Jedna z verzí, proč jsem začal běhat, říká, že když jsem rozum bral, tak jsem zakopnul o bludný kořen, druhá verze říká, že jsem potkal dědečka, který měl hlad a ten mě dal za kus čabajky toulavé boty. Ať už za to mohl ten kořen nebo dědeček, přivedlo mě to třeba k oběhům České republiky, přeběhu republiky z Hodonína do Aše, běhu z Pece do Pece, z Prahy na Sněžku, z Prahy do Vídně, z Drážďan do Prahy, či  přeběhu Šumavy.

Asi se mnou bude většina z vás souhlasit, když řeknu, že každý úspěch je často lemován pády do hlubin. Pokud jsou to pouze hlubiny vaší duše, tak to není ještě tak hrozné, pokud však jde o propasti, do nichž člověk padá po neuvážených krocích, bývá daleko těžší najít sílu nebo motivaci znovu se začít škrábat vzhůru. 

Tak i moje cesta k nalézání sama sebe a k nalézání svých fyzických a psychických možností vedla často k pádu do hlubin. Naštěstí jsem z těch, které více motivují pády než vítězství a dokážu se většinou z příčin pádů poučit pro budoucnost.

Naopak vítězství vedla u mne často k pocitu uspokojení. Je to dáno tím, že člověk, když dosáhne svého cíle, cítí potřebu odpočinout si, než vyrazí za novými cíli. Motivace se po úspěchu také hledá mnohem obtížněji, než když toužíte dokázat, že váš pád byl způsoben pouze shodou nepříznivých okolností.

Rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti získané v různých údobích svého života, jak s těmi, kdy jsem byl nahoře, tak především s těmi, kdy jsem byl dole a chtěl se dostat zase nahoru.

Co si od toho slibuji? Slibuji si od toho jednak to, že si ještě jednou ozřejmím skutečnosti, které byly příčinou ať už vrcholu či pádu mého snažení a jednak to, že vám pomohu se některých mých draze nabytých zkušeností vyvarovat, respektive vyvarovat se chyb, které mě k nim dovedly. 

Hned na začátku se musím přiznat, že jsem byl od svého dětství spíše člověk, který si šel za svým, neuznával autority, každému hned tykal, a myslel si, že vše ví nejlíp ze všech. Prostě mladej, nezkušenej hlupec a tupec. To, že by to mohlo být i obráceně, jsem začal chápat až mnohem později, v době, kdy už jsem si párkrát namlel a zjistil, že určité situace svým chováním a přístupem k životu nejen vytvářím, ale zároveň i provokuji.

Proto mi možná taky trvalo tak dlouho, než jsem se dopracoval k určitému vrcholu. Také se dá na to ale pohlížet tak, že moje zaujetí pro věc spojené s mou vytrvalostí mi nikdy nedovolilo se vzdát svých dětských snů. Co je z toho pravda, ať si rozhodne laskavý čtenář sám.

On the road

Dávno před tím, než jsem si přečetl tuto skvělou knihu od Jacka Kerouaca, jsem už byl na své cestě. Začalo to tím, že na jeden běžecký trénink přišel kluk, který se stal záhy přítelem na život a na smrt. Zrovna tak jako mně mu moc nevonělo, když nás chtěli vodit po vyšlapaných stezkách. To jsme si raději nabili několikrát čumec, než nám došlo, že tudy cesta nevede, a šli hledat jinou.

Kromě toho, že jsme měli oba rádi běh, holky, hudbu, dobrou knížku, nás hlavně přitahovala příroda. Nelákaly nás však výlety po značených cestách, ale zase spíše vandry za dobrodružstvím do míst, kde jsme nepotkali moc lidí, raději pak žádné, a kde nám v noci za příbytek posloužil nějaký seník nebo celta.

O spacácích jsme si mohli v té době taky nechat jen zdát a tak jsme si každý sešili jednu starou deku, kterou už doma nikdo nepoužíval. Že jsme mnohokrát nedospali rána, protože nás rozklepala řádná kosa, asi nemusím moc zdůrazňovat. Naším nejčastějším cílem se stávala Šumava. Jak udeřily prázdniny, vzali jsme si něco z domácích zásob, něco našetřených peněz a vyráželi na dva měsíce do jejích lesů.

Zpravidla první, co nám docházelo, byl proviant a hned po něm peníze. Naštěstí jsme se již při našem prvním velkém vandru seznámili se skupinou žen, které se staraly o lesní školku a malé stromky, které ještě potřebovaly pomoc, když si vydobývaly svůj životní prostor. Za to, že jsme jim pomáhali s pletím a ožínáním stromků, jsme pak mohli přespávat v jednom lesním domku a nemuseli se starat o jídlo. Prostě pohoda.

V čase mezi prázdninami jsme pak buď stopem, vlakem nebo na kole zajížděli na místa, která byla trochu blíže. Fyzičku jsme nabírali na atletických trénincích. I když už tehdy mne bavilo běhat dlouhé tratě, nikdy bych si byl nepomyslel, že se dají běhat takové vzdálenosti, které jsem začal běhat, když mi bylo pětatřicet. 

Je fakt, že dálky jsem měl rád vždycky, odmala jsem toužil vydat se někam hodně daleko a pokud možno i hodně vysoko, vždy to však bylo spojeno spíše s představou nějakého výletu, kdy se sejde skupina lidí a společně někam vyrazí.

Až když jsem uběhl během dvou dnů vzdálenost z Prahy do Jihlavy, začal se tok mých myšlenek spojených s dálkami a touláním stáčet tímto netušeným směrem. Po tom, co jsem během nějakých deseti let absolvoval množství závodů od 10 maratonů v deseti dnech až po závod na 48 hodin, jsem měl to štěstí, že jsem se připletl k jedné akci, kterou organizoval dnes již můj dobrý přítel, tehdy naprosto neznámý člověk. Jednalo se o běh z Bad Kreuznachu, kousek od Frankfurtu nad Mohanem, do Prahy. Trať o celkové délce 746 km rozdělil do deseti etap, nádavkem pak byl pražský maraton. 

Bad Kreuznach – Praha – 746 km domů

O celé akci jsem se dozvěděl tak rok dopředu. Jednou za mnou přišel Jirka Krofta, zda bych s ním a ještě jedním klukem z Německa neběžel z Bad Kreuznachu do Prahy. Nápad se mi líbil a tak jsem na něj kejvnul. Jak běžely měsíce, tak jsem začínal být trochu nervózní, neboť další informace ohledně běhu jaksi nepřicházely. Nešlo jen o to, znát přesný termín, aby si mohl člověk naplánovat dovolenou, zajistit potřebné věci jako pojištění a podobně. Nakonec jsem dostal plán trasy i s časovým harmonogramem asi měsíc před během. 

Bylo dohodnuto, že já a Jirka se budeme střídat v řízení doprovodného auta, karavanu a běžeckém doprovodu Mirka Kreutze, přičemž Mirek se bude snažit uběhnout celou naplánovanou trasu. Takto jsme se dohodli s Jirkou, který mi tlumočil přání Mirka.

Až mnohem později jsem zjistil, že bylo všechno jinak, a že o mně se Mirek dozvěděl až nějaký týden před akcí. Do té doby mu Jirka mou přítomnost tajil. Proč? To do dneška nevím. Ale nešť, dorazili jsme do Bad Kreuznachu den před startem běhu.

Společně jsme nanosili zásoby do auta, udělali si malý pěší výlet po jeho okolí a ulehli na chvíli ještě do normálních postelí, abychom pak ve čtyři hodiny ráno vyběhli směrem Praha. Abychom mohli vyběhnout, museli jsme ještě s Jirkou vyřešit, kdo bude první řídit.

Nikomu se do toho nechtělo, neboť to znamenalo nejdříve s tou obludou dva metry širokou a osm metrů dlouhou vycouvat. Měl jsem to štěstí, že Jirka prohrál a tak to padlo na něj. Toto svoje vítězství jsem ocenil za několik hodin, když jsem se dozvěděl, že při couvání se Jirka snažil posunout i naproti zaparkované osobní auto, přičemž se mu podařilo trochu pochroumat držák na kola.

Tato nemilá příhoda měla na náš běh dosti nepříjemný dopad, neboť Jirka se Sylvou (Mirkovou ženou) se rozhodli o tomto poreferovat až odpoledne, až doběhne určenou denní trasu, aby se zbytečně nenervoval. Ostatně se s tím už nedalo stejně nic dělat. Jenže jak na potvoru, Mirek si toho během dne všiml a obvinil je, že mu to říci nechtěli, a že by to pak svedli na něj, až by řídil on.

No prostě idylka. Skvělej začátek, co? Dokud to Mirkovi běželo, to bylo první čtyři dny a kousek pátého, tak to ještě šlo, ale když se mu do pravé nohy dostal zánět přitahovače palce a musel svůj běh vzdát, tak hrozilo, že díky vzájemné averzi s Jirkou běh nedokončíme ani my. Ale naštěstí našel v sobě Mirek dosti síly na to, aby tyto prkotiny v sobě překousl a tak se nám podařilo v limitu do Prahy doběhnout.

Když Mirek musel odstoupit, tak jsem s ním ráno běžel akorát já. Jelikož jsme měli z předešlého dne manko asi 40 kilometrů, tak jsme počítali, že ho dnes poněkud stáhneme. Vtip byl v tom, že německy neumím a itinerář mapy zase nebyl tak podrobný, abych trefil přesně tam, kam jsem měl. Zhruba jsme se dohodli, že na každé křižovatce, kde bude hrozit, že bych si to mohl namířit jinam, na mně počkají. To ale ještě netušili, čeho jsem schopen, pokud se týká kufrování. 

Prvních 15 km šlo vcelku hladce, pak tam byl sice malý problém, když se právě zkoušeli dovolat do hotelu na Výhledech, kde chtěli zamluvit jediný nocleh pod střechou, a já je mezi tím předběhl a hned na následující křižovatce nevěděl, jak dál. Bylo to naštěstí jen nějakých půl kilometru a tak jsem se vrátil a počkal, až domluví. Na křižovatce však ani oni nebyli moc moudří z toho, kam pokračovat. Naštěstí náhodný chodec, který šel okolo, nám poradil, kam se dát. To byl ale pouhý začátek. Dohodli jsme se, že na mě počkají na následující křižovatce, vzdálené asi 5 km. 

Odjeli a já se vydal na svou dlouhou pouť do neznáma. Stalo se totiž to, že co čert nechtěl, podle rozpisu jsem doběhl na jakési místo, na němž byla umístěna šipka vedoucí do jakéhosi místa. To místo se shodovalo s místem, kam jsem měl běžet. Bohužel ta křižovatka, na níž čekali Mirek, Sylva a Jirka, byla asi o kilometr dál. 

Tak se stalo, že jsem je elegantně minul a šlapal si to dál podle rozpisu. Běžím půl hodiny, běžím hodinu a oni pořád nikde. To už jsem byl trošku nervózní, neboť jsem měl v ruce jen rozpis na předcházející den a ten záhy končil. 

Přiběhl jsem na místo, kde jsme měli končit předchozí den. Jelikož jsme měli tu sekyru, tak jsem se rozhodl, že poběžím po stejné cestě zpátky s vidinou toho, že se snad někde potkáme. Ještě stojí zato říct, že jsem běžel po otevřené silnici, slunce pálilo jak ďas, bylo na něm hodně přes 30oC a já už více jak 30 kilometrů nic nejedl, ale hlavně nepil. 

Takže běžím zpět, vyprahlej jak pouštní písek, a samozřejmě jsem v jednom místě netrefil správnou cestu. Ono totiž číst itinerář pozpátku není až taková sranda. Naštěstí jsem se s pomocí itineráře a pomocí asi dvou německých slov dokázal zeptat nějaké „sousedky“ na správnou cestu. Jen jsem se na ní dostal, už si to proti mně šinul náš obývák, ložnice, kuchyň a koupelna na kolečkách v jedné podobě. Nevím, kdo byl v tu chvíli šťastnější, jestli Vigo, to byl Mirkův husky, nebo já, že je zase vidím. 

Nasedl jsem a dojeli jsme na místo, kde jsem se otáčel, odměřili moje zpáteční kilometry, ty ještě odjeli dopředu, a pak nastoupil Jirka. Jirka měl jako obvykle více sebevědomí než síly, když hlásil, že dnes uběhne alespoň 50 km, aby smazal něco z našeho dluhu. Uběhl svou čtyřicítku kilometrů, když tu se mu do cesty postavil kopec, který nebyl v plánu zaznamenán, protože Míra už v těchto místech, když rozpis psal, pochopil, že není dobré tam vše zaznamenávat. Jednak proto, že je dobré být občas překvapen, co že to na mě na trati číhá za překážku, ale taky, že ty desítky kopců, co jsme měli ještě absolvovat, o nichž bychom věděli dopředu, by nás zbytečně už dopředu deprimovaly. A že jich bylo! Takže pod kopcem jsem nastoupil opět já a přidal si dalších 20 km. 

Další den jsme se dostali do Bavor, poslední den, který jsme měli ještě celý strávit v Německu. Probíhali jsme nádhernou přírodou podhůří Bavorského lesa, a o tom, že to nebyla žádná hračka, svědčí i to, že jsem si v tento den připsal na účet dalších 80 km. Občas jsem Mirka v duchu proklínal, že si ty kopce přímo vymýšlí, tak jako to dělá s oblibou Tomáš Rusek při závodech, které organizuje.

Zážitky, které si od toho dne nesu v duši, však předčily vynaložené úsilí. Jedinou kaňkou byl večer, kdy na Mirka nejvíce dolehly chmury z toho, že nemůže běžet s námi. Následující den jsme vyběhli oba s Jirkou společně, neboť nás čekalo jen něco přes 40 km do Čech, konkrétně do hotelu na Výhledech. Tady nám zmatený Mirek tvrdil, že cesta z hranic až na Výhledy vede už pouze s kopce. Nějak si neuvědomil, že výhled je vždy a pouze na pořádném kopci. 

Z Výhledů jsme běželi další dva dny, nejdříve do Nepomuku a odtud do Prahy, kde jsme si ještě s Jirkou dali Pražský maraton, sice jen tak rekreačně, ale i tak to stálo za to. Jirka, i když jsme se dohodli, že nebudeme s nikým závodit, to jednu chvíli, když nás předbíhal jeho věčný soupeř Vašek Krejza, nevydržel a chtěl s ním soupeřit. To mělo za následek, že na nějakém 30. kilometru mu došly síly a tak jsme kousek šli a kousek běželi. Až poslední 2 kilometry jsme se zase plynule rozeběhli. No a během toho pobíhání a pochůzkaření jsme předběhli i Miloše Čermáka, který tuhle příhodu s oblibou přidává, když se chlubí, že jsem ho doběhl při maratonu až někde po 30. kilometru. Jo, a abych nezapomněl, od této chvíle se také začíná psát historie běžeckého boomu v České republice a na Slovensku, tedy přesně od chvíle, kdy se na trati Pražského maratonu potkali Miloš a Miloš, aby později napsali legendární knihu: Jak uběhnout maraton za 100 dní.

Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí. Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?

Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl. Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji. Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.

Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední. Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám. Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl. A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat. Jediné, co jsem znal, byly tréninkové dávky, které běhal Emil Zátopek, a tak jsem zkoušel běhat jednu zimu do kopců a v hlubokém sněhu i v kanadách.

Téhle vášni jsem však nějak nepropadl a po zimě šly kanady na hřebík. Proběhal jsem se až k vojně, kde mi to chtěli zatrhnout, protože jsem chodil běhat přes plot, navíc v západním vojenském okruhu (okolo Tachova), jednou mě chytli a jeden nadporučík na mě řval před nastoupeným plukem: „Škorpil, máte po kariéře!“ Nadporučík se uchlastal a já si běhal a běhám dál. No jo, ale pořád nevím: proč já vlastně běhám?

Původní význam slova jogging znamenal střídání pomalého běhu s chůzí, po našem – indiánský běh. Indiánský běh proto, že tento způsob překonávání dlouhých vzdáleností používali již před staletími indiáni.

Byl to i způsob překonávání dlouhých vzdáleností dávných a bájných listonošů v Himálajích či vojenských poslů, jakými byl například ten, co běžel z Atén do Sparty žádat o pomoc proti Peršanům a pak s nepořízenou běžet zpět, když zjistil, že ti oslavují zrovna svého boha války a to jim nedovoluje týden pozvednout zbraně.

Byl jím i bájný Feidippides, běžící pak z Marathonu do Athén, když ti si to s Peršany pak vyřídili sami.

Na indiánský běh, bájné listonoše a vojenské posly pomalu padá prach zapomnění, zato jogging si stále výrazněji nachází místo v životě moderního – aktivně žijícího člověka. Jeho moderní historie je spjata se jménem legendárního novozélandského trenéra Artura Lydiarda, díky němuž se od šedesátých let minulého století lidé začali nejdříve po desítkách, pak po stovkách, tisících, desetitisících a dnes statisících opět aktivně hýbat.

S malou nadsázkou by se dalo říci, že za to, jak to vypadá v současné době ve velkých městech po celém světě v den, kdy se zde běží maraton, může Artur Lydiard.

Charakteristickým rysem joggingu je, že člověk při něm běží,  jde jen tak, aby se sotva zadýchal, tedy na nízké až střední intenzitě (65 – 75 % TF max).

Jogging je nejlepší způsob, jak se zbavit přebytečných kilogramů, jak vůbec začít běhat. Je to tedy ten nejlepší možný způsob aktivního pohybu pro všechny začátečníky, ale i lidi s cukrovkou nebo kardio-vaskulárními problémy.

Cukrovkáři a kardiaci musí však toto začít dělat a i později provádět pod dohledem lékaře. To neznamená, že s ním budou chodit joggovat, ale budou chodit na pravidelné kontroly, měření a konzultace. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby takto jejich lékař přímo spolupracoval s jejich trenérem!

Nevěřím na náhody, proto mě ani nepřekvapilo, když jsem dostal nějakou dobou zprávu, že děti v České republice jsou nejtlustější ze všech dětí v Evropě, nejen nejtlustější, ale také jsou nejvíce ohroženy cukrovkou.

Proč mě to nepřekvapilo? Protože, byť každý rodič/prarodič nadevšechno miluje své děti/vnoučata, tak hodně často ten samý rodič/prarodič svým dětem dokáže neuvěřitelně škodit. Ne úmyslně, ale právě pro tu lásku.

Prostě dá, koupí jim, co jim na očích vidí – my jsme si to nemohli dovolit, nebylo to tady, tak ať aspoň moje dítě/vnouče si to užije – coly, limonády, hamburgery…

Ve škole nějakej „pošuk :)“ chce děti naučit běhat: „Mami/tati – mně se nechce, mohla/mohl bys mi napsat omluvenku, že nemůžu?“ Ale to víš miláčku, že ti jí napíšu, ještě by ses se nám zpotil/zpotila!“

Pak dítě vidí, o čem to je a prosí: „Mohl bych/mohla bych taky běžet?“ „ Nemůžeš Milánku, Milunko, rodiče ti napsali omluvenku, my si tě nemůžeme vzít na triko.“ 

Jogging je univerzálním prostředkem k vymazání šéfa/šéfky, manžela/manželky, syna/dcery, dluhů a všech dalších možných a nemožných problémů z hlavy.

Ne, že byste na ně dočista zapomněli a už nikdy nenašli cestu do práce, domů, do své banky, to rozhodně ne, ale ve chvíli kdy vyběhnete na ně prostě zapomenete a tím si vytvoříte ve své hlavě místo pro to, abyste posléze mohli najít řešení všech svých problémů. Protože jen ve chvíli, kdy máme hlavu čistou, mohou do ní přijít nové myšlenky, nové nápady a vy se můžete vydat vše, co vás tíží, vše, co vás drtí, řešit. 

Právě proto se stal jogging a posléze i běh takovým fenoménem, že dneska zaplavuje celý svět. Je to jedině a právě proto, že člověk má zase alespoň chvilku čas být sám sebou, bezbolestně se zbavit přebytečných kilogramů a všeho toho balastu, který uvnitř sebe nosí a zase normálně žít.

Žít a jít, běžet, kam ho napadne, kam se mu zachce, protože najednou na to MÁ. Má na to energii. A co si budeme povídat přátelé, v celém našem vesmíru o nic jiného než o energii nejde. Pokud si myslíte, že prachy jsou tím fenoménem, který roztáčí kola života, tak se jimi zkuste živit, jsem zvědavý, kolik dní bude trvat, než pochopíte, nebo zcela vyhladovíte :).

Ne, nepopletl jsem si písmenka a nechtěl napsat očistnou kúru, anýbrž očistnou túru. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? A co má být? Já taky ne. Ale úplná hloupost to určitě není, vždyť očistnou túrou může být klidně i očistná kúra, záleží na tom, jak ji celou pojmeme.

Na tenhle geniální nápad mě asi nějak navedl první Ústecký půlmaraton, při němž jsme proběhli dokonalou očistou shůry a vůbec k tomu nepotřebovali atombordel, ba právě naopak, kdo na sobě neměl jakoukoli pláštěnku, očistil každý milimetr své kůže. Také jsme si v cíli libovali, že jsme se skvěle osprchovali a dokonce zadarmo. Je fakt, že když jsem na parkovišti ve Foru ždímal ponožky, tekla z nich ještě teplá voda. 

Tuhle očistu jsem ale až tak na mysli neměl, i když vlastně ano, při očistě túrou jde o to, dokonale si vymýt hlavu od všeho, co vám v ní straší, a to se myslím mnohým povedlo i v tom Ústí. Minimálně z hlavy vymyli myšlenky na to, zda to dají či ne, a jak se po tom budou cítit, a jestli budou moci pak vůbec chodit – o běhání už ani nemluvě. A vidíte, dali to a chodí, a hlavu mají v oblacích, neboť když člověk dokáže nemožné, má pocit, že může lítat a cítí se tak nějak lehčeji a radostněji a to jsou stejné účinky, jež jsou vlastní jak očistné túře, tak očistné kúře – cítit se jak znovuzrozený a vnitřně čistý, neboť ničím nezasviněný.

Očistnou kúru jsem si dal v životě mockrát, očistných túr však mnohem víc. Pravdou ale je, že když jsem si dával očistnou túru se záměrem očistit se, uvolnit se, vyprázdnit se, spojil jsem povětšinou i s očistnou kúrou. Prostě ráno jsem se jen napil a vyběhl, a sebou si nesl jen čistou vodu, aby energie v mém těle mohla proudit a vše, co mě má opustit, tak učinilo. 

Když vyrazíte na očistnou túru, měli byste ctít zásadu pomalého tempa, aby se vaše tělo, vaše mysl, celý člověk, mohli koupat v kyslíkové lázni a také proto, abyste na ní vydrželi co nejdéle. Při pomalém tempu je tělo schopné při dostatečném přísunu vody, i přesto, že vám notně kručí v žaludku, vydržet celý den. Postupně si bere energii z vašich tukových zásob, když už cukr došel. Pokud ale vyrazíte v kvapíkovém tempu, vyčerpáte cukry a tělo není schopné přejít na tuky, a z očistné túry se stane prachobyčejný trénink. 

Proč je podzim vhodným obdobím na očistné túry

Jednoduše proto, že teplota vzduchu bývá optimální (ani horko, ani zima), optimální je i vlhkost vzduchu, takže se tolik nepotíte a tím pádem můžete i s poměrně malým množstvím vody urazit dlouhé vzdálenosti a kdyby vám náhodou došlo, tak si do kapsy vezměte pár datlí, stejně jako si je brali beduíni na své výpravy napříč pouštěmi.