Tak to jsem udělal před třinácti roky. Musel jsem se zastavit v běhu, abych se mohl zas rozeběhnout. Dva a půl roku předtím jsem se snažil zároveň běhat, dávat lidem naději a vytvořit nový svět – Běžeckou školu. Najednou jsem zjistil, že potřebuju vypřáhnout, zastavit se, jinak mě z toho klepne. Zažil jsem to už před sedmadvaceti roky, ten divný pocit sladkosti v krku, ten divný pocit tlaku na prsou a pak pád do hlubin. Nechtělo se mi to opakovat znova, tak jsem si řekl, že se musím zastavit a zastavil se.

Rozhodl jsem se, že si dám několik měsíců pauzu od závodů a budu se věnovat jen Běžecké škole a začnu od začátku. Začnu zase běhat jen pro radost a vystoupil jsem z vlaku závodů, jež jsem tehdy běhal.

Inspiraci mě poskytl Forrest Gump

Po několikáté jsem se podíval na film, přečetl si knížku, a i když jsem měl za to, že již nemohu najít nic nového, nic objevného, tak jsem něco našel, a opět to bylo hluboce lidské, opět to mělo hloubku nejhlubšího poznání.

Životní zkoušky

Všimli jste si? Ve chvíli, kdy se mu Jenny konečně zcela odevzdala, ve chvíli, kdy mu poprvé v životě řekla: „Miluju tě“ a taky to udělala, od něj odchází. Před tím mu ale dala nejlepší dárek v životě, jak o něm prohlásil Forrest, dala mu tenisky. Ty tenisky, v nichž pak běhal tak dlouho, aniž věděl proč, až ho konečně Jenny zahlédla v televizi a napsala mu dopis.

Teprve v té chvíli, ve chvíli, kdy běh ztratil smysl, protože Jenny jej viděla běžet, s běháním skončil a vrátil se domů, aby mu měla Jenny kam poslat dopis. Aby mu mohla ukázat syna, aby mu mohla říci, že je táta, aby ho mohla požádat, aby si ji vzal, aby mohla umřít.

Život někdy dokáže být děsně krutý a zároveň velmi štědrý. Forrest přišel o svou celoživotní lásku, ale byl obdarován malým Forrestem. Přišel o svůj dosavadní životní cíl – motor, aby mohl změnit jeho obsah a žít pro něco nového.

Vždy je třeba žít pro něco, pro někoho, jinak je náš život příliš plochý a smutný. Každý z nás žije sice SVŮJ život, pro SEBE, ale žije jej skrze DRUHÉ, neboť ti jsou naším zrcadlem, které nám nechává nahlédnout pravou podstatu věcí, ať se nám to líbí či ne!

Zažíváme to všichni ve svých životech – ve chvíli, kdy si myslíme, že už prostě nemůže být líp, přijde nečekaná facka, ve chvílích, kdy si myslíme, že už nemůže být hůř, přijde vzkříšení.

Je to učení Zenu i Ježíše Krista zároveň. Neustále se opakující vítězství i „porážky“. Také by se to dalo napsat, neustále se opakující porážky a „vítězství“. Protože vítězstvím je učiněno zadost něčemu, oč jsme dlouho a dlouho usilovali a po jeho dosažení stojíme zase na začátku, zase nevíme, kudy dál. Zatímco poté, co utrpíme porážku, nám cíl zůstává, jen zjistíme, že k němu musíme zvolit novou cestu, máme tedy stále kam jít, oč usilovat. 

Forrest je ve mně hlouběji než jsem si myslel

Při sledování filmu a poté, jsem si uvědomil, že můj vlastní život je s tím Forrestovým spojen více, než jsem si myslel. Že nás nespojuje jen běh, který u něj více než u jiných znamenal utéci někomu, kdo ho honí, utéci se k někomu/k něčemu, co by měl/co má rád. Uvědomil jsem si, že veškeré mé kroky, cesty, které jsem učinil s během do chvíle, než jsem poznal Danu, jsem vlastně dělal, aby mě uviděla a poslala zprávu, že tu je. Aby si koupila první číslo Runu, v něm objevila stránky behej.com a na něm mé články a napsala si o trénink. Prostě nebylo jiné cesty. 

Paralelu s Forrestem to má i v tom, že do té doby, než mi napsala, byl pro mě běh vším a pár dní bez běhu pro mě znamenalo skoro smrt. Od té doby, co jsem s ní, už to tak necítím, běhám, ale již to není pro mě to životně nejdůležitější.

Běh splnil svou úlohu a teď už je tu „jen“ pro mě a pro to, abych jeho prostřednictvím mohl jiným něco říct. A v podstatě není ani nejdůležitější to, jestli jim říkám něco o běhání nebo jim nechávám nahlédnout do svého nejhlubšího vnímání světa. Každý si vezme to, co zrovna v danou chvíli potřebuje.

Někdo mě za má slova občas i pokárá a napíše: Ty, ty, ty, ty mě budeš tak dlouho zlobiti, až ti někdo rozbije ciferník:), nebo že bych měl psát jen o běhání a do jiného se nemíchat. Ale i to patří k věci, dotyčný si uleví, učinil „spravedlnosti“ zadost a může si jít zase v klidu zaběhat a další den už si zase listuje stránkami Běžecké školy. 

A tak to má být, poručík Dan taky nejdřív Forrestovi vynadal, že ho zachránil a nenechal ho zemřít na poli cti a slávy, jako zemřeli jeho předci, pak vynadal Bohu, že ho stejně vždycky nechá na holičkách, pak Bohu odpustil, smířil se s ním, poděkoval Forrestovi a nakonec i on našel prosté lidské štěstí.

Já své štěstí našel a neměnil bych a vám přeji, abyste každý jeden z vás našel to své, protože, čím víc bude nás šťastných, tím bude méně nešťastných a i tak trošku závidějících, prostě bude líp.

Už aby to bylo, že jo?!

Přeji vám krásnou, poklidnou a ničím nerušenou čtvrtou neděli adventní, a pamatujte: lepší je se zastavit sám, než aby to něco udělalo za vás.

Vše na čem v životě lpíme, není, nemůže být naše, protože – TO, JEHO, JI, ONO – nevlastníme my, ale jsme tím, či jimi, sami vlastněni.

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž, jako že CÍL MÁ MNE.

V životě se tak však často chováme.

Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl.

Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout.

Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko.
Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.
Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až nyní mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě!

Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastný života běh, moc NEKLIČKUJTE, ať jste dříve v cíli :).

Život je běh na dlouhou trať, tak proč si nekoupíte maratonky a prostě nevyběhnete?

Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel.

To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu?  

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať.

Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat? Tak to už vůbec ne.

Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal. 

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu.

Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí.

Takže minimálně musí učinit tři úkony.

ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl? Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat.

Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

V životě snad neexistuje chvíle, kdy bychom nemuseli mezi něčím volit. Dost často jde při tomto volení o to, zda jít starou vyšlapanou – známou cestou, která nás zcela dozajista dovede znovu do stejného cíle, nebo zda nezvolit cestu novou, což zní lákavě, hlavně pro toho, kdo rád objevuje, má to však jeden háček, a sice že po ní nemusí nikam dojít.

To váhání, vážení, se může jevit komické pro člověka, který se na vše dívá zpovzdálí a který zná dobře povahy váhajících. Většinou už je nám rozhodnutí dáno do vínku, to podle toho, jestli jsme Střelci či Panny, tedy jestli máme rádi tah na branku, nové – neprozkoumané cesty, nebo jsme konzervy, které raději půjdou po tisíckrát stejné cestě, hlavně však po té, která je již tisíckrát dovedla šťastně do cíle.

Jak by bylo snadné znát cíl – výsledek.

Ano, jak by to bylo snadné. Snad proto, že to tak snadné není, je naším cílem cesta, po níž životem jdeme či běžíme a ne konečný cíl! Ono jde skutečně o tu cestu, protože i ta váhající konzerva, chce-li poznat, zda jde po správné cestě, musí tuto cestu opustit, aby získala jistotu, že ta prvotní cesta je správná a žádná jiná.

❤️🙏

Že to je prostě její úkol, ať s tím zrovna v danou chvíli souhlasí nebo se v ní proti ní všechno bouří.

V tom spočívá kouzlo života, že prostě nikdy NEVÍTE, a že POZNÁTE, zda jste šli po správné cestě až ve chvíli, kdy se rozhodnete na jedné křižovatce opustit hlavní silnici a vydat se po vedlejší cestě.

Prostě ať jste Střelec nebo Panna, musíte to občas zkusit jinak, jinak si nikdy nebudete jisti správností své cesty.

Tak važte a važte dobře a s nadhledem, jako ty sněhové vločky, co nám v zimě tancují nad hlavami svůj tanec lásky, aby pak přikryly zemi pod bílou načechranou peřinou. 

A protože dnes je třetí adventní neděle a za týden už oslavíme Štědrý den, tak užívejte pohodu, klid, mír a lásku, abyste si to vše náramně užili.

Pravý čas, kdy by měl člověk začít běhat, neexistuje. Tedy ne v tom smyslu, že: začnu běhat až na to bude vhodná chvíle, budu mít na to čas, budu mít veškeré vybavení na běhání pohromadě, shodím xx kilogramů. PRAVÝ ČAS VYBĚHNOUT JE PRÁVĚ TEĎ!, bez toho všeho, čím si omlouváme, že ještě začít běhat nemůžeme.

Většina z nás nějak vnitřně cítí, že čas, který právě nastává, bude jiný. Je to dáno tím, co všechno se děje a také tím, že se vše nějak až neskutečně zrychluje. To vše na většinu lidí působí tak, že se začínají čím dál tím více zavírat do sebe, začínají se stahovat do své ochranné ulity, aby se stali „nezranitelnými“. Přitom jedinou ochranou a záchranou je otevření se. Stát se vnímavější ke všemu, co se nám děje, co se děje kolem nás. 

Ten důvod je zcela prostý. Stáhne-li se člověk do sebe, uzavře-li se před světem, svět na něj stejně nepřestane působit, jen neustálým stahováním se víc a víc do sebe zmenší plochu, na níž okolí působí, to pak bude mít za následek, že na stále menší plochu budou působit stále větší síly, až jednou křach!!!, skořápka praskne a človíček schovaný v této skořápce bude zcela rozdrcen.

Co se však stane, když se člověk otevře? Stane se pravý opak. Otevřením se zvětší plocha působení. Čím více se člověk bude otevírat, tím i tato plocha bude větší a vlivy na ni působící se budou muset rozptýlit a tím se sníží schopnost jejich působení.

Běh – nejlepší, nejsnadnější, nejrychlejší způsob, jak se otevřít

Jogíni možná namítnou, že nejlepší je začít s jógou, ale tady budu velmi nesouhlasit, protože jóga znamená soustředění se do jednoho bodu, tím sice posiluji tento bod, ale také, neumím-li s tím moc dobře pracovat, to na člověka může mít obdobný vliv, jako když se do sebe uzavírá. Zatímco běh je jedině a pouze o uvolnění se, vypuštění páry, vymazání všech myšlenek, splynutí se vším. Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o běhu jako elementární činnosti, ne o závodění a soupeření.

Aby však běh působil jako prostředek uvolnění, musí se běžet s radostí, nedávat si žádné vyšší cíle, které by člověka stresovaly. Prostě běžet tak, aby se člověk moc nezadýchal, běžet s otevřenou myslí a otevřenou duší. Běžet a vnímat svět kolem sebe. Když vám nejde běžet tak, abyste se nezadýchali, přejděte do chůze, nadechujte se pokud možno nosem. Když to nejde nosem, tak klidně ústy, ale v tom případě se snažte dýchat hóóódně zhluboka. Možná vás pak to dýchání „zadýchá“, prostě budete mít pocit, že nestačíte udýchat tempo, jímž běžíte, jímž jdete. Nic se neděje, zpomalte na tempo, které budete schopni udýchat. Jde o to, že pohyb a probublání kyslíku celým naším tělem od srdce až po nejzazší krevní vlásečnici vám způsobí až závrať, kterou člověk pociťuje jen při návalu největšího štěstí. 

V tu chvíli už vám nebude vůbec záležet na tempu, jímž se pohybujete, budete šťastní a o to přeci v životě jde, a nejlepší na tom je, že to štěstí si nadělíte vy sami tím, že poběžíte či půjdete.

Lidi neblbněte a místo přetlačování a přetahování si radši podejte ruce. Protože, víte co? Rozpory v lidské společnosti byly a budou. Vždy tu bude nějaký Kain či Ábel a ti, co stojí za nimi. A jestli jde někomu o to, aby nebyl ovcí, tak by bylo dobré si uvědomit, tak jí stejně je, protože člověk je stádní tvor, ať se mu to líbí, či ne.

Člověk je tvor žijící od nepaměti na pomezích. Na pomezí touhy být součástí celku a touhou být tvůrcem. Být součástí stáda a zároveň být sám sebou (sám za sebe).

Když se nad výše uvedeným zamyslíme, nutně nás musí napadnout: co se má člověk ve svém životě naučit? 

Není to TOLERANCE? – Tolerance jednoho k druhému, tolerance k veškerému životu na Zemi, tolerance k sobě samému? 

Není to SPOLUPRÁCE? – Spolupráce s ostatními formami života na Zemi i ve Vesmíru? Spolupráce jednoho s druhým?

Není to SEBEOBĚTOVÁNÍ? – Obětování se pro něco, pro někoho?

Není to SEBEDÁVÁNÍ? – Dání sebe sama druhému – druhým?

Není to POCHOPENÍ a z něj pramenící MOUDROST? – Pochopení veškerého dění kolem nás?

Možná vás napadne ještě POROZUMĚNÍ.

Ano, porozumění se určitě také musíme naučit, ale to už je skryto v pochopení, přičemž pochopit lze i bez zapojení rozumu, proto mu dávám přednost a stavím jej výše.

Odpovídat na výše položené otázky nebudu, ostatně je advent – čas, který chtě – nechtě vede člověka k tomu, usebrat se do sebe, přemýšlet o dění kolem sebe, o dění ve světě trošku jinak než v čase, kdy kolem něj život letí jako splašený kůň. Takže je to velmi vhodný čas, odpovědět si na tyto otázky každý sám za sebe a pro sebe.

Já jen předestřu, že osobně to nazírám tak, že celý náš život směřuje k tomu, abychom skrze toleranci, spolupráci, sebeobětování a sebedávání, dospěli k pochopení a moudrosti…

A ještě se vrátím k životu na pomezí, kterému vděčím za mnohé, možná za vše, neboť život na pomezí mě naučil dívat se na život ze všech možných úhlů a také mě naučil, že nikdy se nedá zvítězit takovým bojem, kdy oba soupeři se snaží uštědřit si silnější ránu. 

Ptáte se, od kdy žiji na pomezí? Odjakživa! A moc si to užívám, neboť mi to umožňuje mít oči všude – pravda, taky občas šlápnout do  lejna:).

Tak krásnou druhou neděli adventní a až budete zapalovat druhou svíčku na adventním věnci, zkuste si něco přát, možná se vám to splní, možná ne, ale to také patří k životu, že občas nám nadělí, občas ostrouháme, ale zlobit se na to na život nemá cenu, protože, k tomu, aby se přání splnilo, to chce splnit jednu podmínku a tou je víra. Víra v to, že to, co si přeji se splní!