Beirut maraton. Zážitek, na který se nezapomíná

Beirut maraton. Zážitek, na který se nezapomíná

Když mi byla učiněna nabídka zaběhnout si maraton v Beirutu, neváhal jsem ani vteřinu a řekl ano. Až pak mi začalo docházet, že Libanon, země, v níž Beirut leží, není zrovna nejklidnějším místem na světě, spíše naopak, že je to místo, kde to hodně třaská.

Ani to mě však neodradilo se těšit a hledat si informace o místě, kterým šly dějiny. O místě, kterým šly hodně dávné dějiny. O místě, kde se tvořily novověké dějiny. O místě, kde se na několik desetiletí zastavil čas, protože zde vládli Syřané, zrovna tak, jako u nás vládla strana sovětů.

Libannon – Beirut, země a město velkých protikladů

Dopoledne sjíždět na lyžích kopce vzdálené, něco přes hodinu cesty autem a odpoledne se válet na mořské pláži. Zdá se vám to přehnané? NENÍ. V Beirutu to můžete zažít, bohužel ale v létě a ne v zimě, kdy jsme do Beirutu doletěli s Jirkou Nečáskem my.

I tak je to však příjemná představa. A tak poté, co jsme si chvilku schrupli (přiletěli jsme ve 3 ráno), pro nás přijel Jan Čížek – ambasador České republiky v Libanonu a zavezl nás nejdříve do „maratonského expa“ abychom zde umístili banner PIMu a letáčky v angličtině, němčině a francouzštině, zvoucí k účasti na Hervis ½maratonu, Volkswagen maratonu či podzimní Grand Prix v Praze. Pak naše kroky, respektive jízda vedla do Byblosu, města, které prý dalo jméno Bibli. Dnes jen nábřeží a pár historických staveb dává vzpomenout městu, které obývali bájní Féničané, jak naznačují vykopávky, které se zde zrovna provádí.

Byblos

Je krásné, slunečné odpoledne. Moře voní po soli, sluníčko příjemně hřeje, ale na obzoru se objevují první mraky, předzvěst, že předpověď, že náš pobyt zde bude provázet spíše déšť než slunce, začíná nabývat reálné obrysy. Kráčíme po historické dlažbě kdysi hrdého města, projdeme tržištěm, které zeje skoro prázdnotou, a začínáme se vracet k přístavu.

Obdivujeme se stromům obsypaným pomeranči. Jsou skoro čtyři hodiny místního času, doma je o hodinu méně. Naše kroky míří do restaurantu Pepe, který navštívil třeba i Václav Havel či Francois Mitterand a jiné a jiné slavné osobnosti světa, o čemž svědčí desítky fotografii na stěnách.

Jan pro nás objednává hummus – vyhlášené libanonské jídlo z cizrny a spoustu dalších specialit. Prostorný stůl je pokryt samými dobrůtkami libanonské kuchyně. Oči přeskakují z jedné na druhou, nos nasává vůně a ruce se jich začínají pomalu chápat a vkládat do úst.

Vůně se prolínají s chutěmi, sliny tečou, k tomu na podporu trávení skvělé libanonské pivo a pak víno. Den skoro končí, mraky začínají na obloze převládat, ale i tak je západ slunce přímo pohádkový. 

Je čas se zvednout. Za pár hodin nás čeká jako VIP hosty Beirut marathonu slavnostní večeře, pořádaná Beiruth Marathon Asociation (BMA).

Slavnostní večeře BMA

Úvod večeře obstarají pozdravy May Faysal El Khalil – prezidentky BMA, starosty řeckého města Marathon, Paula Tergata – bývalého vynikajícího světového vytrvalce a maratonského rekordmana, kteří od May Faysal El Khalil přebírají sošku, která je jakýmsi oficiálním maskotem marathonu.

Stejnou soškou je oceněn i český ambasador Jan Čížek, který se nemalou měrou podílí již řadu let nejen na rozvíjení dobrých vztahů České republiky a Libanonu, ale i na propagaci kulturních, sportovních, obchodních i společenských aktivit mezi oběma zeměmi. Podle toho, čeho jsme svědky, dělá opravdu skvělou práci.

Mezi všemi těmi ceremoniemi běží video z minulých ročníků Beirútského maratonu. Oficiální část přechází do neoficiální a my se začínáme cpát zase libanonskými pochoutkami.

Rozběhání nad Beirutem

V pátek dopoledne máme naplánován krátký běh s Janem, Jirkou a Jakubem, klukem, co poběží v neděli společně s Jirkou 10 km, zatímco já s Janem budeme bojovat na čtyřnásobné vzdálenosti s tratí, s počasím a výčitkami svědomí, že jsme přípravě dali co proto.

Ale na to je ještě čas. Běžíme, pod námi se rozkládá Beirut, občas potkáme nějakého staršího chodce – lidé tady spíše chodí, než běhají a tak se udržují v dobré fyzické a psychické kondici. Na vše dohlíží zde všude přítomný ozbrojenec se samopalem.

Buď je to ochrana zdejších ambasád, nebo vládní voják, voják z jednotek OSN, které zde dohlížejí na vzájemnou bezpečnost mezi křesťany na straně jedné a muslimy, zastoupené dosti často příslušníky Hisbaláhu, na straně druhé. 

Běhání po Hamře a noční procházka mezi hlavněmi samopalů

Měli jsme jít ještě na oficiální večeři, ale docela rádi jsme ji oželeli a šli jsme konečně poznávat město. Hlavně v noci, za dozoru všech těch kluků se samopaly a obrněnými vozy skoro na každém rohu, to nemělo chybu.

Taky jsme působili „trošku“ jako exoti, alespoň se na nás ti kluci ozbrojený tak koukali.

Je fakt, že jsme byli jediní, kdo mezi těmi ohradami, za nimiž se skvěly buď vypálené domy, vykopávky nebo nově se rodící stavby, chodili.

Došli jsme až do centra Beirutu, k nové mešitě, kterou nechal postavit společně s dálnicí a novým letištěm bývalý předseda vlády, kterého bůhví kdo před čtyřmi lety i se všemi členy jeho ochranky, ministrem financí a pancéřovaným autem vyhodil osm pater do výšky. 

V místě výbuchu, které se nacházelo mezi dvěma vysokými budovami, které ještě účinek velmi silné nálože zvýraznily, se prý ještě dva roky potom nacházela 5 metrová sluj. Šílená představa.

Mešitu postavil nádhernou, prý by se měla stát jeho hrobkou. Mešitu jsme si obešli, obhlédli zvenčí výklady obchodů, prošli kolem vyhlášených restaurací a ještě vyhlášenějších hodin a vydali se zpět do hotelu Commodore, kde jsme spali.

O půl noci jsme zalehli a měli za sebou polovinu pobytu.

V sobotu ráno nás čekala snídaně. Po ní jsme měli chvilenku čas a tak jsme si vyšli na pár minut na druhou stranu od hotelu. Ráno tu bylo přeci jen živěji než v noci. 

Tiskovka, pop maratonský rekordman Paul Tergat a BŠMŠ ve světle ramp

Od 11 hodin byla tisková konference, na níž mě kromě jiného zaujal pop, který byl kdysi držitelem libanonského rekordu na maraton. Paul Tergat, který dokázal, že neuměl jen dobře běhat, ale že umí i dobře mluvit. Projekt libanonský olympijský vítěz – představení skupinky dětí, které byly vybrány a jímž bude poskytnuta veškerá podpora, aby se mohly v roce 2020 stát olympijskými vítězi, tedy alespoň někdo z nich.

No a pak mých pár chvilek slávy. Asi se mi už nikdy nestane, abych byl uveden na podium jako člen elitních běžců a běžkyň, což také dokazoval článek v oficiálním Media Guide 2009 a Running Sporting Lifestyle Magazíne, kde bylo uveřejněno moje CV a hlavně kde bylo v angličtině napsáno: A více se dozvíte na www.bezeckaskola.cz.

Ale ono se není zas tak co divit, když na stránky Běžecké školy už přišli lidé z 58 zemí světa. Ale stejně jsem zvědav, kolik přístupů budu mít na školu z Libanonu, Keni, Tuniska či Turecka :).

Po tiskovce následoval oběd pro elitu a hosty maratonu. Po něm jsme s Jirkou vyrazili k pobřeží a ke skalám, ležícím právě na pobřeží na severozápadní straně Beirutu.

Skály krásný, akorát počasí se rychle zkazilo a prudký déšť a vítr nás zahnaly do jednoho z hotelů, kde jsme pak seděli hodinu a půl a čekali na Jana s řidičem, kteří nás měli dopravit do letištního hangáru na Pasta party.

Nejspíš to způsobila ta prudká změna počasí, ale v době čekání v hotelu jsme se s Jirkou cítili spíše na odstřel, než jako ti, co mají druhý den běžet 10 km respektive maraton. Naštěstí ale tahle nevolnost nás do doby, než jsme šli spát, přešla.

Pasta party v letištním hangáru

V hangáru bylo chladno, letadlo vymóděné do barev Beirut marathonu, přiměřeně lidí a pasty a děsnej rachot. Prostě jak už to na pasta party bývá, tedy kromě toho letadla, to jsem viděl na pasta party poprvé.

Pojedli jsme pasty, seznámili se z dalšími lidmi z ambasády, poznali českého vojenského přidělence Jana Ryšavého, který přijel ze Sýrie, aby si také střihnul maraton a dokázal, že je v dobré fyzické kondici.

Po jídle jsme všichni spěchali rychle zalehnout, protože nás čekal, aspoň s Jirkou, hooooooooooodně dlouhý den.

Vstali jsme v půl 5. Došli na lehkou snídani. Sbalili svršky a spodky a nastoupili do autobusu. Tedy ten autobus bych vám přál vidět. 

Běžet čtvrtí, kterou obývá Hisbaláh je zážitek na celý život

Dojeli jsme na místo startu, do něhož zbývala hodinka. Než se člověk 3x vyčůral, trošku poběhal, už tu byl.

Dal jsem si věci do stanu pro elitu, začlenil se do ni a za chvíli byl pohlcen davem čítajícím cca 600 běžců a běžkyň, kteří všichni, elita, neelita, chtěli stát na startovní čáře. Ozvala se slova libanonské hymny a za minutku už jsme pelášili o sto 600 vpřed dalšímu dobrodružství.

Prvních 15 km se točilo čtvrtí obývanou Hisbaláhem. Na každém sloupu visel plakát usměvavého, černovlasého, kudrnatého muže, s jiskrou v oku. Ty pak na každých 200 m hlídal jeden takový s kulometem, v křížení ulic to jistil jeden obrněný transportér.

Jeden byl skutečně klidný, o jeho bezpečnost bylo vskutku skvěle postaráno. I když to vypadalo opravdu nevšedně a nepříjemně, necítil jsem se tady v jakémkoliv ohrožení. Prostě jsem to bral jako fakt, jako něco, co k tomuto městu prostě patří. 

V plánu jsem měl běžet na čtyři hodiny, prostě věděl jsem, že se 60ti km (dílem vinou chřipky a pak nedostatkem času), odběhanými za dva měsíce, žádné zázraky čekat nemůžu.

Plán je jedna věc, skutečnost jiná, však to znáte.

Běžím, běžím, běžím, kouknu na suuntíky, první kilometr dobrý – něco okolo 5:30, druhý 5:20, třetí 5:10.

Na 10. km průměr 5, na 15. a 20. ještě stále průměr 5 min/km.

Tempo jsem držel ještě na 25. km, ale pak už mě začaly bolet nohy.

Počasí bylo však příjemné, cca 15 stupňů, chvilku pršelo, chvilku nepršelo, tak akorát, aby to člověka vždycky probralo z letargie.
Po většinu času jsem běžel sám. Trať asi jako když jsme běhali na Zbraslav a zpět. Těšil jsem se, jak si budu fotit památky, ale kde nic tu nic, jen silnice, nejdřív po levé, zpátky po pravé ruce celkem nudné moře.

Zhruba po 5ti km reprobedna s muzikou. Ta člověka taky trošku rozparádila, hlavně speciální skladba Marathon, marathon, marathon, hraná dobře rytmicky a i ve zpěvu byla cítit síla, fakt nářez.
Občerstvení: voda, gatorade, banán a hlavně datle, ty mě přímo nadchly, fakt dobrý, při maratonu už nic jiného jíst nechci.
Po pětadvacítce jsem zvolnil, přeci jenom manko v tréninku se ozvalo, rozeběhl jsem se až zase, když jsme vběhli na dálnici. To už do cíle zbývaly jen 3 km. Doběhl jsem, dle svého času za 3:46:20, oficiální se ještě na stránkách maratonu nikdy nenašel. 

V cíli jsem dostal tašku s triky a medaili a vydal se hledat stan elity. No bylo to docela dobrodružství, nakonec jsem ho našel.

Raději bez komentáře, protože nechci organizátorům škodit, ale i ten stan dokresloval skutečnost, že na jedné straně dali spoustu energie do toho, aby na maratonu měli co nejvíce zajímavých lidí, na straně druhé zapomínali na to, že závod dělají závodníci, ne popové hvězdy, premiéři a prezidenti.

Prostě i tady se ukázalo, že je Libanon a Beirut svobodný (a tudíž nezralý) jen pár let, a že stejně tak jako u nás jim bude trvat ještě dlouho, než se s tím vším naučí žit. Prý to trvá 60 let, takže jim to bude trvat ještě 56 a nám 40 let! (běželo se v roce 2009)

K mešitě, hodinám, k místu výbuchu a na večeři

Odpoledne jsme s Jirkou vyrazili naposledy do města. Zažili ho jak v zapadajícím slunci, tak v záři lamp. Dali jsme si poslední libanonskou večeři. Znovu se přesvědčili, že je to země/město, kde v jedné ulici uvidíte historii, pozůstatky války a rodící se krásné město. Kontrast střídá kontrast. Stejný kontrast se odehrává v chování lidí. 

Svou bejrútskou pouť končíme s Jirkou v ambasadorově rezidenci, kde je na naší počest uspořádána večeře. Pojíme bramborový salát, nabídneme si z dalších připravených pamlsků, popijeme plzeňského piva a v jednu hodinu v noci nás odváží domovník na letiště.

Startujeme v pondělí ve 3 ráno. Na Ruzyňském letišti přistáváme po šesté. Venku mrholí a je asi 7 stupňů. V zavazadlech vezeme skvělé oříšky a ve vzpomínkách spoustu nezapomenutelných zážitků. 

Posvícení si na půlmaratonskou misi

Posvícení si na půlmaratonskou misi

Půlmaraton není půlka maratonu, ale také to není tak, že zaběhnout půlmaraton je mnohem snadnější než zaběhnout maraton!

Každé nakopnutí člověka zabolí, a taky ho dokáže hezky rozdráždit, donutí jej se také zamyslet nad tím: „Proč on mě vlastně nakopl, co jsem udělal“? Zatím jste neudělali nic, ale určitě stojí za to, abyste se zamysleli nad tím, k čemu jste se to vlastně upsali, na co jste se přihlásili, kam se chystáte vřítit. Tak proto se vás pokusím jednadvacetkrát nakopnout ještě před tím, než se postavíte na start půlmaratonu. Pokud vám těch 21 nakopnutí pomůže k tomu, abyste si závod užili a vzpomínali na něj pak jen v dobrém, bude moje nakopávací mise úspěšná a já si pak spokojeně do sebe kopnu pár žejdlíků zrzavého moku.

Nakopnutí 1. Půlmaraton není 5 ani 10, ale 21,097 kilometru

Proč to zdůrazňuji? Protože většina prvoběžců k němu přistupuje stejně, jako by měli běžet 5 či 10 kilometrů, tedy zostra. Když přepálíte 5 či 10, dá se to ještě rozdýchat, ostatně skoro každý tuto vzdálenost již někdy ušel. Když přepálíte půlmaraton a na 5. kilometru zjistíte, že vám jich ještě zbývá 16, a těch 97 metrů dokáže také nejednomu pěkně zamotat hlavu, vloni se o tom přesvědčilo mnoho běžců, když jejich pouť skončila seznámením s tvrdostí cesty, po níž se běží a nebylo to zdaleka jen proto, že by nedostali napít – je to horší. 

Nakopnutí 2. Při prvním startu na půlmaratonu zapomeňte na rekordy

Chyba, kterou udělá většina začátečníků půlmaratonců je ta, že poté, co zazní startovní výstřel, vyrazí za splněním svého cíle jako střelení a jejich omyl, že takhle ne, jim dojde až ve chvíli, kdy jim začnou okolo pátého kilometru tuhnout nohy. Hlavně pro ten účel stavíme na závodech pořádaných v rámci Run Czech tour vodiče běžící na určené časy. Při půlmaratonech je to na časy: 1:30, 1:40, 1:50, 2:00, 2:10 a 2:30 hod. Vodiči běží na reálný čas, tedy měli by běžet rovnoměrným tempem, ale hlavně od startu nevypálit. Takže, nejste-li si jisti sami sebou, nebo spíše tím, co s vaší hlavou provede startovní výstřel, tak si ve startovním poli vyhlídněte svého voliče a minimálně těch prvních 5 kilometrů absolvujte s ním, pak už si běžte třeba s pánem bohem, i když by bylo lepší, abyste s ním vydrželi alespoň do nějakého patnáctého kilometru, protože i těch 11 kilometrů, máte-li za sebou již 10, může být děsně dlouhých.

Nakopnutí 3. Rozcvičení, rozklusání před závodem

Pokud jste již absolvovali před půlmaratónem nějaký běžecký závod, tak jste si jistě všimli, že zkušenější běžci se před jejich startem nejdříve ve velmi volném tempu rozeběhli, i když vám mohlo připadat jako tempo závodní a pak se lehce protáhli. Rozklusání a protažení se před běžeckým závodem a následné protažení a uvolnění ztuhlých svalů, úponů a šlach je určitě věc chvályhodná. Ovšem při závodech, kdy se na startu tísní na tisíce běhuchtivých, naprosto zbytečná, dokonce se nerozpakuji říci škodlivá. Na těchto závodech je potřeba, abyste se zařadili do svého vymezeného startovního koridoru tak 15 – 20 minut před startem a než skutečně vyběhnete, tak veškerý účinek rozcvičení bude ten tam. Navíc při rozcvičení vydáte energii, která vám pak může chybět. Klasické rozcvičení si nechte až na nějaký menší závod, tam má skutečně opodstatnění.

Nakopnutí 4. Slyšel jsem, že když se nerozcvičím budu ztuhlý a neokysličený

Je napsáno výše, u závodů s  vysokými počty startujících na startu je klasické rozcvičení k ničemu, ale rozcvičit, tedy spíše rozeběhnout se, rozdýchat sebe a tělo je nutné. Nepoběžíte-li s vodičem, vyběhněte tak, že poběžíte o 10 – 15 vteřin pomaleji než je tempo, v němž jste připraveni běžet celý půlmaraton, na nějž jste trénovali. Tímto tempem běžte první 2 – 3 kilometry, pak teprve postupně naběhněte na své závodní tempo. Hned teď zapomeňte na výtku: „Ale jak pak splním svůj cíl, když už na 3. kilometru budu mít ztrátu 30 – 45 vteřin?“ Odpověď najdete v dalších nakopnutích, teď vám jen řeknu a na tom si trvám, že: „Jestli mě neposlechnete, tak se v cíli nebudete rozčilovat nad ztrátou 30 – 45 vteřin, protože jste poslechli Škorpila, ale vaše ztráta bude mnohem vyšší!“

Nakopnutí 5. Pít či nepít během půlmaratonu

Pokud jste rychlíci a zvládnete běžet půlmaraton do hodiny třiceti, tak i když na trati honíte každou vteřinu, na občerstvovačce zpomalte, případně přejděte na chvilku do chůze a napijte se v klidu, aby voda nebo ionťák skončily ve vašich útrobách a ne ve vašich očích, uších a nose, tam vám budou k ničemu a ještě na vás půjdou vosy. Vy ostatní se nehrňte na občerstvovačce hned po prvních kelímcích, snažte se na občerstvovačkách rozprostřít po jejich celé délce. V klidu si vezměte svůj kelímek s vybraným nápojem, za chůze vypijte jeho obsah a pak se zase rozeběhněte. Pokud jde o to, co pít, či ionťák nebo vodu, tak pijte, na co jste zvyklí. Pijete-li běžně ionťák, vezměte si ionťák, nemusíte mít strach z jeho namíchání, na každé občerstvovačce dohlíží na správné míchání člověk, který ví, jak to namíchat a proč a ten si už ohlídá, aby byl nápoj namíchán ve správném poměru vody a ostatních komponent. Nejste-li zvyklí pít ionťáky, při závodě s tím nezačínejte a raději si vezměte jen vodu, ionťák by vám mohl otočit žaludek, případně byste mohli začít vydávat zvuky OJ, OJ a změnit směr vašeho běhu k budce TOI-TOI. 

Nakopnutí 6. První občerstvovačka je na 5. Kilometru, proto si na těch pět prvních kilometrů vezměte vlastní pití

Co je na tom tak důležitého, že je první občerstvovala na 5. kilometru? Proč to zdůrazňuješ? To je přeci úplně normální, Miloši! Důležité je to, že těch tisíce účastníků půlmaratonu na prvních 5 kilometrech sice natáhne, ale ten had bude souvislý – nepřerušovaný. Tím pádem bude pro obsluhu na této občerstvovačce obtížné doplňovat dostatečně rychle kelímky s nápoji, což mnozí ze startujících pak řeší tak, že prostě běží dál, s tím, že na další občerstvovačku to vydrží. Tam to sice vydrží, ale jejich organizmus už stačil dehydrovat, což poznají v dalším průběhu závodu. Proto vám doporučuji, vzít si na prvních 5 kilometrů vlastní vodu, budete mít jistotu, že se napijete včas a později vás nevezme ďas – děs z toho, jak se váš pohyb, v důsledku zahušťování krve, začne zadrhávat, až se zcela zastaví.

Nakopnutí 7. Máte v plánu běžet na 3 hodiny? Pak si raději vezměte pití i na poslední kilometry 

Proč nadělám tolik cavyků kvůli obyčejnému doplňování tekutin? A proč si máte brát, tedy vy pomalejší, sebou pití na ty poslední 3 kilometry, když ještě na 18. kilometru dostanete napít? Nemyslím to tak, že byste měli běžet celý půlmaraton s lahví za pasem, abyste se pak v závěru závodu z ní mohli napít. I když byste aspoň měli jistotu, že budete mít co pít. Jde o to, že na těch předcházejících kilometrech, i když budete na občerstvovačkách pravidelně pít – cca 2 dcl, vypotíte hodně tekutin a poslední 3 kilometry budou dlouhé, tady se většinou dost zpomaluje a ono to trvá a trvá a člověk je čím dál tím víc vysušenější a vysušenější a pak se snadno stane, že se s vámi na posledním kilometru zatočí svět a do cíle nedoběhnete a to by byla škoda, jen kvůli jedné lahvičce vody. Takže jaká je má rada? Na závod se opásejte běžeckým opaskem na pití, abyste ho nemuseli držet v ruce a po cestě v klidu popíjejte.

Nakopnutí 8. Jíst či nejíst během půlmaratonu, případně co? 

Pokud víte, že to dáte do hodiny třiceti, tak během půlmaratonu doplňovat energii nebudete potřebovat. Případně, si pro strýčka příhodu (kdyby vám došlo) vezměte do kapsičky 3 datle a ty si vezměte na 5., 10. a 15. kilometru. Vy všichni pomalejší byste měli doplňovat energii již od 5. kilometru a to tak, že na 5. kilometru si vezmete jednu datli či hroznový cukr (dostanete v každé lékárně). POZOR – vše co budete po trati jíst, snězte těsně před občerstvovačkou či osvěžovačkou a na ní hned důkladně zapijte. Důkladně znamená cca 2 dcl.

Nakopnutí 9. Jak se zavodnit a zásobit energii před závodem

Se zavodňováním začněte tak hodinku před vyběhnutím a během té hodinky vypijte cca půl litru vody nebo nějakého iontového nápoje.

Nakopnutí 10. Pro lepší výkon nasaďte červenou řepu

Vadí vám, že vám váš tréninkový partner vždy o kousek uteče? Nebo že váš věčný rival při závodech vám vždy, byť o kousek, natrhne triko? Pak si šlehněte šťávu z červené řepy. Vědci z univerzity v Exeteru zjistili, že červená řepa zvyšuje vytrvalost. Zjistili to tak, že jeden týden dávali vybrané skupině lidí půl litru šťávy z červené řepy. Po tomto týdnu absolvovali zátěžový test na rotopedu. Několik týdnů po tom s nimi vědci zopakovali stejný pokus se šťávou z černého rybízu. Výsledkem bylo, že po červené řepě vydrželi v oblasti anaerobního zatížení o 92 vteřin déle než při pokusu s rybízem. To znamenalo zvýšení výkonnosti o celých 16 %! Pro srovnání, když si člověk šlehne zakázané EPO, zvýší to jeho výkonnost jen o 7 %!
Čím to je způsobeno? Červená řepa obsahuje vysoké procento nitrátu, ten snižuje potřebu kyslíku ve svalech a tím pocitově vnímáte stejné zatížení jako nižší. Při tom nitrát rozšiřuje cévy a tím zvyšuje průtok krve.
POZOR! Každopádně nedoporučuji pít šťávu z červené řepy dlouhodobě, nebo alespoň ne v takovém množství, protože v tom případě by se vám v těle mohly začít tvořit nitrosaminy. 

Tip před závodem nebo těžkým tréninkem. Dejte si půl litru šťávy z červené řepy 2,5 hodiny před, mělo by to působit 6 – 7 hodin a budete vítěz. Rozhodně však než nasadíte tento svůj trumf v závodě, tak vyzkoušejte v tréninku, aby se váš trumf neproměnil v plívu.

Nakopnutí 11. Speciální stravování před půlmaratonem – superkompenzační dieta ano či ne. 

Osobně speciální – superkompenzační dietu, sestávající z toho, že 6 dní před závodem zcela vysadíte nebo ve velké míře omezíte ve svém jídelníčku příjem sacharidů – cukrů, nedoporučuji. To omezení trvá 3 dny a pak naopak do sebe tlačíme sacharidy pod tlakem. V podstatě jde o jediné, co nejvíce napumpovat tělo energií ve formě glykogenu. Protože je však třeba i ve dnech, kdy omezíte přísun sacharidů, trénovat, nahradí se vyloučené sacharidy zvýšeným přísunem bílkovin a tuků. Což určitě není špatné, ale. To ale spočívá v tom, že pokud chcete superkompenzační dietu nasadit, měli byste si ji vyzkoušet už během přípravy a ne s ní začít experimentovat až před závodem, kdy už jste beztoho dosti vystresovaní a teď ještě tohle. U „nepřipravených“ – těch, co si to nevyzkouší dříve, to dosti často vede k zažívacím a střevním problémům, tím pádem se energií nepředzásobí, ba naopak na startu budou slabí jak moucha. Zkrátka a dobře i stravování se musí trénovat. 

Nakopnutí 12. Maratonské nudle

Ale abyste neřekli, tak vám prozradím recept na maratonské, v tomto případě půlmaratonské, nudle, které si můžete dát buď k obědu či večeři před závodem.

Co budete potřebovat:

  • 1/3 hrnku mouky z cizrny
  • 1/2 hrnku studeného mléka
  • 2 hrnky mléka
  • šafrán
  • 1 polévkovou lžíci koriandru
  • 2 polévkové lžíce ovocného cukru
  • 1/8 polévkové lžíce bílého pepře
  • 1/2 kg těstovin
  • 1 hrnek nadrobno nakrájené brokolice
  • 1 hrnek nadrobno nakrájeného květáku

Tak a běžíme vařit:

Nejprve si připravte omáčku. Zamíchejte šafrán, koriandr, ovocný cukr a bílý pepř se dvěma hrnky mléka. Nalijte na rozpálenou pánev a za stálého míchání přiveďte téměř k varu. Pak ztlumte oheň. Postupně přidávejte směs z mouky a půl hrnku mléka, dokud omáčka nezhoustne. Můžete ji ihned podávat k těstovinám, které jste podle návodu na obalu uvařili ve vroucí vodě a zhruba 7 – 10 minut před dovařením přidali brokolici a květák. Pokud chcete omáčku uchovat na později, přelijte ji do misky a míchejte, dokud nevychladne. Pak ji překrytou fólií můžete skladovat v lednici.

Půl/maratonské nudle „se sluší“ zapít půllitrem piva. Přispěje to dobrému pocitu i trávení. Poběžíte jako raketa!

Nakopnutí 13. Stravování vytvalce

Jak vypadá jídelníček správného vytrvalce? Záleží na tom, co člověk v přípravě jí, nebo je to jedno? Odpovědi se různí. Někteří tvrdí, že dobrá strava je alfou a omegou úspěchu každého běžce. Já naopak říkám, že člověk, a tím je i běžec, by měl jíst, co mu chutná, jen by to měl konzumovat v přiměřené míře. Ale abyste neřekli, že to jen okecávám, tak vám nabídnu ukázkový jídelníček vytrvalostního běžce. Nikde není psáno, že když se podle něj začnete stravovat, poběží vám to líp. Ale rozhodně tím nic nezkazíte.

Snídaně

  • mladý ječmen (prášek ze šťávy z mladého ječmene rozpuštěný ve 3 dl vody)
  • 200 g müsli s plnotučným mlékem a jogurtem
  • ovoce (banán, jablko, kiwi, hroznové víno)
  • čaj s medem

Svačina

  • celozrnný rohlík se sýrem
  • čerstvá zelenina (např. kedlubna nebo ředkvičky)
  • voda

Oběd

  • polévka (kuřecí s nudlemi, hovězí s kapáním, kulajda, zelňačka, bramboračka)
  • těstoviny s kuřecím masem, brokolicí, květákem

nebo

  • krůtí, kuřecí, pštrosí maso v různých úpravách s bramborem, těstovinami, rýží
  • pizza
  • ryba (nejlépe losos) s bramborem
  • může být i biftek, když si ho „tělo žádá“
  • zeleninový salát (jako hlavní jídlo je ideální zvlášť v letních měsících)

Večeře

  • zeleninový salát se sýrem a chlebem (celozrnným pečivem)
  • toasty se sýrem a salámem, případně šunkou

nebo

  • pokud jste neměli čas na pořádný oběd, dejte si to, co byste jinak obědvali

Celý den je dobré pít hodně vody bez bublinek. Podle potřeby tělu dodávejte minerály, stopové prvky, vitamíny a aminokyseliny.

Tím bychom mohli mít za sebou papů a teď se můžeme konečně věnovat i dalším důležitým věcem, na něž je dobré si před půlmaratonem nebo v jeho průběhu vzpomenout.

Nakopnutí 14. Jak se na půlmaraton obléci

Dneska se vyhnu tomu, jak byste se měli obléknout v sobotu, neboť praxe je taková a platí to cca tak na 90%, že tak, jak je celý týden před závodem, tak v den závodu určitě nebude. To může při současném počasí znamenat buď to, že v sobotu bude 30 stupňů nad nulou, nebo budeme všichni na startu klepat kosu. Druhá alternativa by byla každopádně lepší, protože během je možné se zahřát, nikoli ochladit.
Ale obecně si připravte na závod oblečení, které máte vyzkoušené, které vás nikde nedře, nikde nešponuje, abyste se v něm cítili dobře. Na hlavu si vezměte nějakou pokrývku, je zcela jedno, zda to bude šátek, čelenka nebo kšiltovka. Pokrývka hlavy vás ochrání před sluníčkem, ale také před tím, aby vám nestékal do očí pot. Bude-li těch 30 nebo bude jasno a sluníčko bude prát do našich hlav, tak je dobré si nějakým způsobem chránit zátylek. To je v podstatě nejchoulostivější místo na těle běžce, dokonce choulostivější než achilovka, ale o tom níže. Na nohy si vezměte ponožky, které máte vyzkoušené, a doporučuji, aby byly pokud možno co nejvíce elastické, také z funkčního materiálu. Lépe budou odvádět pot, lépe obepnou vaší nohu a nedělají hrudky jako bavlněné ponožky. Pokud jde o nohy, tak doporučuji dle teploty buď dlouhé, tříčtvrteční či krátké elasťáky, lépe obepnou nohy a nehrozí tolik odřeniny stehen jako u běžeckých trenýrek. Pokud bude zima, bude foukat nebo pršet, tak si připravte nějakou lehkou, ale proti těmto vlivům počasí chránící větrovku. Tu pak můžete mít případně uvázanou pomocí rukávů kolem pasu.

Nakopnutí 15. Chraňte si zátylek!

Zátylek je dobré si chránit proto, že v oblasti zátylku se kumuluje největší teplo v našem těle. Tedy je to místo, které je svým způsobem zodpovědné za naše přehřívání se během běhu. Samozřejmě čím je tepleji, čím více svítí sluníčko, tím se více přehřívá. Jeho přehřívání také zvyšuje usilovný výkon, jímž pokus uběhnout půlmaraton jistě je. Takže zátylek si můžete chránit tím, že si vezmete „beduinku“ – čepici, která má vzadu volně vlající lehkou látku, která zabraňuje sluníčku, aby nám na zátylek svítilo. Druhým velmi dobrým způsobem je, že si na občerstvovačce či osvěžovačce zátylek polijete vodou, nebo si namočíte houbičku a tu si pak strčíte za obrubu trička, aby vás chladila. Samozřejmě si můžete namočit i tričko za krkem. Toto vše je ochrana před přehřátím, které se může projevit jako úpal, pokud je to od přímého sluníčka, říkáme tomu úžeh. Obé pak má za následek, že nám je značně blivno a dost často to končí i tím, že se nám zamotá hlava a skončíme na silnici, přestože jsme poctivě na občerstvovačkách doplňovali tekutiny.

Nakopnutí 16. Chlapy, troška náplasti na bradavkách z vás padavku neudělá, ale když tam nebude, tak jo

Tohle je nakopnutí jen pro pány a opakuju ho před každým takovýmto závodem a stále je spousta těch, kteří nedbají a končí v rukou záchranářů, protože nic není tak nepříjemné, jako když si odřete bradavky. To zakrvavené triko je na tom to nejmenší, ale ty bradavky opravdu nepříjemně bolí. Dost chlapů – medvědů, si stěžuje, že tahle rada je sice možná nad zlato, protože to odření způsobuje sůl, kterou vypotíme, a ona ulpí na povrchu trika, které máme na sobě, ale že se jim prostě ty náplasti hned odlepí. Pro ně mám taky radu: „Chlapi, než si ty bradavky přelepíte, tak si ty svoje chlupy kolem nich ostříhejte. Nebojte se, ony za pár dní zase dorostou a vaše mužnost určitě neutrpí žádnou újmu. 

Nakopnutí 17. Mazat, mazat, mazat

Pokud tady třikrát píšu mazat, tak to neznamená, že máte utíkat, až se vám bude prášit za patami, ale že je dobré si před závodem namazat nejvíce zatěžovaná místa. To znamená místa, kde na vaše tělo přiléhají švy oblečení, pak partie na vnitřních stranách stehen, v podpaží, nepřelepíte-li si bradavky, tak je a jejich okolí a nohy, tedy chodidla. Já používám k mazání bílou – lékařskou vazelínu, ale existují i jiná vhodná mazadla.

Nakopnutí 18. Věnujte se jiným aktivitám, relaxujte, zapomeňte že v sobotu běžíte závod, ale

Týdny jste měli v hlavě trénink na půlmaraton a nyní, když stojíte těsně před jeho branou, byste měli na něj zapomenout a věnovat se něčemu úplně jinému. „Co je to za blbost,“ říkáte si asi pro sebe, „jak můžu teď najednou myslet na něco jiného, když jsem celé měsíce nežil pro nic jiného než tenhle závod!“ A přesto je to přesně to, co byste měli v tuhle chvíli udělat, aby vás to nesežralo dřív, než vyběhnete. Zkuste si zajít do kina, do divadla, na koncert, na večeři, pokecat si s přáteli, na něž jste v důsledku tréninku neměli v posledních týdnech či měsících čas. Vymyslete si cokoliv, jen abyste se oprostili od toho, abyste neustále mysleli na datum a hodinu startu.. Ale. Ano, je tu jedno ALE. To ALE znamená, že byste si měli prostudovat trasu závodu, představit si ji v duchu a také si ji v duchu představit s tím, že si přehrajete film, jako byste už běželi. Představte si, jak se vám běží lehce na 5., 10., 15., 20. kilometru, jak finišujete do cíle a je vám na každém tom kilometru skvěle.

Nakopnutí 19. Domluvte si fan klub a nemluvte o konkrétních cílech (časech)

Až budete trasou půlmaratonu probíhat v duchu, představte si i místa, kde vám mohou nejvíc pomoci ti, kteří vám přijdou na trať, a nejen vám, fandit. Představte si konkrétní lidi, kteří to budou, a snažte se je pak na tato místa v sobotu v daném čase nasměrovat. Na druhou stranu však nemluvte s nikým o tom, jaký máte konkrétní cíl. Je vždy lepší říci, že běžíte proto, že si to chcete hlavně užít, než třeba, že to chcete dát pod 2 hodiny. Pokud se vám na trati nebude zrovna chvíli dařit, ty 2 hodiny se vám stanou ocelovým závažím, pokud ale poběžíte „jen“, abyste si to užili, tak věřte, že si to užijete a to vždycky a s velkou pravděpodobností při tom padnou i ty 2 hodiny.

Nakopnutí 20. Připravte si odměnu

Než se vydáte na start, připravte si odměnu. Nečekejte na to, že vás někdo za váš výkon odmění, když se tak stane – a ono se to s největší pravděpodobností stane – budete mile překvapeni. Kdyby se ale nikdo takový nenašel, nebudete alespoň zklamáni, protože SVOJI odměnu dostanete, protože každý, kdo dosáhne cíle, je vítěz a zaslouží si být za to odměněn.

Nakopnutí 21. Nezapomeňte si včas vyzvednout startovní číslo a připravit si věci, které budete potřebovat

Proč, protože štěstí přeje připraveným, no a mně už teď jen zbývá vám popřát: Lehký krok!

Deset tipů na týden před půlmaratonem

Deset tipů na týden před půlmaratonem

Nestává se to jen před půlmaratonem, ale prakticky před každým významným životním okamžikem. Člověk dlouho na něčem usilovně pracuje, něčemu obětuje veškerý čas a najednou, když má prodat výsledky svého dlouhodobého úsilí, cvak a v hlavě je pusto a prázdno a zůstává tam jen otázka: Ty jó, mám já vůbec na to?

V tu chvíli buď zaleze do své ulity a snaží se „nebýt“ a nebo začne hledat odpovědi, kde se dá. Pokud se vám právě tohle stalo po usilovné přípravě na půlmaraton, tak jste našli, co jste hledali. Deset odpovědí na to, co dělat v týdnu před půlmaratonem, abyste si ho dokonale užili, jste právě našli.

Deset tipů na poslední týden před půlmaratonem

  1. Tento týden se rozhodně nesnažte dohnat, co jste nestihli v tréninku natrénovat, výsledkem by bylo jedině to, že na start se budete stavět s těžkýma nohama a pocitem: Tak tohle rozhodně nebude můj den!
  2. V týdnu před půlmaratonem se snažte hodně spát, a když se vám to tak úplně nepovede, vyspěte se dobře alespoň ze čtvrtka na pátek, tedy dvě noci před půlmaratonem, noc před maratonem už nebudete totiž nervozitou moci pořádně spát a věřte či nevěřte, spánek je nejlepší relaxace a ve spánku načerpá člověk nejvíce sil!
  3. V úterý si při tréninku zkuste naposledy tempo závodu, ideální úterní trénink vypadá tak, že si dáte 2 – 3 km ve volném tempu (do 75% TF max), protáhnete se, načež si dáte 4 km v tempu, v jakém plánujete běžet půlmaraton a na závěr si vyklusejte, opět volně 1 km. 
  4. Ve středu si dejte 30 – 45 minut relaxační běh (tempo 65 – 75% TF max). Relaxační běh slouží k tomu, aby se vám rozproudila krev a jejím prostřednictví se tělo zásobilo energii a roznesly se látky, které tělo používá ke své stavbě, tam kde je to třeba (svaly, klouby, úpony, šlachy, životně důležité orgány)
  5. Ve čtvrtek si dejte klid, zajděte si do kina, přečtěte si knihu, prostě nedělejte nic, co by vás vyčerpalo, a vězte, že i dlouhé stání dokáže člověka vyčerpat natolik, že mu uteče forma, jíž si chystal několik měsíců.
  6. V pátek si lehce vyklusejte 30 minut a připravte si všechno na závod, abyste pak už v sobotu neměli žádnou honičku. V pátek se taky dobře navečeřte, což v případě, že druhý den večer běžíte maraton, znamená hodně těstovin, či rýže (prostě sacharidů) s něčím, po čem vám budou do krku dobře klouzat, ale co vás nebude v noci tlačit v žaludku, klasikou jsou Boloňské špagety.
  7. V týdnu před půlmaratonem doplňujte tekutiny a zásobte své tělo minerály, zejména hořčíkem, draslíkem a vápníkem.
  8. Trpíte-li na křeče, tak si nezapomeňte koupit nějaký prostředek, který proti nim rychle pomáhá, mě se vždy osvědčilo mít sebou v ledvince nebo v kapsičce Magneslife od Nutrendu, zabírá během 5 minut.
  9. V sobotu, tedy v den půlmaratonu se snažte být co nejvíce skovaní před teplem, abyste nebyli zbytečně přehřátí již před vyběhnutím. Během dne pomalu, ale průběžně doplňujte tekutiny (nejlépe vodu) a to pomalu znamená vždy jen pár loků (0,15 – 0,2 l), rozhodně se nesnažte dopít těsně před startem, to by vedlo pouze k rozbouření střev a místo běhu do cíle k běhu na latrínu. V sobotu také nejezte moc ovoce a zeleninu, které obsahují velké množství vlákniny, účinek je stejný jako při vypití velkého množství tekutin těsně před startem.
  10. Po startovním výstřelu udržte své nervy na uzdě a vyběhněte raději o 10 vteřin pomalejším tempem, než je tempo, v němž chcete běžet celý půlmaraton, postupně se rozbíhejte a to tak, abyste cca na 3 km běželi již svým tempem. Nebojte se, pokud toto dodržíte, tak od 15 km budete mít tolik síly, abyste nabranou ztrátu dohnali a do cíle se přiřítili v tempu, o němž se vám ani nezdá.
Táhnout za jeden provaz, to je to oč běží

Táhnout za jeden provaz, to je to oč běží

Velmi zjednodušeně by se dalo říci: Člověk všechno opsal od přírody, sám od sebe nic nevymyslel. A je zcela jedno, o jakém předmětu člověčího podnikání bychom dali řeč.

Tak třeba: Každé zranění, které nás postihne a v jehož důsledku jsme nuceni omezit svůj pohyb, je takový upír. Upír, který si přeje krev, se nejlépe léčí, když se oblasti kolem poraněného místa prokrvují a tím se ke zraněným orgánům dostávají potřebné stavební prvky nutné pro jejich obnovu, a zároveň se spolu s krví odplavují prvky, které již jsou k nepotřebě.

Ten upíří princip je i v tom, že každé zranění nás vysává i psychicky, nevědouce, co se v nás uvnitř děje, nevěříce lékařům se nám honí hlavou myšlenky: jak dlouho to potrvá? Co s tím vlastně je? Co nám vlastně je? Je to vážné? Je to banalita

Jediné, co pomůže, je spolupráce s vlastním tělem

Jediná možná a účinná alternativa, jak najít odpovědi na tyto otázky, je vzájemná spolupráce s vlastním tělem.

Sedněte si, zavřete oči, ponořte se sami v sebe. Vnitřním zrakem a vnitřními smysly se spojte s postiženým místem a rozmlouvejte s ním, jako byste rozmlouvali s přítelem, který se vám přišel svěřit s nějakým problémem.

Seďte tiše a poslouchejte, co vám tělo říká, nijak do jeho monologu nevstupujte, jen si v mysli zapisujte, co je vám sdělováno a pak podle toho konejte. Naše tělo je velmi složitý sociální systém, v němž vše správně funguje, jen pokud je spolupráce absolutní, jakmile se objeví nějaká nerovnováha – jedna část se snaží přetlačit druhou, hned se to projeví navenek jako zdravotní problém.
Je to stejné jako v rodině, jako ve společnosti, dokud jednotliví členové rodiny, jednotliví občané mají na paměti, že jsme jedno tělo, jedna duše … – součást všehomíra a podle toho se k sobě vzájemně chovají, žijí ve vzájemné shodě.

Jakmile se začne jeden vyvyšovat nad druhého, snaží se misky vah převážit na svou stranu, začne spor o to, kdo s koho – začne sociální krize, finanční krize…

Jak říkám, vše už tu je dávno, stačí se jen ponořit do sebe a máte před sebou všechno to, co se děje ve světě. Na všechny otázky, které současný svět řeší, může každý z nás najít odpovědi v sobě. Stačí jediné – vyznat se v sobě, poznat sám sebe, přijmout se takový, jaký jsem, nebojovat s tím – jen to přijmout.

Jakmile toto člověk udělá, zažije neskonalou úlevu, zmizí jeho obavy z prozrazení – prozrazení toho, že není ve skutečnosti tím, za nějž se vydává, takový, jakým se snaží působit napovrch.

Ve chvíli, kdy si toto člověk sám přizná, totiž skončí jeho potřeba hrát jakékoliv divadlo, přestane mu vadit, že o něm druzí říkají, že je takový či makový, protože ON VÍ, JAKÝ JE! VÍ, KÝM JE! POZNÁ SVOU CESTU a VYRAZÍ K SVÉMU CÍLI

Jak říkám – je to velmi prosté, STAČÍ JEN POZNAT SÁM SEBE a PŘIJMOUT SE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM!

Nic víc, nic míň. A to platí i o všech zraněních, která nás v životě postihnou – zranění je zprávou těla, že v jeho nitru došlo k boji, v jehož důsledku se porušila rovnováha. 

Platí to i u takových zranění, jako je třeba výron kotníku, patní ostruha, namožená třísla, bolavé koleno, ale i zlomená ruka či noha, vyražený dech apod.

U zranění, která „zdánlivě“ spolu nesouvisejí, neboť co mají společného zlomená ruka, která byla zlomena násilným činem s výronem kotníku, který si člověk učiní tím, že špatně došlápne? „Zdánlivě“ nic, a přesto něco ano – došlo k nim proto, že jsme nedbali na nějaké podněty.

U výronu v kotníku jsme třeba nedbali na svou únavu, v jejímž důsledku se stal náš krok méně pružný a naše smysly nepředávaly dostatečně rychle informace z čidla (oka) do mozku, a tak jsme přehlédli kořen, díru, kámen … špatně došlápli a rup. U násilně zlomené ruky jsme zase nedbali signálu, že ten co stojí proti nám je všeho schopný, a pokud se s ním budeme přesto prát, tak to může skončit všelijak, možná jsme špatně vyhodnotili situaci už dlouho před tím a šli na schůzku, o níž jsme tušili, ale nedbali, že může skončit bojem, prostě jsme to riskli a rup.

V obou případech jsme se ocitli za hranou, za hradbou, na jejíž zdolání jsme nebyli ještě připraveni.

Přeji vám běh a života běh bez nemocí a bez ranění!

Tempa pro dané výsledné časy na maraton

Tempa pro dané výsledné časy na maraton

Rychlost běhu při tréninku by měla vycházet z vaší fyzické zdatnosti – výkonnosti. Tomu by měl odpovídat i čas, který si zvolíte, že byste za něj chtěli absolvovat maraton. V následující tabulce si můžete vyhledat doporučené tempo v minutách na kilometr pro výsledné časy v maratonu od 5:30 – 2:35 hod, a to ve třech různých tréninkových zónách – intenzitách.

To rozložení sil souhlasí, ale především pro výkonnostní běžce, u hobby běžců to až takový prohřešek není, zejména třeba, když se trať stáčí do kopce. Pak naopak se může stát chůze mnohem efektivnějším – rychlejším způsobem, jak se posouvat vpřed, než běh. Pokud jde o mě, tak v tréninku se snažím všechny kopce vyběhnout, ale v závodě se většinou řídím tím, zda už mě při běhu začínají jiní „předbíhat“, zatímco jdou. 

V jakém tempu běhat v tréninku

Rychlost běhu při tréninku by měla vycházet z vaší fyzické zdatnosti – výkonnosti. Tomu by měl odpovídat i čas, který si zvolíte, že byste za něj chtěli absolvovat maraton. V následující tabulce si můžete vyhledat doporučené tempo v minutách na kilometr pro výsledné časy v maratonu od 5:30 – 2:35 hod, a to ve třech různých tréninkových zónách – intenzitách.

Jaká tempa běhat v tréninku pro konkrétní výsledné časy v maratonu

cílový maratonský čas

volný běh

obecná vytrvalost

tempová vytrvalost

5:30

7:40 – 7:55

7:25 – 7:40

7:10 – 7:25

5:00

7:15 – 7:30

7:05 – 7:15

6:45 – 7:00

4:40

7:10 – 7:30

6:40 – 7:00

6:15 – 6:35

4:15

6:35 – 6:50

6:10 – 6:25

5:45 – 6:00

3:50

6:10 – 6:25

5:45 – 6:00

5:15 – 5:30

3:30

5:55 – 6:10

5:25 – 5:45

4:55 – 5:10

3:15

5:35 – 5:55

5:10 – 5:25

4:40 – 4:55

3:05

5:30 – 5:45

4:50 – 5:00

4:20 – 4:35

2:55

5:15 – 5:30

4:35 – 4:50

4:00 – 4:15

2:45

5:00 – 5:20

4:15 – 4:30

3:45 – 4:00

2:35

4:45 – 5:00

4:05 – 4:20

3:35 – 3:45

Volný běh – odpovídá 70% TF max – používejte při regeneračním běhu 

Obecná vytrvalost – 75 – 80 % TF max – používejte při tréninku obecné vytrvalosti

Tempová vytrvalost – 85 – 88 % TF max – používejte při tempovém tréninku

Je chůze v běhu změkčilost?

Zařazoval-li dříve někdo při běhání chodecké vložky, vždy byl považován „běžci“ za změkčilce, případně nebyl jimi za běžce vůbec považován, při nejlepším si o něm mysleli, že si nedovede rozložit síly!

To rozložení sil souhlasí, ale především pro výkonnostní běžce, u hobby běžců to až takový prohřešek není, zejména třeba, když se trať stáčí do kopce. Pak naopak se může stát chůze mnohem efektivnějším – rychlejším způsobem, jak se posouvat vpřed, než běh. Pokud jde o mě, tak v tréninku se snažím všechny kopce vyběhnout, ale v závodě se většinou řídím tím, zda už mě při běhu začínají jiní „předbíhat“, zatímco jdou. 

Jak absolvovat v závodě občerstvovací stanice

Dobrým příkladem vložené chůze do běhu jsou občerstvovací stanice při delších bězích nebo maratonech. Řada běžců a běžkyň se stále snaží na občerstvovačce nezastavovat a „pít“ z kelímku za běhu. Výsledkem jsou tak maximálně dva pozřené loky, zbytek drahocenných tekutin na zemi, v očích, v nose, na oblečení. Ty tekutiny v závěrečných pasážích běhu velmi chybí, organizmus je dehydrovaný a z „ušetřených“ vteřin se stávají ztracené minuty! I proto je dobré se naučit zařazovat do běhu chodecké vložky.

Systematicky zařazované chodecké vložky v běžeckém závodě

Pro naučení se zařazovat do běhu i chůzi svědčí i okolnost, že v běžeckém pelotonu jsou i tací, kteří zařazují chodecké vložky při závodě zcela systematicky (po každých 3 – 5 kilometrech) a přesto jsou schopni uběhnout maraton pod 3 hodiny! V tomto případě jde o to, že při krátké chodecké vložce se během zatěžované svaly uvolní, nejen svaly na nohou, ale i bederní a na rukou a krok takového běžce je pak pružný a ladný – méně usilovný, a o to jde!

Běhání, přátelé a Velikonoce

Běhání, přátelé a Velikonoce

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross :).

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme, tedy spíš běžíme, svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají.

Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu.

V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.