Jedním z prvních moderních vyznavačů ultradlouhých výkonů byl Captain Barclay, když v roce 1806 ušel 160 km za 19 hodin. O tři roky později běžel jednu míli (1609 m) každou hodinu, a to nepřetržitě tisíc hodin za sebou. Barclay byl chytrý a neobvyklý muž. Ve svých 21 letech trénoval u farmáře Jackey Smitha, který trénoval mnoho vynikajících anglických chodců dlouhých tratí. Smithův tréninkový program se skládal ze čtyř až šesti intenzivních týdnů před důležitým během, naplněných chůzí a těžkou psychickou zátěží.

Smith byl tvrdý trenér a jednou připravoval Barclaye na závod na 110 mil (176 km). Jeho tréninkové dávky byly 32 až 38 km každý den. Musel vstávat v pět hodin ráno, běžel půl míle svou největší rychlostí a potom šel šest mil závodní rychlostí. Po snídani musel opět jít šest mil závodní chůzí. Po obědě opakoval svůj ranní trénink (půl míle maximální běžeckou rychlostí a šest mil závodní chůzí). Po třech až čtyřech týdnech běhali trénovaní atleti maximálním tempem čtyři míle místo původní půl míle. 

Další ze známých ultrachodců byl Američan Edward Payson Weston, muž, který byl inspirací pro mnoho svých hrdinských výkonů v běžecké historii. Weston se občas nazývá otcem ultrachodců, narodil se 15. března 1839. Jeho prvním známým výkonem byla chůze z Bostonu do Washingtonu DC (713 km), ve kterém se konala inaugurace prezidenta Lincolna. V roce 1867 šel 2135 km z Portlandu do Chicaga za 26 dní. Jedním z jeho cílů bylo ujít 800 km za šest dní. V roce 1874 ušel za šest dní 720 km a stal se tak světovým chodeckým šampiónem.

Další rok Daniel O´Leary, irský imigrant v Severní Americe, ušel v Chicagu 800,4 km za šest dní a překonal výkon Westona. Následující zimu odjel Weston do Anglie a v Londýně vylepšil světový rekord na 801,6 km. V roce 1877 se tyto dvě legendy utkaly v přímém souboji v Londýně a O´Leary triumfoval, když překonal rekord Westona a ušel 837 km (Weston 816 km). V roce 1879 si Weston znovu přivlastnil rekord, tentokrát výkonem 880 km. V tomto roce zvítězila v jednom z velkých šestidenních závodů vycházející 24letá hvězda Charles Rowel výkonem 843,8 km. 

Prvním, kdo překonal 900 km, byl Frank Hart (držitel amerického rekordu v běhu na 24 h výkonem 210,9 km), když uběhl v roce 1880 za šest dní 909,7 km. Dalším, kdo překonal rekord, byl již zmiňovaný Rowell. Nejprve utvořil rekord na 160 km výkonem 13:57:13, potom na 24 h výkonem 235,2 km (22:27 h), třetí den měl za sebou již 547,4 km a závod dokončil výkonem 911,4 km. 

Když v roce 1881 přišel Rowel o svůj rekord (Patrick Fitzgerald 937 km), rozhodl se, že utvoří poslední a věčný rekord výkonem 700 mil (1127 km) za 6 dní. Závod se konal v Madison Square Gardens na přelomu února a března 1882. Rowel se na závod připravoval velice důkladně a denně naběhal a nachodil 64 km. Běh začal. 160 km (100 mil) v novém rekordu 13:26:30 h, za 22:30 h uběhl 241,8 km (opět rekord), pokračoval 320 km (200 mil) za 35:09:28 h a za 48 hodin vytvořil již čtvrtý rekord, tentokrát 416 km. 480 km (300 mil) uběhl za 58:17:06 h a třetí den zakončil výkonem 568,5 km (pátý a šestý světový rekord). Čtvrtý den ráno se stala Rowelovi nehoda, když se omylem napil octa a v závodě již nemohl pokračovat. Světový rekord přesto padl, když se o něj postaral George Hazael výkonem 967,8 km (druhý doběhl Fitzgerald – 929,8 km). Rowel se o svůj věčný rekord pokusil ještě v září téhož roku, ale po třech dnech dostal malárii, z které se následně léčil celý rok. V roce 1884 se opět utkal s Fitzgeraldem a oba překonali stávající rekord. Zvítězil Fitzgerald (982 km) před Rowelem (969,2 km). 

O čtyři roky později překonal James Albert z Philadelphie bájnou hranici výkonem 1001 km (druhý v závodě byl Littlewood výkonem rovněž lepším světového rekordu 984,1 km). Na podzim tohoto roku se Littlewood dočkal vítězství a nového rekordu 1004,2 km, přestože poslední čtyři hodiny již nezávodil. Tímto výkonem skončila historie šestidenních rekordů na dlouhých 90 let. 

O´Leary měl zvyk chodit vždy o svých narozeninách 160 km pod 24 hodin a ještě v 75 letech tuto vzdálenost ušel za 23:54 h. O´Leary se dožil 87 let. Weston, který se dožil 90 let, ušel ještě v 70 letech z New York City do San Francisca (6279 km) za 105 dní. 

Zájem o ultramaratony upadl po roce 1896, kdy byl nejdelší olympijskou běžeckou tratí maraton (42,2 km). Ultrazávody se však nikdy úplně neztratily. Jedním z nich byl běh z Londýna do Brightonu, který se profesionálně běhal od roku 1903, od roku 1921 se běhá Comrades Marathon. V roce 1931 se v Kanadě běžel první moderní halový závod na 24 hodin, ale až v roce 1973 začíná nová éra ultramaratonů, když se začínají pořádat 24hodinové závody v Jižní Africe, Itálii, Řecku, Anglii a postupně v dalších zemích celého světa. 

V roce 1979 organizuje Američan Don Choi první 48hodinovku po 80 letech. O rok později organizuje také po letech první 6-ti denní běh. Nové světové rekordy tak na své nástupce čekaly 90 let. 

V roce 1979 uběhl za 24h Ron Bently 259,7 km, o dva roky později Jean-Gilles Boussiquet z Francie 272,7 km a v roce 1982 Dave Dowdle dokonce 274,6 km. V roce 1983 se objevuje ultravytrvalecký fenomén, Řek Yiannis Kouros, který až do dnešní doby vytvořil několik desítek světových ultravytrvaleckých rekordů od 160 km do 1000 km a mnohé z nich dodnes nikdo nepřekonal.

Některé z rekordů Yiannise Kourose, které nedají současné světové ultramaratonské špičce spát

• Spartathlon (246 km z Athén do Sparty) – 20:25 hod
• 24hodin – 303,5 km

Článek vyšel v časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou.

Zenový (plně vědomý) běh – běh směřující do nitra sebe sama, při němž si uvědomujeme jen pohyb – dech – plynutí v prostoru a čase. Běh, při němž není důležité tempo, uběhnutá vzdálenost, čas. 

Běh, při němž nejsme odpojeni od světa, od reality, od života kolem nás, naopak plně veškerý život odehrávající se kolem nás vnímáme.

Jen to, co se kolem nás děje, vnímáme jako film, jako sen, jako děj, který se odehrává tam někde venku. 

Vznášíme se nad světem, nad Zemí, jako neviditelní ptáci, jako myšlenky rodící se v hlavách lidí celého světa, křižují jak blesky vesmírem. 

Proplétáme se nezúčastněně tím mumrajem a jsme zcela svobodní, prázdní veškerých úvah a myšlenek. Dokud jsme tento stav schopni udržet, žádná z myšlenek, které kolem nás sviští, nás není schopna zasáhnout. To je stav bytí – nebytí, o němž se píše v moudrých knihách východu, který mnozí na západě touží alespoň na chvíli zažít.

Prostě běžet – jít, dýchat, být a vědomě snít, to je vše oč běží.

Snadné že, ale jak těžké zároveň.

Ostatně jako sám život.

Stejně snadné je naučit se správně stylově běhat. Stačí si uvědomit, že při běhu se vlastně houpeme, proto podrážky běžeckých bot, jsou v přední části zaoblené, abychom se po tom zaoblení mohli zhoupnout a tím posunout dopředu. Prostě jako když jdeme odvalujeme se z paty na špičku jedné nohy, druhé nohy, a tak stále dokola, zcela mechanicky, aniž bychom složitě přemýšleli nad každým krokem, který bude následovat.

Vypadá to pak takto

Naučíte se to takto

Pokud vám jde z toho hlava kolem a kolem, tak vám to ukáží a vysvětlím na osobním minikurzu přirozeného běhu.

Běh je báječný způsob, jak si člověk může vyřešit své problémy, má to však jeden háček. Nesmí se stát sám pro vás problémem, nesmíte si myslet, že běháním své problémy vyřešíte!

Běh vám pomůže vyřešit problémy, protože při něm máte čas na sebe. Máte čas se zastavit v čase, vypadnout ze všeho toho věčného chaosu kolem sebe. 

Běh vám však vaše problémy nevyřeší.

Běháte-li kvůli tomu, abyste na své problémy zapomněli? Fajn, ale to běh také nedokáže!

Hodně lidí běhá, aby zapomnělo. Jak se v těch miliónech jiných poznají? Velmi snadno, stále buší hlavou do zdi, jako beran, opakují stále dokola stejné chyby. 

Poznáte je také podle toho, že si běháním ubližují, přestože jim jejich tělo stále znovu a znovu říká – zastav se ve svém běhu, dej mi na chvilku pokoj, odpočiň si. Odpočiň si tak dlouho, dokud nebudeš v pořádku, dokud nezačneš běhat pro pravou podstatu běhu – pro radost z pohybu.

Tak oni stále a stále jdou hlavou proti zdi – přebíjejí jednu bolest druhou. Přebíjejí bolest psychickou bolestí fyzickou a to nemůže nikdy dobře skončit.

Kromě toho, že ubližují sobě, ubližují i běhu, neboť ostatní více sledují neštěstí druhých – odvádí je to od jejich vlastních svízelí a dochází nutně k závěru, že běh a běhání není vůbec zdravý sport.

Chcete-li se vyléčit během, musíte běhat jen pro ten běh, pro tu radost že jste, že žijete, že se hýbete, že svítí sluníčko, padá déšť, sněží, fouká.

Chcete-li se během vyléčit, zapomeňte, že je nějaký závod, zapomeňte na překonávání osobních rekordů. Vzdejte se osobních cílů, které si chcete naplnit pomocí běhu. Teprve ve chvíli, kdy tohle uděláte, kdy se všeho vzdáte – zvítězíte a běh vám pomůže je naplnit!