Když jsem si 18 dní před startem Zermatt ultramaratonu natrhl na Poutním maratonu před deseti lety při pádu stehenní sval, měl jsem za to, že Zermatt ultramaraton mohu už podruhé odpískat. Poprvé se tak stalo před dvěma lety, když se mi z ničeho nic šprajcla achilovka.

Po anabázi v nemocnici, kdy mi byly nabídnuty jako jediný prostředek léčby berle, jsem si řekl, že vezmu léčení do svých rukou a bude to kombinace klidu a pohybu. To v praxi znamenalo to, že se nebudu pokoušet v žádném případě běhat a zkoušet, jestli už by to nešlo. Stejně to nešlo, protože stehno bylo tuhý jak flaksa ze stoletý krávy, ale že budu chodit, aby svalem proudil dostatek krve a mohl tak co nejrychleji srůst. 

Před týdnem (12 dní po pádu) jsem začal mít choutky. Napětí ve stehně povolovalo a mohl jsem už celkem dobře chodit. Začala mi v hlavě uzrávat myšlenka, že na závod půjdu (a to doslova), a půjdu až kam to půjde. V úterý jsem si udělal v Praze malý test. Měl jsem tam nějaké běhání a tak jsem si řekl, že místo, abych použil k přesunu MHD, dám to pěšmo. Bylo z toho pěkných 15 km, v průměru 5,7 km/hod., tedy přesně v tom průměru, který jsem potřeboval udržet, abych za časový limit 8 hodin Zermatt ultramaraton ušel.

V hlavě jsem měl jasno – ujdu to

V pátek jsme dali s Danou, Michalem, Martinem, Martinou a Hankou regeneraci v Kneippových lázních na Zum See, doplnili tekutiny a energii. Konečné vyladění nemohlo být lepší. Když jsme šli na Zum See, tak jsem zkusil do kopce párkrát popoběhnout a ono to šlo, dokonce bez bolesti. V hlavě to začalo znovu šrotovat: „Že by to šlo i běžet?“ 

V sobotu ráno jsme odjeli do St. Niklaus, odložili batožiny a šli na start. 

Odstartováno.

Pestrobarevný had běžců a běžkyň se rozeběhl, já s ním. Moje radost trvala tak vteřinu, s prvním krokem jsem ucítil bolest v podkolení. Uvažoval jsem, že přejdu do chůze, ale jděte, když kolem vás se valí živá řeka a probíháte městečkem. Druhá myšlenka byla, že to otočím a půjdu domů. Pak jsem si ale vyhodnotil, že mě nebolí natržené místo, ale že bolest způsobuje krevní sraženina, takže z hlediska funkce to není nebezpečné a rozhodl jsem se, že jí nepodlehnu.

Bolelo to tak 3 kilometry, a pak bolest začala pozvolna ustupovat. Tempo jsem měl dobré – 8 min/km, což mě taky povzbuzovalo. Kolem 17. kilometru se trať odklání ze silnice a zpevněných cest do složitějšího terénu, což noze nedělalo moc dobře, ale spíše to bylo ovlivněno psychikou – měl jsem obavy, abych nezakopl o nějaký šutr a nešel k zemi. Pozitivní na tom bylo, že lidé kolem mě začali chodit, takže jsem mohl bez toho, abych si připadal blbě, přejít do chůze i já.

Zermatt

Základní cíl splněn, jsem v Zermattu a Matterhorn to vidí.

V Zermattu je za účastníky maratonu polovina vzdálenosti, tedy půlmaraton. Nevím, jestli to bylo ovlivněno tím, že mým prvotním cílem, který jsem si dal, když jsem se rozhodl nastoupit, bylo, že bych byl rád za to, dostat se sem, nebo tím, že jsem 18 dní neběhal, nebo tím, že je zde člověk v nadmořské výšce 1600 metrů, ale prostě jsem dokonale vytuhnul. 

Zermattem jsem se proploužil a uvažoval, jestli má cenu se trápit dál. Na časový limit jsem měl ale náskok celou hodinu, tak jsem prostě dával nohu před nohu a šel. 

Na 24. kilometru začíná trať pěkně stoupat. Zatímco spoluchodci kolem mě to nesli zjevně nelibě, pro mě to bylo, jako když mě polije živou vodou. Sílu mi dodávalo hlavně to, že jsem ucházel jednoho za druhým. Tohle stoupání má 8 kilometrů, pořád jsem si držel „rychlost“ 6 km/hodinu, tedy každý kilometr šel 10 minut. Začal jsem si říkat: „Je to tam“, ale ještě jsem si to měl zasloužit.

Teď už to dám až na Gornergrat

Na 32. kilometru se sbíhá k jezírku a pak následuje poměrně strmé stoupání po hodně kamenité cestě. Naposledy jsem si tady musel na chvíli sednout. Tentokrát jsem šel vesele dál. Na 34. kilometru se trať vrací na širší udržovanou cestu. Přešel jsem do indiánského běhu a těšil se z ubývajících metrů. Na 36. kilometru je občerstvovačka, kde je možné se nechat i namasírovat. Masáž jsem odmítl a šel dál. Volal mi Michal, že je v cíli, a kde že jsem já, tak jsem mu to řekl a dodal: „TEĎ UŽ TO DÁM až na Gornergrat!“ 

Sotva jsem zavěsil, tak mi ztuhla na kámen obě lýtka. Měl jsem pocit, že udělat rychlejší krok, tak mě do obou chytnou křeče. Navíc úsek, na kterém se to stalo, je hodně kamenitý, takže i bez takovýchto problémů má na něm člověk problém si nezlámat nohy.

Říkal jsem si: „Prostě pomalu jdi, to musí povolit“. Moje tempo se zpomalilo na 4 km/hod. Upajdal jsem takhle 3 kilometry a pak to povolilo stejně náhle, jako to přišlo. Byl jsem na 39. kilometru, v místě, kde začíná na maratonu nejobávanější stoupání podle zubačky. Tohle místo mám ale na celém Zermatt maratonu nejradši, protože cíl je již na dosah a ty 3 kilometry kopce beru jako třešničku na dortu na téhle nádherné trati.

S novou vervou jsem vykročil vzhůru a vpřed. Volal mi Zdeněk Dančo, který pak konstatoval, že jsem objevil léčebný prostředek na natržený zadek a sice absolvování Zermatt maratonu. V pohodě jsem se dostal na 42. kilometr, do místa, kde do cíle maratonu to je 195 metrů a do cíle ultramaratonu pak 3695 metrů. Bez váhání jsem odbočil na Gornergrat. 

JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÉ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Před sebou jsem daleko nikoho neviděl a za sebou také ne, přestože jsem v tom 3 kilometrovém stoupání předešel pár borců s červenými čísly, tedy čísly, odlišující maratonce od ultramaratonců. Zhruba po kilometru stoupání jsem začal docházet pár svých druhů, které jsem záhy předešel. Najednou se přede mnou objevila cedulka 44. km, to značilo poslední míli závodu. Stejně s cedulkou se mi ale naskytl pohled na závěrečnou část trati.

Z časového limitu mi zbývalo 40 minut. Borci přede mnou spíš postávali, než šli, připadal jsem si jak někde na treku ve velehorách, nějak mi v tu chvíli nedošlo, že v nich skutečně jsem. Stoupám tempem krok sun krok, ale nezastavuju. 44,5, 45, hlásají následné tabulky. 

100 metrů před cílem se jde do schodů. Poprvé za celou trasu cítím natržené místo ve stehně, pomáhám si i rukama a vytahuji se nahoru za zábradlí. Zbývá posledních 80 metrů vzhůru do nebe. Spíkr v cíli a přihlížející diváci mě povzbuzují. 

Procházím se zdviženýma rukama nad hlavou je mi neskonale – JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÝ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Hodně „vytrvalců“ se vyznačuje skvělým startem, ovšem ten je jim houby platný, pokud nemají dobrý střed, aby jim pak dobrý finiš zaručil místo na stupních vítězů.

Něco o to vím. Před současným Mezinárodním Pražským maratonem proběhli čtyři ročníky Pražského maratonu. Jeho start byl na Strahově. Před startem čtvrtého ročníku jsem byl namakaný a namotivovaný.

Říkal jsem si: „woe, ne že to zas napálíš jak debil“. No, co vám budu povídat, napálil jsem to jak debil :-(. Po třech kilometrech jsem si vodil kluky z Afriky (kdo se tím může pochlubit?), a na osmnáctém to balil, pro naprostou vyčerpanost.

Takže vím, o čem mluvím, když klientům radím: „zpomal“. Tedy hlavně na začátku, protože není důležité být první po startu první, ale důležité doběhnout do cíle s pocitem, že jsem do toho dal všechno, na co jsem v ten den měl a dosáhl výkonu, na který jsem se chystal, protože na co to bude stačit v pořadí, o tom nerozhodujete jen vy, ale i forma vašich soupeřů.

Takže, chcete-li dobře běhat půlmaraton, maraton, ultramaraton, měli byste být dobrými letci, ale jen pokud jde o běžecký styl, váš běh by měl připomínat let motýla, ne čmeláka nebo chrousta, z vaší tváře by mělo vyzařovat uvolnění, ne křeč, vaše nohy by se měly s povrchem, po němž běží mazlit, ne se jej snažit rozdupat. 

A jenna závěr definice vytrvalce: „vytrvalec není ten, kdo se pyšní dobrým startem, ale ten, kdo se vyznačuje uvolněným startem, uvolněným během po celou trať, a o finiš se zajímá jen ve chvíli, kdy do cíle dobíhá se stejně dobrým vytrvalcem, tedy pokud se nechytnou za ruce a neproběhnou cílem společně.

Naše dovolené s Danou bývají krátké, tak čtyři, pět dní, ale o to víc bývají nabité zážitky, takže když se z nich vracíme, máme pocit, že jsme na nich strávili minimálně čtrnáct dní. Toto je popis jednoho našeho dovolenkového dne v roce 2013.

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: „Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo“.

M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!“ a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“.  www.brigerbach.ch)

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!“ Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!“ a směju se jak cvok.

M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!:-)

M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!“ 🙂

Píše se rok 1888 a v Praze v Jezuitské zahradě na Malé Straně (Strakova akademie, místo, kde dnes sídlí vláda) se pořádají 5. května I. atletické závody, které vzbudily takový zájem veřejnosti, že rok nato 1. září 1889 jsou tu II. atletické závody, jejichž hlavním programem bylo I. mistrovství Čech ve čtyřhodinovém běhu, které vyhrál Karel Reisner z Prahy. Třetí díl tohoto klání se uskutečnil 10. srpna 1889 a nesl název III. mezinárodní atletické závody. Jejich hlavním bodem programu je kromě závodů v chůzi a skoku II. mistrovství Čech v čtyřhodinovém běhu, který pro sebe opět získává Karel Reisner. Jistě není bez zajímavosti, že tyto první ročníky atletických závodů pořádají vlastně cyklisté, respektive velocipedisté, jak se jim tehdy říkalo.

Že běh a atletika není jen běhání po dráze, silnici, lese či parku, dokládají další stránky kroniky AC Praha 1890, prvního atletického oddílu na území Republiky Československé, kde se mimo jiné píše, že toto místo na závodišti stalo se od těch dob prvým shromaždištěm pražských atletů. Členové mladého kroužku se ale nescházeli jen na atletické dráze, ale v neděli také v místnosti bývalé kavárny „Staré Slávie“, kde pročítáním různých sportovních časopisů poznávali, jak moc se v jiných zemích, zejména pak v Anglii a Americe, pěstuje atletika. Společné setkávání na hřišti, v kavárně ale i při jiných sportech vedlo k založení prvního atletického klubu, který od té doby nese název Athletic Club Praha 1890. Jedním z členů předsednictva tohoto klubu nebyl nikdo jiný než vítěz prvních dvou mistrovství Čech v běhu čtyřhodinovém Karel Reisner.

Dnes, když se řekne běh či běžecký závod, valná většina lidí v České republice (a nemusí jít vždy jen o vyznavače sportu) bude vědět, že se pořádá Mezinárodní pražský maraton, zasvěcenější pak si vzpomenou, že jsou tu ještě nějaké Běchovice, ale kdo ví, že první závody na silnici se běhají od roku 1893 na trati mezi Prahou a Brandýsem nad Labem? Přesto je tomu tak. Historie nejstaršího silničního závodu v České republice se píše od 23. dubna 1893, kdy ve 2 hodiny odpoledne na silnici z Karlína do Brandýsa nad Labem byla vytýčena závodní dráha o délce 19,8 km. Propozice na tento závod byly poslány všem známým sportovním klubům, jakož i bližším jednotám sokolským.

Startovní listina nese jména následujících účastníků:

Alois Píša – Sokol Menší Město III.
František Hron – Sokol Karlín
J. A. Smitt – Foot ball cl. Pilsen
Adolf Písaříček – Athletic Club Praha
A. Procházka – Sokol Libeň
A. Čížek – Sokol Vršovice
Fr. Malý – Athletic Club Praha
K. Švejda – Athletic Club Praha 

Závody zahájeny o 2. hodině odpolední startem u remise tramvaje v Karlíně za příznivého počasí a měly velice zajímavý průběh. Závodníci provázeni byli soudci v povozech a četnými cyklisty. Silnice pak vedoucí přes Vysočany, Kbely a Vinoř, ku Brandýsu byla toho dne obecenstvem četně navštívena. Vůbec celý arangement, jakož i první naše samostatné vystoupení navenek bylo našeho klubu zcela důstojné. Ač po stránce morální, tj. pro naše závodníky a obhájce klubového jména, nedopadly závody tak, jak se očekávalo. Jedině K. Švejda dobytím třetí ceny hájil poněkud náš klub. První cenu, tedy přebor odnesl s převahou Fr. Hron, druhou pak J. A. Smitt. Po závodech uspořádán večírek v klubových místnostech „u Tesaře“ jakož i rozdílení cen, při četné návštěvě zejména dam.

Tolik tedy historie. Jak z této malé procházky můžete vidět, tradice běhání v českých zemích má velmi dlouhou tradici. Jak se ale v kronice dále dočteme, neměli to tehdejší sportsmani vůbec jednoduché. Sice na závody je přišlo povzbudit široce zastoupené publikum, ale při tréninku se na ně ostatní dívali jako na blázny, kteří by raději měli dělat něco pořádného, než otravovat slušného člověka tím, že se mu motají před automobilem či velocipédem. Tady si historie podává ruku se současností, pokud se rozhodnete vyznávat běh, tak počítejte s tím, že na silnici vám budou nadávat řidiči a v parcích pejskaři, a vy pak běžte třeba do háje a nebo na atletickou dráhu.

Ale nebojte, není to tak zlé. Běžců a zejména běžkyň stále přibývá a jediné, co jim stále schází, je vědět, jak to mají udělat, aby běhali správně, dobře se oblékli, měli dostatek energie, při běhu relaxovali a uvolnili se, a vůbec, aby jim běh přinášel uspokojení, radost a pohodu.

 Odpovědi na otázky spojené s běháním najdete v mých knihách.

S běháním pro vás začíná lepší čas. Co je lepšího, než se jít proběhnout? Kolikrát už vám běh pomohl ze svízelných životních situací. Bylo vám nanic, proběhli jste se, vypotili a ejhle – najednou jste vnímali všechno jinak. Běh už tak není pro většinu z vás jen sportem, ale i cestou, která sice vede přes potoky potu, ale na jejímž konci vás čeká pohoda, vyrovnanost a chuť jít dál.

Naše tělo je náš kouč. Ono nám nikdy přímo neřekne, co máme udělat, ale prostřednictvím bolesti, únavy, nemoci, podrážděnosti, sebelítosti… se nás snaží navést k tomu, co neděláme správně.

Navádí nás jen jakoby mimochodem na správnou cestu.

Lexikon pojmů, jejichž prostřednictvím s námi naše tělo komunikuje a jejich význam

• Bolest ve svalech: dneska jsi to pěkně kopal – dopřej mi, ať se z toho zítra můžu probrat
• Dlouhodobější únava: ty vůbec neposloucháš, co ti říkám!
• Bolest ohybačů prstů: zkus si vzít zítra jiné běžecké boty
• Bolest v holeních (bérci): neměl by sis koupit nové boty? Neměl bys změnit svůj běžecký styl? Nechybí ti v těle nějaké stavební látky – třeba hořčík?
• Bolest v kolenou: ty si zase nakládáš! Kdo to má unést?
• Bolesti v zádech: neměl by ses občas taky protáhnout, jsi jak paragraf?

K tomu by se daly přidat spousty dalších, jen namátkou mě napadá, že dlouhodobý stres, vyvolaný nesouladem s partnerem, může vést k zablokování páteře, bolesti v zádech, ale třeba i bolesti svalů.

Víme přece, že v našem těle vše souvisí se vším, už víme, jak náš život ovlivňují akupresurní body v chodidle, v uchu, na ruce, prostě na každém jeho kousku.

Naše tělo je stejně složitý systém jako příroda sama, jen je to v něm více nahuštěné na menší plochu.

Naše tělo je úžasný a jedinečný celek, a pokud si dovolíme jej takto brát, budeme mu naslouchat, budeme se s ním radit, naučíme se pro život a o životě úplně všechno.

Je to divné, nabádat vás při běžeckém tréninku k zastavení se, že? Možná je, možná není, ale v průběhu let sami zjistíte, že umění VČAS ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT SE A PAK BĚŽET – JÍT DÁL, je to jedno z nejdůležitějších a nejtěžších. Pohříchu si to člověk nechává: „Ještě za támhletu zatáčku, a pak se uvidí!“

Abych svá tvrzení podpořil, tak jsem zkusil zapátrat ve své knihovně, jestli bych nenašel něco inspirativního a ejhle, bylo to tam. Dokonce od nikoho menšího než od Billa Rodgerse, který na toto téma říká: „Dobře se znám a když jsem unavený, když mám pocit, že na mne jde nějaká nemoc, nebo když mě jen začne bolet hlava, tak to v řeči mého těla znamená ZASTAV SE!“

A ať se jmenujete Honza, Luboš, Martin, Laďka nebo Billi Rodgers, platí pro nás všechny stejné přírodní zákony. Ti silní a slavní se poznají podle toho, že tyto zákony ctí, a nepodléhají klamnému dojmu, že na ně neplatí.

Nejen pro běžce a běžkyně mám od Billa ještě další vzkaz, tentokrát se to týká občerstvování na trati. Když Bill vyhrál Bostonský maratón, na němž se při občerstvování 5x zastavil a přesto vytvořil traťový rekord, tak se ho novináři ptali, zda by nebylo lepší, kdyby pil za běhu, že by pak ten čas mohl být ještě lepší. Bill odpověděl: „Voda se rozlije, když s ní poběžím!“

Tahle věta ale říká mimo jiné i: „Pohár přeteče, když se nebudu řídit tím, co mi tělo říká.“

Řada velkých běžců se i nyní uchýlí k Billlovým zastávkám uprostřed vypjatého závodu, mají totiž na paměti, že jen blázen útočí, když všechna znamení říkají: „Zastav!“

Umět se zastavit znamená znát své limity, svůj strop, a to tělo dokáže vždy ocenit. Říkáte mu tím totiž: „Neboj, vše mám pod kontrolou a nenechám ti ublížit, protože ty jsi můj partner na cestě a bez tebe se dál nedostanu.“
Pauza, před závodem, během tréninku, mezi tréninky, či po nějakém závodě neznamená vaši slabost, ale naopak vaši sílu. Jen ten kdo si nevěří si stále znovu a znovu musí dokazovat, že na to má.

A na závěr můj jeden osobní poznatek pro muže. Víte, proč vás při závodě porazí tolik žen a dívek? PROTOŽE SE NIKAM NEŽENOU, PROSTĚ SI JDOU JEN ZABĚHAT A UŽÍT SI BĚH ve společnosti jiných. Nejsou jako muži, kteří potřebují pro svůj běh soupeře.