Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.

Dostal jsem otázku, zda lidé běhají spíše proto, že je k tomu vede touha po dokonalosti, či potřeba odreagování se, respektive zbavení se depresí. 

Odpovídám: obojí! I když, abych to řekl přesně, jak to vidím já, tak bych řekl, že nejdříve tu je snaha něco ve svém životě změnit. 

Otočit kormidlo svého života do jiných vod. Jen málo kdo má na začátku jasnou představu, co vlastně chce. 

Většinou ví, že takhle dál už to nechce a hledá. Hledá svou cestu z koloběhu: práce, rodina, vztahy, peníze… 

Hledá něco, kde by byl jen sám za sebe. Má-li kliku, narazí na „svého“ člověka – svého průvodce, svého zasvětitele, který mu pomůže udělat první kroky v jeho novém světě. 

Který mu pomůže, aby pochopil, že vše je to jen o něm samém, že nikdo a nic na světě mu nepomůže zbavit se jeho děsů, kromě jeho samotného. 

Je-li zaměřen více silově – má v sobě spousty testosteronu – vymydlí ho ve fitku nebo při nějakém bojovém umění. 

Jde-li spíše o člověka vnímavého, hledajícího vnitřní rovnováhu skrze poznání běhu světa – stane se jeho průvodcem na cestě a věrným společníkem běh nebo jóga.

Mezi běžci panuje názor, že vytrvalost je hlavně o naběhaných kilometrech a tak se snaží jich naběhat co nejvíce. Kupodivu exstuje jednodušší a lidštější přístup, jak si vybudovat skvělou vytrvalost a tím je toulání se po horách, kdy jdete celý den, celé dny, nejlépe s mírnou zátěží na zádech, stoupáte, klesáte, koukáte na tu krásu kolem sebe a ani netušíte, jak to prospívá vaší fyzické kondici, vaší běžecké formě.

Otevírám oči, chvilinku si je rozespale protírám, odhrnuji závěs a uchvácen zírám na scénu za oknem. Vrcholky hor, ještě včera šedívé, pokrývá čerstvá vrstva blyštivě se třpitícího sněhu.

Vyrážím pro čerstvý chléb a mléko, abychom mohli dát zdravou snídani. Venku to docela zebe. Nebe je však bez mráčku, chladný vzduch skýtá úchvatné pohledy, kam se oko podívá. Vše se zdá velmi blízko, průzračné a čisté jak křišťál.

Těším se na krásný den. Kopec, který musím vystoupat od Astorie k obchodu, se mi poprvé, co jsme v Grächenu, jde lehoučce. Nakoupím a valím do našeho dočasného domova.

Nasnídáme se, nabalíme do krosny teplé oblečení a jídlo a v půl desáté (jasně, zase se nám nepodařilo vyrazit dřív) vyrážíme na túru. Jdeme pohádkovou cestou, což značí projít dětským parkem se skluzavkami, černými vepříky, malými černými telaty a dále pohádkovým lesem až na Alpju.

Vzduch se třpytí tisíci zrcátky, vše okolo jiskří, dýchá, zpívá, šumí, ševelí, tetelí se, bouří – prostě žije. Den je doslova nabitý elektrizující energií.

Vstoupíme do Gletschertoru, země obra, který bez ustání roní slzy, jimiž napájí blyštivou horskou řeku valící se dolů do údolí, které si již před staletími vyhlédli ke svému životu Wallisané, k Zermattu – místu, jímž musíte projít cestou k Matterhornu.

Obr si tu žil vcelku klidně, po celá staletí si pěstoval stříbrný vous ze sněhu a ledu, vous nabýval na síle a pomalu vytlačoval vše živé, až dal vzniknout úvalu Gletschertor.

Tisíce let zde byl jediným pánem a jeho knír rostl do délky, šířky i výšky. Miloval klid hor, které ho obklopovaly, miloval však i život a tak v podpaží své levé ruky vytvořil rajskou zahradu – Alpja.

Za odměnu se pak mohl v krátkém létě těšit pohledem na pobíhající a pohvizdující sviště, radostně poskakující kamzíky, poletující rehky, motýly, čmeláky a desítky dalších tvorů, kteří sem našli cestu, když hledali ráj na zemi. Ptáci sem přinesli ve svých útrobách semínka azalek, mateřídoušky, pryšců, borovic, modřínů a desítek dalších zástupců rostlinné říše.

Slunce se vždy muselo na chvíli na své pouti nebeskou bání zastavit, potěšit se pohledem na tu krásu, nasát vůni, kterou zde v chladném, čistém vzduchu všechny ty kvítky a stromy vydávají.

Při tom vyměnilo pár slov s obrem, poděkovalo mu za tu nádheru, které zde pomohl vzniknout, poprosilo mráčky a nadýchané obláčky, aby občas obra poškádlily, polechtaly a přikryly svým stínem, aby mu lépe utíkal jeho nekonečný čas.

Obr při tom občas kýchl a dolů do údolí se přivalila lavina sněhu. Ve stopách lavin pak přišli do Gletschertoru lidé, šli ještě kousek dál a i oni objevili ráj na zemi.

Tak plynul čas, jiní lidé tisíce kilometrů odtud hledali také ráj, z něhož byli kdysi vyhnáni.

Hledali, hledali, ale nemohli ho stále nalézt a tak si někteří z nich vymysleli, že ten lze nalézt až v nebi, ve chvíli, kdy opustí své tělesné schránky a spočinou s pánem bohem na nějakém obláčku tam vysoko na nebesích.

Jiní lidé ale byli netrpěliví, nechtěli čekat, až odejdou na věčnost, chtěli žít v ráji už zde na zemi, a tak začali vymýšlet, jak to udělat. Bohužel na to šli špatně. Vymýšleli různé ptákoviny, které by jim usnadnily život, přinesly bohatství, slávu a moc a pomohly jim vládnout jiným.

Tak si představovali ti zbloudilci ducha ráj na zemi. Dnes už se všichni z nich dávno stali potravou červů a dali tak alespoň život něčemu smysluplnému.

Náš obr však žije dál. Jen ten jeho vous už není tak mohutný. Vlivem všech těch výmyslů lidí žijících daleko od ráje, který pomohl stvořit, ale také vlivem čím dál tím častějších zastavení slunce na své pouti světem, mu z vousu začalo čím dál tím více ukapávat, až najednou do údolí začala téct řeka.

Občas se stalo, že se ulomil celý mohutný fous a ten pak letěl dolů. Přitom si razil cestu změklým knírem a do vousu dělal mohutnou rýhu. Dnes už z vousu zbylo jen velmi málo. Obr je proto smutný a často pláče. Slzy, jak známo, jsou slané a tak rozpouštějí spolu s paprsky slunce další a další částečky ledu a sněhu a tím napájejí koryto Riedbachu, jeho vody se vlévají do Matter Vispy, její zase do Vispy.

Dnes ale obr nepláče nad svým osudem, který mu běh světa určil a který říká, že jednoho dne se celý jeho vous rozpustí a zůstane tu jen srdce ukryté v kameni. Jeho rajskou zahradu už budou možná obývat jiné rostliny, jiná zvířata, jiné bytosti, ale přesto tu stále bude a on se z ní bude moci těšit.

Jen už nebude dávat život údolí, které až doposavad napájel živou vodou. V srdci však chová naději, že matka Země a otec Vesmír učiní zázrak a jeho vous nebude nikdy zcela zničen, že vždy v zimě napadne tolik sněhu a v létě přiteče z oblaků tolik vody, že bude mít stále sílu dávat těm, co žijí pod ním a obhospodařují, jak nejlépe dovedou půdu, jim bohem svěřenou, život.

Projdeme branou ráje, projdeme rajskou zahradou Alpja a pomalu začínáme stoupat po zvrásněné obrově tváři k jeho nosu. Máme za cíl dojít až k chatě Bordierhütte a pohlédnout odtud obrovi přímo do tváře, ale když dojdeme na Gletscherrand, cítím, že dojít až sem bylo pro Danu dnes maximum, že bych sice mohl jít dál sám, ale to bychom se museli rozdělit a to nechci. Navíc tak budeme mít i příští rok důvod jít sem znovu.

Začínáme pomalu sestupovat do rajského údolí.

Cesta, ačkoliv jsme nesplnili svůj cíl, je kupodivu veselá a uvolněná. Není proč se rmoutit. Je krásný den, fotím, jak už je ostatně mým zvykem.

Daně to vyhovuje, protože může jít vepředu a nekoukat mi stále na záda.

Když dojdeme ke sněhu, zkouluje mě, pak se chvíli klouže a směje se a běhá jak malá holka.

Dojdeme k Ovčácké chatě, hlídané Vampýrem. Vyndávám chléb, slaninu a syrová vajíčka, která jsem celý den úzkostlivě chránil před rozbitím. Nakrájím slaninu na malé kousky a ty dávám na pánvičku. Pánvičku stavím na lihový vařič, rozbíjím vejce, a zatímco Dana vejce se slaninou míchá, krájím chleba a oba společně se těšíme na výbornou baštu.

Mezitím co tiše jíme, na vařiči se vaří voda s mladými výhonky jehličí modřínu a květy mateřídoušky. Vypijeme tento odvar, chvíli ještě posedíme a poležíme, vystavujíce tváře slunci.

Sbalíme tornu a vyrážíme na zpáteční cestu do Grächenu. Pohledem hladím okolní svět a zdviženýma rukama naznačuji, že se sem zase vrátíme.

U východu z Alpji se s námi loučí dva kamzíci.

Oba překročíme most mezi rájem a naším světem, pohlédneme naposledy obrovi do tváře, v duchu i nahlas se vzájemně rozloučíme, popřejeme si krásný čas.

Obr zůstává dál, aby strážil své údolí – ráj, který stvořil, zatím co my scházíme dolů k lidem.

Ještě dlouho potom, co opustíme Gletschertor, slyšíme obrův hlas, jak nám přeje štěstí. Jiným by to znělo jako zvuk hromu, my už však známe obrův jazyk a tak rozumíme jeho slovům.

Nastává večer, nastává čas loučení a balení, nastává čas říci na krátký čas příteli sbohem a zase za rok neshledanou.

Loučení bývá smutné, když nemáte naději na příští shledání, když ale tahle naděje je, tak už ve chvíli, kdy to sbohem a neshledanou říkáte, víte, že každou vteřinou se začíná blížit čas příštího setkání.

Neobávám se bouří, neboť se učím, jak řídit svou loď. – Louisa May Alcottová
Všimli jste si, že lidé, kteří se nejvíce bojí života, mají dost často problém mít vliv na to, co se jim v životě děje a stále si stěžují na to, že si s nimi osud hraje, přičemž oni by byli nejradši, kdyby se jen tak mohli pohupovat někde v zátiší?

Je to zcela logický důsledek chybějícího tréninku, neboť co jiného je náš život současný, než příprava na jeho pokračování.

Člověk je zkrátka ve škole života pořád, a to i když je za školou nebo se před životem snaží všemožně schovat.

Životu člověk neuteče, byť by byl rychlý jako leopard a vytrvalý jako slon.

Život nejde ani podplatit, což na něm obzvlášť oceňuji, a kolikrát si říkám: „Co je tak těžké na vymýcení korupce, vždyť se stačí učit od života, jak s ní dokáže zatočit?!“

Ale člověk už je od přírody takový, že byť se denně přesvědčuje o tom, že největší radost a největší zadostiučinění mu přinese to, co si vydobyl v potu tváře, stejně se bude snažit o to, nemít slevu zadarmo.

Když ještě vycházel humoristický časopis Dikobraz, bývala v něm otištěná fotografie, nad níž se skvěl nápis: „Život tropí hlouposti a my je fotografujeme“.

Možná se to mohlo jmenovat: „Člověk tropí hlouposti a my se tomu můžeme jen smát“.

Ať tak či onak, člověk, byť se tomu brání sebevíc, bývá zdrojem smíchu právě ve chvíli, kdy by nejraději vůbec nebyl. Není to proto, že by byl k němu život krutý, jak on si myslí, ale proto, že se zkrátka zachoval tak, že je to k smíchu, že se bránil řídit svou loď, že si s ní nechtěl hrát, tak si loď (život) pohrála s ním.