Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?
Celestýnské proroctví – vhled šestý
„Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.
Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání“ či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.
Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“
Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor
Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe.
Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna
Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné!
Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!“
Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).
Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY.
A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích.
Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží
Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.
Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát
Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen.
Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají“ se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství.
Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.
Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat
