejně jako s tím vědátorem, co chtěl objevit podstatu života a objevil PRD.

Ale nezoufejte, je tu jedna šance. Každý má svou šanci, a život nedává jen druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, dvanáctou …šanci. Život svého človíčka miluje, protože každý jeden človíček, stejně tak jako každá jedna bytost, je jeho součástí a ŽIVOT nerozlišuje, jestli tenhle človíček, tahle bytost je jeho větším oblíbencem, než tenhle človíček, tahle bytost. Dává každému tolik šancí, co si zaslouží :). 

A tak jednou přijde chvilka, kdy se každý najednou v tom běhu života zastaví, odhodí hračku, podívá se z okna, uvidí slunce, uvidí mraky, uslyší vítr, ucítí vůni a řekne si: „K čertu s tím vším, za čím jsem se až dosud pachtil jen proto abych si mohl užívat klídku, abych si mohl užívat života s těmi, které mám rád, které miluji, a pro něž jsem si říkal, že to všechno dělám a při tom jsme nedělal nic jiného než žil podle přikázání druhých – pro co já to vlastně žil?…