Příhoda Forresta Gumpa s Raquel Welchovou … „Když nás ten od ochranky u Gianiho sbalil, přihnaly se dva auťáky plný poldů až gumy kvílely a jeden jde k prodavačovi a ptá se, tak copak se tu děje? Ta ženská tvrdí, že je Raquel Welchová, prodavač na to. Přišla sem v trsu banánového listí, vybrala si šaty a neměla čím zaplatit. Kdo jsou ti dva nevím (Forrest v převleku za nestvůru a Sue), ale připadají mi dost podezřelí. Ale já jsem Raquel Welchová, řvala Raquel. Jistě paninko, uklidňoval jí polda a já jsem zase Clint Eastwood. Nechcete se svést tady s mejma kámošema, ukázal na párek jiných poldů. A teď vy dva, zeptal se vedoucí od těch policajtů a podíval se na mě a Sue, co vy tady chcete? My nic, my jsme od filmu, já na to.“

Co řekl Forrest po seznámení s doktorem Quackenbushem z Harvardské univerzity … „Byl celý rozparáděný, že za týden mu začíná nový seminář, který si sám vymyslel a nazval ho Role idiota ve světové literatuře. Tak jsem řekl, že to bude určitě zajímavé a on povídá, víte co Forreste, jestli chcete, můžete tam chodit jako externista, třeba se vám to bude líbit. Nato se Jenny na nás tak divně podívala, ale neřekla nic.“

Co řekl Forrest poté, co mrskl Kongresovou medailí za statečnost a trefil s ní do čela předsedu Senátu … „Pane Gumpe, uvědomujete si, že jste tou medailí praštil do hlavy předsedu Senátu Spojených států? Já jenom mlčel, ale bylo mi jasné, že tentokrát jsem opravdu v parádním průseru. Pane Gumpe, pokračuje soudce, já sice absolutně nechápu, jak se může člověk vašich kvalit, muž, který udělal tolik pro svou vlast, spolčovat s bandou přehřátých srabíků, co zahazují medaile, ale abyste neřekl, tak vás nechám zavřít na třicet dní na psychiatrickou kliniku na pozorování, jestli tam nezjistí, proč jste se zachoval jako idiot. Takže jsem se nakonec do toho ústavu přece jenom dostal.“

Na vyšetření v psychiatrické léčebně … „Forreste, prohlásil doktor Earl, no to je fenomenální, vy máte mozek jako computer. Já sice nevím, jak vám to myslí jinak, a proto jste asi tady, ale něco takového jsem ještě neviděl. Opravdu George řekl doktor Duke, ten člověk je fakt zvláštní. Já před časem dělal pro NASA a myslím, že bychom ho měli poslat do kosmického střediska do Hustonu, ať si ho proklepnou. Takový typ už dlouho hledají. A dál si mě prohlíželi a pokyvovali hlavami, znovu do mě bušili a já věděl, že se zas vezu.“

Před odletem do vesmíru Forrest prohlásil: „Ráno nám přinesli noviny, abychom věděli, jak jsme slavný. Titulky jsme měli tedy parádní: Nejnovější úspěch americké vědy, Žena, opice a idiot ve vesmíru, Neobvyklé poselstvo USA k mimozemšťanům, Buchta s opicí a blbem míří ke hvězdám.“ 

Když se po létech potkal s poručíkem Danem a ten měl na prsou stále všechna svá vyznamenání z války a řekl: „Víš, já je nosím na památku, vzdychnul. Samozřejmě mi připomínají válku, ale to není všechno. Válka mě zmrzačila Forreste a nejenom tím, že mě připravila o nohy. Zranila mě taky na duchu nebo mi vzala duši, nevím jak to říct. Uvnitř teď cítím jen prázdno a nemám nic než ty metály. A co ty tvoje přírodní zákony, který všechno řídí, zeptal jsem se. Co ten Velký Plán, do kterého všichni nějak zapadáme? Na to se vyser, povídá. To je hromada pseudofilozofických keců. Ale já se tím od té doby řídím a nechávám se unášet proudem a plavu jak nejlíp dovedu, přesně jak jsi mi to doporučil. Snažím se dělat, co je správné. U tebe to možná funguje Forreste. Já myslel, že pro mě to taky platí a koukej jak jsem dopadl. Jen se sakra podívej, k čemu jsem dobrej? Je mi pětatřicet a co ze mě je? Beznohý somrák, co se hodí tak akorát do panoptika. Ožrala a tulák“ …

Ve finále šachového turnaje … „Figurka se pořád vznáší nad šachovnicí, zatím co mně bije srdce jak splašený a pak se mi Ivan podívá přímo do oči, i když nevím proč, ale zřejmě byl taky pěkně napružený a já z ničeho nic vypustil takový dlouhý fazolový prd, že to znělo jako když někdo trhá prostěradlo. Poctivej Ivan se zatvářil překvapeně, řekl fuj, položil figurku a začal se rukou ovívat a kašlat a nakonec si zacpal nos.“

Mějte hezký a příjemný den. No fakt 🙂

Každý rozhovor, který jsem v životě dával, končil touto, nebo velmi podobnou otázkou.

Chápu, že podobná otázka se nabízí, když jsme v rozhovoru představili člověka, který toho v očích druhých hodně dokázal. A pravdou je, že tuto otázku nepoložit by nám připadalo neslušné, skoro jako bychom chtěli říci, kdybychom ji nepoložili: “Ten už to má za sebou!”

Na druhou stranu je to otázka velmi manipulativní, protože když zrovna nemáte v úmyslu vykonat žádný velký skutek, tak jen abyste neřekli: “A víte, že vlastně nic?”, a tím se odsoudili k tomu, že si čtenáři řeknou: “A hele, už ztratil páru, už není co býval”, tak plácnete, co vás první napadne, a pak si drbete hlavu a říkáte si: “Že jsem radši nedržel kušnu!”.

Takže, abych se vyhnul v budoucnosti podobným situacím, řeknu tady na rovinu, jak se to má s mými plány do budoucna.

Chystám spoustu projektů, o nichž však v tuhle chvíli nemám ani ponětí. Dospěl jsem totiž do věku, kdy jsem věren svému: “Zpomal”, zpomalil svůj života běh. Místo abych se za nějakými cíli honil, nervoval se, když se je nedaří plnit, jak jsem si usmyslel, nechám ten cíl hezky přijít za mnou.

Pak ho pěkně chytnu za pačesy a řeknu mu: “Tak a teď koukej dobře dopadnout, nebo máš u mě utrum!” 

A vlastně jsem to tak měl vždycky, prostě když přišel ten správný čas, někde v kyberprostoru se vyrojil nápad, myšlenka a už to jelo, už to běželo.

Bylo to tak s mými – pro mnohé šílenými – pokusy, bylo to tak se všemi knihami, s Partou maraton…

Nikdy to nebylo tak, že bych si vysloveně něco vymyslel, napřál a jal se to těžce dobývat. Možná i proto to vypadá, že celý život za mnou někdo stojí, kdo mi pomáhá, kdo mě protěžuje, a že mi to všechno jde tak nějak samo.

Máte pravdu, všechno mi to spadlo tak nějak do klína samo. Jediné, co jsem pro to musel udělat, bylo tisíce a tisíce drobných kroků, které nejsou vidět, až najednou s tím posledním vzplane vaše jasná hvězda.

Mezi běžci panuje názor, že vytrvalost je hlavně o naběhaných kilometrech a tak se snaží jich naběhat co nejvíce. Kupodivu exstuje jednodušší a lidštější přístup, jak si vybudovat skvělou vytrvalost a tím je toulání se po horách, kdy jdete celý den, celé dny, nejlépe s mírnou zátěží na zádech, stoupáte, klesáte, koukáte na tu krásu kolem sebe a ani netušíte, jak to prospívá vaší fyzické kondici, vaší běžecké formě.

Otevírám oči, chvilinku si je rozespale protírám, odhrnuji závěs a uchvácen zírám na scénu za oknem. Vrcholky hor, ještě včera šedívé, pokrývá čerstvá vrstva blyštivě se třpitícího sněhu.

Vyrážím pro čerstvý chléb a mléko, abychom mohli dát zdravou snídani. Venku to docela zebe. Nebe je však bez mráčku, chladný vzduch skýtá úchvatné pohledy, kam se oko podívá. Vše se zdá velmi blízko, průzračné a čisté jak křišťál.

Těším se na krásný den. Kopec, který musím vystoupat od Astorie k obchodu, se mi poprvé, co jsme v Grächenu, jde lehoučce. Nakoupím a valím do našeho dočasného domova.

Nasnídáme se, nabalíme do krosny teplé oblečení a jídlo a v půl desáté (jasně, zase se nám nepodařilo vyrazit dřív) vyrážíme na túru. Jdeme pohádkovou cestou, což značí projít dětským parkem se skluzavkami, černými vepříky, malými černými telaty a dále pohádkovým lesem až na Alpju.

Vzduch se třpytí tisíci zrcátky, vše okolo jiskří, dýchá, zpívá, šumí, ševelí, tetelí se, bouří – prostě žije. Den je doslova nabitý elektrizující energií.

Vstoupíme do Gletschertoru, země obra, který bez ustání roní slzy, jimiž napájí blyštivou horskou řeku valící se dolů do údolí, které si již před staletími vyhlédli ke svému životu Wallisané, k Zermattu – místu, jímž musíte projít cestou k Matterhornu.

Obr si tu žil vcelku klidně, po celá staletí si pěstoval stříbrný vous ze sněhu a ledu, vous nabýval na síle a pomalu vytlačoval vše živé, až dal vzniknout úvalu Gletschertor.

Tisíce let zde byl jediným pánem a jeho knír rostl do délky, šířky i výšky. Miloval klid hor, které ho obklopovaly, miloval však i život a tak v podpaží své levé ruky vytvořil rajskou zahradu – Alpja.

Za odměnu se pak mohl v krátkém létě těšit pohledem na pobíhající a pohvizdující sviště, radostně poskakující kamzíky, poletující rehky, motýly, čmeláky a desítky dalších tvorů, kteří sem našli cestu, když hledali ráj na zemi. Ptáci sem přinesli ve svých útrobách semínka azalek, mateřídoušky, pryšců, borovic, modřínů a desítek dalších zástupců rostlinné říše.

Slunce se vždy muselo na chvíli na své pouti nebeskou bání zastavit, potěšit se pohledem na tu krásu, nasát vůni, kterou zde v chladném, čistém vzduchu všechny ty kvítky a stromy vydávají.

Při tom vyměnilo pár slov s obrem, poděkovalo mu za tu nádheru, které zde pomohl vzniknout, poprosilo mráčky a nadýchané obláčky, aby občas obra poškádlily, polechtaly a přikryly svým stínem, aby mu lépe utíkal jeho nekonečný čas.

Obr při tom občas kýchl a dolů do údolí se přivalila lavina sněhu. Ve stopách lavin pak přišli do Gletschertoru lidé, šli ještě kousek dál a i oni objevili ráj na zemi.

Tak plynul čas, jiní lidé tisíce kilometrů odtud hledali také ráj, z něhož byli kdysi vyhnáni.

Hledali, hledali, ale nemohli ho stále nalézt a tak si někteří z nich vymysleli, že ten lze nalézt až v nebi, ve chvíli, kdy opustí své tělesné schránky a spočinou s pánem bohem na nějakém obláčku tam vysoko na nebesích.

Jiní lidé ale byli netrpěliví, nechtěli čekat, až odejdou na věčnost, chtěli žít v ráji už zde na zemi, a tak začali vymýšlet, jak to udělat. Bohužel na to šli špatně. Vymýšleli různé ptákoviny, které by jim usnadnily život, přinesly bohatství, slávu a moc a pomohly jim vládnout jiným.

Tak si představovali ti zbloudilci ducha ráj na zemi. Dnes už se všichni z nich dávno stali potravou červů a dali tak alespoň život něčemu smysluplnému.

Náš obr však žije dál. Jen ten jeho vous už není tak mohutný. Vlivem všech těch výmyslů lidí žijících daleko od ráje, který pomohl stvořit, ale také vlivem čím dál tím častějších zastavení slunce na své pouti světem, mu z vousu začalo čím dál tím více ukapávat, až najednou do údolí začala téct řeka.

Občas se stalo, že se ulomil celý mohutný fous a ten pak letěl dolů. Přitom si razil cestu změklým knírem a do vousu dělal mohutnou rýhu. Dnes už z vousu zbylo jen velmi málo. Obr je proto smutný a často pláče. Slzy, jak známo, jsou slané a tak rozpouštějí spolu s paprsky slunce další a další částečky ledu a sněhu a tím napájejí koryto Riedbachu, jeho vody se vlévají do Matter Vispy, její zase do Vispy.

Dnes ale obr nepláče nad svým osudem, který mu běh světa určil a který říká, že jednoho dne se celý jeho vous rozpustí a zůstane tu jen srdce ukryté v kameni. Jeho rajskou zahradu už budou možná obývat jiné rostliny, jiná zvířata, jiné bytosti, ale přesto tu stále bude a on se z ní bude moci těšit.

Jen už nebude dávat život údolí, které až doposavad napájel živou vodou. V srdci však chová naději, že matka Země a otec Vesmír učiní zázrak a jeho vous nebude nikdy zcela zničen, že vždy v zimě napadne tolik sněhu a v létě přiteče z oblaků tolik vody, že bude mít stále sílu dávat těm, co žijí pod ním a obhospodařují, jak nejlépe dovedou půdu, jim bohem svěřenou, život.

Projdeme branou ráje, projdeme rajskou zahradou Alpja a pomalu začínáme stoupat po zvrásněné obrově tváři k jeho nosu. Máme za cíl dojít až k chatě Bordierhütte a pohlédnout odtud obrovi přímo do tváře, ale když dojdeme na Gletscherrand, cítím, že dojít až sem bylo pro Danu dnes maximum, že bych sice mohl jít dál sám, ale to bychom se museli rozdělit a to nechci. Navíc tak budeme mít i příští rok důvod jít sem znovu.

Začínáme pomalu sestupovat do rajského údolí.

Cesta, ačkoliv jsme nesplnili svůj cíl, je kupodivu veselá a uvolněná. Není proč se rmoutit. Je krásný den, fotím, jak už je ostatně mým zvykem.

Daně to vyhovuje, protože může jít vepředu a nekoukat mi stále na záda.

Když dojdeme ke sněhu, zkouluje mě, pak se chvíli klouže a směje se a běhá jak malá holka.

Dojdeme k Ovčácké chatě, hlídané Vampýrem. Vyndávám chléb, slaninu a syrová vajíčka, která jsem celý den úzkostlivě chránil před rozbitím. Nakrájím slaninu na malé kousky a ty dávám na pánvičku. Pánvičku stavím na lihový vařič, rozbíjím vejce, a zatímco Dana vejce se slaninou míchá, krájím chleba a oba společně se těšíme na výbornou baštu.

Mezitím co tiše jíme, na vařiči se vaří voda s mladými výhonky jehličí modřínu a květy mateřídoušky. Vypijeme tento odvar, chvíli ještě posedíme a poležíme, vystavujíce tváře slunci.

Sbalíme tornu a vyrážíme na zpáteční cestu do Grächenu. Pohledem hladím okolní svět a zdviženýma rukama naznačuji, že se sem zase vrátíme.

U východu z Alpji se s námi loučí dva kamzíci.

Oba překročíme most mezi rájem a naším světem, pohlédneme naposledy obrovi do tváře, v duchu i nahlas se vzájemně rozloučíme, popřejeme si krásný čas.

Obr zůstává dál, aby strážil své údolí – ráj, který stvořil, zatím co my scházíme dolů k lidem.

Ještě dlouho potom, co opustíme Gletschertor, slyšíme obrův hlas, jak nám přeje štěstí. Jiným by to znělo jako zvuk hromu, my už však známe obrův jazyk a tak rozumíme jeho slovům.

Nastává večer, nastává čas loučení a balení, nastává čas říci na krátký čas příteli sbohem a zase za rok neshledanou.

Loučení bývá smutné, když nemáte naději na příští shledání, když ale tahle naděje je, tak už ve chvíli, kdy to sbohem a neshledanou říkáte, víte, že každou vteřinou se začíná blížit čas příštího setkání.

Miluji toulky přírodou. Miluji toulky přírodou s mou milovanou. Miluji toulky s mou milovanou, když společně objevujeme nový svět. Svět, který jsme dosud nespatřili, který jsme svýma nohama neprošlapali.

Miluju Tyrolsko, ten zázrak přírody, kam z domova dojedeme za 4 hodiny, kde se i neznámí lidé zdraví na potkání, kde člověk žije v přímém kontaktu s přírodou, kde máte na první dobrou pocit, že svět je ještě v pořádku.

Miluji krátké dovolené nabité od rána do večera přemírou zážitků, z nichž žiji mnoho dalších týdnů.

Miluji dny, kdy celé dny prochodíme neznámými místy, často ztraceni v neznámu (často doslova), kdy nakonec uondáni k zemdlení najdeme cestu zpět.

Miluji vodu z horských pramenů, čistou, ledovou, jiskrnou, po jejímž napití se člověku rozbuší v hlavě tisíce kovadlin a uvidí tisíce hvězdiček, načež prozří a vidí svět očima dítěte. Svět čistý a dokonalý ve své nádheře a prostotě.

Svět, který není třeba nijak měnit, nijak zdokonalovat, neboť to všechno udělal čas a prozřetelnost.

Miluji sednout si, když už necítím nohy, sednout si na lavičku uprostřed té nádhery a jen prostě být.

Stárnout, slovo, které v mnohých vyvolává hrůzu. Moderní doba změnila význam mnoha slov, jako třeba slovo SPORT znamenalo původně RELAX a dnes znamená VÝKON. Proč tedy nedat slovu STÁRNOUT význam VYVÍJET SE – ZÍSKÁVAT ZKUŠENOSTI – MOUDŘET, zvláště když o to ve skutečnosti běží.

Ještě stále vás stárnutí děsí, nebo už mu začínáte přicházet na chuť?

Toužíte-li po dlouhověkosti, nebo alespoň po dlouhověkosti, měli byste zpomalit.

Každý tvor má díky dané druhové velikosti dopředu spočítáno, jak dlouho bude na světě. Tento čas není dán počtem vteřin, hodin, dní, let, ale toliko počtem úderů srdce. Malé druhy, jimž tluče srdce ta, ta, ta, ta, proto žijí třeba jen pár týdnů, velké s rytmem srdce tá, tá, tá, tá, několik desítek let.

Čím více člověk v životě chvátá, honí každou vteřinu, čím víc se kvůli času stresuje, tím jeho budík tiká rychleji, tím rychleji se mu vybije baterie, v horším případě zcela zhasne.

I z toho důvodu je dobré věnovat se pohybu, zlepšovat schopnost okysličovat každou jednu buňku v těle, aby v klidu či běžném životním tempu tlouklo naše srdce pomaleji a my si tak šetřili na delší a produktivní život. 

Na život, kdy už nebudeme žít pod nadvládou času.

P.S. Pokud poslední dobou zrychlujete, jste ve fázi před vyhořením! Až se tak stane, pokud přežijete, zjistíte, že čas nad vámi ztratil svou moc, budete sedět, čučet do stropu a nic. Pokud je tohle smyslem všeho, co vás dnes v životě žene a nutí do stále rychlejšího tempa, pak přeji šťastnou cestu a bezpečný návrat!

A proto nebojte se zdravě stárnout.