Dá se zlepšovat i když už vám odzvonilo sedmdesát let? Dá! Jen to nesmíte zabalit s prvním nezdarem. Ostatně tak to chodí se vším po celý lidský život.

Posledních víc jak 15 let jsem se věnoval spíše pomoci druhým v jejich plánech být zdraví a v lepší kondici než roky před tím. Mými nejčastějšími klienty jsou lidé čtyřicet a čtyřicet plus. Také však mladší, nebo starší.

Letos, kdy mi bylo sedmdesát, jsem zase začal myslet i na sebe, a začal trošku systematicky trénovat. Bohužel zdraví mi do toho hodilo vidle. 

Ale co už, přece nebudu věřit těm, co říkají, že s přibývajícím věkem už jde všechno z kopce.

Vloni, od 11. listopadu jsem si po dvaadvaceti letech začal zapisovat trénink. Ne že bych si ho psal dopředu. Mám sice v hlavě nějakou představu, co bych chtěl v daném týdnu odtrénovat, ale kolonky jednotlivých dnů si vyplňuji až poté, co odtrénuji. Letos jsem si plán lehce upravil, abych splnil cíl, uběhnout nebo lépe řečeno, absolvovat za 6 dní 500 km, tak uvidíme jak se to podaří.

Pokud jde o intenzitu, řídím se intuicí, nikam to netlačím, vrchol mě čeká na Šestidenní v Konstantinových Lázních od 2. května, takže času je dost.

Co je nejzajímavější je fakt, že i když někdy subjektivně cítím, že dneska to za moc nestojí, hodinky mě pak přesvědčí o opaku. 

Chtěl bych předeslat, že hodinky zapnu, když vybíhám, vypnu při doběhu, a až doma kouknu, jak to vyhodnotily. Rozhodně během tréninku nic nesleduji.

Za těch šest týdnů hodinky hlásily velmi pěkný progres, tak uvidím, jak dlouho to bude trvat. Každopádně bych řekl, že když to člověk vezme rozumně do ruky, tak ani po sedmdesátce si nemusí zoufat, že lepší už bylo a nikdy už nebude.

Za mě je to pozitivní z toho pohledu, že jak se prodlužuje lidský věk, tak pořád je na čem pracovat, a bačkory můžou zatím stále čekat v koutě. Tedy alespoň u těch, co neuvěří těm nesmyslům, že po sedmdesátce už to nejde.

Tak to jsem udělal před třinácti roky. Musel jsem se zastavit v běhu, abych se mohl zas rozeběhnout. Dva a půl roku předtím jsem se snažil zároveň běhat, dávat lidem naději a vytvořit nový svět – Běžeckou školu. Najednou jsem zjistil, že potřebuju vypřáhnout, zastavit se, jinak mě z toho klepne. Zažil jsem to už před sedmadvaceti roky, ten divný pocit sladkosti v krku, ten divný pocit tlaku na prsou a pak pád do hlubin. Nechtělo se mi to opakovat znova, tak jsem si řekl, že se musím zastavit a zastavil se.

Rozhodl jsem se, že si dám několik měsíců pauzu od závodů a budu se věnovat jen Běžecké škole a začnu od začátku. Začnu zase běhat jen pro radost a vystoupil jsem z vlaku závodů, jež jsem tehdy běhal.

Inspiraci mě poskytl Forrest Gump

Po několikáté jsem se podíval na film, přečetl si knížku, a i když jsem měl za to, že již nemohu najít nic nového, nic objevného, tak jsem něco našel, a opět to bylo hluboce lidské, opět to mělo hloubku nejhlubšího poznání.

Životní zkoušky

Všimli jste si? Ve chvíli, kdy se mu Jenny konečně zcela odevzdala, ve chvíli, kdy mu poprvé v životě řekla: „Miluju tě“ a taky to udělala, od něj odchází. Před tím mu ale dala nejlepší dárek v životě, jak o něm prohlásil Forrest, dala mu tenisky. Ty tenisky, v nichž pak běhal tak dlouho, aniž věděl proč, až ho konečně Jenny zahlédla v televizi a napsala mu dopis.

Teprve v té chvíli, ve chvíli, kdy běh ztratil smysl, protože Jenny jej viděla běžet, s běháním skončil a vrátil se domů, aby mu měla Jenny kam poslat dopis. Aby mu mohla ukázat syna, aby mu mohla říci, že je táta, aby ho mohla požádat, aby si ji vzal, aby mohla umřít.

Život někdy dokáže být děsně krutý a zároveň velmi štědrý. Forrest přišel o svou celoživotní lásku, ale byl obdarován malým Forrestem. Přišel o svůj dosavadní životní cíl – motor, aby mohl změnit jeho obsah a žít pro něco nového.

Vždy je třeba žít pro něco, pro někoho, jinak je náš život příliš plochý a smutný. Každý z nás žije sice SVŮJ život, pro SEBE, ale žije jej skrze DRUHÉ, neboť ti jsou naším zrcadlem, které nám nechává nahlédnout pravou podstatu věcí, ať se nám to líbí či ne!

Zažíváme to všichni ve svých životech – ve chvíli, kdy si myslíme, že už prostě nemůže být líp, přijde nečekaná facka, ve chvílích, kdy si myslíme, že už nemůže být hůř, přijde vzkříšení.

Je to učení Zenu i Ježíše Krista zároveň. Neustále se opakující vítězství i „porážky“. Také by se to dalo napsat, neustále se opakující porážky a „vítězství“. Protože vítězstvím je učiněno zadost něčemu, oč jsme dlouho a dlouho usilovali a po jeho dosažení stojíme zase na začátku, zase nevíme, kudy dál. Zatímco poté, co utrpíme porážku, nám cíl zůstává, jen zjistíme, že k němu musíme zvolit novou cestu, máme tedy stále kam jít, oč usilovat. 

Forrest je ve mně hlouběji než jsem si myslel

Při sledování filmu a poté, jsem si uvědomil, že můj vlastní život je s tím Forrestovým spojen více, než jsem si myslel. Že nás nespojuje jen běh, který u něj více než u jiných znamenal utéci někomu, kdo ho honí, utéci se k někomu/k něčemu, co by měl/co má rád. Uvědomil jsem si, že veškeré mé kroky, cesty, které jsem učinil s během do chvíle, než jsem poznal Danu, jsem vlastně dělal, aby mě uviděla a poslala zprávu, že tu je. Aby si koupila první číslo Runu, v něm objevila stránky behej.com a na něm mé články a napsala si o trénink. Prostě nebylo jiné cesty. 

Paralelu s Forrestem to má i v tom, že do té doby, než mi napsala, byl pro mě běh vším a pár dní bez běhu pro mě znamenalo skoro smrt. Od té doby, co jsem s ní, už to tak necítím, běhám, ale již to není pro mě to životně nejdůležitější.

Běh splnil svou úlohu a teď už je tu „jen“ pro mě a pro to, abych jeho prostřednictvím mohl jiným něco říct. A v podstatě není ani nejdůležitější to, jestli jim říkám něco o běhání nebo jim nechávám nahlédnout do svého nejhlubšího vnímání světa. Každý si vezme to, co zrovna v danou chvíli potřebuje.

Někdo mě za má slova občas i pokárá a napíše: Ty, ty, ty, ty mě budeš tak dlouho zlobiti, až ti někdo rozbije ciferník:), nebo že bych měl psát jen o běhání a do jiného se nemíchat. Ale i to patří k věci, dotyčný si uleví, učinil „spravedlnosti“ zadost a může si jít zase v klidu zaběhat a další den už si zase listuje stránkami Běžecké školy. 

A tak to má být, poručík Dan taky nejdřív Forrestovi vynadal, že ho zachránil a nenechal ho zemřít na poli cti a slávy, jako zemřeli jeho předci, pak vynadal Bohu, že ho stejně vždycky nechá na holičkách, pak Bohu odpustil, smířil se s ním, poděkoval Forrestovi a nakonec i on našel prosté lidské štěstí.

Já své štěstí našel a neměnil bych a vám přeji, abyste každý jeden z vás našel to své, protože, čím víc bude nás šťastných, tím bude méně nešťastných a i tak trošku závidějících, prostě bude líp.

Už aby to bylo, že jo?!

Přeji vám krásnou, poklidnou a ničím nerušenou čtvrtou neděli adventní, a pamatujte: lepší je se zastavit sám, než aby to něco udělalo za vás.

Lidi neblbněte a místo přetlačování a přetahování si radši podejte ruce. Protože, víte co? Rozpory v lidské společnosti byly a budou. Vždy tu bude nějaký Kain či Ábel a ti, co stojí za nimi. A jestli jde někomu o to, aby nebyl ovcí, tak by bylo dobré si uvědomit, tak jí stejně je, protože člověk je stádní tvor, ať se mu to líbí, či ne.

Člověk je tvor žijící od nepaměti na pomezích. Na pomezí touhy být součástí celku a touhou být tvůrcem. Být součástí stáda a zároveň být sám sebou (sám za sebe).

Když se nad výše uvedeným zamyslíme, nutně nás musí napadnout: co se má člověk ve svém životě naučit? 

Není to TOLERANCE? – Tolerance jednoho k druhému, tolerance k veškerému životu na Zemi, tolerance k sobě samému? 

Není to SPOLUPRÁCE? – Spolupráce s ostatními formami života na Zemi i ve Vesmíru? Spolupráce jednoho s druhým?

Není to SEBEOBĚTOVÁNÍ? – Obětování se pro něco, pro někoho?

Není to SEBEDÁVÁNÍ? – Dání sebe sama druhému – druhým?

Není to POCHOPENÍ a z něj pramenící MOUDROST? – Pochopení veškerého dění kolem nás?

Možná vás napadne ještě POROZUMĚNÍ.

Ano, porozumění se určitě také musíme naučit, ale to už je skryto v pochopení, přičemž pochopit lze i bez zapojení rozumu, proto mu dávám přednost a stavím jej výše.

Odpovídat na výše položené otázky nebudu, ostatně je advent – čas, který chtě – nechtě vede člověka k tomu, usebrat se do sebe, přemýšlet o dění kolem sebe, o dění ve světě trošku jinak než v čase, kdy kolem něj život letí jako splašený kůň. Takže je to velmi vhodný čas, odpovědět si na tyto otázky každý sám za sebe a pro sebe.

Já jen předestřu, že osobně to nazírám tak, že celý náš život směřuje k tomu, abychom skrze toleranci, spolupráci, sebeobětování a sebedávání, dospěli k pochopení a moudrosti…

A ještě se vrátím k životu na pomezí, kterému vděčím za mnohé, možná za vše, neboť život na pomezí mě naučil dívat se na život ze všech možných úhlů a také mě naučil, že nikdy se nedá zvítězit takovým bojem, kdy oba soupeři se snaží uštědřit si silnější ránu. 

Ptáte se, od kdy žiji na pomezí? Odjakživa! A moc si to užívám, neboť mi to umožňuje mít oči všude – pravda, taky občas šlápnout do  lejna:).

Tak krásnou druhou neděli adventní a až budete zapalovat druhou svíčku na adventním věnci, zkuste si něco přát, možná se vám to splní, možná ne, ale to také patří k životu, že občas nám nadělí, občas ostrouháme, ale zlobit se na to na život nemá cenu, protože, k tomu, aby se přání splnilo, to chce splnit jednu podmínku a tou je víra. Víra v to, že to, co si přeji se splní!