Hele lidi, nechte chvilku zmatků, sedněte si na zadek a chvíli v klidu podumejte a podívejte se na nás zvířata, povídala mi tuhle jedna ovce v ohradě, kolem které jsem probíhal.
Dokud nás necháte běhat volně v přírodě, tak jsme zdravá a hravá, žádné nemoci nás nemučí, maximálně nás sežere nějaký ten vlk. Tedy, pokud se nás ovcí týče, ale my mu to odpouštíme, něco žrát chudák musí a vlci jsou holt na maso.
Pohříchu však většinou sejdou ze světa kvůli kůži, teda kvůli tomu, aby vám nebyla zima. Prostě je to takový koloběh přírody, jako byste tím, že ho střelíte, říkali: Tys mi sežral kůži, já si vezmu tu tvojí. Ale o tom jsem zrovna nechtěla. Chtěla jsem beknout toto:
Před mnoha a mnoha lety, ani si už nepamatuji, kdy to bylo, za mnou přišel jeden muž, který trpěl chronickou zácpou. Byl velmi bohatý a zkusil už všechny možné způsoby léčby, všechny léky, co mu kdo poradil a pořád nic, furt to bylo v něm. Měl spoustu peněz a tak s tou zácpu objel celý svět, ale čím víc se jí snažil zbavit, čím víc s ní bojoval, tím byla úpornější. Nakonec už byl z toho tak tumpachovej, že se šel projít.
Mezi námi, to měl udělat hned na začátku, pěkně se jít proběhnout, pěkně to vytřepat a měl dávno klid, ale lidi holt mají svou hlavu a myslí si, že jim nikdo nedovede líp poradit než zase lidi, že my zvířata nebo příroda jsme na to krátký. Ale nakonec ho ta zácpa stejně přivedla ke mně.
Vidím to jako dneska. Sednul si takhle na krajíčku louky, kde jsem se tehdy pásla, a kroutil se a vzdychal. Vím, není slušné poslouchat, když si někdo ulevuje od svých starostí a nechce být rušen, ale tohle prostě nešlo vydržet a tak jsem k němu pomaloučku došla a jen tak sama pro sebe si při tom pobekávala:
Zácpa může být jen symptom, nemůže být příčinou, příčina musí být v tvém vědomí. Zkus si připomínat jedinou věc, říkej si: nejsem tělo. Nic víc.
Nevěřil, zvedl se a odešel. Stejně mu to ale nedalo a zkusil to, a začal si v duchu opakovat: nejsem tělo, nejsem tělo, nejsem tělo, stalo se to jeho mantrou.
A co byste řekli, pomohlo mu to.
Po nějakém čase se stavil, aby mi poděkoval a přitom se mě zeptal: Jak je možné, že takováto, neuraz se, blbost, mi mohla pomoc. Jak je možné, že na něco tak jednoduchého nepřišla ta stáda doktorů a léčitelů, které jsem za ty roky se s svou zácpou navštívil?
Začala jsem: člověk se odrodil přírodě, a zácpa, obezita, rakovina, cukrovka či jiné civilizační nemoci jsou trestem, kterým je za to postihován. Netrestá ho matička příroda, paradoxně se za to trestá sám. Trestá se tím, že moc přemýšlí a myslí si, že je ten nejchytřejší, a proto musí na to složité řešení přijít a vůbec jej nenapadne, hledat nejjednodušší řešení – učit se v přírodě.
A s tou zácpou se to má tak: člověk se identifikuje se svým tělem. Přílišná identifikace s tělem vyvolává zácpu. Lpíte na svém těle, držíte se ho zuby nehty. Sesycháte se v něm. Bráníte jít tělu jeho přirozenou cestou, nedovolíte mu plynout. Toto poselství k vám přichází prostřednictvím zácpy. Zácpa je duševní choroba. Je stále potřeba si připomínat: nejsem tělo, jsem svědek.
Muž mi odpověděl: máš pravdu, stačily mi tři týdny, abych si toto neustále říkal a pak jsem si uvědomil, že to pomáhá, jako by se ve mně začalo něco uvolňovat.
Musí to pomáhat. Jestli si řeknete: nejsem tělo, tělo začne fungovat! Nezasahujte, nestavte se mu do cesty, neznásilňujte ho a vaše tělo bude fungovat. Už jste někdy viděli, aby mělo zvíře zácpu? Myslím tím volně žijící zvíře, ne zvíře zavřené někde v omezeném prostoru. Žádné volně žijící zvíře zácpou netrpí. A proč? Protože tělo má svou vlastní cestu, svůj vlastní život – plyne.
Není zamrzlé, strnulé, nemá žádné bloky. Bloky přicházejí, když se s tělem začnete identifikovat. Proto jsem ti řekla, aby ses přestal s tělem ztotožňovat, aby ses stal jen jeho pozorovatelem – svědkem.
Nikdy nesmíš říkat: MÁM ZÁCPU, tělo má zácpu, ty jsi toho svědkem. Pak se tělo uvolní, žaludek začne v klidu pracovat, protože nic jej neruší víc jako mysl! Určitě si vzpomínáš, že když jsi nervózní, ustaraný, žaludek se ti stáhne. Ve chvíli, kdy se identifikuješ s tělem, energie v těle se zablokuje, přestane proudit – plynout.
Krásným příkladem neidentifikace s tělem při léčbě nemoci je chvíle, kdy spíte, kdy upadnete do hlubokého spánku. V té chvíli, ani kdybyste chtěli, nemůžete myslet na sebe jako na tělo. Tělo je samo sebou. Vy jste sami sebou. Pak se probudíte a cítíte se lépe, jako by vás někdo polil živou vodou. Přitom se stalo jen to, že tělo si žilo svým životem, mysl spala a duch se někde toulal po hvězdných dálavách a všem bylo dobře.
Pokýval hlavou a odešel.
Pak jsem toho muže dlouho neviděla. Až zase po čase našel cestu k mé louce. Přišel, dlouze se na mě podíval a začal: Vždycky jsem byl skrblík a teď mám pocit, že už tak lakomý nejsem. Podívala jsem se mu do očí a bekla: Muselo to přijít, lakota totiž souvisí se zácpou. Pokud máte zácpu, jste lakomí. Zácpa je hluboká lakota těla – nedovolí ničemu odejít. Všechno drží pod zámkem. Pokýval spokojeně hlavou, poděkoval a spokojený odešel.
Život na mé louce plynul, jaro střídalo léto, podzim a ten zase zima. Nevím kolik přešlo let, ale pamatuji si na to, jak na okraji mé louky těžce dosedla jedna žena. Vypadala jako já, když čekám malé ovečky, ale žádný život v ní nebyl. Byla velmi obézní a sama si namluvila, že tím pádem je i velmi nehezká.
Vzpomínám si na to proto, že si sedla a začala pro sebe povídat, stejně tak, jako ten muž se zácpou před lety. Sedla si a byl to úplný příval slov, prostě to z ní tryskalo jak voda z horského pramene: Co mám dělat, co mám já chudák dělat. Vyzkoušela jsem snad už všechny diety, co jich na světě je, cvičení, jógu.
Snědla jsem snad všechny zaručené přípravky, po nichž člověk okamžitě zhubne, doma pod postelí mám všechna ta udělátka na hubnutí a jediný výsledek je, že kynu a kynu a kynu.
Ani nevím jak, ale vybekla jsem: ta tloušťka je jen symptom, není sama sobě příčinou toho, jak vypadáte, ta skutečná příčina je ukrytá někde hluboko ve vás.
Pak jsme si spolu dlouho povídaly, vůbec jí nevadilo, že jsem ovce, prostě potřebovala někoho, komu by to všechno řekla, kdo by jí vyslechl, nelitoval, nepřerušoval.
Povídala a povídala a povídala. Vypověděla mi celý svůj život a odkryla mi svoje srdce. Od dětství byla uzavřená. Měla pocit, že ji nikdo nemiluje. A to byl ten kámen, který jí ležel hluboko, hluboko uvnitř a způsoboval, že se cítila stále těžší a také se stále těžší stávala.
Když to ze sebe všechno vypověděla, začala jsem zvolna, jakoby nejdřív pro sebe, bekat já: co udělá žena, která se cítí nemilovaná? Snaží se najít někoho, kdo za to může. Někoho nebo něco, nikdo si totiž neřekne: nejsem v někom sto vzbudit lásku. Vždycky hledáme viníka. Velmi často označíme za viníka své tělo: nikdo mě nemiluje, protože nemám hezké tělo. Já nejsem ošklivá, to mé tělo je ošklivé, proto mě nikdo nemiluje. Celou odpovědnost prostě hodíme na tělo.
Snažíme se redukovat svou tělesnou váhu, ale nic nepomáhá, ani nemůže. Přecpáváme se dál, protože v tom je zakořeněná příčina našeho problému. To je naše jediná ochrana. Pokud zůstane naše tělo ošklivé, budeme zase klidní. Lidé nás nemilují kvůli tělu. Já jsem z toho venku, já za to nemůžu, to tělo je na vině a já ho za to ztrestám, nedám mu najíst, proženu ho, svážu do kozelce, to teprve uvidí, co s ním všechno udělám.
Kdyby tělo z ničeho nic zkrásnělo a bylo hezké, a přesto by nás nikdo nemiloval, na koho bychom to shodily? Pak by to bylo na nás. Pak bychom měly pocit, že my samy nedokážeme vyvolat v nikom lásku, že lásky nejsme hodni a čelit něčemu takovému, to už by bylo opravdu těžké.
Žena se těžce zvedla a odešla. Semínko však bylo zasazeno. Teď bylo na ní, aby si to vše srovnala a uvědomila. Nemělo cenu ji nějak přesvědčovat o mé pravdě. To by nevzala. Muselo to v ní vyklíčit samo, aby to přijala jako svou myšlenku, ne něco, co jí poradila jedna zbloudilá ovce.
Po nějakém čase přišla k mé louce krásná žena, až když jsem k ní přišla blíž, poznala jsem ji. Poznala jsem ji až ve chvíli, kdy jsme si pohlédly do očí. Ty jediné se nezměnily, byly stále hluboké a zračil se v nich celý širý svět. Sedla si na kraji louky a začala povídat:
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsi mi zde při našem prvním setkání vyblekotala. Jedla jsem stále stejně, ale váha najednou začala jít dolů. Bez diet, jen proto, že jsem si přiznala, že tvá slova v sobě skrývají hlubokou pravdu. Přestala jsem své tělo nenávidět, ba naopak, začala jsem jej milovat. Tu lásku, kterou jsem tolik postrádala, jsem začala dávat. Začala jsem ji dávat svému tělu a to mě za mou lásku začalo odměňovat, začalo se postupně měnit, začalo odkládat jedno zbytečné kilo za druhým a já si najednou začala uvědomovat, že i lidé kolem mě se začali nějak měnit. Ne že by se nějak změnili navenek, jen když jsem kolem nich prošla, cítila jsem něco, co jsem dříve necítila. Cítila jsem obdiv a úctu. Až pak jsem se sama podívala do zrcadla a uviděla krásnou ženu. Musela jsem si kleknout a v duchu poděkovat tělu, že mi odpustilo, že se stalo mým přítelem. Musela jsem poděkovat v duchu i tobě, že jsi mě tehdy o ničem nepřesvědčovala, jen jsi vybekotala, co bylo třeba beknout.
A ještě něco bych vám ráda vybekotala a sice:
Každý člověk má v sobě půvab a přitažlivost. Neexistuje jediná lidská bytost, která by neměla své vlastní kouzlo. Možná ho jen kolem sebe neumíte šířit. Vše začíná u nás, u našeho těla, u naší mysli, u naší duše, nemáme-li rádi je, nejsme schopni dát lásku ani nikomu jinému. Jakmile se naučíme mít se rádi se všemi chybami, které na sobě vidíme, přestaneme vidět chyby na druhých, přijmeme je takové, jací jsou a oni přijmou nás takové, jací jsme.
Přeji vám šťastný života běh po celý rok 2025!
