Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

Proč to děláš? Častá otázka, těch, kteří nedovedou pochopit, že děláte něco, protože prostě musíte, protože jinak, jinak byste to nebyli vy – nebylo by nic…
Děláte to, protože kvůli tomu jste přišli na svět, je to vaše cesta – váš cil…
Dneska vám převyprávím příběh začátků Běžecké školy, mnozí jistě pochopí, a ti co ne, tak ti možná pochopí později, a když ne, tak jim prostě není a nebude dáno :)…, svět se kvůli tomu nezastaví, země a slunce se nepřestanou točit, voda nepřestane téct, kytky kvést, ptáci létat a vzduch proudit…

Ti kdo znají říkají, že jsem přišel na svět neposkvrněn, ne snad proto, že bych byl počat z panny, ale proto, že jsem mladá duše, která nemá ještě nic za sebou, tudíž si ani nenese žádné zkušenosti, žádnou zátěž z minulosti – karmu. Duše, která není zatížena žádnými zvyklostmi a tudíž vidí jasně. Duše, která věří více na intuici než na to, co říkají druzí, že by mělo být. Duše, která touží po tom znát, ne vědět, ale znát, protože to není totéž. Proto není nic divného, že se tahle duše neměla potřebu dlouuuuuuuuuuuuhou dobu nijak projevovat. Trvalo to bezmála 37 let, než o sobě začala dávat vědět. Do té doby jen chodila a běhala po světě a nasávala a nasávala. Nasávala a učila se z příběhů lidí, kteří jí měli co nabídnout, z nichž si mohla vyďobat něco pro sebe. Vyďobat střípky pro vystavění vlastního názoru na to, jak to na světě běží a jak by běžet mělo…
Mnozí se podivovali nad tím, že jen mlčí, dívá se na svět, usmívá se a běží a běží a běží a jinak nic.

Zrození běžce

Přišel listopad 1989 a s ním svoboda…
Přišel květen 1991 a s ním Peace Run. Dva dny na cestě – první z Prahy do Benešova, druhý z Benešova do Jihlavy. 150 km!, které stačily k tomu, aby duše poznala, že k ní patří tělo i mysl, a všichni dohromady pak dali zrodit se BĚŽCI.
Přišel srpen 1991 a s ním první Mistrovství Československa v běhu na 24 hodin v Plzni. Náš Běžec stojí na startu jako zcela neznámý běžec. Celý život snil svůj sen o tom, že jednou bude mistrem republiky v běhu, ale v 36 letech už tuhle myšlenku dávno vypudil z hlavy. Postavil se na start spíš proto, že měl v nohách a hlavě stálé nutkání běžet dál a dál a dál…, překonávat stále delší a delší vzdálenosti, to bylo celé. Snil svůj sen o překonávání svých osobních hranic, a neměl vůbec tušení o jaké hranice půjde…
Běžel, trpěl, vyhrával, pak prohrával, ale na konci těch 24 hodin stál na nejvyšším stupínku a stal se Mistrem Československa. Ironií osudu prvním a posledním a tím pádem také jediným Mistrem Československa, protože pak už žádné Československo nebylo.
Na zrození Běžce a toho a vlastně i Běžecké školy, mělo velký vliv i to, že jsem v letech 1993 a 1995 pořádal Peace Run nejen v ČR, ale měl na starost i uspořádání jeho slavnostního zakončení v Evropě. Musel jsem jednat, psát, motivovat a mluvit a mluvit a mluvit… už bylo co říci a tak jsem začal sdělovat vše, co jsem za léta mlčení vstřebal a vnitřně transformoval…

Tvé sny se ti naplní ve chvíli, kdy se jich vzdáš, tehdy teprve se otevře brána, kterou mohou k tobě vstoupit …

V květnu 1992 se konalo první Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. Před ním náš Běžec absolvoval spousty kilometrů, v posledních třech měsících i 900 měsíčně, byl hrozně nabušený a věřil si, měsíc před tím zaběhl maraton za 2:36. Vyběhl jak janek. Po 4 hodinách měl na kontě 52 km, pak začal kapat. V cíli byl 4., což určitě nebyl špatný výsledek. Ve sprše pak zkolaboval, prostě sebou seknul. Probral se až venku na čerstvém vzduchu …

Všechno je jen v naší hlavě, můžeme být připraveni lépe než naši souputnící, ale pokud příliš podlehneme vidině cíle, cíl se nám začne vzdalovat a nikdy jej nemusíme dosáhnout – paradoxy života …

Během domů, během ke svobodě

Běžec běhal dál, účastnil se různých ultramaratonských klání, přestože dostal důkaz, že umí, jeho důvěra, tedy spíše malá sebedůvěra mu bránila udělat na své cestě další krok…
Až přišlo pozvání (psal se rok 1999), aby doprovodil na jeho životní cestě jiného běžce. Běžce, který v létě 1989 emigroval do Německa a chtěl se alespoň pomyslně vrátit. Vrátit se během z Bad Kreuznachu (kousek od Frankfurtu nad Mohanem) do Prahy. Mirek Skuhrovec si nadělil tento běh ke svým 40. narozeninám. Moc chtěl, moc toužil po tom, uběhnout během deseti dnů 746 km. Bohužel osud tomu nepřál. Čtvrtý den se mu zanítila holeň a zánět v ní mu znemožnil běžet dál. S Jirkou Kroftou, s nímž jsme mu měli pomoci jeho sen splnit, jsme pak doběhli do Prahy místo něj.
Mirka mi bylo líto, pro mě ale měl tenhle běh nedozírné „následky!“ Uvědomil jsem si, že bych si mohl podobné akce organizovat sám, že nemusím objíždět závody a tam běhat po trasách, které mi někdo načrtnul – vytýčil. Byl to další krok ke svobodě!

Pelhřimov – Cheb – ještě ne sám za sebe

Hned v září téhož roku (1999) s pomocí přátel – díky Jitko, Vláďo, Kubo a dalších, co mě tehdy doprovázeli a pomáhali, jsem vyběhl na trasu vedoucí z Pelhřimova do Chebu. Celé to bylo naplánováno na 60 hodin. Protože v tom byla i různá setkání, tak jsem 300 km odběhl, zbytek odjel na kole.
Tahle akce mi ale ukázala, že je možné oběhnout Českou republiku, takže v květnu 2000 jsem vyběhl na 1365 km okolo České republiky a tu oběhl i s pomocí Vládi Černého, Vládi Janouška, Jirky Zycha, Jirky Krofty a dalších běžců, ale i za pomoci Jitky Holovské a dalších nadšených lidiček, za 16 dní. V září téhož roku jsem si vyběhl svůj druhý mistrovský titul v běhu na 24 hodin, tentokrát „už jen“ České republiky.
V tomto roce jsme společně s Janem Šourkem začali vydávat Ultravytrvalost – časopis psaný ultramaratonci pro ultramaratonce. Z toho pak vzešel Běžecký svět.
Napsal jsem knížku 7 + 1 krok k manažerské kondici. V roce 2002 přeběhl Českou republiku z Hodonína do Aše, seznámil se při tom s Milošem Čermákem, a začali jsme psát do Lidových novin seriál „Maraton za čtyři měsíce“. Po dalších 3 letech přišlo behej.com . 

Člověk ví, že na to má, ale nevěří si, že na to má. Pokud ale chce jít dál – objevit sám sebe – musí udělat krok k samostatnosti, jinak zůstane stále někde uvázaný – nesvobodný …

Na roky v behej.com moc rád vzpomínám, poznal jsem díky němu celou řadu skvělých lidí – přátel, považuji za ně i ty, s nimiž jsem si přestal rozumět, nebo spíš tím, jak jsem postupoval po SVÉ cestě, oni přestali rozumět mně a tak logicky následoval další krok k samostatnosti – následovalo otevření Běžecké školy. Běžecké školy Miloše Škorpila. Konečně jsem dospěl ke stádiu, kdy jsem našel odvahu být sám sebou, sám za sebe. Mluvit za sebe a jednat za sebe. Udělat to, co musí udělat jednou KAŽDÝ, pokud se nechce schovávat pod „máminou“ sukni či být pod „taťkovou“ ochranou…

Nyní tedy jednám a mluvím za sebe a učím a pomáhám druhým, aby pochopili, že vše je jen na NÁS, že nikdo nemůže za NAŠE průšvihy a nesnáze, a tak běžím životem jako Běžec bacilonosič a kazím lidi při běhu během… přičemž je třeba si uvědomit, že slovo běh není jen nositelem významu sportovní disciplíny, ale že znamená, že něco běží – odehrává se, tedy probíhá a že tedy všichni jsme zodpovědní za průběh všeho, tedy i toho, jak to v současné době v naší krásné zemičce po 20ti letech svobody vypadá, a že jestliže něco na tom chceme změnit, musíme začít každý u SEBE!

Mudrci jako Budha či Lao-c´ jsou jednotní, jsou v nitru svorní – obklopuje je blaženost, vyzařuje z nich jemná extáze, díváte se na ně a máte dojem, že jsou opilí božstvím, chodí po zemi a přitom tady nejsou. Něco podobného někdy cítíte, když potkáte idiota, prosťáčka, absolutního hlupáka. Obestírá ho jakási nevinnost – směje se a vy v něm zachytíte záblesk světce, protože i on je jednotný. Není to světec, ničeho nedosáhl, ale není rozdělený.
Světec překročil mysl, idiot k ní ani nedospěl. V jedné věci jsou si ale rovni: oba jsou mimo. Jsou mezi nimi obrovské rozdíly, ale jedno mají společné: neexistenci mysli. A tak jestliže to dobře nepochopíte, může se vám někdy světec jevit jako idiot a někdy – ve své nevědomosti – můžete idiota považovat za světce. Znám mnoho idiotů, které uctíváte – mají určité kvality, nebo alespoň tuto jednu: nepobrali moc rozumu, chybí jim mysl, nemají žádné myšlenky.
OSHO – Tři poklady TAO

Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.
Foresst Gump

Když se překonáme, jsme nejblíže k tomu roztáhnout křídla a vzlétnout…