Běh života člověk nezastaví, byť by se snažil sebevíc, tak proč nevzít běh věcí do svých rukou, do svých nohou? Prostě vyběhnout a nechat na sebe působit chladivé dotyky přírody v podobě ranního vzduchu, zářících paprsků poledního slunce či uklidňujícího soumraku.

Běh se stal celosvětovým fenoménem, mnozí se ptají: Čím si to zasloužil, vždyť před pár desítkami let byl jen pouhou „Popelkou“?

No čím si to zasloužil? Zasloužil si to tím, že k tomu, abyste jej mohli provozovat, nepotřebujete skoro nic – jen boty něco na sebe a času jen tolik, kolik si jej dovolíte mu věnovat.

Nepotřebujete shánět žádné parťáky (i když ve dvou či ve skupině má běh také své kouzlo), nikam dojíždět, zjišťovat zda je volno, příroda má neomezenou otevírací dobu. Zkrátka je to jen na vás a o vás.

Běh je dar, který byl člověku dán, aby žil.

Při běhu či chůzi je člověk naprosto svobodný a otevře-li se, dokáže se jejich prostřednictvím zbavit veškerého napětí a balastu, které v něm přebývá a uvolněné místo zaplnit klidem, mírem a radostí z toho že je, že žije, že je součástí něčeho většího, než je on sám, že je součástí ohromného dobrodružství, že je součástí ŽIVOTA.

Rozebíháš-li se na cestu dobrodružství, na němž ti bude průvodcem běh a nemáš zatím, s touto cestou žádnou zkušenost, nebo si jen pamatuješ to, co ti říkali, že je běh ve škole, tak věz, že to co si pamatuješ, není běh, ale úprk.

Ty však nemáš důvod před ničím prchat, i když bys chtěl za pomoci běhu prchnout ze života všední reality do života kouzel, o němž jsi slyšel, že dokáže běh vykouzlit.

Vyběhni proto pěkně zvolna. Vyběhni nebo se jen ze začátku rozejdi. Běž (jdi) tak, abys mohl volně dýchat, neboť dech je to, co řídí tvé tempo a poslechneš-li jej, uvidíš, ucítíš velmi brzy blahodárné účinky běhu či chůze i na sobě.

Neuběhne ani měsíc a budeš v běhu, v hýbání se až po uši a už nebudeš chtít nikdy přestat, protože tu opojnou chvíli budeš chtít prožívat znovu a znovu.

Tak pojď – poběž, ať ti nic z toho, co je výše popsáno neuteče.

Před patnácti roky, 7.3.2009 se začala psát historie Běžecké školy. Mnoho lidí, fakticky všichni, kterých jsem si vážil, mě říkali, že u nás nemá podobný projekt šanci, protože našinec má za to, že běhat umí každý, takže nikdo nebude ochotný za učení se běhat platit.

Já jsem ale narozený v ascendentu Střelec, takže jsem si myslel svoje, vystřelil a udělal dobře.

Ne, že by běhání byl nějaký lukrativní podnik, ale mě na tom stejně nejvíc bavilo, a do dnes baví, že byť běhat umí každý, jsme s Běžeckou školou pomohli naučit se běhat a žít, tak aby měl život smysl, tisícům a tisícům lidi. Vše ostatní bereme, já i Dana jako bonus.

A toto byl jeden z článků, který si mohli čtenáři Běžecké školy 7.3.2009 přečíst. Jak vidíte, moc jsem se ve svém uvažování neposunul 🙂

 Zdá se vám na té otázce něco divného? Mně tedy rozhodně. Manažer, tedy alespoň podle mého laického výkladu, by měl být člověk, který řídí, plánuje, nařizuje a deleguje. Tedy měl by si být schopen zorganizovat svůj čas. Jasně, vím, že je to někdy skoro neřešitelný problém, když se na vás valí jeden problém za druhým a vy skáčete z místa na místo jak opička na gumě. Ale přesto!

Nebo lépe řečeno právě proto by si měl člověk najít čas na sebe. Řekl bych, že všichni tohle cítíme, všichni to víme, ale rozhodnutí o tom kdy začít odkládáme tak dlouho, až už není co řešit.

Čekáme do doby, kdy se vše v našem těle nahromadí a vzbouří. Je to, jako když přijdete na nějakou hostinu a tam vám začnou předkládat jednu laskominu za druhou a vy nemáte sílu nic z nabízeného odmítnout.

Tu si zobnete sýrečku, tu si dáte okurčičku, hm, tahle laskonka vypadá taky dobře. Zapíjíte vínem, zapíjíte pivem, do toho něco na trávení. Není divu, když se to v nás vzbouří a vyrazí na vzduch. 

S neustálým přetěžováním, které není kompenzováno nějakou formou relaxace, se to má stejně. Hromadíme v sobě jeden stres za druhým. Musím udělat ještě tohle, tamto, onohle a najednou se divíme, když ležíme na chodníku a koukáme na ten šrumec okolo sebe. Nad námi se sklání pán v bílém plášti a my si oddychneme, že to ještě není svatý Petr a nevítá nás na prahu svého království. 

Pak ležíme v posteli, připojeni k hadičkám, kterými do nás proudí život, a říkáme si:

„Sakra, jsem to ale kus vola, že jsem to nechal dojít až sem!“ a začneme děkovat životu za novou šanci. 

Přitom stačí velmi málo. Stačí si udělat dvakrát v týdnu a o víkendu čas na sebe. Nemusí to být hodiny, stačí jen hodinka, nebo dokonce půl hodinky, ale každopádně by to měl být čas, který věnujete jen sami sobě.

Je jedno, jestli si půjdete zaběhat, zaplavat, do sauny, na kolo, nebo jen tak posedíte nad dobrou knihou, nebo si zajdete na výstavu. Ideální je, když čas, který si vyšetříte pro sebe, věnujete jak nějaké pohybové aktivitě, tak pouhému rozjímání. 

Já vím, doba je zlá. Chtějí se po vás výsledky. Jste silní, vy něco vydržíte, ale….

…ale to bych mohl začít zase od začátku…

Abych ale neskončil uprostřed rozepsané věty, přidám ještě pár řádků o tom:

Jak si můžete nakombinovat své pohybové aktivity

Týden 1.

• Po. 30 minut kombinace chůze a běhu (indiánský běh). Vždy 3 minuty rychlé chůze a 3 minuty pomalého běhu, to celé 5x.
  St. 30 minut volného plavání
  So. Půldenní pěší turistický výlet, nejlépe s rodinou

Týden 2.

• Po. 60 minut spinning nebo kolo
  St. 30 minut kombinace chůze a běhu. Vždy 3 minuty rychlé chůze a 3 minuty pomalého běhu, to celé 5x.
  So. Práce na chatě či na chalupě

Tak a je to, že to ani nebolelo? 🙂

Začínající adept či adeptka běhání před tím, než vyběhne, řeší: jak rychle musím běžet, jak daleko musím běžet, jak často musím běhat? Mám vůbec na to?

 Takže vážení, zapomeňte tyto otázky, neboť opravdu tohle není u běžce či běžkyni začínající běhat vůbec důležité řešit a po pravdě přesně tyto otázky vás přivedou k nejčastějším chybám začátečníků:

• napálíte to, seč vám budou síly stačit
• stanovíte si pro začátek vzdálenost, která vás odrovná

K té poslední otázce už se většinou ani při plnění nedostanete, protože ty první dvě chyby vás posadí zpět na zadek.

Jinak odpověď zní:

• tak daleko, tak rychle, aby to za něco stálo pro tebe
• tak rychle, aby tě to neodradilo, ba naopak naladilo na to, vyběhnout příště (pozítří) znovu
• tak často, aby sis vytvořil pozitivní návyk (nejlépe obden)

Tak rychle a daleko, abys měl z běhání ten skvělý pocit, který zažívají ti, co běhají, aby je to naplňovalo a činilo šťastnými.

Než vyběhnete na svou první rundu, nechte tuhle prvotní otázku (která je stejně nepodstatná, jako co bylo dřív – slepice či vejce, když máte hlad a nemáte ani jedno, ani druhé, ba co víc, nemáte vůbec nic, čím byste svůj hlad, potřebu vašeho těla po energii, po životě, ukojili) zatím být.

Prostě běžte a běžte tak rychle, abyste to byli schopní bez problémů udýchat. A když to bude „jen“ chůze, nevadí, pořád lepší než zůstat sedět na zadku. Běžte tak dlouho, dokud vám to bude příjemné, přičemž při těch prvních pokusech vůbec, ale vůbec nezáleží na vzdálenosti, na době, při níž se udržíte v pohybu. Daleko důležitější je, abyste měli příště chuť vyrazit znovu, a pak znovu a znovu a znovu.

A pokud potřebujete nějaký plán, aby to vaše znovuobjevení hýbání se získalo nějaký řád, doporučuji začít podle Ročního tréninkového plánu Miloše Škorpila, který postaví na nohy i zaryté odpůrce pohybu.  Další možností jak se začít hýbat, je Rok běhání s Milošem Škorpilem, kde poznáte nové kamarády a tak v tom nebudete sami.

Ať už jsem vás zvednul z gauče či ne, přeji vám šťastný života běh!, protože já vím, že můj čas přijde a až přijde, tak vy ten zadek zvednete a půjdete objevovat krásu světa venku a hezky po svých.

K tomu ještě doporučuji se podívat na krátkou instruktáž.

Jogging, jóga, meditace, modlitba. Běh, uvolnění, prozření, příslib.

Běžecký národ se dělí na běžce a na joggery. Běžec je ten, co běží. Fajn, ale to dělá jogger taky, tedy většinou.

Tak v čem je rozdíl, nač rozdělovat vyznavače běhu na běžce a joggery? Byť to není na první pohled patrné, tak mezi běžcem a joggerem je velký rozdíl.

Běžec běží zejména pro potěchu z běhu, pro potěchu z fyzického výkonu. Jogger k té radosti z běhu přidává ještě objevování. Objevování sebe sama, objevování světa krás.

Jogging není jen o běhu, ale je i objevování vnitřních světů, objevování krás světa, rozmlouváním se sebou samým ve svém nitru, rozmlouváním se světem kolem sebe. Rozmlouváním a hledáním, proč tu jsme, co si můžeme vzájemně – JÁ a SVĚT – nabídnout. 

Při joggingu člověk běží a medituje, ale také často běží a modlí se, protože to, co objeví v sobě a kolem sebe jej nenechává klidným, rozehrává struny jeho vědomí do nejúžasnějších tónů, které naplňují jeho duši radostí.

V jeho těle uvolňují napětí, na jeho tváři, v jeho očích, probouzejí blažený úsměv, úsměv „idiota“.

Úsměv idiota proto, že vzniká zcela mimoděk. Když se někdo zeptá joggera: „proč se tak usmíváte, co vás tak pobavilo?“, tak nejčastější odpověď je: „nevím, prostě se mi tak nějak udělalo najednou dobře“. 

Při joggingu se člověk dosti často přistihne při modlitbě. Přistihne se při modlitbě za lepší svět: „Bože, prosím, dej, aby byli všichni tak šťastní, jako já v této chvíli. Bože, dej, ať je na světě tak krásně, jako to vnímám já v této chvíli. Bože, dej, ať mohu létat…“

Při joggingu se člověk dostává skrze hluboké dýchání do stavů, jež prožívají jogíni ve chvílích nejhlubšího ponoření se v sebe sama.

Kolikrát zažije běžec stav nejhlubšího splynutí, stav, kdy vstoupí do zóny?

Prameny uvádějí, že běžci se to přihodí tak 2x či 3x za život. Jogger je schopný vstoupit do zóny každý den. 

Už je vám jasný rozdíl mezi během a joggingem? Ne? Tak jste nejspíš ještě nikdy v životě nejoggovali, ale nevěšte hlavu, joggovat můžete začít kdykoliv a kdekoliv, chce to jen přestat utíkat.

Kdyby člověk nebyl líný, jedl jen to, co si uvaří, uvaří si jen to, co si sám nakoupil, nakoupil si jen suroviny a nikoliv polotovary, zmizela nebo minimálně by ubyla spousta nemocných, jejichž počty dnes medicíně přerůstají přes hlavu.

Za většinu civilizačních nemocí může lenost a strach z hladu

Máte pravdu, ten nadpis je nadsazený, ale ne tak moc, jak se na první pohled zdá. Uznávám, že jsou nemocní, kteří svou nemoc podědili, přesto těch, kteří si svou nemoc spískali sami, je většina. 

Taky máte tak „rádi“ takováto jednoznačná tvrzení? Že ne, tak proč jim ksakru tolik lidí nalítává?

Hitem doby je nyní pšenice a lepek. To jsou hlavní zabijáci, pak samozřejmě cukr. Není tomu tak dávno (a bohužel většina „odborníků“ na výživu žije v tom bludu dodnes), co byl nejhorším zabijákem tuk a vajíčka, respektive cholesterol. 

Čert aby se v tom vyznal, chudák pak normální člověk, který chce mít hlavně svůj klid a všechno jasně dané černé na bílém, tedy spíš chce jasně vědět, co je černé a co bílé, aby nemusel moc přemýšlet a taky, aby se zbavil rozhodování za sebe sama, protože pak by se nemohl na nic a na nikoho vymlouvat.

Chápu, že když se člověk věnuje tomu, kde všude je pšenice prospěšná, napíše knihu, kde složí pšenici hold za záchranu lidské populace. Chápu, že když se člověk věnuje výzkumu toho, zač všechno pšenice – potažmo lepek – může, nakydá na pšenici tolik hnoje, že při pouhém zvuku jejího jména se člověk osype.

Největším problémem současného člověka však není pšenice, kukuřice, cukr, tuk, cholesterol, i když samozřejmě na světě působí dnes člověku spousty zdravotních problémů a tím i problémů sociálních, finančních, duchovních, lidských. Největším problémem současného člověka je člověk sám. Tenhle problém se táhne s člověkem po celou dobu jeho existence. Člověk sám si může za všechno, co se mu v historii stalo, co se mu v jeho životě stane. 

Tím problémem je lenost, která člověka donutila k tomu začít přemýšlet a vymýšlet. Přemýšlet nad tím, jak si život usnadnit, aby se mohl věnovat bohulibějším činnostem než je jen obstarávání potravy, případně kde se uložit na noc, aby byl chráněn před rozmary počasí a divou zvěří. Lenost pak doprovodila jako věrná společnice pohodlnost. 

Pohodlnost společně s leností přiměla člověka vymýšlet stále fikanější vynálezy, aby nemusel hnout brvou, aby mu stačilo jen pomyslet a věci se daly do pohybu. Paradoxní na tom je, že tuhle vlastnost měl člověk od nepaměti. Říká se jí víra. Nepleťte s vírou v Boha. Teď mluvím ve víru v sebe, ve své schopnosti, ve své dovednosti, v to, že jsem schopen se o sebe a o své nejbližší postarat – aktivně postarat. To samozřejmě vyžaduje aktivní přístup k životu.

Kde se stala chyba

Chyba se stala ve chvíli, kdy člověk delegoval schopnost postarat se sám o sebe na druhé. Na ty, co mu naslibovali, že za to či ono jej zbaví všech starostí. Můžeme říci, že to byla taková první směnka – úpis, upsání se ďáblu, protože o to přesně jde. Člověk by měl být velmi obezřetný, než upíše svůj život za hrstku rýže (tím to začíná), či za hypotéku (tím to končí), protože tím dává tomu, s nímž smlouvu podepisuje, nad sebou moc. 

A teď se můžeme v klidu zase vrátit na začátek, k naší pšenici, kukuřici, cukru, tedy surovinám, které pomohly globalizovat svět, neboť jejich pěstování (s pomocí moderní chemie a genetiky) je velmi jednoduché. Stejně jednoduché je pak i zpracování a uchovávání. To u takového tuku a vajec až tak jednoduché není, ty už musíte uchovávat minimálně v chladu (takže jsme je uložili na pár desítek let k ledu). 

Chcete být zdraví? Vařte a jezte suroviny, ne polotovary a hýbejte se

Ne, nebudu teď brojit proti ničemu, každý útok je totiž předem odsouzen k protiútoku a to životu neprospívá. Životu prospívá pouze spolupráce, spolupráce pak znamená, že se každý podle svých schopností a dovedností zapojí, aby přispěl svou špetkou do společné sýpky. Že vám to zní utopisticky, socialisticky, ba přímo komunisticky? Ale jděte, copak vám tu říkám, že všichni máme stejné panděro, tudíž stejné potřeby? Přátelé, nemáme a víte proč? Protože každý z nás je výjimečný, je jedinečný, tudíž každý z nás k naplnění svého života potřebuje něco jiného. Někdo z nás je tu proto, aby dával útěchu, jiný je tu, aby dával radost, jiný má radost, když vypěstuje krásnou zeleninu, urodí se mu v sadě, chová zdravý skot, prasátka, drůbež, a může je nabídnout těm, co by si s tím sami nevěděli rady. Jiný rád poslouží druhým. Zkrátka život nás obdařil ve své jedinečnosti takovými vlastnostmi, abychom mohli žít v komunitě poskytující vše, co potřebujeme. 

Že jsem nějak v tom všem zapomněl na pohyb? Nezapomněl, ten je totiž (nebo by měl být) ve všem, co činíme, jen my jsme si vymysleli tisíce pomocníků, abychom jej ze svého života vyloučili, a pak se divíme, že zaživa umíráme. 

Vraťte do svého života alespoň 40 minut pohybu denně a zdraví a vitalita se vám vrátí

Cítíte-li se bez života, věčně unavení, naštvaní, frustrovaní, stresovaní, vraťte do svého života pohyb, nemusíte začít hned běhat, plavat, jezdit na kole, cvičit, stačí, když začnete chodit nakupovat pěšky a začnete chodit na procházky, časem zjistíte, že se vám nohy chtějí tak nějak samy rozeběhnout.

Přeji vám šťastný života běh!

Ač to tak stále nevypadá, skutečné jaro jednou zase přijde, a byť se to zdá dnes hodně daleko, s ním i odložení svršků, které v plné „kráse“ odhalí naše karosérie – těla. Ten pohled může být pozitivní, stačí už od teď hýbat kostrou.

U někoho to bude pohled příjemný, u někoho méně, u někoho veskrze negativní.

Teď se tedy nabízí otázka: „Co s tím?“ Lze to vyřešit změnou jídelníčku, neboť jídlo je nejsilnější přírodní droga.

Ano, droga, vždyť má všechny účinky a vlastnosti, které se připisují drogám, třeba: ovlivňuje různorodost našich myšlenek, naši náladu, vnitřní energii a kreativitu.

Jídlem si můžeme vyprodukovat hormony štěstí, optimalizovat svou výkonnost.

Jídlo dokáže dát naší náladě křídla, ale také má vliv na rychlost našeho stárnutí.

Když se nad tím zamyslíte důkladněji, zjistíte, že jídlo má naprosto stejný vliv na naše zdraví, náladu, psychiku, výkonnost… jako pohyb.

Zkrátka a dobře, ať si to připouštíme či ne, tak pokud jedno či druhé v našem životě chybí či přebývá, není to dobré – není to zdravé.

Takže je jasné, že chce-li být člověk v pohodě a zdravý, měl by si užívat jak jídla, tak pohybu, a oboje by mělo být v rovnováze, nebo-li příjem by měl odpovídat výdeji, a to jak svým množstvím, kvalitou, tak pestrostí.

Asi není nic divného, když mnoho lidí říká, že běhá, aby se mohlo dobře najíst – vždyť je to naprosto přirozené a normální. Nastartuj během svůj imunitní systém.

Napadlo vás: „Proč je na světě stále více lidí, kteří mají sníženou imunitu?“ Ano? A položili jste si otázku, proč tomu tak je?

Přitom odpověď se přímo nabízí a zní: Za posledních 30 let ubylo v životě člověka v průměru 40 minut pohybu denně.

Přitom nejde jen o chůzi či běh, ale i o to, že spoustu práce, třeba v domácnosti, za člověka dělají stroje (pračka, myčka, kuchyňský robot, sekačka na trávu, sněžná rolba…).

A co to má jako společného se snižováním imunity?

No třeba to, že když se budete jen 30 minut hýbat, vyroste ve vašem těle o 31% více buněčných zabijáků, kteří se dokáží vypořádat se všudypřítomnými bakteriemi a viry, dokonce i s rakovinovými buňkami.

To už stojí za to si trošku projít, zaběhat, či jinak hýbnout kostrou, co říkáte?