Komu se nejlépe běhá ráno, je označován za skřivana. V týdnu by měl tedy běhat ráno, ale protože i skřivan si potřebuje někdy přispat, nebo dospat, co v týdnu naspat nestihl, tak si můžete dát v sobotu leháro a v neděli vyrazit pouze na dlouhou vycházku či pěší výlet, protože i ty mají pozitivní vliv na naši váhu, zdraví, fyzickou a psychickou kondici a když to spojíte s rodinným výletem, jen dobře.

I když nejste zrovna skřivani, tak běhání ráno má svoji výhodu, a sice tu, že už máte hotovo a nemusíte celý den myslet na to, jestli se vám podaří jít běhat či ne. 

Ranní volný běh vás perfektně nastartuje do nového dne, prokysličíte se, nastartujete metabolismus a celý den budete fungovat jak motorová myš. Když do ranního běhu vložíte intenzitu, tak se sice nastartujete, ale spálíte celkem dost energie. Z toho důvodu, pokud ráno více přitlačíte na pilu, je dobré již před během dodat tělu palivo, nejlépe ve formě sacharidů, abyste pak nepřišli do práce a nechcípli, to by vás šéfové určitě nepochválili. Takže buď si středeční trénink schovejte až na odpoledne, nebo si ještě před tréninkem dejte banán, případně ředěnou ovocnou šťávu.

Volné ranní tréninky se však nemusíte bát běhat na lačno, nebojte se, svaly vám nesežerou. Potřebujete-li mít alespoň trošku pocit plného žaludku, vypijte 0,15 – 0,2 litry vody, ne více, jinak vám voda rozpohybuje střeva a místo běhu poběžíte vyhledat nejbližší křoví.

Čtyřtýdenní tréninkový plán pro ranní běžce a běžkyně

Týden 1.

 Týden 2.

 Týden 3.

 Týden 4.

 Více informací, nejen o tréninku, ale jak je hýání se zdravé a jak lidskému tělu prospívá se dočtet v knize Běhání pro všechny.

Pokud vás v životě nežene dopředu něco, co vás motivuje, většinou to nedopadne.

Motivace ve smyslu: „Od prvního ledna začnu …“ si už na sobě vyzkoušel asi každý. Uspělo však jen malé procento.

Naše motto, které bude motorem a inspirací našeho snažení ve chvíli, kdy se budeme teprve seznamovat s během, kdy budeme hledat, proč to vlastně děláme, nám bude ukazovat, kam vlastně jdeme, k čemu směřujeme. Mělo by tedy být ryze osobního charakteru. Nic takového jako: „Dneska jsem jak almara a nemůžu se na sebe ani podívat, tak se nemůžu divit tomu svému, že se ohlíží za každou.“ Ne! Ne! Ne! Taková motivace je zhola k ničemu. Ten váš se stejně otočí za každou, protože už je to taková mužská přirozenost a mužské oko se rádo pokochá na tom, co doma nemá a vaše nadšení, pro to na sobě pracovat, ochladne.

Jak se motivovat? Třeba takhle

Motto začátečníka

„Nedělám to proto, abych byl olympijským vítězem, ale proto, abych …“ (dosaďte si sami, co vás přivedlo k tomu se začít pravidelně hýbat).

Třeba si tam dosaďte – mohl zase jako dřív bez obav vyrazit na běžky, udělat si cyklistickou dovolenou do exotických míst, vylézt na Sněžku, mohla si zase obléknout ty krásné šaty…

Motto joggera

„Člověk si stále myslí, že nejtěžší je začít, něco na tom bude, ale rovněž tak začínám mít pocit, že stejně těžké je vytrvat, tedy pro toho, kdo nezná svůj cíl. Já ale svůj cíl mám a tím je…, takže nemusím mít strach, že by se mi to nepodařilo!“

Tady už dosazené bude nejspíš konkrétnější, třeba uběhnout maraton za čtyři hodiny nebo deset kilometrů pod padesát minut.

Motto běžce

„Škoda každého dne, kdy si nemůžu propláchnout tělo kyslíkem a radovat se z toho, jak mi nad hlavou svítí slunce!“

Pokročilý většinou už nepotřebuje motivovat k tomu, aby u sportování vydržel a tak jeho heslo může být více abstraktní.

Své motto si pak doma nebo ve své pracovně umístěte tak, abyste je měli co nejčastěji na očích.

Když jsme u té motivace, tak mě vždy nejvíce namotivuje, když se koukám na běhající lidi a vidím na nich, jak září. Proto tak rád jezdím na běžecké závody ven, protože tam vidíte, že lidi dělají něco, co je ohromně baví. Není tam žádný ten mus, který si na sebe vytváříme my. Prostě mi stačí, že jsem, že jsem mezi stejně „postiženými“ a je mi fajn. Pak mám radost, když vidím člověka, který evidentně má nějaké tělesné postižení, a on s veselým úsměvem maká na 35 km.

Je šťastný, protože vidí, že ostatní souputníci a diváci jsou z něj nadšení, že to dokázal. Předáváme si tak navzájem něco, co všichni v běžném životě postrádáme. Předáváme si radost, lásku, porozumění, nadšení pro stejnou věc a těšíme se, že se zase někde jinde, třeba někde na druhém konci světa, naše cesty protnou a my budeme moci tohle vše zase předat lidem jiné země, jiné kultury. Protože o to také, kromě vlastního sportovního vyžití, na běžeckých závodech jde.

Svědčí o tom i vzrůstající počet lidí na běžeckých soustředěních nebo dalších akcích Běžecké školy, na něž můžete s klidným svědomím přijet i vy a nechat se inspirovat stejnými nadšenci. Ono když pak poznáte běžeckou partu, tak se daleko snáze zdolává i vlastní maraton. Když vás ve chvíli, kdy cítíte, že síly rapidně ubývají a vy máte do cíle ještě 20 km, někdo osloví jménem, k tomu přidá povzbuzující úsměv a lehký dotek, vzápětí zjistíte, že tím dotykem do vás vlil tu potřebnou energii, kterou jste zrovna potřebovali, abyste v pohodě doběhli do cíle.

Běh je ale také sportem osobností. Tím nemyslím třeba osobnosti kulturního nebo společenského života, ale skutečně lidské osobnosti.

Běh vám nic neodpustí, nic mu nenalžete, takže když vidíte běžce, můžete si být hodně jistí, že tenhle člověk si dokáže jít v životě za svým. A to také bude platit o vás samotných, pokud začnete pravidelně běhat.

Lidé odpradávna hledají elixír mládí. Odpradávna nalétávají různým šarlatánům, kteří jej nabízejí, přitom ho dostávají už při narození, ale kdo by věřil v obyčejný pohyb, když není zabalený do zářivé reklamy a neslibujte zaručené výsledky.

Ať se nám to líbí nebo ne, tak POHYB nás přivedl na svět. 

Nejdříve to byly příjemné pohyby našich rodičů, skrze něž si projevovali lásku, a jimiž nám otevřeli bránu světa. 

Ve chvíli, kdy se brána otevřela, nám bylo „jemně“ naznačeno, že už je čas být sám sebou a odteďka to bude na nás, kam poběží naše kroky.

V tu chvíli jsme věděli o světě jen to, co jsme si pamatovali „z minula“, co nám bohužel naši „průvodci“ nedovolovali činit a uplatňovat, ba právě naopak učili nás činit to, co je správné, co se má.

To nás nakrklo natolik, že jsme se před životem uzavřeli do své ulity a snažili se být neviditelní – nebýt.

A tady se začala psát historie moderního věku. Věku, v němž není učitelem život a ti, kdož umí žít v souladu se zákony přírody.

Věku, v němž se učiteli stávají vykladači toho, co se má.

Jaký div, že to vede k rozporu mezi člověkem – životem – universem – bytím.

Jaký div, že to znamená „odsouzení“ člověka k věčnému sezení, protože jen tak může způsobit nejméně škody světu.

Je ovšem div, že člověk tuto svou roli přijal a odsoudil se tak sám k postupnému vymření, místo aby se vzepřel svému osudu a vyběhl s ním.

P.S. Nevěřte, že když dosáhnete určité hranice věku, už se neobejdete bez pravidelného užívání léků, pravidelných prohlídek, které odhalí co vám všechno je, ačkoliv vy se cítíte naprosto zdraví a doposud jste neměli o svých zdravotních problémech ani tušení.

Pravidelný pohyb, ne sportování!, a můžete s tím začít i v pokročilém věku, to je ten pravý elixír mládí, zdraví, vitality.

Nevěříte, tak se podívejte na úvodní fotku, té ženě je 62 a tomu muži 67 let, neužívají žádné léky, pouze jsou denně v pohybu. Vím to, neboť na té fotce jsem já a moje milovaná žena Dana.

A teď malá reklama, na sobě máme oblečení z shop­_puravida, které vám také ubere pár let, protože se v něm cítíte skvěle.

Celým naším současným bytím hýbe, ovlivňuje ho, něco tak malého, co není ani vidět ani cítit. Přesto toto NIC dokázalo změnit celý svět, tak, jak jsme jej doposud znali.

Je to úsměvné, když si uvědomíme, že o tohle se člověk vědomě snaží po celou dobu své existence a nedaří se mu to. A pak si odkudsi přilétne tohle nic, svět je z něj u vytržení, svět je z něj na větvi natolik, že veškerý život lidské společnosti (bez ohledu na její vyspělost) se začne točit kolem něho.

Tahle poznámka by se hodila na závěr, ale protože „znám lidi“, tak ji sem vpísnu raději už nyní, abych nebyl nařčen, že všechno zlehčuji. Tak tedy vůbec nepopírám, že je to průšvih, že se s tím musí něco dělat, nekritizuju přijatá opatření, i když si o nich myslím svoje. A vůbec bych nechtěl být v pozici těch, co tuhle situaci musí řešit, i když to možná nakonec dopadne stejně, jako by se nechal běžet život dál a on by si s tím NIC poradil stejně – prostě by ho přijal do rodiny a naučil se s ním žít. Protože stejně to tak nakonec bude.

Už minulý týden mě napadlo, jak společnost oceňuje ty, kteří se porvali se životem. Napadlo mě, že vlastně rvát se se životem sice na první pohled vypadá hrdinně, ale jinak je to hloupost, protože ať chceme, či nechceme, stejně nakonec dostaneme od života na budku.

Stejné je to s tím NIC, jehož jméno nechci ani vyslovit. Čím víc se s ním budeme rvát, bez ohledu na to, na které straně barikády stojíme, jestli té, která si žádá potřít ho za jakoukoliv cenu, nebo té, která si žádá nechat vše běžet, jak běží, protože to je zkrátka ŽIVOT, stejně nám to NIC dá na budku.

Osobně jsem přesvědčený o tom, že ten vřískot okolo toho NIC je způsoben strachem, a jak je známo, strach zabíjí. Takže za mě bych navrhoval nám všem, snažit se zachovat chladnou hlavu, nebojovat proti sobě, ale naopak spolupracovat, protože čím víc proti sobě půjdeme, tím budeme jeden každý z nás slabší, a to NIC bude mít lehčí práci se s jedním každým z nás po svém vypořádat.

No a nakonec, až všechno tohle pomine, zjistíme, že to bylo pro NIC. Bohužel to ale nebude ZA NIC, protože daň za to, že jsme se nedokázali domluvit, zaplatíme všichni, a rozhodně ne malou.

Tak pojďte, zkusme teď méně na sebe křičet, a když budeme mít pocit, že k tomu máme co konstruktivního říci, či napsat, udělejme to bez urážení jeden druhého.

V životě jde zejména o to, být schopný postarat se sám o sebe, aby se o mě nemuseli starat druzí, jen tak budu schopný pomáhat druhým, být prospěšný všem, o což právě běží.

Přeji nám všem klidnou hlavu a šťastný života běh!

„Tak, a teď si uděláme krásnou kolíbku“, říkám, když probíráme přirozený běžecký styl a ukazuji, jak se překulíme od paty, přes střed chodidla na špičku. Pak následuje otázka: „Víte, kde má lymfa srdce?”

Následuje dlouhé mlčení. „Neví, oni neví“, a není se co divit, lymfa přeci srdce nemá, alespoň ne takové, jako krev, jíž rozhání do našeho těla opravdové srce. A přesto lymfatický systém své srdce má a to dokonce hned dvě. Jsou jím naše chodidla.

Proto je tak důležité, aby člověk chodil, aby běhal, aby k pohybu používal své nohy. Každým krokem totiž učiníte malý zázrak, rozproudíte lymfu ve svém těle. A přátelé, lymfatický systém má hodně co do činění s imunitou = zdravím.

Tak už konečně víte, proč pohyb, zejména pak běh a chůze, jsou tím nejlepším lékem na všechny různé nemoci?

Pokud jde o jídlo, tak svůj lymfatický systém potěšíte, když budete jíst plnohodnotnou stravu, bohatou na vitamín C (šípky, černý rybíz, rakytník) – zvyšuje odolnost vašeho těla, bohatou na selen (bio zelenina, hřiby, ořechy) – posiluje obranný systém.

Lymfatickému systému prospějete i dostatkem spánku, odbouráváním stresů – stres oslabuje imunitu. Pomůže také, když budete své nohy držet v teple, protože teplé nohy pomáhají prokrvovat oblast hlavy, čímž se posiluje ochranná bariéra sliznice nosohltanu. A jak už jsem zdůraznil výše – hodně se hýbejte, choďte, běhejte, pokud možno venku na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, tak nejlépe učiníte svůj života běh šťastným a své tělo zdravým.

No, a když budete k chůzi a běhu používat boty, které mají pružnou podrážku a ne tvrdou flaxu, tak vás budou vaše nohy milovat, protože se budou cítit nanejvýš svobodné i když obuté.

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: „Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo“.

 M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

 M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!“ a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“. 

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!“ Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

 M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!“ a směju se jak cvok.

 M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!

 M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

 Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!“ 🙂