Do maratonu zbývá týden, co dělat, abyste svůj trénink zúročili k plné spokojenosti

Do maratonu zbývá týden, co dělat, abyste svůj trénink zúročili k plné spokojenosti

Týden před maratonem, člověka, zvláště, poběží-li maraton poprvé, různé myšlenky a otázky. Bude stačit, co jsem natrénoval, dám to, neměl bych si to ještě otestovat? Proboha, hlavně to poslední určitě nezkoušejte!

Níže, v článku najdete, které vám snad pomůžou ten poslední týden prožít relativně v klidu. Věřím, že stejně dobře poslouží hobby běžcům i běžcům zkušenějším, protože vychází ze zákonů, které nevymyslel člověk, ale zákonů, podle nichž bylo lidské tělo zkonstruováno a podle nichž je napájeno, tudíž, platí pro nás pro všechny. Samozřejmě, protože každý z nás je výjimečný, tak pro někoho více, pro někoho méně, ale prostě popřít se nedají a kdo tak činí, nedobře činí a pozdě brečí nad vybryndaným mlékem, nebo prolitou krví – prsních bradavek, či rozedřených míst na těle, modrých nehtů a nalitých puchýřů…, nebo ránou do hlavy, když se nabourá do maratonské zdi.

Některé rady se vám budou hodit hned, některé využijete v průběhu týdne, na některé dojde těsně před startem a některé až už budete mít po všem.

Ostříhejte si nehty na nohou, nejlépe už týden před startem

Rozhodně nenechávejte ostříhání nehtů až na večer před závodem. Ten, kdo to udělá, riskuje, i při dodržení všech ostatních rad, týkajících se chodidel, jako namazání před závodem, aby zjemněla, oblečení si funkčních ponožek, běh v botách alespoň o číslo větších, že mu pak během závodu vypučí puchýř. Na vině je kůže na špičkách prstů, která chráněna předtím nehtem, je měkčí a náhlý „nápor“ na ni není schopná snést. 

Ponožky

Na maraton nevybíhejte rozhodně v nových a nevyzkoušených ponožkách. Oblečte si ponožky, které jste již před tím vyzkoušeli při svých dlouhých výbězích (a nic vám neudělaly). Ty, co mají pravidelně při dlouhých závodech problémy s puchýři či odřeninami na nohou, doporučuji (vyzkoušeno), zkusit pětiprsté ponožky. Když si je koupíte do středy a párkrát v nich vyběhnete, tak byste mohli mít po problému.

Pokrývka hlavy a chlazení zátylku (využijete spíše při letních maratonech)

Pokrývku hlavy volte podle aktuálního počasí, zvláště očekává-li se slunečné počasí, tak neběžte s hlavou bez pokrývky. Pokrývka hlavy vás ochrání jak před chladem, tak před slunečními paprsky (před úžehem). Nezapomeňte si chránit zátylek nebo jej alespoň při běhu chladit (ochrana před úpalem). Mně se velmi osvědčil na chlazení zátylku šátek, který jsem si stáhnul z hlavy na krk a tam jej měl jako „pionýrský šátek“ až do konce závodu, přičemž na každé občerstvovačce jsem jej nezapomněl smočit vodou. Také můžete použít speciální čepici s všitou ochranou zátylku.

Spánek!

Celý týden před maratonem byste měli dostatečně spát, to je snažit se spát 8 hodin denně. Zapamatujte si, že nejdůležitější je noc dva dny před závodem, když už se vám nepodaří dostat do postele včas v ostatních dnech, v pátek se snažte být v posteli včas. Nemyslete si, že to „ošetříte“ tím, že si v sobotu přispíte. Platí totiž, že nejvíce nás posílí hodiny spánku před půlnocí. Takže ve 22 hodin večerka!

Vstávání

Před maratonem byste měli vstát dostatečně včas, to je zhruba 3 hodiny před startem, abyste se stačili osprchovat, v klidu nasnídat, zaběhnout si na všechny strany, a v klidu se dopravit na start závodu. 

Snídaně

Rozhodně se nasnídejte, a to i přesto, že budete nervózní a budete mít sevřený žaludek. Snídaně by měla být lehce stravitelná s převahou sacharidů (cukrů). Hlavně žádné experimenty! Snažte se do sebe postupně dostat dost tekutin. Rozhodně to však nepřehánějte s černým čajem a kávou. Tekutiny pijte pomalu a v malých dávkách – po locích, čím menší dávky, tím lépe se zavodníte. Budete-li se snažit do sebe lít vodu ve velkých dávkách, rozhýbete tím po startu hlavně svou peristaltiku a snadno se vám stane, že poběžíte s voláním: Oj, oj, Toi-Toi.

Zahřátí a rozdýchání

Zahřátí před závodem je určitě dobrá věc a je to výborná prevence proti zranění. Rozdýchání si nechte na první 3 kilometry tratě, které byste, ačkoliv vás to bude nutit k úplnému opaku, měli absolvovat o 10 – 15 vteřin či tepů pomaleji, než je tempo, jímž chcete běžet celý maraton. Odměnou vám bude to, že budete od 10. kilometru předbíhat, a to až do cíle, všechny ty, co se touto radou nebudou řídit a zase si budou myslet: „TO SE MI TO SUPER BĚŽÍ, TO MÁM PANEČKU FORMU, TO BUDE REKORD, TO BUDOU VŠICHNI ČUMĚT.

Občerstvování během maratonu

Gely, tyčinky, hroznový cukr, datle…, tyto alternativy jsou společně s banány, které dostanete na občerstvovačkách, určitě vhodné, ale měli byste je mít vyzkoušené v tréninku. Pokud jde o pití, tak se snažte pít průběžně co 5 kilometrů, bude-li horko i na osvěžovačkách, a to cca 0,15 – 0,2 litru. Na pití si přejděte do chůze, nic tím neztratíte, ba právě naopak, zbavíte se stresu, uvolníte se a dále se vám poběží lépe.

Křeče

Tito nepříjemní průvodci maratonců se objevují zčistajasna a nezváni. Jejich příčiny mohou být různé: nedostatek solí (tady velmi rychle a účinně pomůže Magneslife, ale i přepálené počáteční tempo – tady toho už moc nepomůže, ale Magneslife pomůže i vám, a pak zvolnění až indiánský běh, rozhodně se to nesnažte řešit rozběháním!

Přecházení do chůze není žádná hamba, chůze je nejpomalejší běžecké tempo

Už jsem o tom psal výše u občerstvování a také u křečí, když vám tělo a hlava říká: „Přejdi chvilku do chůze“, tak je poslechněte a učiňte tak. Není to ostuda. Naopak, když to budete dělat cíleně a včas, tak se nezařadíte mezi ty, co to pak dojdou, pokud tedy vůbec dojdou. Máme spočítáno, že když se snahou proběhnout občerstvovačku ušetříte maximálně 2 vteřiny, ty občerstveni a uvolněni doběhnete během následujících 100 metrů.

Runner´s high

Tento fenomén přichází nejčastěji pár kilometrů před cílem, ale může se stát, že na vás „vleze“ už po 21. kilometru. Nejde o nic jiného než o euforický stav, při němž máte najednou pocit, že se vám běží velmi až nadpozemsky lehce, něco podobného, co vás může potkat i těsně po startu, viz Zahřátí a zadýchání. Pokud člověk tomuto pokušení podlehne a přecení své síly, může to ohrozit jeho úspěšné doběhnutí do cíle. Takže při maratonu radím: nelítat! Raději se držte stále pěkně při zemi.

Cílové foto

Cílové foto je jednou z odměn, kterou jste si za svou odvahu a statečný boj na maratonské trati vysloužili. Proto až budete vbíhat do cíle, nezapomeňte, že vyletí ptáček a roztáhněte ústa do blaženého úsměvu. A hlavně zapomeňte, že máte na ruce stopky, že je musíte hned na čáře zmáčknout, aby vám neutekla ani jedna vteřina. Ten čas na vašich stopkách stejně nikdo neocení, protože oficiální je jen ten čas, který vám naměří pořadatelé. 

Cesta domů

Pokud jedete na maraton autem, tak si raději zjednejte na zpáteční cestu řidiče. Dost často se po maratonu dostaví stavy, kdy se vám zničehonic zamotá hlava, udělá špatně od žaludku, zatmí před očima. Je to způsobeno hlavně tím, že v autě je teplo a vydýchaný vzduch a také proto, že vám v důsledku toho, že už neběžíte, klesne tlak. V normálním případě z toho člověk nemusí mít žádnou obavu, ale za volantem auta to může přivodit velmi nepříjemné situace. 

Svalová horečka

Dost často se stává, že vlivem nadměrného zatížení jak svalového, tak emočního, se dostaví svalová horečka. Poznáte ji celkem snadno – jste celí rozehřátí. V noci nemůžete spát – potíte se. Pokud se vám tohle přihodí, nemějte z toho žádný děs, rada je velmi snadná. Vezměte si prostěradlo, namočte jej do studené vody a celí (nazí) se do něj na 5 – 10 minut zabalte. Pak si vlezte normálně do postele, jak jste zvyklí a za chvíli budete spát jako mimino.

Jak potrénovat v týdnu před maratonem

Pondělí – volno. Úterý – 10 min (65 – 75 % TF max) – 25 minut (82% TF max) – 5 min (75 – 65 % TF max). Středa – 45 min (65 – 75% TF max). Čtvrtek – volno. Pátek 25 minut (65 – 75% TF max). Sobota maraton. Neděle 25 minut (65 – 75% TF max) nebo alespoň chůze

Co dělat ve dnech po maratonu

Druhý den po maratonu si hlavně nedávejte absolutní klid. Ten si nechte až na další den. Den po maratonu si alespoň na půl hodiny vyjděte, když už vám to nepůjde běhat, vyjeďte si na kole, dojděte si zaplavat, na masáž, do sauny. Prostě udělejte něco, co vám rozproudí krev (ani sex není na škodu). Jde o to, abyste ze svalů dostali únavu – a tu z nich nedostanete nečinností, ale jen lehkým pohybem.

Mineralizace

Po maratonu udělá většina lidí tu chybu, že přestane brát veškeré doplňky stravy, které brali v přípravě. Mají zato, že už mají odběháno a že teď už v tomto směru nic nemusí. Houbelec. Nejméně měsíc, ale raději až 6 týdnů by měli doplňovat bílkoviny, cukry a hlavně minerály a vitamíny, aby jejich tělo mělo dostatek zdrojů a stavebních kamenů, aby se mohlo dostatečně po té dardě zregenerovat.

Předmaratonský týden

Seriál, o tom, co dělat, na co nezapomenout, jak běžet, a další rady, které by vám měli pomoci si zaběhnout maraton v dobrém čase a ve stavu, který vás nevyřadí z provozu na několik dní, či týdnů po něm.

Kouzelné slovo superkompenzace

Kouzelné slovo superkompenzace

Dosáhnu rychlejších – lepších výsledků, když si budu pořádně nakládat, nebo když půjdu do tréninku s rozumem? Jak to udělat, abych si získanou výkonnost udržel dlouhodobě, abych se stále zlepšoval, abych nestagnoval, nebo se dokonce probůh nezhoršoval? To jsou otázky, které si klade každý, ať běhá nebo provozuje jiný sport skutečně jako sport nebo jen tak, pro radost. Každý se chceme zlepšovat, každý se chceme dlouhodobě cítit dobře. No jo, ale jak to udělat, aby tomu tak bylo?

Je to velmi jednoduché, jde jen o správné:

  • namixování tréninku a regenerace 
  • dodržování pitného režimu 
  • doplňování energie

Takhle napsané je to samozřejmě snadné. Ono to ale není zas tak složité, ani když se podíváme na jednotlivé body.

Co znamená superkompenzace

Superkompenzace je z hlediska biochemických procesů, které v těle probíhají, základem tréninkového procesu, a rozumí se tím princip střídání zatížení a odpočinku v takovém poměru a v takovém časovém horizontu, abyste další intenzivní trénink provedli přesně v čase, kdy je vaše tělo po absolvované době regenerace na tom o chlup lépe, než bylo před předchozím tréninkem.

Jak zjistíte, že je čas na další trénink

Nejlépe to zjistíte, když si budete měřit každý den ranní tepovou frekvenci (RTF). RTF je jakýmsi lakmusovým papírkem zregenerování vašeho organismu po předchozím zatížení. Druhý den ráno, po dni, kdy jste absolvovali opravdu náročný trénink či závod, bude vyšší než je běžný průměr. Další těžký trénink byste měli absolvovat ve chvíli, kdy se vaše RTF vrátí na své průměrné hodnoty. Někdy to může trvat déle, jindy méně. Hodně záleží i na vašem zdraví, imunitním systému, pravidelnosti a době spánku, zda jste v práci či v osobním životě vystavováni stresovým faktorům. To vše má vliv na hodnoty vaší RTF. 

Principem superkompenzace je schopnost lidského organismu reagovat na zvýšenou zátěž zejména doplněním energetických zdrojů a resyntézou bílkovinných struktur (svaly) na vyšší než předzátěžovou úroveň. Jednotlivé tělesné systémy reagují na různé druhy zátěže odlišně, ovšem obecně platí, že takzvaná křivka únavy má následující průběh:

Zátěž – Únava – Zotavení – SUPERKOMPENZACE.

Pokud jsou podněty malé (podprahové), nesplňuje trénink svůj účel, pokud jsou podněty příliš velké, tak dochází k postupnému vyčerpání energetických zdrojů organismu. Je důležité říci, že je-li doba odpočinku nedostatečně dlouhá, k superkompenzaci nedochází, naopak se mohou projevit příznaky chronické únavy až přetrénování. 

Trénink by měl proto probíhat těsně nad prahovými hodnotami organismu, tedy v oblasti anaerobního režimu. K sledování prahových hodnot slouží sledování TF. Znamená to také, že čím je vaše výkonnost vyšší, tím silnější (větší) podněty potřebujete, aby se vaše výkonnost zvyšovala.

POZNÁMKA
Když zde mluvím o tréninku, myslím tím intenzivní trénink, to znamená trénink tempové vytrvalosti, rychlosti a síly, nikoliv obecnou vytrvalost, která je prostředkem používaným pro regeneraci, případně pro vytvoření pevného základu výkonnosti, z níž se odrážíme ke špičkové výkonnosti. Míra hodnot tepové frekvence se pak také samozřejmě liší, máme-li v úmyslu trénovat rychlost, tam bychom se měli pohybovat na hranici 95 – 100 % TF max, síly (90 – 95 % TF max), u tempové vytrvalosti záleží na tom, na jakou trať (vzdálenost) se chystáme – čím kratší, tím je TF max vyšší (80 % – ultramaraton, 82 % – maraton, 85 % – ½maraton, 88 % – 10 km, 90 % – 5 km).

Princip zátěže, regenerace a superkompenzace

Pokud je čas, který věnujete regeneraci, příliš dlouhý, tělo nebude správně reagovat – vystydlo, jeho připravenost k výkonu opět klesne na výchozí úroveň – viz pravá část křivky.

Kouzelné slovo superkompenzace - princip zátěže, regenerace a superkompenzace

Ideální kombinace zátěže a regenerace po ní

IDEÁLNÍ KŘIVKY STOUPAJÍCÍ VÝKONNOSTI DOSÁHNEME, KDYŽ DALŠÍ TRÉNINK PROBĚHNE PŘESNĚ VE FÁZI VRCHOLÍCÍ SUPERKOMPENZACE.

Kouzelné slovo superkompenzace - ideální tvar zátěžévé křivky

Co se stane, když únava z předchozího tréninku ještě neodezněla

POKUD BUDETE TRÉNOVAT PŘÍLIŠ ČASTO NEBO PŘÍLIŠ INTENZIVNĚ, STANE SE TO, ŽE PROCES SUPERKOMPENZACE VŮBEC NENASTANE A VY PŮJDETE DO DALŠÍHO INTENZIVNÍHO TRÉNINKU JEŠTĚ V DOBĚ ÚNAVY.

V tom případě nastane to, že místo zlepšování se dostaví stagnace, ale spíše ještě pokles výkonnosti, dost často to vede i k úrazům! Obzvlášť ti, co běhat začínají, by měli mezi tréninkové jednotky zařazovat jeden až dva dny na regeneraci. Regenerace nemusí ale znamenat klid. Regenerace znamená i to, že si jdete místo běhu zaplavat, nebo si uděláte volnou vyjížďku na kole. 

Doba nutná na regeneraci závisí

  • charakteru tréninku
  • na věku a pohlaví
  • druzích potravy konzumovaných bezprostředně před tréninkem pro doplnění zásob glykogenu
  • aktivitách během fáze regenerace
  • úrovni stresu v zaměstnání nebo osobním životě
  • rytmu a době spánku
Nejlepší výkon můžete dosáhnout, když s ním vůbec nepočítáte, mnohdy právě pro to

Nejlepší výkon můžete dosáhnout, když s ním vůbec nepočítáte, mnohdy právě pro to

Naše dovolené s Danou bývají krátké, tak čtyři, pět dní, ale o to víc bývají nabité zážitky, takže když se z nich vracíme, máme pocit, že jsme na nich strávili minimálně čtrnáct dní. Toto je popis jednoho našeho dovolenkového dne v roce 2013.

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: „Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo“.

M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!“ a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“.  www.brigerbach.ch)

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!“ Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!“ a směju se jak cvok.

M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!:-)

M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!“ 🙂

Běžecká obuv vhodná pro ty, co začínají běhat

Běžecká obuv vhodná pro ty, co začínají běhat

Základní pravidlo pro výběr běžecké obuvi: Kupte si takovou běžeckou obuv, kterou jste schopni udýchat, a která vás neposadí na zadek. Jen v takové botě si užijete svůj běh a nehrozí vám zranění ani uštvání!

Běžecké boty pro ty, co začínají běhat

První, co začínající běžec či běžkyně řeší, pokud jde o vybavení, je běžecká obuv. Zamíří tedy do specializované prodejny, kde předpokládá, že mu nejlépe pomůžou s výběrem. Nejčastější odpovědi, které se dočká, je: Začínáte běhat? V tom případě je pro vás nejlepší bota, která umí všechno. 

Problémem je, že tou botou je míněna bota, která – vybavena nejmodernějšími prvky ochrany (stabilní, tlumící, odvalující) – dělá většinu práce za chodidlo. Potud se to zdá v pořádku, kdyby to neznamenalo, že tím prakticky chodidlu znemožňuje dělat práci, kterou by dělalo, kdyby nebylo obuté a tím přirozeně přispívalo k posilování nohy (udržení klenby, posilování kotníku), potažmo pohybového aparátu.

Technické boty ženou člověka vpřed, otázkou je zda na to má fyzicky

Technické boty jsou konstruovány tak, aby člověku pomohly běhat co nejrychleji. To má však velký háček, a to ten, že na to musíte mít fyzicky! Což samozřejmě většina začínajících běžců a běžkyň nemá, neboť většina lidí začíná běhat tehdy, když jejich fyzická kondice se rovná téměř nule, a ty zpropadené boty je ještě honí, aby běželi co nejrychleji, protože ony běhat pomalu neumí.

CO UDĚLÁ ČLOVĚK, KTERÝ SI KOUPÍ SUPER BĚŽECKOU BOTU, KTERÝ NEMÁ FYZICKOU KONDICI, KDYŽ JE TA BOTA NA NĚJ MOC RYCHLÁ? SEDNE SI DO TOHO A TÍM ZPOMALÍ, neboť v tu chvíli eliminoval jednu ze super vlastností této boty, a to odvalení (kopnutí dopředu). 

Otázka tedy zní: Má si začínající běžec či běžkyně kupovat, když s během teprve začíná, super běžecké boty? Jasně že nemá. Nemá, protože jemu fakticky nepřinesou žádný užitek, kromě toho, že v nich dobře vypadá. Super běžecké boty však není třeba zatracovat, jen je potřeba do nich dorůst, ale je docela možné, že až do nich dorostete po fyzické i technické stránce (naučíte se běhat stylově), tak zjistíte, že už je vlastně nepotřebujete, neboť už jste natolik silní, že to, co nabízejí jako bonus, zvládnete hravě i bez nich.

Závodní běžecká obuv a běžecká obuv na intervalový trénink

Pokud bych si dneska kupoval technické boty, tak jedině ty, které jsou označeny jako závodní, neboť ty mi umožní, za předpokladu, že zvládám přirozený běžecký styl a fyzicky na to mám, běhat intervaly, respektive v závodě, rychleji. 

Jak postupovat, čím se měl řídit, začínající běžec či běžkyně, při výběru běžeckých bot

Když pominu klasické poučky, že si má člověk kupovat běžecké boty (i když nejen ty, ale boty obecně) spíš odpoledne, když už má nohy lehce unavené, že si má běžecké boty kupovat o číslo větší, než jsou ty, co v nich do obchodu přišel, že má nechat vybírat své nohy, protože ty budou muset v těch botách běhat, tak to nejdůležitější, co byste měli vědět a naučit se, je, že máte cítit došlap. 

Jak se naučíte cítit došlap

Jednoduše. Zujte se, postavte se, ohněte jednu nohu v koleni a teď ji zase položte na zem. Nesnažte se jí nijak vědomě manipulovat, prostě ji ohněte v koleni a zase položte na zem. Noha se poprvé setká s povrchem, na němž stojíte, v oblasti bříšek. Při došlápnutí, pokud budete pozorní, ucítíte, že bříško zafungovalo jako přirozený tlumič. Přesně tohle byste měli cítit i tehdy, uděláte-li to v botě. Podrážka a mezipodrážka boty by měla být natolik měkká, respektive pružná, aby vám tento vjem umožnila. Ale, aby nedošlo k mýlce, i technické běžecké boty chodidlu dovolí pracovat, jak má. Nikdy nezapomenu na skutečný zážitek, když jsem před jedenácti roky obul a pak běhal v adidas SNova Glide2, a to byla technická běžecká bota jak poleno. Vývoj přinesl technologii boost, a s ní bohužel pro mne přišel i konec běhání v adidaskách. 

Teď se jen modlím, aby tvůrci Salmingů, v nichž běhám dnes, a které mě doslova očarovaly, když jsem je prvně obul, nešly při vývoji cestou ostatních značek a nesnažily se vylepšit dokonalé. To bych fakt pak asi už musel začít běhat bos.

Začátek běhání v Česku

Začátek běhání v Česku

Píše se rok 1888 a v Praze v Jezuitské zahradě na Malé Straně (Strakova akademie, místo, kde dnes sídlí vláda) se pořádají 5. května I. atletické závody, které vzbudily takový zájem veřejnosti, že rok nato 1. září 1889 jsou tu II. atletické závody, jejichž hlavním programem bylo I. mistrovství Čech ve čtyřhodinovém běhu, které vyhrál Karel Reisner z Prahy. Třetí díl tohoto klání se uskutečnil 10. srpna 1889 a nesl název III. mezinárodní atletické závody. Jejich hlavním bodem programu je kromě závodů v chůzi a skoku II. mistrovství Čech v čtyřhodinovém běhu, který pro sebe opět získává Karel Reisner. Jistě není bez zajímavosti, že tyto první ročníky atletických závodů pořádají vlastně cyklisté, respektive velocipedisté, jak se jim tehdy říkalo.

Že běh a atletika není jen běhání po dráze, silnici, lese či parku, dokládají další stránky kroniky AC Praha 1890, prvního atletického oddílu na území Republiky Československé, kde se mimo jiné píše, že toto místo na závodišti stalo se od těch dob prvým shromaždištěm pražských atletů. Členové mladého kroužku se ale nescházeli jen na atletické dráze, ale v neděli také v místnosti bývalé kavárny „Staré Slávie“, kde pročítáním různých sportovních časopisů poznávali, jak moc se v jiných zemích, zejména pak v Anglii a Americe, pěstuje atletika. Společné setkávání na hřišti, v kavárně ale i při jiných sportech vedlo k založení prvního atletického klubu, který od té doby nese název Athletic Club Praha 1890. Jedním z členů předsednictva tohoto klubu nebyl nikdo jiný než vítěz prvních dvou mistrovství Čech v běhu čtyřhodinovém Karel Reisner.

Dnes, když se řekne běh či běžecký závod, valná většina lidí v České republice (a nemusí jít vždy jen o vyznavače sportu) bude vědět, že se pořádá Mezinárodní pražský maraton, zasvěcenější pak si vzpomenou, že jsou tu ještě nějaké Běchovice, ale kdo ví, že první závody na silnici se běhají od roku 1893 na trati mezi Prahou a Brandýsem nad Labem? Přesto je tomu tak. Historie nejstaršího silničního závodu v České republice se píše od 23. dubna 1893, kdy ve 2 hodiny odpoledne na silnici z Karlína do Brandýsa nad Labem byla vytýčena závodní dráha o délce 19,8 km. Propozice na tento závod byly poslány všem známým sportovním klubům, jakož i bližším jednotám sokolským.

Startovní listina nese jména následujících účastníků:

Alois Píša – Sokol Menší Město III.
František Hron – Sokol Karlín
J. A. Smitt – Foot ball cl. Pilsen
Adolf Písaříček – Athletic Club Praha
A. Procházka – Sokol Libeň
A. Čížek – Sokol Vršovice
Fr. Malý – Athletic Club Praha
K. Švejda – Athletic Club Praha 

Závody zahájeny o 2. hodině odpolední startem u remise tramvaje v Karlíně za příznivého počasí a měly velice zajímavý průběh. Závodníci provázeni byli soudci v povozech a četnými cyklisty. Silnice pak vedoucí přes Vysočany, Kbely a Vinoř, ku Brandýsu byla toho dne obecenstvem četně navštívena. Vůbec celý arangement, jakož i první naše samostatné vystoupení navenek bylo našeho klubu zcela důstojné. Ač po stránce morální, tj. pro naše závodníky a obhájce klubového jména, nedopadly závody tak, jak se očekávalo. Jedině K. Švejda dobytím třetí ceny hájil poněkud náš klub. První cenu, tedy přebor odnesl s převahou Fr. Hron, druhou pak J. A. Smitt. Po závodech uspořádán večírek v klubových místnostech „u Tesaře“ jakož i rozdílení cen, při četné návštěvě zejména dam.

Tolik tedy historie. Jak z této malé procházky můžete vidět, tradice běhání v českých zemích má velmi dlouhou tradici. Jak se ale v kronice dále dočteme, neměli to tehdejší sportsmani vůbec jednoduché. Sice na závody je přišlo povzbudit široce zastoupené publikum, ale při tréninku se na ně ostatní dívali jako na blázny, kteří by raději měli dělat něco pořádného, než otravovat slušného člověka tím, že se mu motají před automobilem či velocipédem. Tady si historie podává ruku se současností, pokud se rozhodnete vyznávat běh, tak počítejte s tím, že na silnici vám budou nadávat řidiči a v parcích pejskaři, a vy pak běžte třeba do háje a nebo na atletickou dráhu.

Ale nebojte, není to tak zlé. Běžců a zejména běžkyň stále přibývá a jediné, co jim stále schází, je vědět, jak to mají udělat, aby běhali správně, dobře se oblékli, měli dostatek energie, při běhu relaxovali a uvolnili se, a vůbec, aby jim běh přinášel uspokojení, radost a pohodu.

 Odpovědi na otázky spojené s běháním najdete v mých knihách.

Dýchání je jedním ze tří základních pilířů běhu

Dýchání je jedním ze tří základních pilířů běhu

Dýchání, společně se správnou běžeckou technikou a dobře postaveným, ale hlavně absolvovaným tréninkem, jsou tři základní pilíře běhání. Ostatně, dýchání – kyslík, je to, co nám v životě pomáhá být zdravý, silný, výkonný, fit. Bez kyslíku člověk nikam nedoběhne, nikam nedojde, nic neudělá. Už z tohoto výčtu je víc než zřejmé, jak je dýchání při běhu důležité.

Jak jsem se učil dýchat při běhu nosem

Když jsem běhal cca tři roky, tak trenér přišel s tím, že je dobré dýchat při běhání nosem. Řekl jsem fajn a vyběhl, po 400 metrech jsem musel zastavit, protože jsem se dusil. Příštích pár tréninků jsem to ještě vždy na začátku zkusil a výsledek byl stejný. Řekl jsem: trenére, je to možná fajn, ale asi je v tom nějaký fígl, který vám unikl, raději budu zase dýchat, jak jsem zvyklý, protože takhle bych brzo s běháním skončil.

V roce 1991 u nás vyšla kniha Tělo, mysl a sport, z níž jsem se dozvěděl ten fígl a sice, že NIKDY NEJSME SCHOPNI UDÝCHAT TEMPO, ŽE TEMPO MUSÍME PŘIZPŮSOBIT TOMU, CO JSME SCHOPNI UDÝCHAT! Platí to i u dýchání ústy, ale u dýchání nosem dvojnásob.

Je pravda, že když se člověk začne učit dýchat nosem, zpomalí, ale když to vydrží, tak výsledek se dostaví už zhruba za měsíc. Já to po té informaci zkusil znovu a za měsíc jsem uběhl 30 kilometrů, v pohodě dýchal nosem a při běhu do úrovně aerobního prahu jsem s tím neměl problém. A když si při větší rychlosti, nebo do kopce přidýchnete ústy, svět se nezboří a vaše výkonnost taky ne.

Neobávejte se dýchat nosem, benefity jsou jednoznačné

Jak trénuji dýchání nosem

Když vybíhám, tak první kilometry, než se zahřeji, což je tak 15 minut, soustředěně dýchám nosem, nebo při posilování ve fitku, při cvičení jednotlivých cviků se snažím též o nádech nosem. Vydechovat může člověk klidně ústy.

Klientům pak dělám takový test: zastavíme se a já je nechám nadechnout nosem. A pak ústy. A chci na nich, aby sami porovnali, co se jim zdálo lehčí. Vyhrává nádech nosem. Jde o to, že dýchací cesty jsou takto nastaveny – jsou vedeny přes nos. Když se nadechujeme ústy, tak musíme překonat určitý odpor, který způsobí v plicích stažení a my se nenadýchneme dostatečně zhluboka, nenaplníme celý obsah plic vzduchem, a následně se dostane do krve méně kyslíku. Tím pádem ze srdce putuje do těla méně okysličená krev, a když to valíme, tělo potřebuje kyslík pro mnoho funkcí, nejen pro svaly, ale třeba i pro metabolický systém. Tím pádem vyletí tepová frekvence, ale když v plicích není dostatek vzduchu, v krvi dostatek kyslíku, tak srdce se může zbláznit a víc kyslíku tělu nedodá.

Nejčastější chyby při snaze dýchat nosem

Svým klientům, aby se chybám vyhnuli, doporučuji, aby se alespoň prvních 10 minut běhu (nebo 2 kilometry) soustředili na dýchání, aby tělo dostatečně zásobili kyslíkem. Bohužel většina lidí vyběhne, jako když honí vlak, tedy co jim síly stačí, a tímhle způsobem se fakt dopředu nikdy neposunou. Je pravdou, že když lidé poslechnou, tak během krátké doby píší, že to fakt funguje a oni, přestože vyběhli pomaleji než kdy před tím, už při prvním tréninku doběhli dál, nebo byli na svém okruhu rychlejší než kdy předtím.

Je pravda, že si lidé důležitost dýchání uvědomují, ale protože mají obdobnou zkušenost jako já, když jsem to zkoušel poprvé, a nedostane se jim ta informace, jak na to, tak stejně jako já před těmi 55 roky rezignují, což vy už nemusíte, protože víte jak na to.