Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici: šla pravda světem a na chudé duchem se smála. Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají?

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly.

Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk“ během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života.

Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou.

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na bolest?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných“ lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje“ svým pacientům běh jako lék, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby.

A ono to skutečně zabírá. Co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh je lék na bolest duše, na bolest pramenící z hektičnosti doby, v níž žijeme

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil.

Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil.

Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky, rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy.

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh, a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, které mu občas řekne:

člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit.

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok

Nejspíš to začínáte pociťovat sami na sobě, ostatně jinak byste nezavítali na stránky Běžecké školy, či se nezajímali o věci spojené s během a běháním. O čem mluvím? Nabízelo se přidat ještě – když mluvím o běhání, ale to už použil Haruki Murakami jako název pro svou knihu, která je spíš o něm, o jeho běhání, já mám nyní na mysli běhání jako:

•  životní pouť, 
• vyjádření životního postoje,
• vyjádření životního názoru,
• společenskou událost,
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný a ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku. Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, se svou duší?

Když se necháte vést svými vnuknutími a nehledáte důvody, proč by TO či ONO nešlo, ale rovnou jdete a uděláte TO. Život je tak báječný, když jej necháte proudit a nestavíte mu hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícna , ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil.

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte! 

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

Mám tři klenoty: chraňte je a mějte je za nejcennější poklad.
prvním je láska.
druhý je střídmost: nechtěj příliš mnoho.
třetí je zdrženlivost: nebuď první na světě.
kdo miluje, nezná bázeň.
kdo je střídmý, nebaží po moci.
kdo nedychtí být prvním na světě, může rozvinout své vlohy a nechat je dozrát.
kdo se vzdá lásky a odvahy,
kdo opustí umírněnost a hromadí moc,
kdo přestane držet se zpátky a uhání vpřed,
odsuzuje se k záhubě!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou. 

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě jde, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu …

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachycují kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje – tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty.
Ptáte se, co máte udělat, aby se tak nestalo znovu? Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde

Je moderní najít si svůj kmen, najít si své místo v životě, ve společnosti. Člověk se rád povyšuje nad přírodu, nad ostatní tvory a živočichy, ale stejně jako oni ví, že síla je v jednotě, v tom postarat se o druhé, protože vše začíná a končí tím nejslabším článkem. Pro to je dobré vrátit se ke kořenům, k prvopočátkům života člověka a uvědomit si v čem spočívá jeho síla. A sice v lásce, takže k čertu s nenávistí.

Zatímco u běhu je to krok správným směrem, v případě společnosti rozhodně ne. Kmenové uspořádání znamenalo život ve věčné válce. Právě proto se začaly kmeny sdružovat ve větší celky, neboť pochopily, že tak snadněji přežijí.

Proto vznikly státy. Proto vznikly takové útvary, jako je USA, EU, Liga arabských států. Tenhle vývoj měl svou logiku. A má ji stále. Tenhle model má pro své zdárné fungování jedinou podmínku – schopnost domluvy.

Domluvit se neznamená klást si podmínky. Domluvit znamená najít řešení, které bude „vyhovovat“ – nejméně vadit, nejlépe všem.

Plnění podmínek již předem zakládá půdu pro korupci – já ti tohle, ty mě za to tamto. Myslíte si, že by život na Zemi ještě existoval, kdyby zde vládla soutěž ve smyslu: NĚCO za NĚCO?

Já říkám NE! Život je sice tvrdý, ale spravedlivý a dává šanci na přežití všem a všemu, a to rovným dílem. Jakmile je v přírodě něco v nerovnováze, má příroda nástroje, jak rovnováhu zase nastavit.

Nyní se na Zemi nemístně rozlézá druh zvaný člověk. Co si myslíte, že s tím příroda udělá? Bude to trvat dlouho, ale ona si s tím/s ním poradí.

Co tím chci říct?

Chci tím říci, že čas není to, co nás v životě limituje, naopak čas je tu proto, abychom jej využili pro sebe, abychom ho využili k dohodě.

A že to bude trvat dlouho? No a co?! Už jsme se honěním za rychlými řešeními připravili o  35 let. Už bychom tedy mohli mít rozum a říci si, zda už nenastal čas změnit taktiku a začít hledat společná řešení, ne rozdělovat společnost!