Běh života člověk nezastaví, byť by se snažil sebevíc, tak proč nevzít běh věcí do svých rukou, do svých nohou? Prostě vyběhnout a nechat na sebe působit chladivé dotyky přírody v podobě ranního vzduchu, zářících paprsků poledního slunce, uklidňujícího soumraku nebo sypajících se sněhových vloček.

Běh je již dlouhý čas celosvětovým fenoménem, mnozí se ptají: Čím si to zasloužil, vždyť před pár desítkami let byl jen pouhou „Popelkou“? No čím si to zasloužil? Zasloužil si to tím, že k tomu, abyste jej mohli provozovat, nepotřebujete skoro nic – jen boty, něco na sebe a času jen tolik, kolik si jej dovolíte mu věnovat.

Nepotřebujete shánět žádné parťáky (i když ve dvou či ve skupině má běh také své kouzlo), nikam dojíždět, zjišťovat zda je volno – příroda má neomezenou otevírací dobu. Zkrátka je to jen na vás a o vás.

Běh je dar, který byl člověku dán, aby žil. Při běhu a při chůzi je člověk naprosto svobodný a otevře-li se, dokáže se jejich prostřednictvím zbavit veškerého napětí a balastu, které v něm přebývá a uvolněné místo zaplnit klidem, mírem a radostí z toho že je, že žije, že je součástí něčeho většího, než je on sám, že je součástí ohromného dobrodružství, že je součástí ŽIVOTA.

Rozebíháte-li se na cestu dobrodružství, na němž vám bude průvodcem běh a nemáte zatím, s touto cestou žádnou zkušenost, nebo si jen pamatujete to, co vám říkali, že je běh ve škole, tak vězte, že to co si pamatujete, není běh, ale úprk.

Vy však nemáte důvod před ničím prchat, i když byste chtěl za pomoci běhu prchnout ze života všední reality do života kouzel, o němž jste slyšeli, že dokáže běh vykouzlit.

Vyběhněte pěkně zvolna. Vyběhněte nebo se jen ze začátku rozejděte. Běžte (jděte) tak, abyste mohli volně dýchat, neboť dech je to, co řídí vaše tempo a poslechnete-li jej, uvidíte, ucítíte velmi brzy blahodárné účinky běhu či chůze i na sobě.

Neuběhne ani měsíc a budete v běhu, v hýbání se až po uši a už nebudete chtít nikdy přestat, protože tu opojnou chvíli budete chtít prožívat znovu a znovu. 

Tak pojďte, poběžte, ať vám nic z toho, co je výše popsáno neuteče. Odměnou vám bude veselá mysl a tak jak známo je půl zdraví, tu druhou půlku si věnujete pohybem.

Necítíte pevnou půdu pod nohama? Blahopřeji – možná se vám konečně podařilo vzlétnout!

Jo, jo, jakmile člověk začne běhat, tak už ztrácí půdu pod nohama. Je to zvláštní, ale je to tak. Znám spousty lidí, kteří, než začali běhat, tak měli pocit, že mají svůj život pevně pod kontrolou, ale jakmile se spustili s během, zjistili, že je všechno jinak.

Že to vlastně byla spíš jakási obrana před skutečným životem. Zatímco tím, že začali běhat, se jim opravdový život otevřel.

Nejspíš to bude tím, že s během se jim skutečně otevřel nový svět, neboť se na svět a na život začali dívat jinýma očima – otevřenýma očima.

Ono totiž nejde dost dobře běžet, aniž byste se dobře nedívali okolo sebe, aniž byste se dobře nedívali, co je před vámi, co je okolo vás, i co je za vámi, protože ve chvíli, kdy tak člověk nečiní, tak najednou kouká, že leží na zemi.

Takzvaně „ustlat“ si člověk samozřejmě může, i když běhat nezačne, ale při běhání se vám to stane natotata.

Takže pokud se chystáte začít běhat, zapřemýšlejte, jestli chcete také změnit svůj dosavadní způsob života, protože jakmile se jednou rozeběhnete, tak už není cesty zpátky, ale i to je možná důvod toho, proč tolik lidí běhá – prostě se nechtějí vracet, protože konečně našli způsob, jak jít v životě dopředu a netočit se v kruhu.

Prostě , jak to udělat, aby člověk neměl pocit, že je těžký jako slon, ale letí

Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.

Dostal jsem otázku, zda lidé běhají spíše proto, že je k tomu vede touha po dokonalosti, či potřeba odreagování se, respektive zbavení se depresí. 

Odpovídám: obojí! I když, abych to řekl přesně, jak to vidím já, tak bych řekl, že nejdříve tu je snaha něco ve svém životě změnit. 

Otočit kormidlo svého života do jiných vod. Jen málo kdo má na začátku jasnou představu, co vlastně chce. 

Většinou ví, že takhle dál už to nechce a hledá. Hledá svou cestu z koloběhu: práce, rodina, vztahy, peníze… 

Hledá něco, kde by byl jen sám za sebe. Má-li kliku, narazí na „svého“ člověka – svého průvodce, svého zasvětitele, který mu pomůže udělat první kroky v jeho novém světě. 

Který mu pomůže, aby pochopil, že vše je to jen o něm samém, že nikdo a nic na světě mu nepomůže zbavit se jeho děsů, kromě jeho samotného. 

Je-li zaměřen více silově – má v sobě spousty testosteronu – vymydlí ho ve fitku nebo při nějakém bojovém umění. 

Jde-li spíše o člověka vnímavého, hledajícího vnitřní rovnováhu skrze poznání běhu světa – stane se jeho průvodcem na cestě a věrným společníkem běh nebo jóga.