Nejdřív zastav a pak běž dál

Nejdřív zastav a pak běž dál

Je to divné, nabádat vás při běžeckém tréninku k zastavení se, že? Možná je, možná není, ale v průběhu let sami zjistíte, že umění VČAS ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT SE A PAK BĚŽET – JÍT DÁL, je to jedno z nejdůležitějších a nejtěžších. Pohříchu si to člověk nechává: „Ještě za támhletu zatáčku, a pak se uvidí!“

Abych svá tvrzení podpořil, tak jsem zkusil zapátrat ve své knihovně, jestli bych nenašel něco inspirativního a ejhle, bylo to tam. Dokonce od nikoho menšího než od Billa Rodgerse, který na toto téma říká: „Dobře se znám a když jsem unavený, když mám pocit, že na mne jde nějaká nemoc, nebo když mě jen začne bolet hlava, tak to v řeči mého těla znamená ZASTAV SE!“

A ať se jmenujete Honza, Luboš, Martin, Laďka nebo Billi Rodgers, platí pro nás všechny stejné přírodní zákony. Ti silní a slavní se poznají podle toho, že tyto zákony ctí, a nepodléhají klamnému dojmu, že na ně neplatí.

Nejen pro běžce a běžkyně mám od Billa ještě další vzkaz, tentokrát se to týká občerstvování na trati. Když Bill vyhrál Bostonský maratón, na němž se při občerstvování 5x zastavil a přesto vytvořil traťový rekord, tak se ho novináři ptali, zda by nebylo lepší, kdyby pil za běhu, že by pak ten čas mohl být ještě lepší. Bill odpověděl: „Voda se rozlije, když s ní poběžím!“

Tahle věta ale říká mimo jiné i: „Pohár přeteče, když se nebudu řídit tím, co mi tělo říká.“

Řada velkých běžců se i nyní uchýlí k Billlovým zastávkám uprostřed vypjatého závodu, mají totiž na paměti, že jen blázen útočí, když všechna znamení říkají: „Zastav!“

Umět se zastavit znamená znát své limity, svůj strop, a to tělo dokáže vždy ocenit. Říkáte mu tím totiž: „Neboj, vše mám pod kontrolou a nenechám ti ublížit, protože ty jsi můj partner na cestě a bez tebe se dál nedostanu.“
Pauza, před závodem, během tréninku, mezi tréninky, či po nějakém závodě neznamená vaši slabost, ale naopak vaši sílu. Jen ten kdo si nevěří si stále znovu a znovu musí dokazovat, že na to má.

A na závěr můj jeden osobní poznatek pro muže. Víte, proč vás při závodě porazí tolik žen a dívek? PROTOŽE SE NIKAM NEŽENOU, PROSTĚ SI JDOU JEN ZABĚHAT A UŽÍT SI BĚH ve společnosti jiných. Nejsou jako muži, kteří potřebují pro svůj běh soupeře.

Velikonoční běhání vnitřními krajinami srdce a duše člověka

Velikonoční běhání vnitřními krajinami srdce a duše člověka

V životě nemůže člověk stihnout všechno. No a co? Prostě stihne jen to, co má pro něj a pospolitost největší význam.

Tak s tímhle se to má jako s tím, že člověk tu není od toho, aby hodnotil činy druhých. „Kdo jsem, abych soudil? Kdo je nevinný, ať hodí kamenem!“ Tím se dostávám k tématu současných svátečních dní, k Ježíšovi. K jeho poslednímu rozloučení s jeho nejmilejšími, k poslední večeři. K noci v zahradě Getsemanské. K jeho odsouzení. K jeho ukřižování. K jeho znovuzrození a návratu mezi nás smrtelníky. 

Slavíme odchod, násilnou smrt toho, který se obětoval za člověka. Slavíme jeho vzkříšení a nový příchod mezi nás. Ty dvě události dělí od sebe historicky jen několik málo dní. Co všechno se v těch pár dnech událo, co všechno těchto pár dní na Zemi a v životě člověka změnilo? 

Ve světle těchto pár dní zapomínáme na to, co vše tomu předcházelo, že tomu předcházelo 33 let života člověka. Ve světle těch pár dní je krásně demonstrován lidský spěch a lidská „touha“ mít hlavně všechno rychle z krku, abychom se už v tom nemuseli babrat a mohli si vesele a nerušeně užívat radostí života. 

Nad touto „touhou“ mít vše hned hotovo, vedoucí nás ke zbrklým a rychlým rozhodnutím, k rychlým soudům a odsouzením, bychom se měli v těchto dnech, kdy vzpomínáme Velikonočních událostí, které se staly před 2000 tisíci lety a které stály život syna člověka, zamyslet. Změnil se od té doby nějak člověk?

Když pozoruji náš život, tak vidím, že člověk se za těch 2000 let vůbec nezměnil. Ano, nechodí již pěšky, neběhá dlouhé míle, ale jezdí různými dopravními prostředky, létá do vesmíru, s ostatními jej spojuje internet, ale vnitřně zůstal člověk stále týž. Stále se hledá. Stále hledá: Proč tu jsem? Co zde pohledávám? Nešlo by to všechno nějak urychlit, abych už měl od toho pokoj a mohl se jen bavit?

Možná i vás v těchto dnech napadnou znovu myšlenky typu: Kde vlastně přišel Ježíš ke svému poznání, ke své víře, které jsou tak jiné než to, co se „nosilo“ v jeho době mezi Izraelity?

Možná odpověď naleznete, když si vzpomenete, co Ježíš dělal nejvíce, kromě toho, že učil své žáky, že jim předával svou víru v člověka. Že léčil nemocné. Že krmil hladové. Čím ty nemocné léčil? Čím ty hladové krmil? 

Je to nad slunce jasnější, léčil a sytil je tím samým, tím, čím léčil, sytil a co učil své žáky – vírou v člověka. Ne nadarmo se říká: „Věř, a víra tvá tě uzdraví!“ 

Čí je ta víra? Je to vaše víra. Co jste? Jste člověk! Co vás tedy uzdraví? Uzdraví vás víra v člověka!

To je vše, co nám Ježíš odkázal a nad čím bychom měli v těchto dnech meditovat a přemýšlet. A když se k tomu ještě vydáme ven, ať už pěšmo nebo běžmo, do přírody, tak to bude to pravé ořechové, protože kromě toho, že Ježíš předával lidem svou víru v člověka, pořád někde běhal či chodil, pobýval v lůně Matky přírody, a i to mu pomohlo „objevit“ víru v člověka.

Běhání s přáteli, o samotě a Velikonoce

Běhání s přáteli, o samotě a Velikonoce

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross.

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme tedy spíš běžíme svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají. Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu. V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.

Lepší než si číst o tom co je zdravé, je žít zdravě

Lepší než si číst o tom co je zdravé, je žít zdravě

Velikonoce jsou obdobím, kdy končí půst. Mnohým lidem je to asi úplně jedno, naperou se půst nepůst. Čím člověk víc jí, tím více jíst potřebuje, musí přeci uživit tu masu, co na svém těle vypěstoval.

V týdnu jsem slyšel zajímavou historku na toto téma. Do ordinace přišel pacient vážící 170 kg, když se jej lékařka zeptala, jak jí, odpověděl jí: normálně, stejně jako ostatní. Když byl dotázán na bližší údaje, dostalo se lékařce následujícího sdělení: no, k snídani si dám 45 chlebíčků, ke svačině 3 talíře polévky a v tomto duchu pokračoval obědem, odpolední svačinkou, večeří, druhou večeří.

Nevím proč, v tu chvíli jsem si vzpomněl na scénku z Postřižin, na nenažraného pána, který byl pověřen vyuzením uzenin, vyrobených z kance, zastřeleného ve škole před zraky žáků.

Spousta lidí má stejný problém s tím, co jíst. Přitom by úplně stačilo, kdyby se začali více hýbat, chodit, běhat.

Chuť člověka, který do svého denního plánu zařadí pohyb, se automaticky změní, člověk začne jíst více těch správných sacharidů, bílkovin, zdravých a plnohodnotných tuků, ovoce a zeleniny.

Tady bych zdůraznil jednu důležitou informaci: je důležité více se hýbat než si číst o správné výživě! V Zen-budhismu se říká: chceš-li trefit v životě důležitý cíl, nemiř do černého, nýbrž vedle! A trefíš. Přeloženo do řeči těch, kteří mají za to, že je spasí, když budou správně jíst – ovšem co to je, že?, tak by výše uvedené moudro ze Zen-budhismu mohlo znít: nezabývej se výživou – hýbej se a začneš jíst instinktivně správně, tělo si samo řekne, co potřebuje

Výlet do země Santiaga a Alchymisty: všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.

Proto nám byly dány CHYBY, abychom se učili rozeznat, co je dobré a co dobré není, abychom s jejich pomocí mohli kráčet po NAŠÍ cestě.

Má to však jeden háček, jednu podmínku, ŽE – a to se zase vracím na začátek – si dokážeme přiznat CHYBU, že to, co se nám stalo, jsme způsobili my, ne že se TO stalo vlivem okolností, OSUDU, NĚKOHO, kdo nám NEPŘEJE.

Protože pokud si to nepřiznáme, pak nás čeká cesta v začarovaném kruhu, kruhu opakování stejné chyby, do té doby, než pochopíme!

A když nepochopíme, dobře nám tak, stále budeme běhat a lkát na osud a budeme vyhledávat stejné jako jsme my, protože v JEDNOTĚ je síla, ale POZOR, tahle síla vede jen k DESTRUKCI sebe sama, společnosti, země, světa, nikdy nepřináší nic dobrého, a tak takový člověk na konci života zjistí, že vše, co vykonal, bylo vlastně k h… protože také platí, že: největší lež na světě je ta, že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem a ten pak podléhá osudu

Co bolí, to sílí, ale nemělo by praskat

Co bolí, to sílí, ale nemělo by praskat

Každý, kdo běhá, zažil buď při běhu, nebo po něm bolest. Každého pak jistě napadlo, zda je nutné, aby běhání bolelo.

Pokud běháte jen pro dobrý pocit – chodíte si zaběhat jen tak pro radost z toho, že máte konečně nějaký čas jen sami na sebe, popovídat si s kamarádem, nebo proto, že vás pohyb prostě baví, pak rozhodně není nutné, aby vás běh bolel.

Pokud jste soutěživější povahy a rádi si měříte síly se soupeři, nebo účelem vašeho tréninku je neustále posouvat své hranice k rychlejším a rychlejším časům, pak si musíte na bolest při běhání a po něm zvyknout.

Této bolesti však není nutné se bát, protože tato bolest neznamená zranění, ale znamená, že vaše tréninkové úsilí překročilo aerobní práh (to je místo, kdy vaše tělo pracovalo ještě na úrovni dostatečného přísunu kyslíku) a dostalo se do zóny anaerobní, tedy zóny, kdy se již vaším svalům kyslíku nedostává.

Když ve svém tréninku začnete aplikovat intervalové úseky (opakované čtyřstovky, krátké, ale intenzivní výběhy do kopce, fartlek apod.), najednou se začne vašim svalům kyslíku nedostávat a běh začne bolet. 

Bolest je způsobena tím, že ve vašich svalech se začne hromadit laktát. Stejný stav se dostavuje i v závodě, a to zejména ve chvíli, kdy se nedostatečně rozcvičíte nebo jste překročili míru úsilí, na něž je vaše tělo připraveno. 

Jak můžete své tělo na tyto situace připravit (natrénovat)

Postupným zvyšováním dávek v intervalovém tréninku. Třeba tak, že jeden týden běháte 6 x 400 m, další týden 8 x 400 m, třetí týden 10 x 400 m a tak dále. Při každém následném tréninku tak podáte trošku větší výkon při trochu větším úsilí. 

Při vhodně dávkovaném tréninku to znamená, že si po intenzivním dnu naprogramujete běh regenerační, při němž se svaly prokrví, prokysličí a stačí opravit. Zároveň se však zvýší i vaše adaptabilita na zátěž. Takto to funguje, ale jen v případě, že vašemu tělu dopřejete odpovídající odpočinek. Odpovídající odpočinek neznamená klid, ale běh či jinou vhodnou sportovní aktivitu na úrovni 65 – 75% TF max, kdy se vaše tělo dostatečně prokrví, prokysličí a urychlí se regenerační procesy. 

Pokud však budete netrpěliví, řeknete si, že se potřebujete dostat do patřičné formy co nejrychleji a regenerační dny vás ve vašem úsilí jen brzdí, pak si koledujete o zranění (nohy, kolen, holení) způsobené přetížením organismu (únavové zlomeniny, natažené nebo natržené vazy, šlachy či svaly) a to za to určitě nestojí.

Srovnání přínosu objemového a intenzivního tréninku

Objemový (vytrvalostní) trénink

Při objemovém tréninku se zvyšuje počet a kvalita mitichondrii, zlepšuje se zásobování svalů kyslíkem, což se děje zvýšením kapilarizace, resp. počtu krevních vlásečnic. 

Intervalový trénink

Zlepší především schopnost vašeho těla v krátkém čase přeměnit velké množství uhlohydrátů (cukrů) na energii pro svaly (ATP). Přičemž vzniká sice relativně mnoho laktátu (kyseliny mléčné), což může v extrémním případě limitovat výkonnost, ale organismus se velmi rychle naučí vyrovnávat acidobazickou rovnováhu. Dalším plusem tohoto tréninku je zvýšená schopnost srdce napumpovat v krátkém čase do těla více krve. 

Takže dobře dávkujte, nikam nespěchejte a věřte, že čas pracuje pro vás.

Co bylo dosud o únavě na běžecké škole publikováno

Ukažte únavě záda, ale hýbejte se s rozumem

Léky na únavu. Pestrost v jídle i životě a dovolit si být občas za lenochoda

Smíchat a protřepat, aneb jak dobře namíchat trénink a regeneraci

Cesty ke zrychlení běhu, kadence a prodloužení letu

Cesty ke zrychlení běhu, kadence a prodloužení letu

Pro běžce existují dvě cesty, jak se zrychlit. Zvýšit kadenci svých kroků nebo prodloužit letovou fázi, ale je tu i třetí možnost a sice – vše udýchat.

Pokud se zamýšlíte nad tím, zda budete rychlejší, když prodloužíte letovou fázi nebo když zvýšíte kadenci kroků, tak pravda je taková, že obojí je správně. Takže potud máte problém volby zdánlivě vyřešen – prostě se pustíte do pilování obojího.

Abyste však mohli být úspěšní, bude to chtít, abyste učinili svůj kotník flexibilnější, svaly nejen na nohou pružnější, ale také, abyste naučili své svaly spolupracovat.

Jak prodloužit letovou fázi

Každý běžec by měl podle své individuální biomechaniky využít optimální kombinaci délky letové fáze a kadence. 

Při došlapu by měla být vaše noha pod vaším těžištěm (pod kolenem). Rozhodně se vyvarujte přehnaně dlouhých kroků směrem dopředu, protože když jde vaše noha daleko před těžiště vašeho těla, tak narušíte plynulost vašeho běhu (budete skákat). Příliš krátká letová fáze má zase tu vadu na kráse, že při ni spotřebujete příliš mnoho energie a kyslíku a tím utrpí efektivita vašeho běhu.

Proto je důležité najít ideální rytmus a délky letové fáze, při nichž budete spotřebovávat co nejméně energie a kyslíku. 

Jak zjistit ideální délku letové fáze a kadence

Jednak vám to už dnes řeknou chytré hodinky a pokud je nevlastníte, tak ideální je, pokud máte možnost zajít na atletickou – čtyřistametrovou dráhu, na níž můžete testovat různé tempo. Pokud nemáte k dispozici atletickou dráhu, najděte si rovný úsek cesty odpovídající délky. Cílem testu je najít frekvenci a délku kroku – rychlost, jíž budete schopni běžet po dlouhou dobu bez zjevných výkyvů. Na toto byste měli být schopni přijít sami, bez cizí pomoci. Prostě měli byste se naučit nejen ovládat své tělo, svůj krok, svůj dech, ale měli byste se naučit naslouchat, co vám tímto vaše tělo sděluje.

Pro vaši představu – dobří atleti běhají frekvencí cca 180 kroků za minutu, což představuje 3 kroky za vteřinu. Pokud zjistíte, že vaše kadence je nižší než 180 kroků za minutu, měli byste se pokusit ji na tuto hranici dostat. Ale jak výše uvedeno, důležité je ctít vaši přirozenou biomechaniku pohybu. To znamená, bude-li vám vyšší frekvence nepříjemná, zůstaňte na té, která vám vyhovuje, na té, kterou jste schopni udýchat!

S délkou letové fáze je velmi úzce spojen i zdvih kolene. To je další velký žrout energie. Když zvedáte koleno (nohu) příliš vysoko, je to pro vytrvalostního běžce velmi neekonomické. Při běhu by mělo co nejvíce energie směřovat do horizontálního a ne do vertikálního pohybu. Vaše těžiště by mělo být pokud možno stále v jedné rovině (výšce). 

Délku vašeho letu ovlivní, jak máte zkrácené – respektive pružné – svaly, takže pravidelné protahování vám též velmi pomůže na délce letové fáze zapracovat. Pokud jde o kadenci kroků, tak s ní vám zase pomůže pravidelné provádění běžecké abecedy.

Je lepší se nadechovat ústy nebo nosem

Při běhu je důležitý jak rytmus dýchání, tak i dostatečně dlouhý výdech. Platí u něj však to samé jako u biomechaniky pohybu, to znamená, že intenzita dýchání by měla odpovídat vaší rychlosti a měla by vám být příjemná. Existují určité vzorce, kolikrát se nadechnout při různé frekvenci kroků, ale berme to tak, že to je už vyšší matematika pro skutečnou běžeckou špičku. Pro vás je důležité, abyste se při vytrvalostním běhu pokud možno nedostávali do anaerobní zóny, to znamená, že vám dojde kyslík. 

Co se týká doporučovaného nadechování nosem, resp. vydechování ústy. Určitě je tento druh dýchání účinnější, ale pokud jej nezvládáte, tak si s tím až tak nelamte hlavu. Mnohem důležitější je vůbec dýchat. Pokud dostanete do plic dostatek vzduchu, abyste mohli běžet dál, pak je vše v pořádku. Většina běžců stejně dýchá tak, že k dýchání používá ústa i nos. 

Pokud se chcete naučit nadechovat nosem, pak ale dodržujte jednu zásadu – NIKDY SE NESNAŽTE UDÝCHAT TEMPO, JÍMŽ BĚŽÍTE, VŽDY PŘIZPŮSOBTE TEMPO TOMU, CO JSTE SCHOPNI NOSEM UDÝCHAT!