V době, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit. Bylo mi jedenáct let, byl jsem neposedné dítě, dnes bych byl nejspíše označen za „hyperaktivního“. Prostě už tehdy jsem měl rád pohyb ve všech jeho podobách. To mi zůstalo dodnes a jsem přesvědčen, že to je nejlepší způsob, jak se udržet fyzicky aktivní do pozdního věku, bez ohledu na to, kdy s hýbáním začnete. Prostě proto, že ZMĚNA JE ŽIVOT!

Aktivní v každé životní fázi

Pokud se ptáte, proč to tahá do seriálu „Běžecká škola krok za krokem“, tak to má několik důvodů. Prvním je ten, že mnozí mají neposedné děti za „nemocné“ a běží s nimi k doktorovi, aby je zklidnil. Je-li to lékař na správném místě, tak vám doporučí dítě zklidnit pomocí pohybu. Je-li to doktor, který k „léčbě“ předepisuje léky, tak si doma pomalu a jistě začínáte pěstovat feťáka.

Druhým důvodem je to, že vám na svém příkladu chci doložit, že příliš brzká specializace, nebo spíš jen úzká specializace není potřeba k tomu, abyste mohli být dobří, že pro život je mnohem lepší rozvíjet všestrannost, mít vůli a vytrvalost.

Vše, co jsem kdy dělal, dělal jsem naplno a rád

Jak jsem napsal v úvodu, ve chvíli, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit, tedy cíleně běhat a cíleně cvičit. V praxi to vypadlo tak, že jsem přišel domů ze školy a šel do obýváku, kde jsem si zřídil domácí posilovnu. Zařízení představovaly jednoruční činky (první vážily 4 kg, postupně jsem přidával na 6 a 10 kg), opěradla křesel, s jejichž pomocí jsem prováděl různé cviky, žehlicí prkno jako lavice.

Cvičil jsem půl – dvě hodiny, v několika sériích. Na zahradě jsem pak na borovici dělal shyby. Po odcvičení jsem šel na druhou fázi, buď na trénink do atletického oddílu, kde jsme také jen neběhali, ale využívali veškeré zařízení tělocvičny (ribstoly, medicinbaly, kozu, švédskou bednu, kruhy), běhali, skákali, vrhali, trénovali všechny atletické disciplíny, čímž jsme rozvíjeli rychlost, pružnost, vytrvalost, sílu.

Nebo jsem šel běhat sám, obvykle do lesa, kde jsem si dával fartlek, střídal výběhy a seběhy, kličkoval mezi stromy, prostě si hrál. Večer jsem byl pravidelně orvanej jak vorvaň, umyl se, navečeřel se a zalehl do postele.

Jak roky ubíhaly a mě přibývaly, prodlužoval jsem vzdálenosti, začal jezdit na vandry, výjimkou nebyly několikadenní až 60 km dlouhé toulky s teletem na zádech. Tohle vše bylo základem mé běžecké vytrvalosti a dlouhověkosti, protože čím déle člověk stoupá na vrchol, tím déle je pak schopný na něm vydržet, protože základna je velmi široká.

Fyzická kondice a zdraví nejsou vystavovány zátěži, na níž nejsou připraveny, všechny systémy těla se rozvíjejí postupně – nehrozí jednostranná přetížení, ba naopak vše se rozvíjí harmonicky.

Kyslík se dostává do všech buněk těla a natrénujete i metabolické systémy, aby byly schopné energii (jídlo) přijímat průběžně a bez problémů a to jak před, při, tak po výkonu a přijatou energii transportovat tam, kde je jí třeba.

Život, můj učitel

Život mě naučil, že:

• všechno v našem životě vyžaduje trénink – na vše je třeba se připravit
• trénink je i příprava na různé situace, které v životě člověka nastanou, aby nás nezaskočily, neparalyzovaly v nejméně vhodnou chvíli
• si máme nakládat jen tolik, kolik uneseme! Znáte to – líný se strhá!
• bychom si věnovat denně jednu hodinu času (nemusí to být najednou, můžeme si ji rozdělit i na menší časové úseky) 
• je třeba se snažit být co nejvíce na denním světle. Denní světlo žádné žárovky nenahradí
• když jíte – jezte, nedělejte u toho tisíce jiných věcí. Na jídlo si je třeba udělat čas, je to rituál, v němž kromě doplňování energie i odpočíváme a říkáme svému tělu: MÁM TĚ RÁD A PŘEJI SI PRO TEBE TO NEJLEPŠÍ
• naše tělo je parťák na celý život, proto je třeba se o něj dobře starat, ale nerozmazlovat ho, jinak se z něj stane rozmazlený parchant, který nesnese žádnou zátěž
• si máme najít svou cestu a po té jít bez ohledu na to, zda se jiným líbí či nelíbí. Když narazíme, dobře, narazili jsme my, protože jsme šli proti zdi, ale nenarazili jsme, protože nás do té zdi někdo strčil
• v životě jsme zodpovědní jen sami sobě, sami za sebe, to ale neznamená, že bychom neměli brát ohledy na druhé (ty druhé může zastupovat i naše tělo)
• demokracie neznamená anarchii. Demokracie je sdílená harmonie, která je plně vědomá a nevynucená (tělu musíme umět naslouchat, vnímat jeho potřeby, odměnou za to nám bude ustavičný růst ve všech možných směrech a rovinách)
• porušení harmonie znamená úraz, nemoc, epidemie, války, hladomor, netoleranci

Život mi dal

• Život, jaký si zasloužím a to přesto, že občas poruším, co mě naučil, ale kdybych neudělal tu chybu a občas něco neporušil, nepoznal bych, že to opravdu funguje (přeloženo do tréninku: zkusím několikrát, zda tělo neznásilním, aby dělalo to, co chci já, abych se vždy přesvědčil, že jdu jen sám proti sobě, že znásilňuji sám sebe)
• Životní zkušenost, že nemám nikoho hodnotit, stavět si jej na piedestal, neboť i on je „jen“ člověk a pokud zná svou cestu, tak z ní nebude uhýbat jen proto, aby se mi zalíbil, aby splnil moje očekávání (přeloženo do tréninku: ani tělo nebude dělat, co chci já, jen proto, aby se mi zalíbilo)
• Zkušenost, že bez ohledu na to, kam jsem v životě doběhl, co jsem poznal, mám stále co objevovat, co poznávat (přeloženo do tréninku: nikdy není pozdě začít, stále mám šanci někam dojít, doběhnout, stačí se jen držet své cesty – nekličkovat, nesnažit se běžet cestou jiných)
• Životní zkušenost, že každý jsme originál a je jen na mně, zda budu světlonošem či můrou útočící na světlo

Než vyběhnete do nového běžeckého života, lhostejno, zda jste běžecký začátečník, hobík, výkonnostní běžec či běžkyně, udělejte si inventuru toho, jak jste dosud trénovali a žili, nic víc než právě toto vás na vaší běžecké a životní pouti neposune dál. Teď je na to ten správný čas.

Od nepaměti se člověk pídil po všem, co neznal, co nechápal, čemu nerozuměl. Seděl pod stromem a najednou „duc ho“, dostal jablkem do kebule a objevil gravitační zákon. To byl však pouhý začátek toho, co jej ještě mělo prostřednictvím rány do hlavy potkat.

Vyběhl na kopec ve dne, zahleděl se do dálav, nad hlavou uviděl slunce a mraky, dole pod ním se popásala, na všemi barvami hýřících savanách, stáda zvířat, létali ptáci, tekly řeky, prostě krása vesmírná.

Vyběhl na kopec uprostřed noci a nad hlavou mu zářily myriády hvězd, když na ně zaostřil svůj zrak, uviděl, jak některé se řítí k zemi zanechávaje za sebou ohnivý ohon. Objevil také, že některé jsou větší a mění svou polohu.

Vyběhl na kopec uprostřed letní bouře, dole pod sebou viděl blesky doprovázené bouřením hromů. Najednou jeden z blesků zapálil suchou trávu a před ním se začala odehrávat hra o život.

Stáda zvířat, která se ještě před chvílí klidně popásala nebo schovávala pod stromy před deštěm, se rozběhla jak o život, by svůj život spasila.

Není divu, že si pak začal říkat: „Kdo tady to krásné divadlo režíruje, kdo sem postavil ty úchvatné kulisy, kde se vzalo zářící slunce, kde se vzala tráva, která dává život všem zvířatům a nakonec i mně?

Kde se vzala voda, bychom se jí mohli všichni napít, bychom uhasili žízeň?

Kde se vzaly ty krásné květiny, které nemají kromě své krásy žádný užitek?

Kde, kde, kde…? Kdo, kdo, kdo… za tím vším je?“

Začal běhat na kopec čím dál tím častěji.

Běhal na něj ráno za ranního rozbřesku, když se veškerý život kolem teprve probouzel.

Běhal na něj dopoledne, kdy život kolem ze všeho jen prýštil.

Běhal na něj v poledne, kdy život kolem uléhal v žáru dne k polednímu spánku.

Běhal na něj odpoledne, kdy se probouzel z polední siesty.

Běhal na něj v podvečer, kdy vládu nad životem začali přejímat noční tvorové. Běhal na něj v noci, kdy život pod ním spal. 

Běhal na něj zkrátka stále, aby zahlédl toho, nebo to, co svět – život řídí, a nic. 

Jednou, když sbíhal ze svého kopce a měl opět hlavu plnou představ o stvořiteli světa, si nevšiml, že mu cestu zkřížil statný strom.

Duc!!! To byla rána, až se mu v hlavě rozsvítilo, až uviděl miliardy hvězdiček, až uviděl všechny svaté a pak už nic.

Když se probral, praštil se do praštěného čela a v novém přívalu bolesti uviděl, ačkoliv měl zavřené oči, celý svět tak, jak byl zvyklý jej vidět ze svého kopce, a uvědomil si svou spojitost se vším tím životem kolem sebe – objevil svého ducha, objevil svou duši, objevil duchovno.

A všechno ostatní jsou jen pohádky, které se vypráví malým dětem, aby byly poslušné a dělaly, co se po nich chce a nepoužívaly svou intuici.

Prostě, když se po nich chce, aby byly ovce. 

Od té doby platí, že se člověk učí prostřednictvím vlastního poznání, vlastní zkušenosti, a že ten, kdo se bojí utržit od života nějakou ránu, ví o životě „nic“, neb nikdy nenahlédne hloubky svého ducha, neobjeví podstatu duchovna.