Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte, jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok.

Člověk vydrží víc, než si myslí, třeba čtyři týdny až měsíc bez jídla, čtyři dny až týden bez vody, bohužel jen pár minut bez kyslíku.Pít, pít, pít…, jíst, jíst, jíst… Tenhle požadavek vysílalo mé tělo zhruba od 30. kilometru mého doposud nejtěžšího, ale možná proto i nejkrásnějšího ultratrailu, který jsem kdy absolvoval.

Přesto, že jsem převážnou část celé trasy měřící 170 kilometrů měl žízeň a hlad, užíval jsem si každý krok i každý pohled na Šumavu, místa, které již od svých patnácti let neskonale miluju a jež mi tak připomíná Slavkovský les, v jehož podhůří žiju nyní.

Zaběhnout si zase po čtrnácti letech přes Šumavu jsem se rozhodl, když Petr Hruška oznámil, že Poutní ultramaraton povede v roce 2017 právě přes ni. Věděl jsem, že na rozdíl od ostatních účastníků na to nebudu mít pět dní, ale pouhé dny dva. 

Dám to? Mám ještě pořád na to? Nemají pravdu ti, co si myslí po mých posledních nezdarech, že už jsem prostě na takovéto výkony starý? Tyhle otázky se mi sice občas vyrojily v hlavě, ale rychle jsem je zaháněl s tím, že každý den a každý rok je jiný. Přesto červík pochybností nahlodával i mou dušičku, a začal ještě usilovněji hlodat poté, co jsem musel kvůli nemoci vzdát svou účast na dubnovém závodě MIUT na Madeiře. 

Jsi cvok!

 Jsi cvok!, s těmito slovy se se mnou Dana loučila, když jsem vystupoval z auta v Mariánských Lázních, abych pokračoval vlakem do Plzně, Českých Budějovic a dále do Vyššího Brodu. Upřímně, myslel jsem si o sobě totéž, přeci jenom se vydat na svůj nejodvážnější projekt v životě v šedesáti dvou letech, naprosto bez podpory kohokoliv, mluvilo za vše.

Cesta proběhla bez chyby, v půl páté odpoledne jsem vystoupil ve Vyšším Brodě z vlaku, došel do penzionu U Candrů, mimochodem doporučuji – dobrá kuchyně a spalo se mi jako doma, jen ten pes, co si hrál asi od 4 do 5 ráno s ježkem, nebo co to bylo, byl na zabití. 

Vstal jsem po sedmé, snídaně se podávala v osm. Sbalil jsem si saky – paky, ostatně moc jich nebylo. Oblečení jsem měl kromě bundy, kterou jsem měl srolovanou v běžecké vestě, všechno na sobě. Ve vestě jsem měl ještě dvě datlové tyčinky s mladým ječmenem, jako poslední záchranu před naprostým vyhladověním, mapy, dobíječku na mobil a hodinky, čelovku  a dvě lahve na vodu. A to bylo vše.

Jo vlastně ještě dvoje papírové kapesníčky pro náhlý případ a compresní návleky, kdybych potřeboval vyztužit nohy, které by se mi už únavou podlamovaly.

Jak vidíte, moc jsem si toho s sebou nevzal, tedy ještě jsem měl peněženku, ale její obsah jsem mohl využít jen velmi málo, protože možnost někde si něco koupit a doplnit zásoby jídla a pití moc nebyla. 

Skoro celý den na míchaná vajíčka

Ke snídani jsem si dal míchaná vajíčka, jednu housku s máslem, druhou s máslem a jahodovou marmeládou, sklenici džusu a konvičku kafe. V místní pekárně jsem si chtěl koupit ještě čerstvý štrůdl, ale pak si řekl, že se nebudu hned po ránu přežírat, a vydal jsem se vstříc svému největšímu běžeckému dobrodružství.

Vyšším Brodem jsem se prošel, vyfotil klášter a na okraji se pak rozeběhl. Doběhl jsem k Čertově stěně, chvíli se tu pokochal a běžel dál. Vyklestilka, kopec, na jehož vrcholu (887 m nad mořem) jsem si říkal, že má docela příhodný název, jsem začínal pociťovat, že je docela teploučko. Kapličky (935 m nad mořem), pořád to stoupá, naštěstí do Přední Výtoně už to jde z kopce. Mám v nohách půlmaraton, a to si zaslouží pivo a kafe. Vzpomínám si, jak jsme tu před rokem strávili víkend při natáčení Party maraton. Není čas na vzpomínky – makám dál. 

Svatý Tomáš, je půl jedné. Přemýšlím, zda není čas na oběd, žaludek však ještě nevysílá žádné signály, tak běžím dál. Někdy má člověk dát spíše na rozum než na potřeby těla, jak se později ukázalo, byla to jediná šance dát si něco teplého. 

Přední Zvonková – penzion zavřený, tak jsem si v kravíně vyprosil vodu (obě čtvrtlitrové lahvičky již dávno vyschly). Zadní Zvonková (mám maraton) – zdejší penzion sice jídlo nabízí, ale protože jsem tu až v půl 3, tak mám smůlu. Jak mi bylo sděleno, byla tu před mnou velmi početná cyklistická výprava a ti všechno snědli. Dávám si tiramisu, půl litru točené kofoly a kafe. Doplňuji obsah lahviček na vodu a běžím dál.

Po rovině, nebo jako horolezec

Mám možnost běžet po rovině do Nové Pece, odtud pak do Stožce, Nové Údolí a Strážný, nebo to vzít přes Smrčinu, Hraničník, Plechý na Třístoličník a odtud dolů do Nového údolí. Rozumný by si řekl, že poběží tou snadnější cestou, ale…

Běžím samozřejmě směr Smrčina. Zprvu to jde, cesta je pohodlná a rovná. Najednou odbočka doleva a začíná mi docházet, že tohle nebylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem dnes učinil. Zpátky ale nechodím a už vůbec neběhám, takže se vydávám vzhůru. Před vrcholem kolikrát nevím kudy dál, cesta zarostlá kapradím naznačuje, že po ní už dávno nikdo nešel. Jsem nahoře (1326 m nad mořem). 

Říkám si sláva, teď to půjde po vrstevnici na Plechý (leží ve výšce 1378 m nad mořem). Chyba lávky, začínám klesat směrem na Hraničník (1283 m nad mořem), sešup pokračuje dál až na Studničnou (1160 m nad mořem) a Rakouskou (1020 m nad mořem). Tady se to začíná konečně zase lámat vzhůru. Když mluvím o lámání, tak mám na mysli i nohy, protože to je hodně tvrdej trail, kousek rovné cesty abys tu pohledal, jen kameny, kořeny a močály.

Pořád to ale není to nejhorší. Začínám stoupat na Plechý, cesta na něj od Plešného jezera je výživná, ve srovnání s touhle je výstup na Sněžku po schodech z Černé Pece procházkou. Začínám být nervózní, jedna lahvička vypitá, před sebou stěnu, a to vím, že z Plechého na Třístoličník se taky moc běžet nedá, a z Třístoličníku dolů do Nového údolí už teprve ne. Kromě vody začínám mít problém i s časem, a žaludek už by prý taky něco dal. 

Při stoupání šetřím každý krok, respektive udělám pár kroků nahoru a vydýchávám se, šetřím každou kapku potu i síly. Konečně jsem na vrcholu. Rozhlédnu se po krajině, udělám pár fotek a mastím dál. Oproti roku 2003 je to tu úplně jiné. Tehdy byl vrchol Plechého a vlastně celá cesta až k Třístoličníku porostlá stromy, dnes je tu, po řádění kůrovce, planina. Jen dole u země se začíná znovu probouzet život. Cesta je však lepší, tehdy tu měsíc před námi řádil orkán Kiril a my museli přeskakovat množství padlých kmenů, těch 5,5 km nám zabralo tři hodiny. Teď mi na to stačí jedna. Aspoň že tak. V osm večer stojím před německou chatou na Třístoličníku, zavřeno – premává se jen do pěti hodin. 

Makám dolů, jediná šance na to ještě dneska něco koupit je v penzionu v Novém Údolí (myslím si). Voda už mi dávno došla, není divu při těch nastoupaných metrech a pečení se na otevřené planině při více než 20 stupních nad nulou. Hele bystřina, nelením a doplňuji zásoby. Kopnu do sebe půl litru chladivé vody, naplňuji obě lahvičky a mažu dál.

Na samotě u lesa

Dorazím do Nového údolí. Sláva, na terase penzionu sedí parta lidí, vypadá to nadějně. Vstoupí pikolík, na mé otázky po jídle odpovídá záporně – vaříme jen do 5 hodin. A něco studenýho, třeba utopenec nebo tlačenka by nebylo? Nebylo! A co kafe? Už máme vyčištěnej automat, takže sorry!

Dám si pivo, to jediný je „ochotný“ natočit a 4 tatranky – čeká mě dlouhá noc.

Vypil jsem pivo, snědl dvě tatranky, dvě si schoval na noc a vyrazil dál po trase. Pak jsem si to ale rozmyslel a vydal se do civilizace. Říkal jsem si: za celý den jsi utahanej, dehydrovanej (vypil jsem dvě piva, jednu kofolu a cca 2 litry vody) a hladovej, někde to s tebou sekne, bude lepší, když to bude někde u silnice, kam pro tebe někdo může dojet, než někde uprostřed šumavských hvozdů. 

Vydal jsem se tedy po cestách, které znám z doby vandrování s teletem na zádech, do Stožce, Českých Žlebů, Strážného, odtud směrem na Horní Vltavici, Borovou Ladu, Kvildu a Modravu, a tam se uvidí. 

Tohle rozhodnutí mě zklidnilo, věděl jsem, co mě čeká, a celkem se na tu noční cestu pod oblohou posypanou hvězdami nebo zalitou světlem měsíce těšil. Těšení trvalo jen chvíli. Před Horní Vltavicí mám na kontě dva maratony, ale taky jsem zaslechl něco jako vzdálený hrom. Kouknul jsem se do mobilu na předpověď počasí a bylo po radosti – déšť od půlnoci do 4 ráno. Nakonec se to trošku posunulo, pršet začalo až v jednu a vydrželo do pěti. Měl jsem však skvělou nepromokavou bundu, nohy potřebovaly stejně umejt, zbavit potu a zchladit, jen do těch bot mi téct nemuselo.

Šel jsem nocí, na cestu si svítil čelovkou, silnice pustá prázdná, snědl jsem ty dvě tatranky, a dalo by se říci, vesele si vykračoval, a těšil se na ráno, až si někde koupím snídani. Dostal jsem hlad, u sebe měl pořád ty dvě datlové tyčinky poslední záchrany. Po tatrankách jsem sice neměl už chuť na nic sladkého, ale hlad byl silnější. Rozbalil jsem jednu a pomalu začal ukousávat. Za chvíli byla ve mně, kupodivu nebyla ani tak sladká a příjemně klouzala do krku, přestože jsem byl poměrně dehydrován.

V Modravě mám na kontě už třetí maraton, je něco před sedmou ráno, krám otvíral až v osm, tak jsem šel do Srní. Tady konečně měli otevřeno. Koupil jsem si dvě housky, sýr, sladký Birell a láhev vody. Snědl jednu housku se sýrem, vypil Birell a vydal se do Prášil. 

Prášili, konečně pořádné jídlo

V Prášilech jsem byl akorát na oběd, těšil jsem se na něj, ale zároveň měl za ty dva dny docela stažený žaludek a nevěděl jsem, jestli ještě nezapomněl vůbec něco přijímat. 

Chvála Bohu nezapomněl:-). Dal jsem si kulajdu, tu můžu vždycky, a kuřecí prsa s houbovým soté. Nějak jsem zapomněl objednat přílohu, ale nakonec mi to stačilo. Zapil jsem to jedním pivem, dal si kávu. V obchodě si koupil vodu a Míšu a šel si na chvíli natáhnout nohy do stínu.

Zavolal jsem Jirkovi Kadlecovi, doprovodu party, která běžela už pátý den Poutní maraton. Domluvili jsme se, že to odtud vezmu směrem na Velhartice, a on mě někde po cestě naloží. 

Štráduju si to, teď už poměrně vesele, dál, už vidím konec cesty, i když nevím, kde mě zastihne:-), sluníčko mi spaluje zátylek, lýtka už mám zapálený a spálený dávno, ale všude je krásná svěží příroda, no jako na Šumavě. 

Když ke mně Jirka dorazí, zastavuju hodinky, ukazuje 169,7 kilometrů.

Někdo by si řekl, že už jsem to mohl dojít na těch 170. Mohl, ale proč si neschovat něco na příště?

Než nasednu, ukrojí mi Jirka krajíc chleba a dva kousky salámu. Spokojeně žvýkám, popíjím cocacolu a je mi tak nějak blaženě. Cítím, jak moje tělo je napumpované kyslíkem, že jsem zpátky, a i kdyby to mělo být pro ty dva dny, stálo to za to!

Malá lekce vítězství: o tom, jestli vyhrajete nebo skončíte mezi poraženými, rozhoduje stav vaší mysli. Vzpomínám si na množství soubojů, které jsem kdy svedl se svými soupeři a v nichž jsem vyhrál, přestože všechny tréninkové ukazatele, všechny předchozí společné tréninky ukazovaly na to, že tentokrát odejdu poražený.

Tréninkový typ

Pro tréninkový typ je charakteristické, že touží vyhrát každý trénink, přitom je jedno, jestli běží ve skupině nebo jen proti času ze včerejška. Pro tréninkový typ je každý trénink závodem. Do každého tréninku dává tedy všechny své síly, není divu, že mu pak při vlastním závodě dojdou a porazí jej „závodní typ“. 

Závodní typ

Závodní typ na rozdíl od tréninkového ví, že není důležité vyhrát v přípravě, byť by to znamenalo tisíc vítězství (ale malých) proti jednomu (velkému). 

Mohlo by se zdát, že závodní typ je oproti tréninkovému typu takový flákač, který sází na svůj talent. Mohu vám s klidným svědomím říci, že já nikdy žádný talent neměl, nebo ne až takový, jak by se mohlo zdát. Naštěstí jsem však už velmi záhy pochopil, že k tomu, abych byl skutečně dobrý až výjimečný v tom co dělám, je nejdůležitější vytrvalost – jít si po malých krůčcích, krok za krokem, za svým. Pochopil jsem také, že když se mi podaří mou výkonnost zvyšovat postupně, vydržím na vrcholu mnohem déle, než ti, kteří na něj vyběhli velmi rychle.

V mém růstu mi hodně pomohlo i to, že běh byl v té době v plenkách, moc se nevědělo, jak se na něj nejlépe připravit, takže stále přicházely nové a nové informace, které posouvaly vědomí o tom, co funguje a jak to funguje, a i to mi hodně pomohlo, protože i když jsem vytrvalý, tak se rozhodně o mně nedá říci, že bych byl trpělivý. Z toho důvodu jsem okamžitě, jak se objevil nějaký nový prvek, ho hned zkoušel, a když se osvědčil, zařadil jej mezi ty, které jsem pak v tréninku používal. 

O tom, jestli budeš vítěz, rozhoduje stav tvé mysli

Proto si zapamatuj, že:

• Když toužíš po vítězství, ale nevěříš tomu, že vyhraješ, vítězství se nikdy nedočkáš!
• Když začneš v závěru závodu pochybovat o svém vítězství, byť by jsi měl „nedostižný“ náskok, prohraješ!
• Když v závodě začneš pozorovat své soupeře s cílem zjistit, jestli pro tebe mohou být nebezpeční, prohraješ!
• Když si budeš věřit, přestože vše nasvědčuje tomu, že soupeři jsou silnější než ty, nebudeš se rozmýšlet, zda jim nasadit trhák ve chvíli, kdy cítíš, že prožívají drobnou krizi, pak budeš vítěz!
• Když do poslední chvíle budeš věřit svému tréninku, svým schopnostem, svému úsudku, pak budeš vítěz!

Nauč se, že závod je nejlepší trénink

Ano, závod je nejlepší možnou formou tréninku, ale jen potud, pokud si do něj předem připravíš taktiku, jak jej poběžíš, a tu nezměníš ani tehdy, když ti začnou soupeři unikat a bude jasné, že v tomto závodě nezvítězíš. Jen v závodě se totiž můžeš naučit POSLOUCHAT, co si přikážeš a tím i otestovat, co dokážeš. 

Jen tak si můžeš otestovat své přednosti a své slabiny, a s tím, co POZNÁŠ, pak dále pracovat, abys přednosti ještě zesílil a slabosti povýšil alespoň do stavu průměrnosti. 

Chceš-li se stát vítězem, nauč se prohrávat

Chceš-li se stát vítězem, uvěř tomu, že porážka člověka nestaví do pozice poraženého, pokud se z ní dokáže poučit, ale do pozice pozdějšího vítěze, právě proto, že se z ní dokázal poučit. Nikdo na světě tě nemůže porazit, kromě jediného člověka, a tím ji TY!

Jak se poznají poražení

Přečetli jste si někdy, nebo slyšeli jste někdy v rozhovoru s VÍTĚZEM: dneska to nejspíš nebude ono, mám natažený sval, cítím se takový slabý, asi na mě něco leze…, jak to slýcháváme před většinou běžeckých závodů v České republice a na Slovensku? Možná si podobná postesknutí přečtete s očekávaným vítězem v rozhovoru poté, co prohrál, což samo o sobě už naznačuje, že si před závodem nevěřil. VÍTĚZ, když prohraje, ocení výkon svého přemožitele, i tak se poznají skuteční VÍTĚZOVÉ.

Staň se vítězným typem, staň se vítězem

Takže úkol do závěrečných týdnů, než se postavíte na start „svých“ závodů zní: STAŇ SE VÍTĚZEM!, uvěř ve své síly, ve své schopnosti, ve svou šťastnou hvězdu, a když „náhodou“ prohraješ, oceň svého soupeře, který tentokrát věřil více než ty.

Běh bez hranic. V začátcích Běžecké školy jsme organizovali běhy bez hranic. A vlastně jsme s tím nikdy neskončili, protože běh bez hranic znamená, že běh nezná hranice ani mezi zeměmi, ani mezi lidmi a Běžecká škola je tu také pro všechny.

Zdá se vám, že jste začali běhat kvůli něčemu jinému, než je účast na čím dál tím větších giga běžeckých akcích? 

Zdá se vám, že jste se opět nechali nachytat a skočili na marketinkový trik, že když neběžíte, jako byste nebyli? Stejně jako když nezaběhnete do McDonalda, do KFC, do OC, na party, kde se bude pít to či ono?

Popravdě, nedivím se vám, ale na druhou stranu vás chci uklidnit, abyste se zas tak moc neobviňovali, protože to je přirozený vývoj.

Člověk touží po svobodě, touží po chvílích, kdy bude moci být sám sebou, sám se sebou, ale také touží být součástí společenství.

Ostatně tak jej příroda stvořila. Stvořila jej jako svébytnou, samostatnou, svobodomyslnou bytost a zároveň příslušníka rodu, příslušníka lidské komunity.

Běh dává všem živým bytostem, člověka nevyjímaje, svobodu, volnost, nespoutanost, schopnost běžet si za svým, běžet pomáhat ostatním, běžet sám či běžet v kolektivu souputníků.

Někteří nelibě nesou komercionalizaci běhu, ať jde o to, v čem běhat, s čím běhat, co běhat, ale popravdě, nemyslím si, že by za všechno mohla komerce.

Popravdě si vůbec nemyslím, že by ona sama za něco mohla, kdybychom nebyli ochotni jí podléhat.

Vždyť vždy máme na výběr běhat bosí, nazí nebo skoro nazí, stačí jen sebrat odvahu být svůj, nepodléhat tlakům zvenčí.

Tak běžte a užívejte si svůj nespoutaný běh.

Běhá ultra dlouhé tratě. Je držitelem mnoha cenných medailí a běžeckým rekordmanem. Zakladatelem běžecké školy, poradcem, lektorem a nadšeným propagátorem běhu a zdravého životního stylu. Miloš Škorpil, jedna z nejvýraznějších osobností českého běhu, sportovec podávající mimořádné výkony, libující si v posouvání jejich hranic.

Pro Collallock se ptal Radim Jansa

Miloš je dvojnásobným mistrem České republiky v běhu na 24 hodin, na Mistrovství světa v této disciplíně skončil čtvrtý a na Mistrovství Evropy druhý. Českou republiku několikrát oběhl dokola, z Prahy už běžel do Brna, do Vídně i na Sněžku. Uběhl Spartathlon, 246 kilometrů dlouhý běh z Athén do Sparty, a cestou ještě dělal asistenci tělesně postiženému kolegovi. Nejvíc ho ale baví, když si naplánuje svoji vlastní výzvu, říká jí etapák.

225 KM VE FITKU BYLA JEDNA Z NEJBOLESTIVĚJŠÍCH ZKUŠENOSTÍ. KVŮLI ÚPLNÉ MALIČKOSTI.

Byl to třeba 76 hodinový běh z Hodonína do Aše nebo výstup na Mount Everest v pelhřimovském kostele sv. Bartoloměje. Během necelých 12 hodin jsem vyběhl přes 43 tisíc schodů,usmívá se Miloš nad tou milou vzpomínkou. Zajímavé rekordy má spojené i s veslařským trenažérem, zimu totiž tráví ve fitku.

Veslařský trenažér je vynikající prostředek na trénink, protože pracují nohy, ruce i záda, zkrátka posilujete celého člověka. Jednou jsem si namyslel takový triatlon na strojích. Běh na páse, veslování a jízda na kole, každá disciplína 100 kilometrů. Nejtěžší to ale bylo zorganizovat, protože se fitka bála, že to stroje nevydrží, směje se spokojeně. Akci se nakonec podařilo uspořádat, dokonce za účasti televize a sponzorů.

Byla to jedna z nejbolestivějších zkušeností a kvůli úplně maličkosti. Nezkušeně jsme před běhací pás postavili banner a omezili proudění vzduchu. Teplo z motoru neodcházelo dozadu, ale stoupalo nahoru. Tolik křečí jsem v životě nechytil a hodně jsem se trápil. Nakonec jsem tedy ze zdravotních důvodů dal na každém stroji jen 75 kilometrů.

BĚŽÍM, DOKUD MŮŽU. KVALITNÍ ODPOČINEK PŘICHÁZÍ TEPRVE S VELKOU ÚNAVOU.

Miloš se naučil vyrovnávat s velkou porcí únavy, důležité pro něj je při výkonech správně odpočívat. Velmi rychle zjistil, že nefunguje, když si svůj odpočinek naplánuje.

Běžím, dokud můžu. Až přijde opravdu velká únava, zalehnu, hodinu spím a síly mám obnovené. Jinak bych se jen převaloval a vstal ještě rozlámanější než předtím. Ostatně tělo si vytvoří vlastní zkušenost a pak je na to zvyklé. Člověk vydrží 24 hodin nespat, ostatně spousta lidí dnes také přes noc něco dohání.

Tajemství správného fungování těla není však jen odpočinek, ale i hodnotná strava a zdravý životní styl. Miloš se nad výživou hodně zamýšlí a svoje poznatky předává i frekventantům své běžecké školy.

Říkám jim, jezte, na co máte chuť, ale s mírou, usmívá se Miloš, jezte jen, když máte hlad. Jídlo by mělo být s nějakou vitalitou, potřebujeme dostatečně využít to, co přijímáme. Nejlepší je přijímat to na prázdný žaludek, jinak se jídlo smíchá a potrava odchází nevyužitá.

Problém dneška Miloš vidí ve stresech a sacharidech, kterými je lidé dohání. Návaly přidané energie vyčerpávají organismus více, než cokoliv jiného. O to víc Miloš přemýšlí o vhodných doplňcích stravy, které tělu pomůžou.

Tyto věci fungují, když se člověk hýbe. Nemůžu u toho ležet u televize, musím rozhýbat krev. Lidské tělo je krevní řečiště a když správně funguje, dokáže účinné látky roznést tam, kam je potřeba. Například v případě dehydratace vám krevní řečiště přestane vyživovat vazy a úpony, klouby jsou ztuhlejší, vysvětluje svoji filozofii. Proto když se rozhodl vyzkoušet collalloc, potěšilo ho, že se rozpouští ve vodě.

Collalloc beru už druhý měsíc a musí říct, že nemám problém, což je při mé zátěži výborné. Dokonce jsem zaznamenal pozitivní vliv na levém chodidle, které už 2 roky kvůli nedostatku volna a odpočinku nestíhám vyléčit. Před třemi lety jsem si masivně natrhl pravé stehno, pravou nohu jsem pak intuitivně šetřil a přetížil levou. Po měsíci, co beru collalloc, jsem si uvědomil, že problém už skoro necítím.

Jsme rádi, že collalloc pomáhá takovému muži, navíc k výkonům, které by normálního člověka zničily. Miloš Škorpil se však cítí jako ryba ve vodě, vyhledává další výzvy a o svoje zkušenosti se rád dělí. Z tohoto důvodu založil Běžeckou školu Miloše Škorpila, ve které připravuje běžce pomocí unikátní metody.

BĚŽCE V NAŠÍ ŠKOLE ZPOMALÍM A SROVNÁM MU STYL. BĚH JE PAK AŽ O 20% ENERGETICKY MÉNĚ NÁROČNÝ.

Přicházejí k nám zkušení běžci, kteří už něco uběhli, ale i nováčci, kteří chtějí začít běhat. Těm většinou srovnám styl, zpomalím je a učím jak, by měly všechny systémy v těle spolupracovat. Nejde jen o slabé svaly nebo často podvyživené klouby. Neumíme dýchat, srdce má malou kapacitu, cévní systém není rozprouděn a krevní řečiště je jako to vodní, když se zanáší pískem. Takže nováčci se naučí dýchat a správně tělo zásobovat kyslíkem, vysvětluje Miloš nejčastější počáteční chyby dychtivých sportovců, kteří své úsilí často zbytečně přehánějí. Má však rady i pro pokročilé a ty jsou o to cennější.

Lidem, kteří uběhli půlmaraton nebo maraton a začínají šilhat po delších tratích, trénuji hlavně styl. Většina lidí totiž neběhá, ale skáče. Snaží se běžet rychleji a protáhnout krok co nejvíc před sebe. Při běhu je to ale obráceně, musíte co nejvíc zanožit a to vás katapultuje dopředu. Říká se tomu běžecký luk, kdy těžiště je vepředu a nohy zakopávají, jako byste se kopali do zadku, popisuje Miloš své metody, se kterými slaví nemalé úspěchy a připravuje běžce i na olympiády. Jeho styl běhu je totiž až o 20% energeticky méně náročný, což na maratonu odpovídá osmi kilometrům k dobru. 

Individuálně pracuji například s běžcem, který se letos na Mistrovství ČR na 100 km svým výkonem rovnou kvalifikoval do reprezentace. Mám i hromadné lekce, například teď připravuji 45 lidí na maraton. Trénujeme půl roku a zaběhneme ho pod 4 hodiny.

Miloš je ve světě běhu skutečným fenoménem. Velkou výdrž a chuť po dobrodružství má už od mládí, kdy se svým starším bratrem chodili na dlouhé vandry. Později, když už neměl tolik času, jel 50 kilometrů za Prahu autobusem a odtud běžel domů.

Pak jsem to zkusil na závodě. V roce 1991 se tu konal Světový běh míru, kde jsem zkusmo běžel 2 etapy a to mě přimělo se přihlásit na první mistrovství Československa v běhu na 24 hodin, a to pak překvapivě vyhrál. To mě tak nakoplo, že jsem začal běhat dlouhé běhy, 24 a 48 hodin. Po čase mě to ale přestalo bavit, tak jsem začal běhat etapáky, které jsem si vymýšlel sám,” vzpomíná Miloš na své začátky před desetiletími. Dnes už má naběhaných okolo 200 tisíc kilometrů, například okolo planety už běží popáté.

Program má i nadále velmi plný právě se chystá běžet Poutní maraton. Přidat se může letos každý, postačí když vyběhne v sobotu tam co bude. Miloš Škorpil běh miluje celým srdcem a v Česku mu udělal nevídanou propagaci. Vše začalo seriálem Lidových novin Jak uběhnout maraton za 100 dní, který připravoval s Milošem Čermákem, ze kterého se stal český fenomén a nastartoval boom běhu v Česku i na Slovensku. Seriál byl vydán i knižně a  stále je na knižních pultech.

Sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sysel, sýček … možná si ještě tahle slova takto za sebou pamatujete ze školy.

Nevím proč mě napadla zrovna ve spojitosti s běháním a pobíháním. Ale zkusím si s nimi pohrát, třeba se ten smysl objeví.

Což takhle: Usychající kmet – starý sýček, popadl ze stolu syrový sýr. Vyběhl zpoza humna svého domu a jal se pozorovat sýkorky, přeletující ze stromu na strom a vesele cvrlikající.

Bylo mu dobře, moc dobře, ukousl si další díl sýra, byl velký a tak mu nadul tváře, že vypadal jak sysel. Bylo mu tak dobře v tom lůně přírody, že se z ničeho nic rozeběhl, už to neudělal dlouho, tuze dlouho, tak dlouho, že už zapomněl, jak to měl rád.

Běžel tak dlouho, že se už začal snášet sychravý, byť letní, soumrak a jeho syn mu vyběhl v ústrety a nevěřil svým očím.

Když se jejich oči setkaly, to co viděl, už nebyly oči usychajícího starého sýčka, zase to byly oči, které znával, když byl malým klučinou, zase to byly oči šťastného člověka, který našel něco, co ani nevěděl, že ztratil.

Opět našel SEBE!