Je sobotní odpoledne. Zalévám další nálev lahodného oolongu, který jsem přivezla na jaře z Taiwanu. Zhluboka nasávám nezaměnitelnou vůni čaje, která ve mně vyvolává vzpomínky na příjemné chvíle s přáteli i na daleké kraje. Na okno bubnují kapky deště a já mám po dlouhé době volnější víkend, kdy si můžu udělat chvilku pro sebe, aniž bych pak musela někde něco dohánět. Něco mi v té idylce ale přeci jen chybí. Běhání.

Lucka Urbanová

Ještě tak asi před třemi měsíci by mě to ani nenapadlo. Běhání pro mě bylo aktivitou, na kterou holt zkrátka nemám. Nikdy jsem neoplývala žádnou extra kondicí a při běhání jsem se vždycky neuvěřitelně trápila. Ač jsem aktivně sportovala a vozila medaile z republikových soutěží, běhání pro mě bylo vždycky tak trochu za trest. Ve škole jsem byla vždycky na chvostu, předbíhaly mě i holky, kterým sport absolutně nic neříkal. Na soustředěních jsem se děsila každého dalšího rána, kdy si zas budu muset odtrpět obvyklou trasu. Tam už, obzvlášť v prvních letech, kdy jsem byla nejmladší a jedna z mála holek, nešlo mluvit ani o tom chvostu. Tam jsem vždycky sváděla svůj boj daleko za ostatními. Někdy mě trenér nechal otočit o kus cesty dřív, což sice ukrátilo mé fyzické utrpení, ale vnitřně jsem to brala jako velkou prohru.

Během let jsem si k běháni vypěstovala zvláštní vztah. Na jednu stranu mi přinášelo trpké chvíle, na druhou stranu mě tak nějak zvláštně přitahovalo. Ani nevím pořádně proč. Možná proto, že pro mě vždycky vnitřně bylo určitým symbolem. Symbolem aktivity, sportu, kondice, vytrvalosti, vůle, energie, zdraví, síly, svobody, posouvání hranic vlastních možností… Možná proto, že jsem měla utkvělou představu, že každý sportovec musí běhat.

Jako správný beran jsem se tedy jen tak nedala a postupem času jsem to ještě několikrát zkusila. Trápila jsem se úplně stejně, ale bylo mi jasný, že když chci nabrat kondici, budu holt muset něco vydržet. No pain, no gain. Konec konců Rocky a další hrdinové akčních filmů taky nevypadali, že by během zrovna relaxovali. Vždycky jsem už po chviličce měla dost, ale nevzdávala jsem to, běhala jsem na krev, do posledního zbytku sil. Byla jsem celá splavená, sotva jsem popadala dech, píchalo mě pod žebrama a bylo mi zle. Ale představa, že čím tvrdší trénink, tím víc se budu zlepšovat, mě držela na nohou.

Jaksi to ale nefungovalo. Dřela jsem jako kůň a efekt téměř žádnej, pořád jsem dokázala běžet v kuse maximálně pár minut. Nakonec jsem se smířila s tím, že na běhání holt nemám. Přestala jsem tlačit na pilu a když jsem chtěla provozovat nějakou aerobní aktivitu, jela jsem se projet na inlinech. Na inlinech nebo na kole jsem s delšími vzdálenostmi neměla žádný problém, jenom to běhání pro mě bylo prostě zakleté. Tak jsem se tím přestala trápit.

Léta plynula, běžecké zážitky se uklidily do podvědomí a to už s nimi naložilo po svém. Všechny informace zpracovalo a při dalších setkáních s během mě už neobtěžovalo zbytečnými detaily a vždy mi pohotově poskytlo rovnou jasné a stručné vyhodnocení mých běžeckých pokusů a omylů – „na to nemáš“. Bylo to už tak automatické, že jsem to brala jako fakt a už mě ani nenapadlo o tom pochybovat. Konec konců čas od času, třeba když jsem někde narazila na nějaké tipy, jak začít běhat, jsem si to jenom potvrdila. To byly všude rady typu: „Začněte s 20 minutami běhu…“ Ale copak já vydržím běžet 20 minut? Ani náhodou. To už mám moc dobře vyzkoušený.

To se ale mělo změnit. Jednou mě můj dobrý přítel Google zavedl na stránky Běžecké školy. Ne, že bych snad zase chtěla začít běhat, o tom jsem neuvažovala. Hledala jsem něco jinýho. Vesele si hltám informace, když tu přitáhne mou pozornost další článek. A další. Hmmm, mooooc hezky podaný informace. Sice se to všechno točí okolo běhání (na který – jak mi pohotově našeptává podvědomí – nemám), ale spousta věcí se dá dobře zobecnit a využít i jinde. Některý články se zdají běžecky specifický už názvem, ale co kdyby v nich bylo něco zajímavýho. A kromě toho kdo říká, že když nemám na to, abych běhala, že si o tom nemůžu aspoň číst.

Je fakt, že i když jsem „moc dobře věděla“, že na běhání nemám, tak řádky, které mě pohltily, mi hrály na citlivou strunu. A pak přišli na scénu Máňa s Lojzou. A vzali si to moje podvědomí pěkně do parády. Díky tomu, že jsem si s Lojzou měla šanci znovu projít většinu svých zážitků a bot (ano, udělala jsem téměř všechny a možná ještě některé navíc) a Máňa mi vždy pohotově nabídla lepší alternativu, měla jsem jedinečnou možnost poskládat si celý obrázek znovu a tentokrát už vědomě. A tak se dosavadní závěr „na to nemám“ proměnil v závěr „šla jsem na to blbě, možná bych to mohla zkusit jinak“.

To je ovšem výzva…

Dnes je to 10 týdnů, co jsem se do toho pustila. Poslední kapkou byly příběhy napsané „normálními smrtelníky“, kteří to nejen zkusili přede mnou, ale ještě se o své příběhy podělili. Přeci jen karikaturu a ještě ke všemu z pera ultramaratonce jsem měla tendenci brát poněkud s rezervou, ale po přečtení příběhů Daniely, Karla a dalších (raději se nebudu pokoušet vypsat všechny, abych na někoho nezapomněla), jsem byla stoprocentně přesvědčená, že tentokrát to klapne. (Tímto vám tedy, milí spolužáci, moc děkuju!) A klaplo.

Zkrocena sporttesterem jsem výrazně zpomalila a na vlastní kůži se přesvědčila, že tajemství úspěchu začátečníků jako já je velmi jednoduché: pomalé tempo = rychlé výsledky. „Nedosažitelná“ dvacetiminutová hranice padla téměř hned. V šestém týdnu už jsem běžela skoro 70 minut. Nejvíc mě překvapuje, že mám pořád pocit, že běhám se slušnou rezervou. Nedobíhám vyšťavená, ale naopak vysmátá a nabitá energií. Na každý běh se těším a neskutečně si ho užívám.

Místo abych trpěla při běhání, trpím když běhat nemůžu. Jako třeba teď. Poslední týdny toho na mě bylo po všech stránkách docela dost, a tělo začalo lehce protestovat. Zkusila jsem pár dnů relativního klidu, ale evidentně to bylo málo. A tak teď tělu dopřávám o co si žádá – pořádnej time-out. Ještě to není úplně ono, ale cítím, že se mi začíná postupně vracet síla.

Je těžký sedět doma, když nohy by běžely. Poslouchám déšť a představuju si, jak běžím mezi těma kapkama a nechávám ze sebe smývat všechny starosti a problémy. Cítím, jak se mi v různých fázích pohybu napínají a uvolňují jednotlivé svaly. Běžím lehce a pružně, užívám si každý krok. Celý svět je v harmonii s rytmem mých došlapů, mého dechu, s tepem mého srdce.

Však už se brzy dočkám. Věřím, že trpělivost se vyplatí a za pár dnů už budu opět v plné síle.

A pak? Pomalu se vrátím tam, kde jsem zatím skončila a budu pokračovat. Čeká mě dovolená u kamarádky. Už jsem si tam vyhlídla několik lákavých tras. Po vzoru mého sportovního idolu – Máni – jsem se přihlásila na adidas běh pro ženy. Ambice? Hlavně si to užít.

Ve čtvrtek jsem jela skrz sousední vísku, kam jsme jezdívali na soustředění. Někdy si budu muset proběhnout po té trase, kde jsem se tak trápila. Samotná trasa už není žádná výzva, ale když si tam zaběhnu z domova, bude to tak akorát.

Při delších bězích už se budu moct vydávat na ostatní strany, než jsem běhala doposud. Dřív mě to moc nelákalo, protože bych tak akorát proběhla město a musela bych se vracet. Teď už to bude stát za to. Taky bych si mohla někam popojet. Mám už několik tipů, kde bych se chtěla proběhnout.

Možná se někdy postavím na start nějakého delšího běhu. Třeba půlmaratonu. Propracovat se z nuly na deset km mi sice trvalo 30 let (a to tam ještě nejsem, ale už mi moc nechybí), ale věřím, že další desítka půjde rychlejc. A pak už je to jenom kousek. 😉 A kdyby ne? Tak to vůbec nevadí, už teď to stojí za to.

Pro hodně lidí se už stalo běhání pevnou součástí životního stylu. Mnozí z vás už si nepamatují den, kdy to vše začalo a den bez běhu je pro ně černou můrou. Teď trošku „nelogicky“ půjdu proti sobě, když řeknu: „Běh a běhání je činnost, při níž se cítím naprosto svobodný a svůj, jediná činnost, při níž cítím, že se vznáším v oblacích a při tom jdu po pevné zemi. Proč „nelogicky“, prostě proto, že i když běhání nejlépe charakterizuje to, co jsem, tedy BĚŽEC, není to jediná sportovní činnost, kterou bychom měli v životě provozovat!

Věnujte se v rámci zušlechťování svého těla i jiným sportům. Vynikající je určitě cyklistika, plavání, bruslení (ať v letní či zimní formě), běžkování, turistika, jóga, spinning či cokoliv jiného, co vás oslovuje či někdy dříve oslovovalo. Chci tím říci, že jedině pestrost v pohybu, tak jako v našem osobním životě, je zárukou toho, že se nám nikdy neomrzí a bude nám stálým přítelem a kamarádem, k němuž se s důvěrou budeme obracet ve chvílích, kdy se nedaří nebo nás postihne splín.

Ty úvodní odstavce byly určeny těm, kteří už jsou chyceni, následující hlavně těm, kteří hledají.

Proč by měl člověk běhat nebo se jinak starat o svou fyzickou kondici?

Třeba proto, abyste mohli kdykoliv doběhnout to, budete potřebovat – autobus, vlak, trolejbus, tramvaj nebo prchajícího zloděje. Fyzička se vždycky hodí. Navíc se vzrůstající fyzičkou roste člověku sebevědomí a to se zase hodí v jakékoliv formě našeho podnikání. Jedno jestli se ucházíme o lukrativní místo, nebo chceme zapůsobit na nějakou ženu či muže. 

Jakýkoliv sport, jímž se budete aktivně zabývat, vám přinese do života něco nového. Nové podněty, nové poznání, nové přátele, nové dovednosti, a to se hodí vždycky. 

Běh a běhání vám však přinese kromě výše uvedeného i ještě něco, co žádný jiný sport ne. 

Co to je?
Co to jenom může být?
Co může člověku dát běh a jiné sporty ne?
Napadá vás něco?
Ne?
Pokud by náš časopis vycházel jako týdeník, tak bych tady skončil a nechal vás o tom týden přemýšlet, protože ale na další si budete muset nějakou dobu počkat, nejspíš by se vám už tahle otázka vykouřila z hlavy a tak odpovím rovnou. 

Běhání vám umožní jít stále dopředu.

Zdá se vám, že jsem vás podvedl?
Tak to zkuste, pokud už jste tak neučinili dříve, a vytrvejte.
A zkuste si na tuhle otázku odpovědět třeba na konci prázdnin.

Do té doby je ale dlouhá doba, tak co byste řekli tomu, věnovat ten čas praktické aplikaci běhu?

Jak? 

Třeba podle následujícího scénáře, tedy tréninkového plánu:

Po volno – to nám půjde určitě nejlíp
Út – 1 hod lehkého běhu
St – 1 hod plavání; 2 hod na kole; 1 hod aerobiku; 1 hod spinning
Čt – 1 hod lehkého běhu
Pá – volno
So – celodenní akce (pěšky – můžete i běžet, na kole, horská turistika, práce na chalupě) cokoli je libo a cokoli vás naplňuje
Ne – 1 hod lehkého běhu 

Podobně koncipované tréninky, jako je ten výše, pro lidi, kteří se právě začínají hýbat, ale i pro ty, co už se hýbou nějaký čas a chtějí se zlepšovat, ale nechtějí se orientovat jen na jeden druh sportu, najdete v knize: Běž a nepřestávej! Evangelium pohybu nebo v knize Fit i bez fitka.

Samozřejmě pokud se chystáte v létě, na podzim, nebo příští rok na nějakou zajímavou turistickou dovolenou, při níž budete muset dnes a denně zapínat své svaly, tahat na vlastních zádech kilogramy nákladu nebo své tělo vystavovat jiným příjemnostem, tím lépe. Každopádně, pokud ale před tím budete aktivně, tím myslím sportovně, žít, určitě vše, co vás na takové atraktivní dovolené potká, zvládnete mnohem lépe.

Práce, stres, sedění na zadku, místo kvalitního jídla náhražky, ale i sportování na plný pecky, je to, co způsobí, že vyhoříte!

Příčiny, proč na vás lehne únavový syndrom, jsou docela zajímavé, zejména ta třetí, tedy sedění na zadku. Jeden by řekl, že když člověk sedí celé dny na zadku, nemá být z čeho unavený. Je to jeden z paradoxů života, který má zcela prozaické důvody – tělu schází kyslík a pak ještě tělo nemá jak rozvést po těle energii a stavební látky neboť se zužuje jeho krevní řečiště.

Jako poslední důvod jsem uvedl nekvalitní jídlo, to, že člověk ve snaze omezit přísun energie na minimum do sebe tlačí něco, co se jídlem vůbec nedá nazvat. Mnohem spíše by se to mohlo nazývat vycpávka, neboť ty různě upravované potraviny, zbavené všeho, co má pro tělo nějakou hodnotu, člověk jí jen proto, aby měl pocit, že je nasycen, aby ukecal žaludek, aby moc neprotestoval, že není využíván ke svému účelu – trávení. Tak jej prostě trávíme!, a s ním ještě zejména játra a ledviny, které v sobě nemají mechanismy, které by to svinstvo dokázaly eliminovat a učinit s tím konečný (konečníkový) proces :).

POZOR!!!

Vyhořet můžete, i když pravidelně běháte nebo provozujete jiný sport.

Toto nebezpečí se týká zejména lidí na pozicích – vrcholových manažerů.

Začnou běhat, aby regenerovali a protože všechno dělají na 150 %, tak i ten běh, takže běh se jim brzy stane dalším denním úkolem, který je třeba bezezbytku splnit. Když pak jednoho dne vyhoří, sedí, zírají “do blba” a hledají důvod svého vyhoření: sakra, jak se mi to mohlo stát, když každý den běhám?

Tak vážení a milí, proto! 

Běh vám pomůže od vyhoření jen tehdy, když při něm nespálíte ten zbytek energie, co vám zbyl po usilovné práci, protože kde není energie (palivo), není ani oheň. Proto vyhoření!

Předcházet úrazům a přetížení dolních končetin je alfou a omegou rozvoje běžce. Když už k přetížení či úrazu dojde, je třeba přijmout a provést co nejrychleji taková opatření, která povedou k co nejmenším možným následkům. Tejping je jednou z velmi ceněných a dnes již hojně používaných forem prevence a to jak mezi vrcholovými, tak rekreačními běžci. Přes výše uvedené však přetrvává u většiny běžců a běžkyň spíše laický pohled na to, jak a kdy co tejpovat.

 Uvolněný (pružný) kotník neboli odborněji hlezenní kloub je z hlediska běhu velmi významným faktorem, ovlivňujícím, jak bude běžec schopný rychle běžet. Celá technika běhu spočívá v pružnosti (uvolněnosti) kotníku. Zároveň příliš uvolněný kotník s sebou přináší riziko asi nejčastějšího běžeckého zranění, kterým je výron kotníku. 

V případě „uvolněného“ kotníku se dostáváme k dalšímu paradoxu běhu.

V případě uvolněného kotníku jde o to, že kotník musíme mít pružný, aby byl schopný rychle reagovat na nerovnosti povrchu, změny směru, nevhodný došlap, a zároveň byl dostatečně pevný v tom, aby nevhodný došlap či rychlá změna směru neznamenaly vyhození kotníku. Jedním z nástrojů posílení a uvolnění kotníku je běžecká abeceda, rolování na Rollerech a tejping.

Ve všech třech případech se jedná o aktivní proces, i když se může někomu zdát, že při tejpingu je to spíše proces pasivní, kdy hlavní roli plní tejpování, ale to je omyl. I tejping je formou aktivního posilování, v jeho případě však velmi záleží na jeho provedení. 

Kotník (hlezenní kloub)

Úrazy kotníku, jak již bylo výše uvedeno, patří k nejčastějším běžeckým zraněním. I když se jedná o velmi častá postižení, nevěnují jim běžci a běžkyně mnohdy dostatečnou pozornost. Možná to vyplývá i z té četnosti, neboť čím častěji se něco v životě člověka vyskytuje, tím víc se na to pak člověk dívá jako na něco běžného, co není nutné brát až tak vážně. Blbé na tom je, že zranění kotníku, není-li jim věnovaná potřebná pozornost, dosti často mohou znamenat konec běžecké kariéry, nebo sportovní kariéry vůbec!

Výlet do anatomie kotníku

Hlezenní kloub je tvořen distální – dolní částí tibie (kosti holenní). Ta je nosnou tkání. Vnitřní kotník utváří právě tibie, zevní pak fibula (kost lýtková). Tyto kosti jsou spojeny ve „vidlici“ tibiofibulární syndesnósou. To je sice spojení pevné, ale při chůzi a běhu je pružné. Další kloubní plochu tvoří horní část talu (kosti hlezenní) tzv. trochlea. Stabilitu kotníku zajišťuje vazivový aparát, který tvoří kloubní pouzdro a postranní vazy.

Na vnitřní straně je to sval deltový, který je poměrně pevný, ale na zevní straně dochází dosti často k poškození vazů (lig. fibulotalare anterior, lig. fibulocalcaneare), neboť tyto bývají méně pevné a při podvrtnutí snadno praskají. Jejich nedostatečným léčením a hlavně doléčením vzniká nestabilita kotníku. Ta pak vede k poškození chrupavek kotníku, což se projevuje bolestí, opakovanými zvětšenými náplněmi kloubu a následně omezením tréninkové a sportovní činnosti.

Natažení vazů kotníku

Nejčastější diagnosou úrazu kotníku je podvrtnutí. Dochází k němu nadměrným pohybem mimo osu, čímž vznikne tzv. natažení vazů (distenze). To je možné považovat za první stupeň, kdy ještě není porušena zevní struktura ani pevnost vazu, ale dochází k drobným (mikroskopickým) trhlinkám, které se zhojí jizvou.

Příznaky natažení vazů kotníku

Otok a bolestivost zevní strany kotníku, které limitují jeho pohyblivost.

Léčba natažení vazů kotníku

Předně je nutné co nejdříve ukončit běh nebo sportovní činnost, při níž k natažení vazů došlo. Zaledovat postižený kloub, přiložit elastickou bandáž a umístit nohu do zvýšené polohy. Od druhého dne mazat kostivalovou mastí. Zatěžovat je možné při fixaci elastickým obinadlem nebo pevnějším typem bandáže od 4. dne, resp. po opadnutí otoku.

Částečné přetržení vazů kotníku

Za druhý stupeň poškození kotníku se považuje částečné přetržení vazů (parciální ruptura), kdy je struktura vazu narušena, ale vaz není ještě zcela přetržený. Postižený při došlapu pocítí (a dost často i uslyší) rupnutí. Při tomto stupni dochází i k poškození kloubního pouzdra, které je protkáno cévami.

Příznaky natržení vazů kotníku

Velká bolestivost v oblasti zevního kotníku a v místě před ním, vznik poměrně silného a velmi rychlého otoku v místě poškození a častý bývá i krevní výron (hematom). Ten se projeví promodráváním (modřina). Toto znamení je důležité pro rozlišení, zda máte vazy v kotníku „jen“ natažené, či už natržené.

Léčba natržení vazů kotníku

Pokud si vazy v kotníku natrhnete, nejspíš vás ani nenapadne běžet dál, a i kdyby vás to čirou náhodou napadlo, tak na to rychle zapomeňte. Jakmile se dostanete domů, kotník zaledujte a stáhněte elastickou bandáží. Každopádně je nutné co nejdříve si dojít na odborné vyšetření, rozhodně si nemyslete, že to přejde. Počítejte také, že tak 3 – 4 týdny vám bude nohu „krášlit“ sádra nebo zinkový obvaz. Po sundání sádry či zinkového obvazu počítejte ještě dalších pár týdnů s rehabilitací a pomalým zatěžováním, takže pokud si natržení vazů kotníku „nadělíte“, vězte, že do formy se vrátíte nejdříve za půl roku. Je to kruté, ale je lepší si nalít čistého vína hned, než přemýšlet, že by to možná šlo nějak urychlit.

Úplné přetržení vazů kotníku

Nejhorším případem poškození kotníku je úplné přetržení vazů kotníku (totální ruptura vazů). Při ní dojde již k porušení stability kloubu, dochází k výraznému poškození kloubního pouzdra i k poškození chrupavek. Prostě masakr!

Příznaky přetržení vazů kotníku

Příznaky jsou v tomto případě stejné jako u částečného přetržení vazů kotníku, jen na první pohled daleko masivnější.

Léčba přetržení vazů kotníku

Běžec či běžkyně by se měli chovat stejně jako v případě natržení vazů kotníku. Co je důležité si uvědomit však je, že vazy by měly být sešity do 24 hodin od jejich přetržení a následně fixovány. Není-li úraz odoperován, je nutné zklidnění sádrovým obvazem. Tato fixace pod koleno by měla trvat 6 týdnů. Posléze se pak přistupuje k postupnému zatěžování s tejpem. Při bolestech či otoku po sundání sádry je vhodné používat masti či gely.

Chronické poškození kotníku

Při neléčeném přetržení vazů dochází k uvolnění postižených tkání, k jejich nedostatečnému vyživování a následnému přechodu do chronického stádia. V něm je pak kotník velmi nestabilní a vždy stačí málo, aby se vyhodil – prostě jej nemá co držet.

Příznaky chronického poškození kotníku

Nestabilita kotníku se projevuje podklesáváním (v kotníku), poměrně velkou bolestivostí a celkovou nejistotou pohybu. Zvyšuje se opotřebovanost chrupavek následovaná tvorbou osteofytů (nárůstků) a obroušením chrupavky (artrózou). Vyústění všech těchto změn se projeví v konečném důsledku výraznou bolestivostí těžko ovlivnitelnou léky.

Je-li nutné znehybnění fixací sádrou, dochází k vychudnutí svalů (platí pro všechny případy, kdy je použita k fixaci sádra) postižené dolní končetiny. Je proto třeba v tomto období využívat tzv. izometrické posilování svalů, které jsou v důsledku imobilizace v nečinnosti. Jde o zapínání svalů lýtka s výdrží 10 – 15 sekund. Dále je nutné protahování a napínání stehenních a zádových svalů, které v době, kdy běžec nemůže běhat, též ochabují, čímž jej pak limitují v ostatních činnostech.

K protahování a napínání všech svalů je vhodné (a to nejenom v době rehabilitace výše uvedených typů úrazů, ale obecně i jako prevence v době, kdy jsou běžec či běžkyně zdraví a v plné formě) rolery. 

Návrat k běhání vám umožní i jiná pomůcka, a tou jsou běžecké hole. Ostatně běhání s holemi bylo původně vymyšleno právě pro situace, kdy nemůžete pořádně chodit, natož běhat, abyste bylo možné přenést váhu, jíž jsou zatěžovány dolní končetiny, alespoň částečně na končetiny horní.