Víra a naděje, ukryty hluboko v nás, čekají na svou šanci. Každý den ráno vstáváme s nadějí a vírou, že dnešní den bude krásný, pak stačí velmi málo, třeba jen když se na nás někdo křivě podívá, neopětuje náš úsměv, rafička na váze ukáže na čísla, která se nám nelíbí a už se nám zdá, že všechno směřuje zase jako vždycky, někam do ztracena.
Víra se vytratí a naděje ruku v ruce s ní zmizí taktéž. Ale proč? Proč se nám zdá, že se náš život odvíjí jako smyčka filmu, jako smyčka filmu, kterou někdo takto záměrně sestříhal, jen aby nás vždy znovu a znovu srazil na kolena, abychom se mu poklonili až k zemi a teprve až se budeme po té zemi plazit, dovolí nám milostivě zvednout hlavu a s vírou v srdci se zase postavit na vlastní nohy?
Je to v hlavě, je to v hlavě, je to v hlavě. Je to opravdu blbý, ale musím to ještě jednou zdůraznit a zopakovat: „JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ“. Jakmile se nám z hlavy začne vypařovat víra, jako že: „JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ,“ případně: „TO PUDE, TO PUDE, TO PUDE,“ naděje na lepší příští zmizí jak pára nad hrncem a my se zase začneme motat jako nudle v bandě plné výborné polívky, na níž se těšíme, jak v ní jazýček smočíme, ale v momentě, když se nám ta polévka vylije na střevíček, stane se z ní děsná šlichta, která nám ten krásný střevíček zaprasí.
Jak říká OSHO ve Třech pokladech Tao: „Život je kruh. Dítě je bláhové, je nevinné, je pošetilé a v tom je jeho krása. Všechny děti jsou krásné. Nenajdete ošklivé dítě. Kde se však ta krása pojednou ztratí? Zmizí za nálepkami a štítky s označením identity. Pak už vidíme jen masky, ne tváře; opravdovost se skryje za podvod. Každé dítě je krásné – krásné a bláhové! A nevinné.
Když se začnete učit, začnete ztrácet krásu. Vstoupíte do světa, jste vzdělaní, informovaní, znalí světských věcí, ale vaše nevinnost je pryč. Přibývají vrstvy znalostí, přibývá takzvaná světská moudrost … Jste v kleci.“
Zaprasený střevíček je to nejmenší, co se vám může stát, prostě vezmete hadr a očistíte jej, s vědomostmi, které do sebe cpete, abyste „pochopili“, jak život funguje, je to horší. Kolik času jste jim obětovali, kolik peněz jste do nich nacpali a teď, když je konečně máte, byste to všechno měli zahodit? To přeci nemůžeš myslet vážně? Ty jsi naprosto pošahanej! JO! JO! JO! MYSLÍM TO NAPROSTO VÁŽNĚ! A nejen proto, že to říká LAO-O-CE a můj milovaný OSHO, myslím to vážně hlavně proto, ŽE TO TAK SKUTEČNĚ JE. Je to proto, že na životě není nic k POCHOPENÍ, že žít se nedá NAUČIT, život se dá „jen“ ŽÍT! Nebo jinak, ŽIVOT MUSÍTE ŽÍT! Nesnáším slovo MUSÍŠ, ale v tomto případě má absolutní význam, nedá se nijak okecat.
Vezměte si přírodní národy, tedy dnes už spíše jen zbytečky, které zůstaly ještě ukryté někde hluboko v amazonských pralesích (před něco málo více než 200 lety tak žili ještě severoameričtí indiáni, africké národy, lidé v Himalájích). Když je vidíte, přímo z nich cítíte vyrovnanost, radost a štěstí. Říkáte si: „Takhle bych se chtěl cítit, takhle bych si chtěl také žít“.
Pak si však uvědomíte, že nemají tekoucí vodu (tedy až na tu, co jim teče všude okolo), ledničku, pračku, myčku, auto, kavárnu, supermarket … a řeknete si: „No jo, ale takhle já bych žít rozhodně nemohl/nemohla. Začnete těm „chudákům“ vysvětlovat, že takhle se žít v 21. století nedá, že se sem musí zavést elektřina, postavit dálnice, postavit domy, aby měli kde „kulturně“ žít. Oni jsou důvěřiví, nechápou, že to vlastně dodneška, dokud neměli šajna, že to vůbec existuje, nepotřebovali a byli šťastní.
Vy taky nechápete, že tím, že jim tohle všechno dáte, dáte jim sakra danajský dar, jim vezmete to nejcennější – vezmete jim jejich život, vezmete jim přesně to, co vás na nich jako první ohromilo, až jste po tom zatoužili a na světě přibude zase pár desítek nešťastníků. Někdy bychom prostě neměli být samaritáni a snažit se každému pomáhat, ne vždy pomoc znamená pomoc.
Myslíte si, že tahle vsuvka do tohoto mého zamyšlení o životě nějak nepatří? Ale patří, je to právě o tom, že nedokážeme rozlišovat mezi dvěma slovy, mezi slovy VĚDĚT a ZNÁT. My se snažíme všechno poznat, všemu přijít na kloub, abychom to mohli řídit a ovládat a nechápeme, že vědět znamená docela něco jiného, vědět totiž znamená CÍTIT, že to tak je, VĚŘIT tomu, že to tak je a NEPÁTRAT po tom, zdali to tak skutečně je. Ve chvíli, kdy přestanete VĚŘIT, začnete PÁTRAT, začnete chtít ZNÁT (poznat) a jste v HAJZLU :), nebo minimálně zase na začátku své cesty.
Přeji vám krásný Štědrý den a čtvrtou adventní neděli!
