Jedním z prvních moderních vyznavačů ultradlouhých výkonů byl Captain Barclay, když v roce 1806 ušel 160 km za 19 hodin. O tři roky později běžel jednu míli (1609 m) každou hodinu, a to nepřetržitě tisíc hodin za sebou. Barclay byl chytrý a neobvyklý muž. Ve svých 21 letech trénoval u farmáře Jackey Smitha, který trénoval mnoho vynikajících anglických chodců dlouhých tratí. Smithův tréninkový program se skládal ze čtyř až šesti intenzivních týdnů před důležitým během, naplněných chůzí a těžkou psychickou zátěží.

Smith byl tvrdý trenér a jednou připravoval Barclaye na závod na 110 mil (176 km). Jeho tréninkové dávky byly 32 až 38 km každý den. Musel vstávat v pět hodin ráno, běžel půl míle svou největší rychlostí a potom šel šest mil závodní rychlostí. Po snídani musel opět jít šest mil závodní chůzí. Po obědě opakoval svůj ranní trénink (půl míle maximální běžeckou rychlostí a šest mil závodní chůzí). Po třech až čtyřech týdnech běhali trénovaní atleti maximálním tempem čtyři míle místo původní půl míle. 

Další ze známých ultrachodců byl Američan Edward Payson Weston, muž, který byl inspirací pro mnoho svých hrdinských výkonů v běžecké historii. Weston se občas nazývá otcem ultrachodců, narodil se 15. března 1839. Jeho prvním známým výkonem byla chůze z Bostonu do Washingtonu DC (713 km), ve kterém se konala inaugurace prezidenta Lincolna. V roce 1867 šel 2135 km z Portlandu do Chicaga za 26 dní. Jedním z jeho cílů bylo ujít 800 km za šest dní. V roce 1874 ušel za šest dní 720 km a stal se tak světovým chodeckým šampiónem.

Další rok Daniel O´Leary, irský imigrant v Severní Americe, ušel v Chicagu 800,4 km za šest dní a překonal výkon Westona. Následující zimu odjel Weston do Anglie a v Londýně vylepšil světový rekord na 801,6 km. V roce 1877 se tyto dvě legendy utkaly v přímém souboji v Londýně a O´Leary triumfoval, když překonal rekord Westona a ušel 837 km (Weston 816 km). V roce 1879 si Weston znovu přivlastnil rekord, tentokrát výkonem 880 km. V tomto roce zvítězila v jednom z velkých šestidenních závodů vycházející 24letá hvězda Charles Rowel výkonem 843,8 km. 

Prvním, kdo překonal 900 km, byl Frank Hart (držitel amerického rekordu v běhu na 24 h výkonem 210,9 km), když uběhl v roce 1880 za šest dní 909,7 km. Dalším, kdo překonal rekord, byl již zmiňovaný Rowell. Nejprve utvořil rekord na 160 km výkonem 13:57:13, potom na 24 h výkonem 235,2 km (22:27 h), třetí den měl za sebou již 547,4 km a závod dokončil výkonem 911,4 km. 

Když v roce 1881 přišel Rowel o svůj rekord (Patrick Fitzgerald 937 km), rozhodl se, že utvoří poslední a věčný rekord výkonem 700 mil (1127 km) za 6 dní. Závod se konal v Madison Square Gardens na přelomu února a března 1882. Rowel se na závod připravoval velice důkladně a denně naběhal a nachodil 64 km. Běh začal. 160 km (100 mil) v novém rekordu 13:26:30 h, za 22:30 h uběhl 241,8 km (opět rekord), pokračoval 320 km (200 mil) za 35:09:28 h a za 48 hodin vytvořil již čtvrtý rekord, tentokrát 416 km. 480 km (300 mil) uběhl za 58:17:06 h a třetí den zakončil výkonem 568,5 km (pátý a šestý světový rekord). Čtvrtý den ráno se stala Rowelovi nehoda, když se omylem napil octa a v závodě již nemohl pokračovat. Světový rekord přesto padl, když se o něj postaral George Hazael výkonem 967,8 km (druhý doběhl Fitzgerald – 929,8 km). Rowel se o svůj věčný rekord pokusil ještě v září téhož roku, ale po třech dnech dostal malárii, z které se následně léčil celý rok. V roce 1884 se opět utkal s Fitzgeraldem a oba překonali stávající rekord. Zvítězil Fitzgerald (982 km) před Rowelem (969,2 km). 

O čtyři roky později překonal James Albert z Philadelphie bájnou hranici výkonem 1001 km (druhý v závodě byl Littlewood výkonem rovněž lepším světového rekordu 984,1 km). Na podzim tohoto roku se Littlewood dočkal vítězství a nového rekordu 1004,2 km, přestože poslední čtyři hodiny již nezávodil. Tímto výkonem skončila historie šestihodinových rekordů na dlouhých 90 let. 

O´Leary měl zvyk chodit vždy o svých narozeninách 160 km pod 24 hodin a ještě v 75 letech tuto vzdálenost ušel za 23:54 h. O´Leary se dožil 87 let. Weston, který se dožil 90 let, ušel ještě v 70 letech z New York City do San Francisca (6279 km) za 105 dní. 

Zájem o ultramaratony upadl po roce 1896, kdy byl nejdelší olympijskou běžeckou tratí maraton (42,2 km). Ultrazávody se však nikdy úplně neztratily. Jedním z nich byl běh z Londýna do Brightonu, který se profesionálně běhal od roku 1903, od roku 1921 se běhá Comrades Marathon. V roce 1931 se v Kanadě běžel první moderní halový závod na 24 hodin, ale až v roce 1973 začíná nová éra ultramaratonů, když se začínají pořádat 24hodinové závody v Jižní Africe, Itálii, Řecku, Anglii a postupně v dalších zemích celého světa. 

V roce 1979 organizuje Američan Don Choi první 48hodinovku po 80 letech. O rok později organizuje také po letech první 6-ti denní běh. Nové světové rekordy tak na své nástupce čekaly 90 let. 

V roce 1979 uběhl za 24h Ron Bently 259,7 km, o dva roky později Jean-Gilles Boussiquet z Francie 272,7 km a v roce 1982 Dave Dowdle dokonce 274,6 km. V roce 1983 se objevuje ultravytrvalecký fenomén, Řek Yiannis Kouros, který až do dnešní doby vytvořil několik desítek světových ultravytrvaleckých rekordů od 160 km do 1000 km a mnohé z nich dodnes nikdo nepřekonal.

Některé z rekordů Yiannise Kourose, které nedají současné světové ultramaratonské špičce spát

• Spartathlon (246 km z Athén do Sparty) – 20:25 hod
• 24hodin – 303,5 km

Článek vyšel v časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou.

Mistr není ten, který vám říká, že máte dělat to či ono, protože tak je to správné, tak to má byť :)! Mistr učí příkladem. Posluchač jen sedí, jde nebo běží a naslouchá, vnímá gesta, vnímá pohyby Učitele a nesnaží se pochopit, co a proč to Učitel dělá. Pouze se to snaží procítit všemi smysly, kterými nás příroda obdařila.

Mistr není ten, kdo o sobě říká: Přijďte ke mně, já vás naučím žít, žít v souladu se sebou samými, v souladu s ostatními bytostmi, v souladu s přírodou.

Mistr tohle nikdy neřekne, protože toto naučit nelze a Mistr ví, že tohle vás nikdo nikdy naučit nemůže, že jediný, kdo vás to může naučit, jste VY sami.

Zrovna tak VÁS nikdo nikdy nemůže naučit jak zhubnout, jak se dostat do kondice, běhat, skákat, cvičit, pokud myšlenka na to, TO udělat, neuzraje ve VÁS. Dokud nepřestanete přemýšlet nad tím, proč to všechno je tak, jak vám učitel – cvičitel – instruktor – kdokoli, kdo vás něco učí, ukazuje – vysvětluje a nezačnete TO DĚLAT. Dělat, protože cítíte, že jedině takhle je to správné, protože jedině tak to může fungovat – prostě, že se tomu PODVOLÍTE, přestanete s tím bojovat a snažit se tomu všemu přijít na kloub, teprve pak dosáhnete cíle – výsledku.

Rozdíl mezi učitelem a Učitelem neboli Mistrem je v tom, že učitel jen učí, co se napapouškoval. Naučil se, že to tak funguje, nebo že by to tak mělo fungovat, protože vědci zjistili, že to takto funguje. Vědec na rozdíl od Mistra nejde po podstatě života, vědec touží ostatní přesvědčit, že ví, jak to funguje, že přišel na to, jak to funguje. Vědec se snaží poznat svět skrze nejmenší částečky, myslíce si, že poznám-li jednu malou titěrnou částečku – princip jejího fungování, pak poznám další částečku, další a další, jednoho dne z nich složím celek a poznám, jak funguje ŽIVOT. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy „zjistí“, jak funguje ta malá částečka, objeví, že ta je složená ještě z menších částeček a pro to, aby mohl pochopit tu SVOU částečku, musí přeci pochopit tu částečku, kterou objevil, že jí obsahuje. A tak místo aby se začal vyhrabávat napovrch – k samé podstatě ŽIVOTA, zahloubává – zahrabává se stále hlouběji, k PRDU, protože takto objeví jedině prd :). Takže učitel vás naučí prd, protože on učí to, co objevila věda a jak jsme si vysvětlili, věda ve své podstatě může objevit jen PRD. 

Mistr s velkým „M“ je také zároveň Učitel s velkým „U“ a jde na to zcela jinak.
První co dělá je, že nic nedělá. Tedy, nesnaží se nikoho přesvědčit, že věci fungují jak fungují, že život funguje jak funguje, on prostě jen chodí, běhá, plave, cvičí, dívá se, jí, spí, rozmlouvá – ŽIJE. Nepřemýšlí nad tím, jak správně žít, aby byl v souladu sám se sebou a se vším, co jej obklopuje, ON JE v SOULADU se všemi a se vším, co jej obklopuje.
Pokud se zdá, že není s někým v souladu, tak jedině proto, že ti, co se staví proti němu, aniž by ON tomu nějak „nahrával“, tedy kromě toho, že je irituje, že je v POHODĚ, se snaží, protože mají samozřejmě SVOU PRAVDU a tu potřebují PRODAT, HO pošpinit, zničit, zašlapat do země, aby nestál v cestě JEJICH VĚHLASU, jejich slávě, jejich MAMONU.

Mistr s malým „m“ je vykladačem. Umí perfektně vysvětlit, jak věci fungují, jak život funguje, podle toho, jak to někdo zjistil, a nemusí to být nutně vědec, který to zjistil. Prostě učitel umí skvěle naučit, skvěle odpapouškovat, co se on sám naučil, ale bohužel ještě NEPOCHOPIL, jak TO funguje. Teprve, když tento učitel POCHOPÍ, stane se Učitelem. 

Mistr – Učitel – nikdy nepůjde mezi lidi a nebude jim říkat: „Já jsem Učitel, já jsem Mistr, následujte mě a POCHOPÍTE. To Mistr – Učitel nikdy neudělá, nemůže to udělat, protože VÍ. Protože ví, že toto nelze. 

Nikdo vás nikdy nic nenaučí, pokud se nerozhodnete, že se to naučíte, pokud ve vás toto rozhodnutí neuzraje, pokud se svému rozhodnutí plně nepoddáte, nepřestanete s ním jakýmkoliv způsobem bojovat. Prostě půjdete, poběžíte a budete ŽIVOT jen pozorovat a žít, přestanete s ním bojovat, protože nad ŽIVOTEM nelze vyhrát, ŽIVOT můžete „jen“ ŽÍT!

Nenechte se ošálit zástupy žáků, kteří následují různé mistry – učitele, tito mistři pochopili jediné, pochopili „Jak manipulovat davem!“ Dejte dítěti hračku a je vaše. Prostě pochopili, co si lid žádá, po čem prahne, po čem touží. Že lid prahne, touží po tom být v klidku, prostě si jen tak užívat života, bez toho, aby musel pro to něco složitého podnikat. A tak jim to dáme. Paradoxně pak TI, co následují mistry a učitele, zjišťují, že toho nějak musí dělat čím dál tím víc. A toho klídku se jím dostává čím dál tím míň. Jasně, protože mistr – učitel ví, že dítě, které si hraje – NEZLOBÍ, a tak mu ordinuje jeden úkol za druhým, dává mu další a další hračku, aby neměl ani na okamžik čas přemýšlet. Hlavně proto, aby Bože můj ho náhodou v té chvilce klidu nenapadlo, že je to všechno pěkná levárna!

A tak náš človíček následuje mistra – učitele, pomalu a jistě přichází o veškerý svůj klídek, o veškerý čas, který by měl věnovat ŽIVOTU, nakonec to s ním dopadne stejně jako s tím vědátorem, co chtěl objevit podstatu života a objevil PRD.

Ale nezoufejte, je tu jedna šance. Každý má svou šanci, a život nedává jen druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, dvanáctou …šanci. Život svého človíčka miluje, protože každý jeden človíček, stejně tak jako každá jedna bytost, je jeho součástí a ŽIVOT nerozlišuje, jestli tenhle človíček, tahle bytost je jeho větším oblíbencem, než tenhle človíček, tahle bytost. Dává každému tolik šancí, co si zaslouží :). 

A tak jednou přijde chvilka, kdy se každý najednou v tom běhu života zastaví, odhodí hračku, podívá se z okna, uvidí slunce, uvidí mraky, uslyší vítr, ucítí vůni a řekne si: „K čertu s tím vším, za čím jsem se až dosud pachtil jen proto abych si mohl užívat klídku, abych si mohl užívat života s těmi, které mám rád, které miluji, a pro něž jsem si říkal, že to všechno dělám a při tom jsme nedělal nic jiného než žil podle přikázání druhých – pro co já to vlastně žil?…