V sobotu 16. července se v brdských lesích poblíž obce Skořice odehrála pátá zastávka běžeckého seriálu Běhej lesy. Ideálních podmínek a krásných tras si užilo 1468 závodníků.

Richard Valoušek Communications Director Raul s.r.o.

Bývalý vojenský újezd v Brdech přivítal přátele lesního běhání velmi příjemným počasím. Ve vsi Skořice bylo od rána polojasno s teplotou kolem 20 °C ve stínu, závodníkům tak vyšlo prakticky ideální běžecké počasí.

Na startovní čáře se sešlo 196 šnečků, veverčat, zajíčků, lišek, vlčáků a kolouchů. Krom šnečků (ti si zaběhli pouze na konec koridoru a zpět) čekalo na všechny asi 500metrové kolečko poblíž startovního areálu. Starší kategorie si ho střihly dvakrát.

Hlavní závod na 22 kilometrů ovládl mezi muži Petr Pechek, jenž podal opravdu skvělý sportovní výkon. Borec z Úpice triumfoval za hodinu a 18 minut. Tomáši Eisnerovi a Martinovi Frelichovi nadělil přes tři minuty.

I ženské startovní pole brdské hvozdy pořádně nasekaly. Barbora Langer svou konkurenci předčila o osm minut. Stříbrnou ekologickou medaili si odváží Michaela Luňáčková a bronz Ester Šlechtová. „Běžela jsem tu naposledy před covidem v roce 2019 a překvapil mě ten kopeček na závěr. Ráda běhám v přírodě, a tak myslím, že ten mix šotoliny a terénu tady byl ideální,“ hodnotila vítězka dlouhé trasy.

Kratší distanci na 12 kilometrů vyhrál Filip Vabroušek, který o svém jasném triumfu rozhodl už v první polovině závodu. „Byla to úplná nádhera. Střídala se scenérie a trať byla velmi pestrá. Užil jsem si to od začátku do cíle. Do třetího kilometru jsem běžel v čelní skupině, poté jsem nastoupil a náskok jsem si udržel až do cíle,“ uvedl vítěz trasy, kterou organizátoři kvůli blátivé cestě museli upravit.

V ženské kategorii nebrala ohled na soupeřky závodnice s příznačným příjmením Jana Vojáková, kterou na stupně vítězů doprovodily druhá Johanka Šafránková a třetí Anežka Kopecká. „Radši se při závodě neotáčím. Trať se mi líbila až na závěrečný kopec, který pro mě byl už trochu přes čáru,“ řekla unavená vítězka.

Součástí seriálu je i charitativní PVZP FénixRun, v němž běžci svou účastí pomáhají charitativním organizacím. V Brdech se běželo na podporu Pink Bubble, která pomáhá mladým lidem s rakovinou, a rodiny Terezky postižené vzácným genetickým onemocněním. V Brdech trasa měřila 4 kilometry a přišlo na ní 195 dobrých duší, dalších 121 se přidalo virtuálně.

Další zastávkou bude specifický závod v beskydské Bílé. Účastníky dopraví na start lanovka, a poté se klesavým profilem s několika výstupy vydají nádhernou přírodou do cíle. Díky poloze je to skvělá příležitost pro setkání se slovenskými přáteli, kteří běhají v bratrském seriálu. Na tento souboj českých a slovenských běžců vyrážíme už v sobotu 6. srpna.

Jeden z nejčastějších dotazů, které dostáváme, je poptávka, zda bychom tu či onde neuspořádali běžecký workshop. Konečně pro vás máme dobrou zprávu, od října je budeme pořádat společně s Bosoboty Leguano a vy můžete pomoci s tím, kde proběhnou.

Stačí, když z obchodů, respektive měst, kde se Leguány prodávají, vyberete to, kde byste se zúčastnili, a napíšete to do komentáře pod článkem. Ve městech, kde bude největší zájem, je uspořádáme.

Program workshopu

• jak napravit nesprávné nebo neefektivní pohybové vzorce, které mohou vést k předčasné únavě, bolesti či zranění
• správný běžecký styl, a to jak v barefoot, tak i v „klasické obuvi“
• jak efektivně posilovat a protahovat
• nácvik malé běžecké abecedy. 

Cena 

400,- Kč 

Doba trvání 

2 hodiny

Již jisté termíny worksopů

8.10.2022 – Děčín, prodejna v ulici Bočná 952/1, začátek 10:00

5.11.2022 – Kolín, prodejna v ulici Antonína Dvořáka 1101, začátek v 10:00

12.11.2022 – Hradec Králové v ulici Vrchlického 1230, začátek v 10:00

26:11.2022 – Lysá nad Labem v ulici Masarykova 2062, začátek v 10:00

3.12.2022 – naBoso, Poděbradská 1020/30, začátek v 10:00

V současné době se stalo velmi populárním obcházení České republiky po Severní a Jižní stezce, případně ji přejít či přeběhnout od severu na jih, či obráceně.

Přiznám se, ten nápad mě taky napadl. Na druhou stranu už máme s Pomalým Pepou rok v plánu oběhnout po obvodu Karlovarský kraj, a tento plán dostal přednost.

A protože část trasy vede i po hranicích Česka s Německem, a pak po místech, kde hraničí s Plzeňským a Ústeckým krajem, napadlo mě, že postupně bychom mohli oběhnout všechny kraje republiky – a tím vlastně oběhnout i celou republiku.

Ty úseky, které proběhneme již při obíhání předchozích krajů, už obíhat nebudeme, takže třeba Středočeský kraj oběhneme při obíhání Ústeckého, Libereckého, Královehradeckého, Pardubického, Vysočiny, Jihočeského a Plzeňského kraje.

Co si od toho slibuji? 

Je mi jasné, že je to plán na několik let, takže minimálně po tu dobu se budu muset udržet v takové formě, abych to byl schopen absolvovat.

Za druhé poznáme život v těchto krajích lépe, než když je člověk projíždí autem, i když třeba podle údržby silnic v zimě, aniž byste viděli cedule na pomezí krajů, poznáte, v kterém kraji se zrovna nacházíte.

A třeba se k nám tu a tam nějaký běžec či běžkyně přidají, takže poznáme nejen nové zvyky, ale i nové přátele.

A protože mě při tom pobíhání doběhne spousta myšlenek, tak je budu průběžně zapisovat, a když bude zájem, kdo ví, možná z toho bude i knížka: Jak jsme s Pomalým Pepou běhali po všech čertech.

Občas dostanu otázku, na kterou neumím odpovědět. Otázku, která není z těch, na něž mám odpověď téměř vždycky, tedy z těch týkajících se věcí okolo běhu. Ale odpovědět na to, jak rychle bych nyní zvládnul uběhnout tu či onu vzdálenost, odpovědět neumím. Neumím, protože vůbec netrénuji tempo.

Když si jdu zaběhat, tak běžím, někdy rychleji, někdy pomaleji, někdy se jen tak plížím. Zastavím se, pokochám se a čas – ten neřeším vůbec.

Pak se postavím na start nějakého závodu, postavím se úplně dozadu startovního pole a startovní čáru protínám mezi posledními. Pomalu se probíjím vpřed, zahlédnu-li před sebou nějakou oběť (někoho známého), neslyšně se k němu zezadu přiblížím, a pak dupnu na plyn a přeženu se kolem něj, aby se moc necukal a nechtěl mi to vrátit. 

Takto se pomalu posouvám startovním polem dopředu a je mi fajn.

Ve Zlíně jsem si zvolna doběhl na metu 10 kilometrů, plánoval jsem to dát za nějakých 58 minut a bylo to za 53 minut. Včera jsem to běžel v průměrném tempu 4:54 min/km, tak si říkám, že bych si mohl dát v září na Run Tour v Praze desítku pod 50 minut.

A teď mám dilema: mám se na to začít systematicky připravovat, nebo běhat dál na pohodu a prostě to tam fláknout?

Jo a včera, jsem si ještě, protože jsem lempl, lempovatej, musel v průběhu závodu zavazovat tkaničku :).

Jakmile se naučíme, jak umírat, naučíme se, jak žít. Jakmile se naučíme nebát smrti, naučíme se nebát života“. Jak jednoduché, jak prosté.

Také se říká: „Okamžik zrození je i začátkem cesty ke smrti. Prostě v životě to tak jednoduše běží, je to stále o přeměně jedné energie v druhou.

To, jak využijeme svou dobu života, jak využijeme energii, kterou nám Universum poskytuje, abychom ji předali dál, je jen na nás.

Někteří lidé nás dokáží nabít jen svou pouhou přítomností, svým úsměvem či smíchem, svou „bezstarostností“. Ač to vypadá, že tito lidé dostali do vínku všechno, že je pro ně vše hračkou, většinou se za tím vším skrývá celoživotní práce, kterou nikdo nevidí, neboť vidět je jen ten vrcholek, ta nenapodobitelná lehkost bytí.

Ty roky bezejmennosti vidět nejsou, protože svět se o bezejmenné nezajímá. „Bezstarostní“ však mají vždy před těmi, kteří padají pod tíhou starostí, náskok, protože se naučili žít, naučili se, že smrt není zlá a tak se jí přestali bát.

Taky proč se bát něčeho, čemu stejně nikdo z lidí neunikne.

Tak zahoďte starosti, přestaňte spřádat pletichy, které vám pomohou k bezstarostnému životu, nic takového neexistuje.

Každý má své starosti, i ten „bezstarostný“, jen se jimi neohání, radši je řeší, protože jen to jej může posunout na jeho cestě ke šťastnému konci.

Já mám teď jedinou starost, užít si šest dní běhu v Konstantinových lázních. Jak mě to jde a běží, můžete sledovat zde. Když v pondělí po dvanácté hodině uvidíte, že se několik hodin nehýbu, není to proto, že se mi něco stalo, ale proto, že si musím odskočit do Sokolova na jednu událost, na níž se účast neodmítá.

P.S. A tímto se omlouvám, že si beru týden dovolenou, takže sedm dní na Běžecké škole nevyjde žádný článek. Pokud bude co sdělovat, budu to sdílet na svém instagramu či FB profilu a VIP FB profilu.

Když jsem absolvoval běh na 24 hodin, začal Tomáš Rusek kromě Moravského ultramaratonu (první tři ročníky se běželo v režimu 10 maratonů za 10 dní), TMUM (100 mil), pořádat na Brněnském výstavišti běh na 48 hodin. U všech těchto akcí jsem byl. Popravdě i po šestidenní jsem pošilhával, ty se však u nás nikdy nepořádaly, až teď.

Když jsem se dozvěděl, že se uvažuje o tom, uspořádat u nás běžecký závod na šest dní, nejdříve mě napadlo: Skvělý, ale proč až teď, když už mi je šedesát sedm?

Pak jsem si však řekl: No a co, alespoň se nikam nepoženu a pěkně si to užiju – a co je na tom nejlepší, i v tomhle věku si vytvořím osobák, stačí mi k tomu být těch šest dní co nejvíc na nohou, dávat nohu před nohu, chvíli běžet, chvíli jít.

Pořád jsem zvědavý, co je lidské tělo, bez ohledu na to, jak dlouho už běhá po světě, zvládnout.

Co mě také těší je místo, kde se bude běh pořádat. V Konstantinových Lázních jsem byl několikrát, dokonce jsem jimi i několikrát proběhl, i když je to asi dvacet let, tak si pamatuji, že je tam hezká příroda, dobře se tam dýchá a vůbec pohoda, klid.

Necelé čtyři měsíce, za něž se závod běží, považuji také za optimální. Někomu by se to mohlo zdát málo, ale pravdou je, že tyhle typy běhů jsou více o hlavě, a i z toho důvodu považuji tento čas na přípravu za ideální, člověk se alespoň moc dlouho nestresuje myšlenkami na výsledek.

Za ideální považuji i termín závodu. Pravda i koncem dubna může slunce pálit o sto šest – nikdy nezapomenu na svůj první oběh republiky, kdy jsem si říkal, že v květnu bude ještě příjemně, a ve skutečnosti první čtyři dny slunce pálilo tak, že jsem dostal třikrát úpal, a to i přesto, že jsem se přes poledne před ním schovával a dobíhal plánované trasy pozdě v noci, tedy po půlnoci. Naštěstí tady, kdyby byl hic, můžu se pohybovat po trati, když bude slunce schované, třeba i v noci, a když bude pálit, tak odpočívat.

Příprava

Nějakou představu mám, budu zkoušet a improvizovat a občas podám i zprávu, hlavní je zůstat po tu dobu, co do startu zbývá, zdravý.

Pokud vás akce zaujala a chcete se o ní dozvědět něco víc, zúčastnit se, nebo pomoc s organizací, tak informace najdete zde.