Tento článek vyšel na první verzi stránek Běžecké školy v červnu roku 2009, zaznamenal přes osm tisíc přečtení a zásadním způsobem změnil pohled na běh a běhání tisícům lidí, a jelikož téma je i po těch čtrnácti letech aktuální, darujeme mu druhý dech, protože o ten v běhání v první řadě jde.

Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni v pohodě udýchat.

Tenhle příběh se opakuje dnes a denně, snad už posté čtu stejnou prosbu, v níž se snoubí touha poznat pravdu: „Proč se mi stále znovu a znovu děje to, co se mi děje?“ a zároveň vzdor: „Já to přeci jednou musím zlomit!“

O čem je řeč? O běhu, o nás, o všem, co v životě děláme. O kladení si cílů. O jejich reálnosti či nereálnosti. O tom, že cesta je cíl. O naší lenosti. O naší trpělivosti a vytrvalosti resp. netrpělivosti!

Všichni to známe, všichni víme, že pokud chceme něčeho dosáhnout, něčeho se dopracovat, musíme tomu něco obětovat. Většinou to znamená obětovat čas. Čas je však velmi drahá veličina. Jsme schopni a ochotni obětovat všechno. Peníze, bolest, kusy svého těla, ale čas, čas ne, nebo když, tak jen trošku. Vždyť čas, ten se přeci platí. A draze se platí. Čas holenku, ten ti nedám, ten nemám ani pro sebe.

A tak se snažíme dělat všechno tak, aby nás to stálo co nejméně času a tím ho nejvíce ve svém životě ztrácíme. 

Dnes mi jde konkrétně o běhání. O běhání v takovém tempu, abychom jej byli schopni ustát a měli při něm příjemné pocity. Tedy ne o běhání, kdy jsme červení jak raci hození do vařící se vody, o běhání, kdy nám lezou oči z důlků, o běhání, na jehož konci nemůžeme popadnout dech, o běhání, při němž máme pocit, že máme srdce až v krku a že už už nám vyskočí z těla. 

Nevím kdo lidem nakukal takový nesmysl, že jen takovéto běhání má smysl. Je s podivem, že devadesát procent lidí, kteří začnou běhat, začne běhat právě tímto způsobem. Jediným možným vysvětlením je to, že si myslíme, že čím rychleji budeme běhat, čím více tun a čím rychleji je navzpíráme, čím rychleji a intenzivněji pojedeme na kole nebo při spinningu, tím dříve budeme v dobré fyzické kondici, tím dříve bude naše tělo odpovídat našim estetickým představám – prostě dámy budou jako lusk a pánové jako fík. 

Bohužel dámy takto dosáhnou jen toho, že budou skutečně jako lusk, ale pohříchu zelené a ohnuté. Zelené od zlosti, že to zase není to, co chtěly, ohnuté od toho, že jejich tělo nebude schopné snášet zátěž na ně vloženou. No a u pánů to bude nemlich to samé, jen s tím rozdílem, že se budou dál roztékat jak zralý fík. Kila budou nerušeně dál přibývat, jejich postava bude mít čím dál tím více daleko do jejich vysněného tvaru a oni budou zase vymýšlet, jak přechytračí čas a ty, co jim říkají, že takto to nejde.

Jsem rád, že toto, co již řadu let říkám a píšu, začínám čím dál tím více nacházet v článcích autorů, kteří jsou uznávanými veličinami na rekreační a výkonnostní běh a zdravý životní styl ve svých zemích, ať už to je Thomas Wessinghage, Herbert Steffny, Frank Shorter či Jeff Galloway. 

I oni stále a znova odpovídají na podobné otázky typu: „Prosím pomoc, v jejich případě Help me nebo Hilfe, – běhám deset let, celých těch deset let běhám deset kilometrů a nejsem schopen, schopna uběhnout ani o krok více a přitom bych tak rád – ráda, uběhla jednou alespoň půlmaraton“.

Oni i já odpovídají také každému takovému zoufalci stejně: „Zpomal svůj běh a dosáhneš svého cíle a to velmi rychle!“ Je to paradox, já vím, ale přesto tím, že zpomalíte svůj běh a jedině tím, že zpomalíte svůj běh, dosáhnete toho, že budete schopni uběhnout více kilometrů.

Prostě je to o tom, že pokud chceme běžet vytrvale a dlouho, musí mít naše tělo pro tuto činnost stálý přísun energie. Když jí vyčerpáme během krátkého času a nevytvoříme tělu takové podmínky, aby mohlo čerpat ze svých nakumulovaných zdrojů – vašich glykogenových případně špekových zásob, tak se zastaví. Stejně jako se zastaví váš auťák, pokud mu dojde benzín nebo nafta a je jedno, jestli jezdíte Trabantem nebo posledním modelem Lamborghini. 

Způsob, který volí většina rekreačních běžců, způsob, kdy se snaží od začátku běžet tím nejvyšším tempem, kterého jsou schopni dosáhnout, není jen z hlediska rozvoje jejich fyzických schopností k ničemu, on je dokonce pro ně i zdravotně nebezpečný. Při každém tréninku totiž dochází na samou hranu svých fyzických schopností, což může mít za následek i zhroucení a kolaps. Běží tak doslova a do písmene vstříc Charónovi, který je pak rád převeze na druhý břeh, bohužel cena za tuto plavbu bude velmi vysoká, jejich život.

K posunu výkonnosti, volí-li tuto formu tréninku, nepomohou ani žádné potravní doplňky, ale jedině dlouhodobá mravenčí práce, v tomto případě doslova počáteční mravenčí tempo. Jedna svěřenkyně Thomase Wessinghageho měla problém, jak sdělit svému okolí, že neběhá tak pomalu, protože není schopná běžet rychleji, ale že takto běhá, protože jí to přikazuje její tréninkový plán. Nechala si vyrobit tričko, na němž stojí: „Běžím tak pomalu, protože mi to předepsal můj trenér.“ Pokud máte stejný problém, tedy cítíte se při pomalém běhu méněcenní, můžete následovat jejího příkladu. Každopádně zkuste ale alespoň na měsíc změnit svůj přístup ke svému běhání, zpomalte svůj krok, garantuji vám, že za ten měsíc budete schopni doběhnout dál než dosud a to za stejnou dobu, kterou jste až dosud běželi na maximum.

Splníte si svůj sen, uběhnete jednou pět či deset kilometrů, ½maraton, maraton nebo i něco delšího. A co je hlavní – Charón protentokrát ostříhá 🙂

V České republice a na Slovensku, ale ostatně ono to bylo ještě v nedávné době v celém světě, hlavně pokud jde o ženy, byl už „pouhý“ maraton považován za něco extrémního. Pokud jde o ženy, tak i naprosto nevhodného. Jak to tedy přijde, že dnes lidé běžně, ano, čtete správně, běžně, běhají i vzdálenosti mnohem delší – běhají ultramaratony?

Ultramaraton

Ultramaraton je běh na vzdálenost delší, než je délka klasického maratonu, tedy běh na vzdálenost delší než 42,195 km. Obecně se ale za ultramaratony berou běhy od délky 50 km a výše, případně několikadenní běhy, jako je velmi oblíbený MUM neboli Moravský ultramaraton, při němž účastníci běží sedm dní po sobě, každý den maraton, ale také běhy na 6, 12, 24, 48, 72 hodin, 1000 mil…, ano, i mnohem delší.

Pokud jde o délku, tak tady už žádné hranice neexistují, ať jde o dny, kilometry, míle. Tak to je ultramaraton. Ultramaraton jsou i akce podobného charakteru jako byly moje běhy okolo České republiky, běhy Reného Kujana na Islandu či Františkolázeňská 24 hodinovka.

Ultramaraton a zdraví

Tuhle otázku jsem si položil za tu dobu, co běhám, mnohokrát, i z toho pohledu, že vím, že řada běžců a běžkyň dlouhým běhům propadla a běhají je, aby si pročistili hlavu, srovnali myšlenky, měli čas promyslet věci, na něž v běžném životě čas není, a to vše ve spojení s možností být v pohybu, být venku, dýchat svěží vzduch, nechat na sebe působit sluneční paprsky… ale zároveň ještě nemá jejich tělo takovou regenerační schopnost, takovou odolnost, aby mohli zároveň užívat blahodárných účinků dlouhých běhů a přitom se nezranili. Někteří pak sáhnou, aby mohli léčit duši, k práškům na bolest těla. Je to dobře? Je to špatně? Jak z toho začarovaného kruhu ven? Nezamýšlím se nad tím sám, ale požádal jsem pár běžců a běžkyň, aby se k tomu také vyjádřili, a budu rád, když se nad tím zamyslíte i vy, napíšete, jak se na to díváte.

Jak se rodí maratonec a posléze ultramaratonec

Tenhle příběh se stát mohl a dozajista se stal, já o tom mám ve své poště řadu dokladů. Jsou to však dopisy, e-maily, které mají většinou velmi osobní charakter a tak nechci vystavovat pisatele traumatům, které by mohli prožívat při prozrazení své identity, proto v následujících řádcích použiji jakýsi kompilát, v němž shrnu důvody, proč se lidé vydávají za dlouhými běhy:

Běhat jsem začal, protože jsem se cítil velmi unavený. Dlouhé roky jsem znal, od té doby co jsem se oženil a založil rodinu, jen práce, rodina, rodina, práce…, už jsem byl z toho zcela vyždímaný. Nemohl jsem spát, nechutnalo mi jíst, stával jsem se náladový, podrážděný. Nakonec se i ti, pro něž jsem to dělal, začali ode mě odvracet a já si uvědomil, že přesně tohle jsem nechtěl. Začal jsem tedy hledat něco, co by mi pomohlo se vymanit z tohoto začarovaného kruhu, najít něco, co by mě nastartovalo k novému životu a zároveň zachránilo to, co jsem celé roky budoval. A pak jsem to zčista jasna objevil. Bylo to takhle na jaře, listoval jsem novinami, časopisy a najednou mi padl zrak na článek o běhání, byl psán dosti emotivně a mě to chytlo. V komoře jsem vyhrabal boty, v nichž jsem naposledy běhal na vysoké, ze skříně vytáhl staré vojenské tepláky a vyběhl. Zprvu to spíš byl takový indiánský běh nosorožce. Funěl jsem při tom, hekal, ale nevzdal jsem to. Postupně, asi za tři měsíce, už jsem si běh dokázal užít. Nasál jsem do sebe endorfiny, vyčistil jsem hlavu, doma i v práci najednou zase začal žertovat, uvolnil jsem se a to jen proto, že jsem začal běhat. Běh se pro mě stal drogou. Absolvoval jsem závod na 10 km, pak ½ maraton, maraton a ačkoliv jsem zprvu pochyboval, že jsem něčeho takového vůbec schopný, tak po prvním maratonu jsem se hned přihlásil na další, a pak další a další. Nakonec mi byl i ten maraton málo a já se přihlásil na svůj první ultramaraton. Bohužel jsem to vzal všechno dost rychle, navíc abych nešidil rodinu, nemohu si dovolit kupovat každý rok nové běžecké boty, moje strava taky není optimální a tak tělo začalo stávkovat – tu a tam začalo něco bolet. Nechci však přestat, tak (někdy už i preventivně, protože bolest nesnáším) sáhnu k tišícím práškům.

Bojím se, že kdybych přestal běhat, vše, co bylo před během, by se zase vrátilo!

Běžet Běchovice, ½ maraton, za 4 měsíce maraton, to se dá ještě pochopit, ostatně sám jsem vydal knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní. Za dva roky po tom, co člověk začal běhat, si střihnout ultramaraton, to už je ale jiná. Je jasné, že tohle už bolí a musí bolet. Tělo nemá čas se přestavět – všechnu tu nálož na něj najednou kladenou vstřebat. Přírodní zákony jsou dané, lidské tělo je schopné bez toho, aby bylo vystavováno stresu a ohrožováno zraněními, zvládat – vstřebávat 15% nárůst kilometráže za rok. To nemluvím o intenzitách. Vezmeme-li, že člověk první rok naběhá – absolvuje v tréninku 1000 km, druhý rok by měl dát max 1150 km, třetí 1350 km, čtvrtý 1600 km, pátý 1900 km a to, jak jste si jistě všimli, jsem ještě vždy pár kilometrů přidal. Tento nárůst kilometráže odpovídá i tomu, že lidské tělo se i bez toho, abychom ho zatěžovali, obnovuje. Uvádí se, že jednou za sedm let se naše tělo zcela omladí, staré buňky jsou nahrazeny novými, staré struktury zemřou a nahradí je mladé. Samozřejmě ne všechny, takové mozkové buňky zůstávají, tedy umírají a jejich činnost přebírají zbývající. Proto taky platí, že VŠE JE TO O HLAVĚ – VŠE JE V HLAVĚ! 

Vše má svůj čas, není droga jako droga

Běh, běhání jsou pozitivní drogy – pomáhají člověku odplavovat z těla za pomoci proudících tělesných tekutin, kyslíku, vzduchu proudícího mu kolem těla, vody v podobě deště a sněhu, větru… všechen ten marast, který člověk do těla v průběhu života nasává. Naproti tomu léky proti bolesti možná vnímáme jako pomocníky, ale ve skutečnosti jsou to berličky, které nepotřebujeme, zejména pokud běháme – hýbeme se proto, abychom zlepšili kvalitu svého žití!

Dan Orálek říká, že tři týdny po ultra je schopen velmi dobře odběhnout nějaký kratší závod. To je pravda, taky jsem učinil stejné poznání. Je to o tom, že normálně se může člověku zdát závod na 10 km dlouhý, po dobře zvládnutém maratonu mu však 10 km přijde najednou krátkých. To ale neznamená, že je to zdravé a tělu to prospívá. Vím také, že spousta maratonců a pak samozřejmě ještě větší procento ultramaratonců běhá pod prášky, minimálně bere už jaksi preventivně Brufen, připadá mi, že si je berou jako bonbony. Připadá mi naprosto zcestné, holedbat se (a to i sám pro sebe), co jsem všechno schopný vydržet a přitom se takto obelhávat! Neboť běhání pod analgetiky v podstatě není nic jiného než lhaní sobě samému a navíc si tím velmi škodit. Nejde jen o poškozování pohybového aparátu, ale i žaludek a játra si přijdou na své. Nedívám se na to jen z hlediska člověka propagujícího zdravý životní styl, ale dívám se na to i z pohledu svého těla.

Musím přiznat, že sám jsem odběhl dva závody pod Brufenem, byl to první MUM a pak ještě jedna 24 hodinovka, vzal jsem si ho tehdy proto, že mi to doporučil lékař, který nás na závodech provázel. Pak jsem ale nad tím začal přemýšlet v tom duchu, že když běžím a něco mě bolí a vezmu si prášek, ztrácím kontrolu nad bolestí. Vlastně tím říkám tělu: „Drž hubu!“ Tím, že si vezmu prášek, mu dávám roubík a ztrácím možnost vzájemné komunikace. Dobře, trpím, je to možná masochismus, ale běh a ultraběh je příprava na život a život taky kolikrát bolí, dosti často hodně bolí a vždycky si nemůžu vzít prášek, abych ten problém vyřešil. Když si prášek nevezmu, mám stále kontrolu nad bolestí a ve chvíli, kdy je již bolest nesnesitelná, nesnesitelná natolik, že mi třeba začne podklesávat noha v koleni, v kyčli, vím, že kdybych pokračoval, tak překročím hranice a skončím. Nedosáhnu sice cíle, ale odejdu po svých a mohu pokračovat v cestě. 

Věřím, že tento můj přístup je i jedním z důvodů mé aktivní sportovní dlouhověkosti. Většinu lidí, když se mě ptají, jak je možné, že mě nebolí kolena, kyčle…, uzemním odpovědí, že je to tím, že se snažím přistupovat ke svému tréninku s mírou.

To je vlastně to, k čemu jsem směřoval celou tou svou dlouhou úvahou o braní prášků proti bolesti. V roce 2010 provedl Runner´s World anketu mezi 100 000 účastníky velkých městských maratonů. Otázka zněla, zda běhají pod prášky na bolest a proč. 65 % dotázaných odpovědělo, že ano a jako důvod uvedla prevenci proti bolesti!!! Tak to mi teda přišlo jako hodně špatný vtip. Je to prostě daň době, daň za nedostatek času na přípravu, lidé se obávají, že když neodběhají v tréninku všechno na 100%, tak nemají šanci maraton zvládnout. Je to i daň tomu, že i v tomto se snažíme kopírovat sportovní celebrity – vždyť přeci skoro všichni sportují pod prášky. Bereme je jako hrdiny, kteří jsou ochotni pro úspěch trpět. Vůbec nás nenapadne, že jsou vlastně slabí, jinak by se takto nechovali, jinak by sebe ani jiné neobelhávali. V podstatě je to doping jako jakýkoliv jiný. Namítne-li někdo, že povolený, má pravdu, co není zakázáno, je povoleno. Ale co je vlastně doping? Nepovolená látka, která umožní jedinci podat lepší výkon, než na jaký fyzicky i psychicky má! Takže v tomto směru prášky proti bolesti jsou dopingem, protože přesně toto umožňují. Proto je mi velmi sympatické rozhodnutí Usaina Bolta, který se před 3 lety zranil a na základě toho ukončil sezónu, aby dal svému tělu čas se vyléčit. Jsem přesvědčen, že by byl schopný podávat i se svým zraněním výborné výkony, vydělat balík peněz, ale on se rozhodl respektovat své tělo a dát mu čas se vyléčit. Někdo to může považovat za slabost, pokud jde ale o mě, tak je borec. 

Na svůj první ultramaraton nemusíte čekat sedm let

Vraťme se však k ultramaratonu a k tomu, jestli je to vhodný sport pro člověka z pohledu zdravého životního stylu, z hlediska welness.

Osobně si myslím, že ultramaraton je velmi vhodným sportem právě pro člověka vyznávajícího zdravý životní styl – welness. Protože welness v podstatě nic jiného není, je to jen anglický název téhož. Proč si to myslím? Proč si myslím, že je to daleko zdravější než třeba běhání do vrchu, běhání na dráze, běhy na 5, 10, 15 km, ½ maraton či maraton? Je to jednoduché, při ultramaratonu byste měli běžet nebo jít (dost často se tyto pohybové aktivity v ultramaratonu prolínají jedna v druhou), v pohodovém tempu, mezi 65 – 70 % vaší TF max. V takovém tempu, aby bylo vaše tělo schopné za „pochodu“ přijímat energii, tekutiny a být dostatečně zásobeno kyslíkem. Ultramaraton je totiž taková očistná kůra, při níž je naše tělo promýváno – čištěno, zevnitř i z vnějšku. Ultramaraton je velmi vhodným sportem pro starší lidi, tedy pokud si neodrovnají tělo nepřiměřeným zatěžováním v mládí. Ultramaraton je velmi dobrou alternativou pro člověka, který rád cestuje, cestuje po svých, ale má málo času – což je pro člověka této doby velké plus.

Při ultramaratonu za poměrně krátký čas můžete mnohé vidět. Proto se třeba ve světě pořádají Spartathlon, Badwater, Trans Gaule, či u nás (MUM – moravský ultramaraton, Transmoravský ultramaraton), kdy běžíte odněkud někam. 

Opět stejná otázka, musíme čekat než se vydáme na ultramaraton sedm dlouhých let

Není, pokud nezačínáte úplně od nuly, když už jste se před tím, než jste začali běhat, věnovali nějakým sportům, běžně se vydáváte na půldenní, denní či několikadenní turistické pochody či cyklistické výlety do přírody. Nebo když se kromě běhání věnujete i jiným sportovním aktivitám, při nichž tělo zatěžujete, a tím jej připravujete na dlouhodobý výkon. 

Nyní přichází čas těch, kteří buď již běhají delší dobu, a to je přivedlo až k ultramaratonu, nebo si našli běh jako medicínu na své životní a zdravotní trable. Někdy se to tak prolíná, že nevíte, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce.

Položil jsem jim otázky:

Co je pro tebe běh?

• Běh je pro mě něco jako svoboda v prášku. Cíleně a usilovně běhám od ledna 2009, ale každý den velebím, že jsem se rozhodl a začal běhat. Určitě mi běhání a pobíhání dává nejen radost a tu pravidelnou dávku endorfinů, ale zároveň je to pro mě pocit duševní hygieny, během si vyčistím hlavu, získám jiný pohled na věci a často mám pocit, že problémy zůstaly někde za mnou v polích. Vzal mi minimálně 20 kg, ale vůbec mu to nevyčítám.
• Běh je pro mě sám život. Někdy jde lépe, jindy hůře. Dal mi určitě skvělou kondici, pomohl najít pár upřímných přátel a udělat životní krok. Dává mi prožitky, které bych u televize nepoznal. 
• Běh je teď pro mě součástí procesu uzdravení. Když teď běhám (a je to náročné, protože ne vždy na něj mám díky tomu, co si odžívám v terapii, která jde přes tělo, energii), tak je to ukotvení v realitě. Pro vnímání toho, co je kolem mě. A toho, co je ve mně. Běhám teď pro sebe, ne pro ocenění. Nemusím hned běžet, stačí se rozejít. Poslouchám své tělo. Není to o žádném výkonu, toho bylo až dost.
• Běh a vůbec sport je pro mne a vlastně celou mojí rodinu dávno součástí každodenního života. Běhám v lesích kolem Jablonce n. N, v Jizerských horách a považuji to za vynikající relax. Není nad to, uvolnit se, takzvaně vypnout, splynout s okolní přírodou, naslouchat jejím zvukům a čerpat její nekonečnou energii. Po takovém běhu se cítíte jako vyměněný a pro mozek a tělo je to určitá očistná kůra. A není to v žádném případě pouhá fráze, kterou slyšíte z různých stran nebo můžete číst v různých článcích. Jsem přesvědčen, že jak se člověk musí naučit naslouchat svému tělu, tak se také musí naučit vnímat přírodu, a to umí jen málokdo. Díky běhu a sportu také samozřejmě poznávám nové přátele, nové krajiny a nejenom v domácích luzích a hájích. A v první řadě mi běh a ostatní sporty pomáhají utužovat zdraví! Mám vrozenou srdeční vadu a jsem přesvědčen, že díky rozumnému sportování je v současné době mé srdce ve výborné kondici a můžu běhat i horské maratony v Alpách. To je ale samozřejmě podmíněné pravidelným vyšetřením u kardiologa, včetně zátěžových testů ve sportovní laboratoři. Takové důkladné vyšetření by ostatně měl podstoupit každý sportovec.

Jak se díváš na to, když běžec či běžec sáhne k práškům proti bolesti

• Dokážu to pochopit, vím, co pro mě to pobíhání znamená, je to určitě silně návykové a asi i nakažlivé, ale já to (zatím) nedělám, nemusel jsem. Pro mě vždy (a ty, který mi děláš tréninkové plány, to víš nejlépe) je hlavní prioritou se nezranit, aby mi to pobíhání dávalo co nejdéle a co největší radost. Proto jsem téměř oddán plánu a nesnažím se běhat o moc jinak. Zatím skvělý, tím spíš, že nejsem žádný mladík.
• Nejen v běhání, ale v životě vůbec, respektuji svobodu každého. Tedy přesněji takovou svobodu, která neomezuje ostatní jedince. V tomto případě je to věc dotyčného běžce, jak moc je ochoten ničit své tělo. Není mým úkolem posuzovat jiné. Ptáš-li se na mé osobní zkušenosti s léky, tak první růžovou tabletu jsem požil asi před pěti lety při nesnesitelné bolesti zubu, který mě tehdy opouštěl. To ale s běháním nesouviselo. Unavené nohy mažu Koňskou mastí, na bolavý aparát praktikuji různé cviky. Vážnější problém jsem měl jen jednou, loni po 20ti hodinovce oslavující konec vlády jedné strany. Tehdy jsem si díky nejmenovaným botám přivodil zánět obou achilovek. I chůze na autobus byla utrpením. Pomohl jsem si automasáží a Voltarenem. Trvalo měsíc, než jsem začal pomalu běhat. 
• Nevím, bolest je signál těla, který je nutno vyslyšet, ne jej umlčovat. 
• Na přímou otázku je nejlépe dát přímou odpověď. Já osobně s tímto přístupem rozhodně nesouhlasím a upřímně řečeno ani ho nechápu! Předpokládám, že asi jen málokdo, jestli vůbec někdo z těch, kteří toto praktikují, má lékařské vzdělání a uvědomuje si, že pro daný závod si pomůže od bolesti – „oblbne“ své tělo, ale v budoucnu to může mít daleko horší následky pro jeho organismus a třeba právě i pro srdce. Nesouhlasím s přístupem sportovců, kdy i se zraněním musí absolvovat závody a tím riskovat nejen rozsáhlejší zdravotní následky, ale často také dávají všanc celou sportovní kariéru. 

Myslíš, že potravní doplňky nejsou také takovými berličkami?

• Nerozumím tomu, beru občas vitamíny, napiju se ionťáku. Tady moje znalosti a zkušenosti končí.
• Preventivně používám lecithin, Q10 a GelActive. Látky, které nedokážu přijmout v potravě v dostatečně potřebném množství. Ostatním doplňkům se spíše vyhýbám. Na maraton mám v záloze energetický gel, který často ani nepoužiju. Potřebuji, aby mě běhání bavilo i při závodě. Možná nepodám takový výkon jako soupeři, ale ze závodu odcházím šťastný a ne zničený. Ostatně to by na mé výkonnostní úrovni ani nemělo smysl.
• Nad tím jsem zatím nepřemýšlela. Nepoužívám je.
• Asi každý pravidelně sportující jedinec a zvláště běžec ví, že jeho organismus při sportovním výkonu má nejen větší energetický výdej, ale také větší spotřebu vitamínů a minerálních látek, které už často nestačí doplnit běžná i když pestrá strava. A tady si myslím, že mohou nastoupit potravní doplňky, které při správném dávkování mohou sloužit k rychlejší regeneraci a tím i jako prevence před zraněním. Ale i tady platí vše s mírou! Osobně tedy potravinové doplňky za doping, a to ani skrytou formu, nepovažuji. Všichni významní výrobci potravinových doplňků mají také své výrobky schváleny antidopingovým úřadem. A uvědomme si také, že se jedná právě pouze o potravinové doplňky a ne o léky, o kterých byla před chvílí řeč. Dovoluji si také odcitovat dva odstavce z České charty proti dopingu (více na www.antidoping.cz): „Používání prostředků ke zvyšování výkonnosti na bázi zakázaných léčebných přípravků a metod je kvalifikováno jako doping a obdobně jako užívání drogy je zneuctěním hodnot sportu a jako takové musí být důrazně odsuzováno. Vedle morálního dopadu působí dopingové prostředky nepříznivě i na zdraví sportovce. Zatímco u nemocného člověka jsou terapeuticky používané léky prostředkem k jeho uzdravení, je zneužívání léčiv u sportovců zdraví škodlivé.“

Co alkohol a káva, patří do sportu, nebo je to též doping?

• Já mám rád víno, skleničku vína navečer považuji za jednu z čistých radostí mého života, stejně tak jako zelený (jasmínový) čaj, kterého piji asi dost. Ale nikdy jsem o tom neuvažoval jako o dopingu, protože jsem se nikdy nepovažoval za sportovce. Jsem hobík/nadšenec a pobíhač.
• Samozřejmě si pivo občas dám, ale zařadit ho do tréninku nebo závodu by mě nenapadlo. Na jednom maratonu si kamarád, který byl na tom výkonnostně podobně, dal před startem dvě piva. Na prvních šesti kilometrech mi o jeden utekl. Záhy vytuhl a konečný čas měl o dvacet minut horší než já. To asi hovoří za vše. Káva stejně jako Cola má smysl na krátké závody nebo konec maratonu. Doping to zřejmě je, i když legální. Stejně jako čokoláda atd. 
• Alkohol a káva nepatří nyní do mého života. Chápu a soucítím se všemi, kteří je užívají, ale nic neřeší, jen otupují bolest, jen díky nim se cítíte lehce a dobře, jen díky nim jste schopni výkonu. Po čem to vlastně voláte? Začněte poslouchat své tělo. Tečka. Tedy, já už je ve svém životě nechci. Necítím moc potřebu je tu mít. I když chuť na dobré víno občas ještě mám. A to si jej dám. Kafe, stejně jako cigarety, snad už ani nepotřebuju. Sílím tak, abych život zvládla i bez kávy, časem asi zmizí i chuť na alkohol. Uvidíme. Je to proces.
• Asi jako ve všem, i tady platí všeho s mírou. Na kávu již vyšlo nespočet studií, ať už záporných nebo kladných a těžko říct, které mají navrch. Osobně kávu piji překapanou nebo rozpustnou a nemám pocit, že by mě nějak zvlášť povzbuzovala a jestli ano, tak jen krátkodobě. A alkohol? Myslím, že jedna sklenka vína nebo jedno pivo po sportovním výkonu nikoho nezabije. Vždyť i v cíli některých maratonů dostávají běžci nealkoholické pivo.

Na závěr pohled běžce, který se dívá na běh z jiného úhlu

K tomu, že běhám ultra (resp. běhám více a více km), mne vedly osobní důvody, které vůbec nesouvisely s nějakými závody atd. Pro mne to byla jediná alternativa k tomu, abych mohl pokračovat nějak dál ve svém životě, protože jsem zcela vážně uvažoval o tom, že by bylo dobré ten můj dosavadní život nějak ukončit – změnit. Takže ultra v mém podání není rozhodně propagace zdravého životního stylu a se sportem to až tak nesouvisí, spíš s tím, že tělo vyrobí přirozeně endorfiny a ty pomůžou proti depresím. Takže pro mne bylo jednoznačně prioritou běhat a běhat i s nějakým tím Ibuprofenem. Někdo běhá závody na alkoholické pivo, někdo si občas vezme nějaký ten Ibuprofen, někdo má profesionální podmínky, víc peněz na regeneraci, lepší jídlo atd., je třeba víc zdravý, každý ať si to dělá podle svého, nikoho nikdy neodsuzuju, nehodnotím, ani po tom nepátrám.

A jak se na tyto věci díváte vy?

Běh, chůze, pohyb (pobyt) v přírodě, bez ambicí na výkon, jsou ty nejlepší léky pro lidskou mysl, duši a tělo. Platí to vždy a v době, jako je tato, to platí dvojnásob, neboť stále jsme součástí přírody a tak návrat do jejího lůna má na nás stejný účinek, jako když nás obejme naše matka.

Běh vám může pomoci toto objevit rychleji, a to i když poběžíte velmi pomalu, tak pomalu, že místo abyste se soustředili na rychlost běhu, budete se soustředit na svůj dech a budete pozorovat chomáčky páry vycházející z vašich úst.

Zatímco budete pozorovat ty chomáčky páry, vaše pozornost na řešení běžných životních starostí se rozplyne jako ta pára, a vy se budete nořit hlouběji a hlouběji do stavu příjemného NIC. A tak se stane, že:

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrátí do lůna přírody, znovu se stane dítětem a dokáže znovu prožívat obyčejné lidské štěstí. Z tvrďáka se stane člověk toužící sdílet své štěstí s celým světem.

Když takového člověka potkáte po běhu, bude zářit jak sluníčko, přímo na něm uvidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí.

Místo toho však najednou sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z radosti do zatracení.

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Když sami začnete běhat a potkáte člověka, který se právě vrátil z běhu, člověka, který bude zářit štěstím, o nějž se bude toužit rozdělit s celým světem, ihned mu porozumíte, usmějete se na něj a v tu chvíli budete šťastní oba. Protože oba už jste poznali.

Poznali jste, že běh a běhání je jako meditace, že během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte kouzlo místa a času. Atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo a stíny, příroda, jíž probíháte. Při tom vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice, přičemž cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí.

To všechno pak pomocí dechu prostupuje celou vaší bytostí, zklidňuje rozbouřené smysly a způsobí, že v duši a mysli vám zavládne mír a zaplaví vás láska.

Tak běžte a užívejte si šťastný života běh!

Pokud jste naladění na stejnou, nebo podobnou notu, rádi trávíte čas v přírodě, v pro tělo příjemném pohybu, tak tohle všechno můžete zažít s námi na campu, který s Danou spolupořádáme od 31. říjma do 3. listopadu, v nádherném koutu Šumavy, v penzionu Dobík.