Občas se mezi řádky zmiňuji o jednom velmi důležitém momentu, který mne nadchl při mé účasti v regionálním závodě v USA, kterého jsem se měl možnost před několika roky zúčastnit. Tímto momentem bylo něco, co jsem absolutně na závodech u nás postrádal. Nebyl to žádný organizační zádrhel, bylo to povzbuzení těch, kteří bojovali s tratí déle než my.

 Od té doby už uplynulo mnoho let a mě těší, že většina účastníků běžeckých závodů, se nechová jak dříve a hned poté co doběhne do cíle:

• co nejdříve maže do šatny, aby na ně ještě zbyla teplá voda ve sprchách,
• se běží pochlubit soupeřům za kolik to dnes běželi,
• maže do fronty na párek a čaj,
• se žene za jinou podobně důležitou činností.

Protože všichni máme rádi povzbuzení. Proto mě obzvlášť těší, že už nezapomínáme na naše souputníky na trati a dokážeme je povzbudit. Protože kdo nikdy nepovzbudil svého pomalejšího soupeře, ochudí se o moc. 

• Ochudí se o plamínek v očích člověka, který se rozhoří ve chvíli, kdy vidí, že někomu na něm záleží. 
• Ochudil se o nového přítele, který si, byť jen v podvědomí, uchová tuto vzpomínku a ve chvíli, kdy mu bude ouvej, mu vše vrátí. Proč. Jednoduše proto, že tento člověk si bude pamatovat, jak jemu tohle povzbuzení vlilo do žil nové síly a už nikdy nebude myslet po proběhnutí cíle jen na sebe, ale bude se zajímat i o to jak se běží těm, kteří jsou ještě za ním, zatleská jim a přidá povzbudivé slovo.

Není krásnější pocit vidět radost a překvapení v očích člověka, který najednou zjistí, že běh a běhání není jen o měření sil jednoho s druhým ale také o sounáležitosti. Běh jako jeden z fenoménů, které doslova a do písmene hýbou dnešním světem, je sice individuálním sportem, který člověka dokonale prověří, jak po stránce fyzické, tak psychické, ale také sportem lidí, kteří výrazně více než jiní, vnímají co se kolem nich děje. Je to dáno tím, že při běhu se otvíráme, shazujeme obruče a stáváme se velmi otevření. Kdo běhá ví o čem mluvím. Nezapomínejte na to ve chvíli, kdy se z ostatních stávají soupeři a povzbuďte ty, co tentokrát zůstali za vámi.

Vrchol? Každý z nás má svůj vrchol, kterého touží dosáhnout. Jsou tací, kteří potřebují svůj vrchol zmínit dopředu, aby na sebe vytvořili tlak, aby nechali do svého těla vyplavit adrenalin, což jim pomůže překonat ta největší úskalí, která čekají těsně pod vrcholem. Jiní zase o svém vrcholu raději pomlčí, buď z přirozené skromnosti, nebo proto, aby měli klid, prostor a čas si svůj výstup užít.

 Jestli člověk zvolí tu nebo onu cestu, je zcela lhostejné, nejdůležitější je konečný výsledek – dosažení vrcholu!

Kde začíná ona cesta na vrchol? Začíná v základním táboře, nebo někde daleko, daleko před tím? Co vůbec žene člověka stoupat stále výš, stoupat nahoru po nových nevyšlapaných cestách, když existují již cesty prověřené? Je to ctižádost? Je to touha dokázat jiným svoji jedinečnost? Je to touha dokázat sám sobě svoji jedinečnost? 

Kolik cest na vrchol začalo na samém dně? Cesta Deana Karnazese, Riche Rolla, Bílého koně, Josefa Formánka.

Ti čtyři výše jmenovaní se museli propadnout na samé dno, aby se nejdříve postavili na velmi vratké nohy, začali krok po kroku budovat svou fyzickou kondici a s ní své sebevědomí. A výsledek? Vrchol společenského žebříčku. 

Proč mě tyto myšlenky přišly na mysl právě v těchto dnech? Ve dnech, kdy nás spíše napadají ušlechtilejší myšlenky, jako třeba pomoc nejbližším, pomoc bližním?

A vidíte, já tu vidím spojitost navýsost nezpochybnitelnou. Kolik lidí se právě v těchto dnech ocitá na dně? Kolik lidí právě v těchto dnech vrcholícího roku, dnech, kdy máme snahu nechat promluvit svému lepšímu já, selhává, padá na samé dno sebe sama? 

Kolik lidí se právě v těchto dnech propadá na vrchol?

Co máš pořád s tím propadnutím se na vrchol? Už mě s tím začínáš pěkně štvát! Jestli hned nekápneš božskou, tak to zaklapnu a půjdu si radši zaběhat.

Jestli vás napadají právě takovéto myšlenky nad mými řádky, tak vám říkám: „Fajn, zaklapni to a běž si zaběhat, stejně ti to nedá a budeš nad tím přemýšlet, což je vlastně účelem tohoto mého zamyšlení. Tedy kromě toho, že to myslím naprosto vážně, a sice to, že člověk se může na vrchol propadnout.

Stačí mít jen štěstí, stačí začít se propadat přesně pod na druhou stranu zeměkoule, přesně v místech, kde na druhé straně leží vrcholek Mount Everestu. 

Takže pokud nemáte rádi výšky, pokud máte obavy z horské nemoci, řídkého vzduchu, zkuste se na vrcholek Země prokopat. Ostatně, chcete-li dosáhnout nejvyšší moudrosti, musíte také zapomenout na veškeré vědomosti, kterými vaši hlavu kdy zatížila škola. Také se musíte naprosto oprostit od veškerých myšlenek a jen být. 

Propadnutím se na vrchol může být i mistrova rána udělena žákovi při výuce Zenu, prostě cokoliv, co vás probudí k vědomému životu.

Ještě mě napadá jedna paralela, ohledně zvednutí se ze dna, znám dosti lidí, ostatně Dean Karnazes, Riche Roll, k nim také patří, kteří byli na samém dně, ať už se na něj propadli díky alkoholu, drogám, nebo práci, a přesto se dokázali zvednout a tomu, co je na dno přivedlo dát vale a dost často jim pomyslnou rukou, která jim pomohla byl běh.

Takže vzhůru ze dna, start!

Dnes to bude hlavně o světle, o světle, které nás provází celým naším životem, o sluníčku. Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze.

Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když ono nás rozehřívá zevnitř. Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!“ To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě či panáčkovi čekajícím u počítače, že si je jejich slunce najde.

Dokud nevyjdou na slunce boží, těžko je může někdo objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To vše, co jsem výše napsal, je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.“ Nebo ještě co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.“ Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě tak, že: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (utříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

Věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny.

Tak hybaj ven, už tam na vás někdo, něco čeká.