Na začátku bylo slovo. Ne! Na počátku byla láska! Na začátku každého života a i v jeho průběhu stojí láska na prvním místě. Když na zemi, ve vesmíru vznikal život, nepřiblížili se k sobě dva prvoci a nezačali si cvrlikat slova lásky do ouška, jednak žádná ouška neměli, ale neměli ani ústa, prostě se spojili a dali vzniknout novému životu. A tak to šlo dál a dál, až se tu vyloupnul člověk v dnešní podobě.

Máš mě rád? Když dostaneme tuhle otázku od milované osoby, s níž sdílíme život již mnoho let, následuje velmi často odpověď: „To víš, že tě mám rád, miláčku, co je to za divnou otázku?“ Rádi bychom ještě doplnili: „Vždyť ti to snad dávám dostatečně najevo každý den?“ Ale to už nedodáme, neboť si uvědomíme, že náš společný život už je spíše rutina. Ano, láska tam určitě je, ale už si jí dennodenně neprojevujeme jako na začátku našeho vztahu, něžnými dotyky, láskyplnými pohledy, říkáním těch pěti slovíček – mám tě rád/a, miluju tě. Láska tu určitě je, ale je někde uvnitř a my jí potřebujeme denně cítit a slyšet.

Stejné je to s láskou k dětem. Když se narodí, můžeme se přetrhnout (rodiče, prarodiče, strýčkové a tetičky), jak je to krásný, sladký, inteligentní. Pak to krásný, sladký, inteligentní trošku povyroste a stává se z toho fracek nevychovanej. A začíná boj o nalezení toho, kdo nám zase bude říkat, jak jsme krásný, sladký a inteligentní, jedinečný.

Vliv rodičů, prarodičů a sourozenců pro náš vývoj

V rodinách, kde dobře fungují mezigenerační vztahy, se rodí dobří lidé. Člověk se příliš soustředí na genetický fond, který dostal do vínku, přitom se zapomíná na to, že člověka nejvíce formuje jeho nejbližší okolí. Jak na něj pohlíží, jakou mu dává zpětnou vazbu. Když bude dítě slyšet od malička, že je jedinečné a skvělé, bude vzrůstat jeho ego, bude se samo vidět jako jedinečné a skvělé a nebude mít v životě problém se prosadit. Když budete říkat dítěti od malička, že je neschopné a k ničemu, vychováte z něj budižkničemu a nejspíš taky pěkného hajzlíka, který bude toužit po lásce, ale bude mít pocit, že jí není hoden a tak si ji bude vynucovat – jakkoliv. 

Rodiče versus prarodiče

Určitě si vzpomínáte, jak vás rodiče vychovávali a prarodiče rozmazlovali. Rodiče vyžadovali, prarodiče dovolovali. Obojí je potřeba, aby vyrostl vyrovnaný člověk, musí být konfrontován s povinnostmi, ale i s tím, že na vše je třeba nahlížet s mírou, chcete-li s láskou. Není jistě bez zajímavosti, že v USA, kde rodiny žijí daleko od sebe, kde je kontakt mezi dětmi a jejich prarodiči minimální, děti jsou vychovávány převážně k povinnostem, chybí jim neformální projevy lásky, je tolik tragédii, kdy děti se stávají vrahy. Můžeme si vymýšlet, jaké chceme scénáře výchovy v mateřských školkách, školách…, když se dítěti nedostane lásky, vyroste z něj arogantní blb. 

Ego, to za všechno může

Za všechno může to proklaté ego! Ale ego, jak už jsem mnohokrát řekl jindy a jinde, není nic špatného, je to jen obraz, tedy spíše odraz toho, jak nás vidí druzí, jak se k nám chovají druzí, jaké zpětné vazby o nás nám ostatní poskytují. Takže, pokud naši blízcí (rodiče, prarodiče, sourozenci) o někom prohlásí: „Jsi pěkný egoista!“ Čí je to vysvědčení? Je to jako s tím pověstným trámem ve vlastním oku!

Talent

Talent je podobné téma jako ego. Já osobně jsem vždy oplýval jediným talentem – jít si, běžet si za tím, co mě lákalo a dávat tomu všechno! A zase na počátku musela být láska k tomu, co jsem dělal, co dělám. Nedovedu si představit, že bych vystavěl Běžeckou školu v té formě, v níž dneska je, na představě, že mi přinese zisk a slávu. Ba právě naopak. Když jsem před patnácti lety začal psát o běhání, začal lidi „navádět“ ke zdravému životnímu stylu, bylo mi často říkáno: „To je zbytečná práce, to je jako bys házel perly s…, v České republice ani na Slovensku na to lidi neslyší, ti mají své zahrádky, své holuby, své králíčky, své známky a pivní tácky …, ale hýbat se a ještě za to případně platit, na to zapomeň!“ Mně to ale bylo jedno. Jako zprvu nevěřili, že je možné oběhnout Českou republiku, jako zprvu nevěřili v Mizunu, že je mohu vytáhnout z takřka u nás bezejmenné značky mezi ty nejznámější a nejoblíbenější, šel jsem si za svým, ne proto, abych někoho přesvědčil, ale protože jsem si říkal: „Ačkoliv to ti lidé dosud tak necítí, oni si to zaslouží!“ A úspěch Běžecké školy není v tom, že je to škola Miloše Škorpila, ale v tom, že se na ní každý cítí jako doma. Cítí tu zájem o svou osobu, cítí tu vzájemnou lásku a úctu, a to i navzdory nerudnému týpkovi či Brutovi Jirkovi :), či možná právě i kvůli nim. 

Takže až se vás někdo zase zeptá: „Máš mě rád?“ Zapomeňte na navyklou odpověď, obejměte ho či ji a řekněte: „Mám tě rád – mám tě ráda“. A nezapomeňte ani na své děti. Já mám dva dospělé syny (42 a 40) a mohu vám říct, že když mi řeknou: „Mám tě rád“, vždy mě to na srdci zahřeje, v duši potěší a je to i naopak. A jsou i dospělí chlapi, s nimiž si to občas řekneme a rozhodně to nikdo z nás necítí jako úchylku. 

Takže mějte krásný den – mám vás rád.

Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Odpověď: tak daleko a tak rychle, aby to za něco stálo pro tebe! Tak rychle a tak daleko, aby tě to neodradilo, ba naopak naladilo na to, vyběhnout příště (pozítří) znovu. Tak rychle a daleko, abys z toho získal/a ten skvělý pocit, který zažívají ti, co běhají, aby žili.

Než vyběhnete na svou první rundu, nechte tuhle prvotní otázku (která je stejně nepodstatná, jako co bylo dřív – slepice či vejce, když máte hlad a nemáte ani jedno, a ni druhé, ba co víc, nemáte vůbec nic, čím byste svůj hlad, potřebu vašeho těla po energii, po životě, ukojili) zatím být.

Prostě běžte a běžte tak rychle, abyste to byli schopní bez problémů udýchat. A když to bude „jen“ chůze, nevadí, pořád lepší než zůstat sedět na zadku. Běžte tak dlouho, dokud vám to bude příjemné, přičemž při těch prvních pokusech vůbec, ale vůbec nezáleží na vzdálenosti, na době, při níž se udržíte v pohybu. Daleko důležitější je, abyste měli příště chuť vyrazit znovu, a pak znovu a znovu a znovu.

A pokud potřebujete nějaký plán, aby to vaše znovuobjevení hýbání se získalo nějaký řád, tak zkuste začít první rok podle plánu pro ty, co po létech vstali z gauče, aby porazili sami sebe, svou lenost, své obavy, abych nebyl za šaška, svou obavu žít…

Přeji vám šťastný života běh!

Je to už jedenáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!

Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici: šla pravda světem a na chudé duchem se smála. Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají?

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly.

Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk“ během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života.

Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou.

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na bolest?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných“ lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje“ svým pacientům běh jako lék, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby.

A ono to skutečně zabírá. Co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh je lék na bolest duše, na bolest pramenící z hektičnosti doby, v níž žijeme

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil.

Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil.

Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky, rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy.

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh, a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, které mu občas řekne:

člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit.

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok