Sotva vyběhnete, zčervenáte jako rak hozený do vařící vody. Co s tím a další vychytávky

Sotva vyběhnete, zčervenáte jako rak hozený do vařící vody. Co s tím a další vychytávky

Pokud by vás tohle potkalo při jednom výběhu, tak byste byli po něm nejspíše zralí na mašli nebo na antouška. Zvláště pak, pokud každému říkáte, jak vás běh nabíjí, jak si při něm odpočinete a vyčistíte hlavu. Prostě den blbec. Naštěstí se vám to nejspíš všechno najednou nepřihodí, ale ono bude úplně stačit, když vás to potká odděleně. Věřte, že nebudete ani první, ani poslední a že vás to potká při běhání mnohokrát, ale i přesto – běh je nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu, odpočinout si, abyste do běžného života mohli vplout jako nový člověk. Fakt!

Červená na semaforu nezastaví jen auta, ale i běžce

Úplně to vidím:
… běžíte, zrovna jste se perfektně uvolnili, rozdejchali, užíváte si každý krok, cítíte se dnes prostě naprosto skvěle – báječně, koutkem oka ověříte čas na svém sporttesteru a těšíte se na nový tréninkový rekord. V tom blik – a na semaforu vám zasvítí červená.
… běžíte…, těšíte se na nový rekord a v dohledu zaregistrujete semafor, na němž svítí zelená, přejdete do sprintu s tím, že se hecujete: „To dám, to musím dát…“ Doběhnete k semaforu, pot z vás stříká, průdušky se snaží roztrhnout váš hrudník, žaludek projít jícnem a ústní dutinou ven – a blik, nestihli jste to. K…! K…! K…! ulevujete si, tréninkový osobák se rozplývá s každou vteřinou, kterou musíte strávit ponižujícím čekáním na zelenou. Pomalu stydnete… Konečně se dočkáte, ale nadšení, uvolnění a síla jsou pryč. Cítíte se, jako byste zestárli o deset let a to jen kvůli té pitomé, blbé červené.

Ale upřímně, kolikrát už jste po téhle trase běželi, když jste se chystali na osobák? Určitě ne poprvé, takže o tom semaforu víte, určitě jste neměli až dodnes kliku, že by vám vždy umožnil volný průběh na druhou stranu silnice. 

Jak se vyhnout podobnému zklamání, či jak se vyhnout podobné situaci?

Předně, když vidíte v dálce na semaforu před sebou zelenou, i když se vám běží skvěle a útočíte na osobák – nezrychlujte a běžte dál v tempu, jímž běžíte. Buď to stihnete nebo ne, každopádně se však vyhnete tomu, že u semaforu (zasvítí-li na něm náhle červená) budete muset zastavit rozpálení do běla či do ruda. Honíte-li vteřiny, tak většina dnes používaných sporttesterů vám umožní čas na něm po dobu čekání vypnout. Nechcete-li mezi tím vychladnout, opisujte malé kolečko v blízkosti semaforu, můžete běžet na místě, skákat jakoby přes švihadlo, procvičovat si běžeckou abecedu, abyste mohli hned, jak naskočí zelená, opět běžet dál. Nezapomeňte v tu chvíli ale opět zapnout čas. Rozhodně však, dělí-li vás od semaforu delší vzdálenost než 20 – 30 metrů, nezrychlujte, zákon schválnosti vám u něj ve většině případů vystaví stopku.

Vyběhnete a ve chvíli jste červení jak rak, jak se toho zbavit

Uběhnete sotva pár metrů, maně se podíváte na svůj obraz ve výloze, či jej zahlédnete v zrcátku auta a zjistíte, že jste opět červení jak rak. Děsně vás to namíchne, ostatně už vás to zlobí nějakou tu dobu a říkáte si: „Sakra, vždyť jsem běžec, běhám už tak dlouho, tak snad bych takhle po pár metrech vypadat neměl, tady je určitě něco špatně!“

Něco špatně být může, ale nemusí, každý z nás je v mnoha ohledech jedinečný a efekt přehřívání nebo nadměrného pocení mezi faktory jedinečnosti patří. Otázka stojí poněkud jinak a sice: vadí vám při vašem výkonu to, že se nadměrně potíte, že nadměrně červenáte? Pokud ne, tak se tím nestresujte. Možné ba přímo velmi pravděpodobné však je, že se na běhání nadměrně oblékáte. Zkuste provést pár experimentů s tím, že se na běh budete oblékat méně a méně. Pokud se budete nadměrně potit či nadměrně červenat i tehdy, kdy budete vybíhat na svůj běh s tím, že budete pociťovat mírný chlad, pak je vaše termoregulace prostě nastavena jinak a jak už jsem výše napsal – pokud to nesnižuje nebo neovlivňuje negativně vaši výkonnost, tak se s tím nestresujte. Možná to má i psychickou příčinu – prostě čekáte, že to přijde, tak to přijde. Vyrovnáte-li se s tím, tak to může poznenáhlu odeznít, a když ne, tak prostě zůstanete navždy „rudým“ běžcem.

Smrdět jako tchoř nikdo nechce

Kdo běhá, ten se prostě potí. Někdo má své „pižmo“ více, někdo méně ostré. Žádný pot ale nevoní. Pravdou také je, že to, jak „vůni“ vašeho potu vnímá váš partner, může být docela dobrým indikátorem vašeho vztahu. Mluvím z vlastní zkušenosti. Dokud byl náš vztah s mou první manželkou v pohodě, moje zpocené věci, visící stále v koupelně, jí nijak nevadily. Ve chvíli, kdy se náš vztah začal rozpadat, jí začaly smrdět. Vyřešil jsem to tím, že jsem začal věšet své běžecké oblečení za okno. To je jedna z možností, kterou máte, najít si místo, kde vám běžecké oblečení uschne a nebude nikomu vadit. Další možnost je – hodit jej hned do pračky. Moderní druhy praček mají program na krátký (cca 15 minutový) program na přeprání spodního či funkčního oblečení. Pokud ani po vyprání neztratí vaše oblečení váš pach, tak by bylo dobré se poohlédnout po takovém, které pachy tolik nezachycuje, třeba z merino vlny, či se stříbrem, což je však trošku dražší záležitost. 

Když se hodinky s GPS nedokáží spojit s mateřskou lodí

Konečně jste rozbili prasátko a koupili si vysněné hodinky s vodotryskem, pardon s GPS. Všechno na nich funguje, jen s těmi družicemi kroužícími kolem matičky Země se ty mrchy hodinky ne a ne a ne spojit. Už jste ztratili ze svého času, který jste si vyšetřili ve svém nabitém dni na běhání, 15 minut a furt nic. Kašlete na hodinky a vyběhněte si jen tak, jak jste běhali doposud, svůj běh řiďte toliko svou intuicí, tepem svého srdce a nenechte, aby jej řídily nějaké nesmyslné hodinky na vaší ruce, nota bene, když si postavily ciferník. 

Praktickým řešením však je, dát vaše miláčky čtvrt hodiny před tím, než se chystáte vyběhnout, na balkon nebo za okno, aby si tam zatím signál našly. Pak je třeba si také uvědomit, že existují situace, kdy signál je velmi slabý a přes veškerou snahu k vašim hodinkám nedojde. K těmto situacím patří vysoká zástavba, hustý les, hluboké údolí, nízké a těžké mraky. Pokud se jim chcete vyhnout, pořiďte si sporttester s foot-podem, který si přiděláte na botu a který funguje na principu krokoměru (u něj je ale potřeba znát a nastavit na něm průměrnou délku svého kroku). 

Chytráky potkáte i při běhu, dopřát sluchu jim však nemusíte

Přestože běhá čím dál tím více lidí, tak se stále najdou vtipálkové – většinou z řad těch, kteří „tiše“ závidí, že vy už jste dokázali vyběhnout, zatímco oni o tom pořád ještě jen žvaní. Ti pak mají často potřebu si na vás honit brka a to prostřednictvím „vtipných“ hlášek: „Přidej, přidej, budeš v Dikobraze!“ (to pokřikovali po nás čtenáři oblíbeného to humoristického týdeníku). „Hop, hop, hop!“, na vás křiknou dnes ti bez větší fantazie. „Běž, budeš první!“. „A rychlejc by to nešlo?“ v tomto případě se nabízí elegantní řešení v podobě „Běžím tak pomalu, protože jsem lemra, nebo protože mi to poradil Miloš“

Dobrým řešením je běhat se sluchátky. Sluchátka na uších většinou vtipálka odradí, neboť je natolik inteligentní, že si dokáže spočítat, že jeho vtipnou glosu nejspíš neuslyšíte. Dalším velmi dobrým řešením je běhání ve dvou či ve skupině – přesila dobře trénovaných jedinců je dobrým argumentem nechat ústa zavřená, byť člověka pálí sebevíc. A pak je tu řešení, které s oblibou používám já a jímž je odpověď: „Poběž se mnou!“.

Maraton zaběhne každý

Maraton zaběhne každý

Přijde vám to jako titulek z bulváru? A já to přitom myslím vážně. A hned vám i řeknu proč. Tedy, hned.., jen co se k tomu dostanu.

Jiří Hlaváč

Začnu totiž trochu ze široka. Na městských bězích typu Pražského mezinárodního maratonu mne baví ta široká základna běžců. Na jedné trati se potkáte s elitními závodníky z ciziny, kteří jsou, přiznejme si, z úplně jiné planety. A jen pár kroků za nimi česká a evropská běžecká elita. Ty většinou poznáte, že běží v drobných skupinkách, jen co se startovní pole roztrhá. Jenže pak to pokračuje. Mezi profíky se už objevují hobíci. Několikahodinový štrůdl více či méně namakaných borců. Někteří si běží na osobní rekord, někdo si poměřuje síly s kolegy a kamarády, někdo běží jen tak pro radost, jiní stíhají při běhu i pobavit ostatní běžce a fanoušky u trati. A velká spousta běžců, podobně jako já, běží s jediným ústředním cílem. Do cíle doběhnout a zároveň přežít! 

Pražská trať je mimo jiné šikovná i tím, že se na několika úsecích potkávají různé směry s různě rychlými běžci. Takže, i když sami běžíte, máte šanci zatleskat a zafandit jak závodníkům na čele závodu, běžícím na 2 hodiny, tak i těm, kteří běží v tempu… dalo by se říct, vycházkovém. Protože na podobném běhu se počítá úplně každý. 

Navíc, 42 kilometrů je fakt dlouhých. Takže během té doby stihnete myslet na opravdu velkou spoustu věcí. Tím spíš, pokud si běžíte závod sám pro sebe a na trati nemáte běžeckého parťáka. Stihnete tak v hlavě vyřešit svůj problém s holkou, vypočítat průhyb staticky určitého nosníku, pokud si rozumíte s integrály, dát výpověď v práci a pak to ještě 3x přehodnotit. A pokud nejste úplný ignorant, spousty věcí si také kolem sebe stihnete všimnout. Jednou z nich je, pokud si dobře rozvrhnete síly a nepřepálíte tempo na startu, že většinu závodu běžíte vlastně jen s několika běžci okolo sebe.

„Tuhletu Japonku jsem přeci už dvakrát předbíhal. Jak to, že je zas přede mnou? To asi jak jsem zpomalil na občerstvovačce.“

„A hele, tenhle Ital, co běží v dresu pro nadaci, už ho mám zas před sebou. Jsem dobrej!“.

To jsou ty lepší momenty. Víc rozpaků mi způsobují jiné situace. To se stává, když jste během zimy trénink zanedbávali a raději jste jezdili na kole, nebo plavali. Maraton je přeci klasika, tradice, to nějak dám i bez velkého tréninku. Základy přeci mám. No co, nebude to pod 4 hodiny. Ale takových maratonů už „zaběhl“. 

V takových situacích si na 25. km říkáte „Jak to? Takovej malej dědula, poloviční krok… ale s kadencí, že se ho skoro nestíhám držet!?“. Na 32. km „To se mi snad zdá? Ta holka má 3x tak velký zadek jak já a přitom běží proti mně s takovou lehkostí!? Jak je to možný?“. A to jsou přesně ty momenty, které mě nakopnou a motivují. Přeci ještě nejsem taková „srágora“, mám přeci na lepší výkony! 

Samostatnou kapitolou by mohla být oblast sebehodnocení. Jak se hodnotí člověk sám a jak ho vnímá okolí. Když běžíte 42 km a držíte se někde okolo půlky pole běžců, stihnete i porovnávat sebe s ostatními běžci. Třeba já. Když by byla stupnice od jedné do pěti hvězd, tak jak se koukám na všechny ty běžce okolo, jsem přeci jasně minimálně o hvězdičku lepší! No ne? Kdybych poctivě trénoval, to byste to viděli!

A je vlastně úplně jedno, jestli se hodnotí sportovní výkonnost, nebo cokoliv jiného. Jsou oblasti, kde jsem přeci naprosto jasná pětka. 🙂 O tom nemůže být vůbec řeč… No jo, ale jak to, že to podle toho vždycky nedopadá? Jak to, že to tak často nevidí ostatní? Třeba běžecký styl. Ten mám jasně na pět hvězdiček. Dokud mi tedy organizátoři závodu nepošlou odkaz na fotky a videa. To totiž vůbec nechápu, že s takovou pravidelností, zrovna před fotografem, dokážu svůj jinak ukázkový styl tak neuvěřitelně zmastit.

Ale teď vážně. Jsou i jiné situace, které mě dokáží opravdu motivovat. 

Poslední stovky metrů do cíle, odbočka do Pařížské. A předbíhá vás tatínek se sportovním kočárkem, aby to dal do cíle i se synem? Jakože, cože? Proti tomu byl nic i ten Superman a Mr. Bean, kteří vás předběhli už v Karlíně, v prvním kole. 

Nebo Berlín. Tam jsem zažil pár vteřin slávy. Asi 2 kilometry do cíle, diváci vás ženou, nedovolí zpomalit. A že byste si fakt rádi ulevili nohám indiánskou chůzí. Ale to je furt „Go! Jiri go!“. A najednou to přišlo. Aplaus, křik, davy šílí. Chvíli nechápu, přeci zas taková hvězda nejsem, ne? Ale rozdávám úsměvy na všechny strany a užívám si to. Když v tom mě najednou předbíhá válečný veterán, kterému válka vzala obě ruce. Nezbývá mi než také upřímně zatleskat a v duchu smeknout. 

U toho veterána bych si ještě mohl namlouvat, že bez rukou nenese takovou váhu těla a vlastně to má lehčí. Jenže o kus dál, chlapík z Jižní Koreje. A na ramenou odhadem čtyřletý syn. Sice ho předbíhám, ale trvalo mi to jako 40 km!? 🙂 A historie se už neptá, jestli mu kluka na záda posadila manželka o zatáčku dřív. Já si ho pamatuji jako chlapíka, který to uběhl s klukem „na koni“. 🙂 

To, že jsem před lety v Praze na 30. km v protisměru míjel babičku ze Slovenska, která to celé běžela v historickém kroji, se širokou sukní a byla jen nějakých 5 km za mnou, to je už jen taková perlička na závěr.

Už rozumíte, proč jsem psal, že maraton uběhne každý? Ještě mi můžete namítnout, že s celkovým ochrnutím těla to fakt nejde. Ale opravdu nejde? Ani to už dneska úplně neplatí. Stačí se podívat na dobrovolníky s vozíčkáři, kteří probíhají startem mezi posledními. Troufám si tvrdit, že opravdu stačí jen doopravdy chtít.

Tak na viděnou na startu! A mimochodem, letos jsem trénoval! 

A nebo za rok, pokud jste si teprve teď řekli, že byste to taky mohli zkusit.

Úrazy kolene. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kolene. Jak jim předcházet a jak je léčit

O úrazy při běhání není nouze z různých důvodů: náhlé přetížení (pád, smeknutí se, špatný došlap), příliš ambiciózní tréninkový plán, nedostatečná regenerace po těžkém tréninku či po závodě. V seriálu o příčinách zranění, vás chceme seznámit s tím, jak pokud možno těmto zraněním předcházet, a jak postupovat, když už se vám přihodí.

Poškození kolenních kloubů

Kolena trpí při sportu více než klouby jiné. Jejich poranění je na 2. místě za poškozením hlezenních kloubů. Terénní nerovnosti a časté přímé nárazy jich způsobují celou řadu.

Anatomická stavba kolenního kloubu

Kolenní kloub je tvořen kostí holenní (tibie) jako kostí nosnou, kostí stehenní (femur), čéškou (patela), která je jako tzv. „sezamská kost“ vsunutá do šlachy čtyřhlavého svalu stehenního. Všechny tyto kosti jsou na styčných plochách kryty a potaženy chrupavkou, která svou hladkou plochou snižuje tření při pohybu. Chrupavka je zvlhčována a vyživována kloubní tekutinou (synoviální tekutinou), produkovanou vnitřní výstelkou kloubního pouzdra, která dále snižuje tření. Na bočních stranách kloubní plochy holenní kosti jsou dva vazivové „měsíčky“ – menisky (vnitřní – mediální, zevní – laterální). Stabilita kolenního kloubu je v první řadě zajištěna vazivovým aparátem. Na stranách jsou to postranní vazy (ligamentum collaterale), na vnitřní straně kolena to je vnitřní postranní vaz (ligamentum collaterale mediale) na zevní pak zevní postranní vaz (laterale). Tyto vazy stabilizují koleno do stran. V předozadním směru mají tuto funkci vazy zkřížené – přední a zadní (ligamentum crutiatum anterior et posterior). Dalším významným stabilizátorem kolena v předozadním směru je pak čtyřhlavý sval stehenní, zvláště jeho šlacha upínající se na hrbolu kosti bércové pod kolenem (tuberositas tibie). Svůj význam mají i ostatní svaly oblasti kolene a vazivové kloubní pouzdro.

Poškození chrupavek kosti holenní a stehenní

Nejčastější příčinou přetížení je nadměrná hmotnost, místní přetěžování (běh na tvrdém povrchu). Vliv mají i proběhlé záněty kloubu, zlomenina kostí pod chrupavkou, či ruptury menisků, kdy neplní svoji funkci tlumení nárazů. Následuje pak přetížení části chrupavky na straně poškozeného menisku. Svůj význam mají i vrozené deformity. U nohou tvaru X (valgozní) zevní části, u O (varozní) části vnitřní.

Výskyt: u starších a těžších sportovců, po běhání na tvrdém podkladě.

Příznaky: bolesti na poškozené straně kloubu, při prvních krocích (rozejití), chůze ze schodů, bolesti a otoky večer po tréninku.

Zjištění zranění: těžší stadia na RTG, lehčí stadia při artroskopii, při které se zjistí i rozsah a stadium poškození.

Léčba: při povrchových defektech odlehčení 4 týdny o berlích, aplikace léků podporující růst chrupavky, plavání, jízda na kole. U těžších stupňů poškození odlehčení 6 až 8 týdnů a stejné léky. Bez běhu asi 3 měsíce. Je-li poškozena chrupavka v celém rozsahu zatěžovaných zón až na kost, implantace TEP kolene.

Prevence: optimální tělesná hmotnost, neběhat na tvrdém povrchu, důsledně prováděná regenerační fáze, při prvních obtížích kontrolní vyšetření a šetřící režim ještě 3 týdny po ústupu bolestí.

Kolenní chrupavka a čéšky (pately)

Mechanismus poškození:

  1. Přímý náraz na patelu způsobí vyražení chrupavky
  2. Při ochabnutí stehenních svalů (dlouhodobá fixace) se mění postavení pately v „žlábku“ stehenní kosti. Tím se mění výživa chrupavky a dochází i k mechanickému poškození chrupavky.

Výskyt: po delší imobilizaci při sádrové fixaci, při jednostranném posilování stehenních svalů. Dále při vědomém či podvědomém šetření jedné dolní končetiny.

Příznaky: bolestivost pod patelou při dřepu, jízdě na kole či delším sezení s ohnutým kolenem (v kině).

Zjištění: bolestivost při tlaku na patelu, artroskopické vyšetření, u pokročilých stavů na RTG.

Terapie: posilování stehenních svalů (izometrické, zvedání napnuté dolní končetiny), omezení dřepů, jízdy na kole, aplikace léků, magnetoterapie. Při rozsáhlých hlubokých defektech až na kost – operační řešení.

Prevence: izometrické cvičení stehenních svalů i ve fixaci, posilovat stehenní svaly.

Poškození menisků

Mechanismus poškození: náraz na koleno, podvrtnutí kolene, při rotaci kolem podélné osy kolene. Mnohdy při postavení ze dřepu pocit přeskočení, lupnutí.

Příznaky: bolestivost na kloubní štěrbině poškozeného menisku, někdy hmatná rezistence, bolestivost při zátěži (po rozběhání, po delším běhání). Přeskakování při dřepu, bloky kolena (vázne ohyb nebo napnutí, vázne dotažení pohybů). Zvětšené množství tekutiny, vyžadující opakované punkce.

Léčba: artroskopické ošetření menisku (odstraní se poškozená část menisku).

Prevence: rozcvičení, omezení rizika patologických pohybů, kvalitní obuv se stabilizací paty.

Poškození postranních kolenních vazů (vnějších i vnitřních)

Nejčastěji jde o přetržení, kdy je přetržen vaz celý, částečné a tzv. přepětí vazu, kdy dochází k drobným trhlinám vazu.

Mechanismus poškození: tah, kde je nadměrně napnuta vnitřní či vnější část kolenních vazů např. když je fixován bérec a tělo se setrvačností pohybuje či rotuje kolem osy kolena.

Výskyt: u mladších lidí, běžci či lyžaři.

Příznaky: bolestivost na straně poškozeného vazu, bolestivost při jeho napnutí. Mnohdy viklavost bérce do strany – znak přetržení vazů. Výrazné bolestivé poškození!

Poškození křížových kolenních vazů (předního a zadního)

Patří mezi nejzávažnější poranění kolenního kloubu. Podobně jako u postranních vznikají patologickým pohybem ve směru předozadním a mohou se vyskytovat podobně ve třech stupních.

Mechanismus je většinou v přímém násilí na fixovanou dolní končetinu. Stává se při kopané (šlapák, ale zejména skluz), lyžování (náraz na překážku) a také při dopravních nehodách

Výskyt: prakticky ve všech činnostech i věkových skupin.

Příznaky: bolestivost, omezení pohybu, instabilita kloubu se záklopkovým příznakem u neléčených či nepoznaných.

Léčení: odborné vyšetření, operační řešení

Prevence: správný výběr sportu, dodržování pravidel a metodiky sportu.

Běžecká zranění, jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy bérce. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kotníku. Jak jim předcházet a jak je léčit

Seriál byl původně napsán pro časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem textu je MUDr. Jaroslav Pilný.

JAK RYCHLE BĚŽET PŮLMARATON

JAK RYCHLE BĚŽET PŮLMARATON

Jak bych měl rozeběhnout půlmaraton a jakým tempem pak následně běžet, pokud chci zaběhnout daný čas?

Jak se rozcvičit před půlmaratonem

Pokud běžíte některý z půlmaratonů ze série Run a nepatříte mezi ty šťastnější, tedy ty , co stojí na startu v prvních řadách, tak vám rozcvičení vám moc nepomůže, neboť pak stáním v davu zase ztuhnete. Před menšími maratony je dobré se rozcvičit podle návodu v úvodní fotce.

Jaké tempo zvolit po stratu a jak půlmaraton běžet

Chcete-li/připravovali jste se, že ½maraton zaběhnete za určitý konkrétní čas, vyběhněte ze začátku o deset vteřin pomaleji, než je tempo, které jste natrénovali, abyste tento svůj cíl splnili. Tímto tempem běžte zhruba první tři kilometry. Nešilte, nestrkejte se v davu, nezávoďte, nevydávejte zbytečně energii, nestresujte se, když se zrovna před vámi zavře dav a vy nebudete moci nikde proklouznout dopředu. 

Po třech kilometrech přejděte plynule, ne nějak skokem, do vámi důvěrně známého tempa a tím pokračujte do desátého kilometru. Po desátém kilometru zase plynule zvyšte tempo o 5 vteřin. Takto, pokud se vám poběží v pohodě, pokračujte do sedmnáctého kilometru. Po sedmnáctém kilometru, když budete v sobě cítit sílu, můžete zase zrychlit o dalších 10 – 15 vt na kilometr. No a pokud budete mít na dvacátém kilometru ještě rezervy a budete cítit energii, předveďte přihlížejícím davům stupňující se, dlouhý finiš.

Pro představu a lepší orientaci v závodě jsem pro vás spočítal, na jakých časech byste se měli zhruba pohybovat v mezičasech, abyste byli schopni dosáhnout požadovaného výsledného času.

1. km

4:16

4:44

5:13

5:41

6:09

6:40

7:06

7:35

8:04

8:33

5. km

21:20

23:40

26:05

28:25

30:45

33:10

35:30

37:55

40:20

42:45

10. km

42:40

47:20

52:10

56:50

1:01:30

1:06:20

1:11:00

1:15:50

1:20:40

1:25:30

15. km

1:04:00

1:11:00

1:18:15

1:25:15

1:32:15

1:39:30

1:46:30

1:53:45

2:01:10

2:08:15

20. km

1:25:20

1:34:40

1:44:20

1:53:40

2:03:00

2:12:40

2:22:00

2:31:40

2:41:20

2:51:00

½ M

1:30h

1:40h

1:50h

2:00h

2:10h

2:20h

2:30h

2:40h

2:50h

3:00h

 

Rady do předpůlmaratonského týdne

Deset tipů na týden před půlmaratonem

Běžcem nikdy nebo navždy

Běžcem nikdy nebo navždy

Psal se rok 2014, byl březen, čas oběda, já právě snědl řízek (ne jeden) a nastupoval prasečí efekt. „Nažrat se a jít si lehnout“. Lehnout jsem si nešel, protože bylo potřeba provětrat děti, a tak se šlo na hřiště. Když jsem si zavazoval boty, musel jsem se nadechnout, jako bych se chystal lovit perlorodky, na čele mi naběhla žíla, kalhotám v pase pomáhal pásek udržet knoflík na svém místě a šlo se.

Robert Král

Kamarád s dětmi na hřišti mi povídá, že by potřeboval zlepšit kondici pro hraní hokeje a hledá někoho na běhání. Já si v duchu říkal „Kamaráde, tak se mnou jsi to vyhrál. Chcípnu po pár metrech a bude z toho ostuda“. Slovo dalo slovo a první výběh. Po třech kilometrech jsem myslel, že ho zabiju, jak mi bylo zle. Řekl jsem mu, že to balím a jdu domu, že na to kašlu, prostě že už nemůžu. Kamarád mi povídá „Dáme ještě 1 km, na vůli, pojď!“ Šel jsem. Když jsem doma v baráku jel výtahem do 7. patra, chtělo se mi zvracet. Chystal jsem se zhubnout, ale pořád nepřišel ten správný impuls. Jednoho dne u zákazníka jsme měli někam popojet autem. Bylo nás pět a pán, co měl pupek jak záložní padák, mi povídá, že si mám sednout dopředu, protože mám větší břišní bachor než on a vzadu je málo místa. Tak ten mě dorazil. Tak takhle teda ne. Něco se ve mně zlomilo a pak to šlo jako na drátkách. Nastoupila očistná kůra v podobě cereálií, zeleniny, ovoce, bílého masa, saláty. Doma na mě koukali, co to do sebe soukám, kde mám své klobásky a slaninky, večer brambůrky a oříšky..

Další výběh s kamarádem jsem zakončil zadřeným podvozkem (odřená třísla), a tak jsem začal pochybovat, o čem ten běh vlastně je. Nedalo se nic dělat a koupil jsem si funkční prádlo, boty a šlo se na věc. Je pravda, že již od začátku bylo potřeba snížit váhu, protože jsem s sebou nechtěl vláčet pozůstatky mého bývalého obžerství. A ti, kdo mě znají, ví, že sníst tři obědy nebylo pro mě žádné přemáhání. Už dávno jsem se chtěl vyrovnat kamarádům, které jsem znal z dob dřívějších, kteří si s lehkostí jim vlastní pohopsávali na maratonech a já se závistí sledoval na veřejných sítích, jak jsou šťastní, usměvaví a plni energie. 

Když jsem začal běhat, všichni si ťukali na čelo a říkali, že jsou zvědaví, až jim bude padesát jako mně, jestli je taky tak něco zblbne. Nehleděl jsem na posměšky kamarádů, kteří rádi vzpírali půllitr v hospodě a se kterými jsem občas na pivko zašel, a začal zkoušet, co moje tělo vydrží. Něco jsem si přečetl z internetu na Běžecké škole, něco pochytil z povídání o běhání od kamarádů, shlédl nějaké to video, jak se má běhat atd… Postupem času mi běhání přinášelo pocit jakési meditace, klidu a vyrovnaného pocitu, přestal jsem se nervovat a začal se cítit prostě bezvadně. Ano, občas něco bolí, ale není mi dvacet a musím si tyhle věci hlídat. Když jsem se po půlročním běhání dostal na 30 km v jednom výběhu a za pár měsíců měl na tachometru kilometrů přes 600, začal jsem si věřit a za podpory kamarádů (modří již vědí :-D) se přihlásil na první půlmaraton.

Můj první závod v Ústí. Strašně jsem se těšil, protože jsem byl připravený a byl si na 100% jistý, že to uběhnu v pohodě. Vůbec mi nezáleželo na čase, jen jsem pokukoval se dostat pod dvě hodiny, nějaká meta být musí, bez motivace to nefunguje. Běželo se mi pěkně. Poctivě jsem se zastavil na každé občerstvovací stanici, ale i tak jsem na 17. km začal tuhnout (asi jsem i tak málo pil) 

a i když jsem se do sebe snažil dostat, co mi přišlo pod ruku, bylo pozdě a už se to nezlepšilo. Ale dorazil jsem se ctí, nezraněný, v čase lepším než jsem chtěl a opojený pocitem štěstí. Atmosféra závodu člověka pohltí a běží se fajn. Od kamarádů spoluběžců jsem dostal pochvalu a to mě povzbuzuje stále kupředu. 

Takže slovo pro běh „Nikdy“ se postupem času, vůlí, odhodláním, zhubnutím 20 kilogramů, podpory rodiny, změnilo na „Navždy“. Pokud zdraví dovolí, nenechám si tuto aktivitu vzít. Tímto bych chtěl všechny, kteří uvažují o tom, něco změnit tímto směrem, podpořit a říci, že to lze. Jen je potřeba začít. Nikdy není pozdě.

Více pohybu změní vaše stravovací návyky

Více pohybu změní vaše stravovací návyky

Velikonoce jsou obdobím, kdy končí půst. Mnohým lidem je to asi úplně jedno, naperou se půst nepůst. Čím člověk víc jí, tím více jíst potřebuje, musí přeci „uživit“ tu masu, co na svém těle vypěstoval.

V týdnu jsem slyšel zajímavou historku na toto téma. Do ordinace přišel pacient vážící 170 kg, když se jej lékařka zeptala, jak jí, odpověděl: „Normálně, stejně jako ostatní“.

Když byl dotázán na bližší údaje, dostalo se lékařce následujícího sdělení: No, k snídani si dám 45 chlebíčků, ke svačině 3 talíře polévky a v tomto duchu pokračoval obědem, odpolední svačinkou, večeří, druhou večeří.

Nevím proč, v tu chvíli jsem si vzpomněl na scénku z Postřižin, na nenažraného pána, který byl pověřen vyuzením uzenin, vyrobených z kance, zastřeleného ve škole před zraky žáků.

Spousta lidí má stejný problém s tím, co jíst. Přitom by úplně stačilo, kdyby se začali více hýbat, chodit, běhat. Chuť člověka, který do svého denního plánu zařadí pohyb, se automaticky změní, člověk začne jíst více těch správných sacharidů, bílkovin, zdravých a plnohodnotných tuků, ovoce a zeleniny.

Tady bych řekl jednu důležitou informaci: „Je důležité více se hýbat než si číst o správné výživě!“ V Zen-budhismu se říká: „Chceš-li trefit v životě důležitý cíl, nemiř do černého, nýbrž vedle!“ A trefíš.

Přeloženo do řeči těch, kteří mají za to, že je „spasí“, když budou „správně jíst“ – ovšem co to je, že?, tak by výše uvedené moudro ze Zen-budhismu mohlo znít: „Nezabývej se výživou – hýbej se a začneš jíst instinktivně správně, tělo si samo řekne, co potřebuje“.