Věř moudrým, ale jejich rady prober se svým tělem a když jsi na vážkách kdo má pravdu, dej na svůj instinkt.

Běh byl pro mě vždy spíše způsobem meditace, přesto i já měl období, kdy jsem se mohl zbláznit, když jsem běhat nemohl, když to trvalo příliš dlouho, že běhat nemůžu.

Vždy jsem se snažil ctít a myslet na to, že běhání a sportování má být hlavně pro zdraví, byly však roky, kdy mě dovádělo k šílenství, když jsem nemohl jít trénovat, protože jsem byl nemocný nebo zraněný. 

Moc o tom nemluvím, ale měl jsem dvě poměrně dlouhá období, kdy jsem nemohl běhat. První trvalo zhruba 3 roky – šlo o uskřípnutý zadek a toto období začalo poté, co jsem pod prášky (na doporučení lékaře závodu) absolvoval první ročník MUMu. 

Druhé bylo ze zdravotních důvodů a způsobil jej obyčejný stržený puchejř, který se zanítil, udělal mi docela slušnou bouli v mízních uzlinách, která pak způsobovala opakovaně zvýšené teploty. 

I když jsem ani jeden z těch problémů nepodcenil, poprvé jsem poslechl lékaře a podruhé jsem věřil lékařům, že to přejde a pak byl jimi nařčen ze simulantství – neuměli zjistit, v čem je problém, tak dnes bych to řešil jinak – dal bych na svou intuici a řešil vše po svém. 

Život a běh mě totiž naučil, že vše, co se nám v životě děje, má příčinu v nás a jediný, kdo s tím může něco udělat, jsme my, jen musíme poslouchat své tělo a své instinkty a nesmíme si myslet: „Nade mě není, že bez toho či onoho se neobejdu“. 

Nakonec zjistíte, že jste žili jen v iluzi, která jednou pomine a je potřeba se pevně postavit na vlastní nohy. 

Pokud to uděláte, tak už nikdy nepoběžíte proti sobě, proti svému zdraví, proti nikomu, proti ničemu. Nepoplynete s proudem, poběžíte svou vlastní cestou.

A ještě něco, poběžíte-li s Pura Vida (na sobě), budete jedineční protože nepřehlédnutelní.

Všichni z nás, dokonce i nejlepší běžci se rodí bosí! S touto myšlenkou nebude jistě nikdo, ani výrobci nejprofláknutějších značek vyrábějících běžeckou obuv, polemizovat. Ani nemůžou, alespoň jsem ještě neviděl mimino, které by se narodilo obuté.

 Zatímco běžná obuv (kromě módních prvků) si jakž takž zachovává to, že má nohu ochránit před mechanickými riziky, tak výrobci sportovní obuvi si z její výroby udělali soutěž. Soutěž o to, kdo vyrobí obuv, v níž všichni, kdo si ji obují, vytřou všem ostatním zrak. Soutěž o to, kdo vyrobí větší technický zázrak, který svému nositeli zajistí nesmrtelnost a tím samozřejmě zajistí nesmrtelnost hlavně jim, protože sportovci všech zemí se spojí, aby je nosili na rukou, stavěli jim pomníky, ale hlavně plnili jejich konta.

Zkrátka při výrobě sportovní a převážně i běžecké obuvi (existují výjimky, které však nechci záměrně jmenovat) běží dnes převážně o to, mít co nejvíce vítězů. Otázka zdraví, která snad stála na počátku, stejně jako u běžné obuvi, už dnes není prioritní.

Technická běžecká bota je diktátor, diktuje vám jak máte běžet

Španělskou botu by si určitě nikdo z vás na nohu dobrovolně neobul, ale botu, která odvede většinu práce za vaše chodidla, načež zaplatí „jen“ tím, že jí nedovolí se přirozeně zapojit do vašeho běžeckého kroku, si stále většina běžců a běžkyň obouvá den co den zcela dobrovolně. 

Vím, říkám a píši často, že za zranění běžců nemohou jen běžecké boty, ale hlavně špatný běžecký styl  a špatně postavený trénink  (tedy spíše obecně přetěžování), ale pravdou je, že v některých typech běžeckých bot musíte s touto botu bojovat, abyste mohli běžet technicky správně. To vás po chvíli přestane bavit a vrátíte se ke stylu, při němž s botou nemusíte zápasit, navíc když si přečtete, že vlastně ta bota koná spoustu práce za vás – za vaše nohy. Ostatně autem jezdíte taky proto, abyste nemuseli šlapat pěšky. 

Takže se vracím k názvu dnešního zamyšlení, který jen trošku opravím a napíšu, že technická běžecká bota je chytákem na líné běžce a běžkyně!

Vím, že nemám hlavně ekonomickou sílu soutěžit s gigantickými molochy vyrábějícími po desetiletí sportovní obuv, stejně jako nemám sílu soutěžit (a nemá ji nikdo na světě) s farmaceutickým či potravinářským průmyslem, napojenými na obchodní řetězce, aby ruku v ruce ovlivňovaly formou reklamy preference lidské populace. Aby je mátly rádoby nejmodernějšími vědeckými poznatky a vynálezy, slibujícími člověku snadný a bezstarostný život. 

Zdravý životní styl

Naproti tomu zdravý životní styl vám slíbí „jen“ zdraví, pohodu, klid, možnost být plně aktivní do vysokého věku, ale to vše s vaším velmi aktivním zapojením, a byť toto není práce, většina lidí právě toto za práci považuje a na práci máme přeci dneska roboty a jiné pomocníky – třeba technickou běžeckou obuv, kterou když si nazujete a vyběhnete, tak vás vystřelí až na Měsíc.

Že jsem se dneska do těch bot „obul“, co? 

Ale když máme to žhavé léto, co kdybyste naopak na chvíli ty svoje „vychválené“ boty na chvíli zuli a zkusili se nejdříve chvilku projít a pak rozeběhnout bosí! Zkusili nechat vaše nohy dělat to, k čemu byly zrozeny, možná se vám to zalíbí tak, že začnete více přemýšlet nejen o tom, jak si vybrat příště správnou běžeckou botu pro své nohy a svůj běh , co jíst, co pít, bez toho, abyste se nechali opíjet tím, co vám kdo doporučí, co si kde přečtete. 

Chození – běhání na boso člověku pomáhá otevřít oči i proto, že na lidském chodidle je spousta receptorů, s jejichž pomocí člověk dokáže rozpoznat svět kolem sebe. Možná, že člověk nebyl obut jen proto, aby byl chráněn před mechanickými riziky, ale i proto, aby „oslepl“, aby ztratil kontakt se životem, jaký je.

Praxe je lepší než teorie

O tom, že praxe je lepší než teorie, určitě nebude také nikdo polemizovat a dlouho jste si stěžovali (a oprávněně), že jsem v praktické výuce málo aktivní, což se od letošního podzimu mění a tak to bude už jen na vás, zda dorazíte na některý náš společný workshop Běžecké školy a Bosoboty Leguano.

Běh má blahodárné účinky. Prospěje vašim nohám. Je však velice užitečný i pro zemi. Dodává jí pocit potřebnosti. – Charles M. Shulz.

Běh je dovednost, s níž se člověk rodí, ale kterou, když ji přestane používat, zapomíná. S během se to má stejně jako s psaním, schválně – pokud jste přestali před delším časem psát rukou, zkuste to a porovnejte s tím, když jste psali běžně. Nejspíš budete překvapeni, jak je to písmo najednou krkolomné. Stejnou krkolomnost (ne-li přímo o zlom krk) po čase vykazuje i váš běh.

Proč bychom měli chodit a běhat bosí

Kniha Bosé běhání se může stát stejnou biblí pro běžce, jako se jí stala kniha Born To Run, i proto, že se v ní dosti zevrubně mluví proti běžeckým botám v tom smyslu, že jsou to hlavně ony, které jsou příčinou zranění běžců a běžkyň, přičemž by je měly před těmito zraněními (jak je deklarováno jejími výrobci) chránit. Tyto argumenty mi přijdou stejně slabošské, jako když někdo svaluje to, že má v životě smůlu, na vše, na všechny okolo, přičemž on dělá všechno tak, jak se má.

Říkat, že za běžecká zranění mohou běžecké boty, přičemž všechny házet do jednoho běžeckého pytle, je stejně alibistické, jako říkat, že nemůžu být nikdy štíhlý, protože rád jím. 

Naštěstí kniha Bosé běhání neútočí jen proti botám, ale také říká, že na vině je též špatný běžecký styl. Na němž se však technické boty velmi podílejí, neboť člověku sice umožňují (pokud chce a pokud ví jak) běhat správně, na druhou stranu v nich člověk získává pocit (živený argumenty jejich výrobců), že když bude běhat jako Frankenstein, technické boty mu to odpustí. Ano, boty mu to odpustí, ale jejich tělo to odnese!

Proč jsem se zhlédl v bosém běhání nebo minimálně v běhání v bosobotách

Zhlédl jsem se proto, že je to skutečně skvělá kniha. Kniha, která si zaslouží největší pozornost všech běžců a běžkyň. Zároveň bych byl ale nerad, aby si lidé přečetli jen úvodní statě a pak už ji jen přelétli očima, protože nemají čas číst a zamýšlet se nad všemi informacemi 318 stránek faktického textu. Nechtěl bych, aby si odnesli jen informaci, že mají běhat bosí a našlapovat na bříška, protože tohle poselství tato kniha sice nese, ale není to její jediné poselství. To hlavní poselství knihy je návrat člověka k Zemi a k sobě samému, v tom smyslu, že nemá bezduše přebírat vše, co se mu kde předkládá, ale má nad tím přemýšlet, třeba při dlouhých a pomalých výbězích do přírody, kdy je jen sám se sebou a kolem něj proudí život v té nejčistší podobě. 

Návštěva knihy Bosé běhání

Běh s mírnými versus tvrdými dopady

Nejvíc nervových zakončení na lidském těle se nachází na chodidlech, podobně na tom jsou už jen ruce a genitálie. Účelem existence těchto zakončení není, aby nás někdo mohl lechtat. Mají nám pomáhat a chránit nás. Když běžíme, naše nohy přirozeně touží „cítit“, co se děje. Dává jim to možnost se okamžitě přizpůsobovat různým vlastnostem povrchu.

Jenže když běžíme v odtlumených botách, schopnost chodidel vnímat povrch ubíhající pod nohama (botami) se značně snižuje. Automaticky tak dopadáme na zem velice prudce jenom proto, abychom kompenzovali to, že necítíme zemi přímo. 

V zásadním článku, který změnil můj život (život Michaela Sandlera, autora Bosého běhu) vysvětluje chirurg-ortoped Joseph Francioni problém takto: Při běhu naboso dopadají na zem jako první bříška chodidel, která okamžitě vysílají do míchy a mozku signály o síle dopadu a smyku, přičemž naprostá většina podnětů pochází z kontaktu pokožky s nerovnostmi povrchu. Pokud kontakt narušíte přidáním tlumící vrstvy, obelžete tím jinak spolehlivý systém a donutíte jej sílu dopadu podcenit. Zvýšíte-li tloušťku boty v oblasti paty, obutému běžci nezbude než došlápnout na ni. A když tlumení dokonale připoutáte k noze pomocí chytře navržených tkaniček a zabráníte tak smýkání, ještě více tím systém pohlcení nárazů zmatete. „Odvděčí“ se vám tím, že dopadnete o to prudčeji v zoufalém pokusu promáčknout tlumení a „ucítit“ podložku.

Toto chování ještě zhoršuje přesvědčení šířené reklamou, totiž že superdrahé boty poskytují superochranu. Běžci a běžkyně pak mají pocit, že mohou vesele dupat a nárazy za ně absorbují boty. 

Jeden článek v časopise Nature odhaduje, že běžec s botami dopadá na zem 2x – 3x prudčeji, než bosý, což vysvětluje, proč má drahá obuv na svědomí větší procento zranění než méně tlumená (já dodávám: než dostatečně pružná, neboť jen v tlumení to není). Čím více je tlumení, tím více se podvědomě přizpůsobujeme větší silou došlapu a tím více důvěřujeme tomu, že nám náraz neublíží.

Ve skutečnosti však opakované prudké dopady představují hrozivou zátěž pro naše kotníky, kolena, kyčle i svaly na nohou. Kumulace mikrotraumat, jimž své tělo vystavujeme, vede k únavovým zlomeninám, plantární fascitidě a celé plejádě dalších zdravotních komplikací, které ročně vyřadí na nějakou dobu z běhu až dvě třetiny všech běhajících.

Běh přes špičku versus běh přes patu

Pokud běžíme bez bot a se správnou technikou (já dodávám: běžet správně můžete i v botách), přistaneme nejdříve na bříško chodidla. Díky tomu se síla každého kroku rozptýlí do vazů, šlach a svalstva. Všech 28 kostí našich chodidel v harmonické spolupráci se svaly ztlumí náraz a zapruží zpět. Tato obrovská „pružina“ je jedním z největších zázraků lidského těla.

Běžecké boty však bývají obvykle vybaveny výrazně odtlumenou patou. Náš mozek se tak nechá zmást úvahou: „Přistanu na patě, je to nejbezpečnější.“ Opak je pravdou. Kost patní je skvěle stavěna pro chůzi, skvěle pomáhá udržet rovnováhu v jakémkoliv terénu, ale když dojde na běh, naše tělo není uzpůsobeno ji využívat. Pokud patu zapojíme, přicházíme tím o přirozenou „pružinu“ charakteristickou pro běh přes špičku.

Místo toho se při přistání na patě otřes z nárazu šíří přímo do kotníků, kolen, kyčlí, zad a krku. Je to jako kdyby narážela kost na kost; jakmile otřes projde botou, už není nic, co by jej mohlo zastavit.

ámeZde si dovolím s Michaelem polemizovat. Respektive s tím, jak je výše popsán došlap, přičemž to vypadá, že byste při běhu neměli patu vůbec zapojit. Já tvrdím, a vyplývá to pro mě i z výše popsané funkce paty při chůzi, že stejně tak u běhu má pata stabilizační charakter, takže po dopadu na bříško automaticky dokončíme celý došlap zapojením paty (došlap tím stabilizujeme, přičemž uvolníme zapojené lýtkové svaly a hamstring, načež se volně překulíme přes celou plochu chodidla a podle rychlosti, jíž běžíme, zakopáváme). Ostatně, když se podíváte na ukázku běhu Michaela na straně 94, jasně uvidíte na prostřední části fotografie, že patu do běhu zapojuje!

Přirozená (lehká) versus špatná technika běhu

Malé děti běhají (nebo alespoň doma by měly) bosky. Skotačí po bříškách chodidel, neustále jsou v náklonu a nechávají gravitaci zastat většinu práce. Zkuste pak dítěti nazout boty a sledujte, co se bude dít. Dítě se rázem promění v zakrslého Frankensteina, bude chodit neohrabaně jako robot a vrávoravě se bude snažit udržet ve vzpřímeném postoji. Kam se podělo to lehké čiperné tancování po bříškách? Ztratilo se, neboť boty spoutaly dětská chodidla do nepřirozeného postavení – a spolu s nimi znemožnily i přirozený běžecký krok.

O výše popsaném si povídáme, ale hlavně v praxi ukazujeme na workshopech Běžecké školy a Laguano.