Únava. Pokud se naučíte stejně citlivě reagovat na signály svého těla, jako reagujete na to, co se děje kolem vás, budete mít vyhráno. Pokud ne, pak tělo má pro tuto příležitost na vás přichystán jeden stav, který v žádném případě nemůžete nepostřehnout. Únavu!

Únava nás chrání před vyčerpáním. Neplatí to jen pro případy, kdy budete provádět některou z pohybových aktivit, ale obecně v životě vůbec. Je lepší včas přibrzdit a jít chvíli krokem, rozvážit si pečlivě další postup, než zbytečně hazardovat a myslet si: „Mne nic neporazí.“ Ve chvíli, kdy vám vlastní organismus vypoví službu z  toho důvodu, že jste dříve nereagovali na signály SOS, které vám posílal, už je většinou pozdě. 

Je třeba si uvědomit, že únava slouží našemu tělu k tomu, aby si zabezpečilo dostatek energie pro činnost srdce, mozku, svalů, všech vnitřních orgánů (bazální metabolizmus). Tedy všech orgánů, které potřebujete pro svůj život a pro svou práci.

Také je třeba si to uvědomit zejména ve chvíli, kdy budete v důsledku únavy sahat po lécích, abyste únavu potlačili či zahnali. To je totiž nejrychlejší způsob, jak si zadělat opravdu na pořádný problém.

Příčiny vzniku a projevy únavy

• vyčerpání energetických rezerv (např. nedostatek vody nebo glykogenu)
• nahromadění odpadních látek
• metabolické změny v tkáních (např. vyčerpání zásob vápníku ve svalech)
• změny v nervovém systému (způsobené např. přehřátím)

Únavu je téměř vždy možné odstranit dostatečně dlouhým odpočinkem, protože organismus má velkou schopnost regenerace. Trvání regenerace je však možné zkrátit využitím dalších přirozených mechanismů:

• dostatek kvalitního spánku – místo, lůžko, poloha při spánku, odhlučnění
• odpovídající výživa – frekvence a složení
• dostatek vhodných tekutin – doplnění iontů
• aktivní pohyb – jiný typ pohybu např. protahování

Sport a nachlazení, jak se to rýmuje

PAMATUJTE SI, POKUD KVŮLI NEMOCI ČI NACHLAZENÍ VYNECHÁTE TRÉNINK, NEZNAMENÁ TO KONEC SVĚTA!.

Ti z vás, kterým už pohyb přirostl k srdci, se už nejednou ocitli v situaci, kdy se po zdravotní stránce necítili dobře. Pobolívala je hlava, měli ucpaný nos nebo je škrábalo v krku. Současně však měli pocit, že by zvládli několik kilometrů. Jak se v takové situaci zachovat? 

Máte „podlehnou“ a dát si pauzu, nebo si můžeme jít bez jakýchkoliv starostí o své další zdraví zasportovat? 

Zatímco při onemocnění se zřetelnými příznaky, kdy se cítíte velmi zle a ani vás nenapadne uvažovat o tréninku, je situace jednoznačná, při lehčím průběhu infekce respiračního systému není rozhodování až tak jednoduché. Výkonný sportovec se obává nesplnění tréninkového plánu a stagnace výkonnosti, pohybově aktivní jedinec nechce zase přijít o příjemný zážitek z vyjížďky na kole, z plavání, proběhnutí či jiné oblíbené tělesné aktivity. 

Zkušenosti ukazují, že v případě lehkých forem prochladnutí může mít pohybová aktivita příznivé účinky. Uvolní se ucpaný nos, zpříjemní nepříjemný pocit z „těžké hlavy“, podpoří odkašlávání a pročistí dýchací cesty bez toho, aby se zhoršil průběh prochladnutí, případně prodloužila délka jeho trvání. 

Z praktického hlediska je často třeba rozlišit, zda jde o lehkou formu, kdy sportování může působit příznivě, a onemocněním, při němž je tělesné zatížení nevhodné, či dokonce nebezpečné.

Pokud budete mít pocit, že by vám pohyb mohl pomoci, případně se nedokážete vyrovnat s myšlenkou, že vynecháte trénink, všimněte si nejprve bližších příznaků. Pokud jsou lokalizovány „nad krkem“, (ucpaný nos, kýchání, pocit těžké hlavy, škrábání v krku), průměrná tělesná námaha by neměla vést ke zhoršení. Ale i zde je třeba zachovat nejvyšší opatrnost. Zatížení by mělo být zpočátku mírné (přibližně poloviční intenzity). Pokud po 10 minutách cítíte zlepšení, můžete úsilí mírně zvýšit a trénink dokončit. V opačném případě je třeba zachovat zdravý rozum a trénink přerušit.

Trénink je v každém případě třeba odložit, pokud jsou příznaky onemocnění lokalizovány i „pod krkem“. K takovým projevům patří zejména svalové bolesti (pocit rozlámanosti), zimnice, dráždivý kašel, zvýšená teplota, zvracení, nebo průjem. Tělesná námaha v těchto případech přinejmenším zvýrazní symptomy a zvýší dehydrataci. Mnohem závažnější však je zbytečné zvýšení rizika na postižení srdečního svalu, tzv. myokarditidy, které může mít závažné, v extrémním případě až fatální následky. 

V takové chvíli je třeba si položit dvě otázky:

• Má takové „sportovní násilí“ skutečně nějaký smysl, nebo organismus, který už beztak bojuje s infekcí, je třeba ještě vystavovat nadměrné tělesné zátěži? 
• Může být trénink v takovémto stavu natolik kvalitní, aby vedl k pozitivním adaptačním změnám, především pokud jsou v důsledku oslabení organismu snížené samotné výchozí podmínky pro regenerační procesy?

Pokud na několik dní vynecháte trénink, určitě to nebude znamenat konec světa. Naopak v tomto případě je mnohem vhodnější poskytnout organismu dostatečný čas na regeneraci, než ho „dorazit“ náročným zatížením ve stavu oslabení a dostat ho do stavu, z něhož se bude dostávat další cenné dny či týdny.

Po těžší respirační infekci s horečkovitým průběhem je možné se vrátit k tréninku až po úplném odeznění příznaků. Existují i konzervativnější názory, podle nichž by se měla doba rekonvalescence prodloužit o každý den onemocnění, v němž horečka přesáhla 38 stupňů. 

Při rozhodování, zda s akutní respirační infekcí sportovat nebo ne, je potřeba brát v úvahu i další faktor, a sice riziko šíření infekce. Především pokud trénujete ve větších kolektivech, je rozumnější zůstat po dobu infekce v izolaci.

Připravujete se poctivě, trénujete kvůli závodům, chcete jich stihnout co nejvíce, skvělý mix na to, abyste si způsobili nějaké zranění. Když si vezmete prášek proti bolesti, tak se to dá snést, je to dobrý nápad, nebo byste měli risknout, že bolest bude taková, že budete muset ze závodu odstoupit.

Lékaři varují před tím, brát preventivně před sportovním výkonem léky proti bolesti. Proč?

Je to proto, že když si vezmete před během nebo jakoukoliv jinou pohybovou aktivitou lék proti bolesti, ničemu tím nepomůžete, ale naopak ještě si uškodíte. Všechny běžné léky proti bolesti jsou na bázi kyseliny acetylsalicylové (starý známý Aspirin). 

Tyto léky (Diclofenac, Ibuprofen, Naproxen nebo Paracetamol) potlačují tvorbu prostaglandinu. Tento hormon se v těle tvoří při zatížení a chrání životně důležité orgány mimo jiné tím, že vyvolá bolest. Když ho těmito léky vyřadíme z provozu, mohou být vnitřní orgány vystaveny většímu zatížení než je zdrávo a mohou být poškozeny. 

Sportovní výkon již sám o sobě představuje v mnoha ohledech pro organizmus zátěž. Když třeba běžíte, znamená to, že tělo přednostně zásobuje krví svaly a méně pak například ledviny a střeva. To činí střevní sliznici propustnější pro škodlivé látky, které vznikají při trávení (jež se vyskytují v obsahu střev) a k tomu je třeba ještě připočíst otřesy orgánů způsobené během či poskoky. Je mnoho běžců, u nichž byla zjištěna krev ve stolici nebo v moči. 

Zvyšují léky proti bolesti riziko poškození vnitřních orgánů

Odborná studie, v níž se šetřil vliv preventivního užívání léků proti bolesti na stav vnitřních orgánů, prokázala, že u maratonců, kteří si preventivně vzali lék proti bolesti, vzrostl výskyt následujících zdravotních problémů 5 – 10x: 

• Krvácení do žaludku nebo do střeva
• Problémy s ledvinami nebo s krevním oběhem

Ve skupině, která nebrala žádné prostředky proti bolesti, se neobjevilo žádné krvácení do ledvin, zatímco ve skupině, která je brala, to bylo zjištěno ve více než 60 případech. 

Jak se rozhodnout

Rozhodně před a během běhu nebrat žádné léky proti bolesti. Když budete dodržovat správný pitný režim::: a vyrovnáte ztrátu minerálů, můžete si vzít Ibuprofen (400 mg) nebo Diklofenac (25 mg) proti svalové horečce nebo bolesti kloubů. Samozřejmě v případě, že nemáte žádné kontraindikace. Vždy se přiklánějte spíše k nižšímu dávkování těchto léků, většina lidí má totiž sklon k nadužívání, přičemž postačí polovina dávky, kterou si berou.

Mnoho lidí má za to, že Aspirin je neškodný, mohou si tedy běžci pomoci jím?

Bohužel ne, protože kyselina acetylsalicylová již v malém množství snižuje srážlivost krve a to po dobu několika dnů. To může být problém tehdy, když si běžec způsobí nějaké zranění (nyní již nemluvíme jen o vnitřních orgánech). 

Není vhodné užívat ani smíšená analgetika, a to z toho důvodu, že jejich vedlejší účinky se sčítají – a to znamená více rizik pro zdraví běžce obecně.

P.S. Běhat pod prášky a zraněný je stejná šílenost jako běhat s býky.

Běh je dovednost stejně jako psaní. Psát se učí člověk ve škole, běhat ne, přesto když delší dobu nepíšete rukou, vykazuje vaše písmo stejnou krkolomnost, jako váš běh, když delší dobu neběháte!

 Běh je dovednost, s níž se člověk rodí, ale kterou, když ji přestane používat, zapomíná. S během se to má stejně jako s psaním, schválně – pokud jste přestali před delším časem psát rukou, zkuste to a porovnejte s tím, když jste psali běžně. Nejspíš budete překvapeni, jak je to písmo najednou krkolomné. Stejnou krkolomnost (ne-li přímo o zlom krk) po čase vykazuje i váš běh.

 Běh má blahodárné účinky. Prospěje vašim nohám. Je však velice užitečný i pro zemi. Dodává jí pocit potřebnosti. – Charles M. Shulz.

Proč bychom měli běhat bosí – zamyšlení nad knihou Bosé běhání

Kniha Bosé běhání se může stát stejnou biblí pro běžce, jako se jí stala kniha Born To Run, i proto, že se v ní dosti zevrubně mluví proti běžeckým botám v tom smyslu, že jsou to hlavně ony, které jsou příčinou zranění běžců a běžkyň, přičemž by je měly před těmito zraněními (jak je deklarováno jejími výrobci) chránit. Tyto argumenty mi přijdou stejně slabošské, jako když někdo svaluje to, že má v životě smůlu, na vše, na všechny okolo, přičemž on dělá všechno tak, jak se má.

Říkat, že za běžecká zranění mohou běžecké boty, přičemž všechny házet do jednoho běžeckého pytle, je stejně alibistické, jako říkat, že nemůžu být nikdy štíhlý, protože rád jím. 

Naštěstí kniha Bosé běhání neútočí jen proti botám, ale také říká, že na vině je též špatný běžecký styl. Na němž se však technické boty velmi podílejí, neboť člověku sice umožňují (pokud chce a pokud ví jak) běhat správně, na druhou stranu v nich člověk získává pocit (živený argumenty jejich výrobců), že když bude běhat jako Frankenstein, technické boty mu to odpustí. Ano, boty mu to odpustí, ale jejich tělo to odnese!

Proč Bosé běhání tak pitvám

Pitvám ho proto, že je to skutečně skvělá kniha. Kniha, která si zaslouží největší pozornost všech běžců a běžkyň. Zároveň bych byl ale nerad, aby si lidé přečetli jen úvodní statě a pak už ji jen přelétli očima, protože nemají čas číst a zamýšlet se nad všemi informacemi 318 stránek faktického textu. Nechtěl bych, aby si odnesli jen informaci, že mají běhat bosí a našlapovat na bříška (našlapovat znamená první kontakt se zemí a ne, že nedovolíte noze zapojit patu), protože tohle poselství tato kniha sice nese, ale není to její jediné poselství. To hlavní poselství knihy je návrat člověka k Zemi a k sobě samému, v tom smyslu, že nemá bezduše přebírat vše, co se mu kde předkládá, ale má nad tím přemýšlet, třeba při dlouhých a pomalých výbězích do přírody, kdy je jen sám se sebou a kolem něj proudí život v té nejčistší podobě.

A nyní zase zavítáme na stránky Bosého běhu:

Běh s mírnými versus prudkými dopady

Nejvíc nervových zakončení na lidském těle se nachází na chodidlech, podobně na tom jsou už jen ruce a genitálie. Účelem existence těchto zakončení není, aby nás někdo mohl lechtat. Mají nám pomáhat a chránit nás. Když běžíme, naše nohy přirozeně touží „cítit“, co se děje. Dává jim to možnost se okamžitě přizpůsobovat různým vlastnostem povrchu.

Jenže když běžíme v odtlumených botách, schopnost chodidel vnímat povrch ubíhající pod nohama (botami) se značně snižuje. Automaticky tak dopadáme na zem velice prudce jenom proto, abychom kompenzovali to, že necítíme zemi přímo. 

V zásadním článku, který změnil můj život (život Michaela Sandlera, autora Bosého běhu) vysvětluje chirurg-ortoped Joseph Francioni problém takto: Při běhu naboso dopadají na zem jako první bříška chodidel, která okamžitě vysílají do míchy a mozku signály o síle dopadu a smyku, přičemž naprostá většina podnětů pochází z kontaktu pokožky s nerovnostmi povrchu. Pokud kontakt narušíte přidáním tlumící vrstvy, obelžete tím jinak spolehlivý systém a donutíte jej sílu dopadu podcenit. Zvýšíte-li tloušťku boty v oblasti paty, obutému běžci nezbude než došlápnout na ni. A když tlumení dokonale připoutáte k noze pomocí chytře navržených tkaniček a zabráníte tak smýkání, ještě více tím systém pohlcení nárazů zmatete. „Odvděčí“ se vám tím, že dopadnete o to prudčeji v zoufalém pokusu promáčknout tlumení a „ucítit“ podložku.

Toto chování ještě zhoršuje přesvědčení šířené reklamou, totiž že superdrahé boty poskytují superochranu. Běžci a běžkyně pak mají pocit, že mohou vesele dupat a nárazy za ně absorbují boty. 

Jeden článek v časopise Nature odhaduje, že běžec s botami dopadá na zem 2x – 3x prudčeji, než bosý, což vysvětluje, proč má drahá obuv na svědomí větší procento zranění než méně tlumená (já dodávám: než dostatečně pružná, neboť jen v tlumení to není). Čím více je tlumení, tím více se podvědomě přizpůsobujeme větší silou došlapu a tím více důvěřujeme tomu, že nám náraz neublíží.

Ve skutečnosti však opakované prudké dopady představují hrozivou zátěž pro naše kotníky, kolena, kyčle i svaly na nohou. Kumulace mikrotraumat, jimž své tělo vystavujeme, vede k únavovým zlomeninám, plantární fascitidě a celé plejádě dalších zdravotních komplikací, které ročně vyřadí na nějakou dobu z běhu až dvě třetiny všech běhajících.

Běh přes špičku versus běh přes patu

Pokud běžíme bez bot a se správnou technikou (já dodávám: běžet správně můžete i v botách), přistaneme nejdříve na bříško chodidla. Díky tomu se síla každého kroku rozptýlí do vazů, šlach a svalstva. Všech 28 kostí našich chodidel v harmonické spolupráci se svaly ztlumí náraz a zapruží zpět. Tato obrovská „pružina“ je jedním z největších zázraků lidského těla.

Běžecké boty však bývají obvykle vybaveny výrazně odtlumenou patou. Náš mozek se tak nechá zmást úvahou: „Přistanu na patě, je to nejbezpečnější.“ Opak je pravdou. Kost patní je skvěle stavěna pro chůzi, skvěle pomáhá udržet rovnováhu v jakémkoliv terénu, ale když dojde na běh, naše tělo není uzpůsobeno ji využívat. Pokud patu zapojíme, přicházíme tím o přirozenou „pružinu“ charakteristickou pro běh přes špičku.

Místo toho se při přistání na patě otřes z nárazu šíří přímo do kotníků, kolen, kyčlí, zad a krku. Je to jako kdyby narážela kost na kost; jakmile otřes projde botou, už není nic, co by jej mohlo zastavit.

Zde si dovolím s Michaelem polemizovat. Respektive s tím, jak je výše popsán došlap, přičemž to vypadá, že byste při běhu neměli patu vůbec zapojit. Já tvrdím, a vyplývá to pro mě i z výše popsané funkce paty při chůzi, že stejně tak u běhu má pata stabilizační charakter, takže po dopadu na bříško automaticky dokončíme celý došlap zapojením paty (došlap tím stabilizujeme, přičemž uvolníme zapojené lýtkové svaly a hamstring, načež se volně překulíme přes celou plochu chodidla a podle rychlosti, jíž běžíme, zakopáváme). Ostatně, když se podíváte na ukázku běhu Michaela na straně 94, jasně uvidíte na prostřední části fotografie, že patu do běhu zapojuje!

Přirozený běh versus špatná běžecká technika

Malé děti běhají (nebo alespoň doma by měly) bosky. Skotačí po bříškách chodidel, neustále jsou v náklonu a nechávají gravitaci zastat většinu práce. Zkuste pak dítěti nazout boty a sledujte, co se bude dít. Dítě se rázem promění v zakrslého Frankensteina, bude chodit neohrabaně jako robot a vrávoravě se bude snažit udržet ve vzpřímeném postoji. Kam se podělo to lehké čiperné tancování po bříškách? Ztratilo se, neboť boty spoutaly dětská chodidla do nepřirozeného postavení – a spolu s nimi znemožnily i přirozený běžecký krok.