Vápník, bez pohybu ho budete mít stálý nedostatek

Vápník, bez pohybu ho budete mít stálý nedostatek

Mezi lidmi obecně převládá jeden mýtus – řídnou-li ti kosti, je to proto, že máš málo vápníku. Kdyby to bylo takto jednoduché, bylo by snadné se tohoto neduhu zbavit, stačilo by si zakoupit v lékárně vápník a ten si pravidelně přidávat do naší stravy.

Mnoho lidí to takto dělá a ono se nic neděje, tedy děje, ale ne tak, jak by si dotyční přáli. Děje se to, že jejich kosti si vesele řídnou dál, a přes veškerou snahu ho svému tělu dodávat, on někde mizí, jak voda v ponorné řece.

Proč nám vápník chybí

 Protože:

  1. se nehýbeme
  2. chybí nám vitamín D
  3. chybí nám vitamín C
  4. chybí nám vitamín K
  5. chybí nám bór
  6. chybí nám přírodní rostlinné tuky
  7. chybí nám lecitin
  8. je v nás příliš fosforu

Chcete-li mít zdravou, pevnou kostru, musíte se hýbat!

Co to znamená? Znamená to to, že se můžete ládovat vápníkem jak chcete, ale pokud k tomu nepřidáte pohyb, je to stejné, jako když jste si nevzali nic. Tedy stejné to není, ale naopak nám to může velmi uškodit.

Každý krok, který uděláte, vyvolává na vaši kostru tlak. Pokud se snažíte šetřit každým krokem, protože vás bolí nohy – neděláte dobře. Nohy vás bolí hlavně proto – tedy pokud nejste vážně nemocní, že je nenecháte dělat jejich práci – chodit, běhat, skákat, plavat, prostě se hýbat. Stejné je to s ostatními částmi vašeho těla. Tak jako vaší nečinností atrofují – slábnou svaly, slábnou a měknou vaše kosti. 

Pokud si už od mládí nechcete stěžovat, že vás vaše tělo neunese, že to máte geneticky dané – to se může samozřejmě taky stát, ale těch případů není zas tak moc, spíš je ta genetika v tom, že vaši rodiče se taky moc nehýbali a tak trpíte stejnými problémy jako oni – ne však vlivem genetiky, ale špatného životního stylu. Že jsem se do vás dnes obul? Máte pravdu, ale jak se říká na hrubý patel, hrubá záplata a na tvrdé a silné kosti jen pohyb!

Na to, aby se vaše kostra zdárně rozvíjela, nemusíte strávit tělesnými cvičeními hodiny, úplně postačí obden půlhodinka. Pokud to bude každý den a hodinka, tím lépe. Ale jak říkám, půlhodinka obden taky dobrá. 

Nejlepší pro naše tělo je střídání pohybových aktivit, takže jeden den si zaběhejte nebo rychle projděte, druhý den zaplavte, třetí zacvičte s lehkými činkami, zacvičte aerobik, zajezděte na kole či na spinningu, zacvičte jógu či cokoliv jiného vás napadne nebo se vám líbí. Čtvrtý den si zase zaběhejte nebo dejte chůzi a tak pořád dokolečka dokola.

Že na to nemáte čas? Nebojte se, začněte s 20 minutami té které aktivity, vydržte to tři týdny a pak sami uvidíte, že vás to chytne a nalézt čas na prodloužení svých výletů do říše pohybu už pro vás nebude problém. Vaše kosti to také ocení a začnou sílit. To, že to poznáte i na postavě, že se přestanete zadýchávat do schodů, budete se méně potit, už budou jen další bonusy navíc.

Výzkumy ve světě prokázaly, že už pouhopouhé tříminutové cvičení výrazně oživí látkovou výměnu v kostech.

Menopauza a její důsledky na stav kostí. Může za to estrogen

Během menopauzy a po ní ztrácejí ženy stále více schopnost produkovat estrogen. Estrogen zabraňuje úbytku kostní hmoty a má vliv na zabudování vápníku do kostí. Estrogen je také hlídačem produkce dalšího hormonu – kalcitoninu, který se stará o to, aby v kostech neubýval vápník. 

Po poslední menstruaci ztrácejí ženy s přibývajícím věkem při ranním močení stále více vápníku. Bohužel svými stravovacími návyky si většina z nich vše ještě zhoršuje. Úbytku kostní hmoty nepomůže ani to, když jej budou řešit jen doplňováním vápníku. Je běžné, že ženy ztratí po menopauze až polovinu své kostní hmoty – v tomto případě už mluví lékaři o ostereoporóze. Problém žen s kostmi po menopauze zvyšuje i to, že jejich organizmus tvoří v kožních buňkách méně vitamínu D. Tento problém se netýká jen žen, ale též mužů. Se zvyšujícím s věkem lidské tělo ztrácí schopnost přeměňovat vitamín D do jeho biologicky aktivní formy. 

Po menopauze nepřestávají nadledvinky produkovat estrogen, potřebují však od žen, aby jim poskytly odpovídající výživu. Potřebují, abyste je dobře živily, abyste jim poskytly potraviny bohaté na přírodní rostlinné tuky, což splňují třeba celozrnné výrobky, semena, ořechy, avokádo nebo soja-lecithin.

Je možnost s tím něco dělat? Máme

  • první z šancí je jíst více ovoce bohatého na vitamín C. Vitamín C aktivuje schopnost pronikání vápníku do kostí. 
  • druhou je BÓR – jeden z významných stopových prvků, který je obsažen v zelenině, ovoci a ořechách, ten brzdí vylučování vápníku do ranní moči.
  • třetí pak větší konzumace sýrů, mléka, jogurtů a tvarohu.
  • čtvrtou šancí je více pobytu na denním světle, protože naše tělo ve vyšším věku doslova lační po vitamínu D.
  • pátou šancí a rozhodně ne tou nejméně důležitou je cvičení a sport, když ho budete provádět na denním světle, zabijete tím dvě mouchy jednou ranou, navíc sobě, svému zdraví, své kondici nesmírně pomůžete!

Přírodní zdroje vápníku

1 š. – 1 šálek

Potravina

Množství

Vápník v (mg)

ovesná mouka

1 š.

19

čočka

1 š.

38

quinoa (druh merlíku)

1 š.

102

tuřín

1 š.

102

listy pampelišky

1 š.

147

listy hořčice

1 š.

152

pečené fazole

1 š.

154

sezamové semeno – suché

2 polévkové lžíce

176

třtinový cukr – melasa

1 polévková lžíce

176

kapusta

1 š.

179

listy tuřínu

1 š.

249

lískové ořechy – suché

1 š.

254

sojové boby zelené

1 š.

261

fíky – sušené

10 ks

269

plnotučné mléko

1 š.

290

semaena laskavce

1 š.

298

odstředěné mléko

1 š.

301

karobová moučka

1 š.

358

merlík bílý

1 š.

464

Pokud chcete vědět, jak v našem těle vápník funguje, co všechno ovlivňuje a co naopak ovlivňuje jeho množství a vstřebávání v našem těle, tak zůstaňte věrni Běžecké škole, kde vám to brzy prozradíme.

Longevity je zadarmo, je pro každého, jen ji nevysedíte, nekoupíte, nedá se jíst ani pít

Longevity je zadarmo, je pro každého, jen ji nevysedíte, nekoupíte, nedá se jíst ani pít

Život je neustálé obnovování vydané energie. Ve chvíli, kdy člověk přestane energii vydávat, začíná stárnout.

Ptáte se, jak si uchovat svěžest mládí? Hýbejte se!

Jak prosté, jak laciné, jak nekomplikované.

Čím více si otázku po zdroji aktivní dlouhověkosti komplikujeme, čím více se snažíme odhalit její původ, tím více se odpovědi na ni vzdalujeme.

Není třeba přečíst spoustu knih, poslechnout si spousty “moudrých” rozhovorů na toto téma, protože všechno toto člověka odvádí od jediné cesty, která k ní vede – a sice zvednout zadek a jít. Vrátit se k životu našich předků, kteří nehledali smysl aktivní dlouhověkosti, žili ji, dokud jim síly stačily.

Že se dnes člověk dožívá vyššího věku než před dvě stě či sto lety?

To je pravda, ale kolik z těch let navíc prožije dnes člověk ve zdraví, bez pomoci léků či různých stimulantů, bez zaměstnávání lékařů nebo lidí, kteří se o ně musí postarat, protože sám člověk toho není schopen?

Nač je člověku to, že se snaží, aby ekonomika stále vykazovala udržitelný růst, aby měl vyšší zisky, když neumí smysluplně využít ani to, co má dnes?

Svět nepotřebuje víc aut, více upečených bochníků, více pečených holubů, kuřat, ovoce, zeleniny, ba ani bytů či domů…

“Potřeba” všeho víc je jen nástroj na to, aby člověk neměl čas skutečně žít, aby neměl čas si uvědomit, že ke šťastnému životu potřebuje velmi málo. Že úplně postačí, když pochopí, že život je láska k tomu, co dělám, láska k sobě, láska k bližním svým, láska k přírodě, láska k zvířatům.

Běžte, užívejte si sváteční chvíle a volte vždy správnou cestu

Běžte, užívejte si sváteční chvíle a volte vždy správnou cestu

V životě snad neexistuje chvíle, kdy bychom nemuseli mezi něčím volit. Dost často jde při tomto volení o to, zda jít starou vyšlapanou – známou cestou, která nás zcela dozajista dovede znovu do stejného cíle, nebo zda nezvolit cestu novou, což zní lákavě, hlavně pro toho, kdo rád objevuje, má to však jeden háček, a sice že po ní nemusí nikam dojít.

To váhání, vážení, se může jevit komické pro člověka, který se na vše dívá zpovzdálí a který zná dobře povahy váhajících. Většinou už je nám rozhodnutí dáno do vínku, to podle toho, jestli jsme Střelci či Panny, tedy jestli máme rádi tah na branku, nové – neprozkoumané cesty, nebo jsme konzervy, které raději půjdou po tisíckrát stejné cestě, hlavně však po té, která je již tisíckrát dovedla šťastně do cíle.

Jak by bylo snadné znát cíl – výsledek.

Ano, jak by to bylo snadné. Snad proto, že to tak snadné není, je naším cílem cesta, po níž životem jdeme či běžíme a ne konečný cíl! Ono jde skutečně o tu cestu, protože i ta váhající konzerva, chce-li poznat, zda jde po správné cestě, musí tuto cestu opustit, aby získala jistotu, že ta prvotní cesta je správná a žádná jiná.

❤️🙏

Že to je prostě její úkol, ať s tím zrovna v danou chvíli souhlasí nebo se v ní proti ní všechno bouří.

V tom spočívá kouzlo života, že prostě nikdy NEVÍTE, a že POZNÁTE, zda jste šli po správné cestě až ve chvíli, kdy se rozhodnete na jedné křižovatce opustit hlavní silnici a vydat se po vedlejší cestě.

Prostě ať jste Střelec nebo Panna, musíte to občas zkusit jinak, jinak si nikdy nebudete jisti správností své cesty.

Tak važte a važte dobře a s nadhledem, jako ty sněhové vločky, co nám v zimě tancují nad hlavami svůj tanec lásky, aby pak přikryly zemi pod bílou načechranou peřinou. 

A protože dnes je třetí adventní neděle a za týden už oslavíme Štědrý den, tak užívejte pohodu, klid, mír a lásku, abyste si to vše náramně užili.

Prostě běžím a jsem

Prostě běžím a jsem

Na co tak pořád myslíte, když běžíte? Běžíte za lidská práva, za práva zvířat, za práva stromů, za práva hromů, za práva věřících, za práva bezvěrců? Co se vám honí hlavou, když běžíte?

Jo, proč já pořád běžím cestou svou, ne jinou, když už jsem běžel a bloudil skoro všude, kde se dalo? Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu?

Bůh ví, a jenom on, proč jsem pořád v běhu, proč mi běh tak učaroval, že mě stále zcela naplňuje a pomáhá mi běžet životem pořád dál a při tom mít energii na všechno kolem sebe, na všechny kolem sebe.

Spousta otázek a žádná odpověď. Proč však hledat odpovědi, když člověk může žít, aniž by se trápil, co by chtěli o něm jiní znát, vždyť nejdůležitější v životě je, najít odpovědi na svoje otázky, hlavně na to první Proč? Proč jsem tady?

Narodil jsem se do doby, kdy se kalila rudá ocel, do doby, kdy in bylo pracovat pro blaho všech, ale popravdě jsem do téhle doby nějak nezapadl. Možná proto, že jsem se narodil jaksi nepatřičně, nebyl jsem plánovaný. Prostě jsem se tady ocitl, protože si to vesmír přál a nějak mě sem musel propašovat.

Možná proto jsem už jako malý utíkal od lidí do lesů a hor, a to přesto, že na druhou stranu mě to vždy táhlo k člověku. Tohle mě nějak zůstalo po celý život, ten vnitřní rozpor být sám – být s člověkem.

A tady se dostávám k odpovědi na otázku: „Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu, Řeka Zorbu“?

Pokládám se víc za Forresta, neboť mi imponuje jeho zaměření na cíl. Pokládám se víc za Feidippida, protože jsem vždy obdivoval schopnost obětovat se.

Pokládám se víc za Millarepu, protože mě fascinuje jeho životní příběh, to, že dokázal v sobě porazit Kaina, ale nestal se Ábelem, protože věděl, že tak by se příliš vzdálil člověku a on chtěl být člověku vždy nablízku, stejně jako jeho učitel Marpa, který pil a miloval ženy, aby mohl zůstat u svých žáků.

Pokládám se více za Emila Zátopka, protože setkání s ním mi vnuklo myšlenku učit člověka milovat běh. Pokládám se více za Abebe Bikilu, protože se nikdy nevzdal a to ani tehdy, kdy ne svou vlastní vinou ochrnul.

Pokládám se za Řeka Zorbu, protože miluju jeho živelnost a nespoutanost.

Nepokládám se ani za jednoho z výše uvedených mých hrdinů, ani se jim nesnažím v ničem vyrovnat, a to z jednoduchého a prostého důvodu.

Na každém z nich totiž miluji něco jiného a tak se snažím „to něco“ zabudovat do své schránky, kterou jsem byl obdařen při svém narození, a vytvořit tak člověka, který nejvíce odpovídá představě o dokonalém člověku, přičemž vím, že nikdo nikdy nemůže být dokonalý, neboť v tu chvíli by z něj vyprchalo lidství.

Člověk je totiž od svého zrození odsouzen k hledání a ve chvíli, kdy najde poslední odpověď na otázku Proč?, uskuteční se, odplouvá.

Stejně tak ale odchází z tohoto světa ve chvíli, kdy přestane hledat, aniž by našel, co hledal, zkrátka proto, že jeho touha po hledání umřela. 

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, co jsme chtěli, co jsme si všichni přáli před 30 roky, a zkusit to začít konečně naplňovat. Nikdy totiž není pozdě na změnu!

Jste na zabití? Nadopujte se kyslíkem a budete jak beránci

Jste na zabití? Nadopujte se kyslíkem a budete jak beránci

Jste vystresovaní z toho, co musíte v životě všechno zvládnout, dopujete se cukry, aby vám rychle dodaly energii, a vy jste se v následující chvíli nesložili? Špatně! Mnohem lépe uděláte, když si dopřejete půlhodinku volného běhu, či chůze a nadopujete se kyslíkem.

Při běhu či chůzi, ale i při jiném aerobním pohybu, třeba plavání, jízdě na kole, jízdě na inlinech, aerobiku, tanci… vaše svaly začnou spalovat tuky a cukry přenechají mozku.

Spalujete-li cukry svaly, protože jste se již dlouho, velmi dlouho nehýbaly a chybí vám tukové enzymy, začne vám klesat hladina cukru v krvi.

Na to zareaguje mozek tím, že se budete najednou cítit velmi unaveni, roztěkaní, nesoustředění. Co člověk, který se dostane do tohoto stavu, udělá jako první co?

Hrábne po něčem sladkém, po něčem, co mu dodá rychle energii. Opět špatně!

Měl by jít ven, na vzduch, nadýchat se kyslíku! Jakmile se totiž váš metabolický systém přestaví na spalování tuků (dojde k tomu tak po třech měsících pravidelného chození nebo běhání), tak se hladina cukru ustálí – bude konstantní.

Budete se moci soustředit na vše potřebné, aniž byste se museli dopovat cukrem, který jediný zajistí rychlý vzestup cukru v krvi (taky je to cukr, že?), ale ve skutečnosti vábí stresové hormony, takže za půl hodiny jste opět tam, kde jste byli – nervózní, roztěkaní, podráždění, zkrátka na zabití.

No a takhle to běží pořád dokolečka dokola, okolo stola, la, la, dokud vám nedojde, že byste měli začít chodit, chodit venku, alespoň půl hodiny denně.

Fejfar vyhrál podruhé adventní přírodní maraton Praha-Dobříš s rekordní účastí

Fejfar vyhrál podruhé adventní přírodní maraton Praha-Dobříš s rekordní účastí

Navzdory požehnanému věku 117 let nejstarší český maraton Praha-Dobříš trhá rekordy. Adventní putování Pobrdím, unikátní individuálním formátem, na klasické trati poprvé v obnovené éře vyčerpalo kapacitu závodních čísel (nakonec startovalo 225 borců, z nichž jen tři neviděli cílovou linii). A poprvé vedle doprovodné desítky nabídlo i půlmaratonskou alternativu.

 Tomáš Nohejl – TONO agency

 Jako úplně první proběhl cílem u restaurantu Krmelec Vlaška na kraji dobříšského lesa Josef Táborský (3:17). Však dal letos i silniční Hradecký maraton za 2:48. „Běželo se mi dobře, i když to bylo místy rozbahněné, což jsem čekal. Jinak podmínky se sešly téměř ideální, přestože na brdském hřebeni ležela mlha. Vybíhal jsem vpředu a běžel sám. Až v cíli jsem sledoval Ondru (Fejfara) a bylo mi jasný, že první nakonec nebudu,“ vydechoval finálně třetí muž z pódia.

„Trošku jsem se poučil od loňska, kdy jsem šel pro obveselení, teď jsem to vzal vážněji (o 25 minut, pozn. aut.). A napřesrok to bude určitě zase lepší. Moc se mi tenhle závod líbí a budu si ho zařazovat do kalendáře pořád. Jak se pohybuješ v terénu, ta časová kalkulačka v hlavě neběží, tempo zůstává nečitelné. Vládne tu výborná atmosféra, potkáváš samé srdcaře. Takový rozdíl oproti megaakcím městských běhů,“ dodal 45letý běžec z vyhlášené babické základny.

Po třech letech si vítězství zopakoval přední český běžec Ondřej Fejfar časem 3:03:28. „Startoval jsem pozdě, a přece jen nevěděl, jak jsem na tom. Měl jsem nějaké krizičky, nebylo to úplně ono. Minule jsem tady prolétl s lehkostí, teď jsem se nadřel. Letos jsem toho tolik nenazávodil, řešil jsem i další věci. Ale už jsem zase v plném tréninku, chci se připravit na silnici na pražský maraton,“ říkal zkušený duší hlavně horský běžec z Vrchlabí, který do přírodních profilů zvolil úplně nové gravelové Crafty. „Držely i na blátě, a místy bylo opravdu solidní.“

Na druhé místo, jen deset minut za vítězem, se zařadil nezničitelný příbramský triatlonista, ano, spíše Věc Makropulos, už 59letý Petr Švarc. „Bylo to zase pěkný, jak jinak. Už jsem lyžoval, potkali jsme se na běžkách se Svatoněm, ale shodli se, že Dobříš nemůžeme vynechat. Terén trochu povolil, ale ne moc. Vzal jsem krosovky a udělal jsem dobře, v lese to dost klouzalo. Taky místy trošku foukal leďák proti, proto pomalejší časy,“ hodnotil.  Přestože bojuje se zdravím, trápí ho skoro celý rok potíže s „hruškovým“ svalem za hýždí, stihnul letos dva ironmany a dva maratony, k tomu nespočet půlek obého druhu…

Vzorný příklad spoluobčanům dal dobříšský starosta Pavel Svoboda, při svém třetím startu nejlepší čas 4:38 (96.)! „Běhání se u nás daří a jsme moc rádi, že tu tenhle závod máme. Obnovili jsme ho, ale už neměli kapacitu se o něj starat, což současní pořadatelé ze SportGroup dělají skvěle. Má bezvadnou atmosféru,“ prohlásil.

Čestně nesla ženský prapor Eva Drábeková z nedalekého Nového Knína, absolutně šestá za 3:28:48 (loni třetí žena v čase o 12 minut horším). „Napoprvé jsem měla moc vrstev, musela se svlíkat a přecvakávat číslo. Teď jsem vyběhla mezi posledními, předbíhala a potkávala lidi, abych nebyla sama, často jsme si hezky popovídali,“ radovala se dáma s pozoruhodným příběhem. Během se léčí z depresí i závislosti na cigaretách. Matka dcery dělá v kuchyni a týdně naběhá okolo 40-50 km. Přitom zvládla i Beskydskou 7 v mixu pod 17 hodin… „Nechtěla jsem jít do druhé noci,“ usmívá se. „Zima je pro mě těžším obdobím. Když neběhám, chybí mi endorfiny a trpím. Běh taky někdy bolí, ale mnohem míň, než když přijde ta bolest psychická, to mi věřte,“ přidala ještě vážně.

Půlmaratonskou premiéru v rámci tohoto podniku vyhrál Jan Friček 1:30:14), pravidelný účastník mnoha závodů seriálu. Mezi ženami se hřeje na špici (1:56:32) domácí Jana Ježková, ale cena patří i třem dalším Dobříšským srnám – Radce Ficové, Michaele Fialové-Rozšafné a Ivoně Rejskové, loni druhé v maratonu a jediné rodilé přímo z Dobříše. Ta je teprve tři měsíce po porodu a na startu ještě kojila. „Zapojili jsme se do celorepublikové výzvy adventního běhání pětadvaceti dní po sobě po nejmíň půlhodině, takže stejně bychom musely vyběhnout. Takhle jsme si to zpestřily, ale zase jsme se nemohli zničit. Běžely jsme na pohodu, abychom si neutekly a probraly přitom spoustu věcí. Jediné z nás tenhle celý maraton chybí, takže určitě ho dáme za rok,“ líčila spokojeně „oficiální“ vítězka.

Jako by se pak ještě přízeň Štěstěny v tombole naklonila za zásluhy… ale ne, byla to poctivá losovačka. Novým majitelem sluchátek Shokz Open Swim Pro v ceně 4500 Kč, které doporučuje a používá i Ondřej Fejfar, také ambasador Trail Running Cupu, se stal padesátník Jan Pejša ze Sedlčan, 130. muž pořadí časem 5:00:18. „Odběhl jsem všech deset obnovených ročníků, takže jsem na této trati strávil už 44 hodin,“ zahlásil po sdělení výhry. Kdo jiný by ji měl dostat, že?

Ještě doprovodnou (skoro)desítku z Kytína vyhráli Daniel Kraus (33:42) a Emanuela Macková (44:30).

 Kompletní výsledky najdete zde: https://tech.orgsu.com/Site/SG/3

 Konečné pořadí Trail Running Cupu 2025 napříč kategoriemi ovládli Jan Svatoň a 64letá superbabi Hana Breburdová, komplet ho najdete zde: https://www.trailrunningcup.cz/vysledky-serie

 Kalendář seriálu na příští sezonu ctí tradiční termíny, ladí se poslední detaily, pořadatelé ho vydají v nejbližších dnech.