Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem. Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě. Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.
Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě.

Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.

Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.

Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.

Před pár lety by to bylo jako ocitnout se někde uprostřed nějaké science fiction, dnes je to realita. Před pár lety vám lidé, kolem nichž jste probíhali, pokládali otázky typu: „Kolik ti za to platí? Ty jsi nemocný, že běháš? To děláš dobrovolně?“ anebo nějaké obdobné. Dnes spíše zpytují svědomí, že ještě také nevyběhli.

Je příjemné pozorovat, jak čas a běh mění v české kotlině zapřisáhlé odpůrce jakéhokoliv pohybu ve vyznavače toho nejpřirozenějšího a nejméně náročného.

I když to druhé určitě ještě většina běhajících nebere, majíce stále běh za něco nepřirozeného, s čím je třeba se porvat. Pro ty mám radu: „Přestaňte se s během prát, jen tak se stane vaším přítelem, stejně jako se může stát vaším přítelem člověk, s nímž se dlouhý čas perete, protože vám až příliš připomíná vás samé. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se perete vlastně sami se sebou, pochopíte tu celou absurditu a podáte si ruce“. 

S během a běháním se to má jako s člověkem, jako se životem, teprve když pochopíte jeho krásu a jeho hloubku, uvědomíte si, jaký dar vám byl dán, že můžete běhat, že jste takového člověka potkali, že můžete žít takový život. 

Ve světle všech krizí, které se na člověka hrnou ze všech stran, které nás nutí šetřit, kde se dá, je vlastně běh jedna z mála věcí, které nás nedusí.

Ba právě naopak, jakmile se člověk odhodlá k běhu, objeví jeho krásu, objeví krásu pohybu pod širým nebem, zjistí, že vlastně není až takové dřevo, jak si o sobě myslel. Objeví, že byť mu běh „bere“ čas, získává čas pro sebe, získává čas na sebe, začne objevovat sám sebe, začne konečně volně dýchat.

Na běhu je krásné, že jakmile skrze něj začnete objevovat sami sebe, nezaleknete se toho, jako se většinou člověk zalekne toho, co hluboko v sobě nahlédne. U běhu ne.

Možná je to dáno tím, že když na běh příliš zatlačíte, chcete získat rychle výsledky, tak zjistíte, že tudy cesta nevede, že to prostě tu trpělivost chce.

Není to jako s něčím, po čem velmi toužíte a to tak, že nechcete čekat, takže si na to někde půjčíte, zadlužíte se a pak zjistíte, že to vlastně ani nepotřebujete, nebo že to není vlastně to, co jste si představovali. 

To u běhu nejde, běh si nemůžete vypůjčit, běhu musíte obětovat kus sebe, díl z času, který vám byl vyměřen, ale za to dostanete zpět mnohem víc, dostanete vše, co jste si kdy přáli mít, protože to vše bude pro vás náhle bezcenné, a to jen proto, že jste objevili, že jste byli obdarováni během. 

No řekněte sami, nestojí za to vyběhnout?

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.“ Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože…

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsem si vzpomněl.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.

Člověk je legrační, dost často hledá to, co má přímo před nosem, daleko v nekonečnu.

I když v případě absolutního klidu, vyrovnanosti, smíření, spočinutí v absolutní nečinnosti, kdesi hluboko, přehluboko v nekonečných tišinách své duše, svého vědomí i podvědomí, se vlastně o nekonečno jedná.

Problém je, že to nekonečné nenajdeš na žádné mapě, neboť mapy duší neexistují. Možná že i existují, ale jsou stejně proměnlivé jako písečné duny. To podle toho, co zrovna prožíváme a jak to s námi lomcuje.

Položili jste si někdy otázku:

Nastane někdy chvíle, kdy zavládne absolutní mír?

Myslíte si, že na tuto otázku existuje kladná odpověď?

Většina nejspíš odpoví, že ne, že vždy budou na světě místa, kde bude bojovat jeden proti druhému. A přesto, i když to vypadá jako naprostá utopie, má svět šanci tuhle chvíli zažít! Předpokládá to splnit jeden jediný úkol, a to každým člověkem žijícím v tu chvíli na Zemi, či budou-li v té době žít lidé i na jiných planetách, tak kdekoliv ve vesmíru. Tou podmínkou je, že každý člověk najde odvahu nahlédnout hluboko dovnitř sebe, aby poznal sebe sama, takový, jaký je a aby se takový bezvýhradně přijal.

Může Česká republika zažít chvíli, kdy všichni potáhneme za jeden provaz?

Zajisté může! Bude to však chtít splnit výše uvedenou podmínku.

Proč nestačí na světě nastavit systém tak spravedlivý, aby jej přijali všichni?

Je to jednoduché, žádný systém vlády, byť by byl sebespravedlivější, nemůže fungovat prostě proto, že je postaven na obecnosti a nezahrnuje v sobě prvky jedinečnosti.

Přitom každý člověk je jedinečný, je výjimečný. Tato výjimečnost je nám dána proto, abychom ji jeden každý z nás rozvíjel a nabídl ostatním, to je jediná sociální spravedlnost na světě a ta jasně říká: obětuj svůj život druhým! Oběť přitom v tomto kontextu neznamená položení se na oltář, abych druhé ochránil. Oběť znamená dání sebe celého ve prospěch celku.

Vím, v současném systému fungování světa lidí to zní jako hodně velká fantasmagorie. Souhlas. Ale je to jediná cesta, jak dosáhnout, aby v České republice, nebo chcete-li v celém světě, jednou táhli všichni za jeden provaz, aby lidé na celém světě směřovali ke společnému cíli – MÍRU.

Mír neznamená jen klid zbraní, ale především mír v duši, mír v mysli.

Co si takhle udělat nejdříve 1 hodinu, pak 2 hodiny, 3 hodiny…, jeden den…, bez všech médií. Prostě vypnout proud, rádia, televize, mobily, počítače, hodiny a hodinky…, vše, co přináší zprávy nebo vytváří jakýkoliv hluk a setrvat v naprostém tichu, kdy budeme slyšet jenom svůj dech, poběžíme-li, tak jenom ozvěnu svých kroků a svůj dech…

Monotónnost našeho dechu a našich kroků nás nasměruje hluboko dovnitř nás, do míst, kde jsme nikdy nebyli. Do míst, kde objevíme bílé, naprosto ničím neposkvrněné, jako bychom se dívali do mlhy, hebké, ale na rozdíl od mlhy neuvěřitelně teplé, místo.

Tím místem je naše duše. Když se soustředíte ještě více do jejího středu, objevíte v ní svůj přesný obraz, ale ne současný, ale obraz dítěte, které se právě zrodilo, které poprvé kouká otevřenýma očima na svět. Ty oči jsou čisté, jantarově čisté, bez poskvrnky.

Najednou vás ty oči zahlédnou, podívají se upřeně na vás a vy ztuhnete hrůzou a někdy i hnusem, neboť v tu chvíli uvidíte sebe tak, jací jste právě teď. Ten pohled je velmi drsný, ne však pro každého, ale mohu vás ubezpečit, že nikdo, ani ten „nejčistší z nejčistších“ neodejde z tohoto prvního setkání bez toho, aby se svého pravého obrazu lekl.

Vyděsil jsem vás? Proč? Cožpak jste až dosud nevěděli ve skrytu duše, jaký život vedete, jací ve skutečnosti jste? Ale běžte! To, že jste si až do této chvíle hráli na dokonalé, z vás ještě dokonalé neučinilo, ba právě naopak.

Čím více jste se tak snažili vystupovat, tím víc jste cítili, tím větší obavu jste měli, že vás někdo někdy prokoukne. Zkrátka, že to praskne. Není lepší si tedy udělat tu chvilku a podívat se sám sobě do očí?

Ten pohled do svého nitra, do očí svého dítěte vám poskytne ještě jeden pohled. Pohled z druhé strany, kdy uvidíte v těch samých očích svou cestu, to, proč jste byli na svět vysláni, s jakým úkolem, s jakým posláním.

Už najednou nebudete muset řešit otázky: Proč jsem tady? Co tady pohledávám? Co tu mám probůh dělat? Tím jediným pohledem dostanete odpověď na všechny tyto své otázky. Ta odpověď bude pro vás natolik inspirující a radostná, že v tu chvíli zapomenete na tu prvotní hrůzu a vrátíte se zpět ze sebe plni síly, odhodlání a elánu uskutečnit svůj ÚKOL, obětovat se pro druhé, nabídnout druhým své služby!

Pravda, druzí budou mít najednou pocit, že jste se zbláznili, jen vy však budete vědět, že BLÁZNY jste byli až do teď!

Vítejte v ŠANGRILA.

Bibli zná, nebo o ní alespoň něco ví, každý člověk. O běžecké bibli – Born To Run, minimálně slyšel každý běžec. Bible říká: „Na počátku bylo slovo“, běžecká bible, kromě jiného, říká: „Na počátku byl králík“.

Na počátku objevu, že člověk byl zrozen k běhu, byla pitva králika

Ty velké břišní svaly na bránici? Musí být přichyceny k něčemu pevnému, takže jsou napojeny k bederním obratlům, stejně jako byste přivázali plachty k ráhnu. Tak je tomu u všech savců počínaje velrybami a vombaty konče, jenže tenhle zajíc je uspořádaný jinak. Místo aby se držely něčeho pevného, jsou jeho břišní svaly spojené s těmito útvary podobnými kuřecím křidélkům. 

David na jeden z nich zatlačil prstem. Zajímavé. Nechal se stlačit jako spirálová pružina a po uvolnění tlaku se vrátil do původní pozice. Proč by ale právě zajíc ze všech savců na světě potřeboval mít v břiše pružiny?

Fajn, pomyslel si David, možná ty pružiny mají něco společného s rychlostí. Co se tedy podílí na rychlosti? David si začal v duchu odškrtávat jednotlivé položky. Uvidíme. Potřebujeme mít aerodynamické tělo. Úžasné reflexy. Silné hýždě. Objemné kapilární cévy. Rychle se smršťující svalová vlákna. Malá, drobná chodidla. Pružné šlachy, které vracejí elastickou energii. Tenké svaly u pacek, mohutné svaly u kloubů…

Sakra. Netrvalo dlouho a David pochopil, že se dostal do slepé uličky. Na rychlosti se podílí spousta faktorů a králíci jich se svými lovci většinu sdílejí. Místo, aby zjistil, čím se od sebe liší, nacházel u nich podobnosti. Zkusil tedy trik, který ho naučil doktor Bramble. Když nedokážeš odpovědět na otázku, formuluj ji obráceně. Nezabývej se tím, co je činí rychlým, ale tím, co je zpomaluje. Není koneckonců důležité, jak rychle dokáže králík běžet, ale to, jak dlouho vydrží rychle běžet, než najde noru, do níž se může schovat. 

Při běhu nás limituje množství vzduchu (kyslíku), který máme k dispozici

Žádný vzduch rovná se, žádná rychlost. Zkuste sprintovat a zadržet při tom dech, a uvidíte, jak daleko se dostanete. Vaše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie (z cukrů, tuků, bílkovin) a měnit je na energii. Takže čím lépe vyměňujeme plyny, tedy vdechujeme kyslík a vydechujeme kysličník uhličitý, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí (proto je tak „oblíbený“ krevní dopink!).

Počkat! To tedy znamená, že aby králík udržel náskok před chňapajícími čelistmi, potřebuje o něco více kyslíku než jeho pronásledovatel. David si v duchu představil viktoriánský létající stroj, jednu z těch potrhlých, ale přesvědčivých mašinek plných pístů, parních ventilů a nekonečného množství pák. 

Páky

Ty pružiny začínají dávat smysl. Musí jít o páky, které pomáhají v práci plicím králíka, pumpují dovnitř a ven vzduch jako měch u krbu.

Jasně, když si odmyslím ty páky, copak nejsou stejným způsobem stavěni všichni ostatní savci? Možná proto je bránice uchycena k bederním obratlům. Ne proto, že je páteř pevná a nehne se, ale protože je ohebná. Protože se ohýbá. 

Vzduch

V našich tělech jde hlavně o to, jak do nich dostat vzduch. Získávání vzduchu možná určovalo, jak budou vypadat naše těla. 

Zde se nabízí, proč běhat ve funkčním prádle. Nejen proto, že odvádí pot od těla, ale i proto, že umožňuje přístupu vzduchu ke kůži – kožní dýchání. To je možná jedno z tajemství obdivuhodných výkonů Antona Krupicky. Tedy proč běhá jen v trenkách – umožňuje mu to dýchat celým povrchem těla[modra].

Bože, bylo to tak jednoduché, a tak neuvěřitelné! Jestli se David nemýlil, vyřešil právě jednu z největších záhad vývoje člověka. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč se první lidé vyčlenili ze všech ostatních stvoření, zvedli přední končetiny nad zem a vstali. Aby dýchali! Aby se jim otevřela hrdla, uvolnil hrudník a mohli dýchat lépe než všichni další živočichové na planetě. 

Běhat! Tvrdíte, že za vývojem člověka stojí to, aby byl schopný běhat?

Jakmile jsme se zvedli na zadní, všechno se pokazilo. Ztratili jsme rychlost a sílu trupu… Jenže, proč bychom se vzdali síly i rychlosti zároveň. Nemohli jsme tak běhat, nemohli jsme bojovat, nedokázali jsme šplhat a ukrýt se v korunách stromů. Museli bychom vyhynout, pokud bychom výměnou nezískali skutečně něco důležitého.

Proč bychom se vyvíjeli ve slabší stvoření místo v silnější? Došlo k tomu dlouho před tím, než jsme se naučili vyrábět zbraně, jakou jsme tedy měli genetickou výhodu? 

Mohla to snad být schopnost běhat? Zamyslel se doktor Bramble. Nemá snad David pravdu?

Morfologové vědí, co mají v rychle se pohybujícím stroji hledat, a lidské tělo v žádném případě nevyhovuje ideální specifikaci. Stačí se nám podívat na zadek. V celých dějinách obratlovců na Zemi – v celých dějinách – jsou lidé jediní běhající dvounožci bez ocasu. 

Běh je v podstatě pouze kontrolovaný pád, jak ho tedy můžeme řídit a nepadnout na ústa bez protizávaží podobného klokanímu ocasu? 

Poznámka pod čarou MŠ

Jasně, já to říkal:

Když se dítě postaví, tak první co udělá je, že předpaží a pak se rozeběhne (zvednuté paže nahrazují ocas), protože ještě neumí držet rovnováhu a běží tak dlouho, dokud se něčeho nechytne, nebo nespadne na ústa. Teprve až srovná rovnováhu, začne chodit.

Na začátku mi spousta věcí, podporující teorii, že člověku byl dán běh jako prostředek, jímž získal vůči ostatním živočichům na Zemi výhodu, neseděla. Pak jsem začal zvířecí říši dělit na dvě kategorie: na běžce a na chodce. Pokud by se lidé vyvinuli tak, aby většinu času kráčeli a běhali jen v případech nouze, naše mechanické uspořádání by se mělo výrazně podobat uspořádání ostatních chodců. 

Achillova šlacha

Mnohého z nás napadne: „K čemu ji vlastně máme, když nám většinou působí tolik problémů. Při svém hledání doktor Bramble zjistil, že ve srovnání se šimpanzi, s nimiž sdílíme 95% naší DNA, jednu společnou věc nemáme. A to Achillovu šlachu. Proč?

Tvar chodidla nohy člověka

Další rozdíl je ve tvaru našich chodidel. Naše jsou prohnutá, šimpanzí plochá. 

Prsty nohou člověka

Naše prsty jsou krátké a míří dopředu, což pomáhá při běhu, šimpanzí jsou dlouhé a roztažené, což je lepší pro chůzi. 

Zadek (hýždě) člověka

My máme mohutné sedací svaly, šimpanzi v podstatě žádné. 

Šíjový vaz člověka

Šimpanzi ho nemají, ani prasata, ale mají ho psi, koně a lidé.

Teď to začalo být teprve zajímavé: 
Úkolem šíjového vazu je stabilizovat polohu hlavy. Velký zadek je také nutný k běhání. Můžete si to ověřit sami na sobě, když se za zadek chytíte a projdete se po místnosti, bude měkký, jakmile se však rozeběhnete, okamžitě se napne. Jeho úkolem totiž je, udržet trup vzpřímený, abyste nepadli na nos. Stejně tak achillovka nemá při chůzi žádný význam, proto ji šimpanzi postrádají.

Lebka člověka

Když se doktor Bramble zaměřil na lebku, zjistil, že u Australopitheka byla hladká, zatímco u druhu Homo erectus na ní našel mělkou brázdu pro šíjový vaz. Časová linie vývoje člověka začala dostávat jasné obrysy: jak se lidské tělo v průběhu času měnilo, začínalo získávat klíčové vlastnosti běžců.

Doktor Brambe uvažoval dále: Jak je možné, že se u nás vyvinuly všechny specializované prvky běžců, a u ostatních chodců ne? Pro kráčející zvířata by achillovka znamenala komplikaci. Pohybovat se po dvou nohách je jako chůze na chůdách – poslední, co byste potřebovali, jsou roztažitelné pohyblivé šlachy přímo v základně. Achillovka se totiž jen stahuje jako svazek gumy. 

Když začal David hovořit o běhání, předpokládal doktor Bramble, že má na mysli rychlost. Jenže existují dva typy vynikajících běžců: sprinteři a vytrvalci. To by vysvětlovalo, proč jsou naše nohy a chodidla plná pružných vazů. Protože pružné vazy ukládají a uvolňují energii, podobně jako gumový svazek pohánějící balzová letadélka. Čím více gumový svazek zakroutíte, tím dále model doletí. A stejně tak platí, že čím více napnete vazy, tím více energie získáte, když se noha natáhne a švihne dozadu.

Běh je ve skutečnosti jen série skoků, kdy přeskakujeme z jedné nohy na druhou. Šlachy nejsou důležité pro chůzi, ale velmi výkonné pro skákání. Zapomeňme tedy na rychlost, možná jsme se zrodili jako nejlepší vytrvalci na světě. Navíc se prostě člověk musí ptát, proč jako jediný živočišný druh máme tendenci shlukovat se do desetitisíců a běhat jen tak pro zábavu šestadvacet mil v horku. Rekreační běhání má svůj důvod!

Po těchto objevech se doktor Bramble pustil společně s Davidem do testování modelu nejlepšího vytrvalce. K jednomu z jejich největších objevů došlo jen náhodou, když vzal David proběhnout koně. „Chtěli jsme koně nafilmovat, abychom viděli, jak má krok koordinovaný s dýcháním. Potřebovali jsme někoho, kdo by držel lonži, aby se nezamotala, takže David běžel vedle koně. Když jsme pak záběry pustili, bylo na nich něco divného. Pouštěli jsme si pásku několikrát dokola, až nám došlo, co. David i kůň se pohybovali stejnou rychlostí, Davidovy nohy však pracovaly pomaleji. Ačkoli má kůň delší nohy, a navíc čtyři, David dělal delší kroky. Závěr: Člověk má prostě delší krok než kůň. 

Kůň vypadá, jako by se pohyboval vpřed ohromnými skoky, ale kopyta před dopadem na zem švihnou dozadu. Výsledek? Ačkoli má po biomechanické stránce průměrný lidský běžec krátký krok, stále tímto jedním krokem urazí větší vzdálenost než kůň, což jeho běh činí efektivnějším. Se stejným objemem vzduchu v plicích by člověk teoreticky doběhl dál než kůň. 

Podobná zjištění pro oba vědce představovala jen třešničku na dortu jejich velkého objevu. Jak David předpokládal od okamžiku, kdy se díval do rozpitvaného králíka a zjistil, že mu pohled oplácí historie života na Zemi, celá evoluce se týkala vzduchu. Čím vyvinutější druh, tím lepší spalování.