Jeden z nejčastějších dotazů, které dostáváme, je poptávka, zda bychom tu či onde neuspořádali běžecký workshop. Konečně pro vás máme dobrou zprávu, od října je budeme pořádat společně s Bosoboty Leguano a vy můžete pomoci s tím, kde proběhnou.

Stačí, když z obchodů, respektive měst, kde se Leguány prodávají, vyberete to, kde byste se zúčastnili, a napíšete to do komentáře pod článkem. Ve městech, kde bude největší zájem, je uspořádáme.

Program workshopu

• jak napravit nesprávné nebo neefektivní pohybové vzorce, které mohou vést k předčasné únavě, bolesti či zranění
• správný běžecký styl, a to jak v barefoot, tak i v „klasické obuvi“
• jak efektivně posilovat a protahovat
• nácvik malé běžecké abecedy. 

Cena 

400,- Kč 

Doba trvání 

2 hodiny

Již jisté termíny worksopů

8.10.2022 – Děčín, prodejna v ulici Bočná 952/1, začátek 10:00

5.11.2022 – Kolín, prodejna v ulici Antonína Dvořáka 1101, začátek v 10:00

12.11.2022 – Hradec Králové v ulici Vrchlického 1230, začátek v 10:00

26:11.2022 – Lysá nad Labem v ulici Masarykova 2062, začátek v 10:00

3.12.2022 – naBoso, Poděbradská 1020/30, začátek v 10:00

V současné době se stalo velmi populárním obcházení České republiky po Severní a Jižní stezce, případně ji přejít či přeběhnout od severu na jih, či obráceně.

Přiznám se, ten nápad mě taky napadl. Na druhou stranu už máme s Pomalým Pepou rok v plánu oběhnout po obvodu Karlovarský kraj, a tento plán dostal přednost.

A protože část trasy vede i po hranicích Česka s Německem, a pak po místech, kde hraničí s Plzeňským a Ústeckým krajem, napadlo mě, že postupně bychom mohli oběhnout všechny kraje republiky – a tím vlastně oběhnout i celou republiku.

Ty úseky, které proběhneme již při obíhání předchozích krajů, už obíhat nebudeme, takže třeba Středočeský kraj oběhneme při obíhání Ústeckého, Libereckého, Královehradeckého, Pardubického, Vysočiny, Jihočeského a Plzeňského kraje.

Co si od toho slibuji? 

Je mi jasné, že je to plán na několik let, takže minimálně po tu dobu se budu muset udržet v takové formě, abych to byl schopen absolvovat.

Za druhé poznáme život v těchto krajích lépe, než když je člověk projíždí autem, i když třeba podle údržby silnic v zimě, aniž byste viděli cedule na pomezí krajů, poznáte, v kterém kraji se zrovna nacházíte.

A třeba se k nám tu a tam nějaký běžec či běžkyně přidají, takže poznáme nejen nové zvyky, ale i nové přátele.

A protože mě při tom pobíhání doběhne spousta myšlenek, tak je budu průběžně zapisovat, a když bude zájem, kdo ví, možná z toho bude i knížka: Jak jsme s Pomalým Pepou běhali po všech čertech.

Občas dostanu otázku, na kterou neumím odpovědět. Otázku, která není z těch, na něž mám odpověď téměř vždycky, tedy z těch týkajících se věcí okolo běhu. Ale odpovědět na to, jak rychle bych nyní zvládnul uběhnout tu či onu vzdálenost, odpovědět neumím. Neumím, protože vůbec netrénuji tempo.

Když si jdu zaběhat, tak běžím, někdy rychleji, někdy pomaleji, někdy se jen tak plížím. Zastavím se, pokochám se a čas – ten neřeším vůbec.

Pak se postavím na start nějakého závodu, postavím se úplně dozadu startovního pole a startovní čáru protínám mezi posledními. Pomalu se probíjím vpřed, zahlédnu-li před sebou nějakou oběť (někoho známého), neslyšně se k němu zezadu přiblížím, a pak dupnu na plyn a přeženu se kolem něj, aby se moc necukal a nechtěl mi to vrátit. 

Takto se pomalu posouvám startovním polem dopředu a je mi fajn.

Ve Zlíně jsem si zvolna doběhl na metu 10 kilometrů, plánoval jsem to dát za nějakých 58 minut a bylo to za 53 minut. Včera jsem to běžel v průměrném tempu 4:54 min/km, tak si říkám, že bych si mohl dát v září na Run Tour v Praze desítku pod 50 minut.

A teď mám dilema: mám se na to začít systematicky připravovat, nebo běhat dál na pohodu a prostě to tam fláknout?

Jo a včera, jsem si ještě, protože jsem lempl, lempovatej, musel v průběhu závodu zavazovat tkaničku :).

Jakmile se naučíme, jak umírat, naučíme se, jak žít. Jakmile se naučíme nebát smrti, naučíme se nebát života“. Jak jednoduché, jak prosté.

Také se říká: „Okamžik zrození je i začátkem cesty ke smrti. Prostě v životě to tak jednoduše běží, je to stále o přeměně jedné energie v druhou.

To, jak využijeme svou dobu života, jak využijeme energii, kterou nám Universum poskytuje, abychom ji předali dál, je jen na nás.

Někteří lidé nás dokáží nabít jen svou pouhou přítomností, svým úsměvem či smíchem, svou „bezstarostností“. Ač to vypadá, že tito lidé dostali do vínku všechno, že je pro ně vše hračkou, většinou se za tím vším skrývá celoživotní práce, kterou nikdo nevidí, neboť vidět je jen ten vrcholek, ta nenapodobitelná lehkost bytí.

Ty roky bezejmennosti vidět nejsou, protože svět se o bezejmenné nezajímá. „Bezstarostní“ však mají vždy před těmi, kteří padají pod tíhou starostí, náskok, protože se naučili žít, naučili se, že smrt není zlá a tak se jí přestali bát.

Taky proč se bát něčeho, čemu stejně nikdo z lidí neunikne.

Tak zahoďte starosti, přestaňte spřádat pletichy, které vám pomohou k bezstarostnému životu, nic takového neexistuje.

Každý má své starosti, i ten „bezstarostný“, jen se jimi neohání, radši je řeší, protože jen to jej může posunout na jeho cestě ke šťastnému konci.

Já mám teď jedinou starost, užít si šest dní běhu v Konstantinových lázních. Jak mě to jde a běží, můžete sledovat zde. Když v pondělí po dvanácté hodině uvidíte, že se několik hodin nehýbu, není to proto, že se mi něco stalo, ale proto, že si musím odskočit do Sokolova na jednu událost, na níž se účast neodmítá.

P.S. A tímto se omlouvám, že si beru týden dovolenou, takže sedm dní na Běžecké škole nevyjde žádný článek. Pokud bude co sdělovat, budu to sdílet na svém instagramu či FB profilu a VIP FB profilu.

Když jsem absolvoval běh na 24 hodin, začal Tomáš Rusek kromě Moravského ultramaratonu (první tři ročníky se běželo v režimu 10 maratonů za 10 dní), TMUM (100 mil), pořádat na Brněnském výstavišti běh na 48 hodin. U všech těchto akcí jsem byl. Popravdě i po šestidenní jsem pošilhával, ty se však u nás nikdy nepořádaly, až teď.

Když jsem se dozvěděl, že se uvažuje o tom, uspořádat u nás běžecký závod na šest dní, nejdříve mě napadlo: Skvělý, ale proč až teď, když už mi je šedesát sedm?

Pak jsem si však řekl: No a co, alespoň se nikam nepoženu a pěkně si to užiju – a co je na tom nejlepší, i v tomhle věku si vytvořím osobák, stačí mi k tomu být těch šest dní co nejvíc na nohou, dávat nohu před nohu, chvíli běžet, chvíli jít.

Pořád jsem zvědavý, co je lidské tělo, bez ohledu na to, jak dlouho už běhá po světě, zvládnout.

Co mě také těší je místo, kde se bude běh pořádat. V Konstantinových Lázních jsem byl několikrát, dokonce jsem jimi i několikrát proběhl, i když je to asi dvacet let, tak si pamatuji, že je tam hezká příroda, dobře se tam dýchá a vůbec pohoda, klid.

Necelé čtyři měsíce, za něž se závod běží, považuji také za optimální. Někomu by se to mohlo zdát málo, ale pravdou je, že tyhle typy běhů jsou více o hlavě, a i z toho důvodu považuji tento čas na přípravu za ideální, člověk se alespoň moc dlouho nestresuje myšlenkami na výsledek.

Za ideální považuji i termín závodu. Pravda i koncem dubna může slunce pálit o sto šest – nikdy nezapomenu na svůj první oběh republiky, kdy jsem si říkal, že v květnu bude ještě příjemně, a ve skutečnosti první čtyři dny slunce pálilo tak, že jsem dostal třikrát úpal, a to i přesto, že jsem se přes poledne před ním schovával a dobíhal plánované trasy pozdě v noci, tedy po půlnoci. Naštěstí tady, kdyby byl hic, můžu se pohybovat po trati, když bude slunce schované, třeba i v noci, a když bude pálit, tak odpočívat.

Příprava

Nějakou představu mám, budu zkoušet a improvizovat a občas podám i zprávu, hlavní je zůstat po tu dobu, co do startu zbývá, zdravý.

Pokud vás akce zaujala a chcete se o ní dozvědět něco víc, zúčastnit se, nebo pomoc s organizací, tak informace najdete zde.

Když nám 20 dní před plánovaným zahájením Spartathlonu 2020 bylo oznámeno, že je závod zrušen, bylo to fakt pro všechny smutný. Nakonec jsme to, ale vzali jako pozitivní věc. Rok přípravy navíc, to musíme využít. Sedli jsme ke stolu s Milošem a Mirkem a naplánovali jak běhat, jak posilovat, jak to celé poskládat. Mohli jsme také testovat novinky v oblasti stravy a suplementů (Sport Code).

Milan Šumný

Takže vytoužený druhý start na bájném Spartathlonu se ze dvou let posunul na tři. Uteklo to jako voda a 24.9.2021 v 7h ráno jsem vyrazil na svůj další pokus zdolat 246km dlouhou trasu. Plán, který jsem si stanovil, věděli před startem jen ti nejbližší. Gábinka, Miloš a Mirek. Naplánováno bylo vše do nejmenšího detailu. V tomhle jsem dost puntičkář a musel jsem s tím už být otravný, když jsme to procházeli znovu a znovu. Naposledy ve čtvrtek před startem s Mirečkem na pokoji.

První třetina závodu je relativně rovinatá a velká část vede okolo moře, takže je možnost se pokochat krásnými výhledy. Díky rozvážnějším začátkům si to můžu vychutnávat. Obloha je vymetená a krásně modrá. Opět mě dostal Korinth – naprostá nádhera (v neděli, když jsme jeli ze Sparty jsme se tady zastavili a vše důkladně prohlédli aprostudovali). Na check pointu v Korinthu si dávám první větší jídlo a na cestu si beru Edgara (Edgar Power Drink) – pro Ultra ideální!

Druhá třetina je ve znamení stoupání, které je zakončeno výstupem na nejvyšší bod Spartathlonu ve výšce přes 1000 m. n m. na metě 160km. Po 100km přichází lehká krize žaludku, který naštěstí dává dohromady polévka a trochu nealko piva. Přecházíme do tmy a na cestu nám svítí měsíc, který mě doprovází až do cíle. Obloha je posetá hvězdami. Opět čas se chvilku kochat. Kopce jsou tužší a tužší, ale běžím bez zastavení nebo přechodu do chůze. Prostě „Olympijsky“ – zůstat v pohybu! Support funguje na jedničku. Gábinka s Mirkem už jsou sehraní! Těsně pod kopcem se oblékám. Snažím se na check pointech zdržovat jen nejnutnější dobu. I přesto mi Garmin v cíli oznámí, že jsem prostál 49min. Nejhorší fáze Spartathlonu je pro mě seběh z hory. V mém podání spíše pokus nezabít se a doskákat dolů ve zdraví.

V poslední třetině závodu na nás čekají dvě záživná stoupání a nakonec cca 25km seběh dolů do Sparty – do cíle. Již před prvním Spartathlonem jsem dostával rady, že Spartathlon začíná za horou, tedy v poslední třetině. A letos to bylo potvrzeno na 100%! Pořadí jsem neřešil, i když na výrazu Gábinky a Mirka jsem začínal poznávat, že se blíží něco velkého. Po předběhnutí Litevce Matisse Vecvagagarise a po odstoupení vítěze z roku 2019 Maďara Bódise Tamáse jsem se ocitl na čtvrtém místě. Wow.

Někde kolem 210 km jsem se poprvé přiblížil v té době třetímu Španělovi Ivánovi Penalbovi. Chvilku jsem s ním běžel a poslouchal, jak dýchá. Když jsme společně doběhli na check point, on si rychle nabral věci a mazal dále. Já jsem se v klidu občerstvil, nabral zásoby, zklidnil tělo a za svitu měsíce, vyrazil na steč, do boje. Rozhodnutý, že mu to nedám zadarmo. Po chvilce jsem Ivána doběhl a na nic nečekal. Zvýšil jsem tempo a držel ho pár kilometrů. Ani jsem nezaznamenal pokus se mě zachytit. Bez ohlédnutí za sebe jsem doběhl na poslední check point, kde jsem se mohl potkat s Gábinkou a Mirkem. Je to na 236km u čerpací stanice Shell. Zde jsem dostal info, že máme dostatečnou rezervu! Nabral jsem předem domluvený drink na doběhnutí – cola s vodou a za společnosti doprovodného vozu vyrazil do Sparty. Bylo to mých nejdelších 10km v životě, i když trvali něco málo přes 50 minut. Na poslední 2,5km se můj doprovod změnil z auta na děti na kolech. Ty mě doprovodily až do cíle. Doběhnutí se nedá popsat. Být na bedně na Spartathlonu! Úžasný, nepopsatelný pocit, který bych přál každému.

Po klasickém ceremoniálu: olivový věnec, napít se vody z místní řeky (v které jsem se byl druhý den vykoupat tak jako legendární Kouros Yannis), přijmout gratulace od místních politiků a představitelů Spartathlonu a hurá za supportem.

Díky Gábinko, Mirku, byli jste úžasní! Vše dopadlo dle plánu. A ten plán? Ten byl pokusit se o čas pod 24h. Takže časem 23:53:19 hlásím splněno. Bedna jako bonus 🙂

A povedla se jedna zásadní věc, být stále v přítomnosti a nemyslet na nic co se stalo nebo může stát. Podařilo se mi to poprvé udržet po celou dobu závodu! I když v posledních 10km to bylo opravdu náročné, ale zůstal jsem koncentrovaný až do konce.

Spartathlon 2021 se zapíše do dějin nejen českého Ultra běhání, ale i do historie Spartathlonu. Dva Češi na bedně (Radek Brunner 2. místo) a čtyři v TOP 12 (Jiří Horčička 6. míst a Marek Jirásek 12. místo). Krásné představení hobby běžců reprezentující Českou republiku! Bylo by hezké, kdyby tento úspěch byl motivací pro další lidi v téhle bláznivé „sedící“ době.

Letošní Spartahlon měl ještě jednu důležitou věc, faktor X. I když bych měl napsat faktor K! Mého kamaráda a fanouška všech ultra běžců Kyriakose – Kiru! Tenhle úžasný člověk se měsíc před závodem rozhodl, že na své náklady přiletí do Athén a pomůže se vším co bude potřeba + bude fandit. Byl obrovskou posilou! Jistotou! Svou nezištnou obětavostí pomáhal nejen mě, ale všem z českého týmu, kdo něco potřeboval zajistit, objednat, převézt, přivézt apod. Navíc je Kira chodící encyklopedie takže jsme načerpali i spousty nových poznatků snad ve všech oblastech.

Takže, Gábinko, Mirku, Kiro, Miloši, moc děkuji za podporu v mých nápadech a už se těším na další. A modří už vědí :).

Taky děkuji za všechny gratulace, kterými jste mě zahrnuli. Bylo to úžasné a motivující.

A nezapomeňte, zůstaňte v pohybu!

Pro milovníky čísel přidávám ještě údaje z Garminu: celková vzdálenost 246Km, tempo 5:50 na km, nastoupáno 3012m, průměrná TF 123, maximální TF 145, spáleno 18283 kcal.