Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?

Proč to děláš? Častá otázka, těch, kteří nedovedou pochopit, že děláte něco, protože prostě musíte, protože jinak, jinak byste to nebyli vy – nebylo by nic…
Děláte to, protože kvůli tomu jste přišli na svět, je to vaše cesta – váš cil…
Dneska vám převyprávím příběh začátků Běžecké školy, mnozí jistě pochopí, a ti co ne, tak ti možná pochopí později, a když ne, tak jim prostě není a nebude dáno :)…, svět se kvůli tomu nezastaví, země a slunce se nepřestanou točit, voda nepřestane téct, kytky kvést, ptáci létat a vzduch proudit…

Ti kdo znají říkají, že jsem přišel na svět neposkvrněn, ne snad proto, že bych byl počat z panny, ale proto, že jsem mladá duše, která nemá ještě nic za sebou, tudíž si ani nenese žádné zkušenosti, žádnou zátěž z minulosti – karmu. Duše, která není zatížena žádnými zvyklostmi a tudíž vidí jasně. Duše, která věří více na intuici než na to, co říkají druzí, že by mělo být. Duše, která touží po tom znát, ne vědět, ale znát, protože to není totéž. Proto není nic divného, že se tahle duše neměla potřebu dlouuuuuuuuuuuuhou dobu nijak projevovat. Trvalo to bezmála 37 let, než o sobě začala dávat vědět. Do té doby jen chodila a běhala po světě a nasávala a nasávala. Nasávala a učila se z příběhů lidí, kteří jí měli co nabídnout, z nichž si mohla vyďobat něco pro sebe. Vyďobat střípky pro vystavění vlastního názoru na to, jak to na světě běží a jak by běžet mělo…
Mnozí se podivovali nad tím, že jen mlčí, dívá se na svět, usmívá se a běží a běží a běží a jinak nic.

Zrození běžce

Přišel listopad 1989 a s ním svoboda…
Přišel květen 1991 a s ním Peace Run. Dva dny na cestě – první z Prahy do Benešova, druhý z Benešova do Jihlavy. 150 km!, které stačily k tomu, aby duše poznala, že k ní patří tělo i mysl, a všichni dohromady pak dali zrodit se BĚŽCI.
Přišel srpen 1991 a s ním první Mistrovství Československa v běhu na 24 hodin v Plzni. Náš Běžec stojí na startu jako zcela neznámý běžec. Celý život snil svůj sen o tom, že jednou bude mistrem republiky v běhu, ale v 36 letech už tuhle myšlenku dávno vypudil z hlavy. Postavil se na start spíš proto, že měl v nohách a hlavě stálé nutkání běžet dál a dál a dál…, překonávat stále delší a delší vzdálenosti, to bylo celé. Snil svůj sen o překonávání svých osobních hranic, a neměl vůbec tušení o jaké hranice půjde…
Běžel, trpěl, vyhrával, pak prohrával, ale na konci těch 24 hodin stál na nejvyšším stupínku a stal se Mistrem Československa. Ironií osudu prvním a posledním a tím pádem také jediným Mistrem Československa, protože pak už žádné Československo nebylo.
Na zrození Běžce a toho a vlastně i Běžecké školy, mělo velký vliv i to, že jsem v letech 1993 a 1995 pořádal Peace Run nejen v ČR, ale měl na starost i uspořádání jeho slavnostního zakončení v Evropě. Musel jsem jednat, psát, motivovat a mluvit a mluvit a mluvit… už bylo co říci a tak jsem začal sdělovat vše, co jsem za léta mlčení vstřebal a vnitřně transformoval…

Tvé sny se ti naplní ve chvíli, kdy se jich vzdáš, tehdy teprve se otevře brána, kterou mohou k tobě vstoupit …

V květnu 1992 se konalo první Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. Před ním náš Běžec absolvoval spousty kilometrů, v posledních třech měsících i 900 měsíčně, byl hrozně nabušený a věřil si, měsíc před tím zaběhl maraton za 2:36. Vyběhl jak janek. Po 4 hodinách měl na kontě 52 km, pak začal kapat. V cíli byl 4., což určitě nebyl špatný výsledek. Ve sprše pak zkolaboval, prostě sebou seknul. Probral se až venku na čerstvém vzduchu …

Všechno je jen v naší hlavě, můžeme být připraveni lépe než naši souputnící, ale pokud příliš podlehneme vidině cíle, cíl se nám začne vzdalovat a nikdy jej nemusíme dosáhnout – paradoxy života …

Během domů, během ke svobodě

Běžec běhal dál, účastnil se různých ultramaratonských klání, přestože dostal důkaz, že umí, jeho důvěra, tedy spíše malá sebedůvěra mu bránila udělat na své cestě další krok…
Až přišlo pozvání (psal se rok 1999), aby doprovodil na jeho životní cestě jiného běžce. Běžce, který v létě 1989 emigroval do Německa a chtěl se alespoň pomyslně vrátit. Vrátit se během z Bad Kreuznachu (kousek od Frankfurtu nad Mohanem) do Prahy. Mirek Skuhrovec si nadělil tento běh ke svým 40. narozeninám. Moc chtěl, moc toužil po tom, uběhnout během deseti dnů 746 km. Bohužel osud tomu nepřál. Čtvrtý den se mu zanítila holeň a zánět v ní mu znemožnil běžet dál. S Jirkou Kroftou, s nímž jsme mu měli pomoci jeho sen splnit, jsme pak doběhli do Prahy místo něj.
Mirka mi bylo líto, pro mě ale měl tenhle běh nedozírné „následky!“ Uvědomil jsem si, že bych si mohl podobné akce organizovat sám, že nemusím objíždět závody a tam běhat po trasách, které mi někdo načrtnul – vytýčil. Byl to další krok ke svobodě!

Pelhřimov – Cheb – ještě ne sám za sebe

Hned v září téhož roku (1999) s pomocí přátel – díky Jitko, Vláďo, Kubo a dalších, co mě tehdy doprovázeli a pomáhali, jsem vyběhl na trasu vedoucí z Pelhřimova do Chebu. Celé to bylo naplánováno na 60 hodin. Protože v tom byla i různá setkání, tak jsem 300 km odběhl, zbytek odjel na kole.
Tahle akce mi ale ukázala, že je možné oběhnout Českou republiku, takže v květnu 2000 jsem vyběhl na 1365 km okolo České republiky a tu oběhl i s pomocí Vládi Černého, Vládi Janouška, Jirky Zycha, Jirky Krofty a dalších běžců, ale i za pomoci Jitky Holovské a dalších nadšených lidiček, za 16 dní. V září téhož roku jsem si vyběhl svůj druhý mistrovský titul v běhu na 24 hodin, tentokrát „už jen“ České republiky.
V tomto roce jsme společně s Janem Šourkem začali vydávat Ultravytrvalost – časopis psaný ultramaratonci pro ultramaratonce. Z toho pak vzešel Běžecký svět.
Napsal jsem knížku 7 + 1 krok k manažerské kondici. V roce 2002 přeběhl Českou republiku z Hodonína do Aše, seznámil se při tom s Milošem Čermákem, a začali jsme psát do Lidových novin seriál „Maraton za čtyři měsíce“. Po dalších 3 letech přišlo behej.com . 

Člověk ví, že na to má, ale nevěří si, že na to má. Pokud ale chce jít dál – objevit sám sebe – musí udělat krok k samostatnosti, jinak zůstane stále někde uvázaný – nesvobodný …

Na roky v behej.com moc rád vzpomínám, poznal jsem díky němu celou řadu skvělých lidí – přátel, považuji za ně i ty, s nimiž jsem si přestal rozumět, nebo spíš tím, jak jsem postupoval po SVÉ cestě, oni přestali rozumět mně a tak logicky následoval další krok k samostatnosti – následovalo otevření Běžecké školy. Běžecké školy Miloše Škorpila. Konečně jsem dospěl ke stádiu, kdy jsem našel odvahu být sám sebou, sám za sebe. Mluvit za sebe a jednat za sebe. Udělat to, co musí udělat jednou KAŽDÝ, pokud se nechce schovávat pod „máminou“ sukni či být pod „taťkovou“ ochranou…

Nyní tedy jednám a mluvím za sebe a učím a pomáhám druhým, aby pochopili, že vše je jen na NÁS, že nikdo nemůže za NAŠE průšvihy a nesnáze, a tak běžím životem jako Běžec bacilonosič a kazím lidi při běhu během… přičemž je třeba si uvědomit, že slovo běh není jen nositelem významu sportovní disciplíny, ale že znamená, že něco běží – odehrává se, tedy probíhá a že tedy všichni jsme zodpovědní za průběh všeho, tedy i toho, jak to v současné době v naší krásné zemičce po 20ti letech svobody vypadá, a že jestliže něco na tom chceme změnit, musíme začít každý u SEBE!

Mudrci jako Budha či Lao-c´ jsou jednotní, jsou v nitru svorní – obklopuje je blaženost, vyzařuje z nich jemná extáze, díváte se na ně a máte dojem, že jsou opilí božstvím, chodí po zemi a přitom tady nejsou. Něco podobného někdy cítíte, když potkáte idiota, prosťáčka, absolutního hlupáka. Obestírá ho jakási nevinnost – směje se a vy v něm zachytíte záblesk světce, protože i on je jednotný. Není to světec, ničeho nedosáhl, ale není rozdělený.
Světec překročil mysl, idiot k ní ani nedospěl. V jedné věci jsou si ale rovni: oba jsou mimo. Jsou mezi nimi obrovské rozdíly, ale jedno mají společné: neexistenci mysli. A tak jestliže to dobře nepochopíte, může se vám někdy světec jevit jako idiot a někdy – ve své nevědomosti – můžete idiota považovat za světce. Znám mnoho idiotů, které uctíváte – mají určité kvality, nebo alespoň tuto jednu: nepobrali moc rozumu, chybí jim mysl, nemají žádné myšlenky.
OSHO – Tři poklady TAO

Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.
Foresst Gump

Když se překonáme, jsme nejblíže k tomu roztáhnout křídla a vzlétnout…

Jedním z prvních moderních vyznavačů ultradlouhých výkonů byl Captain Barclay, když v roce 1806 ušel 160 km za 19 hodin. O tři roky později běžel jednu míli (1609 m) každou hodinu, a to nepřetržitě tisíc hodin za sebou. Barclay byl chytrý a neobvyklý muž. Ve svých 21 letech trénoval u farmáře Jackey Smitha, který trénoval mnoho vynikajících anglických chodců dlouhých tratí. Smithův tréninkový program se skládal ze čtyř až šesti intenzivních týdnů před důležitým během, naplněných chůzí a těžkou psychickou zátěží.

Smith byl tvrdý trenér a jednou připravoval Barclaye na závod na 110 mil (176 km). Jeho tréninkové dávky byly 32 až 38 km každý den. Musel vstávat v pět hodin ráno, běžel půl míle svou největší rychlostí a potom šel šest mil závodní rychlostí. Po snídani musel opět jít šest mil závodní chůzí. Po obědě opakoval svůj ranní trénink (půl míle maximální běžeckou rychlostí a šest mil závodní chůzí). Po třech až čtyřech týdnech běhali trénovaní atleti maximálním tempem čtyři míle místo původní půl míle. 

Další ze známých ultrachodců byl Američan Edward Payson Weston, muž, který byl inspirací pro mnoho svých hrdinských výkonů v běžecké historii. Weston se občas nazývá otcem ultrachodců, narodil se 15. března 1839. Jeho prvním známým výkonem byla chůze z Bostonu do Washingtonu DC (713 km), ve kterém se konala inaugurace prezidenta Lincolna. V roce 1867 šel 2135 km z Portlandu do Chicaga za 26 dní. Jedním z jeho cílů bylo ujít 800 km za šest dní. V roce 1874 ušel za šest dní 720 km a stal se tak světovým chodeckým šampiónem.

Další rok Daniel O´Leary, irský imigrant v Severní Americe, ušel v Chicagu 800,4 km za šest dní a překonal výkon Westona. Následující zimu odjel Weston do Anglie a v Londýně vylepšil světový rekord na 801,6 km. V roce 1877 se tyto dvě legendy utkaly v přímém souboji v Londýně a O´Leary triumfoval, když překonal rekord Westona a ušel 837 km (Weston 816 km). V roce 1879 si Weston znovu přivlastnil rekord, tentokrát výkonem 880 km. V tomto roce zvítězila v jednom z velkých šestidenních závodů vycházející 24letá hvězda Charles Rowel výkonem 843,8 km. 

Prvním, kdo překonal 900 km, byl Frank Hart (držitel amerického rekordu v běhu na 24 h výkonem 210,9 km), když uběhl v roce 1880 za šest dní 909,7 km. Dalším, kdo překonal rekord, byl již zmiňovaný Rowell. Nejprve utvořil rekord na 160 km výkonem 13:57:13, potom na 24 h výkonem 235,2 km (22:27 h), třetí den měl za sebou již 547,4 km a závod dokončil výkonem 911,4 km. 

Když v roce 1881 přišel Rowel o svůj rekord (Patrick Fitzgerald 937 km), rozhodl se, že utvoří poslední a věčný rekord výkonem 700 mil (1127 km) za 6 dní. Závod se konal v Madison Square Gardens na přelomu února a března 1882. Rowel se na závod připravoval velice důkladně a denně naběhal a nachodil 64 km. Běh začal. 160 km (100 mil) v novém rekordu 13:26:30 h, za 22:30 h uběhl 241,8 km (opět rekord), pokračoval 320 km (200 mil) za 35:09:28 h a za 48 hodin vytvořil již čtvrtý rekord, tentokrát 416 km. 480 km (300 mil) uběhl za 58:17:06 h a třetí den zakončil výkonem 568,5 km (pátý a šestý světový rekord). Čtvrtý den ráno se stala Rowelovi nehoda, když se omylem napil octa a v závodě již nemohl pokračovat. Světový rekord přesto padl, když se o něj postaral George Hazael výkonem 967,8 km (druhý doběhl Fitzgerald – 929,8 km). Rowel se o svůj věčný rekord pokusil ještě v září téhož roku, ale po třech dnech dostal malárii, z které se následně léčil celý rok. V roce 1884 se opět utkal s Fitzgeraldem a oba překonali stávající rekord. Zvítězil Fitzgerald (982 km) před Rowelem (969,2 km). 

O čtyři roky později překonal James Albert z Philadelphie bájnou hranici výkonem 1001 km (druhý v závodě byl Littlewood výkonem rovněž lepším světového rekordu 984,1 km). Na podzim tohoto roku se Littlewood dočkal vítězství a nového rekordu 1004,2 km, přestože poslední čtyři hodiny již nezávodil. Tímto výkonem skončila historie šestidenních rekordů na dlouhých 90 let. 

O´Leary měl zvyk chodit vždy o svých narozeninách 160 km pod 24 hodin a ještě v 75 letech tuto vzdálenost ušel za 23:54 h. O´Leary se dožil 87 let. Weston, který se dožil 90 let, ušel ještě v 70 letech z New York City do San Francisca (6279 km) za 105 dní. 

Zájem o ultramaratony upadl po roce 1896, kdy byl nejdelší olympijskou běžeckou tratí maraton (42,2 km). Ultrazávody se však nikdy úplně neztratily. Jedním z nich byl běh z Londýna do Brightonu, který se profesionálně běhal od roku 1903, od roku 1921 se běhá Comrades Marathon. V roce 1931 se v Kanadě běžel první moderní halový závod na 24 hodin, ale až v roce 1973 začíná nová éra ultramaratonů, když se začínají pořádat 24hodinové závody v Jižní Africe, Itálii, Řecku, Anglii a postupně v dalších zemích celého světa. 

V roce 1979 organizuje Američan Don Choi první 48hodinovku po 80 letech. O rok později organizuje také po letech první 6-ti denní běh. Nové světové rekordy tak na své nástupce čekaly 90 let. 

V roce 1979 uběhl za 24h Ron Bently 259,7 km, o dva roky později Jean-Gilles Boussiquet z Francie 272,7 km a v roce 1982 Dave Dowdle dokonce 274,6 km. V roce 1983 se objevuje ultravytrvalecký fenomén, Řek Yiannis Kouros, který až do dnešní doby vytvořil několik desítek světových ultravytrvaleckých rekordů od 160 km do 1000 km a mnohé z nich dodnes nikdo nepřekonal.

Některé z rekordů Yiannise Kourose, které nedají současné světové ultramaratonské špičce spát

• Spartathlon (246 km z Athén do Sparty) – 20:25 hod
• 24hodin – 303,5 km

Článek vyšel v časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou.