Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!

Nejdříve donutil mozek tělo a duši postavit se na zadní, až se z toho všichni posadili na zadek

Žili a po světě běhali tři bratři: Tělo, Duše, Mozek. Nejstarší z nich byl Duše, ten od nepaměti velel a byl mladším bratrům oporou a to až do doby, než si Tělo usmyslel, že ho už nebaví lézt po stromech, živit se jen hmyzem, larvami, semeny, oříšky, kořínky, ovocem, že by to chtělo dát i kus masa. K tomu masu mu mohla však pomoci jen velká změna a souhlas Duše a Mozku.

Mozek byl nejmladší a nejmenší, takže když přišla řeč na to, co by se mělo udělat, mlčel, zato však začal usilovně přemýšlet: jestli dokážu postavit Tělo na zadní, vzepřít se Duši, tak mezi sebou začnou bojovat a já pomaloučku porostu a než se nadějí, převezmu vedení a začnu jim říkat, co mají dělat.

Kdyby jenom přemýšlel, tak by to bylo dobrý, ale znáte nejmladší dítka, aby se o nich vědělo, je jich všude plno. Mozek nebyl jiný a popichoval: Hele, co kdyby se Tělo postavilo na zadní, Duše tím nic netratí, stejně si pořád někde lítá a o nás se nestará, takže jí to v jejím vedoucím postavení nijak neohrozí.

Tělo nebylo proti, stejně v porovnání s jinými těly bylo neohrabané, všechna mu buď utekla nebo mělo velkou kliku, když se stačilo včas zdekovat před nimi, protože pak už by měli všichni tři po starostech, jestli maso jo či ne, protože by skončili jako maso v něčím žaludku. Duši to bylo v té chvíli jedno, stejně si někde lítal a o ty dva se nestaral, respektive si říkal: Jestli mají někdy dospět, je potřeba, aby se naučili starat sami o sebe.

No a tak se stalo, že se jednoho krásného rána, když slunce začalo ozařovat prvními paprsky vrcholky hor na východě, nízko v údolí se válela mlha a směrem vzhůru stoupal teplý a vlhký vzduch, Tělo nadechl, protřel oči a z ničeho nic stál na zadních a šel slunci vstříc. Šel dál a dál, zhluboka se nadechoval a zjistil, že mu to nedělá žádný problém, že se nezadýchává, jako když chodil po čtyřech, kdy mu při tom každou chvíli žaludek narazil do plic a byla to taková facka, že mu to málem vyrazilo dech.

Šel dál a najednou, vůbec nepostřehnul jak a kde k tomu došlo, běžel. A zase žádné nepříjemné pocity, jako když běhal po čtyřech. Mozek si to taky pochvaloval, najednou měl pro sebe tolik kyslíku jako nikdy před tím, a tak Tělo povzbuzoval: Běž dál, běž, běž, běž… A jak tak společně běželi, začali zjišťovat, že to byl krok správným směrem.

Svět se před nimi rozšířil do nekonečných rozměrů a začali pomalu chápat to, co měl Duše na „mysli“, když jim vyprávěl o krásách světa, které při šplhání po stromech nebo lezení po čtyřech na zemi nemohli nikdy spatřit.

Jak tak běželi, tak se začali postupně velmi vzdalovat Duši, který zatím lítal kdoví kde, a když se vrátil na místo, kde je naposled opustil, nikde je neviděl, takže musel zapnout své jemnohmotné paprsky a vyslat je do všech světových stran, aby v místě, kde se protnuly s podobnými paprsky vysílanými Tělem a Mozkem, je konečně našel.

Když se s nimi znovu sešel, pocítil velkou změnu, pocítil, že už není pánem nad Tělem a Mozkem jako dosud, pocítil, že ti během svého života běhu, kdy je neměl pod kontrolou, velmi vyrostli, zesílili. Hlavně u Mozku to bylo víc než patrné a od té doby se datuje bitva mezi Duší a Mozkem. Kdyby to bylo jen na nich, nejspíš by se až tak moc nestalo, neboť oba jsou svým vlastním způsobem „nad věcí“, ale bohužel Tělo si začal uvědomovat, že bez něj jsou ti dva vlastně nic, že on je vlastně tím, co je spojuje a začal si diktovat a vymýšlet. Tedy „vymýšlet“, přinutil Mozek, aby myslel za něj a Duši, aby se do toho moc nepletl. A na Zemi, a na světě začala mela, protože Universum nestojí na hmotném těle, ale na neustále se proplétajících a prolínajících myšlenkách vysílaných Mozkem a vlnách vysílaných Duší.

Každopádně Tělo donutil Mozek a Duši, aby začali pracovat pro něj, aby jej sytili, aby mu umožnili se co nejméně hýbat, taky proč, když má k „ruce“ takový dva kumpány, kteří přijdou na všechno, co on si usmyslí, aby pro něj udělali. Takže pak se najednou stalo to, že Tělu se stálo na zadních pořád hůř a hůř, když je nepoužíval, tak slábly, ale protože čím dál tím víc ve svém životě zaměstnával zadek, tak ten mu narostl do takových rozměrů a nabral takovou váhu, že jej doslova přišpendlil na zem. Tedy přišpendlil by jej na zem, kdyby mezitím Mozek nevymyslel židli, takto jej přišpendlil na židli.

Co je však horší, nikdo z těch tří zatím nepřišel na to, jak k tomu došlo, snad nějakým genetickým experimentem, že zadek začal žít svým vlastním životem – stal se z něj Zadek a ten nyní řídí běh světa Těla, Mozku i Duše.

Tohle se těm třem pramálo líbílo, přece nějaký Zadek jim nebude diktovat, co mají dělat, a tak se Tělo, Mozek a Duše sešli k poradě, na níž si slíbili, že začnou zase fungovat jako celek, že zapomenou, co bylo a uvedou běh svých životů do souladu, protože tohle, tohle už vážně není k žití.

Zadek by pořád seděl na zadku, tělo nemá sílu Zadek tahat, Mozku se tak nedostává kyslíku a Duše, Duše by si klidně mohl někam odlétnout a nechat je tu s Pánem Bohem Zadku napospas, ale co by to byl za bratra.

Takže až někde uvidíte tuhle povedenou čtveřici, nesmějte se jim, spíš jim nabídněte pomocnou ruku, nikdy nevíte, kdy můžete skončit stejně a pak budete rádi, když podá někdo pomocnou ruku vám. Běžecká škola je tu pro všechny, ať jsou ovládáni Zadkem, Mozkem, Tělem nebo Duší, protože na počátku bylo slovo a to slovo bylo – běž…, běž a staň se JEDNÍM!

To zas bylo kydů co? Přitom stačilo jednoduše říct: Celý vývoj lidstva směřoval k tomu, aby jednou skončilo v pr…, tedy na pr…, aby se zas postavilo na zadní a rozběhlo se k lepším zítřkům

Když mi byla učiněna nabídka zaběhnout si maraton v Beirutu, neváhal jsem ani vteřinu a řekl ano. Až pak mi začalo docházet, že Libanon, země, v níž Beirut leží, není zrovna nejklidnějším místem na světě, spíše naopak, že je to místo, kde to hodně třaská.

Ani to mě však neodradilo se těšit a hledat si informace o místě, kterým šly dějiny. O místě, kterým šly hodně dávné dějiny. O místě, kde se tvořily novověké dějiny. O místě, kde se na několik desetiletí zastavil čas, protože zde vládli Syřané, zrovna tak, jako u nás vládla strana sovětů.

Libannon – Beirut, země a město velkých protikladů

Dopoledne sjíždět na lyžích kopce vzdálené, něco přes hodinu cesty autem a odpoledne se válet na mořské pláži. Zdá se vám to přehnané? NENÍ. V Beirutu to můžete zažít, bohužel ale v létě a ne v zimě, kdy jsme do Beirutu doletěli s Jirkou Nečáskem my.

I tak je to však příjemná představa. A tak poté, co jsme si chvilku schrupli (přiletěli jsme ve 3 ráno), pro nás přijel Jan Čížek – ambasador České republiky v Libanonu a zavezl nás nejdříve do „maratonského expa“ abychom zde umístili banner PIMu a letáčky v angličtině, němčině a francouzštině, zvoucí k účasti na Hervis ½maratonu, Volkswagen maratonu či podzimní Grand Prix v Praze. Pak naše kroky, respektive jízda vedla do Byblosu, města, které prý dalo jméno Bibli. Dnes jen nábřeží a pár historických staveb dává vzpomenout městu, které obývali bájní Féničané, jak naznačují vykopávky, které se zde zrovna provádí.

Byblos

Je krásné, slunečné odpoledne. Moře voní po soli, sluníčko příjemně hřeje, ale na obzoru se objevují první mraky, předzvěst, že předpověď, že náš pobyt zde bude provázet spíše déšť než slunce, začíná nabývat reálné obrysy. Kráčíme po historické dlažbě kdysi hrdého města, projdeme tržištěm, které zeje skoro prázdnotou, a začínáme se vracet k přístavu.

Obdivujeme se stromům obsypaným pomeranči. Jsou skoro čtyři hodiny místního času, doma je o hodinu méně. Naše kroky míří do restaurantu Pepe, který navštívil třeba i Václav Havel či Francois Mitterand a jiné a jiné slavné osobnosti světa, o čemž svědčí desítky fotografii na stěnách.

Jan pro nás objednává hummus – vyhlášené libanonské jídlo z cizrny a spoustu dalších specialit. Prostorný stůl je pokryt samými dobrůtkami libanonské kuchyně. Oči přeskakují z jedné na druhou, nos nasává vůně a ruce se jich začínají pomalu chápat a vkládat do úst.

Vůně se prolínají s chutěmi, sliny tečou, k tomu na podporu trávení skvělé libanonské pivo a pak víno. Den skoro končí, mraky začínají na obloze převládat, ale i tak je západ slunce přímo pohádkový. 

Je čas se zvednout. Za pár hodin nás čeká jako VIP hosty Beirut marathonu slavnostní večeře, pořádaná Beiruth Marathon Asociation (BMA).

Slavnostní večeře BMA

Úvod večeře obstarají pozdravy May Faysal El Khalil – prezidentky BMA, starosty řeckého města Marathon, Paula Tergata – bývalého vynikajícího světového vytrvalce a maratonského rekordmana, kteří od May Faysal El Khalil přebírají sošku, která je jakýmsi oficiálním maskotem marathonu.

Stejnou soškou je oceněn i český ambasador Jan Čížek, který se nemalou měrou podílí již řadu let nejen na rozvíjení dobrých vztahů České republiky a Libanonu, ale i na propagaci kulturních, sportovních, obchodních i společenských aktivit mezi oběma zeměmi. Podle toho, čeho jsme svědky, dělá opravdu skvělou práci.

Mezi všemi těmi ceremoniemi běží video z minulých ročníků Beirútského maratonu. Oficiální část přechází do neoficiální a my se začínáme cpát zase libanonskými pochoutkami.

Rozběhání nad Beirutem

V pátek dopoledne máme naplánován krátký běh s Janem, Jirkou a Jakubem, klukem, co poběží v neděli společně s Jirkou 10 km, zatímco já s Janem budeme bojovat na čtyřnásobné vzdálenosti s tratí, s počasím a výčitkami svědomí, že jsme přípravě dali co proto.

Ale na to je ještě čas. Běžíme, pod námi se rozkládá Beirut, občas potkáme nějakého staršího chodce – lidé tady spíše chodí, než běhají a tak se udržují v dobré fyzické a psychické kondici. Na vše dohlíží zde všude přítomný ozbrojenec se samopalem.

Buď je to ochrana zdejších ambasád, nebo vládní voják, voják z jednotek OSN, které zde dohlížejí na vzájemnou bezpečnost mezi křesťany na straně jedné a muslimy, zastoupené dosti často příslušníky Hisbaláhu, na straně druhé. 

Běhání po Hamře a noční procházka mezi hlavněmi samopalů

Měli jsme jít ještě na oficiální večeři, ale docela rádi jsme ji oželeli a šli jsme konečně poznávat město. Hlavně v noci, za dozoru všech těch kluků se samopaly a obrněnými vozy skoro na každém rohu, to nemělo chybu.

Taky jsme působili „trošku“ jako exoti, alespoň se na nás ti kluci ozbrojený tak koukali.

Je fakt, že jsme byli jediní, kdo mezi těmi ohradami, za nimiž se skvěly buď vypálené domy, vykopávky nebo nově se rodící stavby, chodili.

Došli jsme až do centra Beirutu, k nové mešitě, kterou nechal postavit společně s dálnicí a novým letištěm bývalý předseda vlády, kterého bůhví kdo před čtyřmi lety i se všemi členy jeho ochranky, ministrem financí a pancéřovaným autem vyhodil osm pater do výšky. 

V místě výbuchu, které se nacházelo mezi dvěma vysokými budovami, které ještě účinek velmi silné nálože zvýraznily, se prý ještě dva roky potom nacházela 5 metrová sluj. Šílená představa.

Mešitu postavil nádhernou, prý by se měla stát jeho hrobkou. Mešitu jsme si obešli, obhlédli zvenčí výklady obchodů, prošli kolem vyhlášených restaurací a ještě vyhlášenějších hodin a vydali se zpět do hotelu Commodore, kde jsme spali.

O půl noci jsme zalehli a měli za sebou polovinu pobytu.

V sobotu ráno nás čekala snídaně. Po ní jsme měli chvilenku čas a tak jsme si vyšli na pár minut na druhou stranu od hotelu. Ráno tu bylo přeci jen živěji než v noci. 

Tiskovka, pop maratonský rekordman Paul Tergat a BŠMŠ ve světle ramp

Od 11 hodin byla tisková konference, na níž mě kromě jiného zaujal pop, který byl kdysi držitelem libanonského rekordu na maraton. Paul Tergat, který dokázal, že neuměl jen dobře běhat, ale že umí i dobře mluvit. Projekt libanonský olympijský vítěz – představení skupinky dětí, které byly vybrány a jímž bude poskytnuta veškerá podpora, aby se mohly v roce 2020 stát olympijskými vítězi, tedy alespoň někdo z nich.

No a pak mých pár chvilek slávy. Asi se mi už nikdy nestane, abych byl uveden na podium jako člen elitních běžců a běžkyň, což také dokazoval článek v oficiálním Media Guide 2009 a Running Sporting Lifestyle Magazíne, kde bylo uveřejněno moje CV a hlavně kde bylo v angličtině napsáno: A více se dozvíte na www.bezeckaskola.cz.

Ale ono se není zas tak co divit, když na stránky Běžecké školy už přišli lidé z 58 zemí světa. Ale stejně jsem zvědav, kolik přístupů budu mít na školu z Libanonu, Keni, Tuniska či Turecka :).

Po tiskovce následoval oběd pro elitu a hosty maratonu. Po něm jsme s Jirkou vyrazili k pobřeží a ke skalám, ležícím právě na pobřeží na severozápadní straně Beirutu.

Skály krásný, akorát počasí se rychle zkazilo a prudký déšť a vítr nás zahnaly do jednoho z hotelů, kde jsme pak seděli hodinu a půl a čekali na Jana s řidičem, kteří nás měli dopravit do letištního hangáru na Pasta party.

Nejspíš to způsobila ta prudká změna počasí, ale v době čekání v hotelu jsme se s Jirkou cítili spíše na odstřel, než jako ti, co mají druhý den běžet 10 km respektive maraton. Naštěstí ale tahle nevolnost nás do doby, než jsme šli spát, přešla.

Pasta party v letištním hangáru

V hangáru bylo chladno, letadlo vymóděné do barev Beirut marathonu, přiměřeně lidí a pasty a děsnej rachot. Prostě jak už to na pasta party bývá, tedy kromě toho letadla, to jsem viděl na pasta party poprvé.

Pojedli jsme pasty, seznámili se z dalšími lidmi z ambasády, poznali českého vojenského přidělence Jana Ryšavého, který přijel ze Sýrie, aby si také střihnul maraton a dokázal, že je v dobré fyzické kondici.

Po jídle jsme všichni spěchali rychle zalehnout, protože nás čekal, aspoň s Jirkou, hooooooooooodně dlouhý den.

Vstali jsme v půl 5. Došli na lehkou snídani. Sbalili svršky a spodky a nastoupili do autobusu. Tedy ten autobus bych vám přál vidět. 

Běžet čtvrtí, kterou obývá Hisbaláh je zážitek na celý život

Dojeli jsme na místo startu, do něhož zbývala hodinka. Než se člověk 3x vyčůral, trošku poběhal, už tu byl.

Dal jsem si věci do stanu pro elitu, začlenil se do ni a za chvíli byl pohlcen davem čítajícím cca 600 běžců a běžkyň, kteří všichni, elita, neelita, chtěli stát na startovní čáře. Ozvala se slova libanonské hymny a za minutku už jsme pelášili o sto 600 vpřed dalšímu dobrodružství.

Prvních 15 km se točilo čtvrtí obývanou Hisbaláhem. Na každém sloupu visel plakát usměvavého, černovlasého, kudrnatého muže, s jiskrou v oku. Ty pak na každých 200 m hlídal jeden takový s kulometem, v křížení ulic to jistil jeden obrněný transportér.

Jeden byl skutečně klidný, o jeho bezpečnost bylo vskutku skvěle postaráno. I když to vypadalo opravdu nevšedně a nepříjemně, necítil jsem se tady v jakémkoliv ohrožení. Prostě jsem to bral jako fakt, jako něco, co k tomuto městu prostě patří. 

V plánu jsem měl běžet na čtyři hodiny, prostě věděl jsem, že se 60ti km (dílem vinou chřipky a pak nedostatkem času), odběhanými za dva měsíce, žádné zázraky čekat nemůžu.

Plán je jedna věc, skutečnost jiná, však to znáte.

Běžím, běžím, běžím, kouknu na suuntíky, první kilometr dobrý – něco okolo 5:30, druhý 5:20, třetí 5:10.

Na 10. km průměr 5, na 15. a 20. ještě stále průměr 5 min/km.

Tempo jsem držel ještě na 25. km, ale pak už mě začaly bolet nohy.

Počasí bylo však příjemné, cca 15 stupňů, chvilku pršelo, chvilku nepršelo, tak akorát, aby to člověka vždycky probralo z letargie.
Po většinu času jsem běžel sám. Trať asi jako když jsme běhali na Zbraslav a zpět. Těšil jsem se, jak si budu fotit památky, ale kde nic tu nic, jen silnice, nejdřív po levé, zpátky po pravé ruce celkem nudné moře.

Zhruba po 5ti km reprobedna s muzikou. Ta člověka taky trošku rozparádila, hlavně speciální skladba Marathon, marathon, marathon, hraná dobře rytmicky a i ve zpěvu byla cítit síla, fakt nářez.
Občerstvení: voda, gatorade, banán a hlavně datle, ty mě přímo nadchly, fakt dobrý, při maratonu už nic jiného jíst nechci.
Po pětadvacítce jsem zvolnil, přeci jenom manko v tréninku se ozvalo, rozeběhl jsem se až zase, když jsme vběhli na dálnici. To už do cíle zbývaly jen 3 km. Doběhl jsem, dle svého času za 3:46:20, oficiální se ještě na stránkách maratonu nikdy nenašel. 

V cíli jsem dostal tašku s triky a medaili a vydal se hledat stan elity. No bylo to docela dobrodružství, nakonec jsem ho našel.

Raději bez komentáře, protože nechci organizátorům škodit, ale i ten stan dokresloval skutečnost, že na jedné straně dali spoustu energie do toho, aby na maratonu měli co nejvíce zajímavých lidí, na straně druhé zapomínali na to, že závod dělají závodníci, ne popové hvězdy, premiéři a prezidenti.

Prostě i tady se ukázalo, že je Libanon a Beirut svobodný (a tudíž nezralý) jen pár let, a že stejně tak jako u nás jim bude trvat ještě dlouho, než se s tím vším naučí žit. Prý to trvá 60 let, takže jim to bude trvat ještě 56 a nám 40 let! (běželo se v roce 2009)

K mešitě, hodinám, k místu výbuchu a na večeři

Odpoledne jsme s Jirkou vyrazili naposledy do města. Zažili ho jak v zapadajícím slunci, tak v záři lamp. Dali jsme si poslední libanonskou večeři. Znovu se přesvědčili, že je to země/město, kde v jedné ulici uvidíte historii, pozůstatky války a rodící se krásné město. Kontrast střídá kontrast. Stejný kontrast se odehrává v chování lidí. 

Svou bejrútskou pouť končíme s Jirkou v ambasadorově rezidenci, kde je na naší počest uspořádána večeře. Pojíme bramborový salát, nabídneme si z dalších připravených pamlsků, popijeme plzeňského piva a v jednu hodinu v noci nás odváží domovník na letiště.

Startujeme v pondělí ve 3 ráno. Na Ruzyňském letišti přistáváme po šesté. Venku mrholí a je asi 7 stupňů. V zavazadlech vezeme skvělé oříšky a ve vzpomínkách spoustu nezapomenutelných zážitků. 

Velmi zjednodušeně by se dalo říci: Člověk všechno opsal od přírody, sám od sebe nic nevymyslel. A je zcela jedno, o jakém předmětu člověčího podnikání bychom dali řeč.

Tak třeba: Každé zranění, které nás postihne a v jehož důsledku jsme nuceni omezit svůj pohyb, je takový upír. Upír, který si přeje krev, se nejlépe léčí, když se oblasti kolem poraněného místa prokrvují a tím se ke zraněným orgánům dostávají potřebné stavební prvky nutné pro jejich obnovu, a zároveň se spolu s krví odplavují prvky, které již jsou k nepotřebě.

Ten upíří princip je i v tom, že každé zranění nás vysává i psychicky, nevědouce, co se v nás uvnitř děje, nevěříce lékařům se nám honí hlavou myšlenky: jak dlouho to potrvá? Co s tím vlastně je? Co nám vlastně je? Je to vážné? Je to banalita? 

Jediné, co pomůže, je spolupráce s vlastním tělem

Jediná možná a účinná alternativa, jak najít odpovědi na tyto otázky, je vzájemná spolupráce s vlastním tělem.

Sedněte si, zavřete oči, ponořte se sami v sebe. Vnitřním zrakem a vnitřními smysly se spojte s postiženým místem a rozmlouvejte s ním, jako byste rozmlouvali s přítelem, který se vám přišel svěřit s nějakým problémem.

Seďte tiše a poslouchejte, co vám tělo říká, nijak do jeho monologu nevstupujte, jen si v mysli zapisujte, co je vám sdělováno a pak podle toho konejte. Naše tělo je velmi složitý sociální systém, v němž vše správně funguje, jen pokud je spolupráce absolutní, jakmile se objeví nějaká nerovnováha – jedna část se snaží přetlačit druhou, hned se to projeví navenek jako zdravotní problém.
Je to stejné jako v rodině, jako ve společnosti, dokud jednotliví členové rodiny, jednotliví občané mají na paměti, že jsme jedno tělo, jedna duše … – součást všehomíra a podle toho se k sobě vzájemně chovají, žijí ve vzájemné shodě.

Jakmile se začne jeden vyvyšovat nad druhého, snaží se misky vah převážit na svou stranu, začne spor o to, kdo s koho – začne sociální krize, finanční krize…

Jak říkám, vše už tu je dávno, stačí se jen ponořit do sebe a máte před sebou všechno to, co se děje ve světě. Na všechny otázky, které současný svět řeší, může každý z nás najít odpovědi v sobě. Stačí jediné – vyznat se v sobě, poznat sám sebe, přijmout se takový, jaký jsem, nebojovat s tím – jen to přijmout.

Jakmile toto člověk udělá, zažije neskonalou úlevu, zmizí jeho obavy z prozrazení – prozrazení toho, že není ve skutečnosti tím, za nějž se vydává, takový, jakým se snaží působit napovrch.

Ve chvíli, kdy si toto člověk sám přizná, totiž skončí jeho potřeba hrát jakékoliv divadlo, přestane mu vadit, že o něm druzí říkají, že je takový či makový, protože ON VÍ, JAKÝ JE! VÍ, KÝM JE! POZNÁ SVOU CESTU a VYRAZÍ K SVÉMU CÍLI. 

Jak říkám – je to velmi prosté, STAČÍ JEN POZNAT SÁM SEBE a PŘIJMOUT SE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM!

Nic víc, nic míň. A to platí i o všech zraněních, která nás v životě postihnou – zranění je zprávou těla, že v jeho nitru došlo k boji, v jehož důsledku se porušila rovnováha. 

Platí to i u takových zranění, jako je třeba výron kotníku, patní ostruha, namožená třísla, bolavé koleno, ale i zlomená ruka či noha, vyražený dech apod.

U zranění, která „zdánlivě“ spolu nesouvisejí, neboť co mají společného zlomená ruka, která byla zlomena násilným činem s výronem kotníku, který si člověk učiní tím, že špatně došlápne? „Zdánlivě“ nic, a přesto něco ano – došlo k nim proto, že jsme nedbali na nějaké podněty.

U výronu v kotníku jsme třeba nedbali na svou únavu, v jejímž důsledku se stal náš krok méně pružný a naše smysly nepředávaly dostatečně rychle informace z čidla (oka) do mozku, a tak jsme přehlédli kořen, díru, kámen … špatně došlápli a rup. U násilně zlomené ruky jsme zase nedbali signálu, že ten co stojí proti nám je všeho schopný, a pokud se s ním budeme přesto prát, tak to může skončit všelijak, možná jsme špatně vyhodnotili situaci už dlouho před tím a šli na schůzku, o níž jsme tušili, ale nedbali, že může skončit bojem, prostě jsme to riskli a rup.

V obou případech jsme se ocitli za hranou, za hradbou, na jejíž zdolání jsme nebyli ještě připraveni.

Přeji vám běh a života běh bez nemocí a bez ranění!

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross :).

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme, tedy spíš běžíme, svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají.

Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu.

V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Život je báječný, když jej necháte proudit, když mu nestavíte hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícná, ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil 

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte!

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

MÁME TŘI KLENOTY: CHRAŇTE JE A MĚJTE JE ZA NEJCENNĚJŠÍ POKLAD
PRVNÍM JE LÁSKA.
DRUHÝ JE STŘÍDMOST: NECHTĚJ PŘÍLIŠ MNOHO.
TŘETÍ JE ZDRŽENLIVOST: NEBUĎ PRVNÍ NA SVĚTĚ.
KDO MILUJE, NEZNÁ BÁZEŇ.
KDO JE STŘÍDMÝ, NEBAŽÍ PO MOCI.
KDO NEDYCHTÍ BÝT PRVNÍM NA SVĚTĚ, MŮŽE ROZVINOUT SVÉ VLOHY A NECHAT JE DOZRÁT.
KDO SE VZDÁ LÁSKY A ODVAHY,
KDO OPUSTÍ UMÍRNĚNOST A HROMADÍ MOC,
KDO PŘESTANE DRŽET SE ZPÁTKY A UHÁNÍ VPŘED,
ODSUZUJE SE K ZÁHUBĚ!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou.

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě běží, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu.

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachytávají kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje, tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty. Ptáte se, co mám udělat, aby se to nestalo znovu?

Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO, TA nebo TEN najde.