Stáří je zkušenost! Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili.  Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not. Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít.

Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!

Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal.

Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to! Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali.

Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky. Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil.  

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT! Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku.

Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ. Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ.

Když se člověk v jeden čas toulá přírodou na pomezí Bavorského lesa a Šumavy, nutně jej napadne otázka: proč v Bavorském lese jde, co na Šumavě ne?

Bavorský les i Šumava jsou národní parky s unikátním přírodním bohatstvím, které je nutné chránit, nejen aby příští generace mohly obdivovat jejich krásy, ale i proto, že jsou to ekosystémy, jejichž zničení by mělo nedozírné následky.

Bavorský les se podařilo a daří Německu opečovávat kontinuálně po mnohá desetiletí, člověk a příroda zde žijí v souladu – neškodí si, naopak vzájemně se obdarovávají a opečovávají.
Šumava, její příhraniční část, pomineme-li za totality zničené obce, osady a usedlosti, si díky železné oponě zachovala svůj drsný, syrový, po staletí formovaný přírodní ráz.

Zničením obcí, osad a usedlostí však zmizely i cesty, které k nim vedly, které spojovaly nejen je, a které umožňovaly soužití člověka s přírodou.

Vše souvisí se vším.

Mnoho Čechů, kteří navštíví Šumavu a Bavorský les, si pokládá otázku: proč v Bavorském lese je možné být více svobodný, je možné vstupovat i na podobná místa, s unikátními biotopy, rostlinami, živočichy, a na Šumavě to nejde?

Není to o zákonech, je to o lidech. Němci jsou disciplinovaní a nenapadne je porušovat domluvené dohody.

V Bavorském lese nikde neuvidíte plechovky od konzerv či piva, obaly od jídla, kapesníčky…
Na Šumavě tohle všechno je k vidění velmi často. A pak tu nejsou ty cesty, které spojovaly zaniklé obce, osady, usedlosti, po nichž by šlo bezpečně kráčet, protože když je někam vstup zakázán, není to nutně vždy z důvodu ochrany přírody, ale mnohdy i ochrany člověka, jeho bezpečnosti.

Výše uvedené neplatí jen o Bavorském lese a Šumavě, ale obecně o všech horách táhnoucích se podél hranic České republiky, tedy hlavně na hranici, kde dříve byla železná opona.

Jedna z verzí, proč jsem začal běhat, říká, že když jsem rozum bral, tak jsem zakopnul o bludný kořen, druhá verze říká, že jsem potkal dědečka, který měl hlad a ten mě dal za kus čabajky toulavé boty. Ať už za to mohl ten kořen nebo dědeček, přivedlo mě to třeba k oběhům České republiky, přeběhu republiky z Hodonína do Aše, běhu z Pece do Pece, z Prahy na Sněžku, z Prahy do Vídně, z Drážďan do Prahy, či  přeběhu Šumavy.

Asi se mnou bude většina z vás souhlasit, když řeknu, že každý úspěch je často lemován pády do hlubin. Pokud jsou to pouze hlubiny vaší duše, tak to není ještě tak hrozné, pokud však jde o propasti, do nichž člověk padá po neuvážených krocích, bývá daleko těžší najít sílu nebo motivaci znovu se začít škrábat vzhůru. 

Tak i moje cesta k nalézání sama sebe a k nalézání svých fyzických a psychických možností vedla často k pádu do hlubin. Naštěstí jsem z těch, které více motivují pády než vítězství a dokážu se většinou z příčin pádů poučit pro budoucnost.

Naopak vítězství vedla u mne často k pocitu uspokojení. Je to dáno tím, že člověk, když dosáhne svého cíle, cítí potřebu odpočinout si, než vyrazí za novými cíli. Motivace se po úspěchu také hledá mnohem obtížněji, než když toužíte dokázat, že váš pád byl způsoben pouze shodou nepříznivých okolností.

Rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti získané v různých údobích svého života, jak s těmi, kdy jsem byl nahoře, tak především s těmi, kdy jsem byl dole a chtěl se dostat zase nahoru.

Co si od toho slibuji? Slibuji si od toho jednak to, že si ještě jednou ozřejmím skutečnosti, které byly příčinou ať už vrcholu či pádu mého snažení a jednak to, že vám pomohu se některých mých draze nabytých zkušeností vyvarovat, respektive vyvarovat se chyb, které mě k nim dovedly. 

Hned na začátku se musím přiznat, že jsem byl od svého dětství spíše člověk, který si šel za svým, neuznával autority, každému hned tykal, a myslel si, že vše ví nejlíp ze všech. Prostě mladej, nezkušenej hlupec a tupec. To, že by to mohlo být i obráceně, jsem začal chápat až mnohem později, v době, kdy už jsem si párkrát namlel a zjistil, že určité situace svým chováním a přístupem k životu nejen vytvářím, ale zároveň i provokuji.

Proto mi možná taky trvalo tak dlouho, než jsem se dopracoval k určitému vrcholu. Také se dá na to ale pohlížet tak, že moje zaujetí pro věc spojené s mou vytrvalostí mi nikdy nedovolilo se vzdát svých dětských snů. Co je z toho pravda, ať si rozhodne laskavý čtenář sám.

On the road

Dávno před tím, než jsem si přečetl tuto skvělou knihu od Jacka Kerouaca, jsem už byl na své cestě. Začalo to tím, že na jeden běžecký trénink přišel kluk, který se stal záhy přítelem na život a na smrt. Zrovna tak jako mně mu moc nevonělo, když nás chtěli vodit po vyšlapaných stezkách. To jsme si raději nabili několikrát čumec, než nám došlo, že tudy cesta nevede, a šli hledat jinou.

Kromě toho, že jsme měli oba rádi běh, holky, hudbu, dobrou knížku, nás hlavně přitahovala příroda. Nelákaly nás však výlety po značených cestách, ale zase spíše vandry za dobrodružstvím do míst, kde jsme nepotkali moc lidí, raději pak žádné, a kde nám v noci za příbytek posloužil nějaký seník nebo celta.

O spacácích jsme si mohli v té době taky nechat jen zdát a tak jsme si každý sešili jednu starou deku, kterou už doma nikdo nepoužíval. Že jsme mnohokrát nedospali rána, protože nás rozklepala řádná kosa, asi nemusím moc zdůrazňovat. Naším nejčastějším cílem se stávala Šumava. Jak udeřily prázdniny, vzali jsme si něco z domácích zásob, něco našetřených peněz a vyráželi na dva měsíce do jejích lesů.

Zpravidla první, co nám docházelo, byl proviant a hned po něm peníze. Naštěstí jsme se již při našem prvním velkém vandru seznámili se skupinou žen, které se staraly o lesní školku a malé stromky, které ještě potřebovaly pomoc, když si vydobývaly svůj životní prostor. Za to, že jsme jim pomáhali s pletím a ožínáním stromků, jsme pak mohli přespávat v jednom lesním domku a nemuseli se starat o jídlo. Prostě pohoda.

V čase mezi prázdninami jsme pak buď stopem, vlakem nebo na kole zajížděli na místa, která byla trochu blíže. Fyzičku jsme nabírali na atletických trénincích. I když už tehdy mne bavilo běhat dlouhé tratě, nikdy bych si byl nepomyslel, že se dají běhat takové vzdálenosti, které jsem začal běhat, když mi bylo pětatřicet. 

Je fakt, že dálky jsem měl rád vždycky, odmala jsem toužil vydat se někam hodně daleko a pokud možno i hodně vysoko, vždy to však bylo spojeno spíše s představou nějakého výletu, kdy se sejde skupina lidí a společně někam vyrazí.

Až když jsem uběhl během dvou dnů vzdálenost z Prahy do Jihlavy, začal se tok mých myšlenek spojených s dálkami a touláním stáčet tímto netušeným směrem. Po tom, co jsem během nějakých deseti let absolvoval množství závodů od 10 maratonů v deseti dnech až po závod na 48 hodin, jsem měl to štěstí, že jsem se připletl k jedné akci, kterou organizoval dnes již můj dobrý přítel, tehdy naprosto neznámý člověk. Jednalo se o běh z Bad Kreuznachu, kousek od Frankfurtu nad Mohanem, do Prahy. Trať o celkové délce 746 km rozdělil do deseti etap, nádavkem pak byl pražský maraton. 

Bad Kreuznach – Praha – 746 km domů

O celé akci jsem se dozvěděl tak rok dopředu. Jednou za mnou přišel Jirka Krofta, zda bych s ním a ještě jedním klukem z Německa neběžel z Bad Kreuznachu do Prahy. Nápad se mi líbil a tak jsem na něj kejvnul. Jak běžely měsíce, tak jsem začínal být trochu nervózní, neboť další informace ohledně běhu jaksi nepřicházely. Nešlo jen o to, znát přesný termín, aby si mohl člověk naplánovat dovolenou, zajistit potřebné věci jako pojištění a podobně. Nakonec jsem dostal plán trasy i s časovým harmonogramem asi měsíc před během. 

Bylo dohodnuto, že já a Jirka se budeme střídat v řízení doprovodného auta, karavanu a běžeckém doprovodu Mirka Kreutze, přičemž Mirek se bude snažit uběhnout celou naplánovanou trasu. Takto jsme se dohodli s Jirkou, který mi tlumočil přání Mirka.

Až mnohem později jsem zjistil, že bylo všechno jinak, a že o mně se Mirek dozvěděl až nějaký týden před akcí. Do té doby mu Jirka mou přítomnost tajil. Proč? To do dneška nevím. Ale nešť, dorazili jsme do Bad Kreuznachu den před startem běhu.

Společně jsme nanosili zásoby do auta, udělali si malý pěší výlet po jeho okolí a ulehli na chvíli ještě do normálních postelí, abychom pak ve čtyři hodiny ráno vyběhli směrem Praha. Abychom mohli vyběhnout, museli jsme ještě s Jirkou vyřešit, kdo bude první řídit.

Nikomu se do toho nechtělo, neboť to znamenalo nejdříve s tou obludou dva metry širokou a osm metrů dlouhou vycouvat. Měl jsem to štěstí, že Jirka prohrál a tak to padlo na něj. Toto svoje vítězství jsem ocenil za několik hodin, když jsem se dozvěděl, že při couvání se Jirka snažil posunout i naproti zaparkované osobní auto, přičemž se mu podařilo trochu pochroumat držák na kola.

Tato nemilá příhoda měla na náš běh dosti nepříjemný dopad, neboť Jirka se Sylvou (Mirkovou ženou) se rozhodli o tomto poreferovat až odpoledne, až doběhne určenou denní trasu, aby se zbytečně nenervoval. Ostatně se s tím už nedalo stejně nic dělat. Jenže jak na potvoru, Mirek si toho během dne všiml a obvinil je, že mu to říci nechtěli, a že by to pak svedli na něj, až by řídil on.

No prostě idylka. Skvělej začátek, co? Dokud to Mirkovi běželo, to bylo první čtyři dny a kousek pátého, tak to ještě šlo, ale když se mu do pravé nohy dostal zánět přitahovače palce a musel svůj běh vzdát, tak hrozilo, že díky vzájemné averzi s Jirkou běh nedokončíme ani my. Ale naštěstí našel v sobě Mirek dosti síly na to, aby tyto prkotiny v sobě překousl a tak se nám podařilo v limitu do Prahy doběhnout.

Když Mirek musel odstoupit, tak jsem s ním ráno běžel akorát já. Jelikož jsme měli z předešlého dne manko asi 40 kilometrů, tak jsme počítali, že ho dnes poněkud stáhneme. Vtip byl v tom, že německy neumím a itinerář mapy zase nebyl tak podrobný, abych trefil přesně tam, kam jsem měl. Zhruba jsme se dohodli, že na každé křižovatce, kde bude hrozit, že bych si to mohl namířit jinam, na mně počkají. To ale ještě netušili, čeho jsem schopen, pokud se týká kufrování. 

Prvních 15 km šlo vcelku hladce, pak tam byl sice malý problém, když se právě zkoušeli dovolat do hotelu na Výhledech, kde chtěli zamluvit jediný nocleh pod střechou, a já je mezi tím předběhl a hned na následující křižovatce nevěděl, jak dál. Bylo to naštěstí jen nějakých půl kilometru a tak jsem se vrátil a počkal, až domluví. Na křižovatce však ani oni nebyli moc moudří z toho, kam pokračovat. Naštěstí náhodný chodec, který šel okolo, nám poradil, kam se dát. To byl ale pouhý začátek. Dohodli jsme se, že na mě počkají na následující křižovatce, vzdálené asi 5 km. 

Odjeli a já se vydal na svou dlouhou pouť do neznáma. Stalo se totiž to, že co čert nechtěl, podle rozpisu jsem doběhl na jakési místo, na němž byla umístěna šipka vedoucí do jakéhosi místa. To místo se shodovalo s místem, kam jsem měl běžet. Bohužel ta křižovatka, na níž čekali Mirek, Sylva a Jirka, byla asi o kilometr dál. 

Tak se stalo, že jsem je elegantně minul a šlapal si to dál podle rozpisu. Běžím půl hodiny, běžím hodinu a oni pořád nikde. To už jsem byl trošku nervózní, neboť jsem měl v ruce jen rozpis na předcházející den a ten záhy končil. 

Přiběhl jsem na místo, kde jsme měli končit předchozí den. Jelikož jsme měli tu sekyru, tak jsem se rozhodl, že poběžím po stejné cestě zpátky s vidinou toho, že se snad někde potkáme. Ještě stojí zato říct, že jsem běžel po otevřené silnici, slunce pálilo jak ďas, bylo na něm hodně přes 30oC a já už více jak 30 kilometrů nic nejedl, ale hlavně nepil. 

Takže běžím zpět, vyprahlej jak pouštní písek, a samozřejmě jsem v jednom místě netrefil správnou cestu. Ono totiž číst itinerář pozpátku není až taková sranda. Naštěstí jsem se s pomocí itineráře a pomocí asi dvou německých slov dokázal zeptat nějaké „sousedky“ na správnou cestu. Jen jsem se na ní dostal, už si to proti mně šinul náš obývák, ložnice, kuchyň a koupelna na kolečkách v jedné podobě. Nevím, kdo byl v tu chvíli šťastnější, jestli Vigo, to byl Mirkův husky, nebo já, že je zase vidím. 

Nasedl jsem a dojeli jsme na místo, kde jsem se otáčel, odměřili moje zpáteční kilometry, ty ještě odjeli dopředu, a pak nastoupil Jirka. Jirka měl jako obvykle více sebevědomí než síly, když hlásil, že dnes uběhne alespoň 50 km, aby smazal něco z našeho dluhu. Uběhl svou čtyřicítku kilometrů, když tu se mu do cesty postavil kopec, který nebyl v plánu zaznamenán, protože Míra už v těchto místech, když rozpis psal, pochopil, že není dobré tam vše zaznamenávat. Jednak proto, že je dobré být občas překvapen, co že to na mě na trati číhá za překážku, ale taky, že ty desítky kopců, co jsme měli ještě absolvovat, o nichž bychom věděli dopředu, by nás zbytečně už dopředu deprimovaly. A že jich bylo! Takže pod kopcem jsem nastoupil opět já a přidal si dalších 20 km. 

Další den jsme se dostali do Bavor, poslední den, který jsme měli ještě celý strávit v Německu. Probíhali jsme nádhernou přírodou podhůří Bavorského lesa, a o tom, že to nebyla žádná hračka, svědčí i to, že jsem si v tento den připsal na účet dalších 80 km. Občas jsem Mirka v duchu proklínal, že si ty kopce přímo vymýšlí, tak jako to dělá s oblibou Tomáš Rusek při závodech, které organizuje.

Zážitky, které si od toho dne nesu v duši, však předčily vynaložené úsilí. Jedinou kaňkou byl večer, kdy na Mirka nejvíce dolehly chmury z toho, že nemůže běžet s námi. Následující den jsme vyběhli oba s Jirkou společně, neboť nás čekalo jen něco přes 40 km do Čech, konkrétně do hotelu na Výhledech. Tady nám zmatený Mirek tvrdil, že cesta z hranic až na Výhledy vede už pouze s kopce. Nějak si neuvědomil, že výhled je vždy a pouze na pořádném kopci. 

Z Výhledů jsme běželi další dva dny, nejdříve do Nepomuku a odtud do Prahy, kde jsme si ještě s Jirkou dali Pražský maraton, sice jen tak rekreačně, ale i tak to stálo za to. Jirka, i když jsme se dohodli, že nebudeme s nikým závodit, to jednu chvíli, když nás předbíhal jeho věčný soupeř Vašek Krejza, nevydržel a chtěl s ním soupeřit. To mělo za následek, že na nějakém 30. kilometru mu došly síly a tak jsme kousek šli a kousek běželi. Až poslední 2 kilometry jsme se zase plynule rozeběhli. No a během toho pobíhání a pochůzkaření jsme předběhli i Miloše Čermáka, který tuhle příhodu s oblibou přidává, když se chlubí, že jsem ho doběhl při maratonu až někde po 30. kilometru. Jo, a abych nezapomněl, od této chvíle se také začíná psát historie běžeckého boomu v České republice a na Slovensku, tedy přesně od chvíle, kdy se na trati Pražského maratonu potkali Miloš a Miloš, aby později napsali legendární knihu: Jak uběhnout maraton za 100 dní.