Nové trendy v běhání je zvláštní pojem, který 4 slovy přivede člověka vždy k tomu prvotnímu, k tomu základnímu, k běhu.

Můžete před něj připnout jakýkoliv přívlastek – Chi, naboso, v minimalistických botách, silový, do kopce, z kopce, na dráze, v terénu, na silnici…, stále zůstane BĚHEM a jeho vyznavači BĚŽCI nebo BĚŽKYNĚMI.

Prostě běh zůstane během, nejrychlejším přirozeným prostředkem člověka, jak se dostat vlastními silami z místa A do místa B a to dokonce i tehdy, když jej bude muset prokládat chůzí.

Protože na rozdíl od závodní chůze, což je sportovní disciplína, kterou si člověk vymyslel, Bůh ví proč, snad proto, aby rozšířil repertoár sportovních disciplín, u běhu je zcela jedno, jestli po celou dobu jeho provádění letíte, nebo jste stále jednou nohou na zemi, nebo jestli při něm máte propnutá kolena.

Dokonce je úplně jedno, zda při tom, jako první došlápnete na špičku, bříško či patu. Že ten či onen došlap má své odpůrce i vyznavače, že je účelnější či pro tělo zdravější, je vzhledem k běhu jako takovému taky zcela nepodstatné.

Podstatné je, že člověk vstane a jde se proběhnout, má-li chuť a potřebu, tak přirozeně běhat se může naučit vždycky.

Běh si totiž nevybírá mezi svými vyznavači, to jen člověk má potřebu jiné hodnotit a šoupat do příslušných šuplíků, možná proto, aby byl schopný se sám do nějakého šuplíku šoupnout.

Vtipné na tom je, že na konci života všichni skončíme v jednom šuplíku, který nám udělá mistr tesař na míru. Jen ten běžec či běžkyně jej budou mít nejspíš trošinku užší.

Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Pokud jste se běhu dlouho bránili a nyní jste si řekli: tak jo, dám mu šanci, tak vůbec neřešte, kolik byste měli uběhnout a jak rychle byste měli běžet.

Prostě se oblékněte, jako že jdete běhat. Běžte ven na půl či tři čtvrtě hodiny, chvilku jděte, chvilku běžte.

Tempo nechte řídit váš dech (abyste to byli schopni v pohodě, bez zalykání se, udýchat).

Tento čas v pohybu si naplánujte ob den. Vydržíte-li to měsíc, tak za něj zjistíte, že chodecké vložky jsou čím dál tím kratší a ty běžecké naopak čím dál tím delší, až jednoho dne zjistíte, že celou dobu běžíte.

Až přijde ten čas, tak ani pak neřešte: jak rychle a jak daleko bych měl běžet, aby to za něco stálo?

Tempo nechte řídit váš dech a vzdálenost nechte určovat vaši spokojenost, vaši radost z toho, že se hýbete, že je vám to příjemné, že vás to baví, že vás to naplňuje.

Budete-li to dělat tímto způsobem, budete schopni klidně jednoho dne uběhnout pět kilometrů, deset kilometrů, půlmaraton, maraton, sto kilometrů, či jakoukoliv vzdálenost, kterou si umanete a vše to uběhnete s radostí a stále vás bude běh naplňovat štěstím.

Pokud necháte, aby váš běh ať už od začátku, či kdykoliv později, určoval výkon, stane se pro vás běh jen dalším životním stresem a radost z něj pocítíte jen málo kdy.

Člověk se bojí všeho neznámého, bojuje s různými nemocemi. S těmi, které tu jsou s ním na Zemi po celou dobu, jen je dříve neuměl pojmenovat, i s těmi, které umí pojmenovat již dávno, ale proti nimž doposud nenašel lék, nebo lék našel, ale ony nějak zmutovaly a boj začíná znovu. Přitom největším nebezpečím pro člověka je HUBNUTÍ.

Jak jsem k tomu dospěl?

Prostým pozorováním.

Stačilo si uvědomit, kolik stránek se každý den popíše na toto téma. Člověk by si mohl myslet, že tenhle problém už by mělo mít lidstvo dávno vyřešený, když se mu v podstatě věnují skoro všichni.

O cukrovce, o rakovině, o chřipce, o moru toho určitě tolik nenapíšeme, ani se jim tolik nevěnujeme, jako hubnutí. A pořád jsme na začátku. Nejspíš proto, že to v podstatě žádný problém, žádná nemoc není, je to jen lidská nechuť si přiznat, že se raději bude trápit, než by přiložil ruku k dílu.

Taky o čem by si pak lidi povídali, že? A čím by se živili ti, kteří si dali boj s tloušťkou za celoživotní úkol? A je úplně jedno, zda stojí na straně těch, kteří předepisují na hubnutí všechny možné recepty, nebo těch, co je pak s menší či větší pravidelností při každé příležitosti porušují.

Myslíte si, že jednou lidstvo vymaže tuhle „nemoc“ z povrchu zemského, nebo jí bude dál úspěšně vykrmovat?

Někdo ty lidi rozhýbat musí. Aby mohli politici vůbec začít uvažovat o změnách nastavení sociálních a zdravotních systémů, protože tak, jak jsou nastaveny nyní, se nedají z dlouhodobého hlediska ufinancovat, musí přijít ten požadavek zdola.

Registruji, že v poslední době vzniká stále více iniciativ mluvících o tom, že jediným řešením je přivést lidi k co nejčastějšími pohybu. 

Ne ke sportu, ale k obyčejnému pohybu, prostě ukázat jim, že třeba obyčejná, nejlépe každodenní dvaceti, či třicetiminutová procházka je lepší a pro jejich zdraví prospěšnější, než ládování se léky na všechny možné neduhy.

Jasně, bude to ještě dlouhá cesta, než nás dole bude dost na to, aby to vyvolalo změnu v myšlení lidí a pak i politiků, ale pokud si budeme říkat, že teď není ten správný čas, jsou tu důležitější problémy, tak nejspíš už za pár let nebude co řešit.

Sociální a zdravotní systémy, nejen u nás, ale celosvětově se zhroutí a bude to takové tsunami, že současné zdražení energií, plynu a dalších komodit je proti tomu letní bouřka.

Takže přemýšlejme, ale hlavně začněme konat, dokud je čas. A protože já jsem zastánce pomalého, avšak vytrvalého pohybu, tak jsem se rozhodl s tím pohybem zespodu začít hned – a když to nezvládneme všichni spolu, tak nikdo.

Pandemie obezity

To, co se před pár lety zdálo jako velká fantazie tvůrců románů sci-fi, je dnes skutečností.

Když člověk před 20 roky potkal obézního člověka, byla to výjimka. V pondělí jsme s Danou při přestupu v metru obézní nebo s nadváhou počítali, a byla jich skoro polovina z těch, které jsme tam potkali.

To, jak rapidně stoupá počet obézních lidí, není jen jejich problém, ale velmi brzo bude problémem nás všech.

Obezita s sebou nese ohrožení cukrovkou, vysokým krevním tlakem, invaliditu způsobenou tím, že ti lidé brzy nebudou schopni sami chodit, rakovinu, cirhózu jater, psychické problémy…

Zvyšující počet lidí, kteří díky zdravotním problémům nemohou pracovat, je jen částí problémů. 

Dalším problémem je, že tito lidé nebudou schopní se o sebe plně postarat, tudíž budou potřebovat ošetřovatele. Co nastane, až počet lidí, kteří se o sebe nebudou schopni postarat, převýší počet těch, kteří se o ně postarat budou moci?

Kde vezmou firmy zaměstnance, kde vezme státní správa úředníky?

Roboti asi všechno neobslouží!

Nabízí se, že všechnu manuální práci budou dělat roboti, ale i ty musí někdo obsluhovat. A kdo bude plnit státní kasu (státní kasy)? Roboti plat nedostávají, tím pádem jsou osvobození od daní a placení sociálního a zdravotního pojištění.

Jak je vidět, hezky se ty problémy na sebe nabalují.

Přijde vám to příliš apokalyptické? 

Pokud se něco v myšlení lidí nezmění a lidé se nezačnou pravidelně hýbat, tak se to může stát docela brzy realitou.

Pro začátek nabízím dvě řešení:

1. Lékaři budou ke každému léku předepisovat adekvátních počet minut chůze, aby jim to za den hodilo alespoň 30 – 45 minut pohybu.
2. Můj roční tréninkový plán, který postaví na nohy i zaryté odpůrce sportování.

 Takže, řečeno s králíky z klobouku: vstávat a cvičit!

P.S. Omlouvám se, že tohle moje zamyšlení není moc pozitivní, ale to je prostě život.