Lidé odpradávna hledají elixír mládí. Odpradávna nalétávají různým šarlatánům, kteří jej nabízejí, přitom ho dostávají už při narození, ale kdo by věřil v obyčejný pohyb, když není zabalený do zářivé reklamy a neslibujte zaručené výsledky.

Ať se nám to líbí nebo ne, tak POHYB nás přivedl na svět. 

Nejdříve to byly příjemné pohyby našich rodičů, skrze něž si projevovali lásku, a jimiž nám otevřeli bránu světa. 

Ve chvíli, kdy se brána otevřela, nám bylo „jemně“ naznačeno, že už je čas být sám sebou a odteďka to bude na nás, kam poběží naše kroky.

V tu chvíli jsme věděli o světě jen to, co jsme si pamatovali „z minula“, co nám bohužel naši „průvodci“ nedovolovali činit a uplatňovat, ba právě naopak učili nás činit to, co je správné, co se má.

To nás nakrklo natolik, že jsme se před životem uzavřeli do své ulity a snažili se být neviditelní – nebýt.

A tady se začala psát historie moderního věku. Věku, v němž není učitelem život a ti, kdož umí žít v souladu se zákony přírody.

Věku, v němž se učiteli stávají vykladači toho, co se má.

Jaký div, že to vede k rozporu mezi člověkem – životem – universem – bytím.

Jaký div, že to znamená „odsouzení“ člověka k věčnému sezení, protože jen tak může způsobit nejméně škody světu.

Je ovšem div, že člověk tuto svou roli přijal a odsoudil se tak sám k postupnému vymření, místo aby se vzepřel svému osudu a vyběhl s ním.

P.S. Nevěřte, že když dosáhnete určité hranice věku, už se neobejdete bez pravidelného užívání léků, pravidelných prohlídek, které odhalí co vám všechno je, ačkoliv vy se cítíte naprosto zdraví a doposud jste neměli o svých zdravotních problémech ani tušení.

Pravidelný pohyb, ne sportování!, a můžete s tím začít i v pokročilém věku, to je ten pravý elixír mládí, zdraví, vitality.

Nevěříte, tak se podívejte na úvodní fotku, té ženě je 62 a tomu muži 67 let, neužívají žádné léky, pouze jsou denně v pohybu. Vím to, neboť na té fotce jsem já a moje milovaná žena Dana.

A teď malá reklama, na sobě máme oblečení z shop­_puravida, které vám také ubere pár let, protože se v něm cítíte skvěle.

Celým naším současným bytím hýbe, ovlivňuje ho, něco tak malého, co není ani vidět ani cítit. Přesto toto NIC dokázalo změnit celý svět, tak, jak jsme jej doposud znali.

Je to úsměvné, když si uvědomíme, že o tohle se člověk vědomě snaží po celou dobu své existence a nedaří se mu to. A pak si odkudsi přilétne tohle nic, svět je z něj u vytržení, svět je z něj na větvi natolik, že veškerý život lidské společnosti (bez ohledu na její vyspělost) se začne točit kolem něho.

Tahle poznámka by se hodila na závěr, ale protože „znám lidi“, tak ji sem vpísnu raději už nyní, abych nebyl nařčen, že všechno zlehčuji. Tak tedy vůbec nepopírám, že je to průšvih, že se s tím musí něco dělat, nekritizuju přijatá opatření, i když si o nich myslím svoje. A vůbec bych nechtěl být v pozici těch, co tuhle situaci musí řešit, i když to možná nakonec dopadne stejně, jako by se nechal běžet život dál a on by si s tím NIC poradil stejně – prostě by ho přijal do rodiny a naučil se s ním žít. Protože stejně to tak nakonec bude.

Už minulý týden mě napadlo, jak společnost oceňuje ty, kteří se porvali se životem. Napadlo mě, že vlastně rvát se se životem sice na první pohled vypadá hrdinně, ale jinak je to hloupost, protože ať chceme, či nechceme, stejně nakonec dostaneme od života na budku.

Stejné je to s tím NIC, jehož jméno nechci ani vyslovit. Čím víc se s ním budeme rvát, bez ohledu na to, na které straně barikády stojíme, jestli té, která si žádá potřít ho za jakoukoliv cenu, nebo té, která si žádá nechat vše běžet, jak běží, protože to je zkrátka ŽIVOT, stejně nám to NIC dá na budku.

Osobně jsem přesvědčený o tom, že ten vřískot okolo toho NIC je způsoben strachem, a jak je známo, strach zabíjí. Takže za mě bych navrhoval nám všem, snažit se zachovat chladnou hlavu, nebojovat proti sobě, ale naopak spolupracovat, protože čím víc proti sobě půjdeme, tím budeme jeden každý z nás slabší, a to NIC bude mít lehčí práci se s jedním každým z nás po svém vypořádat.

No a nakonec, až všechno tohle pomine, zjistíme, že to bylo pro NIC. Bohužel to ale nebude ZA NIC, protože daň za to, že jsme se nedokázali domluvit, zaplatíme všichni, a rozhodně ne malou.

Tak pojďte, zkusme teď méně na sebe křičet, a když budeme mít pocit, že k tomu máme co konstruktivního říci, či napsat, udělejme to bez urážení jeden druhého.

V životě jde zejména o to, být schopný postarat se sám o sebe, aby se o mě nemuseli starat druzí, jen tak budu schopný pomáhat druhým, být prospěšný všem, o což právě běží.

Přeji nám všem klidnou hlavu a šťastný života běh!

„Tak, a teď si uděláme krásnou kolíbku“, říkám, když probíráme přirozený běžecký styl a ukazuji, jak se překulíme od paty, přes střed chodidla na špičku. Pak následuje otázka: „Víte, kde má lymfa srdce?”

Následuje dlouhé mlčení. „Neví, oni neví“, a není se co divit, lymfa přeci srdce nemá, alespoň ne takové, jako krev, jíž rozhání do našeho těla opravdové srce. A přesto lymfatický systém své srdce má a to dokonce hned dvě. Jsou jím naše chodidla.

Proto je tak důležité, aby člověk chodil, aby běhal, aby k pohybu používal své nohy. Každým krokem totiž učiníte malý zázrak, rozproudíte lymfu ve svém těle. A přátelé, lymfatický systém má hodně co do činění s imunitou = zdravím.

Tak už konečně víte, proč pohyb, zejména pak běh a chůze, jsou tím nejlepším lékem na všechny různé nemoci?

Pokud jde o jídlo, tak svůj lymfatický systém potěšíte, když budete jíst plnohodnotnou stravu, bohatou na vitamín C (šípky, černý rybíz, rakytník) – zvyšuje odolnost vašeho těla, bohatou na selen (bio zelenina, hřiby, ořechy) – posiluje obranný systém.

Lymfatickému systému prospějete i dostatkem spánku, odbouráváním stresů – stres oslabuje imunitu. Pomůže také, když budete své nohy držet v teple, protože teplé nohy pomáhají prokrvovat oblast hlavy, čímž se posiluje ochranná bariéra sliznice nosohltanu. A jak už jsem zdůraznil výše – hodně se hýbejte, choďte, běhejte, pokud možno venku na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, tak nejlépe učiníte svůj života běh šťastným a své tělo zdravým.

No, a když budete k chůzi a běhu používat boty, které mají pružnou podrážku a ne tvrdou flaxu, tak vás budou vaše nohy milovat, protože se budou cítit nanejvýš svobodné i když obuté.

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: „Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo“.

 M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

 M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!“ a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“. 

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!“ Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

 M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!“ a směju se jak cvok.

 M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!

 M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

 Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!“ 🙂

Osm měsíců, v nichž se Parta maraton připravovala na svůj maraton, se nesmazatelně zapsalo do životů Katky Drexler, Katky Krucké, Magdy Kůtkové Křížkové, Zdeňka Drexlera, Davida Šaška, Josefa Formánka. Posléze pak i do životů tisíce lidí, kteří společně po osm týdnů na obrazovkách ČT prožívali, co při tom museli překonat. Pro mnoho diváků to bylo impulzem začít sami běhat a běhají do dnes. A co je zkusit napodobit, doba k tomu přímo vybízí.

Parta maraton z pohledu trenéra Miloše Škorpila

Pro mě osobně to byla velká zkušenost, jak před kamerou (i když jsem byl v televizi nesčetněkrát, tak být tam pozván a odpovídat na otázky je něco zcela jiného, než když máte prezentovat sami sebe, svou práci, svou celoživotní lásku), tak co se týče trenérství, zvláště takto prakticky v přímém přenosu. Pravda, v prvních dílech jste mohli zaznamenat, že jsem byl značně prkenný a štáb už si musel začít říkat: To jsme šlápli do h…, když jsme tohoto člověka angažovali. Postupně, jak jsme se vzájemně poznávali s partou a všemi, kdo se na natáčení podíleli, jsem se uvolňoval, až jsem se stal zase sám sebou. Takže, teď všichni, kdo se rozhodnou se mnou něco dělat (teď myslím spíše na potenciální běžce a běžkyně) vědí, co jsme zač a co mohou ode mne očekávat.

Parta maraton z pohledu Katky Drexler

Katka šla do projektu hlavně proto, aby podpořila Zdeňka. Nebyl to tak úplně její nápad, což se na začátku projevilo tím, že hlavně před kamerou působila, jako že ji to moc nebaví. Jak jsem však Katku poznal, viděl jsem, že moc chce a jak moc ji štve, že díky opakujícím se nemocem se výsledky nedostavují. Ty nemoci byly také důvodem, že mě a ani ji nenapadlo, že problém je daleko vážnější. Každopádně Katka je bojovnice a odvážná žena, jiná na jejím místě by řekla: Hele, nejde to, nebudu tady dělat nikomu šaška (Davide promiň:-)), běhejte si dál beze mě, a bylo by vymalováno. Katka se snažila i přes nepřízeň osudu se s danou situací popasovat a vyhrát. A u mě to rozhodně vyhrála. Katko, jsi borkyně, jen tvoje maratonská premiéra s protržením pomyslné cílové pásky se o rok odložila!

Tréninkový plán Katky Drexler, podle nějž se připravovala na maraton

Parta maraton z pohledu Katky Krucké

Náš benjamínek, a bylo to vidět na každém kroku. Velké životní změny, hledání vlastní cesty a do toho maraton, dost na to, aby to člověka skolilo i bez toho, že vlastně nebýt otce, který se rozhodl osudu vzdorovat a Katku doslova a do písmene postavit na nohy, by ani nechodila. A taková „holka“ se rozhodne, že dá maraton, výzvu, nad jejímž jménem mnozí zdraví a silní padají, jen ten název uslyší. Pro mě byla Katka a její kyčle velkou výzvou a jsem moc rád, ačkoliv Katka měla ze začátku pocit, že by mohla běhat daleko více, než jsem jí ordinoval, že ji začaly zlobit vlastně až při maratonu, kde to přičítám hlavně množství kostek na trati. Kostek, s nimiž mají problémy i zdraví, natož ona, jejíž kyčle nemohou pracovat, jak je třeba, aby ty nerovnosti eliminovaly, umožnily člověku běžet stále dopředu a ne se kymácet ze strany na stranu. 

Katko, jsi velká bojovnice a navíc máš dar, skutečný dar!, věci nekomplikovat, ale řešit, věštím ti a přeju krásnou budoucnost, i když tatínek je z tvého mládí a přelétání asi trošku nešťastný:-).

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Katka Krutská

Parta maraton z pohledu Magdy Kůtkové Křížkové

Magda je Blíženec, a tím bych mohl končit. V seriálu to okrajově na začátku zaznělo, že Magdinou velkou neznámou byla motivace, a tím pádem i důvod, PROČ! Do projektu se přihlásila, protože se jí líbila samotná výzva: Zvedni se z gauče a zaběhni maraton. Jak to viděla, nepřemýšlela a poslala přihlášku. Když dostala odpověď „Tak jo, my tě bereme“, teprve si začala uvědomovat, co to vlastně udělala. Ale nakonec se s tím poprala s grácií sobě vlastní a osobně bych řekl, že to byla její životní televizní role, a jestli po ní nějaký režisér hraného filmu či seriálu nesáhne, tak dělají velkou chybu.

Magdo, co k tobě víc říci: prostě jsi byla a jsi skvělá, a to, že se v tobě ti dva lidičkové neustále přou, kdo že bude mít navrch, to neřeš a dělej věci, které tě baví, a dělej je tak, aby tě to naplňovalo, pak nebudeš muset při dlouhých výbězích či procházkách v přírodě přemýšlet, co a jak dál. Stačí se prostě jen odvázat, tak jak jsi to udělala s přihláškou do Party maraton, udělat to a pak běžet…

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Magda Kůtková Křížková

Parta maraton z pohledu Zdeňka Drexlera

Zdeněk je policajt a to každým coulem, ale aby nedošlo k mýlce, Zdeněk je „hodný“ policajt, i když si dokážu vzhledem k jeho hereckým schopnostem dobře představit, že v praxi dokáže zahrát i toho zlého. To jeho policajství, které má zažrané pod kůží, zdůrazňuji proto, že byl zezačátku hodně „tuhej“, prostě chtěl dělat všechno podle zákona (přírodního), a to mu svazovalo nohy, ruce i dech. Postupně se nám společnými silami podařilo z něj toho policajta vyhnat. Zdeněk se uvolnil a bylo to znát i v měnících se reakcích v komentářích na jeho osobu, kdy ze začátku ho hlavně ženy neměly moc rády a viděly v něm typického představitele „macha“, který rodinu ovládá a všechno v ní musí být podle něj. Přitom Zdeněk je citlivý kluk, jen jako většina citlivých kluků nechce, aby to bylo vidět, a tím si pak v životě působí řadu problémů.

Každopádně i Zdeněk se musel během těch osmi měsíců o sobě hodně naučit, leccos pochopit a to mu pomohlo se s maratonem nejlépe popasovat, ale hlavně to hodně změnilo atmosféru v jeho rodině, kdy nyní s Katkou tvoří opravdu skvělý tým a prima pár, z čehož mám snad větší radost než z toho, že Zdeněk maraton dal, protože o něm jsem od začátku nepochyboval.

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Zdeněk Drexler

Parta maraton z pohledu Davida Šaška

David odvedl neskutečnou práci a byl jsem rád, že tu roli velmi vytíženého člověka, jak v práci, tak doma, vzal a do projektu šel. Navíc jsem rád, že se ukázalo, že takto vytíženému člověku může běh a příprava na maraton pomoci najít si čas pro sebe. Protože to je to, co člověku dneska nejvíce chybí a co nejvíc podceňuje, a proto pak doslova a do písmene padá na hubu, když už to nemůže udýchat. David objevil, že i běh na konci dlouhého pracovního dne může člověku pomoci dobít baterky, pomoci mu uvolnit se a pochopit, že i jiní toho můžou mít, i když jsou „jen doma s dětmi“, plné kecky, a těm druhým to zase pomůže pochopit, že pořád mají doma toho skvělého muže, kterého si brali a skvělého tátu, který je má rád. Prostě proto, že když přiběhne domů, je uvolněný a dokáže s nimi komunikovat bez toho, že by jej pracovní a životní stres drtil, a tím drtil i je. 

Davidovi pomohla příprava na maraton, jeho absolvování, nejen splnit jeden ze životních snů, ale pomohl mu najít sebe sama a prostřednictvím toho novou radost ze života, a to je vlastně to, oč tu běží – být sám sebou, radovat se z toho, a tu radost šířit kolem sebe. A tohle vše vidím u Davida, že se povedlo a dělá mi to velkou radost.

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton David Šašek

Parta maraton z pohledu Jozefa Formánka

Josef byl a je asi nejkontraverznějším člověkem z Party maraton. Jedni ho od začátku milovali a druzí ho nemohli vystát. Josef si tuhle svojí roli určitě velmi uvědomoval a také to, že jako na už známou osobnost na něj bude pohlíženo z jiného úhlu. Zatímco ostatní mohli jen získat, Josef (alespoň ve svých očích) mohl mnohé ztratit. Citlivější to určitě zaregistrovali v jeho komentářích, a nejvíce se to projevilo poslední měsíc, respektive v posledních dílech, kdy šlo do tuhého, a přestože celou dobou přípravy Josef prošel vlastně s nejmenšími problémy, tak najednou se to na něj sesypalo v podobě zranění. Velkou roli u Josefa sehrála i zodpovědnost, ano, přátelé, zodpovědnost, i když u tohoto „světáka“ byste ji možná nehledali. Zodpovědnost k rodině, kdy jeho mladá manželka čekala druhé dítě, a Josef se musel potýkat s myšlenkami, zda po absolvování bude schopen dostát své roli manžela a otce, když se dítě narodí a budou jej hodně, opravdu hodně manželka i obě děti potřebovat. Jestli mu pro tyto role zbude dost sil. Vůbec u Josefa jsem během těch osmi měsíců zaznamenal velkou změnu, hlavně ji však zaznamenal i on sám, a sice změnu z (pohledu mnoha pisatelů komentů) egoisty, myslícího na svou slávu, v člověka, myslícího hlavně na ty druhé. A tohle je vítězství daleko cennější, než to, ktrerého Josef dosáhl tím, že maraton dal. 

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Jozef Formánek

A přesně o tomhle je běh, o tomhle je maraton, o té změně v nás, změně, která z nás nedělá lepší, než jsou ostatní, ale o změně, která z nás dělá lepší, než jsme byli. A tenhle úkol splnili bez rozdílu Katky, Magda, Zdeněk, David a Josef, a tím mi udělali největší radost.

Díky, přátelé, mám vás moc rád a vás ostatní samozřejmě taky, tak všem nám ve spolek přeji Šťastný života běh!

Poděkování týmu Party maraton

Úplně na závěr, i když to spíš mělo zaznít v úvodu, chci poděkovat Tereze Zemanové za nápad, Bionautu za jeho uskutečnění, České televizi za odvysílání, ale hlavně rejžovi, kameramanům, zvukařům, střihačům a všem ostatním, kteří se něčím podíleli na tom, že Parta maraton spatřila světlo světa, a to přesně v té podobě, jak ji mohli diváci vidět. Díky vám všem za odvahu přijít s něčím novým, a za perfektně a citlivě odvedenou profesionální práci!

Pohledy jednotlivých účastníků na jejich účast v projektu Parta maraton si můžete přečíst, tak jak je napíší, tím že si kliknete na jejich jméno (musí svítit žlutě), tam kde ještě není co číst je jméno napsáno červeně.

Komu nějaký díl utekl, nebo doteď neví, o čem se to tady píše, tak ať si klikne na Parta maraton  a hned bude v obraze.

Běhat v létě je super. Je teplo, dny jsou dlouhé, běhá-li člověk v rekreačních zónách, narazí co chvíli na nějakou osvěžovnu, takže není nutné s sebou vláčet vodu a jídlo. Na druhou stranu jsou tu i různá rizika. Třeba se vám z horka splaší puls, stále straší se zvýšenými hodnotami ozónu, běhat v bouřce taky nic moc, a to už vůbec nemluvíme o úpalu a úžehu.

Zkrátka při běhání v létě si člověk musí dát pozor, aby něco nepodcenil. Deset následujících odpovědí by vám mělo pomoci si běhání v létě užívat bez toho, abyste se jej báli.

1. Můj puls vyskočí v horkých dnech k nebetyčným výšinám, co to způsobilo?

Ve velmi horkých dnech se naše tělo nachází ve stavu stresu, protože při vysokých teplotách musí vydávat mnohem víc energie na přirozené chlazení prostřednictvím tvorby potu. Tato energie pak samozřejmě chybí při výkonu. Důsledkem toho je, že pro dosažení stejné rychlosti, jako v přijatelné teplotě (cca do 20 stupňů), musíme vyvinout mnohem větší úsilí. Když se pohybují teploty okolo 30 stupňů, je třeba, abyste v takovýchto podmínkách počítali s tím, že například při běhu na vzdálenost okolo 20 kilometrů musíte k plánovanému výkonu připočíst okolo 10 minut. To se týká jak závodů, tak i tréninku. Při velkých hicech je více než kdy jindy dobré používat při tréninku sporttester, abyste měli své úsilí (srdce) pod kontrolou a nevystavovali se zbytečnému riziku z kolapsu způsobeného přetížením (z přehřátí).

2. Je běhání při vysokých teplotách nebezpečné?

V zásadě ne, ale je důležité se důsledně snažit držet tepovou frekvenci v obvyklých číslech, a to i za cenu toho, že poběžíte mnohem pomaleji. Právě proto používáme při tréninku sporttester, aby trénink probíhal na těch intenzitách, na nichž je předepsán, jinak nemá smysl trénovat. Jako vždy, tak i v případě velkých veder platí, že víc není víc, ale právě naopak, že víc znamená méně. Tedy aby to bylo úplně jasné, pokud se budete snažit běžet v těchto podmínkách tak, abyste splnili nějaké časy bez ohledu na to, jak to vnímá vaše tělo, tak jej dostanete do únavy, z níž se nemusíte dlouho vzpamatovat! V těchto dnech se snažte vyvarovat běhání na přímém slunci. Snažte se svůj trénink odběhat ráno, kdy je vzduch ještě čistý a chladnější a běhejte raději po zpevněných cestách nebo v lese, neboť asfalt velmi rychle nasává teplo ze slunce a naopak dlouho jej drží. V těchto dnech – více než v jiných – je též důležitý pitný režim. 

3. Jak se vysoké hodnoty ozónu mohou projevit, když v nich budu trénovat, na mém zdraví?

V průběhu dne nestoupá jen teplota, ale s každou slunečnou hodinou také stav ozónu v ovzduší. Hraničních hodnot, nevhodných pro běhání nebo vůbec pro vyšší fyzickou aktivitu venku, bývá dosahováno až v odpoledních hodinách. I z tohoto důvodu se doporučuje běhat v létě brzo ráno. Co se vám může při běhání nebo vyšší fyzické aktivitě prováděné v době vysokého stavu ozónu v ovzduší přihodit? Když se dostane ozón s vdechovaným vzduchem do plic, může podráždit sliznice. Může vyvolávat slzení očí, kašel, malátnost, snížení sportovní výkonnosti. V těchto podmínkách je třeba více než kdy jindy dát na signály svého těla! Jakmile zaznamenáte výše popsané či dále: bolest hlavy, problémy se žaludkem (nevolnost), začnete se klepat, začnete ztrácet rovnováhu, je třeba se zastavit, vyhledat stín, sednout si či pokud je to možné lehnout tak, abyste měli nohy nahoře. 

Hodnoty ozónu – kdy v nich ještě běhat venku a kdy raději uvnitř?

• Do 180 mg na metr krychlový můžete vyběhnout bez obav
• 180 – 360 mg – běhejte brzo ráno nebo pozdě večer. Při těchto hodnotách se nedoporučuje dlouhá fyzická námaha nebo provádění vytrvalostních sportů
• Přes 360 mg – už byste neměli běhat a měli byste zapomenout na jakékoliv sportování venku

4. Jak se mám oblékat při běhání, když venku vládnou vysoké teploty vzduchu?

Co se oblékání týče, tak v tomto případě rozhodně neplatí, že méně je více. Běžci s obnaženou horní polovinou těla určitě přitáhnou hodně pohledů, ale rozumné to rozhodně není. Kdo chce šetřit životně důležitými tekutinami, tak by si měl raději něco obléknout. Moderní funkční oblečení má i chladící efekt a pomáhá tělu transportovat pot od těla. Pokud vám syntetické funkční oblečení nevyhovuje, existují i přírodní funkční materiály, např. bambusové vlákno, které vám umožní být v suchu a zároveň chladit povrch těla. V horkých slunečních dnech je dobré si chránit i hlavu a zejména zátylek, tady udělají velmi dobrou práci kšiltovka s překrytím na krk. Kšiltovka by měla být pokud možno světlé barvy a prodyšná. Od věci není, když si ji před startem a při každé další příležitosti namočíte. Části těla, které jsou bez pokrytí, byste si měli tak 20 – 30 minut před startem či vyběhnutím namazat. Dnes existují i speciální přípravky pro sportovce, které odolávají potu.

5. Normálně běhám s kompresními podkolenkami či návleky, nebude mi v tom moc horko?

Kompresní podkolenky (návleky) pomáhají celkovému prokrvení. Také se však již vyrábějí takové, které umožňují takzvaný klimamanagement – podporují chlazení těla. Mají sice trošku slabší kompresní účinek, zato pro horké dny jsou vhodnou alternativou. Stejně jako u čepice je možné si je při běhu namočit, čímž chladící efekt zvýšíte.

6. O dovolené mě láká pláž, běhání na boso, všude se píše, jak je to zdravé, mám rovnou nechat boty doma?

V žádném případě. Běhání naboso je sice super, protože posiluje zadní svaly nohy a drobné svaly, navíc zlepšuje i koordinaci pohybu, ale naše nohy nejsou zvyklé na delší běh v písku. Z toho důvodu hrozí, že si způsobíte puchýře či drobná vnější poranění. Máte-li v kufru trošku místa, zabalte si do něj minimalistické boty či pětiprstky, ty jsou ideální na pláž, protože vám ochrání nohu, ale začněte s krátkou vzdáleností, kterou budete postupně – den za dnem, navyšovat, což bude mít pro vás stejný účinek, jako byste běhali bosí. V zásadě platí: klidně absolvujte svůj běžecký trénink. 

7. Táhne mě to do hor, běháním v horách zapracuji na své fyzické kondici a běžecké formě, je to tak?

Ták, určitě. Trénink v horách vám může velmi pomoci zvýšit silovou vytrvalost. Avšak pozor, bydlíte-li v nízkých polohách, může se vám stát, že po prvním tréninku budete potřebovat tři dny pauzy, protože budete mít svalovou horečku. Mějte stále na paměti, že to, co vyběhnete nahoru, budete muset také seběhnout dolů a vaše svaly na to nejsou dostatečně připraveny. Takže si ten horský svět klidně užijte, vyběhněte si nahoru, kam vám budou síly stačit, ale dolů sbíhejte velmi opatrně nebo si to sejděte pěšky. Pokud se neudržíte, seběhnete dolů jak kamzík a uženete si svalovou horečku, tak existuje lék na to, jak se s ní rychleji vypořádat. Tím lékem je studený mokrý zábal. Jeho provedení je prosté. Namočte do studené vody prostěradlo či osušku, zabalte se do toho před spaním tak na 5 minut. Ráno bude svalová horečka fuč. Nohy však zůstanou obouchané, takže stejně raději volte ten volnější seběh či chůzi.

8. Jak se mám zachovat, když mě při běhání venku překvapí bouřka?

To je jednoduché. Snažte se co nejdříve dostat do bezpečí. Tím může být vaše auto či hustý les, naopak byste se měli držet dále od okraje lesa či blízkosti osamělých stromů, sloupů či vyvýšenin terénu. Ty přitahují blesky. Nacházíte-li se někde na poli či na louce, skrčte se na bobek a mějte nohy co nejblíže u sebe. 

9. Jak se mám stravovat v horkých dnech, když nemám na jídlo ani pomyšlení?

Návodem vám může být to, jak se stravují středomořské národy. To znamená, jezte více malých porcí, rozdělených do celého dne. Jezte lehká jídla, méně tuku a bílkovin, protože cukry zatěžují krevní oběh méně než právě tuky a bílkoviny. Lze doporučit saláty, ovoce, zeleninu, sýry, ryby nebo libové maso, ale pouze při správném skladování, neboť při vysokých teplotách se v potravinách množí bakterie, které mohou snadno způsobit zažívací potíže. Proti bakteriím vám pomůže i správná kuchyňská hygiena: udržujte své ruce a pracovní plochy, kde si připravujete jídlo, čisté. Oddělujte syrové a vařené jídlo. 

Když rozmrazujete hluboce zmrazené jídlo v lednici, tak vodu, která z něj vytéká, zachycujte do zvláštní nádoby, aby nedošlo ke kontaminaci jiných potravin uložených v lednici. 

Když si jídlo ohříváte, tak byste jej měli na několik minut držet minimálně na teplotě 70 stupňů, lépe přes tuto teplotu. Sýry, salámy, máslo nikdy nenechávejte na přímém slunci.

Pokud dáváte ovoce do ledničky, tak jej tam nedávejte v plastikových obalech. Ovoce v nich zahnívá. 

10. O dovolené nemám díky častému cestování čas trénovat, může mě to připravit o sportovní formu?

Formu, kterou jste získali dlouhodobým usilovným tréninkem, nemůžete ztratit za tři týdny. Ale je jasné, že když se tělo přizpůsobuje tréninkovému zatížení, tak také obráceně, pokud toto zatížení ochabne, forma také mírně utrpí. Nebo jinak, jako se tělo přizpůsobuje zvyšující se zátěži, tak se též snadno a rádo přizpůsobuje tomu, že nic neděláme. Je to i otázka psychiky. Pokud si budete připouštět, že vaše forma tím, že jste snížili o dovolené tréninkovou zátěž, bude klesat, tak klesne. Zkuste si to postavit tak, že období dovolené je období, kdy tělu poskytujete regeneraci a odpočinek poté, co jste jej dlouhodobě vystavovali zvýšené zátěži. Pokud k tomu takto přistoupíte, vaše forma neutrpí, ba naopak, bude to na ni mít blahodárný vliv. Navíc i o dovolené si můžete najít buď ráno, nebo navečer čas na krátké vyběhnutí či cvičení, abyste tělo nenechali úplně ladem.

RADY A TIPY BĚŽECKÉ ŠKOLY PRO BĚHÁNÍ V LÉTĚ

Pravidla běhání v písku a u moře

Teplé počasí patří k létu, může však způsobit vážné zdravotní problémy. Jak se zachovat v situacích které vás či jiné potkají

Letní alternativní trénink pro běžce, když se nechce, nebo nejde běhat