Mezi běžci panuje názor, že vytrvalost je hlavně o naběhaných kilometrech a tak se snaží jich naběhat co nejvíce. Kupodivu exstuje jednodušší a lidštější přístup, jak si vybudovat skvělou vytrvalost a tím je toulání se po horách, kdy jdete celý den, celé dny, nejlépe s mírnou zátěží na zádech, stoupáte, klesáte, koukáte na tu krásu kolem sebe a ani netušíte, jak to prospívá vaší fyzické kondici, vaší běžecké formě.

Otevírám oči, chvilinku si je rozespale protírám, odhrnuji závěs a uchvácen zírám na scénu za oknem. Vrcholky hor, ještě včera šedívé, pokrývá čerstvá vrstva blyštivě se třpitícího sněhu.

Vyrážím pro čerstvý chléb a mléko, abychom mohli dát zdravou snídani. Venku to docela zebe. Nebe je však bez mráčku, chladný vzduch skýtá úchvatné pohledy, kam se oko podívá. Vše se zdá velmi blízko, průzračné a čisté jak křišťál.

Těším se na krásný den. Kopec, který musím vystoupat od Astorie k obchodu, se mi poprvé, co jsme v Grächenu, jde lehoučce. Nakoupím a valím do našeho dočasného domova.

Nasnídáme se, nabalíme do krosny teplé oblečení a jídlo a v půl desáté (jasně, zase se nám nepodařilo vyrazit dřív) vyrážíme na túru. Jdeme pohádkovou cestou, což značí projít dětským parkem se skluzavkami, černými vepříky, malými černými telaty a dále pohádkovým lesem až na Alpju.

Vzduch se třpytí tisíci zrcátky, vše okolo jiskří, dýchá, zpívá, šumí, ševelí, tetelí se, bouří – prostě žije. Den je doslova nabitý elektrizující energií.

Vstoupíme do Gletschertoru, země obra, který bez ustání roní slzy, jimiž napájí blyštivou horskou řeku valící se dolů do údolí, které si již před staletími vyhlédli ke svému životu Wallisané, k Zermattu – místu, jímž musíte projít cestou k Matterhornu.

Obr si tu žil vcelku klidně, po celá staletí si pěstoval stříbrný vous ze sněhu a ledu, vous nabýval na síle a pomalu vytlačoval vše živé, až dal vzniknout úvalu Gletschertor.

Tisíce let zde byl jediným pánem a jeho knír rostl do délky, šířky i výšky. Miloval klid hor, které ho obklopovaly, miloval však i život a tak v podpaží své levé ruky vytvořil rajskou zahradu – Alpja.

Za odměnu se pak mohl v krátkém létě těšit pohledem na pobíhající a pohvizdující sviště, radostně poskakující kamzíky, poletující rehky, motýly, čmeláky a desítky dalších tvorů, kteří sem našli cestu, když hledali ráj na zemi. Ptáci sem přinesli ve svých útrobách semínka azalek, mateřídoušky, pryšců, borovic, modřínů a desítek dalších zástupců rostlinné říše.

Slunce se vždy muselo na chvíli na své pouti nebeskou bání zastavit, potěšit se pohledem na tu krásu, nasát vůni, kterou zde v chladném, čistém vzduchu všechny ty kvítky a stromy vydávají.

Při tom vyměnilo pár slov s obrem, poděkovalo mu za tu nádheru, které zde pomohl vzniknout, poprosilo mráčky a nadýchané obláčky, aby občas obra poškádlily, polechtaly a přikryly svým stínem, aby mu lépe utíkal jeho nekonečný čas.

Obr při tom občas kýchl a dolů do údolí se přivalila lavina sněhu. Ve stopách lavin pak přišli do Gletschertoru lidé, šli ještě kousek dál a i oni objevili ráj na zemi.

Tak plynul čas, jiní lidé tisíce kilometrů odtud hledali také ráj, z něhož byli kdysi vyhnáni.

Hledali, hledali, ale nemohli ho stále nalézt a tak si někteří z nich vymysleli, že ten lze nalézt až v nebi, ve chvíli, kdy opustí své tělesné schránky a spočinou s pánem bohem na nějakém obláčku tam vysoko na nebesích.

Jiní lidé ale byli netrpěliví, nechtěli čekat, až odejdou na věčnost, chtěli žít v ráji už zde na zemi, a tak začali vymýšlet, jak to udělat. Bohužel na to šli špatně. Vymýšleli různé ptákoviny, které by jim usnadnily život, přinesly bohatství, slávu a moc a pomohly jim vládnout jiným.

Tak si představovali ti zbloudilci ducha ráj na zemi. Dnes už se všichni z nich dávno stali potravou červů a dali tak alespoň život něčemu smysluplnému.

Náš obr však žije dál. Jen ten jeho vous už není tak mohutný. Vlivem všech těch výmyslů lidí žijících daleko od ráje, který pomohl stvořit, ale také vlivem čím dál tím častějších zastavení slunce na své pouti světem, mu z vousu začalo čím dál tím více ukapávat, až najednou do údolí začala téct řeka.

Občas se stalo, že se ulomil celý mohutný fous a ten pak letěl dolů. Přitom si razil cestu změklým knírem a do vousu dělal mohutnou rýhu. Dnes už z vousu zbylo jen velmi málo. Obr je proto smutný a často pláče. Slzy, jak známo, jsou slané a tak rozpouštějí spolu s paprsky slunce další a další částečky ledu a sněhu a tím napájejí koryto Riedbachu, jeho vody se vlévají do Matter Vispy, její zase do Vispy.

Dnes ale obr nepláče nad svým osudem, který mu běh světa určil a který říká, že jednoho dne se celý jeho vous rozpustí a zůstane tu jen srdce ukryté v kameni. Jeho rajskou zahradu už budou možná obývat jiné rostliny, jiná zvířata, jiné bytosti, ale přesto tu stále bude a on se z ní bude moci těšit.

Jen už nebude dávat život údolí, které až doposavad napájel živou vodou. V srdci však chová naději, že matka Země a otec Vesmír učiní zázrak a jeho vous nebude nikdy zcela zničen, že vždy v zimě napadne tolik sněhu a v létě přiteče z oblaků tolik vody, že bude mít stále sílu dávat těm, co žijí pod ním a obhospodařují, jak nejlépe dovedou půdu, jim bohem svěřenou, život.

Projdeme branou ráje, projdeme rajskou zahradou Alpja a pomalu začínáme stoupat po zvrásněné obrově tváři k jeho nosu. Máme za cíl dojít až k chatě Bordierhütte a pohlédnout odtud obrovi přímo do tváře, ale když dojdeme na Gletscherrand, cítím, že dojít až sem bylo pro Danu dnes maximum, že bych sice mohl jít dál sám, ale to bychom se museli rozdělit a to nechci. Navíc tak budeme mít i příští rok důvod jít sem znovu.

Začínáme pomalu sestupovat do rajského údolí.

Cesta, ačkoliv jsme nesplnili svůj cíl, je kupodivu veselá a uvolněná. Není proč se rmoutit. Je krásný den, fotím, jak už je ostatně mým zvykem.

Daně to vyhovuje, protože může jít vepředu a nekoukat mi stále na záda.

Když dojdeme ke sněhu, zkouluje mě, pak se chvíli klouže a směje se a běhá jak malá holka.

Dojdeme k Ovčácké chatě, hlídané Vampýrem. Vyndávám chléb, slaninu a syrová vajíčka, která jsem celý den úzkostlivě chránil před rozbitím. Nakrájím slaninu na malé kousky a ty dávám na pánvičku. Pánvičku stavím na lihový vařič, rozbíjím vejce, a zatímco Dana vejce se slaninou míchá, krájím chleba a oba společně se těšíme na výbornou baštu.

Mezitím co tiše jíme, na vařiči se vaří voda s mladými výhonky jehličí modřínu a květy mateřídoušky. Vypijeme tento odvar, chvíli ještě posedíme a poležíme, vystavujíce tváře slunci.

Sbalíme tornu a vyrážíme na zpáteční cestu do Grächenu. Pohledem hladím okolní svět a zdviženýma rukama naznačuji, že se sem zase vrátíme.

U východu z Alpji se s námi loučí dva kamzíci.

Oba překročíme most mezi rájem a naším světem, pohlédneme naposledy obrovi do tváře, v duchu i nahlas se vzájemně rozloučíme, popřejeme si krásný čas.

Obr zůstává dál, aby strážil své údolí – ráj, který stvořil, zatím co my scházíme dolů k lidem.

Ještě dlouho potom, co opustíme Gletschertor, slyšíme obrův hlas, jak nám přeje štěstí. Jiným by to znělo jako zvuk hromu, my už však známe obrův jazyk a tak rozumíme jeho slovům.

Nastává večer, nastává čas loučení a balení, nastává čas říci na krátký čas příteli sbohem a zase za rok neshledanou.

Loučení bývá smutné, když nemáte naději na příští shledání, když ale tahle naděje je, tak už ve chvíli, kdy to sbohem a neshledanou říkáte, víte, že každou vteřinou se začíná blížit čas příštího setkání.

Neobávám se bouří, neboť se učím, jak řídit svou loď. – Louisa May Alcottová
Všimli jste si, že lidé, kteří se nejvíce bojí života, mají dost často problém mít vliv na to, co se jim v životě děje a stále si stěžují na to, že si s nimi osud hraje, přičemž oni by byli nejradši, kdyby se jen tak mohli pohupovat někde v zátiší?

Je to zcela logický důsledek chybějícího tréninku, neboť co jiného je náš život současný, než příprava na jeho pokračování.

Člověk je zkrátka ve škole života pořád, a to i když je za školou nebo se před životem snaží všemožně schovat.

Životu člověk neuteče, byť by byl rychlý jako leopard a vytrvalý jako slon.

Život nejde ani podplatit, což na něm obzvlášť oceňuji, a kolikrát si říkám: „Co je tak těžké na vymýcení korupce, vždyť se stačí učit od života, jak s ní dokáže zatočit?!“

Ale člověk už je od přírody takový, že byť se denně přesvědčuje o tom, že největší radost a největší zadostiučinění mu přinese to, co si vydobyl v potu tváře, stejně se bude snažit o to, nemít slevu zadarmo.

Když ještě vycházel humoristický časopis Dikobraz, bývala v něm otištěná fotografie, nad níž se skvěl nápis: „Život tropí hlouposti a my je fotografujeme“.

Možná se to mohlo jmenovat: „Člověk tropí hlouposti a my se tomu můžeme jen smát“.

Ať tak či onak, člověk, byť se tomu brání sebevíc, bývá zdrojem smíchu právě ve chvíli, kdy by nejraději vůbec nebyl. Není to proto, že by byl k němu život krutý, jak on si myslí, ale proto, že se zkrátka zachoval tak, že je to k smíchu, že se bránil řídit svou loď, že si s ní nechtěl hrát, tak si loď (život) pohrála s ním.

Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den“.

• Někdo tomu nevěří, přesto je to tak!“ Stejně tak mnozí považují běh za peklo. Velmi často to souvisí se zkušeností získanou ještě ve škole, kdy se běhalo jen pro čárku a znamenalo to být upálen zaživa, protože po doběhu vás pálily plíce, nohy, ruce, prostě celý člověk. Opakovat tuhle zkušenost se nikomu znovu moc nechce. Přitom však stačí velmi málo, jen to prostě zkusit jinak, třeba jako Lucka, která o tom napsala: „Natrefila jsem na Běžeckou školu úplně náhodou. K běhání jsem neměla žádný citový vztah (minimálně ne pozitivní) a začít běhat jsem vůbec neplánovala, ale po prvních přečtených článcích jsem musela číst dál a dál, až jsem nabyla dojmu, že to rozhodně musím zkusit. Sice se mi tu a tam do hlavy vetřela vzpomínka na protrpěné školní patnáctistovky a podobně, ale po tom, co jsem si tu přečetla, jsem nabyla přesvědčení, že když na to teď půjdu jinak, tak to půjde.“
• „Našel´s už Ježíše, Forreste?“ „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …“ K tomu není pro někoho možná třeba moc dodávat a přesto bych něco měl. Jednou jeden kněz při kázání řekl: „Lidé dobří a ctnostní, kteří věří v Boha, přijdou do nebe“. Na kázání byl přítomen anglický myslitel Edmund Burke, který v Boha nevěřil a ten knězi po kázání položil otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni? Dostanou se do nebe? Jestliže odpovíte, že ano, pak není potřeba věřit v Boha. Pak je víra, celá ta hypotéza, zbytečná. Jestliže se do nebe dostane člověk už tím, že je dobrý a ctnostný, k čemu potom víra? A pokud mi řeknete, že lidé dobří a ctnostní, kteří nevěří v Boha, přijdou do pekla, k čemu potom být dobrý a ctnostný? Stačí věřit v Boha“. „Našel´s už Ježíše, Forreste?“ „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …“
• „Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl.“ Kazatel, který dostal tu zapeklitou otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni?“ nad ní hloubal celý týden a odpověď stále v nedohlednu. Nakonec měl sen, v němž přijel do nebe, tam bylo všechno polorozpadlé, žádné štěstí, spíše nuda, nic vzrušujícího – ticho, to samozřejmě ano, ale mrtvé. Odjel na exkurzi do pekla a tam – světe zboř se – bylo všechno tak krásné! Stromy, zeleň, květiny – ty úsměvy země, ptáci zpívající ve větvích, všichni vespolek šťastní. Šel do města a zeptal se lidí, jestli je zde Sokrates, o němž věděl, že byl ctnostný a dobrý, jen v Boha nevěřil. Odvětili mu: „Pracuje támhle na poli,“ a ukázali cestu. Kněz došel k Sokratovi a zeptal se jej: „Ty, dobrý a ctnostný, jen jsi v Boha nevěřil, zde v pekle?“ Sokrates odvětil: „O žádném pekle nic nevím, ale od doby, co tu jsme, proměnili jsme toto místo v ráj.“ Kazatel pak odpověděl na před týdnem mu položenou otázku: „Nevím, jak je to doopravdy, ale měl jsem sen, ve kterém jsem pochopil, že lidé dobří a ctnostní, kamkoliv přijdou, promění toto místo v ráj. A lidé, kteří nejsou dobří a ctnostní, přestože věří v Boha, promění každé místo v peklo.“ K tomu se dá připojit ještě Forrestovo: „Cože? Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma!“ 
• Když Forrest vypráví o válce ve Vietnamu: „Z přírody jsem toho tady viděl hodně. Chodili jsme na dlouhatánské výlety … Jednoho dne začalo pršet a pršelo čtyři měsíce.“ No vidíte a my tu máme pár týdnů horko a už se nám roztékají silnice :), ještě štěstí, že lesní půda, byť trošku práší, neteče, a tak se nám vyplatí návrat k přírodě. Ale z Forresta si pamatuju, že ve chvíli, kdy přestalo konečně pršet, začaly odevšad létat kulky a pak běhal a běhal a běhal, aby zachránil nejdřív holou kůži, pak všechny spolubojovníky a nakonec ho něco kouslo :), což se pak ukázalo jako zranění za milión a když to zranění chtěl vidět pan prezident, tak mu ukázal před celým národem holý zadek :). Jo, byl to prostě kanón :)!
• O vložení peněz do Applu: „Přiměl mě, abych investoval do jakési firmy přes ovoce. No a potom mi zatelefonoval a řekl, že s penězi už máme vystaráno. Já mu řekl: To je dobře, o starost míň.“ No vidíte to a pak že ovoce není zdravé, když pro nic jiného, tak vám pomůže s vyřešením starostí o bytí a nebytí 🙂
• Když pobíhal po celé Americe sem a tam, dostával otázky: „Pane, proč běháte? Za co běháte? Běháte za světový mír? Běháte za ženská práva? Podporujete bezdomovce, běháte za zvířata?“ A co na to Forrest? „Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo.“ Odpověď jednoduchá a trefná, přesně v duchu filosofie Forresta Gumpa. Přesně tak to s běháním je, prostě jde jen o tu chuť si jít zaběhat. Běh nepotřebuje žádné přívlastky, přídomky, přípony, předložky, spojky … Běh je jedno jediné velké citoslovce, běh je jedno velké ÁCH …
• O tom, jak přišel ke jménu Forrest: „Jméno jsem dostal po hrdinovi občanské války, Nathanu Badforfu Forrestovi. Máma říkala, že jsme s ním tak trochu příbuzní, on totiž založil takovej spolek, jménem Ku-Klux Klan.“ Cítíte tu krásnou komičnost? Až nyní, při psaní těchto mott, jsem si uvědomil další rozměr Forrest Gumpovství, a tím je nenásilí. Forrest nikdy s nikým nebojoval, ani ve válce, ani za pingpongovým stolem, ani s přírodou, když lovil krevety, ani s nepřízní osudu, když jej stále jeho milovaná Jenny odmítala … NIKDY NEBOJOVAL, vše přijímal jak je a VŽDYCKY VYHRÁL!. Zatímco ti, po jejichž zakladateli dostal jméno, celou svou existenci bojovali a nakonec PROHRÁLI. PROČ? Je to jednoduché: protože člověk nepřichází na svět, aby se stal Bohem, nemůže, on jím totiž po celý život JE, jen se tu zodpovědnost za sebe, za ostatní, bojí přijmout a tak dělá ramena na všechno/všechny okolo sebe