Když jsem prvně otevřel tuhle knížku Aleše Dvořáka z nakladatelství Grada, bliklo mi v hlavě: “z hlubin vědy na vzduch”. Když jsem se pak do ní začetl, pochopil jsem proč.

Aleš je běžec, ale hlavně je to vědátor, který chce pochopit a pak nám lidsky předat, jak se to v lidském těle a v naší hlavě mele, když se snažíme my laici pochopit pojmy, o nichž se už učíme ve škole v hodinách biologie, ale stejně jsou pro nás (spíše více než méně) záhadou.

Vrátím se k prvotní myšlence: z hlubin vědy na vzduch. Osobně tvrdím, že běh stojí (běh stojí je docela slušný protimluv) na třech základních kamenech: technice, metodice a dýchání, ale když se nad tím víc zamyslíte, tak je to všechno o tom, dostat do těla dostatek kyslíku. A pak se naučit s tím kyslíkem hospodařit – a k tomu nám slouží takový malý potvůrky v buňce – mitochondrie. O tom, v jaké jsou kondici, pak vypovídá třeba naše VO2 max. 

No a pak je tu jídlo a není od zajímavosti, že řada lidí běhá, aby se mohla dobře najíst. Ale naše tělo má o tom dobře (rozuměj správně) většinou jiné představy než naše chuťové buňky. Takže Aleš v knize píše ve svém příběhu o tom prvním, a pak vysvětluje na základě citovaných studií to správné.

No, a ještě bych zdůraznil jednu oblast, o níž je v knize řeč, a tou je regenerace, neboli odpočinek. A v životě člověka se to má často tak, že buď odpočívá furt anebo vůbec. Oboje se pak dosti často podepisuje na zdraví daného člověka. Takže v této oblasti, ostatně jako ve všech, je dobré držet se zlaté střední cesty, a na tu se vás v knize Aleš snaží navést.

Poselstvím knihy by tak za mě mohlo být: běhejte, choďte, lezte po horách, plavte, jezděte na kole, na lyžích, bavte se pohybem, odpočívejte, jezte a pijte, prostě žijte a budete zdraví, veselí a fit, dokud budete žít.

Probuďte svou nohu (své chodidlo), probudíte tím nejen celé tělo, ale i svou mysl. Z reflexní terapie je známo, že na lidském chodidle jsou reflexní body, které jsou spojeny se všemi orgány lidského těla. Které když jsou aktivovány, pozitivně působí na jejich chod.

 Tyto body můžete aktivovat jak tlakem (palce), tak i chůzí na boso či v bosobotach.

No a léto je ideální čas probudit své nohy a tím i celého sebe sama k životu. O tom jak to smysluplně udělat pojednává kniha Bosé běhání.

 Bosé běhání překvapivě nezavrhuje běhání a chození v botách, spíše varuje před tím, začít chodit a běhat bosí bez postupného přizpůsobování, tak jak mnozí často činí. Když se začtete do popisu Michaelova stylu běhu důkladněji, zjistíte, že je to obdobné, vlastně stejné, jako u Přirozeného běhu, tedy, že člověk má našlapovat na přední část chodidla.

Co je pata je zcela jasné (nachází se na druhé straně chodidla než prsty) a když na ní došlápnete bosí, zakřičíte ouvej a hned při následujícím došlapu budete koukat, abyste už tak blbě nedošlápli. Nášlap na špičku prochází vývojem, neboť bříško se nalézá v přední části chodidla, nelze tedy napsat: „Našlapujte na střed chodidla“, to by byla hloupost, tak se napíše špička, aby se zdůraznila přední část chodidla, ale na špičce chodidla jsou prsty a zkuste běžet pár kilometrů po prstech, taky budete za chvíli křičet „Ouvej, ouvej“ a sklopíte to na bříška.

Něco jiného je ale chůze, v poslední době jsem zachytil takové absurdity, že i při chůzi by měl člověk došlapovat na přední část chodidla. To je naprostá hloupost, a kdo to chvíli zkouší aplikovat, uvědomí si jak až veliká.

Proč je běhání, ale i chození naboso nebo v bosobotách pro nohy, vlastně pro celý pohybový aparát zdravé

Běhání naboso je zdravé, protože při něm, počínaje chodidlem, pracuje zcela přirozeně (zapojují se při něm postupně všechny úpony, svaly, klouby, jak mají) celá noha. A nejenom svaly, šlachy, úpony, klouby nohy, potažmo dolních končetin, ale přes svaly středu těla (core) se přičiní o váš běh (o váš let) celý vršek. 

Bez dlouhého studování prostě běžte ven, zujte boty a zkuste pár minut běžet, jsem si jistý, že během těch pár minut zjistíte, jak je běhání naboso pro celé tělo osvobozující, zkuste to však raději na trávě než na jakékoliv cestě. A možná bych vám doporučil i než to vyzkoušíte naboso, vyzkoušet to v bosobotách, a přímo vám řeknu v Bosoboty Leguáno, protože ty z mé vlastní zkušenosti nejlépe zprostředkují noze stejné pocity, jako když půjdete nebo poběžíte bosí. Na rozdíl však od chůze či běhu naboso, se budete cítit bezpečnější a tím pádem budete i uvolněnnější.

Ale bacha, protože jste až dosud běhali obutí, většinou v botách neumožňující noze přirozenou práci, tak to s tím běháním naboso nepřežeňte a začněte se na něj připravovat cvičením. V knize najdete množství vhodných cviků jak na posílení, tak na protažení všeho – všech svalů, úponů, šlach, které při běhání a chození v botách nemohly nebo nemusely pracovat, a tak vám lehce zakrněly. 

Kniha Bosé běhání je velkou studnicí dalších užitečných informací, rad, poznání, které byste měli do svého života přenášet postupně, na základě vlastní prožité zkušenosti. Pak pro vás bude za čas běhání a chození naboso radost, která vám pomůže uvolnit se, nebrat se tolik vážně, vrátit do dětství nejen vašeho osobního, ale i dětství člověka (doby, kdy se začal stavět na nohy), do doby, kdy chodil a běhal bos.

Běhat a chodit bos je naprosto osvobozující pocit, ale bohužel, i když vám chodidla a všechno v těle zpevní natolik, že se bude cítit bosí nejen svobodně, ale i bezpečně, tak člověk nesvázal jen své nohy pomocí bot, ale „oblékl“ do krunýře i většinu cest, takže se bot úplně nezbavíte, v tom případě pak však boty, které obujete, nechte vybrat vaše nohy a vybírejte takové, které mají co nejpružnější podrážku a mezipodrážku, a také mají široký svršek, aby v nich mohly vaše chodidla co nejaktivněji pracovat.

V knize není moc věcí, s kterými bych s Michaelem polemizoval. Knihu doporučím s nejlepším svědomím mladým stejně jako dříve narozeným. Těm možná obzvlášť, neboť často vyvrací mýty lékařů, kteří jim nedoporučují chůzi a běh poté, co si způsobili zdravotní problémy tím, že se léta nehýbali pohybu, seděli na zadku a rostli do šířky. 

Bosé běhání doporučuji pozornosti úplně každému, protože zcela určitě pomůže zlepšit každému jeho běh a běh života vůbec!

Chce-li si člověk běh zamilovat, nesmí se ho snažit ovládnout. Ovládnout ve smyslu mít nad ním nadvládu. Protože vše co toužíme ovládnout se brání, i proto, ti co to tak dělají, nemohou nad během vyhrát a běh se jim stále vzpouzí.

Název knížky vyvolává pocit, že jde o pokyn někomu, komu ujíždí vlak. A ve své podstatě tomu tak skutečně je, neboť celou knihou se táhne jako nit myšlenka: Člověče, hýbej se, jez normálně – neskákej na špek novodobým spasitelům lidstva (strůjcům a tvůrcům zaručených diet), užívej si život a vše bude O.K.

Knihu vydalo nakladatelství VERBUM, a jejím autorem je Aleš Dvořák, jehož první kniha se jmenuje Z hospody na maraton. Já jsem ji měl v ruce už v létě, v knihkupectví, ale protože jsem v té době byl zaujat boji ve staré Anglii, řekl jsem si: Na tebe je holka ještě čas. Pak mě Aleš oslovil, zda bych se nestal jejím kmotrem (křest proběhne v lednu v knihkupectví Dobrovský na Václavském náměstí), tak jsem se do ní začetl a jsem nadšený.

Mohlo by se tedy zdát, že kniha je hlavně o běhání, o běžcích, ale to ani náhodou. Aleš v ní velmi vtipným způsobem popisuje, to, co já se kostrbatě snažím vysvětlovat svým Pappenheimským od chvíle, kdy píšu o běhání a zdravém životním stylu. 

Dokáže vysvětlit, jak fungují základní metabolické a životní pochody v buňce, jak se nadřou orgány těla, když jim příliš nakládáme, jak na talíři, tak v tréninku. Proč je dobré po těžkém tréninku zařadit pauzu nebo lehký běh. Prostě proto, aby tělu zbyla energie a prostředky na stavbu, protože, když běžíte furt na plno, tak veškerou přijatou energii spálíte výkonem.

Aleš vysvětluje vztahy mezi civilizačními nemocemi a přílišným příjmem energie, respektive jejím nedostatečným výdejem, prostě tím, že člověk moc žere a málo se pere (hýbe). Což dělal, když se musel o svůj život prát od doby kamenné až do doby nedávno minulé, aby urval kus žvance, nebo aby se sám nestal žvancem.

Aleš populárně naučné části doprovází, nebo uvádí, svými běžeckými a turistickými zkušenostmi, v nichž vršil chybu na chybu, aby pak vysvětlil, co udělal špatně a jak z toho vybruslil.

Pokud vás zajímá, jak se to má opravdu s různými dietami, co za nimi je, kdy je dobré je dodržovat, ale proč to nikdy nebudou univerzální návody na stravování, tak i to se v této knize dozvíte. A vězte, že RNDr. Aleš Dvořák, Ph.D., ty tituly před a za jménem nemá jen na okrasu, ale fakt ví, o čem mluví, tedy píše.

V závěru knihy se nalézají i hlášky, které se do knihy nevešly, z nichž jsem si pro vás vybral pro pobavení a pro dokreslení toho, že fakt nekecám, že Aleš dokáže i v odborných částech bavit, tuto:

„Co ty nový bavlněný kapesníky, jsou dobrý?“
„Já nevím, mně se v půlce hrozně začalo chtít na záchod!“
„Co to znamená?“
„Že jsem si s ním utřel zadek. Ale neškrábalo to, tak jsou asi dobrý!“

Králové silnic je kniha, která mě dostala víc než Born to run, Běž a jez, či Běhej, nebo zemři. Proč? Protože to není příběh jednotlivce, ale příběh toho, co všichni (a já obzvlášť) tak milujeme, čemu jsme bezvýhradně propadli – příběh BĚHU!

Upřímně, kdo z vás zná jména Frank Shorter, Bill Rodgers, Alberto Salazar? Nejspíš jen ti, kteří se trošku více zajímají o historii běhu, ale většině těch, co dnes běhají, ta jména moc neřeknou. A přece hlavně tito tři stáli (no v jejich případě použít slovo stáli je hodně nepatřičné, protože oni tři doslova rozběhali Ameriku) u zrodu toho, čeho jsou ti, co dnes běhají, součástí. U běžeckého boomu.

Pravda je, že v roce 1972, kam je datován začátek běžeckého boomu v USA, u nás shodou okolností začínal být běh také velmi populární, když za jeho boomem byla Liga 100, která měla v každém kraji své vedení, jež se podílelo na organizování mnoha a mnoha běžeckých závodů. V časopise „Maraton“, který až do své smrti vydával Ivo Domanský, pak přinášel prakticky kompletní výsledky ze všech běžeckých závodů a časem i něco navíc z běžeckého světa.

Ale zpět ke knize Králové silnice. Čím mě tak moc oslovila, že jsem ji v úvodu tak vynesl do nebes? 

Hledání a nalézání vlastních cest

To bylo to první, co mě zaujalo. Protože Frank Shorter, Bill Rodgers i Alberto Salazar byli hledači vlastních cest, což mně osobně je velmi sympatické, protože jsem to měl a dosud v životě mám (hlavně co se běhu týče) stejně. Navíc jsem přesvědčený, že i když čerpáme základy z prověřených zdrojů, tak šampióny od průměrných běžců či běžkyň odlišuje to, že se vydávají za hranice poznaného a obecně uznávaného. Že jsou to svým způsobem „zlobivé děti“, chcete-li osobnosti, které nejsou ochotné být křečkem v kleci, ale hledají své pole, na němž by byli králi a královnami.

Běžecké hvězdy jsou sice hlavními lákadly, ale prachy se točí jinde

Mnozí z nás berou běh jako miminko, které je čisté a nezkažené, sající mateřské mléko z prsu matky a nemající potřebu starat se o to, kdo ho nasytí, kdo ho oblékne, umyje, zahřeje, takže pokud zrovna neřve, tak se blaženě usmívá na celý svět. Prostě: běž a usmívej se :).

No ale protože světu od nepaměti vládnou peníze, tak by bylo divné, kdyby ty neovládly i svět běhu. Bohužel, pokud jde o běh, sehrála v něm velmi negativní roli snaha zastánců „čistého“ sportu, rozuměj zastánců amatérismu, kterou v socialistickém bloku krásně obešli tím, že běžci byli vojáci, tudíž státní zaměstnanci, takže běhání měli v popisu práce. Ve zbytku světa pak špičkoví běžci běhali za polívku, a to někdy doslova. V tomto ohledu byli Frank Shorter, Bill Rodgers a Alberto Salazar bojovníky za spravedlivé a čisté odměňování pro špičkové běžce.

Rizika běhu

Kdo mě zná trošku víc, ví, že jsem běžecký „bezpečák“. Řekl bych, že to je moje největší know how, snad proto, že mou specializací je odhalování a eliminace pracovních rizik :). Běžecká zranění jsou velmi specifické následky běhu, které pohříchu nejsou způsobeny nezodpovědnými výrobci běžeckých bot, ale hlavně špatným běžeckým stylem, přeceňováním svých fyzických schopností, netrpělivostí, podceňováním regenerace a spánku, a v neposlední řadě nechutí se protahovat a posilovat.

Na knize Králové silnic velmi oceňuji, že se zde čtenář setká snad se všemi běžeckými zraněními, která běžce postihují, a že to, jak vznikají, co je vyvolává, i jejich možné následky je zasazeno vždy do příběhu, což čtenáři (pokud je vnímavý) umožní dát si pět a pět dohromady.

Dvě ukázky z knihy Králové silnice

 „Závod není pro rychlé. Je pro odhodlané a neúprosné, nezlomné, neochvějné a oddané. Chvilku upalovat po silnici a svalit se na zem, to dovede každý trouba. Ale pokračovat, když každý nerv v těle křičí, že toho má dost, překonat únavu, vyčerpání a zoufalství, ignorovat zdravý rozum a jít přímo proti němu; v tom spočívá opravdová velikost. To je známka šampiona“.

Barclayův tréninkový plán z nejstarší knihy o běhání, sepsané v roce 1813 Walterem Thomem:

Závodník by měl vstát v pět hodin ráno a pak:

1. Běžet půl míle do kopce, co nejrychleji.
2. Ujít šest mil středním tempem.
3. V sedm hodin posnídat (krvavé bifteky a skopové kotlety s okoralým chlebem a zvětralým pivem).
4. Ujít šest mil středním tempem.
5. Půl hodiny ležet svlečený v posteli.
6. Ujít čtyři míle.
7. Ve čtyři hodiny odpoledne povečeřet (bifteky, skopové kotlety s chlebem a pivem jako ke snídani).
8. Ihned po večeři uběhnout půl míle, co nejrychleji.
9. Ujít šest mil středním tempem.
10. Odebrat se do postele v osm hodin a nazítří vše opakovat.

Knihu jsem zhltnul za dva dny a rozhodně bych si dal nášup!

Králové silnice, napsal Cameron Stracher, vydalo  a zakoupit jí můžete v nakladatelství Mladá fronta, za cenu 239,- Kč.