V době, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit. Bylo mi jedenáct let, byl jsem neposedné dítě, dnes bych byl nejspíše označen za „hyperaktivního“. Prostě už tehdy jsem měl rád pohyb ve všech jeho podobách. To mi zůstalo dodnes a jsem přesvědčen, že to je nejlepší způsob, jak se udržet fyzicky aktivní do pozdního věku, bez ohledu na to, kdy s hýbáním začnete. Prostě proto, že ZMĚNA JE ŽIVOT!

Aktivní v každé životní fázi

Pokud se ptáte, proč to tahá do seriálu „Běžecká škola krok za krokem“, tak to má několik důvodů. Prvním je ten, že mnozí mají neposedné děti za „nemocné“ a běží s nimi k doktorovi, aby je zklidnil. Je-li to lékař na správném místě, tak vám doporučí dítě zklidnit pomocí pohybu. Je-li to doktor, který k „léčbě“ předepisuje léky, tak si doma pomalu a jistě začínáte pěstovat feťáka.

Druhým důvodem je to, že vám na svém příkladu chci doložit, že příliš brzká specializace, nebo spíš jen úzká specializace není potřeba k tomu, abyste mohli být dobří, že pro život je mnohem lepší rozvíjet všestrannost, mít vůli a vytrvalost.

Vše, co jsem kdy dělal, dělal jsem naplno a rád

Jak jsem napsal v úvodu, ve chvíli, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit, tedy cíleně běhat a cíleně cvičit. V praxi to vypadlo tak, že jsem přišel domů ze školy a šel do obýváku, kde jsem si zřídil domácí posilovnu. Zařízení představovaly jednoruční činky (první vážily 4 kg, postupně jsem přidával na 6 a 10 kg), opěradla křesel, s jejichž pomocí jsem prováděl různé cviky, žehlicí prkno jako lavice.

Cvičil jsem půl – dvě hodiny, v několika sériích. Na zahradě jsem pak na borovici dělal shyby. Po odcvičení jsem šel na druhou fázi, buď na trénink do atletického oddílu, kde jsme také jen neběhali, ale využívali veškeré zařízení tělocvičny (ribstoly, medicinbaly, kozu, švédskou bednu, kruhy), běhali, skákali, vrhali, trénovali všechny atletické disciplíny, čímž jsme rozvíjeli rychlost, pružnost, vytrvalost, sílu.

Nebo jsem šel běhat sám, obvykle do lesa, kde jsem si dával fartlek, střídal výběhy a seběhy, kličkoval mezi stromy, prostě si hrál. Večer jsem byl pravidelně orvanej jak vorvaň, umyl se, navečeřel se a zalehl do postele.

Jak roky ubíhaly a mě přibývaly, prodlužoval jsem vzdálenosti, začal jezdit na vandry, výjimkou nebyly několikadenní až 60 km dlouhé toulky s teletem na zádech. Tohle vše bylo základem mé běžecké vytrvalosti a dlouhověkosti, protože čím déle člověk stoupá na vrchol, tím déle je pak schopný na něm vydržet, protože základna je velmi široká.

Fyzická kondice a zdraví nejsou vystavovány zátěži, na níž nejsou připraveny, všechny systémy těla se rozvíjejí postupně – nehrozí jednostranná přetížení, ba naopak vše se rozvíjí harmonicky.

Kyslík se dostává do všech buněk těla a natrénujete i metabolické systémy, aby byly schopné energii (jídlo) přijímat průběžně a bez problémů a to jak před, při, tak po výkonu a přijatou energii transportovat tam, kde je jí třeba.

Život, můj učitel

Život mě naučil, že:

• všechno v našem životě vyžaduje trénink – na vše je třeba se připravit
• trénink je i příprava na různé situace, které v životě člověka nastanou, aby nás nezaskočily, neparalyzovaly v nejméně vhodnou chvíli
• si máme nakládat jen tolik, kolik uneseme! Znáte to – líný se strhá!
• bychom si věnovat denně jednu hodinu času (nemusí to být najednou, můžeme si ji rozdělit i na menší časové úseky) 
• je třeba se snažit být co nejvíce na denním světle. Denní světlo žádné žárovky nenahradí
• když jíte – jezte, nedělejte u toho tisíce jiných věcí. Na jídlo si je třeba udělat čas, je to rituál, v němž kromě doplňování energie i odpočíváme a říkáme svému tělu: MÁM TĚ RÁD A PŘEJI SI PRO TEBE TO NEJLEPŠÍ
• naše tělo je parťák na celý život, proto je třeba se o něj dobře starat, ale nerozmazlovat ho, jinak se z něj stane rozmazlený parchant, který nesnese žádnou zátěž
• si máme najít svou cestu a po té jít bez ohledu na to, zda se jiným líbí či nelíbí. Když narazíme, dobře, narazili jsme my, protože jsme šli proti zdi, ale nenarazili jsme, protože nás do té zdi někdo strčil
• v životě jsme zodpovědní jen sami sobě, sami za sebe, to ale neznamená, že bychom neměli brát ohledy na druhé (ty druhé může zastupovat i naše tělo)
• demokracie neznamená anarchii. Demokracie je sdílená harmonie, která je plně vědomá a nevynucená (tělu musíme umět naslouchat, vnímat jeho potřeby, odměnou za to nám bude ustavičný růst ve všech možných směrech a rovinách)
• porušení harmonie znamená úraz, nemoc, epidemie, války, hladomor, netoleranci

Život mi dal

• Život, jaký si zasloužím a to přesto, že občas poruším, co mě naučil, ale kdybych neudělal tu chybu a občas něco neporušil, nepoznal bych, že to opravdu funguje (přeloženo do tréninku: zkusím několikrát, zda tělo neznásilním, aby dělalo to, co chci já, abych se vždy přesvědčil, že jdu jen sám proti sobě, že znásilňuji sám sebe)
• Životní zkušenost, že nemám nikoho hodnotit, stavět si jej na piedestal, neboť i on je „jen“ člověk a pokud zná svou cestu, tak z ní nebude uhýbat jen proto, aby se mi zalíbil, aby splnil moje očekávání (přeloženo do tréninku: ani tělo nebude dělat, co chci já, jen proto, aby se mi zalíbilo)
• Zkušenost, že bez ohledu na to, kam jsem v životě doběhl, co jsem poznal, mám stále co objevovat, co poznávat (přeloženo do tréninku: nikdy není pozdě začít, stále mám šanci někam dojít, doběhnout, stačí se jen držet své cesty – nekličkovat, nesnažit se běžet cestou jiných)
• Životní zkušenost, že každý jsme originál a je jen na mně, zda budu světlonošem či můrou útočící na světlo

Než vyběhnete do nového běžeckého života, lhostejno, zda jste běžecký začátečník, hobík, výkonnostní běžec či běžkyně, udělejte si inventuru toho, jak jste dosud trénovali a žili, nic víc než právě toto vás na vaší běžecké a životní pouti neposune dál. Teď je na to ten správný čas.

Od nepaměti se člověk pídil po všem, co neznal, co nechápal, čemu nerozuměl. Seděl pod stromem a najednou „duc ho“, dostal jablkem do kebule a objevil gravitační zákon. To byl však pouhý začátek toho, co jej ještě mělo prostřednictvím rány do hlavy potkat.

Vyběhl na kopec ve dne, zahleděl se do dálav, nad hlavou uviděl slunce a mraky, dole pod ním se popásala, na všemi barvami hýřících savanách, stáda zvířat, létali ptáci, tekly řeky, prostě krása vesmírná.

Vyběhl na kopec uprostřed noci a nad hlavou mu zářily myriády hvězd, když na ně zaostřil svůj zrak, uviděl, jak některé se řítí k zemi zanechávaje za sebou ohnivý ohon. Objevil také, že některé jsou větší a mění svou polohu.

Vyběhl na kopec uprostřed letní bouře, dole pod sebou viděl blesky doprovázené bouřením hromů. Najednou jeden z blesků zapálil suchou trávu a před ním se začala odehrávat hra o život.

Stáda zvířat, která se ještě před chvílí klidně popásala nebo schovávala pod stromy před deštěm, se rozběhla jak o život, by svůj život spasila.

Není divu, že si pak začal říkat: „Kdo tady to krásné divadlo režíruje, kdo sem postavil ty úchvatné kulisy, kde se vzalo zářící slunce, kde se vzala tráva, která dává život všem zvířatům a nakonec i mně?

Kde se vzala voda, bychom se jí mohli všichni napít, bychom uhasili žízeň?

Kde se vzaly ty krásné květiny, které nemají kromě své krásy žádný užitek?

Kde, kde, kde…? Kdo, kdo, kdo… za tím vším je?“

Začal běhat na kopec čím dál tím častěji.

Běhal na něj ráno za ranního rozbřesku, když se veškerý život kolem teprve probouzel.

Běhal na něj dopoledne, kdy život kolem ze všeho jen prýštil.

Běhal na něj v poledne, kdy život kolem uléhal v žáru dne k polednímu spánku.

Běhal na něj odpoledne, kdy se probouzel z polední siesty.

Běhal na něj v podvečer, kdy vládu nad životem začali přejímat noční tvorové. Běhal na něj v noci, kdy život pod ním spal. 

Běhal na něj zkrátka stále, aby zahlédl toho, nebo to, co svět – život řídí, a nic. 

Jednou, když sbíhal ze svého kopce a měl opět hlavu plnou představ o stvořiteli světa, si nevšiml, že mu cestu zkřížil statný strom.

Duc!!! To byla rána, až se mu v hlavě rozsvítilo, až uviděl miliardy hvězdiček, až uviděl všechny svaté a pak už nic.

Když se probral, praštil se do praštěného čela a v novém přívalu bolesti uviděl, ačkoliv měl zavřené oči, celý svět tak, jak byl zvyklý jej vidět ze svého kopce, a uvědomil si svou spojitost se vším tím životem kolem sebe – objevil svého ducha, objevil svou duši, objevil duchovno.

A všechno ostatní jsou jen pohádky, které se vypráví malým dětem, aby byly poslušné a dělaly, co se po nich chce a nepoužívaly svou intuici.

Prostě, když se po nich chce, aby byly ovce. 

Od té doby platí, že se člověk učí prostřednictvím vlastního poznání, vlastní zkušenosti, a že ten, kdo se bojí utržit od života nějakou ránu, ví o životě „nic“, neb nikdy nenahlédne hloubky svého ducha, neobjeví podstatu duchovna.

Jak to mám běhat? Ta otázka tu leží od samého počátku. Její frekvence se ještě zvýšila vymyšlením chytrých hodinek, které vám změří od spalování kalorií po to, do které Lhoty zrovna běžíte, všechno. Na samotnou otázku vám však odpověď nedají a ani to za vás neodběhnou a to i přesto, že na vás budou po celou dobu běhu pípat.

Rozbíhejte se pomalu a běhejte srdcem

Tak by měla znít nejspíš správná poučka nejen pro začínající běžce a běžkyně, ale i pro závodníky. Běhejte srdcem v sobě skrývá i  běhejte podle srdce, tedy podle tepové frekvence. Vysloveně bych řekl, že běhejte podle srdce je podmnožinou běhejte srdcem, protože srdce vám řekne, kdy máte dost – a to i bez neustálého pípání hodinek na vaší ruce.

Pípání mě rozčiluje

To je jedna ze stížností, která doprovází používání chytrých hodinek. Faktem je, že než si vás hodinky srovnají do požadovaného tempa, tak vy máte tik v oku, zvláště běháte-li v nějakém kopcovitějším či složitějším terénu, kde nejde zrovna držet rovnoměrné tempo. Pípání mnoho lidí rozčílí natolik, že se jim zvedne v těle hladina adrenalinu: „Já se vám taky na to pípání můžu…“ pomyslí si a pak běží za doprovodu pípání zbytek trasy s tím, že co krok, to píp, prostě jim hodinky pípají do kroku. 

Kde je pomyslný zlatý střed

Kde je pomyslný zlatý střed, k němuž nás vede naše lidská minulost člověka jako běžícího lovce, kdy byl schopen a dodnes vlastně je schopen (Křováci) uštvat vyhlídnuté zvíře a ne se nechat uštvat. Zlatý střed, jehož základ je rozložen ve velmi široké základně vysoké aerobní kapacity – vysoce položeném aerobně anaerobním prahu (čím výše je práh položen, tím je základna širší – úsek, jehož počátek tvoří klidová tepová frekvence na jedné straně a hodnota tepové frekvence, v níž se z aerobní zóny přehoupáváme do zóny anaerobní). 

Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční

Moc přemýšlíme. Málo se hýbeme. Málo se z pohybu radujeme. Vůbec se málo radujeme. To jsou čtyři nejdůležitější odpovědi na otázku: „Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční?“ Že ty odpovědi vůbec s tou otázkou nesouvisí? Myslíte? 

Co se vám první vybaví, když se podíváte na běžícího Afričana, když se díváte na běh Kiliana Jorneta, Scotta Jurka, Antona Krupičku? Mně se tedy jako první vybaví: radost a lehkost, žádný stres! 

Říkáte si: „Taky bych běhal lehce a s radostí, kdybych měl jejich výkonnost“. A co vám brání?, ptám se. Začněte méně přemýšlet, méně vymýšlet a začněte se více hýbat. Učiňte z pohybu svůj denní chléb a odměnou vám bude lehkost bytí – lehkost a radost v běhu. Tak je to jednoduché. 

Výjimečnost pramení z radosti a lehkosti

Jakmile začnete moc přemýšlet a vymýšlet „správné cesty“, začnete se stresovat, z toho pramení stažení se do sebe, v tu chvíli vám přestane v těle proudit energie. Čím víc se budete snažit, tím menší radost z toho budete mít, protože nebudou přicházet „požadované“ výsledky. Určitě jste už slyšeli, že když moc tlačíte na pilu – výsledek se nedostavuje. Jakmile však na pilu přestanete tlačit – pila začne řezat sama – stačí ji jen vést správným směrem, nasměrovat ji na správnou cestu. 

V Born Tu Run jste si četli o výjimečných trailových běžcích, o výjimečných ultramaratoncích. Jistě vás v tu chvíli také napadlo: „Proč oni, proč ne já?“ Vždyť než se najednou „zjevili“, tak o nich nikdo před tím neslyšel. Jak to přijde, že jim „se to stalo – jim se to podařilo“, a mě je to odpíráno? Podívejte se na jejich profily, podívejte se, jak žijí, jak a kde běhají… 

A půjdu ještě dál, kde se zrodila výjimečnost Rona Clarka, běžce pro nějž je příroda balzám nebo Emila Zátopka? Zrodila se v jejich srdcích. Zrodila se z radosti. Zrodila se z radosti běžet s větrem o závod. Zrodila se z radosti být součástí přírody. Afričtí běžci, američtí trailoví běžci – ultramaratonci, na něž se tak rádi díváte na různých videích, čtete si o nich, obdivujete je, jsou děti přírody. Vyběhnou z domu a běží, kam je nohy nesou, stejně jako to dělal i Štťastný muž – Abebe Bikila. Doběhnou nahoru na kopec, okouzleni se na chvíli zastaví, pohlédnou na krásu světa před sebou, zhluboka se nadechnou a s úsměvem v duši běží dál, na další kopec. Tam se zase zastaví a vše se opakuje. Tak tomu říkám intervalový trénink, tomu říkám přírodní fartlek. 

Tak se rodili šampioni minulosti, tak se rodí šampioni současnosti, tak se budou rodit šampioni zítřka. V opojení a z opojení krásou, jíž jsou součástí.

Jak se stát padlým andělem v poměrech zakomplexovaného státečku, který byl 300 let v područí? Jak se stát běžeckým antikristem mezi lidmi, kteří si musí stále dokazovat, že jsou NĚCO? Velmi snadno, stačí druhým poskytnout víru v sebe sama, víru, že i ty máš na to, co si usmyslíš udělat, že stačí jen věřit v sebe, ve své schopnosti, že si za tím půjdeš, že si za tím poběžíš a vše ostatní už přijde samo.

Samo, že to samo nepřijde, ale na první pohled to tak může vypadat pro někoho, kdo nevidí, kolik pro to druhý učinil, kolikrát se musel přemlouvat, aby překonal sám sebe, kolikrát musel překonat své pochybnosti.

Ale to se nakonec nepočítá, vždy se počítá jen dosažení cíle, a když dosáhnete cíle, vše se maže, vše je odpuštěno, cítíte se znovu jak polití živou vodou a máte potřebu se o své štěstí podělit a máte-li tu schopnost, že víte, jak nastartovat druhé, tak je nadchnout pro svou věc.

Pohříchu se pak pro některé můžete stát kacířem – antikristem, vždyť kam by ten svět dospěl, kdyby všichni uběhli maraton, což teprve ultramaraton! 

První vyhrává, ostatní už jej mohou jen následovat, nebo musí přijít sami s něčím novým

Už párkrát jsem zaslechl, že jsem si přisvojil běh, jako bych ho vymyslel. Chápu, že to tak někdy může působit, ale já s jeho mediální propagací začal už před dvaceti lety, kdy jsem s Janem Šourkem začal vydávat časopis Ulravytrvalost, posléze Běžecký svět. A to bylo v době, kdy se o sociálních sítích mluvilo nanejvýš v literatuře, kde se mluvilo o velmi vzdálené budoucnosti.

Běhání v té době bylo popelkou a to i přes to, že už od osmdesátých let minulého století tu byla Liga 100, Ivo Domanský a jím vydávaný časopis Maraton, běhy mimo dráhu. Bohužel, přestože rok 1989 znamenal v našem životě velký zlom a krok ke svobodě, znamenal i to, co svoboda sebou nutně přináší, a sice nutnost postarat se sám o sebe. V tu chvíli spousta běžců musela své běhání omezit, aby zabezpečila své rodiny a trvalo dalších deset let, než si to trošku sedlo a běžecký bum mohl pokračovat.

Nevedu si statistiky

Taky k čemu, mě nezajímají čísla, mě vždy zajímá jen konkrétní člověk. Kdybych si ale statistiky vedl, tak bych došel jistě k docela velkému číslu těch, které jsem osobně, nebo zprostředkovaně za pomoci svých článků a knih, dovedl do cíle pětky, desítky, půlmaratonu,  maratonu či ultramaratonu. Nikdy jsem za někým nepřišel a neřekl mu: Ty bys měl běžet maraton, vždy se to odehrálo spíš následovně: Myslíš, že bych mohl někdy uběhnout maraton – ultramaraton?. Má odpověď většinou zněla: Ano, myslím si, že jednou můžeš uběhnout maraton – ultramaraton, ale měl bys začít na kratších vzdálenostech a těm dlouhým se postupně dopracovat.

Každý takový za mnou přijde kvůli víře, ta jeho je zatím slabá, on po tom zaběhnout si maraton – ultramaraton bytostně touží, ale zatím se bojí, zda jeho myšlenky nejsou příliš smělé a tak přijde za mnou, aby u mě načerpal tu víru, která mu dosud chybí.

Proč bych měl komukoli, kdo je zdravý a má odpovídající fyzickou kondici, nebo je u něj předpoklad, že je ochoten a schopen vykonat tu cestu, tu práci, která je potřeba, aby svého cíle dosáhl, jeho víru vzít tím, že jej nepodpořím vírou svou.

Než s člověkem začnu pracovat, musím si jej sám pro sebe zařadit.

Běžec srdcař

Běžec srdcař miluje svůj sport a je schopen a ochoten mu obětovat vše. Trápí ho, že ostatní běžci nepřistupují k běhu stejným způsobem, že nevidí to, co je nad slunce jasnější, a sice, že když chci být vynikající běžec, tak musím začít od píky, musím začít od kratších tratí, na těch se zlepšovat a teprve až když dosáhnu svého maxima, tak přejít na tratě delší.

Nechápe, že ostatní to tak mít nemusí, že jim stačí běhat jen proto, že jim to přináší radost, čistou hlavu, lehčí tělo, zdraví a dobrou fyzickou kondici. Nechápe to i proto, že běžec – hobík může mít také své sportovní cíle, může také chtít dát deset kilometrů za 40 min, maraton pod 4 hodiny, 3:30 nebo dokonce pod 3 hodiny, ale ne tak, že by se vzdal toho prvotního – radosti z běhání. 

Běžec – srdcař je proto zmaten, snaží se přesvědčit běžce – hobíka, majícího také sportovní cíle, že jde na všechno špatně. Běžec – hobík se zase snaží přesvědčit běžce – srdcaře, ať mu vleze s tím kázáním na záda, protože on si to bude dělat po svém. 

Běžec hobík (hovík)

Ten si prostě běhá pro čistou radost, proto aby utekl stresům, které na něj navaluje potřeba postarat se o sebe, o své bližní, o zaměstnance, o firmu, o pacienty, o … Tomu bude vždy naprosto šuma fuk, jestli běží 10 km za hodinu či 40 minut, nebo maraton za 8 hodin či hodiny tři. Prostě běhá, aby žil, aby přežil. Běhá pro zdraví a dobrou mysl a to mu naprosto stačí. 

Běžec hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný.

Jak s tím naložit

No, jak s tím mám naložit? Zkrátka si musím uvědomit, koho mám před sebou, abych nenarazil. Jako běžec – srdcař nemůže přivést běžce – hobíka na své náboženství, tak běžec – hobík nepřivede na své běžce – srdcaře. Jsou to prostě dva rozdílné světy. Stejně jako tu máme svět křesťanský, islámský, buddhistický…

Jedinou možností, jak žít vedle sebe v míru, je ctít jeden druhého, své vzájemné odlišnosti a respektovat se navzájem.

Do letošního roku, kdy jsem dovršil sedmdesát let života, jsem vstupoval celkem s ambiciózními plány, které se, přestože jsem pro ně udělal, co jsem mohl, nenaplnily.

S tím začala klesat i moje důvěra v sebe sama. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se začal bát vydat se sám na delší běhy, protože: “Co kdyby mi při nich došly síly a já zůstal stát někde daleko od lidí, od civilizace”.

Nejsem však člověk, který by se tak snadno vzdával, taky znám dost případů seniorů a seniorek, kteří dosáhli nejlepších výkonů až po sedmdesátce.

Řekl jsem si: když oni ano, proč ne i já!

A tak jsem se na začátku listopadu opět pustil do pravidelného a cíleného tréninku. 

Cíle prozrazovat nebudu, ale faktem je, že za těch sedm týdnů pozoruji, jak mi forma stoupá, a s ní i důvěra ve vlastní síly.

Už se zase začínám těšit na dlouhé výběhy, aniž bych se obával, že nedoběhnu.

Takže ať je vám kolik chce, ať třeba neprožíváte nejšťastnější období, věřte, že pokud to sami nevzdáte, vždycky se všechno může obrátit k lepšímu.