Před pár lety by to bylo jako ocitnout se někde uprostřed nějaké science fiction, dnes je to realita. Před pár lety vám lidé, kolem nichž jste probíhali, pokládali otázky typu: „Kolik ti za to platí? Ty jsi nemocný, že běháš? To děláš dobrovolně?“ anebo nějaké obdobné. Dnes spíše zpytují svědomí, že ještě také nevyběhli.

Je příjemné pozorovat, jak čas a běh mění v české kotlině zapřisáhlé odpůrce jakéhokoliv pohybu ve vyznavače toho nejpřirozenějšího a nejméně náročného.

I když to druhé určitě ještě většina běhajících nebere, majíce stále běh za něco nepřirozeného, s čím je třeba se porvat. Pro ty mám radu: „Přestaňte se s během prát, jen tak se stane vaším přítelem, stejně jako se může stát vaším přítelem člověk, s nímž se dlouhý čas perete, protože vám až příliš připomíná vás samé. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se perete vlastně sami se sebou, pochopíte tu celou absurditu a podáte si ruce“. 

S během a běháním se to má jako s člověkem, jako se životem, teprve když pochopíte jeho krásu a jeho hloubku, uvědomíte si, jaký dar vám byl dán, že můžete běhat, že jste takového člověka potkali, že můžete žít takový život. 

Ve světle všech krizí, které se na člověka hrnou ze všech stran, které nás nutí šetřit, kde se dá, je vlastně běh jedna z mála věcí, které nás nedusí.

Ba právě naopak, jakmile se člověk odhodlá k běhu, objeví jeho krásu, objeví krásu pohybu pod širým nebem, zjistí, že vlastně není až takové dřevo, jak si o sobě myslel. Objeví, že byť mu běh „bere“ čas, získává čas pro sebe, získává čas na sebe, začne objevovat sám sebe, začne konečně volně dýchat.

Na běhu je krásné, že jakmile skrze něj začnete objevovat sami sebe, nezaleknete se toho, jako se většinou člověk zalekne toho, co hluboko v sobě nahlédne. U běhu ne.

Možná je to dáno tím, že když na běh příliš zatlačíte, chcete získat rychle výsledky, tak zjistíte, že tudy cesta nevede, že to prostě tu trpělivost chce.

Není to jako s něčím, po čem velmi toužíte a to tak, že nechcete čekat, takže si na to někde půjčíte, zadlužíte se a pak zjistíte, že to vlastně ani nepotřebujete, nebo že to není vlastně to, co jste si představovali. 

To u běhu nejde, běh si nemůžete vypůjčit, běhu musíte obětovat kus sebe, díl z času, který vám byl vyměřen, ale za to dostanete zpět mnohem víc, dostanete vše, co jste si kdy přáli mít, protože to vše bude pro vás náhle bezcenné, a to jen proto, že jste objevili, že jste byli obdarováni během. 

No řekněte sami, nestojí za to vyběhnout?

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.“ Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože…

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsem si vzpomněl.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.