Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít nebo sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás.

Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít nebo sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

A ještě jednou – sít nebo sklízet

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví.

Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za vše může SEBEVĚDOMÍ tedy spíš NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Už víte, kdo tohle umí? A Kdo je, a nejen proto, pro mě favoritem letošního léta? (Pro ty co jsou počítačově méně gramotní jako já 🙂 – klikněte si na obrázek a dodívejte se až do konce videa).

Věda (vědomosti) plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.

Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 55 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!