Nezáleží, na jakém místě na světě či v životě se člověk nalézá, na čem však záleží, je být přítomen a za všech okolností zůstat sám sebou.
Jako kluk jsem miloval chvíle, kdy venku byla mlha, pršelo, foukalo, padal sníh, prostě bylo počasí pod psa. Miloval jsem tyto chvíle, protože jsem měl rád samotu, okamžiky, kdy jsem měl celý svět jen pro sebe, protože kdo by v takovém nečase chodil dobrovolně ven? Snad jen blázen.
Toulal jsem se po polích, po lukách, po lesích a pozoroval, jak se celá příroda, všichni tvorové radují, že kromě toho trouby, co tu pobíhá s rozzářenýma očima, tu není nikdo, kdo by narušoval všeobecný klid a harmonii.
Pozoroval jsem pavučiny natažené mezi stébly trávy, v jejichž rohu se choulil pavouk čekající na svou kořist, které se v tomto počasí ale nedočkal, protože v takové slotě ani mouchy nelítaly.
Pozoroval jsem kapky vody držící se vší silou na jehličkách jehličnanů, pozoroval jsem je tak dlouho až se zcela naplnily vodou a spadly mi do otevřené pusy, otevřené úžasem z té neskutečné krásy.
Když jsem se z těchto výprav vrátil domů a babička se mě zeptala, cos tam probůh v takovém počasí, takovou dobu hledal?, většinou jsem jí nedokázal odpovědět, nebo jsem po pravdě odpověděl: nic.
Jó, byl to krásný klukovský svět, který si nesu ve své duši, ve svých vzpomínkách dodnes, stále mě naplňuje úžasem běhat, chodit, prostě se toulat venku v přírodě v čase nečasu. Přes to všechno, co se za těch padesát až šedesát let ve světě změnilo, si tohle nesu v sobě jako poklad, a když se ocitnu někde uprostřed přírody v čase nečasu, otevřu svou soukromou pokladnici a doplňuji ji o nové zážitky.
Zážitky, které jsou nepřenosné a jenom moje, protože i kdyby byl na tomtéž místě, v tutéž chvíli ještě někdo jiný, bude svět kolem sebe vidět svýma očima, vnímat svými smysly, a popravdě v tu chvíli nebudu ani vnímat, že tu je, protože budu plně ponořen do svého světa, světa za zrcadlem své duše.
V takových chvílích, přijdou-li ke mně v době současné, se mi vynořují vzpomínky na ty, co už běhají po nebeských pastvinách, vysoko nad námi. Přijde mi, že se ke mně spouštějí po snopcích vody, po vláknech babího léta, po paprscích slunce právě se prodravších přes těžké černé mraky.
Když se toto stane, obejmeme se, podíváme se vzájemně do očí, pohladíme se a je nám neskutečné teplo, podobné, jaké bývalo, když se toto odehrávalo před desítkami a desítkami let v reálném čase.
Je nám teplo, jako bychom seděli společně na prosluněném lesním palouku, pili vodu nabranou ze studánky a ukusovali suchý chleba se slaninou.
Pak se zvedneme, ještě jednou obejmeme a vydáme se dál každý svou cestou, oni vzhůru, by hlídali náš klidný spánek, no a já tam, kam mě nohy zase nesou.
S právě se vyklubaným novým rokem se těším, že zas bude, jak bude, že když budu potřebovat dobít baterky vyběhnu, vyjdu si na schůzku se všemi bytostmi co běhají po světě i s těmi, které si lítají v povětří.
Šťastný života běh či let, moji milí souputníci!
