Ten, kdo jednou začne běhat, propadl běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí.

Z tvrdého byznysmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení.

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda, jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí.

Šťastlivče, který jsi právě přiběhl a nenašel jsi porozumění v očích těch, které jsi po běhu potkal, nenech si vzít štěstí, jež jsi během běhu nabil, uchovej si ten poklad v sobě, čerpej z něj, pro nešťastníky měj pochopení, ale nedovol, aby ses za své štěstí cítil vůči nim provinilý.

Běžím a myslím na to, co každý z nás potřebuje, i když někteří si myslí, že se bez ní klidně obejdou, myslím na lásku.

Znám pár lidí, kteří říkají, že se bez lásky obejdou, jsou studení a mrtví.

Studení, protože ze svého života vytěsnili lásku, a mrtví vlastně z téhož důvodu – nemají pro co žít. Že je to nesmysl? Že se dá žít bez lásky, že lásku může nahradit třeba práce?

Blbost, ani práci nemůžete dělat bez toho, abyste ji milovali. Tedy můžete, ale to není práce, co vykonáváte, to je jen pouhé otročení něčemu pro něco, v tomto případě pro peníze, a taky to tak potom vypadá.

Člověk, kterého jeho práce netěší – třeba takový otrávený prodavač – vás otráví tak rychle, že z obchodu co nejrychleji odcházíte a vlastně vás ani netěší, pokud si koupíte to, pro co jste do obchodu přišli.

Pokud někdo žije bez lásky, nejspíš se mu jí někdy v životě, kdy po ní velmi toužil, nedostalo a tak ji ze svého života vytěsnil, jako vytěsňujeme všechny nepříjemné vzpomínky.

Jeho srdce zmrzlo jako Sněhové královně. Ale i takového zamrzlíka lze vyléčit.

Stačí, když ho občas pochválíte, občas mu naznačíte, že je hoden lásky, a proces rozmrazování začne. Pak ho ještě naučíte milovat pohyb, chůzi, běh a najednou zjistíte, že máte vedle sebe člověka, který se zase dovede radovat a dovede lásku opětovat, další to důkaz, že v životě ani v běhu není nic nemožné…

Užijte si pohodový, láskou naplněný den ať jste, kde jste a vůbec mějte šťastný života běh!

Den se ještě choulí do ubývající noci, slunce ještě hluboko pod obzorem vysílá první paprsky, aby očím mžourajícím v korunách stromů zvěstovaly jeho pozvolné přebírání vlády.

Obouvám se a vyrážím na cestu. Zprvu jen zvolna, ještě trošku zchromlý spánkem na tvrdém lůžku protkaném šiškami a klacíky, které jsem při jeho přípravě v ubývacím světle předchozího dne neviděl.

Postupně, jak se rozehřívám, začíná mi proudit tělem krev, svaly zprvu ztuhlé se uvolňují, můj krok se zrychluje, až zničehonic zjišťuji, že tráva, stromy, skály…, vše co za běhu míjím, mizí někde daleko za mnou.

Začínám hrát hru na míjenou. Když ve volném tempu míjím stromy běžící proti mně, vypadá to, jako by si zvědavě prohlížely blížícího se narušitele jejich klidu. 

Zrychlím, v tu chvíli zrychlí i oni, proti vší logice však neběží ode mě, ale ke mně, jako by se na naše vzájemné setkání těšily. Ještě trošku zrychlím a zdá se, že mi začínají mávat na pozdrav.

Pokynu jim úklonem hlavy a když zvednu oči, jsou pryč. Ale není čas se rmoutit, protože v ústrety mi běží další stromy, trávy, skály…, obyvatelé lesa, jen zvířata a ptáci neběží ke mně, ale berou přede mnou roha, jako by už měli s člověkem své zkušenosti.

Zvolňuji, od úst mi stoupá pára, otáčím se, abych běžel zpět k místu, kde jsem strávil předešlou noc, a vše se opakuje.

P.S. Hra na míjení může být i zvláštní způsob fartleku, kdy naše zrychlení neiniciují změny terénu, ale lesní skřítci, které při běhu lesem míjíme. 

Hra na míjení je úžasnou možností návratu v čase, návratu, kdy jsme jako děti zažívali v přírodě jeden zázrak za druhým, do času, kdy bylo pro nás vše nové a vzrušující a kdy jsme ještě bytostně cítili, že příroda a my jsme jedno.

Filozofie přirozeného běhu je jednoduchá, být co nejrychlejší, co nejvytrvalejší (doběhnout co nejdál) avšak s co nejmenší námahou. Tedy běžet pomalu, běžet co nejrychleji, na co nejnižší tepovou frekvenci. To je to oč běží ve filozofii přirozeného běhu. A vlastně i v životě!

 Všimli jste si, že všechno, co vypadá tak lehce, jako že se vůbec nekoná, je pro mnoho lidí nepřekonatelnou překážkou? Stejné je to s během, teď nemyslím s během jako takovým, ve smyslu překonat odpor k běhu jako způsobu přemisťování se z místa na místo, způsobu snižování váhy, zlepšování fyzické kondice, způsobu měření se s ostatními, ale styl běhu – přirozený běh.

Základem přirozenosti je uvolněnost, prostě žádný stres

Všichni známe tenhle atribut, tedy základní poučku. Všichni ovládáme něco, co nám jde naprosto přirozeně, lehce, snadno, nad čím ani nemusíme přemýšlet, snažit se to dělat dokonale a ono to dokonalé je. Většinou to nazýváme darem od Boha, dokonce i ti, co v Boha nevěří. Jak to, že něco nám jde tak lehce, a něco neuděláme, ani kdybychom se s tím mořili sto let?

Když s lidmi běžím, když je učím přirozenému běhu, a ten běh je opravdu přirozený (tímto způsobem běhají všechny děti ve chvíli, kdy začnou dělat první nesmělé krůčky, tímto způsobem běhají i všechny děti přírody – afričtí běžci či indiáni), se mě ptají: „Kdo tě to učil, učil tě to někdo?“ Popravdě odpovídám, že ne. Nebyl kdo, když jsem začal běhat, tak se u nás přirozenému běhu neučilo, ostatně ani nebylo proč, většina těch, kdo běhali, běhala pořád a běhala tak, jak se to naučila během té chvíle, kdy se zvedla ze země, ze čtyřech na dvě – na nohy. Tak to bylo i u mě. 

A zde se vracím k přirozenosti, k vrozenosti. Všichni dostáváme ve své genetické výbavě vlohy k základním dovednostem, které nám mají pomoci přežít. Je jen na nás, jak tyto dovednosti během svého života používáme – přirozeně rozvíjíme, až se stanou naší přirozeností, až si je natolik osvojíme, že se o nich začne mluvit jako o daru od Boha.

Tím chci jen říci, že každý se může naučit naprosto všemu, co umí jiný člověk a může se to naučit naprosto dokonale, tak, že se s tím přestane prát a stane se to jeho přirozeností, stane se to jím samým, stane se to tím, co jej bude charakterizovat. Možná však ale bude muset na samém počátku učení se nové dovednosti si přiznat, že to prostě neumí, že je naprosté dřevo, že se to nikdy nenaučí. Zkrátka vzdát se toho, vzdát se toho, že mu to půjde snadno, že se to naučí hned, stejně jako to umí jeho mistr. Že si uvědomí, že jeho mistr na tom pracoval celý svůj život a ani on se necítí být v tom, co dělá, ještě naprosto dokonalý, vždy na sobě nachází chyby, které je dobré odstranit. 

Tomu se se říká ŽIVOTNÍ CESTA, a je zcela lhostejné, zda vás dovede k poznání, že 1 + 1 = 2, Einsteinově teorii relativity, k tomu, že jablko nepadá daleko od stromu, nebo k tomu, že běh není skákání, ale vlastně převalování se z nohy na nohu. 

Jsme obrazem těch, co nás přivedli na svět

Děje se to v každé rodině, v každé generaci, v každé společnosti a sice to, že Nebudeme jako oni. Vtipné na tom je, že všichni jsme, všichni si jednou budeme muset přiznat, že jsme jako oni. Dokud si toto neuvědomíme, dokud si toto nejsme schopni připustit, dokud s tím bojujeme, dokud sami se sebou bojujeme, nemůžeme se toho zbavit, nemůžeme vyhrát! Jak chcete vyhrát nad někým, kdo vás dokonale zná, je stejně silný, používá stejné prostředky boje, kdo je vaším přesným obrazem? Jediná možnost, jak v tomto „boji“ zvítězit, je přijmout se, jaký jsem, přijmout, že jsem obrazem těch, kdož mě stvořili a vychovali, odpustit si, že jsem tím, že jsem s nimi sám v sobě bojoval, se stal shodným s nimi. Uvědomit si, kdo jsem, co jsem, kam jsem došel a všeho tohoto se vědomě vzdát, usoudím-li, že toto není má cesta, a vyrazit konečně po té své.

Společnost je větší rodina

To, o čem jsem psal v předchozí kapitole, se odehrává i ve společnosti. I zde se odehrává generační boj, třídní boj, boj elit… I zde má boj základ v tom, že vnitřně cítíme, že v mnohém má „protivník“ pravdu, ale než bychom mu ji přiznali, to jej raději zlikvidujeme, zabijeme, ale tím náš problém nekončí, protože protivník není vnější, ale uvnitř nás, takže zase musíme svést nejdříve boj sami v sobě, boj, který nemůžeme vyhrát, pokud nepřijmeme skutečnost takovou, jaká je. Pokud i zde si nepřiznáme svůj vnitřní rozpor a nenecháme to, co se jeví jako rozpory, vzájemně prolnout až do fáze vzájemného pochopení, nemůžeme vyhrát! To neznamená porážku či vítězství jednoho nad druhým, jedině pochopení vede k vítězství, k vítězství života, k vítězství moudrosti nad věčným bojem dobra se zlem, neboť kde zvítězí moudrost, tak již není ani dobro, ani zlo, tam je jen nekonečné BYTÍ, tam již je jen neustále se prolínající jin a jang, v nichž není rozpor, ale harmonie.

Všechny poklady, které člověk hledá, má ukryty hluboko v sobě. Je zcela lhostejné, o co jde, o muže, o ženu svého života, o životní cíl či poslání, o uznání…

Než se k tomu dopracujete, než toho správného, tu správnou potkáte, musíte přesně vědět, jaký/jaká má být. V tomto ohledu byste však rozhodně neměli být maximalisty, neboť nikdo není a ani nemůže být dokonalý.

Na prvních běžeckých campech Běžecké školy jsme, v jejich závěru, pořádali cestu za pokladem. Cesta vedla k lesní kapličce či lesní studánce – obě jsou nositelkami nepoznaného a hledaného a byli cestou, na níž měli účastníci nalézt odpověď na dvě otázky:

• Co pro tebe představuje život – co bys chtěl/a aby ti život přinesl
• Co pro tebe představuje běh – co bys chtěl/a, aby ti běh přinesl

Každý z nás, každý z vás se může vydat, ať již pomyslně, či fakticky, kdykoliv bude stát na „Rozcestí rozhodnutí“ ke své lesní kapli či studánce a než dojde zkusit najít odpovědi na otázky, které mu běží hlavou.

Pokud ty odpovědi nenajdete po cestě, zkuste až dojdete k lesní kapli či studánce otevřít dlaně, otevřít svou mysl, odpovědi se jistě dostaví, ať už hned na místě, nebo v nejbližší době

Pavučinky běžeckých cest se čím dál tím více proplétají v jednu jedinou, která propojuje lidi, jejich osudy a příběhy v příběh jediný – příběh člověka toužícího najít své místo na Zemi. Příběh člověka toužícího stát se skálou, o níž se můžou ostatní opřít, když potřebují ucítit sílu, která je podrží, když na ně přijde slabá chvilka.

Příběh člověka toužícího najít skálu, o níž se může opřít, když na něj přijde slabá chvilka.

Příběh člověka toužící být jednou pevnou skálou, která si může dovolit občas i uronit slzu, když už nemůže unést tíhu okamžiku.

Slza není projevem slabosti, slza je projevem citu a opravdu silný je jen ten, kdo nemá strach být citlivý. A tak se vracíme zpět k pavučině, která byť na první pohled tak slabá až éterická, dokáže být neobyčejně silná. A tak se vracíme zpět k běžci, který dokáže být velmi citlivý, na druhou stranu však dovede v sobě najít sílu, by překonal sám sebe, by překonal všechny nástrahy své cesty a dospěl svého cíle.

Život je hra, v níž vyhrává ten, kdo žije pro samu radost žití.

Radovat se ze života je tak snadné. Snadné do té doby, než si soused koupí nové auto, postaví nový dům, nabrnkne novou přítelkyni, než se život pro radost změní v soutěž.

Soutěž, soutěživost přitom není špatná, ostatně bez ní by se život na zemi nevyvíjel, jen se nesmí stát smyslem vašeho života, protože když jí to dovolíte, na samém jeho konci zjistíte, že to, co jste pokládali za vítězství, byly vlastně vaše životní prohry.

Při pohledu na hrající, smějící se děti, které ještě neví o světě zhola nic, si uvědomíte, že: „Sakra, proč jsem nezůstal v duši dítětem, vždyť jako dítě jsem pohrdal vším tím, oč jsem pak usiloval!“

Kdybychom se měli zabývat všemi možnými důsledky svých rozhodnutí, předjímat všechna pro a proti, koho tím potěšíme či naopak, kdo nám je nikdy neodpustí, tak by bylo lepší se vůbec nenarodit, neboť dnem narození roztáčíme spirálu nekonečných příčin a následků svých činů, z nichž často nejsme vůbec moudří.